Jiskření a rivalita mezi Pardubicemi a Hradcem Králové jsou v našich končinách dostatečně známé. A co teprve, když se do podobných vztahů dostanou dvě největší města celé země! Třenicí o to, které z nich se stane metropolí, je více než dost..
Montreal a Toronto. New York a Philadelphia. Sydney a Melbourne. Všechna tato města mívala tendence stát se sídlem všech hlavních úřadů dané země. Kanadské, americké a australské instituce však problém vyřešily šalamounsky.
Bylo založeno třetí město, které se poté mohlo pyšnit přízviskem hlavní. A tak je v současnosti kanadskou metropolí Ottawa, americkou Washington a australskou Canberra.
Cosi podobného kdysi řešili i Brazilci. Obyvatelé bývalé portugalské kolonie získali nezávislost v roce 1882. Metropolí brazilského císařství bylo Rio de Janeiro, a to již z koloniálních dob od roku 1763. Za vlády císaře Pedra II. zažilo město nebývalý rozkvět, mimo jiné zde vzniklo 118 nových škol, postupně se rušilo otrokářství a životní úroveň stoupala.
Jak to však v latinské Americe bývá, země v této oblasti jsou až příliš náchylné k vojenským převratům. V Brazílii nejsou oproti okolním zemím tak časté, ale ani tento stát se jim nevyhnul. V roce 1889 puč svrhl monarchii a donutil císaře odejít do exilu. V zemi byla vyhlášena republika a zároveň došlo k přijetí nové ústavy.
Největším brazilským městem však nebylo a dodnes není Rio de Janeiro, nýbrž konkurenční Sao Paulo. A i ono pokukovalo po možnosti stát se hlavním městem. Kromě toho, idea nového hlavního města vybudovaná uprostřed rozsáhlého území Brazílie, jedné z největších zemí světa, se objevila již v první polovině 19. století.
Nakonec byla tato myšlenka vnesena i do přijaté republikánské ústavy, nová metropole měla nést jméno Brasília.
Vše však dlouho zůstávalo pouze na papíře. Až v roce 1956 se brazilským prezidentem stal Juscelino Kubitschek de Oliveira (1902–1976). Nový prezident s romskými a českými kořeny zvítězil ve volbách s heslem 50 let pokroku v pěti letech.
A jedním z hlavních bodů jeho programu bylo právě postavení nového hlavního města.
Tak začalo růst velkoměsto zcela na zelené louce, či spíše v zeleném pralese. Město leží na náhorní plošině v Centrální brazilské vysočině v průměrné nadmořské výšce 1172 metrů. Architektem veřejných budov byl Oscar Niemeyer (1907–2012), urbanistou pak Lúcio Costa (1902–1998).
Za pouhých 41 měsíců byl položen základ nové metropole. Zatímco mnohá města rostla po staletí a nové architektonické a urbanistické prvky by přinejmenším alespoň měly ctít minulost daného sídla, zde se Niemeyer s Costou mohli vyřádit do sytosti.
Půdorys města připomíná letícího ptáka nebo letadlo. Hlavní třídou je ulice Monumental Axis, na níž jsou soustředěny všechny důležité vládní budovy. Centrem je Náměstí tří mocí, které odkazuje na výkonnou, zákonodárnou a soudní složku brazilské demokracie.
Však zde také sídlí prezident, kongres i nejvyšší soud. Při koncipování města se nezapomnělo ani na parky či umělá jezera, u jednoho z nich stojí Palác úsvitu, kde prezident Brazílie bydlí.
Symbolem odvážné architektury 50. a 60. let je novofuturistická katedrála Zjevení panny Marie, jejiž střecha symbolizuje Kristovu trnovou korunu. Za tuto stavbu Niemeyer v roce 1988 obdržel Pritzkerovu cenu, což je obdoba Nobelovy ceny pro svět architektů.
Dalšími symboly města jsou obloukový most a také letiště, obě stavby byly pojmenovány na počest zakladatele města prezidenta Kubitscheka.
Brasília je od roku 1987 zapsána na seznamu kulturních památek UNESCO. V současnosti zde žije 2,5 milionu obyvatel a je tak čtvrtým největším brazilským městem po Sao Paulu (11 mil.), Riu de Janeiru (6 mil.) a Salvadoru da Bahia (2,9 mil.).
Ani Brasília se však nevyhnula sociálním problémům. I kolem ní se postupem času vytvořil prstenec chudinských čtvrtí, favel a slumů. Navíc, možná přece jen trpí tím, že jí schází historie.
Jak pravil architekt Vlado Milunić, mimo jiné autor Tančícího domu na pražském nábřeží: „Jeden sebegeniálnější architekt není schopen navrhnout město; proto také Niemeyerova a Costova Brasília není městem.
Opravdové město je střetem velkého množství různých názorů, je to poutavě vyprávěný příběh čitelný různými směry, který má svou dynamiku a mnohovrstevnatost.“.
Místní architektura však každopádně stojí za pozornost.
