Luciferův efekt aneb Jak se dobrý člověk stává zlým?

Pečlivý výběr účastníků

Zimbardo získal na sledování antisociálního chování vládní grant z Úřadu pro námořní výzkum. Velká část těchto peněz měla padnout na odměny dobrovolných účastníků experimentu. Každý, dozorce i vězeň, měl slíbeno 15 dolarů na den.

Do projektu bylo zapojeno 24 dobrovolníků na dva týdny, celkem tak tato položka rozpočtu činila 5040 dolarů.

V projektu nebyli zainteresováni pouze studenti Stanfordovy univerzity, nýbrž z celých Spojených států, a dokonce i z Kanady. „Snažili jsme se vybrat mladíky, kteří působí normálním dojmem, jsou zdraví a měli průměrné výsledky ve všech psychologických parametrech, které jsme testovali,“ uvádí Zimbardo. Z experimentu byli vyloučeni psychicky narušení jedinci i ti, kteří měli jakoukoli zkušenost s pobytem ve vězení.Po výběru došlo na rozdělování rolí na „dozorce“ a „vězně“. Pokud by tento krok závisel na vůli dobrovolníků, stali by se všichni na dva týdny vězni. Dozorcem nechtěl být nikdo. Profesora Zimbarda to nepřekvapilo: „Není vyloučeno, že se jednou stanou z rozličných důvodů skutečnými vězni. Tady si mohli vyzkoušet, jak by v takové situaci reagovali. Že by jednou pracovali jako dozorci, považuje většina z nich za nereálné.“

Rozhodla náhoda

Komu padla panna, stal se dozorcem, komu orel, čekal ho úděl vězně. Ne dlouho po odstartování experimentu většina z vězňů zatoužila po roli dozorců. Naopak ze skupiny dozorců nikdo po výměně rolí netoužil.

Ačkoliv vše mělo být jen „jako“, profesor rozhodl, že zatčení musí být „reálné“. Instruoval opravdové policisty, že mají zachovat standardní postup – poučit obviněné o jejich právech, nasadit pouta, dopravit na policejní stanici…

Zkrátka vše probíhalo, jako by se jednalo o skutečné obviněné z vloupání či ozbrojené loupeže. Právě fiktivní porušení těchto dvou paragrafů bylo zvoleno jako důvod k zatčení.

Věznění na univerzitě

Budoucí vězni o zapojení opravdové policie nevěděli. Měli pouze nařízeno, že se mají dopoledne 14. srpna roku 1971 zdržovat na určených místech. Když všech 9 skončilo v cele předběžného zadržení, nastoupil Zimbardův tým a všichni zadržení, majíce oči zavázané šátky, byli převezeni do prostor experimentálního vězení, vybudovaného ve sklepení Katedry psychologie Stanfordovy univerzity, kde se jich ujala první směna dozorců. Na rozdíl od vězňů zde netrávili 24 hodin denně, ale střídali se po osmihodinových směnách.Dozorci neprošli žádným sáhodlouhým školením, dostalo se jim pouze základních informací, jak se v dané roli chovat. „Jejich hlavním úkolem bylo udržovat právo a pořádek. Bez násilí vůči vězněným. A zamezit útěkům. Měli ve vězních vyvolat pocit bezmoci,“ prozrazuje Zimbardo.

Neposlušnost a trest

K prvnímu pokusu o nalomení důstojnosti došlo hned po příchodu vězňů. Dozorci jim přikázali, aby se svlékli donaha, následně se vězni museli podrobit postřiku – údajně proti vším. Někteří z dozorců během této procedury žertovali na adresu genitálií vězněných.

Poté seznámili vězně se souborem sedmnácti předpisů, které vytyčovaly, jak se mají ve vězení chovat. Výčet zahrnoval i to, že se vězni mezi sebou musejí oslovovat pouze čísly, která jim byla přidělena, a dozorce musí vždy oslovovat „pane dozorce“ a vrchního dozorce „pane vrchní dozorce“. Nesměli také v žádném případě mluvit o své situaci jako o „experimentu“ nebo „simulaci“. Nejhrůznější bylo sedmnácté pravidlo: „Neuposlechnutí některého z uvedených předpisů bude trestáno.“Vězni byli uvrženi do cel po třech. Dozorci měli k dispozici i samotku, kterou se při sebemenším náznaku rebelie nezdráhali využít. Pravidelným martyriem se stalo přepočítávání vězňů. Původně mělo sloužit k tomu, aby si vězni zvykli na svá identifikační čísla a aby nová směna dozorců věděla, že jsou všichni stále na svém místě.

Počátek zlovůle dozorců

Jenomže průběh přepočítávání nabýval postupně čím dál děsivějších rozměrů. Dozorci například nutili vězně čísla vyzpívávat. Pokud shledali, že někdo zpívá falešně, musel dělat kliky. Obdobný trest volili, pokud někdo podrýval jejich autoritu a v dané situaci se například smál.

V případě provinění jednotlivce neváhali nakázat porci kliků celé skupině. Později nutili vězně, aby se uráželi navzájem.

Teror dozorců se stupňoval a vězni začali být frustrovaní. Každý z nich měl právo z experimentu kdykoli odstoupit, ale vžili se do svých rolí natolik, že se toho nedomáhali, alespoň v počáteční fázi experimentu.Frustrace vygradovala až ve vzpouru. Trojice vězňů se zabarikádovala ve své cele a nepouštěla nikoho dovnitř. Dozorci situaci řešili odstraněním postelí z dalších dvou cel. Později toho dne dozorci mezi rebely vtrhli, aby získali moment překvapení, postříkali prostor uvnitř hasicím přístrojem. Vězně zajistili a vysvlékli do naha. Rovněž jim zabavili postele a pohrozili, že pokud se nebudou chovat podle pravidel, nedostanou večeři.

Ředitel věznice zasahuje!

V tu chvíli do experimentu zasáhl profesor Zimbardo z pozice „ředitele věznice“. Inicioval vytvoření „výboru pro stížnosti vězňů“, do kterého si vězni zvolili své tři zástupce. Ti se sešli s ředitelem věznice.

Během schůzky vznesli řadu stížností. Mj. na verbální a fyzické napadání ze strany dozorců, týrání a špatnou stravu.

I přes zásah ředitele se stav věcí nezlepšil. Několik mladíků v rolích vězňů neuneslo situační tlaky a zhroutilo se, na základě čehož se dočkali podmínečného propuštění. Po pěti dnech zbyla už jen pětice vězňů, na kterých však tíživá situace a zacházení dozorců zanechaly své následky. Vypadali jako oživlé mrtvoly. Někteří dozorci se veskrze přeměnili v „zločinné pachatele“, další se kvůli své nečinnosti stali pasivními přispěvateli zla.

Profesor Zimbardo rozhodl o předčasném ukončení experimentu. Ještě předtím se však stal svědkem krutého sexuálního ponižování, když dozorci donutili vězně, aby naznačovali kopulační pohyby. Nebylo divu, když šestý den experimentu zaznělo:

„Experiment skončil. Můžete odejít ještě dnes.“.