Dějiny s vůní benzinu

Ropa, těžená pomocí bambusu. Kněz, který si spletl parní stroj s ďáblem. Alexandr Veliký jako ropný magnát. Všechny tyto kapitoly jsou spojeny s historií benzinu a motorismu vůbec.

Ropa, těžená pomocí bambusu. Kněz, který si spletl parní stroj s ďáblem. Alexandr Veliký jako ropný magnát. Všechny tyto kapitoly jsou spojeny s historií benzinu a motorismu vůbec.

Prvním předchůdcem dnešních automobilů bylo samohybné vozidlo poháněné parou. Vzniklo v roce 1769 a jeho autorem byl francouzský voják v hodnosti kapitána Nicolas Cugnot. Jeho tříkolka dosahovala rychlosti 4 kilometrů v hodině (člověk jdoucí normální chůzí tedy byl rychlejší) a byla určená k tahání děla. Tehdejší francouzský ministr války, markýz de Choiseul, byl z novinky nadšen a pobídl Cugnota k dalšímu bádání.
Nový Cugnotův vůz byl hotov za dva roky a vážil pět tun. Tento vehikl byl těžký a neohrabaný. Každých deset minut musel zastavovat, aby se mohla vyrobit nová pára. Těžko říci, jak by takové vozidlo obstálo ve skutečném boji. Každopádně, k jeho nasazení na frontu nedošlo. Při veřejné zkoušce Cugnot nezvládl jeho řízení a jeho vozidlo se tvrdě setkalo se zdí. Cugnotovi se naštěstí nic nestalo, přesto může být v historických análech zapsán jako první pirát silnic.

První MHD a první oběť silniční dopravy

Do dějin automobilismu se výrazně zapsal i Angličan Richard Trevithick. Ten vynalezl a zprovoznil vysokotlakový parní stroj. Do té doby se používal nízkotlakový pohon, vynalezený anglickým kovářem Thomasem Newcomenem a zdokonalovaný proslulým vynálezcem Jamesem Wattem. Trevithick se zabýval především kolejovými vozidly, ale sestavil i cosi na způsob silniční lokomotivy. Předvedl ji v roce 1801 v městečku Camborne a stal se vlastně prvním provozovatelem hromadné dopravy. Každého, koho totiž při svém výjezdu potkal, pozval ke svezení.
Není dne, aby noviny nepřinesly smutnou zprávu o smrtelných nehodách na silnici. První obětí silniční dopravy byl již v roce 1786 jistý vikář. Skotský vynálezce William Murdock totiž experimentoval se svým parním vozíkem. Když jej spustil, vůz se rozjel rychleji, než Murdock očekával. Marně jej stíhal po ulicích, zatímco vozítko nabíralo rychlost a šlehaly z něj jiskry. Náhoda tomu chtěla, že svištící stroj potkal onen zmíněný vikář. Ten se lekl, z posledních sil zakřičel: „To je ďábel! Vidím ďábla!“ a poté se zasažen mrtvicí skácel k zemi…

Rozvrtané silnice

Začátkem 40. let 19. století se rozmohla pravidelná doprava parními dostavníky v okolí Londýna. Na svou dobu to byla převratná záležitost, ale nevýhody byly přece jen velké. Vozy byly velmi těžké, jejich ovládání bylo náročné a cesty, po kterých jezdily, záhy připomínaly oraniště. Z toho si lze představit, jak neohrabané tyto vozy byly. Navíc se anglickým cestářům při pohledu na ně nebezpečně zvedal tlak.
V průběhu předminulého století se k pohonu nepoužívala jen pára, nýbrž i plyn. Nejprve se využíval u stacionárních motorů, později i u automobilů. Jako pohonný plyn sloužila celá řada hořlavých plynů, v první řadě svítiplyn, ale používán byl i důlní plyn (metan), dřevoplyn, kalový plyn, generátorový nebo vysokopecní plyn.

Spalovací motor ze 17. století

V roce 1859 Belgičan Etienne Lenoir přišel s novým, lehčím typem motoru. Uhelný plyn se spaloval přímo ve válci, a nikoliv v parním kotli. Tento proces se nazývá vnitřní spalování a Lenoir tak vlastně vynalezl první spalovací motor. V roce 1863 vykonal Lenoir s tímto vozem první jízdu na trase Paříž–Joinville-le-Pont a zpátky. Trasu o délce 18 kilometrů zvládl jeho vůz údajně za tři hodiny. I když zde nelze zapomenout na holandského fyzika Christiana Huygense, který navrhl spalovací motor již v roce 1680. Jenže Huygens své dílo nakonec do konce nedotáhl.
S dalším vylepšením přišel německý vynálezce Nicholas Otto. Z jeho hlavy pochází čtyřtakt, což vedlo ke vzniku výkonnějších motorů. V té době se už v USA vyráběl benzin – palivo, které se pro motory ukázalo jako velmi vhodné. Poté, co se začala vyrábět auta, která spojovala technologii čtyřtaktního motoru s benzinem, otevřely se pro motorismus zbrusu nové možnosti.

Otazníky kolem ropy

Kde se ale vlastně benzin vzal? Pro odpověď se musíme vrátit až do daleké minulosti. Základní surovinou pro výrobu benzinu je ropa – surovina, která je označována jako černé zlato. Jak ropa vznikla, o tom se dodnes vedou spory.
Anorganický původ ropy předpovídal už Mendělejev. Podle něj tato vzácná surovina vznikla působením přehřáté páry na karbidy těžkých kovů, které se používají v petrochemii, v dobách, kdy se vyskytovaly blízko zemského povrchu. Ve prospěch této teorie svědčí jednak laboratorní příprava pevných, kapalných i plynných uhlovodíků z karbidů uranu, lanthanu i ceru a také neustálý únik metanu ze zemského nitra v některých oblastech.

Budou za tím plavuňky (plavuně?)

Druhá teorie hovoří o tom, že ropa vznikla organickou cestou, a vyznává ji drtivá většina vědecké obce. Tato hypotéza předpokládá, že ropa vznikla z prehistorických živočišných a rostlinných zbytků, třeba z přesliček a plavuněk (plavuní?), podrobených rozkladu. Vlivem tepla a tlaku se pak tyto zbytky přeměnily nejprve na kerogen, pak na živice a nakonec na ropu a zemní plyn. Vzniklé suroviny poté migrovaly podél nerostných vrstev, až byly zachyceny v porézních horninách, čímž vznikla jejich současná naleziště.
Ve prospěch této teorie svědčí zjištění, že mladší ropa se velkou relativní molární hmotností, zvýšeným obsahem kyslíku, síry a dusíku a velkým obsahem asfaltu přibližuje původnímu organickému materiálu. Čím je ropa starší, tím je lehčí, obsahuje méně asfaltu a víc uhlovodíků.

Ropa jako lék

První zmínky o ropě pocházejí z období kolem 450 let před naším letopočtem. Řecký historik Herodotos se ve svých spisech zmiňuje o jámách plných černého hořlavého tekutého materiálu v okolí Babylonu v dnešním Iráku. Ve 4. století př. n. l. během svých tažení Alexandr Veliký využíval k zastrašení svých nepřátel pochodně, které byly natřeny ropou. Jakmile jeho vojáci narazili na ropné naleziště, černou tekutinu nabírali a poté vozili s sebou. Svým způsobem byl tak Alexandr Veliký prvním ropným magnátem v dějinách.
Kolem roku 100 se o ropě, vytékající ze země v okolí iráckého Kirkúku, zmiňuje řecký historik a filosof Plutarchos. Ve čtvrtém století staří Číňané těžili ropu pomocí bambusu. V roce 1264 známý cestovatel Marco Polo zaznamenal, že obyvatelé Baku (dnešní Ázerbájdžán) používají ropu ke svícení, ale i k medicínským účelům. Okolo roku 1500 svítili ropným olejem i obyvatelé polského města Krosno.

První ropný vrt je na světě

Do roku 1859 se ropa získávala jednoduše. V místech, kde vytekla na povrch, se prostě nabrala do připravených nádob. Tímto způsobem se ropa získávala například na březích Kaspického moře. Jednoduše, častokrát ručně, se vyhloubily jámy a z nich se ropa poněkud primitivně těžila.
Přelom v těžbě ropy znamenal rok 1859. Tehdy americký stavbař Erwin Drake vymyslel způsob, jak se k ropě dovrtat, poněvadž po mnoha pokusech ropu dolovat klasickým způsobem, došlo k zasypání jámy. Drakeovo řešení problému spočívalo v tom, že vrták umístil do litinové roury. „Tak jsem provrtal skálu o tloušťce dvaceti metrů,“ vzpomínal autor nového vynálezu a pokračoval: „V pensylvánské Ropné zátoce jsem tak záhy těžil až 4000 litrů ropy za den.“ Drake však udělal osudovou chybu – svůj vynález si nedal patentovat a zemřel v chudobě v roce 1880.

Trocha chemie nikoho nezabije

Samotná surová ropa ovšem nestačí, je třeba ji zpracovat. Prvním krokem na cestě k benzinu bylo získání benzolu. V roce 1825 prováděl vynikající anglický fyzik Michael Faraday pokusy se zkapalněným svítiplynem při nízkých teplotách. Podařilo se mu přitom izolovat neznámou kapalinu s bodem tuhnutí při 5°C a hodem varu při 80°C. Faraday zjistil, že záhadná látka se skládá z uhlíku a vodíku v poměru 1 : 1. Nazval ji proto »karburovaný vodík«. Dnes tuto látku známe pod názvem benzen.
O sedm let později německý chemik Eilhard Mitscherlich podrobil benzoovou kyselinu suché destilaci vápnem a izoloval stejnou kapalinu. Kyselinu rozložil na suché uhlovodíky a první benzin byl na světě.

Kdo byl vlastně první?

Kapalné palivo zahájilo svou vítěznou cestu světem. Už v roce 1875 zkoušel svůj vůz s benzinovým motorem rakouský inženýr Siegfried Marcus. O osm let později Němec Gottlieb Daimler získal patent na rychloběžný spalovací benzinový motor s vysokou kompresí. Neuplynul ani rok a Francouz Edouard Delamare-Debouteville získal patent na vůz s benzinovým motorem.
V roce 1885 Němec Carl Friedrich Benz sestrojil pomalu běžící benzinový motor a koncem roku s ním v Mannheimu poháněl motorovou tříkolku, která vážila 250 kg a dosahovala rychlosti až 16 kilometrů v hodině.

Auto, nebo tříkolka?

Právě se jménem Carla Benze je spojen vynález benzinového motoru pro automobil. Benz v mládí pracoval jako mechanik a během zaměstnání studoval. V roce 1871 založil se společníkem svou první firmu s materiály pro stavbu strojů a zařízení. Jeho však zajímaly motory, a tak se pustil do stavby dvoudobého motoru v naději, že se mu podaří zdokonalit tehdejší konstrukci spalovacího motoru.
Poté, co založil společnost na výrobu průmyslových motorů, jej stále více lákalo sestrojit co možná nejvhodnější motor pro automobil. Benz vyšel z Ottovy práce a na konci jeho snažení byla tříkolka s elektrickým zapalováním, diferenciálem a vodním chlazením. V roce 1885 Benz předvedl svůj automobil na veřejnosti. Již v červenci roku 1886 začal s prodejem svého automobilu pod názvem Benz Velo. Spolehlivosti jeho vozu však lidé příliš nevěřili. Tehdy do děje zasáhla svým marketingovým talentem Benzova žena Bertha. Uskutečnila za pozornosti tehdejších novin v tomto autě stokilometrovou cestu z Mannheimu do Pforzheimu u Stuttgartu, čímž spolehlivost vozu dokázala. Několik let na to se Benz Velo stal prvním hromadně vyráběným automobilem.

Daimlerův náklaďák

Souběžně s Carlem Benzem pracoval na rozvoji automobilismu jiný význačný německý technik Gottlieb Daimler. Ten realizoval první lehký spalovací motor na benzin. Nejprve ho v roce 1883 umístil na kolo, čímž vlastně vznikla první motorka (některé prameny připisují autorství motorky Nicholasu Ottovi) a v roce 1886 Daimler představil první čtyřkolový vůz s benzinovým motorem.
Daimler se ovšem s tím, čeho dosáhl, nespokojil a jeho láska k motorům jej hnala dál. Zaujal ho především problém, zda by nebylo možné rozměry vozu o něco zvětšit, aby mohl převážet i nějaký ten těžší náklad. Daimler zvítězil i na tomto poli a v roce 1892 tak mohl z dílen vyjet první nákladní automobil.

V hlavní roli diesel

Další vývoj v této oblasti se pak přesunul především do USA, kde v roce 1913 Henry Ford zahájil hromadnou výrobu slavného modelu Ford T, který byl prvním osobním automobilem běžně dostupným pro široké vrstvy obyvatelstva. Už v roce 1904 se USA dostaly na první místo ve výrobě automobilů před Francii.
Začátek používání středních ropných destilátů (motorové nafty) jako motorového paliva spadá do počátku dvacátého století. V roce 1900 na světové výstavě v Paříži byla německému vynálezci Rudolfu Dieselovi (1858–1913) za jeho motor udělena Velká cena. Roku 1911 byla v Kodani spuštěna na vodu loď Seelandia se dvěma osmiválcovými čtyřtaktními Dieselovými motory. Loď brázdila oceány až do roku 1942. Nákladní automobily se vznětovým spalovacím motorem a rovnotlakým spalováním těžšího kapalného paliva (nafty) začala vyrábět německá továrna MAN teprve roku 1924. Dalším impulzem masového rozšíření motorové nafty pak byla industrializace zemědělské výroby.

Odkud benzin čerpat?

Historie benzinových pump se datuje od roku 1885. Tehdy dva Američané, Sylvan F. Browser a Jake Gumper, zkonstruovali první příruční benzinovou pumpu. Její princip byl jednoduchý – byla přidělána na sud, odkud se petrolej či benzin odčerpávaly. Bezpečnostní důvody vedly dalšího Američana Johna Tokheima  k tomu, že nádrž s benzinem umístil pod zem. To stalo v roce 1898 a o tři roky později Tokheim založil i firmu, která se výrobou benzinových pump zabývala.
Tokheimovo zařízení bylo stále v mnoha ohledech velmi jednoduché. Nedalo se například přesně odhadnout, kolik benzinu pumpa vyčerpala. Až v roce 1916 se na čerpadlových stanicích objevuje odměrné zařízení. Ciferník, který dokázal počítat litry benzinu, se na pumpách objevuje v roce 1925. Zhruba v té době spatřují světlo světa pumpy na elektrický pohon. V roce 1934 přichází společnost Waine Pump Company s dalším zlepšením – motorista na ciferníku pumpy může sledovat nejen litry odčerpaného benzinu, ale i jeho cenu. První pokusy se samoobsluhou na čerpadlových stanicích proběhly ve 30. letech dvacátého století, ale k masovému rozšíření tohoto systému došlo až o čtyřicet let později.

Prezident z Kopřivnice

Benzinové opojení se stále rozrůstalo a zasáhlo i české země. Už v roce 1897 je v Kopřivnici vyroben první vůz ve střední Evropě. Byť jsou Češi poddanými rakouského císaře, vůz nese název Prezident (Präesident?). O rok později z bran kopřivnické továrny vyjede i první nákladní auto.
K velkému rozmachu automobilismu došlo na začátku 20. století, kdy se objevila v průmyslových zemích řada výrobců. V Německu to byl Benz a Opel, ve Francii Peugeot a Renault, v Itálii Fiat. České země se svou průmyslovou tradicí nezaostávaly. Kromě zmíněné kopřivnické automobilky začala motorová vozidla vyrábět i firma Praga nebo společnost Laurin & Klement, předchůdce dnešní Škodovky.

Na scénu přichází brouček

Během velkých světových válek byl benzin nedostatkovým zbožím. Byl určen především pro bojující armády, takže civilní vozidla musela pro svůj pohon hledat náhradu. Používal se třeba dřevoplyn nebo svítiplyn. V praxi se zjistilo, že plyn má pro pohon vozidel řadu zajímavých vlastností. Je levnější, v mrazivých dnech se vůz snadněji nastartuje a v neposlední řadě je i šetrnější k životnímu prostředí. Proto se plyn jako pohon používal i v mírových dobách, byť v menší míře.
Kouzlu benzinu v meziválečném období propadalo stále více lidí. A ti chtěli mít v autě své pohodlí. Tak v roce 1929 Američan Paul Galvin vynalezl autorádio, čímž nechal vzniknout společnosti Motorola. Důležitým mezníkem v dějinách automobilismu je i rok 1936, kdy je v nacistickém Německu představeno »auto pro masy« – Volkswagen Brouk. Nutno ovšem podotknout, že na myšlenku sériově vyrábět lidový vůz přišel konstruktér a rodák z Vratislavic nad Nisou Ferdinand Porsche už v roce 1931, takže se nejednalo o žádnou Führerovu zásluhu. Výroba tohoto vozu skončila teprve před sedmi lety.

A co jej vyrobit uměle?

Již od počátku století se různí vědci pokoušeli vyrobit umělý benzin. Počátky vývoje syntetického benzinu jsou spojeny především se jménem německého profesora Friedricha Bergiuse, který už roku 1913 získal patent na technologický postup zkapalňování uhlí. Ovšem první syntetický benzín začala vyrábět až v roce 1926 později nechvalně proslulá chemička I. G. Farben.
Syntetický benzin byl důležitou komoditou pro nacisty a jejich expanzivní a vyhlazovací válku. Německo žádné velké zásoby ropy nemá, takže spoléhalo především na rumunské zdroje. Hitler věřil v dobytí kaspických ropných polí, ale jeho porážka u Stalingradu znamenala těmto snům konec. Poté, co Rumunsko přešlo na stranu spojenců, nacistům zůstala jen menší ropná pole na rakousko-maďarském pomezí a právě syntetický benzin. Časté nálety spojeneckého letectva na továrny vyrábějící umělý benzin však nedovolily, aby se výroba syntetického benzinu rozběhla na plné obrátky.

Poválečná léta

Od roku 1951 si zájemci mohli pořídit do svého vozu posilovač řízení. O dva roky později si Američané mohou do svých aut instalovat klimatizaci a objevují se také bezpečnostní pásy, i když k jejich vynálezu došlo již koncem 19. století. Rok 1958 je ve znamení nástupu japonských automobilek, na americkém trhu se objevují první Toyoty a Nissany. Do Evropy, ovšemže do té západní, Japonci pronikají o rok později.
První vůz poháněný na všechna čtyři kola se objevuje v roce 1965, je jím britský Jensen FF. Od roku 1973 si lze zakoupit vůz vybaveným airbagem, tím prvním byl Oldsmobile Tornado. O dva roky později se v Americe se objevily první katalyzátory, dnes používaný třícestný katalyzátor s lambda sondou poprvé použilo Volvo v roce 1976. Protiblokovací systém brzd (ABS) vyvinula společnost Bosch v roce 1978. A konečně první hybridní vůz kombinující elektrický a benzínový pohon představila společnost Toyota v roce 1998.

Jazykolam v nádrži

Benzin je stále nejpoužívanějším palivem pro automobilovou dopravu. Pro zlepšení jeho vlastností je obohacován různými přísadami. Kanaďané a Australané pro zvýšení oktanového čísla využívají látku, jejíž název si zapamatuje a vysloví jej jen skutečný borec – methylcyklopentadienylmangantrikarbonyl. Americké výzkumné agentury však tvrdí, že tato látka je zdraví škodlivá.
Běžným aditivem je etanol. V Evropské unii lze podle specifikace běžného benzinu přidávat 5 procent ethanolu. Diskutuje se o možnosti přidávat až 10 % etanolu. Většina benzinu prodávaného ve Švédsku obsahuje 5–15 procent etanolu, prodává se však i směs (E85), obsahující 85 % etanolu a 15 % benzinu. V České republice se od 1. června 2010 povinně přidává do benzinu nejméně 4,1 % etanolu.

Olověné nebezpečí

Dříve patřilo mezi aditiva i olovo, to však je současnosti v našich končinách tabu. Olovo je totiž pěkný neřád. Patří do skupiny těžkých kovů a je v životním prostředí poměrně rozšířeno, k čemuž nemalou měrou přispěl v průběhu tisíciletí svou činností i člověk. Jeho jedovatost je dnes již všeobecně známa, což nám staří Římané mohou jen závidět, protože ti z nevědomosti jídlo servírovali i na olověném nádobí.
Olovo působí negativně na celou řadu lidských orgánů. Největší vliv má olovo zejména na děti vzhledem k jejich vyvíjející se nervové soustavě. Olovo způsobuje zpomalení mentálního a fyzického vývoje dětí, zhoršuje schopnost učit se, způsobuje změny v chování jako třeba hyperaktivitu, snížené IQ, nebo neschopnost se soustředit. Lidově řečeno, olovo leze na mozek.

Kdy skončí doba benzinová?

A jaká bude budoucnost benzinu? Ropná lobby je mocná a bude tlačit na povolení těžby i v oblastech, které jsou člověkem téměř nedotčeny. Rostoucí cena ropných produktů ovšem přinutí běžné spotřebitele hledat jiné druhy pohonu svých miláčků na čtyřech kolech.
Plyn? Elektřina? Proč ne, vždyť již v roce 1835 nizozemský profesor Sibrandus Stratingh navrhl malý elektromobil, který později postavil jeho asistent Christopher Becker. První silniční vozidlo, které v soutěži prokazatelně překonalo rychlost 100 km/h, byl elektromobil Belgičana Camilla Jenatzyho. Stalo se tak v roce 1899. Každopádně, éra benzinu zcela jistě jednou skončí, ale zlatý věk automobilismu bude vždy spojen právě s ní.

Ropa v České republice

První experimentální vrt na dnešním území ČR byl otevřen již 27. března 1900 poblíž obce Bohuslavice. Ty jsou dnes součástí Kyjova, ležícího v okrese Hodonín. V této lokalitě byl záhy uveden do provozu i další vrt. Jenže těžba ropy byla nákladná, v roce 1914 navíc Evropu zachvátil válečný požár a finance se proměňovaly v děla a pušky, takže vrty byly v roce 1917 opuštěny.
Po vzniku ČSR se do oblasti ropní experti opět vrací. V roce 1919 zde otevřela Moravská těžařská společnost svůj první vrt, v roce 1925 vlastnila v okolí již 25 vrtů. Po okupaci českých zemí se Hodonínsko stalo strategicky významnou lokalitou pro hitlerovské Německo. Největší německá společnost v tomto oboru, Deutsche Erdöl A. G., měla v té době v okolí Hodonína přes 1200 vrtů.
1. ledna 1946 byly všechny existující ropné rafinerie a vrty na území tehdejší české části Československa sjednoceny pod Československé naftové závody (ČNZ). V roce 1948 měla ČNZ 1858 zaměstnanců. V roce 1958 byla ČNZ sloučena s podobnou společností působící na Slovensku do nového závodu Moravské naftové doly. V roce 1990 se slovenská část opět osamostatnila. V současné době operuje s vrty společnost Moravské naftové doly.

Co si lze natankovat?

Special 91 (Special)
Složením je tento druh velmi podobný benzinu Normal. Jediný rozdíl spočívá v tom, že Special je aditivován přísadou, která má zabraňovat vytloukání sedel výfukových ventilů. Special 91 využívají především řidiči starších aut, která byla vyrobená před zákazem olovnatých příměsí. A že takových vozidel najdeme po našich silnicích ještě dost. Od roku 2001, kdy se do benzinu již olovo nepřidává, je zde jako aditivum používán draslík.

Natural 91 (Normal)
Natural 91 již aditivum nahrazující olovo nemá. Proto ho využívají především automobily, které byly vyrobeny v nedávné době a kterým buď tento druh benzinu stačí nebo jej přímo vyžadují. Bezolovnatý benzin s oktanovým číslem 91 se používá do automobilů s katalyzátorem nebo elektronickým vstřikováním.

Natural 95 (Super)
Natural 95 je nejprodávanějším benzinem na trhu. Ve Spolkové republice je tento druh benzinu známý jako Speciál 95. Používá se do všech vozidel s katalyzátorem i bez katalyzátoru, s novějšími motory přizpůsobenými pro spalování bezolovnatého benzinu. V současné době využívá tohoto typu benzinu většina vyráběných osobních vozidel od vozidel nejnižší třídy až po luxusní vozidla s vysokým výkonem motoru. Nelze jej používat do starých typů motorů vyžadujících olovnaté přísady. Nedoporučuje se jej bez úprav používat jako náhradu za benzin 91 oktanů, aby nedošlo k poškození motoru. Před takovým využitím je nutné náležitě seřídit ventily, předstih motoru a poradit se s odborníky.

Natural 98 (Super Plus)
Načepovat si do nádrže Natural 98 je jako dát si místo salámu junior šunku od kosti. Tomu samozřejmě odpovídá i cena. Vzhledem k tomu, že se do jisté míry jedná o luxusní zboží, není nijak masově rozšířen. Pro rafinerie se jedná o drahý a náročný produkt. Přestože jej některá vozidla, zvláště ta dražší, vyžadují, dá se předpokládat, že z nabídek čerpacích stanic postupně zmizí. Během dvou let by tak na pumpách měly zůstat z dosavadních ropných produktů dva druhy benzinů a motorová nafta.

Motorová nafta
Motorová nafta je palivem pro pohon dieselových motorů, převážně strojů, agregátů, nákladní dopravy a v menší míře i osobních vozidel s moderními dieselovými motory. Oproti benzinovému pohonu je motorová nafta olejového složení, čímž zajišťuje současně i mazání palivového systému. Záměna motorové nafty za benzin má za následek velmi rychlé zadření motoru. Olejové složení motorové nafty však má i svoje nevýhody, kterými jsou tuhnutí, horší hoření a spalování, usazování karbonizačních zbytků v motoru apod. V zimním období je potom velmi důležitým parametrem její filtrovatelnost.

Přichází bionafta
Na našich čerpacích stanicích se již nesetkáváme jen s klasickými palivy, jako je benzin nebo nafta. Z ekologických i finančních důvodů se neustále vyvíjí alternativní paliva, která by byla schopna nahradit současné ropné produkty. Jedním z nejznámějších je právě tzv. bionafta, nahrazující klasickou motorovou naftu. Bionafta obsahuje kromě běžných ropných komponentů motorové nafty okolo 30 procent rostlinných olejů, tzv. meřo, tedy metylestery kyselin řepkového oleje. Nevýhodou bionafty je její výrobní energetická náročnost.

LPG (Liquified petroleum gas)
Další palivo, které postupně dobývá svět, je LPG. Pod touto zkratkou se skrývá náš starý známý, tlakem zkapalněný propan-butan s malým množstvím nenasycených uhlovodíků. Je ideální pro pohon do rovin, v hornaté krajině má motor přece jen slabší výkon. Nelze nevzpomenout, že díky ceně ten, kdo LPG používá, ušetří nezanedbatelné množství financí.
LPG je vlastně nízkovroucí benzin, který se odpařuje rychleji než klasický automobilový benzin s plnou destilační křivkou. V České republice se tento druh pohonných hmot teprve rozvíjí, spotřebuje se ho tu ročně 70 tisíc tun. Naproti tomu benzinu se ročně spálí až dva miliony tun.

Vojenské přípravy na ropný šok

Zhroucení světové ekonomiky, nárůst vlivu extremistů, závislost demokratických zemí na diktaturách – k tomu všemu může dojít ve chvíli, kdy se ropa stane skutečnou vzácností. Tento názor pochází z hlav vojenských analytiků německého Bundeswehru. „Existuje určitá pravděpodobnost, že chvíle, kdy poptávka po ropě značně převýší nabídku, bude dosažena někdy koncem roku 2010 a dopady na bezpečnost budou cítit za 15 až 30 let,“ píše se v analýze analytického think-tanku německé armády. Zpráva varuje před změnami v globální rovnováze sil, poklesem významu západních průmyslových zemí a naprostým zhroucením dosavadních trhů.
Zpráva se nepřímo dotýká i České republiky. Vojáci upozorňují, že v případě ropného šoku by se zásadně proměnilo zahraničně-politické postavení Německa ve světě. Pokud by byl ropy nedostatek, Německo by muselo být vstřícnější vůči Rusku. „Pro Německo by to znamenalo balancování mezi privilegovanými a stabilními vztahy s Ruskem a senzitivitou našich východních sousedů,“ píše se v analýze. Což znamená, že by za cenu zlepšení vztahů s Ruskem mohlo dojít k ochlazení vztahů s Polskem nebo Českou republikou.

Nejstarší automobilky světa

Mercedes Benz (koncern DaimlerChrysler)
Původně tuto společnost založil v roce 1883 jeden z průkopníků automobilismu, Carl Friedrich Benz. V roce 1926 se tato automobilka sloučila s tou, kterou založil Benzův konkurent Gottlieb Daimler. V roce 1998 došlo k fúzi Mercedesu s americkým Chryslerem.

Peugeot (koncern PSA)
Francouz Armand Peugeot pocházel z rodiny ocelářského magnáta. V 80. letech 19. století Peugeot vyráběl kola v roce 1889 s Leonem Serpolletem sestrojil parní tříkolku. O rok později, s použitím Daimlerova motoru, zkonstruoval Peugeot první benzinový vůz a v roce 1896 založil automobilku, která už vyráběla i motory.

Renault
Za známou francouzskou značkou stáli tři bratři Louis, Marcel a Fernand Renaultovi. Svou společnost založili v roce 1898. Bratry zajímaly automobilové závody, ale v roce 1903 postihla rodinu tragédie, když se jedna automobilová soutěž stala Marcelovi osudnou. V meziválečném období Renault vyráběl obrněná vozidla pro francouzskou armádu. Během války Renault spolupracoval s nacistickými okupanty, což Louisi Renaultovi vyneslo obvinění z velezrady. V současnosti Renault spolupracuje s japonským Nissanem a snaží se postavit na nohy rumunskou Dacii.

Fiat
Italský Fiat vznikl v Turíně již v roce 1899. Fandové motorismu vědí, že název Fiat je zkratka Fabbrica Italiana Automobili Torino. Jejím zakladatelem byl Giovanni Agnelli a jeho potomci hrají ve vedení společnosti důležitou úlohu dodnes. Dnes pod koncern Fiat patří i další italské automobilky, ať je to Ferrari, Alfa Romeo, Lancia nebo Maserati.

Opel (General Motors)
Šicí stroje a potřeby pro domácnost. Na tomto poli začínala jedna z nejslavnějších světových automobilek. Německý Opel byl založen už v roce 1863, nicméně na pole motorismu se vydal až v roce 1899. Od roku 1929 patří americké společnosti General Motors.

Benzin jako droga

Benzin je bohužel zneužitelný i jako droga. Většina lidí cítí již koncentraci 0,25 ppm (0,000 025 %). Čichání benzinu je pro mnoho lidí běžným způsob k navození stavu omámení, v některých chudších komunitách a domorodých skupinách v USA, Austrálii, Kanadě, na Novém Zélandu a některých tichomořských ostrovech se stalo přímo epidemií. Nejvážnějším rizikem je zde možnost předávkování s následnou těžkou otravou, končící někdy úmrtím. Čichání benzinu vede k poruchám jater, mozku nebo plic.

Něco málo o ropě

Pro měření objemu ropy se používá míry 1 barel = 42 amerických galonů = 35 britských galonů = 158,97 litru. Množství ropy se také někdy udává v tunách, jedné tuně odpovídá přibližně 7,33 barelu.
Přibližnou představu o složení ropy dávají následující hmotnostní podíly:

    * Uhlík: 84–87 %
    * Vodík 11–14 %
    * Kyslík až 1 %
    * Síra až 4 %
    * Dusík až 1 %

Největší producenti ropy

1.Saúdská Arábie
2.Rusko
3.USA
4.Írán
5.Čína
6.Kanada
7.Mexiko
8.SAE
9.Kuvajt
10.Venezuela

Největší exportéři ropy

1.Saúdská Arábie
2.Rusko
3.Norsko
4.Írán
5.SAE
6.Venezuela
7.Kuvajt
8.Nigérie
9.Alžírsko
10.Mexiko

Největší importéři ropy

1.USA
2.Japonsko
3.Čína
4.Německo
5.Korejská rep.
6.Francie
7.Indie
8.Itálie
9.Španělsko
10.Tchaj-wan

Největší spotřebitelé ropy

1.USA
2.Čína
3.Japonsko
4.Indie
5.Rusko
6.Německo
7.Brazílie
8.Saúdská Arábie
9.Kanada
10.Korejská rep.

Příspěvek byl publikován v rubrice 21.Století, Historie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.