Na sítnici lidského oka se rozprostírá několik milionů světločivných buněk. Ty se dělí na tři typy, z nichž každý umožňuje vnímání jedné základní barvy – červené, zelené a modré. Čtvrtý, méně obvyklý typ, může být zodpovědný za ultrafialové nebo infračervené spektrum barev.
Tento tetrachromatický způsob vidění není v říši zvířat nijak ojedinělý. Týká se ptáků, plazů či hmyzu.
Mutaci způsobující „superbarevné“ vidění by v genech mohlo mít až dvanáct procent žen. Jak přesně ale tyto ženy vidí, není snadno popsatelné. Protože pro dané barvy neexistují v našem jazyce žádné výrazy, nebyli by jedinci obdaření nadprůměrným barvocitem schopni své vidění popsat.
