Houby nejsou jenom k pochutnání

V prázdninovém čase se s košíkem a nadějí vydáváte do voňavého lesa na houby. Kolik jich asi znáte? Někteří badatelé se domnívají, že roste až 1 500 000 druhů. Převládá však střízlivější tvrzení, že to dnes není více než 100 000 hub. Dvě třetiny tohoto počtu reprezentují mikroskopické, tzv. nižší (malé) houby – mikromycety. Žijí v půdě, ve vodě, na rostlinách, ale i na živočiších – tedy i na každém z nás. Přitom se ovšem stále objevují i nové druhy makromycetů, tedy vyšších (velkých) hub. S pomocí zkušených mykologů vás zveme na výpravu do stále tajemné houbové říše.

Poskytují záruku života na Zemi
Houby jsou vskutku pamětnice. Na Zemi se vyvinuly z jednoduchých vodních organismů s bičíkatými sporami – primitivních bičíkovců. Ztráta bičíku nastala buď jednou, nebo vícekrát. A dosud se vedou diskuze o tom, zda zeleným rostlinám při jejich historickém přechodu z vody na nehostinnou souš pomáhaly houby.

Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, tj. v době před 900 miliony až 570 mil. let. (Někteří vědci dokonce uvádějí 2,7 miliardy roků!)
V prvohorách pak došlo k nárůstu jejich rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320–286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub.
I dnes, přestože známe tisíce a tisíce různých druhů, dokážeme mezi houbami nalézt jedince s unikátními vlastnostmi, o nichž jsme dosud neměli potuchy.

Maličký pachatel páchá velké škody
Každý se někdy setkal s houbami, z jejichž pouhé přítomnosti nebyl nadšen. Houby totiž bývají původci nejrůznějších onemocnění, a to nejen rostlin, ale i zvířat a často také lidí. Pěkně potrápit dokážou v podobě mykóz – plísňového postižení kůže, vlasů, rohových plotének, ale i celého organismu. Původci jsou zejména hyfomycety (viz dále), kvasinky a pravé plísně.
Existuje dokonce celé odvětví, jež bádá nad možnostmi ochrany rostlin (fytopatologie) před houbovými parazity, kteří napadají jak pěstované plodiny a květiny, tak dřeviny ovocné, okrasné i lesní. Značné zákeřné škody páchají nepatrné rzi a sněti parazitující na obilí, plíseň bramborová či rakovina brambor. A dřevomorku (Serpula lacrymans) zná z vlastní zkušenosti mnoho majitelů chat či chalup…

Choroba přišla z Holandska
Další druh hub (Ophiostoma ulmi), přenášený brouky z čeledi nosatců a bělokazů, způsobil chorobu jilmů, tzv. grafiózu. Někdy se jí říká i holandská nemoc, protože její výskyt byl prvně zaznamenán v Holandsku v roce 1920. Houba zamezí protékání mízy v cévách stromu, v důsledku této činnosti odumírají nejprve větve, později celý strom »uschne nastojato« a opadá z něj kůra.
S počátkem nového tisíciletí se však podle nejnovějších studií ukazuje, že se tato choroba dala na ústup, a to díky jiné houbě – čárovce listnáčové (Phomopsis oblonga). Ta totiž brání rozvinutí grafiózy nejen svoji přítomností ve stromě, ale navíc odpuzuje i její přenašeče.

Houba bojuje s houbami
Houby mají ve svých řadách i dalšího »zrádce«. Lidským spojencem v boji proti houbám se totiž stala také houba. Pythium oligandrum, kterou si před pár měsíci nechal po 17 letech usilovného vývoje patentovat Martin Suchánek. Jak houba bojuje za člověka? Stručně řečeno vyhledá plíseň a »sežere ji«. Když už nezbývá nic, do čeho by se mohla pustit, sama se naprosto ekologicky bez jakýchkoliv vedlejších účinků rozpadne. Funguje takřka na všechny druhy zeleniny, na řepku, hořčici, mák či slunečnice. Suchánkův tým v současnosti chystá i rozšíření na obiloviny.
„Původně jsem hledal mikroorganismus, který by dokázal zničit plísně na omítkách a pod nimi. Pak se ukázalo, že to bude moci velmi dobře fungovat i v zemědělství,“ říká Martin Suchánek.

Létají vesmírem
Houby se také dožily časů, kdy jejich speciální druhy mají být součástí stravy kosmonautů a astronautů při dalekých cestách nekonečným vesmírem. Ruské zařízení Kvadrát již v roce 1977 zkoumalo růst určitých druhů kloboukatých hub v extrémních podmínkách – stavu beztíže, působení magnetismu, zvýšené sluneční radiaci, změnách teploty (do 60 °C) a vlhkosti vzduchu (10–100 %).
Dokonalejším systémem je současný, rovněž ruský Lichoběžník, ve kterém se mimo jiné pěstují najednou tři generace hub. Reprezentanti světa hub nechyběli ani na palubě amerického raketoplánu Columbia, jehož let skončil v roce 2003 tragicky.

Taková je alergie
Houby v mnoha podobách jsou zákeřné i pro alergiky. Alergická reakce totiž může nastat po vdechnutí i požití alergenu či při pouhém, byť i jen letmém kontaktu s kůží. Alergie dýchacích cest nejčastěji vyvolává vdechováním spor, ale i jiných částí hub, které se dostávají do vzduchu.
Potravinové alergeny hub se od alergenů spor liší. Po konzumaci hub (zejména hříbků) se objevily alergie mírné, ale i velice závažné. Tzv. orální alergický syndrom se objevuje okamžitě po požití houby, například otokem rtů, svěděním v ústech, zvracením, průjmem. Jeho průběh však většinou neohrožuje život.

Nabízejí léky, mléko, víno, pivo, chléb……
Již dlouho známe ohromné, ač na první pohled mikroskopické houbové pomocníky. Skromné kvasinky jsou nezbytné pro mnoho potravinářských technologií – v pekařství, mlékárenství, pivovarnictví, vinařství, při výrobě alkoholických nápojů obecně.
Mnohé druhy hub jsou rovněž využívány ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. Tady se pracuje s vyšlechtěnými kmeny nejen kvasinek, ale i jiných hub. Druh rodu Penicillium se využívá při výrobě tzv. plísňových sýrů, jako je camembert, niva, hermelín …

… ale také čistí ropu…
Jak jdou dohromady houby a pohonné hmoty? Zní to sice trochu jako sci-fi, ale přesto jde o poměrně běžné spojenectví. Ovšem do košíku si takové houby nenatrháte!
Před nedávnem byli vědci překvapeni objevem íránské houby, která zcela přirozeně roste v surové ropě a dokonce z ní odstraňuje síru. V půdě znečištěné ropou u ropných polí teheránské ropné rafinerie totiž narazili na zvláštní houbu rodu Stachybotrys, jež si s mimořádným apetitem pochutnává na všech sloučeninách síry. „Je to první zástupce hub, u kterého byly prokázány podobné schopnosti,“ říká vedoucí výzkumníků z teheránské univerzity Jalal Shayegan.

… či vyrábějí naftu
Gary Strobel (*1938) z univerzity v americké Montaně se svým týmem nedávno objevil zvláštní houbu, která dokáže vyprodukovat motorovou naftu. Gary Strobel vyhledává ve světě různé exotické rostliny, které by se mohly pyšnit speciálními vlastnostmi. Při jedné z cest narazil v patagonském deštném pralese na strom ulmo (Eucryphia cordifolia), s nímž v symbióze žije houba Gliocladium roseum, produkující za omezeného přístupu kyslíku uhlovodíkové páry svým složením podobné motorové naftě.
V současné době se na Yale University v americkém státě Connecticut provádí kompletní genetický profil houby a pátrá se po genech, které jsou za proces »výroby nafty« zodpovědné. Takže za pár let se možná nafta nebude vyrábět z vytěžené ropy, ale bude se pěstovat na houbových plantážích…

Mineralizují organickou hmotu
Hlavním posláním hub však není ani výroba nafty, ani požírání síry či jiných hub. V přírodě zabezpečují koloběh látek na naší planetě. Energii potřebnou ke svým životním funkcím získávají z makromolekul organických látek a organickou hmotu bez ustání rozkládají až na nejjednodušší složky – dusík, uhlík a anorganické prvky, které zase potřebují pro svůj vývoj rostliny.
Houby (v tom nejširším slova smyslu) se spolu s bakteriemi podílejí na mineralizaci organické hmoty – v podstatě tvorbě půdy a humusu. Jinak by se těla odumřelých rostlin a živočichů nerozkládala… Umíte si to představit? Jak bychom mohli v takových podmínkách žít! Životní cyklus by se postupně zcela zastavil.
Podle oficiálních informací se na celém světě každodenně syntetizuje 200 miliard tun organických látek. Jako kdyby šlo o váhu více než 16,5 milionu televizních věží na pražském Žižkově.
Na mineralizační činnosti se podílejí všechny druhy hub – od kloboukatých až po mikroskopické půdní. Nejvýznamnějšími rozkladači odumřelých zbytků různých organismů jsou hniložijné houby spolu s hniložijnými bakteriemi.

21. STOLETÍ vysvětluje:
Každý organismus potřebuje vhodnou výživu. Pokud houby dělíme podle způsobu, jakým získávají živiny, představí se dvě základní skupiny – saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné).
Saprofytické houby: Získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Můžeme je řadit mezi rozkládače neboli dekompozitory.
Parazitické houby: Mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk, ale nezabíjejí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně).

Kamarádí s rostlinami
Mnohé houby se před miliony let postupně velice sblížily s různými rostlinami. Žijí v symbióze s kořeny některých rostlin, což nazýváme mykorhizou. Houba přijímá od rostlin různé organické látky, které sama nevytváří, a pomáhá rostlině přijímat vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.
„Mykorhiza má pravděpodobně počátek v nějaké formě parazitismu – a zřejmě také může do parazitismu přecházet. Takový způsob soužití dnes rostlinám často umožňuje kolonizovat nehostinné prostředí, například těžební výsypky či nově vzniklé sopečné ostrovy. Lze předpokládat, že podobná situace v prostředí panovala i v okamžiku, kdy se rostliny poprvé odvážily na souš. Mykorhizní vztah s nějakou houbou proto mohl prvním suchozemských rostlinám výrazně usnadnit život,“ vysvětluje houbařský odborník Stanislav Mikulka.

Houby jako repelent
Mezi houbou a rostlinou však mohou vznikat i jiné vzájemně prospěšné vztahy. V poslední době se experti zaměřují na endofytické (rostoucí dovnitř) houby, které nalezli uvnitř nadzemních částí všech suchozemských rostlin.
Ví se, že houby ze skupiny námelů (Clavicipitaceae) při endofytickém soužití s travami vytvářejí alkaloidy (dusíkaté sloučeniny), jejichž nevábná chuť odrazuje případného zájemce o požírání rostliny. Vědci by tedy rádi podobné mechanismy v budoucnu využili při vývoji látek odpuzujících škůdce zemědělských plodin.

Jsou houby průkopníky sexu?
Značný rozruch před nedávnem mezi badateli vzbudila bioložka Kerstin Voigtová z Univerzity Friedricha Schillera v německé Jeně. Na vědeckém kongresu uvedla, že k sexu se jako první živí tvorové už dávno uchýlily houby!

„Houby si vyměňují navzájem vhodný genetický materiál, aby žily co nejdéle,“ tvrdí Kerstin Voigtová. Dodejme, že uvedená vědkyně považuje houby za živočichy. Zdůvodňuje to jejich schopností přiživovat se v zájmu svého přežití jak na rostlinách a zvířatech, tak i na lidech (různé plísně apod.) Ostatní živočichové se prý časem od hub jen přiučili a milování převzali mezi oblíbené aktivity.
Nikdo nepopírá, že důležitým posláním všeho živého je tvoření potomstva. Výjimkou nejsou ani houby – spíše naopak. Rozmnožují se dokonce dvěma způsoby – nepohlavně a pohlavně.

Nepohlavní reprodukce je starší

Houby využívají výtrusů (spor), které vznikají uvnitř výtrusnic (endospory) nebo se oddělují zevně na výtrusnicích (kondicie). Nepohlavnímu rozmnožování nikdy nepředchází splynutí jader dvou buněk. Jeho nejjednodušší formou je rozpad podhoubí v jednoduché úlomky (fragmenty).
Jednobuněčné kvasinky se mohou dělit v procesu pučení. Druhou fundamentální možností, jak se nepohlavně rozmnožovat, je u hub produkce nepohlavních výtrusů, a to buď ve specializovaných sporangiích, nebo přímo na houbových vláknech (konidioforech).

Výtrus se představuje

Z konidioforů vznikají ústrojí pro výtrusy; u hřibovitých hub tvoří rourky, u lupenatých lupínky. Výtrusy bývají jednobuněčné i vícebuněčné, navíc mají rozdílnou velikost (0,003–0,02 mm, jsou tedy tenčí než lidský vlas), tvar i barvu, která nejčastěji odpovídá zbarvení dospělé plodnice. Například žampion se vybarvuje od bledorůžové až po tmavofialovou, jindy jsou spory bílé, modré, černé apod.
Každý výtrus nese mikroskopickou kapičku tuku – zásobní látku pro výživu potřebnou při jeho prorůstání v podhoubí. Výtrusy však neobsahují zárodek (embryo) jako semena vyšších rostlin. Každý druh houby může vytvořit více typů výtrusů – a to nepohlavním i složitým pohlavním způsobem.

Co by říkal básník Máje?
»Básník lásky« Karel Hynek Mácha (1810–1836) asi netušil, že u hub se za pohlavní rozmnožování považuje splynutí hmoty dvou pohlavně rozdílných jader, např. jader výtrusů.
Výtrusy vyklíčí v podhoubí rozdílného »pohlaví« (primární mycelium), složené z hyf (základní stavební prvek těla hub) s jednojadernými buňkami. Každá z těchto buněk má jádro s určitým počtem chromozomů. Primární podhoubí může růst velmi dlouho, avšak pohlavní ústrojí nevytváří.
Setkají-li se však dvě jednojaderná různopohlavní podhoubí, splynou plazmy setkavších se buněk v jedinou buňku, která má ovšem jádra dvě – v dikaryon. Také tím se houby liší od zelených rostlin.
„Dikaryon se rozroste v hyfy s dvoujadernými buňkami a vzniká sekundární mycelium. Takové podhoubí může růst velice dlouho a za příhodných vnějších podmínek se na něm vytvářejí tzv. heterothallické plodnice. Jsou tedy složeny z hyf s dvoujadernými buňkami a ztělesňují to, co rozumíme pod pojmem houba,“ upřesňuje botanik Mirko Svrček (*1925).

Houby, které čekají především v lese
Houby se třídí podle různých metod. V populárních houbařských publikacích i na výstavách existují tři základní kategorie: jedlé, nejedlé a jedovaté. Nově se někteří mykologové snaží přiřadit i tzv. podmíněně jedlé.

Jasné je, že převážná většina hub, které zajímají houbaře, náleží do podkmene stopkovýtrusých (Basidiomycetes), v něm pak do řádu lupenatých (Agaricales).

Houby hledají definice
Odborníci se však dodnes neshodli ani na definici jedlé houby. Dosud se převážně za jedlé houby považují druhy, které po dostatečné tepelné úpravě (uvařené, usmažené, opečené) nevyvolávají žádné zdravotní obtíže.
Takovýchto zaručeně jedlých hub na celém světě v současnosti roste asi 15 000 druhů, z toho třetina v Evropě, mnohé z nich i u nás.
„Bohužel často zjistíme, že dobře neznáme ani ty druhy, o kterých jsme si mysleli, že je už perfektně známe,“ říká A. S. Sussman z Michiganské univerzity.
Zajímavé je, že v každé zeměpisné oblasti se sbírají jiné druhy. Dobré jedlé houby, v některých krajích hojně sbírané pro kuchyňské zpracování, se jinde dodnes pokládají za jedovaté či nejedlé.

Jedovaté houby jsou záludné

Mezi značným počtem velkých kloboukatých hub je nebezpečných asi 200 druhů. Z toho smrtelné nebezpečí představuje jen 15–20 zástupců, kteří obsahují vysoké procento houbových jedů – mykotoxinů.

21. STOLETÍ varuje
V plodnicích jsou mykotoxiny již od počátku a nedají se zničit ani sušením či vařením. Na 90 % úmrtních listů se podepisují především mykotoxiny amanitin, faloin a faloidin. Právě uvedený houbový jed je desetkrát účinnější než kyanidy a stokrát jedovatější než pověstný arzenik.
Přitom pro smrtelnou intoxikaci (otravu) postačí 0,02 až 0,03 g faloidinu. Takovou tragickou nabídku nám ve svých 100 gramech poskytne čerstvá muchomůrka zelená – nejjedovatější houba na celém světě.

Muchomůrka zelená resp. hlíznatá (Amanita phalloides)

Podoba: Klobouk (velký 8–16 cm), hladký, lesklý, barvy od bíložluté přes žlutozelenou, olivovou až po zelenohnědou. Jeho pokožka se snadno sloupne. Třeň s žíháním má barvu klobouku, je dole kyjovitě ztlustlý, 7–15 cm vysoký a 0,8–2 cm široký, s odstávající pochvou. Vyrůstá z tzv. vajíčka (cípatě roztrhaná velmi tenká pochva někdy nazývaná kalich smrti) a ve své horní části má bílý visutý prstenec. Lupeny jsou bílé.
Jiné rozlišovací znaky: V mládí voní po umělém medu, později po nasládlých bramborách, ve stáří odpudivě páchne.
Oblast rozšíření:
celý mírný pás Evropy a Asie a sever Afriky. Zavlečena však byla (asi se sazenicemi stromků) i do Severní Ameriky a Austrálie (okolí Canberry a Melbourne) i na několik dalších míst světa, hojná je i u nás
Biotop: teplotně příznivé listnaté lesy na kyselých až neutrálních půdách; zvláště pod duby, ale také habry a buky.
Období růstu: červenec–říjen
Hrozba: Už po požití cca 50 g houby dochází v polovině případů k úmrtí. Její mykotoxin napadá ledviny a játra – ovšem příznaky (celková malátnost, bolesti břicha, průjmy a zvracení) se mohou projevit teprve po 6–12 hodinách. Bez lékařské pomoci většina obětí umírá do 12 dnů.
Pozor: Amatérští houbaři si často mladé (bílé) plodnice pletou mj. se žampiony.

Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa)
Podoba: Klobouk (o průměru 5–10 cm) má bílou barvu. Třeň je štíhlý, v dospělosti 8–14 cm dlouhý, 1–1,5 cm tlustý, válcovitý, bílý, nad prstenem hladký, ukončený mohutnou měkkou kulovitou hlízou, uzavřenou ve volné, vysoké, nápadně cípaté bílé pochvě. Lupeny jsou husté, čistě bílé, volné.
Jiné rozlišovací znaky: Chuť údajně lahodná, vůně nasládlá, v dospělosti páchne po syrových bramborách.
Oblast rozšíření: mírné pásmo Evropy, některé části Severní Ameriky a Austrálie i Japonska (ostrov Hokkaido)
Biotop: jehličnaté i listnaté lesy s velmi kyselou půdou, chladnější podhorské a horské polohy
Období růstu: červenec–říjen
Hrozba: Je méně hojná, leč stejně nebezpečná a způsobuje podobnou otravu jako muchomůrka zelená. Navíc vedle amanitinu obsahuje mykotoxin virosam, který způsobuje rozpad krvetvorných orgánů a působí na nervový systém. Selhává i jaterní a ledvinová činnost a při okamžitém neléčení následuje smrt.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria)
Podoba: Klobouk (průměr 8–20 cm) zbarvením kolísá mezi jasně oranžovou až nachově červenou. Pokrývají ho bílé bradavky. Třeň je bílý, válcovitý, obalený na okraji bradavičnatou pochvou. Lupeny bílé, husté.
Jiné rozlišovací znaky: Má jemnou chuť, bez pachu.
Oblast rozšíření: Evropa, Asie, Jižní Amerika
Biotop: kyselé půdy, většinou pod smrky a břízami
Období růstu: červenec–listopad
Hrozba: Kromě nepříliš významného obsahu muskarinu obsahuje muscinol, který způsobuje poruchy vědomí a vyvolává halucinace.
Pozor: Silný déšť může smýt bílé bradavky na klobouku a muchomůrka pak připomíná jedlou holubinku.

Pozor na jedovaté dvojníky!
Situaci komplikuje skutečnost, že dost jedlých hub má svoje vizuálně podobné dvojníky, ovšem často toxické. Hořkým příkladem může být jedovatý hřib satan – Boletus satanas.

Nemůžeme se spoléhat na to, že jedovatá houba má odpornou chuť. Legendární mykolog František Smotlacha (1884–1952) k tomu uvedl: „Všechny houby opravdu jedovaté mají chuť a vůni příjemnou nebo aspoň nenápadnou a většinou sympatický vzhled.“
Naštěstí žádné jedovaté dvojníky nemají houby, jako je kozák, křemenáč, suchohřib, klouzek.
Horší je to u hřibů, kde nás může šeredně oklamat druh s příznačným pojmenováním satan.

Hřib satan (Boletus satanas)

Podoba: Klobouk (10–30 cm) má zbarvení sametové, stříbřitě šedé, olivově šedé nebo světle kožové. Třeň je krátký, břichatý, na bázi silně rozšířený, pod kloboukem žlutavý, níže karmínově červený, v horní části s jemnou síťkou, po otlačení stejně jako póry modrozelenající.
Jiné rozlišovací znaky: Mladý hřib má rourky žluté, potom žlutozelené. Mladá plodnice je bez výraznějšího zápachu, staré páchnou nevábnou mršinou.
Oblast rozšíření: Evropa i jiné kontinenty
Biotop: Především listnaté stromy, na vápencovitých podkladech.
Období růstu: červenec–září
Hrozba: Jedovatý hřib satan nemá tak tragické účinky jako výše uvedené druhy. Přesto vyvolává (i uvařený) žaludeční a střevní poruchy provázené silným zvracením.
21. STOLETÍ dodává: Hřib satan je zákonem chráněná houba, která se nesmí sbírat.

21. STOLETÍ vyvrací 8 pověr, které mají na svědomí i lidské životy
Jedna anekdota z oblasti černého humoru konstatuje: „Všechny houby jsou jedlé. Některé však jen jednou!“ Mnoho lidí doplatilo zdravím, dokonce i životem na to, že uvěřili tradičním »moudrům«, která se šíří jako rýma v chladnu.

1. pověra: Jedovaté houby jsou pestře zbarvené, takže je hned poznáme.

Skutečnost: Neplatí. Mnoho smrtelně jedovatých hub má bílou nebo jinak nenápadnou barvu (např. muchomůrka zelená či muchomůrka jízlivá).

2. pověra: Jedovaté houby nebývají červivé. Neožírá je lesní zvěř, slimáci, hmyzí larvy.

Skutečnost: Falešné tvrzení – např. muchomůrka zelená je pro hmyz neškodná a jeho larvy se v ní běžně vyskytují. Hojně ji vyhledávají i plži, např. slimák si zvlášť pochutnává na prudce jedovaté muchomůrce zelené.

3. pověra: Jedovaté houby chutnají odporně, pálí na jazyku. Po ochutnání je každý hned vyplivne.

Skutečnost: Omyl! Naopak, řada smrtelně jedovatých hub je chuťově vynikající. To platí zvláště o smrtelně jedovaté muchomůrce zelené a muchomůrce jízlivé.

4. pověra: Vložíme-li stříbrnou lžičku do vývaru z jedovatých hub, zčerná. To způsobují jedovaté houby obecně při styku s každým stříbrným nádobím či cibulí.
Skutečnost: Řada hub černá, ovšem spíše při vyschnutí a zvadnutí, a to bez ohledu na přítomnost cibule nebo nádobí. Děje se tak všeobecně a bez ohledu na to, zda jsou jedovaté či nikoliv.

5. pověra: Dlouhé převaření či smažení zlikviduje každý jed.
Skutečnost: Není pravda. Pouze některé jedovaté houby se po tepelné úpravě stanou jedlými (např. obávaný hřib satan). Ovšem většina toxinů je tepelně vysoce stabilní a var je neničí. Všechny smrtelně jedovaté houby, které v ČR (i na Slovensku) rostou, si uchovávají svoji jedovatost i po dlouhodobé tepelné úpravě.

6. pověra: Houby, které na řezu či po otlačení zmodrají, zčernají nebo jakkoli změní barvu, jsou jedovaté.
Skutečnost: Opak je pravdou. Většina jedovatých hub na řezu nemění barvu dužniny, zatímco vynikající hřib kovář, křemenáč či kozák se často zbarví velice intenzivně.

7. pověra: Když se spletu a zkonzumuji závadnou houbu, bude mi asi špatně. Jestliže nebudu váhat a nechám si hned vypláchnout žaludek, nic hrozného se mi nestane.
Skutečnost: Jde o mylný názor. Mnoho smrtelně jedovatých druhů hub je zákeřných tím, že otrava se objeví až velmi dlouho po požití, tedy v okamžiku, kdy se jed už vstřebal a napáchal nevratné škody. To platí např. u muchomůrky zelené, ale zejména u pavučince plyšového. U něj se první příznaky mohou objevit dokonce až po třech týdnech, kdy lékaři mohou konstatovat už jen těžké poškození (nebo úplné a definitivní selhání) ledvin a trvalou invaliditu (případně smrt) pacienta.

8. pověra: Co roste na pařezu (resp. vůbec na dřevě), je jedlé.
Skutečnost: Neplatí. Např. smrtelně jedovatá čepičatka jehličnanová (Galerina marginata) běžně hojně vyrůstá z padlých stromů a pařezů.

Od pochvy až ke klobouku: Co mají houby společného?
Rozmanité druhy hub bez ohledu na to, zda vegetují ve vodě, v půdě, na rostlinách, či jako mikroskopické na živočiších (včetně nás), se v podstatě navzájem podobají. Tyto jednobuněčné i mnohobuněčné organismy mají zejména následující společné znaky.

Tělo
Nečlení se na jednotlivé orgány, a proto se nazývá stélka, která může být jednobuněčná anebo mnohobuněčná. V tom případě jde o hyfy – dlouhá, různě větvená, houbová vlákna. Stěny hyf z okolí přijímají potřebné látky – buď celým svým povrchem, nebo zvláštními přísavky. Živné látky přicházejí difuzí jako roztok.
21. STOLETÍ dodává: Hyfy jsou mnohonásobně tenčí než lidský vlas.

Podhoubí (mycelium)
U vyšších hub ho jemňoučké hyfy (o průměru 1–20 mikronů, tj. 0,001–0,02 mm!) vytvářejí jako řidší či hustší seskupení (podobné pavučině, plísni či vrstvě vaty). Za vhodných podmínek se rozrůstá v podkladu (substrátu) nebo na něm, přičemž ho používá jako zdroje výživných látek.
21. STOLETÍ dodává: Skutečným vegetativním tělem vyšších hub je tedy podhoubí, nikoliv plodnice v podobě různých hub, které vidíme na povrchu.

Plodnice (apothecium)

Jde o nadzemní „orgán“ houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Na spodní straně (většinou) obsahuje výtrusy (viz text). Útvar neobyčejně mnohotvárný tvarem, zbarvením, strukturou, ale i velikostí (od rozměrů mikroskopických až po několik decimetrů). Plodnici většinou tvoří třeň (nožka) a na něm klobouk.
21. STOLETÍ dodává: Třeň může mít různé tvary (štíhlý, silnější, rovný, zakřivený aj.).

Klobouk plodnice
Nejznámější plodnice má charakteristický klobouk na noze (třeni). Vedle kloboukatých hub známe i plodnice tvaru kulovitého (břichatky – např. pýchavky), keříčkovitého (kuřátka), miskovitého (ohnivec aj.), kornoutkovitého (stroček trubkovitý), laločnatého (ucháče) či kopytového. Některé druhy hub přirůstají bočně k podkladu (choroš ke dřevině), jiné mají trsy laloků (nevábné rosolovky).
21. STOLETÍ dodává: Zcela mladé plodnice lupenatých a hřibovitých hub bývají uzavřeny v obalu zvaném velum (závoj).

Dužnina plodnice

Může být velmi křehká, masitá, vodnatá, šťavnatá, suchá, vláknitá, kožovitá, tuhá…
21. STOLETÍ dodává: Velmi důležitým znakem pro určování je chuť dužniny. Mnohem pestřejší než barvy duhy jsou pachy či naopak vůně, které plodnice vydávají. Dobrý znalec určí druh už podle čichového vjemu pouhého kousku houby.

Výtrusy
Patří k taxonomicky nejzávažnějším a nejstálejším znakům. Mají nejrozmanitější tvary, jsou jednobuněčné či vícebuněčné, bezbarvé nebo v celé škále barevnosti – od bělavé až po černou.
21. STOLETÍ dodává: Více se dozvíte v separátní části o rozmnožování.

Blanitý prstenec
V jeho mládí ho v horní části třenu houby neuvidíme, protože se tvoří až po roztržení plachetky, která zakrývá lupeny nebo rourky. U dorostlé houby však tenký prstenec často mizí beze stopy.
21. STOLETÍ dodává: Proto pro bezpečné určení méně známé houby musíme znát její plodnice od mládí přes dospívání až po dospělost.

Pochva (kalich)
Je ve spodní části třenu mnohých hub, namnoze jedovatých. Např. u muchomůrky zelené má výstižný přídomek »kalich smrti«.
21. STOLETÍ dodává: Nebezpečí spočívá v tom, že u mladých plodnic často toto poznávací znamení ještě nerozeznáme.

Základní typy plodnic
U nás převažují lupenaté či hřibovité houby. Způsob připojení lupenů ke třeni je velmi důležitým znakem při určování lupenatých hub. Tak poznáme, zda se jedná o rody muchomůrek, bedel apod. U hub hřibovitých vidíme místo lupenů tzv. rourky
21. STOLETÍ dodává: Můžeme nalézt i jiné typy plodnic – např. lasturovitou.

Zbarvení
Závisí na fyzikálních pochodech v plodnicích, ale i na přítomnosti barviv, pigmentů, jejichž rozmístění má také taxonomický význam. Při určování méně známých hub se nelze spoléhat na jeho porovnání s různými barevnými vyobrazeními, kde je navíc zobrazeno při plném denním světle. Závisí mj. i na tom, zda plodnice vyrůstá na přímém slunci či někde ve stínu.
21. STOLETÍ dodává: S přibývajícím časem klobouky jednotlivých hub téhož druhu nejsou úplně stejné. Tak se mění i barva lupenů (lamel), které mají významnou roli při klasifikaci a určování hub.

Houba není rostlina ani živočich
Předlouho odborníci řadili houby (Fungi) mezi rostliny. Tvrdili, že jde o stélkaté rostliny bez chlorofylu (zeleň listová). Jenže další vědci dokazovali, že od rostlin se houby výrazně odlišují. Čím?
Vnějším vzhledem, stavbou těla, chemickým složením a způsobem života – především pokud jde o výživu a rozmnožování. Houby nemají kořeny (v pravém smyslu) ani listy a nároky na energii neumí uspokojovat s pomocí slunečních paprsků při fotosyntéze.
Živočichové a další organismy, kteří nedokážou vytvářet chlorofyl (zelené barvivo), musejí pro výživu využívat organické látky vytvořené zelenými rostlinami. Jsou to tedy heterotrofní organismy (nedovedou vytvořit organické látky) – na rozdíl od autotrofního rostlinstva.
Jiní učenci dokonce připodobňovali houby k živočichům, byť jaksi nepohyblivým. Nejnověji jsou houby, ač geneticky mají v mnohém blízko k živočichům, samostatnou skupinou organismů.

Kdo obývá říši hub?

Označení hub – Fungi pochází z latinského pojmu fungus = hřib. Ještě starší je pojmenování Mycota – podle řeckého názvu pro žampion, který býval pochoutkou již ve starém Řecku. Píše o něm již tamější zakladatel botaniky Teofrast (3.–4. století př. n. l.)
Primárně houby dělíme na Hlenky, Chytridiomycety, Oomycety a Eumycety.

HLENKY (Myxomycota)

Charakteristická podoba: Nevytvářejí podhoubí. Tělo tvoří jednojaderná myxoaméba nebo myxomonáda (2 bičíky nestejné délky umístěné vpředu). Jsou to bakteriofágové (živí se pohlcováním bakterií) nebo saprofyty (výživu čerpají z odumřelých těl).
Rozmnožování: Množí se dělením. Po pohlavním množení dochází ke splývání plazmy (plazmogamie) a nakonec i jader (karyogamie). Postupně se za určitých podmínek vyvinou výtrusnice (sporokarpy).
Příklad: nádorovka kapustová (Plasmodiophora brassicae)

CHYTRIDIOMYCETY (Chytridiomycota)

Charakteristická podoba: Nejčastěji žijí ve vodě, bývají saprofyty a parazity rostlin. Tvoří trubicovité a mnohojaderné podhoubí s chitinovými a glukanovými stěnami.
Rozmnožování: Děje se zejména splýváním gamet (zralé pohlavní buňky), které mají pouze jeden zadní bičík.
Příklad: rakovinec bramborový (Synchytrium endobioticum)

OOMYCETY(Oomycota)
Charakteristická podoba: Mikroskopické houbové organismy, parazité žijící ve vodě nebo vlhké půdě, parazitují na rostlinách. Buněčnou stěnu mají z celulózy a glukanu. Zoospory vlastní 2 bičíky.
Rozmnožování: Pohlavními tlustostěnnými výtrusy, podporami, ale i nepohlavně vzniklými výtrusy.
Příklad: Plíseň bramborová (Phytophthora infestans) vyvolávající hnilobu brambor, Pytium de Baryho (Pythium debaryanum) působí při padání klíčících rostlinek, Saprolegnie příživná (Saprolegnia parasitka) způsobuje mykózy ryb.

EUMYCETY(Eumycota)
Charakteristická podoba: Jsou to opravdové (neboli vyšší, pravé) houby.
Dále se dělí na:
Zygomycety: houby spájivé, rozmnožují se pohlavně i nepohlavně (např. plíseň hlavičková)
Endomycety: nejčastěji jednobuněčné. Rozmnožují se nepohlavně -> (pučením) i pohlavně ->splynutím fyziologicky rozlišených pohlavních buněk. Příklady: Kvasinky, které způsobují kvašení ovoce a tím vytvářejí alkohol a cukr, Pivní kvasinky způsobují kvašení piva. Sněti ničí úrodu obilovin.
Vřeckovýtrusné houby: Tvoří asi 60 % (!) všech druhů hub. Rozmnožují se nepohlavně, výtrusy vznikají ve vřecku. Podhoubí tvoří plodničky (sporangia) nebo nosiče (konidofory). Na nich jsou nepohlavní výtrusy – konidie.(Sem patří mj. kvasinka pivní, lanýž černý, ale třeba i houba padlí způsobující zahnívání ovoce).
Stopkovýtrusné houby: rozmnožují se nepohlavně konidiemi. Tělo se dělí na klobouk, prsten, třeň a pochvu. Náleží sem dobře známé houby (mj. hřib, kozák, muchomůrka, choroš), rzi (travní) a sněti.
21. STOLETÍ dodává: Někdy se objevuje i kategorie Houby nedokonalé, což platí pro druhy, které se nerozmnožují pohlavně. Zatím poslední komplexní fylogenetickou systematiku hub zpracovanou v rámci projektu Assembling the Fungal Tree of Life (AFTOL) experti publikovali roku 2007. O rok později na ni navázala fylogenetické studie 82 kompletních genomů a některé další studie. Nedávno se objevilo tvrzení, že houby spájivé (Zygomycota) představují nepřirozenou (parafyletickou) skupinu.

Trochu alkoholu většině hub nevadí
*Podle dnešních názorů odborníků se většina houbových pokrmů může zapíjet přiměřeným množstvím piva či vína. Výjimku tvoří jen několik druhů hub, např. hřib koloděj a zejména hnojník inkoustový.
*Hnojník inkoustový (Coprinus atramentarius) i jeho příbuzní (hnojník obyčejný, strakatý, stříbřitý, řasnatý) představují poněkud výjimečný druh hub. Rostou od května do listopadu především na lukách a polích, u cest, v zahradách, na kompostech, rumištích.
*Mladý hnojník inkoustový má barvu popelavě šedou až šedohnědou. Jeho životní cyklus je neobyčejně krátký – někdy pouhý jediný den. V poslední fázi – po vypuštění výtrusů – se při tzv. autolýze mění doslova před očima v roztékající se černou kašovitou tekutinu připomínající inkoust.
*Hnojník obsahuje zvláštní toxickou látku koprín (pojmenování se odvozuje od jeho výše zmíněného odborného názvu) rozpustnou v alkoholu. (Působí jako lék Antabus, používaný při léčení notorických alkoholiků.) Tak požití i pouhého malého množství piva může způsobit nebezpečnou koprínovou otravu. Odborně se označuje jako primární pravá otrava houbami IV. typu.

Dokážou neuvěřitelné věci
*Některé houby nedokážou nadzvednout ani kmínek či kamínek. Zato třeba hřib satan si snadno pohraje s dvoukilogramovým balvanem. Pýchavky hruškovité prorostou i asfalt lesní silnice.
*Houby umí probourat tenké tuhé plastiky z mramoru či zlata, přičemž použijí jen tlak mechanický, nikoli nějaké fermenty. V době růstu hub totiž prudce stoupá buněčné napětí (turgor). Pronikání hub takovým povrchem způsobuje mechanický tlak vyvíjející se hyfy. Povrch houby zůstává uzavřený, houba tvrdošíjně trvale působí na překážku a postupně ji odtlačuje.
*Tlak buněk při růstu některých hub dosahuje až sedmi atmosfér, což odpovídá tlaku vzduchu v pneumatikách desetitunového náklaďáku. Kdyby byl v požárním hydrantu tlak, jaký vyvine rostoucí houbová buňka, z trysky by vylétal proud vody rychlostí 35 m/sekundu do vzdálenosti až 100 metrů.

Bludičky to nejsou

Zahlédli jste v nočním lese tajemné světélko jak od pohádkové bludičky? Ne, oči vás neklamaly! Vědci dosud spolehlivě neobjasnili, proč některé druhy hub (zejména na tlejícím dřevě) vydávají studené zelené světlo. Navíc u některých tropických hub strašidelně svítí celé ohromné plodnice, zvlášť výrazně lupeny. Dosud neznáme biologický význam této bioluminiscence.

Houby zná téměř celý svět

Houby, stejně jako jiné lesní plodiny, znal pračlověk již od pradávna. Písemné prameny psané hieroglyfy ukazují, že houby na jedlé a jedovaté dělili již staří Babyloňané, Řekové i Římané.
Na velkolepých hostinách starého Říma nesměla chybět muchomůrka císařská (Amanita ceasarea). Dodnes se prodává na trzích v jižní Evropě, u nás je její sběr zakázán.
Ačkoli lidé konzumují houby nejméně 3000 let, až do konce 17. století o nich mnoho nevěděli. Zkušenosti (často zkreslené) se předávaly z pokolení na pokolení, většinou ústním podáním. Lidé na milost vzali většinou jen několik druhů, spíše se hub báli.

Houby nejsou »masem lesa«, ale dietolog zaplesá
*Německý chemik Kellner (1907) tvrdil, že houby jsou naprosto nestravitelné pro vysoký obsah chitinových látek, a tím pro člověka bezcenné. Jeho příznivci hlásají, že houby nemají žádnou výživnou hodnotu, protože bílkoviny v nich obsažené jsou uzavřeny v nestravitelných (chitinových) buněčných stěnách, takže jsou pro lidský organismus nevyužitelné.
*Proti tomuto názoru se postavil uznávaný český mykolog František Smotlacha. Vyzvedl hodnotu hub v naší výživě celkově, aniž přecenil jejich hodnotu energetickou. Houby považoval za přirozený »biologický« doplněk stravy, u kterého nerozhoduje kalorická hodnota, ale především to, že chuťovými vlastnostmi a vůní působí příjemně na chuťové a čichové orgány, a tím příznivě ovlivňují celý trávicí proces. To v poslední době potvrzují četné vědecké výzkumy v zahraničí.
*Na druhé straně je nesprávný názor, který přeceňuje obsah bílkovin v houbách, když se o nich hovoří jako o »masu lesa«. Ano, takovou iluzi mohou opravdu přivodit vhodnou úpravou, např. jako guláš. S houbami a houbovými pokrmy musíme zacházet jako s choulostivým masem. Podle obsahu bílkovin dnes dietologové houby porovnávají s luštěninami.
*Většina odborníků houby hodnotí podobně jako ovoce a zeleninu. Zelenina, která obsahuje množství nestravitelné celulózy, je prý velmi blízká houbám s nestravitelnými chitinovými látkami. Uvedené látky příznivě působí na peristaltiku střev a trávicí potřeby. Jiní experti oponují, že houby se od zeleniny liší. V zelenině je sice jako u hub více cukrů než bílkovin, ale konzumujeme ji často i v čerstvém stavu. Naopak syrové houby jsou nepoživatelné (až na malé výjimky) a dokonce i nebezpečné. Tím se opět více podobají masu.

Působí jako přírodní lékaři
*Rozmanité druhy hub nejen posilují naše zdraví, ale přímo zachraňují životy. V Číně už před více jak 2000 lety stály u počátků úspěšné tradiční medicíny. Houževnatec jedlý (Lentinula edodes ) nazývaný i šiitaka je považován za »elixír života«. Po atomovém bombardování Japonska v srpnu 1945 pomáhal mírnit zdravotní potíže ozářených lidí. Posiluje mj. imunitní systém, snižuje cholesterol, hladinu cukrů i krevní tlak.
*Převrat v léčení řady chorob člověka znamenal objev antibioticky účinných látek – počínaje penicilinem – produktem jednoho z kmenů plísně Penicillium notatum. Vědci v posledních desítkách let zkoumali mnoho dalších hub a přivedli na svět nová antibiotika.

Milují radioaktivitu a těžké kovy?
Letos v květnu uplynulo 25 let od havárie jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. Pamětníci si vzpomenou, že tehdy i v našich lesích rostly houby jako divé. Mnozí houbaři s obavami tvrdili, že to způsobil radioaktivní déšť a plodnice se nemají jíst. Renomovaný mykolog ing. Miroslav Smotlacha (1920 – 2006) tehdy upřesnil: „Pokud v houbách těžké kovy jsou, jejich koncentrace je většinou tak nízká, že nemůže zdravého člověka ohrozit. Přesto je rozumné nesbírat houby, které rostou na místech bývalých skládek, v blízkosti důlních hald nebo u frekventovaných silnic.“ Sbírat by se nemělo ani poblíž chemických továren, různých rizikových výrobních provozů apod.

Hrozí houbový horor?

*Podle nejnovějších zjištění houba s plochým kloboukem o průměru 25–30 cm má k dispozici až 30 miliard výtrusů. Samozřejmě drtivá většina se neuchytí! Pokud by tomu bylo naopak, zasáhla by planetu houbová tragédie.
*Dokážete si představit Japonsko (rozloha 377 835 km2) neprodyšně pokryté bílými kulatými houbami připomínajícími melouny? Vatovec obrovský (Langermannia gigantea) z jediné (!) plodnice vytvoří asi 7,5 trilionu výtrusů (spor), což se rovná celkové zásobě sporů ve 400 žampionech (pečárkách).
*Kdyby každá spora vyklíčila a na každém m2 vyrostlo 20 takových plodnic, na japonském území by nebylo místo pro lidi. Nadšení mykologové šli v prognózách ještě dál: Kdyby vyklíčily i všechny výtrusy uvedené generace, objem plodových těl třetího pokolení by byl osmsetkrát větší než objem naší zeměkoule.

Někdo houby jí, jiný se jich bojí?
*V jižní Evropě často dochází k otravám čirůvkou tygrovanou (Tricholoma pardinum). Jak se projevuje? Do dvou hodin po pozření zvracíte a trpíte průjmem (tedy ztrátou tekutin a minerálních látek), takže může dojít k poškození ledvin. Podobný průběh má otrava různými druhy závojenek (olovovou, páchnoucí, vmáčklou aj.).
*V některých zemích hrozí otrava pečárkou zápašnou (Agaricus xanthodermus), kterou si místní sběrači pletou s jedlými pečárkami.
*Záludný je například i ryzec kravský (Lactarius torminosus). Na jihu ho pokládají za jedovatý, zatímco v některých zemích lidé tyto houby sbírají, svařují a nakládají do soli či zkvašují.

Víme, co jíme?
Jednotlivé druhy hub se chemickým složením liší, ovšem v plodových tělech všech převažuje voda (někdy až 95 %). Sušinu tvoří bílkoviny(30–50%), dále v dužnině nalézáme tuky a cukry. Stěny buněk jsou zpravidla tvořeny chitinem. Pokud jde o přítomnost minerálů, převažují sloučeniny fosforu nejvíce v e smržích), vápníku a draslíku. Nechybí ani stopové množství sloučenin hořčíku, fluoru, mědi, manganu, železa, kobaltu, titanu, niklu, zinku, molybdenu, selenu, rtuti a dalších látek – včetně stříbra. V pokožce klobouku se nachází více nerostných látek než v jiných částech plodnice – pod vlivem spadových látek ze vzduchu. V houbách jsou i vitamíny – především skupiny B (B1, B2, B3), C (lišky, hřiby, pečárka lesní), D (proti křivici), E, K, PP a biotin (kdysi označovaný jako vitamin H) potřebný pro růst buněk. Samozřejmostí jsou různé kyseliny a aromatické látky. Proto znalci využívají houby jako koření, které podporuje tvorbu slin a žaludečních šťáv.(Usušené nakrájené houby melou na mlýnku určeném pro mletí např. pepře.)
Jak upozorňujeme na jiném místě, v některých druzích hub nechybí ani jedy, a to i v tak vysokých koncentracích, že po požití mohou přivolat i smrt.

Příspěvek byl publikován v rubrice .Top, .Články, 21.Století, Archiv stránek, Houby, Příroda. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>