Popravy a mučení: 20. století horší středověku!

Nebývá to často, abychom naše články označovali hvězdičkou. Květnový Speciál by však měl být skutečně čten takříkajíc až po 22. hodině. Je totiž věnován dějinám tortury, mučení a popravování. A právě v těchto oblastech je lidská fantazie bohužel bezmezná. Ovšem není od věci si připomenout, čeho všeho je člověk vlastně schopen…Nebývá to často, abychom naše články označovali hvězdičkou. Květnový Speciál by však měl být skutečně čten takříkajíc až po 22. hodině. Je totiž věnován dějinám tortury, mučení a popravování. A právě v těchto oblastech je lidská fantazie bohužel bezmezná. Ovšem není od věci si připomenout, čeho všeho je člověk vlastně schopen…

Metody, jak vykonat trest smrti, svědčí o nekonečné lidské fantazii, když do ní vejdou násilné myšlenky. Všeobecně nejrozšířenějším způsobem popravy ve středověku i později bylo stětí hlavy. To se dodnes praktikuje například v Saúdské Arábii. Ale byly a jsou i jiné způsoby, jak odsouzené připravit o život. Jednou z nejšílenějších metod je uvaření. Uvaření se praktikovalo nejen mezi lidojedy, jak by se mohlo zdát, ale i v evropských končinách. Například v roce 1531 tuto ďábelskou techniku poprav nechal uzákonit anglický král Jindřich VIII. Tímto způsobem měli být popravováni traviči. Ve středověku končili ve vařícím kotli padělatelé a také ti, které církev označila za kacíře. V nizozemském městě Deventer je dodnes vystaven kotel, ve kterém se odsouzení vařili.
Muka, která odsouzeného čekala, byla příšerná. Nešťastník byl vysvlečen a ponořen do již vařící kapaliny nebo svázán a ponořen do velkého kotle se studenou kapalinou, pod kterým popravčí zapálili oheň a přivedl náplň kotle do varu. Jako kapalina se nepoužívala jen voda, ale i olej, kyselina, dehet, nebo roztavené olovo. Organizace na ochranu lidských práv několikrát informovaly o tom, že stejný způsob mučení v současnosti používá i uzbecký diktátor Islom Karimov.

Muka při lámání kolem

Ve středověku odsouzené k trestu smrti čekala muka v podobě lámání kolem. Zlověstné kolo bylo připraveno pro zvlášť těžké zločince, především pro mnohonásobné vrahy. Nejčastěji byl tento způsob popravy používán ve Francii, v Německu, Dánsku, Švédsku, Rumunsku nebo v Rusku. Odsouzenec bývali zpravidla přivázáni k dřevěnému kříži. Poté mu byly kolem od vozu postupně lámány jednotlivé údy. Někdy byl odsouzenci nejprve zlomen vaz a další lámání tak bylo spíše krutým divadlem. Ovšem u zvlášť těžkých zločinců se postupovalo od nohou, které byly zlomeny hned na dvou místech…
Mnoho lámaných však závěrečnou ránu do krku přežilo a jejich útrapy tak neustávaly. Odsouzenci byli pak často svými zpřeráženými údy vpleteni do loukotí kola a s ním tváří k obloze vztyčeni na kůlu poblíž popraviště. Takto zabíjeni bývali například lidé odsouzení za úkladnou či loupežnou vraždu. K poslednímu známému případu popravy lámáním kolem došlo ještě v roce 1841 v severním Německu.

Po vzoru lidojedů

Filmový lidojed Hannibal Lecter se nerozpakoval své oběti vykuchat a rozčtvrtit. Možná se nechal inspirovat v dávných dobách, kdy se i takto brutálně popravovalo. Tento trest byl přichystán pro vlastizrádce. V Anglii byl v roce 1581 tímto způsobem popraven katolický kněz Edmund Campion jen kvůli tomu, že se odmítl vzdát své víry. Nizozemské zákony takovou exekuci nařizovaly pro kralovrahy.
Odsouzení k tomuto šílenému trestu byli přivázáni k dřevěné desce. Poté jim kat rozřízl břišní dutinu a poté byly z jejich těla postupně odstraňovány vnitřní orgány. Je pochopitelné, že odsouzený značně trpěl, což přihlížející publikum přivádělo do varu. Na ostrově Man byly takto popravovány i ženy.
Při čtvrcení ležel zločinec na zemi, přivázán za končetiny ke čtyřem zaraženým kolíkům, a kat mu postupně odsekl ruce i nohy. Někdy, zvláště ve francouzských krajích, se ke čtvrcení používali také koně, kteří popravovaného roztrhli na čtyři kusy. Při čtvrcení koňmi bylo odsouzenému někdy naříznuto břicho. Rozčtvrcení se jako forma trestu používalo v korejském království od 14. do počátku 20. století.

Silnice lemovaná kříži

Ve starověkých dobách byly naprosto běžné popravy ukřižováním. I v asi nejznámějším příběhu všech dějin – příběhu Ježíše Krista – hraje významnou úlohu. Ukřižováni obvykle bývali političtí nebo náboženští agitátoři, piráti, otroci nebo ti, kteří neměli žádná občanská práva.
Odsouzený člověk byl nejdříve zbičován a posléze obvykle vlekl příčný trám svého kříže až na popraviště, kde již byla do země zapuštěna svislá část kříže. Zde byl odsouzený svlečen ze šatů a k příčnému trámu s roztaženými pažemi byl přivázán, nebo mu byla zápěstí přibita ke dřevu hřebíky. Trám byl potom vyzdvižen a pevně připevněn ke svislé části kříže asi 2,5 až 3,5 metru nad zemí. Pak byly přivázány nebo přibity hřebíky nohy. Nad zločincovu hlavu byla vložena cedulka s jeho jménem a druhem proviněním. Smrt bývala způsobena vyčerpáním, zadušením nebo selháním srdce. Ukřižovaní nebyli nikdy z kříže sejmuti, a tak zde bylo možno vidět množství křížů po dlouhá desetiletí, které sloužily jako výstraha. Takto například skončilo téměř 7000 otroků, kteří se pod vedením Spartaka vzbouřili ve starověkém Římě. Silnice Via Appia z města Capua do Říma, dlouhá 200 kilometrů, pak byla celá těmito ukřižovanými nešťastníky lemována.

Jako na jatkách…

Další drastickou metodou, jak odsouzeného připravit o život, bylo jeho rozřezání pilou. Trestanec se pověsil hlavou dolů, přičemž nohy měl roztažené. Vzhledem k této pozici měl neustále prokrvený mozek, takže nepřicházel o vědomí. Kat ho poté u konečníku začal rozřezávat na dvě poloviny. Takto popravovali například Římané, zvláště krvežíznivý císař Nero si takové popravy doslova užíval. Starověcí Číňané si vymysleli něco podobného, a to popravu krájením. Tento trest čekal na zrádce či na vrahy svých rodičů. Celý proces trval tři dny a odsouzenec byl rozkrájen na 360 kusů. Ojedinělé případy takové exekuce se vyskytly ještě na začátku 20. století.
Na ženy, odsouzené k trestu smrti, v minulosti obvykle čekala exekuce v podobě stětí, upálení nebo zahrabání zaživa. Odsouzená bývala v těchto případech položena do vykopané jámy a na její srdce byl namířen naostřený kůl. Zaživa byla zasypána zeminou, a teprve po nějaké době jí kat připraveným kůlem probodl srdce. Tím bylo konečně prokázáno, že odsouzená byla usmrcena. Lidé ve středověku navíc mívali ohromný strach z upírů. Právě probodnuté srdce mrtvoly mělo zabránit tomu, aby v jejich kraji upíři řádili.

Nešťastná filozofka

Mimořádně krutým způsobem mučení či popravy bylo stažení z kůže zaživa. Asyřané tak zabíjeli své zajaté nepřátele. Tato praxe byla běžná i ve starověké Číně. Ovšem nevyhýbali se jí ani Evropané a obětmi se stávali ti, kteří byli označeni za zrádce.
V roce 1314 byli takto mučeni a zabiti bratři d´Aulnoy. Francouzskému králi Filipovi IV. se nelíbil jejich milostný vztah k jeho neteři. Nechal je proto stáhnout z kůže, vykastrovat a nakonec dekapitovat. Stejná muka podstoupila o tisíciletí dříve filozofka a matematička Hypatia z Alexandrie. Na svědomí ji měli zfanatizovaní křesťané. 
Během vlády krále Vladislava se v Čechách a na Moravě popravovalo napíchnutím na kůl. Ten byl svým zašpičatělým hrotem zaveden do těla řitním otvorem a spolu s odsouzencem vztyčen a zapuštěn do země. Pokud byl hrot kůlu kulatý, vnitřní orgány neprotrhl, ale tlačil je k sobě. Smrt tak na sebe nechala dlouho čekat. Odsouzenec žil často ještě několik dní, vlastní vahou se nabodával víc a víc, dokud mu pomalu stlačované vnitřnosti ještě mohly fungovat. Takto v strašných a dlouhotrvajících bolestech umíraly především matky, které zavraždily své dítě.

Krutost z Pyrenejského poloostrova

Garotta byl krutý způsob popravy, který se používal v Portugalsku a Španělsku, a také v zemích, které obě bývalé námořní mocnosti ovládaly. Odsouzenec byl posazen na speciální zařízení a poté byl pomocí zvláštního zařízení udušen, popřípadě jej čekalo zlomení hrtanu a dýchací trubice.
V jiné formě jako garotta fungoval drát s dřevěnými rukojeťmi na koncích, držený katem. Později se objevil ještě další typ garotty, u které byla ke šroubu připevněna dvě ramena se zátěží na konci. Stačilo za ně jen prudce škubnout a rychle se otáčející šroub zlomil krk.
Mezi další způsoby popravování ve středověku patřilo také utopení a sedření z kůže.

Smrt v plamenech

Jan Hus, Jeroným Pražský, Giordano Bruno, Jana z Arku. Co mají všechny tyto postavy společného? Všechny byly odsouzeny k smrti upálením. V plamenech svůj život končívali lidé obviněni nejen z kacířství, ale i ze sexuálních prohřešků proti mravům, čarodějnictví, žhářství a travičství.
V případě upálení na hranici dřeva existují dva způsoby upálení. První, pokládaný za o něco „efektnější“, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, které se později zapálily. Druhý pak byl používali spíše Angličané, Itálové a Francouzi. Jeho princip tkvěl v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř ní byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután, a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou.

Střelný prach kolem krku

Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, ale ne zcela přesná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva. Odsouzenec obvykle nezemřel v důsledku popálenin, ale jeho smrt způsobilo udušení nebo otrava oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které na konečnou smrt neměly vliv. Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení.
Trest smrti byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován – nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum, těsně před smrtí zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky, některým odsouzeným byl na krk pověšen pytlík se střelným prachem. K poslední popravě tohoto druhu v Evropě došlo v roce 1834 ve Španělsku během inkvizičního soudu.

Barbarské kamenování

Z islámských zemí je známa poprava ukamenováním. Jelikož při ukamenování prakticky nelze označit osobu, která smrt zapříčinila, bývá tento způsob popravy aplikován jako lynčování – kamenující jsou si vědomi své nepostižitelnosti. V zemích, kde se trest smrti ukamenováním využívá, existuje často nařízení omezující velikost kamenů, aby oběť nezemřela příliš brzy.
Příčina smrti závisí na místě zásahu, může jí být například poškození mozku, omezení dýchání, nebo kombinace různých vnitřních zranění. Nešťastník je zabalen do prostěradla a po ramena zahrabán do země, tak, aby se kamenům nemohl bránit. Ukamenování se dodnes používá mimo jiné v Somálsku, Íránu či Nigérii. Obětmi tohoto nepochopitelného zvěrstva bývají často ženy. A to třeba kvůli tomu, že byly znásilněny, a tudíž byly podle fanatických vyznavačů islámu nevěrné…

Zaplaťte za popravu…

Společně s vynálezem střelných a palných zbraní se objevila nová možnost, jak trestance popravovat. Trest smrti zastřelením byl praktikován především během válek, nešetřili s ním ovšem ani totalitní režimy. Během moskevských procesů během třicátých let byly na příkaz Stalina zastřeleny tisíce lidí. Byli mezi nimi i jeho blízcí spolupracovníci, Zinovjev, Kameněv nebo Bucharin. Popravy bývalých vysokých činitelů bolševické strany probíhaly v moskevské věznici Ljubljanka.
V Číně je odsouzenec donucen si kleknout. Jsou mu zavázány ruce za zády a je střelen zezadu do hlavy. V případě, že se jedná o veřejnou popravu, je někdy vězňovi silně utažen provaz kolem krku, aby nemohl křičet. Rodina popraveného poté obdrží úřední dopis, ve kterém je provaz, jímž byly ruce dotyčného při exekuci svázány, kulka ze střelné zbraně použité při popravě a do třetice příkaz k úhradě nákladů exekuce.

Oběšení na struně

Asi nejrozšířenějším způsobem exekuce je oběšení. To lidská justice používala již od pravěku, tehdy bylo oběšení i součástí oběti pro bohy. Číňané nebo Germáni tento způsob popravy považovali za vhodný pro vysoce postavené osoby, které se něčím provinily. Postupem času však provaz a oprátka byla vyhrazená pro zločince z nižších společenských vrstev.
Ve 20. století se v šibenicích zhlédli nacisté. Během tažení na východ příslušníci SS i obyčejní vojáci nechali věšet celé vesnice. Po neúspěšném pokusu o převrat v roce 1944 nechal Adolf Hitler spiklence pověsit na řeznické háky. Bývalý šéf německé rozvědky, který o přípravách na povstání věděl, byl oběšen nahý na struně od klavíru.
Na šibenici ukončila svůj život řada nacistických zločinců. Mimo jiné ti, kteří byli k trestu smrti odsouzeni v norimberském procesu. Také Rudolf Höss (Hess?), velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Ten byl oběšen právě na místě svých zvěrstev, na hlavním nádvoří tábora. A v Izraeli čekala v roce 1962 oprátka na jednoho z organizátorů holocaustu, Adolfa Eichmanna.

Na smrt skrze injekci

Exekuce smrtící injekcí má tři fáze. Jako první se do krevního oběhu dostane anestetikum, které by mělo odsouzence přivést do umělého spánku. Následuje látka, která zastaví dýchání, a nakonec další látka, která zastaví srdeční činnost. V poslední době se však několikrát stalo, že popravčí zavedl anestetikum odsouzenci do svalu, a nikoliv do žíly. Místo rychlé a bezbolestné smrti, odsouzení pak v křečích umírali a dusili se i více než půldruhé hodiny, to vše za plného vědomí. Někteří z nich přidušeným hlasem údajně žádali o cokoliv, co jejich umírání urychlí.
Proti používání smrtících preparátů se vyslovil i jejich vynálezce, doktor Jay Chapman. Ten popravu injekcí navrhl v sedmdesátých letech jako alternativu k popravě zastřelením. V současnosti uznává, že jeho metoda se v některých případech neosvědčila. A ihned navrhuje své řešení – gilotinu. „Vůbec by mi nevadilo, kdyby se vrátila. Odsouzenci jednoduše usekne hlavu, a vše je hotové.“  Návrat postrachu francouzské revoluce se však nezdá příliš pravděpodobný.

Továrna na zabíjení

Moderní doba s sebou nepřinesla jen vynálezy, které člověku usnadnily život. Přišly války, jaké svět dosud nepoznal, a objevily se i nové způsoby vraždění. A toto vraždění nabývalo i masových rozměrů. Nejhrůznějším příkladem toho je masové vyvražďování za druhé světové války.
Nacistická ideologie pasovala Židy a Slovany do role podlidí. V Evropě pro ně nemělo být místo. Na základě těchto hrůzných nápadů vznikly nejprve koncentrační a poté vyhlazovací tábory. Zatímco v těch koncentračních byli vězňové upracováváni k smrti (i když i zde byly umístěny plynové komory), vyhlazovací lágry znamenaly obvykle smrt ihned. Po sérii experimentů nacisté nakonec zvolili k usmrcování svých obětí plyn zvaný Cyklon B (viz box).

Smrtící plyn

Lidé, vybraní k deportaci do táborů, byli nejdříve nahnáni do vlaků, které je v otřesných hygienických podmínkách dovezly až na místo určení. V samotném táboře pak probíhala selekce – někteří lidé byli na smrt posláni rovnou, jiní byli vybráni na drastické lékařské experimenty a zbytek čekala těžká dřina, kterou jen málokdo vydržel déle než půl roku.
Skupina, nad kterou důstojníci SS vynesli okamžitý rozsudek smrti, byla odvedena k plynovým komorám. Ty byly maskovány jako sprchy, obětem bylo rozdáváno i mýdlo. Tím byl zajištěn psychologický efekt, lidé se jen málokdy vzbouřili. Jakmile byli uvnitř, dozorci vhodili do komory Cyklon B, který postupně dokončil své ničivé dílo. Dveře od plynové komory byly dokonce vybaveny kukátkem, aby sadističtí esesmani o nic nepřišli…

Poslední okamžiky

Vraťme se však ještě na chvíli do středověku. Jak vypadal poslední den odsouzeného na smrt? Exekuce se zpravidla konala v neděli, aby se popravy mohlo účastnit co nejvíce přihlížejících. Odsouzený byl vyveden a šel k popravišti v doprovodu rychtáře, konšelů a samozřejmě také kata a jeho pacholků. Ti mohli vězně všelijak týrat, třeba řezáním pruhů kůže ze zad, uštípáváním konečků prstů, vytrháváním kusů masa z těla kleštěmi nebo pálením svázaných rukou. Zvlášť těžcí zločinci byli na místo exekuce taženi po zemi za nohy koňmi, někdy k tomu zabaleni do hovězí kůže.
Poté následovala samotná poprava. Někdy přišla smrt milosrdně hned, někdy ovšem kat nechal odsouzeného trpět. Třeba tím, že byl k šibenici pověšen za nohy a pak umíral v bolestech po mnoho dní. Nejhorší potupa a znectění odsouzence se vyjadřovala pověšením na šibenici spolu se psy. Takto byli trestáni především Židé.

Jak získat přiznání…

Tortura. Už jen to slovo vyvolává mrazení v zádech. Stejně tak jako lidé vymýšleli ty nejšílenější metody poprav, stejně tak pustili uzdu své fantazii, co se týče mučení. Už ve starověkém Římě bylo mučení používáno jako součást výslechu, a to do 2. století n. l. pouze u otroků, a poté i u příslušníků nižších tříd. Otrokovo přiznání bylo přípustné jen tehdy, pokud bylo dosaženo mučením, neboť se mělo za to, že jeho dobrovolnému přiznání nelze věřit.
Mučení se používalo běžně i ve středověku a v novověku. V českých zemích tomu tak bylo od 14. století. Muka čekala zejména na ženy, ale i muže, kteří byli obviněni z čarodějnictví. Nejprve jim byly ukázány mučicí nástroje. Pak začal kat se svými pacholky přitvrzovat. Na řadu přišla palečnice, která týranému člověku rozdrtila klouby na prstech. Následovala španělská bota, která svými vnitřními hřeby drtila nohy. Nezřídka se stalo, že při tomto mučení člověk vykrvácel, ba dokonce mu z nohou vytékala kostní dřeň..

Kruté 20. století

Pokud mučený člověk odolal i po španělské botě, čekal ho skřipec. Tento způsob týrání trhal svaly a lámal kosti. Na závěr pak týraný byl pálen ohněm. Někdy bylo používáno i bičování. Pokud se člověk během tortury nepřiznal, mohl být propuštěn na svobodu. Jenže v té chvíli z něj už byla jen troska…
Mučení ovšem bohužel nepatří jen do středověku. Zvláště neblaze se v tomto ohledu vyznamenali nacisté a bolševici. Bití, týrání hladem nebo žízní, pouštění elektrického proudu, mučení odpíráním spánku a mnohé další metody patřily do jejich arzenálu. „Po šedesáti výsleších, kdy je člověk vystaven zimě, hladu a skoro nespí, se z něj stane robot. Jeho oči jsou průhledné, nohy má nateklé, ruce se mu třesou. V takovém stavu je obvykle přesvědčen, že vyšetřovatelé mají vlastně pravdu a on je vinen,“ vzpomínal později jeden z vězňů, který měl to štěstí, že stalinský teror z let třicátých nakonec přežil.
V poslední době se často hovořilo o mučení, které probíhalo na americké vojenské základně v Guantánamu. Zde měl být použitý tzv. waterboarding, což je metoda mučení, která navozuje pocit topení. Používala ji už španělská inkvizice během 15. století. O tom, že je stále „populární“, svědčí i fakt, že ji v 70. letech používala i britská armáda.

Trest smrti za 222 zločinů

Trest smrti byl běžným trestem od počátku věků. Počítal s ním už nejstarší dochovaný zákoník babylonského krále Chammurapiho (viz box). Na trest smrti pamatovala i židovská tóra. Nejvyšší trest se v židovské komunitě ukládal za vraždu, provozování magie, porušování sabatu, rouhání a také za řadu činů tak či onak souvisejících se sexem. Každý zná slovo drakonický, ale méně lidí už ví, odkud se tento termín vzal. Souvisí s trestním zákoníkem, který vydal v době antických Atén někdy kolem roku 620 př. n. l. jistý Draco. I zde byl trest smrti ukládán za řadu zločinů, ale i pouhých přestupků.
Ještě v roce 1770 bylo v anglickém zákoníku zapsáno 222 zločinů, za které mohl být udělen absolutní trest. Mezi nimi byla třeba krádež zvířete nebo dokonce pokácení stromu na cizím pozemku. V Anglii se běžně popravovaly malé děti, které ukradli kousíček chleba.

Pochyby nad absolutním trestem

Poprvé byl na krátký čas trest smrti zrušen v Římě v 1. století před naším letopočtem a poté v Číně v osmém století. Následující éry však byly známy svou krutostí a lidé vymýšleli stále rafinovanější způsoby, jak popravovat.  18. století opět obrací pozornost k člověku a nastává éra osvícenectví. Učenci mezi sebou začínají více diskutovat i o správnosti či nesprávnosti trestu smrti. A začínají o něm dost pochybovat. Důkladně se celé problematice věnoval italský filosof a právník Caesara Beccarii (1738-1794). Podle něj by trest smrti měl být zrušen a nahrazen doživotním otroctvím.
Dvě výjimky však připouští: „Smrt občana nemůže se považovati za nutnou než ze dvou příčin. První, když on, ač zbaven svobody, má stále ještě takové styky a takovou moc, že uvádí bezpečnost národa do nebezpečí; když jeho další život mohl by přivoditi nebezpečný obrat pro ustálenou formu vládní. Nevidím žádné nutnosti, aby se zhubil občan, leč když smrt jeho byla by pravou a jedinou překážkou, aby oddálila ostatní od spáchání zločinu: toť druhá příčina, pro kterou může se trest smrti považovati za spravedlivý a nutný.“  

Krvavá revoluce

Tyto teze zaujaly i další význačné filozofy té doby, ať už to byl Voltaire, Mirabeau nebo Montesquieu. Naproti tomu jiný významný myslitel, Jean-Jacques Rousseau, na zachování trestu smrti trval: „Abychom se nestali obětí vraha, svolujeme s tím, že zemřeme, když se jím samiNE??staneme.“ Tyto věty napsal během francouzské revoluce, proslulé svým běsněním. I proto možná dodává: „Časté popravy jsou vždy znakem slabosti nebo liknavosti ve vládě. Vždyť není člověka tak špatného, aby jej nebylo možné učinit dobrým pro nějaký účel. Nemáme také právo usmrtit někoho pro výstrahu.“
O pár desítek let později však Francií teče krev prakticky všude. Gilotiny se ve dne ani v noci nezastavují, svou smrt pod ní našel i francouzský král Ludvík XVI. se svou ženou Marií Antoinettou a objevují se i hromadné popravy. Odsouzení byli například svázáni drátem a poté se do nich střílelo z kanonů. Jen během vlády Jakobínů od září 1793 do června 1794 se obětí vládního teroru stalo na 40 000 lidí.

Nástup „francouzské královny“

Pro někoho je symbolem francouzské revoluce heslo „Volnost – rovnost – bratrství,“ pro jiné je tato významná dějinná událost právě spojena s francouzskou královnou – gilotinou. Podobné mechanismy však státní moc používala již mnohem dříve. V Nizozemsku se mechanická sekera objevila již během 13. století. V italské Neapoli o století později podobným nástrojem popravovali zloděje. Popravčí nástroje, podobné gilotinám, bychom našli i v Anglii, ve Skotsku, v Německu a některé prameny ukazují, že i na našem území.
Gilotinu, která vešla do historie, mají na svědomí lékař Joseph Ignace Guillotin a jeho kolega doktor Louis. Paradoxně, Guillotin byl pro zrušení absolutního trestu a věřil, že humánnější a méně bolestivá metoda výkonu trestu je prvním krokem k jeho definitivnímu zrušení. Také usiloval, aby na popravy chodilo méně lidí a rodin s dětmi. Exekuce byly totiž oblíbenou lidovou zábavou: „Při každé popravě tiskl nespočetný lid, aby se na ni díval. Nával byl takový, že občas došlo ke zmrzačení lidí a zadušení koní,“ popisují dobové kroniky. Ostatně, kdo ví, jak by to vypadalo, kdyby popravy byly veřejné i v současnosti…
Podle Guillotinova názoru měly být popravy soukromou a individuální záležitostí. Legenda praví, že Joseph Ignace Guillotin zemřel také pod gilotinou, ve skutečnosti však bylo příčinou jeho smrti rameno, postižené nežity.

Revoluční císařův zákoník

Trest smrti samozřejmě nebyl ničím neobvyklým ani v českých zemích. Trestní právo jej využívalo hojně. Nicméně, během vlády císaře Josefa II. (1780–1790), známého svými reformami, došlo i zde ke změnám. Ve Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech za ně císař trest smrti ponechal jen pro období stanného práva.
Tento stav vydržel ještě za dvouleté vlády Leopolda II., nicméně jeho nástupce František I. trest smrti v rakouské monarchii, jejíž byly české země součástí, opět zavedl. Trest smrti byl obsažen i ve dvou velkých kodifikacích trestního práva z let 1803 a 1852.

Prezidentovo dilema

Absolutní trest byl zachován přes všechny diskuse o této problematice také v období  prvního  československého státu. Po jeho vzniku v roce 1918 zůstala v oblasti hmotného a procesního trestního práva zachována platnost všech existujících zemských a říšských zákonů. Přenesl se sem tedy v podobě dvou rozdílných trestněprávních norem i právní dualismus rakousko-uherské monarchie.
Trest smrti tedy v československém zákoníku zůstal, byť prezident Tomáš G. Masaryk byl jeho odpůrcem: „Popravy jsou nejďábelštější druhy zabití, poněvadž schvalují je lidé vládnoucí s úplným klidem a rozmyslem, s dostatečnou lhůtou pro udělení milosti, pod ochranou bodáků. Jsou to nejsurovější zbytky středověké inkvizice. Statistiky, snažící se dokazovati blahodárné účinky trestu smrti na zmenšení zločinnosti, jsou neúplné, nepravdivé a nevědecké.“

8 šibenic a 1 gilotina

Jako prezident pak Masaryk udělil více než 433 milostí odsouzeným k trestu smrti. Někdy ovšem nejvyšší rozsudek podepsal. „Když jsem to musel udělat po prvé, načrtl jsem psaní, adresované  odsouzenému k smrti provazem, abych mu to vysvětlil. Ale upustilo se od toho. V jednom případě mně  odsouzený sám od sebe vzkázal, že se na mne nehněvá. Ten trestající spravedlnost pochopil.“
Během existence první republiky skončilo svůj život 20 lidí, ve všech případech se jednalo o těžké zločince. Po obsazení českých zemí nacisty byl trest smrti používán jako nástroj hromadného vyvražďování českých odbojářů. V tomto období byly popraveny nebo zabity tisíce lidí, jen v Pankrácké sekyrárně bylo popraveno 1079 osob. Zde nacisté umístili jednu gilotinu a osm šibenic.

Kati do výslužby

Po válce na základě retribučních dekretů skončilo na popravišti 735 lidí, mimo jiné prezident válečné Slovenské republiky Josef Tiso, či státní tajemník úřadu říšského protektora K. H. Frank, jehož exekuce byla poslední veřejnou popravou v Čechách. Po únorovém převratu se trest smrti stal opět nástrojem vyřizování účtů s odpůrci bolševického režimu.
Jen za vlády prezidenta Gottwalda (1948–1953) bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 z politických důvodů. V takových případech nešlo o nic jiného než o justiční vraždy. Hrdinku protinacistického odboje Miladu Horákovou nechali českoslovenští bolševici umírat na šibenici čtvrt hodiny.
Mezi roky 1953 až 1989 bylo popraveno 219 osob, od šedesátých let se už jednalo pouze o brutální vrahy. Jedním z posledních popravených v Československu byl v roce 1986 sadistický vrah Ladislav Hojer. Ten, ačkoliv se svými obětmi neměl slitování, se smrti panicky bál, vzpouzel se, katovu pomocníku zlomil prst a nakonec se pokálel. Úplně posledním člověkem v českých zemích, jehož život ukončil kat byl 2. 2. 1989 pětinásobný vrah Vladimír Lulek. Od roku 1990 je v našich zemích trest smrti zrušen.

Existuje „humánní“ poprava?

Trest smrti v sobě skrývá řadu nebezpečí. Největším z nich je možnost justičního omylu, který je posléze nenapravitelný. Z historie známe nemálo případů, kdy byl popraven naprosto nevinný člověk, zatímco pachatel brutálních skutků se dožil vysokého věku. Zastánci absolutního trestu možná nevědí, že dosud žádná studie neprokázala jeho odstrašující účinek. Přesto část států od praxe uplatňovaní smrtících exekucí neustupuje.
Některé americké státy dlouhou dobu k popravám používaly zdánlivě „humánní“ způsob popravy – elektrická křesla. Inspirace vlastní praxí možná vedla amerického zubaře Alfreda P. Southwicka k nápadu popravovat právě na elektrickém křesle. Tento způsob popravy byl v USA provozován již od roku 1890 (viz box).

Děti na šibenici

Co říci závěrem k této velmi smutné kapitole z dějin lidstva? Od trestu smrti řada zemí pomalu ustoupila. První zemí, kde byl trest smrti zrušen, bylo v roce 1786 Toskánsko. O dost dlouho později následovaly další země: americký Michigan (1846), Venezuela (1853) a Portugalsko (1867). V současnosti, vyjma totalitního Běloruska, od něj ustoupila celá Evropa, zrušen je třeba i v Kanadě, Austrálii, Mexiku nebo v Argentině. V mnoha jiných zemích by mohl být uplatněn jen během válečného stavu. Tento posun je pochopitelný, vždyť absolutní trest v sobě skrývá hrozbu nenapravitelného justičního omylu.
Jenže v jiných zemích se trest smrti praktikuje i nadále. Zvláště v Číně, v islámských zemích, ale také v USA. A nevyhýbá se ani dětem. V roce 2007 bylo popraveno celkem 10 nezletilých a asi není náhoda, že v zemích, které mají ke svobodě daleko: osm v Íránu, jeden v Saúdské Arábii a jeden v Jemenu. V roce 2008 skončilo podle zpráv Amnesty International na popravišti v Íránu nejméně 8 nezletilých a dalších 140 mladistvých čekalo na svůj ortel v celách smrti. Za první pololetí roku 2009 zemřelo rozhodnutím úřadů přinejmenším pět dětí: tři v Íránu a dvě v Saúdské Arábii.

T. G. Masaryk o trestu smrti

„Těžká byla pro mne otázka trestu smrti; stálo mě to mnoho nocí, když jsem měl podepisovat trest smrti, a dni, kdy jsem to učinil, mám ve svém kalendáři poznamenány černým křížkem. Sledoval jsem pozorně, má-li trest smrti vliv na zločinnost; studoval jsem statistiku zločinů a zejména vražd po celou dobu, ale nevidím, že by trest smrti měl účinek odstrašující na lidi zločinné…Věřím a čekám, že bude zrušen vyšší vzdělaností a mravností obyvatelstva, souhlasem nás všech.“


Blok 11 v Osvětimi

Peklo v pekle. Tak by se dal charakterizovat blok 11 věznice ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Vězni zde byli bičováni nebo věšeni za ruce zkroucenými za zády na tzv. sloupek. Také zde probíhaly „soudy“. Během pár hodin zde komandatura vynášela desítky rozsudků, většinou hrdleních. Vězni byli v zápětí postříleni u jedné ze zdí, které se přezdívalo černá. Smrtí se trestalo leccos – pokusy o útěk, krádeže jídla, ale i to, pokud příslušník SS získal dojem, že mu vězeň neprojevil dostatečnou úctu. Popravy se vykonávaly veřejně, ovšem vězni byli na přítomnost smrti zvyklí. V bloku 11 byly v září 1941 vyzkoušeny na sovětských zajatcích první zděné plynové komory.

Přibližné množství zabitých v nacistických vyhlazovacích táborech

Jméno tábora    počet mrtvých  
Auschwitz-Birkenau   1 400 000  
Belzec    600 000  
Chelmno    320 000  
Jasenovac    600 000  
Majdanek    360 000  
Maly Trostinets   65 000  
Sobibor    250 000  
Treblinka    870 000

Smrtící granule

Cyklon B, Zyklon B je obchodní název insekticidu německé firmy IG Farben. Byla to granulovaná křemelina nasycená kyanovodíkem, ze které se po otevření obalu začal uvolňovat plynný kyanovodík (HCN). Zpočátku byl užíván k dezinfekci a dezinsekci, avšak od roku 1941 začal být používán jako nástroj genocidy v plynových komorách koncentračních táborů během druhé světové války.
Producentem Cyklonu B byla firma Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung GmbH z Frankfurtu nad Mohanem, součást koncernu IG Farben AG, který byl v roce 1951 rozdělen a v roce 2003 poslán do likvidace. Cyklon B vyráběla i její tehdejší pobočka Draslovka v Kolíně.
Produkce Cyklonu B v Lučebních závodech Draslovka, a. s., Kolín, dále pokračuje pod změněným obchodním názvem Uragan D2. Používá se jako dezinsekční a deratizační prostředek.

Ukázka z Chammurapiho zákoníku
Chammurapi byl šestým králem starobabylonské říše, který vládl v letech 1792–1750 př. n. l.

1. Jestliže někdo někoho obvinil a uvrhl naň podezření z vraždy, avšak neusvědčil jej, bude ten, kdo ho obvinil, usmrcen.

16. Jestliže někdo ukryl ve svém domě buď otroka, nebo otrokyni, uprchlé z paláce, nebo nevolníka, a na výzvu hlasatele je nevydá, tento majitel domu bude usmrcen.

22. Jestliže se někdo dopustil loupeže a bude dopaden, tento člověk bude usmrcen.

109. Jestliže šenkýřka, v jejímž domě se scházeli zločinci, tyto zločince nezadržela a do paláce nepřivedla, bude tato šenkýřka usmrcena.

195. Jestliže dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku.

196. Jestliže právoplatný občan vyrazil oko příslušníku plnoprávných občanů, vyrvou mu oko.

Počet popravených v roce 2008

Čína      nejméně 1700–5000
Írán     nejméně 346
Saúdská Arábie  nejméně 102
Severní Korea  nejméně 63
USA    37
Pákistán    nejméně 36
Irák     nejméně 34
Vietnam    nejméně 19
Afghánistán    nejméně 17
Japonsko    15

Made in U.S.A. aneb elektrické křeslo

V USA byl hledán způsob popravy, který by byl humánnější než oběšení. Vynález elektrického křesla byl doprovázen konkurenčním bojem Thomase Alva Edisona a George Westinghouse na konci 19. století (Edison chtěl ukázat, jak je střídavý proud od Westinghouse nebezpečný). Současné elektrické křeslo nicméně vynalezl zubař Alfred P. Southwick, který jako první přišel s nápadem popravovat elektřinou. První elektrické křeslo bylo vyrobeno v New Yorku v roce 1888, první popravený byl William Kemmler v roce 1890.
Odsouzenec je připoután ke dřevěné židli. Na hlavu a nohy mu jsou přiloženy elektrody, které jsou navlhčeny slaným roztokem. Místa dotyku s elektrodami jsou oholena, aby se co nejvíce zmenšil elektrický odpor. Popravčí tým se přesune do místnosti, odkud může popravu pozorovat. Dozorce dá znamení a je zapojen zdroj, napětí 500–2300 voltů (v každém státě jinak); k popravě se používá střídavý proud. Po asi třiceti sekundách je zdroj vypojen, lékař čeká několik sekund, než se tělo ochladí, a zkontroluje, jestli vězňovo srdce stále bije. Jestliže ano, je znovu připojen zdroj a takto se pokračuje, dokud není člověk mrtvý. Tento postup je ale v každém státě jiný, např. ve státě Florida je zaveden automatický postup, který má tři fáze. První fáze: napětí 2300 V, proud 9,5 A po dobu 8 sekund, druhá: 1000 V, 4 A, 22 sekund, třetí: 2300 V, 9,5 A, 8 sekund. Skutečné hodnoty napětí a proudů jsou ale při popravě jiné, závisí na elektrickém odporu těla odsouzence. Při popravě je v místnosti cítit spálená kůže a maso. Poprava může být doprovázena kouřem nebo párou, krvácením (z úst nebo očí), zvracením, urinací nebo defekací. Někdy vězni vypadnou oční bulvy. Vězeň otéká, někdy začne hořet. Smrt je způsobena zástavou srdce a paralýzou respiračního systému.

Příspěvek byl publikován v rubrice 21.Století, Historie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Popravy a mučení: 20. století horší středověku!

  1. Pavel Urban napsal:

    Myslím si,že by se i v naší české zemi našlo pár zločinů,kteří by si za své zločiny zasloužilo bez slitování veřejnou popravu.Mám za to,že bylo předčasné po změně reřimu v roce 1989 v našem státě zrušit trest smrti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>