X

Budoucnost magnetického polštáře

Rychlosti 581 kilometrů za hodinu dosáhl na začátku loňského prosince japonský superrychlý vlak Maglev na speciální dráze mezi městy Curu a Ocuki v prefektuře Jamanaši.

Snížil na hodinu cestu, kterou je třeba urazit mezi Tokiem a druhým největším městem Japonska Ósakou a jež nyní trvá 2,5 hodiny v rychlovlaku Šikansen.

Cílem experimentu bylo přezkoušet stabilitu vlaku, který se pohybuje se na bázi magnetické levitace.

Podle japonské železniční společnosti, která na vývoji rychlovlaku spolupracuje s výzkumným ústavem pro železniční techniku, se neplánují zkoušky o vyšší rychlosti, neboť vlak je navržen pro rychlost 500 kilometrů v hodině, pokud bude rozhodnuto o jeho komerčním využití.

Současnou maximální rychlost stanovují elektrická omezení vlaku, který uveze až 600 osob.Levitující vlak využívá k pohybu supravodivé magnety (supravodivé cívky na bocích vagónů).

Pohybuje se v korytu, na jehož stěnách (bocích polovodičových kolejnic) jsou běžné měděné cívky. Po připojení proudu se v těchto cívkách vytvoří vysoké magnetické pole.

Výsledkem působení magnetických polí se vlak nadnáší jeden až několik centimetrů nad zemí na magnetickém polštáři, který se posouvá ve směru pohybu vlaku.

Nebrzdí jej ani nejmenší tření.

První světová magnetická rychlodráhaDráhu pro vlak typu Maglev (anglická zkratka pro magnetické vznášení – magnetic levitation), zprovoznily na konci roku 2002 v čínské Šanghaji.

Bylo to poprvé, co magnetická rychlodráha německé konstrukce Transrapid slouží komerčně ve veřejné dopravě. Transrapid sice v Německu již téměř dvě desítky let jezdí na pokusné trati u Brém, ale pouze jako technická atrakce pro turisty.

V Šanghaji spojuje jedenatřicet kilometrů dlouhá dráha mezinárodní letiště s centrem města. Rychlovlak se pohybuje po samostatném nadúrovňovém tělese cestovní rychlostí 430 kilometrů v hodině (rekord 501 km/h).

Cesta z letiště na šanghajské předměstí Pchu-tung a zpět trvá méně než 14 minut. Taxík jede stejnou cestu asi hodinu. Dopravní systém nemá žádná kola, osy, vlastní pohon ani vrchní elektrické vedení.

Je založen na bezdotykovém klouzání po magnetickém “polštáři”, který vzniká působením elektromagnetů mezi vlakem a pevným vodícím korpusem. Na rozdíl od tradiční železnice není hlavní pohon ve vozidle, nýbrž je zabudován v drážním tělese.

To je napájeno elektrickým proudem jenom v místech, kde se momentálně nachází vlak.

Souprava nezůstává stát ani při energetickém výpadku, zásobení elektřinou zajistí palubní akumulátory.

Čína na to máO vznik Transrapidu, jehož vývoj stál miliardy dolarů, se v zasloužilo konsorcium Transrapid International společností Siemens a ThyssenKrupp, za finanční pomoci německé vlády.

Výstavba magnetické dráhy byla velmi rychlá, tři roky od projektové dokumentace.

Pokud se stávající dráha osvědčí, bude Čína uvažovat o výstavbě 1250 kilometrů dlouhé trasy mezi Šanghají a hlavním městem Pekingem v hodnotě kolem 22 miliard dolarů.

Astronomické konstrukční náklady jsou zatím jedinou vážnou překážkou pro vybudování magnetických rychlodrah v dalších vyspělých zemích. V Německu byl například před třemi lety odložen projekt magnetické rychlodráhy mezi Berlínem a Hamburkem.

Vlaky typu Maglev potřebují speciální stanice u drah, konkurují jim proto klasické vysokorychlostní vlaky jezdící po standardních kolejích (viz článek Letadla bez křídel v zářijovém vydání 21. století).