Domů     Příroda
Michal Lukeš, fantom Národního muzea: Tahle budova mě „vcucla“
Jan Zelenka 11.2.2022

Národní muzeum… Jedna z nejvýznamnějších českých veřejných institucí existuje přes 200 let, z toho 130 let v unikátní, novorenesanční historické budově – nově zcela zrekonstruované – a se suverénně nejmladším ředitelem, který ho převzal.

To bylo před  20 lety, za tu dobu PhDr. Michal Lukeš, Ph.D. změnil všechno a dal muzeu nový rozměr..

Zázrak evoluce, zdroj: Národní muzeum

Jako historik je obklopen 20 miliony sbírkových předmětů, 72 jmény velikánů české historie, umístěných na fasádě historické budovy, desítkami soch a bust v panteonu a přes 300 odbornými pracovníky. Pro generálního ředitele Národního muzea Michal Lukeše je značka NM osudová záležitost a pro NM je Michal Lukeš stejně osudovým symbolem změn pro 21. století.

„Když jsem nastoupil, neslo si muzeum ze socialistické doby ještě „zamřelost“. Tehdy bylo uzavřenou institucí, která si žila sama pro sebe, a bylo cítit, že je potřeba s ní něco udělat,“ říkal ve 22. rozhovoru pro časopis 21. STOLETÍ.

  

Dvaadvacátý rozhovor časopisu 21. STOLETÍ

 

Ono „tehdy“ je už 20 let…

Ježišmarja, máte pravdu. To mě ani nenapadlo.

Čas pro generálního ředitele NM letí možná ještě rychleji…

Strašně rychle. I proto, že celých 20 let bylo naplněno prací i různými změnami.

Jaký byl první den?

Do pracovny, kde právě sedíme, jsem vstoupil poprvé, když jsem dostal jmenovací dekret. Bylo to začátkem ledna 2002. Sedl jsem si za stůl, na němž byla hromada papírů, a já jsem si říkal: „Proboha, jak se tohle řídí?“ Muzeum totiž není jen tato budova, je to kolos, který má kolem 500 zaměstnanců v desítkách budov.

Nicméně historická budova je výkladní skříní instituce, klenot českého muzejnictví.

Jenže před 20 lety se skoro rozpadala. Myslím, že rekonstrukce se stala symbolem těch mých 20 let. Když už je řeč o tom „dvacátém roce“, chtěli bychom letos  dokončit i nové expozice, abychom veřejnosti otevřeli další nové a moderní prostory. Doufáme, že už to bude v létě, aby vše bylo velkolepé.

 

Box

Novorenesanční historická budova Národního muzea

V době založení Vlasteneckého muzea (1818) byly sbírky převážně přírodovědné. Až František Palacký – spolu s dalšími mladými vlastenci – se zasloužil o rozšíření na sbírky historické a specializaci na kulturní a vědní obory.

Sbírky se nicméně rozrůstaly, muzeum potřebovalo větší prostory. V době bourání hradeb kolem Nového Města se podařilo Ladislavu Riegrovi domluvit, aby městská rada darovala pro novostavbu muzea pozemek po zbořené Koňské bráně v horní části Václavského náměstí.

V roce 1883 vyhlásil Zemský výbor konkurz na návrh nové budovy s důrazem na monumentalitu, jen zčásti na úkor funkčnosti (dobová idea Muzeum byla coby chrám vědy a umění). Soutěže se zúčastnilo 27 architektů a vyhrál Josef Schulz s návrhem centrálního prostoru panteonu.

V letech 1885–1890 postavil rozsáhlý novorenesanční objekt nákladem 1 935 000 zlatých. Půdorysem byl/je pravidelný obdélník o stranách 104 a 74 metry a s nejvyšší výškou 70 metrů nad rampou. Od fontány před vchodem až do věže vede 338 schodů.

V objektu je více než 3500 dveří a 562 oken. Nad střední částí hlavního průčelí se zdvíhá hlavní věž s kopulí a lucernou.

Panteon historické budovy, zdroj: Národní muzeum 

Hádám, že jste byl suverénně nejmladším, který kdy nastoupil. Bylo Vám 26 let, chvíli po vysoké. Možná zkostnatělé struktury muzea potřebovaly omladit…

Myslím, že ano (úsměv). A proto si myslím, že i to byl jeden z důvodů pro můj vývěr.

Muzeum si ještě v roce 2001 neslo ze socialistické doby zamřelost, dalo by se říct, že se o něj až tak nedbalo. Bylo uzavřenou institucí, která si žila sama pro sebe, a bylo cítit, že je potřeba s ní něco udělat.

Takhle… Ono to možná vypadá, že jsem dostal diplom a ještě mi na něm neoschnul inkoust, když jsem nastoupil. Já jsem přitom v Národním muzeu už pracoval, bylo to moje první zaměstnání, nastoupil jsem do něj hned po maturitě.

Celou dobu vysokoškolských studií jsem na různé částečné úvazky v NM pracoval jako dokumentátor, rovnal papíry o novodobých dějinách, pracoval na evidenci sbírek apod. Takže když jsem nastoupil, měl jsem poměrně slušnou praxi.

Navíc byla výhodu, že když je vám 20 a jste elév, tak si vás nikdo moc nevšímá, ale vy se můžete rozhlížet, jak tu fungují různí kurátoři, řízení muzea a jeho složek.

A samotné výběrové řízení?

Jednou v sobotu ráno mi zazvonil telefon. Volal mi můj první šéf z NM, pan doktor Slavík, že se mnou nutně chce jít na oběd. Ještě tu sobotu v poledne. Když jsme se sešli, tak na mě spustil, že pan ředitel Stloukal podal po mnoha letech rezignaci, a odchází na odpočinek.

Objednal jsem si, myslím, španělského ptáčka, a on mi řekl, jestli bych se do konkurzu nechtěl přihlásit.

Zázrak evoluce, zdroj: Národní muzeum

To vám ptáček málem vylétl z talíře, ne?

(smích) Ano, mladý kluk a takhle ctihodná instituce…? Ještě jsem neměl ani po základní vojenské službě. On mi ale řekl, že by to chtělo mladou krev a že splňuji všechny kvalifikační předpoklady, které Ministerstvo kultury požadovalo.

Řekl jsem si: „Tak co? Zkusím to… Stejně se ředitelem určitě nestanu, protože to by bylo už hodně ulítlé.“ Bral jsem to minimálně tak, že půjde o skvělý personální trénink.

A ohromil jste…

Do konkurzu jsem šel s takovou vizí, že muzeum musí konečně otevřít dveře návštěvníkům, a být tu pro návštěvníky. Jedná se o instituci, která nesmí hledět dovnitř, ale především ven, aby přesvědčila lidi, že jsme smysluplní, že muzeum není reliktem 19. století, které vám ukazuje, že máte vzpomínat.

Komise mě tehdejšímu ministrovi Pavlu Dostálovi jednoznačně doporučila. A on dlouho nepřemýšlel, jestli to je či není hloupost jmenovat 26letého kluka do čela jedné z významných kulturních institucí.,.

 Přesto… 26 let?

(smích) Já vím, v té době to byl poněkud šok i pro kolegy, kteří tu byli. Můj předchůdce, doc. RNDr. Milan Stloukal, DrSc, známý český antropolog, odcházel z funkce ve věku 70 let. Při předání u jeho stolu to proto bylo dost zajímavé, byl jsem totiž ve věku jeho vnuka.

Despekt?

To ne, spíše na mě hleděl trošku nevěřícně. Do té doby, si myslím, se do funkce ředitele obsazovaly osoby kolem šedesátky na závěr kariéry, ne na začátku.

Dá se říci, že jste se do budovy zamiloval?

Určitě. Miluju ji. I když ona mě spíš „vcucla“ (smích). Dnes už mohu říci, že se stala mým osudem, ale nejenom ona, ale celé Národní muzeum jako instituce. Možná se z toho stala nějaká láska na první pohled.

Je to instituce velice významná, velice stará, která dělá spoustu užitečných věcí a umí komunikovat s veřejností. Málokdo si uvědomí, že muzeum je ohromná databanka z minulosti do budoucnosti.

A s 20 miliony exponáty…

Něco dokumentují. Kontinuálně zde nechávají informace z minulosti přes současnost do budoucnosti. Instituce je obecně úžasná, strašně širokospektrální. Jsme největší české přírodovědecké muzeum, rovněž největším českým historickým muzeem.

Máme obory jako archeologie, sport, numismatika, pomocné vědy historické, ale též všechny obory přírodních věd. Hned po Národní knihovně máme největší knihovnu, co se týče svazků. Máme Náprstkovo muzeum, které se soustředí na neevropskou etnografii a kultury, u něhož momentálně chystáme generální rekonstrukci a nové expozice.

Máme České muzeum hudby, které se věnuje hudbě a hudebním nástrojům i památce významných českých skladatelů… Zkrátka ano, zamiloval jsem se (smích).

 Coby historikovi se vám splnil sen…

Vlastně to spíš byla smrt historika (smích). Odborná práce začala trpět, na historii nezbyl čas.

 Litoval jste někdy?

To určitě ne. Nikdy.

Za těch 20 let jste zažil hodně událostí. Kromě rekonstrukce budov(y) i oslavu 200. výročí založení muzea, 100 let od vzniku republiky, naposledy unikátní výstavu Sluneční králové… Co bylo nejnáročnější? .

Zaručeně a jednoznačně rekonstrukce hlavní budovy. Národní kulturní památka postavená před 130 lety pro muzejní účely se úplně neshoduje se současnou praktičností. Budova vyžadovala úpravy, aby fungovala v provozu a vyhověla požadavkům pro 21. století – z hlediska bezpečnosti, technologií, návštěvnického komfortu (dětské koutky, kavárny, výtahy nebo WC).

Muzeum bylo v minulosti jen sezónní záležitostí, takže nebylo přes zimu vytápěno.

Naráželi jsme na různé komplikace, někdy až úsměvně. Třeba to, že se v hlavní budově nachází přes 500 oken v různé velikosti, které nemůžete jen tak vyměnit za nové. Nemůžete udělat ani repliky. Každé okno se proto muselo rozebrat, v podstatě se postupovalo restaurátorskými metodami, ale zároveň jste do něj musel dát nová skla, ovšem v trochu jiných profilech, instalovat prvky bezpečnostních systémů.

Kolik si myslíte, že je v republice kvalitních truhlářů, kteří dokážou podle památkářských standardů restaurovat okna (smích)?

Vůbec netuším…

Také jsem nevěděl… A zároveň pořád myslíte na to, jak zachovat dobrou cenu. A pak, když se podíváte třeba na podlahy, tak ani ty nejsou nové. Musely se všechny rozebrat, muselo se zjistit poškození a výtěžnost starých parket.

Nahrazovaly se poté jen ty, které nešly použít. S tím souvisel výběr vhodného dřeva. Pod parketami jsou navíc rošty, násypy, které památkáři chtěli zachovat…. Na druhou stranu toto vše ocení další generace, které tu někdy příště najdou technologie 19. století.

A do toho moderní vybavení.

Veškeré bezpečností prvky a rozvody se musely pečlivě schovat, k čemuž se využily různé světlíky, do nichž se veškeré technologie musely vtěstnat. Tato budova měla původně pouze jeden nákladní výtah a druhý pro dopravu zaměstnanců.

Teď jich máme sedm, které slouží nejen pro obsluhu budovy, ale samozřejmě k bezbariérovému pohybu návštěvníků. Dokončujeme nyní i novou aplikaci, která nefunguje pouze s mobilním zařízením návštěvníka, ale komunikuje s celou budovou – pozná, kde jste, u kterého předmětu jste, pracujeme i na dalších rozšířených realitách.

Je výstava i s reálnými exponáty budoucností muzejnictví… Co 3D projekce, interaktivní prvky, hologramy?

Myslím si, že v základu se muzejní prezentace a interakce s návštěvníkem nikdy moc nezměnila. Lidé do muzea chodí, protože se chtějí setkat s geniem loci a vidět originály. Samozřejmě máte různé pokusy, že vytvoříte iluzi, třeba Tutanchamonovy hrobky nebo Titaniku, ale to je spíše velká show.

Muzea našeho typu potřebují sbírky, které jsou originální. Na Věstonickou Venuši se kupříkladu v minulosti stály fronty. Vždy budete chtít mít punc originality. To, co lidé chtějí, a proč my budeme moderní technologie používat, je, že jim už nestačí, když dáme deset brouků vedle sebe a k tomu popisek.

Když lidé chodí do muzeí, jsou zvyklí na jiné toky informací, ale též zážitky, než tomu bylo třeba v 19. a 20. století. A to se týká i informačních technologií a internetu. Muzeum jim vychází vstříc a dává jim volbu, jaké informace a v jakém rozsahu chce spatřit, a co vlastně chce zažít.

Někomu stačí se na předmět pouze podívat, přečíst si krátký popisek a jít dál, protože velké množství textu člověka jen ruší. Ale v době moderních technologií, když budete chtít, kliknete, a rozbalí se vám velké množství informací psaných, vizuálních či dokonce 3D. Muzeum si proto díky moderním technologiím můžete prožít, jak chcete.

Související články
Ostrov Morgan Island, nacházející se u pobřeží Jižní Karolíny, nedostatkem turistického zájmu netrpí. Krouží kolem něj řada vyhlídkových lodí, žádný člen jejich posádky však na ostrov, posetý vzrostlými duby a hustými křovinami a disponující písečnými plážemi, vstoupit nesmí. Jeho obyvateli jsou totiž opice. Jasně viditelné cedule lidem vstup na ostrov zakazují. Obývají jej totiž makakové […]
Šimpanzi bonobo mají pověst mírumilovného druhu, který se snaží konfliktům co nejvíce vyhýbat, a když už k nim dojde, řeší je sexem. Závěry nové studie však ukazují, že bonobové moc dobře vědí, co to je agresivita, a že se v tomto ohledu mnohdy chovají hůře než jejich bratranci šimpanzi učenliví. Na počátku 20. století si […]
Šest protonů v jádře, schopnost vytvářet čtyři vazby, za pozemských teplot a tlaků pevné skupenství, tak takový je uhlík. Právě on je základním stavebním kamenem veškerého života, jak jej na naší planetě známe. Nové výzkumy však ukazují, že nejen on je teoreticky schopen vytvářet živé organismy. Podle čerstvé studie by na jiných světech mohly fungovat […]
Nejlepší přítel člověka? Pes, chtělo by se říct. Ale existují živočichové, které mají náš druh ještě raději než čtyřnozí chlupáči. Takovým je třeba veš… Na naší evoluční cestě od prvních primátů podobným opicím přes australopitheky až po moderní lidi s s vysoce vyspělým mozkem nám dělal společnost mimořádně věrný společník: Pediculus humanus, jinak známý jako […]
Většina lidí je zvyklá žít v nízkých nadmořských výškách, kde je dostatek kyslíku, naopak při pobytu ve vysokých horách pak může mít potíže s dýcháním. Čelí tak zvané výškové nemoci, která se projevuje nevolností, zmateností a otoky plic a mozku. Existují ovšem dvě populace, které jsou zvyklé a plně adaptované na život ve výškách nad […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz