Před 466 miliony lety byla zemská pevnina pustá, zato v moři se to už životem hemžilo. A pokud by se nějaký trilobit, brachiopod nebo graptolid vynořil na hladinu a podíval se na oblohu, možná by spatřil třpitivý prstenec obepínající Zemi.
Čerstvá studie publikovaná tento měsíc spojuje nárůst počtu impaktních kráterů během ordoviku s prstencem tvořeným asteroidem a jeho troskami, který mohl po miliony let obklopovat naši planetu. Vědci již dlouho spekulují o původu takzvané ordovické meteorické události, během které byla Země neobvykle intenzivně bombardována vesmírnými tělesy.
Výsledkem byly desítky kráterů a sedimenty plné meteoritů. Dřívější výzkum přisuzoval tento jev velkému asteroidu, který se rozpadl v hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem a jehož úlomky zasáhly vnitřní části Sluneční soustavy, včetně Země.
Ale co kdyby se tento dávný objekt rozpadl přímo v blízkosti Země? Výzkumníci vedení Andym Tomkinsem, profesorem geověd na Monash University v Austrálii, předpokládají, že asteroid proletěl tisíce mil od Země, dostatečně blízko na to, aby ho roztrhala gravitace naší planety.
Trosky z tohoto rozpadu se následně spojily a vytvořily prstenec kolem rovníku, což by mohlo souviset s dramatickými změnami klimatu a biodiverzity v té době. „Nápad jsem dostal, když jsem četl populárně-vědecký článek o měsíci Phobos a Deimos, které mohly vzniknout z prstence kolem Marsu,“ řekl Tomkins, jehož studie byla zveřejněna v časopise Earth and Planetary Science Letters.
„To mě přivedlo k úvaze, jak bych našel důkazy o tom, že Země měla v minulosti prstenec.“.
Tomkins a jeho tým zmapovali místa na Zemi, kde se nachází 21 kráterů z období ordoviku. Pokud by trosky pocházely z hlavního pásu asteroidů, měly by být krátery rozmístěny po celé planetě. Nicméně, krátery byly soustředěny kolem rovníku, což naznačuje, že je mohly způsobit meteority padající z rovníkového prstence.
„To nás přivedlo na správnou stopu,“ řekl Tomkins. „Všechny jsou poměrně blízko rovníku, a to je těžké vysvětlit běžnými procesy impaktních kráterů.“.
Tým také tvrdí, že neexistují důkazy o tom, že by Mars nebo Měsíc zažily podobný nárůst impaktních kráterů ve stejné době, což naznačuje, že trosky byly lokalizovány pouze na Zemi. Vědci také poukázali na ordovické meteority ze Švédska, které vykazují nízkou expozici radiaci ve vesmíru, což znamená, že trosky dopadly na Zemi během několika desítek tisíc let po rozpadu mateřského tělesa.
Naopak trosky z hlavního pásu asteroidů bývají vystaveny vesmírné radiaci po miliony let.
Tým také zvažoval, zda stín vržený prstencem na Zemi neochladil planetu a nespustil takzvanou hirnantianskou dobu ledovou, která dramaticky ovlivnila vývoj života. Tomkins připustil, že tato hypotéza je více spekulativní, ale zaslouží si další výzkum.
Profesor geologie na Lundské univerzitě ve Švédsku Birger Schmitz pochválil tým za jejich novátorský přístup, ale poznamenal, že je třeba více dat. „Tato práce nabízí zcela nový pohled a určitě nás posune o krok blíže k pochopení toho, co se během ordoviku stalo,“ řekl.
Profesorka geověd na Curtin University v Austrálii Gretchen Benedix označila studii za „dráždivou“, ale zůstává skeptická. Poznamenala, že meteority mohly dopadat daleko od rovníku, aniž by po sobě zanechaly geologické stopy.
FOTO: AI
