V běžném povědomí je rozšířen názor, že prvním živým tvorem v kosmu byla sympatická fenka Lajka. Jenže, ono je to trochu složitější. Hranice kosmického prostoru je stanovena výškou 100 kilometrů nad mořem.

A tu překročily již v roce 1947 na palubě rakety V-2 octomilky, kterým společnost dělala bavlníková semena..

Raketa totožná s tou, která terorizovala během války obyvatele Londýna a dalších britských měst, vystoupala až do výšky 109 kilometrů. Můžeme tedy říci, že kosmický věk živých organismů nastal již 20. února 1947, kdy američtí vědci konstatovali, že octomilky se vrátily zpět na Zemi živé a zdravé.

O dva roky později se do kosmu podíval i makak pojmenovaný Albert II. Dosáhl výšky 134 kilometrů, ale na zem se kvůli závadě na padácích živý nevrátil. V roce 1951 pak podobným způsobem vyslali Sověti do vesmíru dva psy Cigana a Dezika, ti však měli pro tentokrát větší štěstí.

Ovšem, když si Dezik společně s jiným psem let zopakoval, postihla ho stejná nehoda jako Alberta II.

Prvním zvířetem, které se dostalo až na oběžnou dráhu Země, byla skutečně ona slavná Lajka. Toulavý dvouletý kříženec byl odchycen v jedné z moskevských ulic. Spolu s Lajkou se k letu připravovaly ještě dvě další fenky Albína a Mucha.

Historky o tom, proč byla vybrána právě Lajka, se různí: podle některých na ni padl los proto, že byla hezká. Spíše však šlo o to, že dosavadní favoritka Albína měla poněkud jiné starosti, než myslet na lety do vesmíru. Narodila se jí totiž štěňata.

Všichni psi využívaní v sovětském vesmírném programu byli toulaví voříšci, protože lékaři věřili, že jsou s to se na drsné podmínky nejrychleji adaptovat. Navíc byli vděční a ochotní pracovat i za kousek chleba.

„Lajka byla mírná a okouzlující,“ vzpomínal profesor Vladimir Jazdovskij, který měl tehdy na starosti biologické experimenty sovětského kosmického programu. Ještě před startem vzal Jazdovskij psíka domů, aby si pohrál s jeho dětmi.

Start se uskutečnil 3. listopadu 1957. Vzhledem k tomu, že v té době ještě nebyl technicky vyřešen návrat vesmírného tělesa zpátky na Zemi, měla být Lajka po pěti dnech výzkumu (vědci sledovali například její krevní tlak a EKG) usmrcena přerušením dodávky kyslíku.

Avšak Lajka zahynula už několik hodin po startu na následky přehřátí organismu a stresu. Sputnik s jejím mrtvým tělem pak obíhal Zemi ještě pět měsíců do dubna 1958, kdy byl naveden do atmosféry, kde shořel.

V laboratoři pak při simulování podmínek v Lajčině modulu zemřeli ještě další dva psi.

Zatímco Sověti vysílali do kosmu psy, Američané testovali opice. A zároveň se snažili nerezignovat na jejich bezpečný návrat, vždyť šlo o testy, na jejichž konci měl do kosmického prostoru letět člověk.

Přesto však dlouhá řada opic lety nepřežila. Samice opičky saimiri Baker a makak Able, kteří do vesmíru odstartovali 28. května 1959, však měli kliku.

Obě opice se přiblížily k hranici 600 kilometrů nad zemským povrchem. Devítiminutový pobyt ve stavu beztíže zvládly bez problémů a v návratovém modulu se vrátily na zem. Z Baker se poté stala téměř celebrita a zemřela až po 25 letech od svého slavného okamžiku.

V červnu 1960 zahynuli v plamenech sovětské lodi Vostok psi Čajka a Lisička. 19. srpna téhož roku se do kosmu vydala téměř celá zoologická zahrada. Sovětský Sputnik 5 nesl na palubě šedého králíka, potkany, asi čtyřicítku myší a také dvě fenky Strelku a Bělku.

Podobně jako Lajka i ony absolvovaly drsný výcvik zahrnující pobyt ve stísněných podmínkách, testy na centrifuze či oblékání do skafandrů.

Na Strelku a Bělku stejně jako na většinu ostatních zvířat ze Sputniku 5 čekal šťastný konec. Sovětská propaganda hlásila, že po otevření poklopu psi radostně vyskočili z lodi a vítali se s techniky. To je sice nesmysl, obě fenky nemohly volně pobíhat po modulu a skákat z něj ven, každopádně let přežily.

Stejně jako králík, potkani a většina myší. Strelka měla potom šest štěňat a jedno z nich pojmenované Pušinka věnoval Nikita Chruščov dceři Johna Kennedyho Caroline. Nakonec fenka původem ze SSSR měla s dalším psem patřícím do rodiny amerického prezidenta čtyři štěňata.

V roce 1961 do kosmického zvěřince přispěli Francouzi. Nejdříve do kosmu vyslali krysu Hectora a poté i kočku Félicetté, u níž vědci pomocí elektrod měřili impulsy v mozku. Původně měl letět kocour jménem Felix, ale ten jako by něco tušil a v den startu se mu podařilo z vesmírného střediska utéct. Félicitté přežila, její následovnice již bohužel nikoliv.

12. dubna toho roku vzlétl do kosmu i první člověk – Jurij Gagarin. Ale ještě před ním se v lednu do vesmíru podíval opičák zvaný Ham. Usazen v křesle na palubě lodi Mercury-Redstone 2 ve speciálním obleku a připoután bezpečnostními pásy měl plnit i některé jednoduché úkoly.

Ty spočívaly především v pohybu pákami, které měl umístěné před sebou. Byl vycvičen tak, že pokud se rozsvítí modré světlo, má za páku zatáhnout. Kdyby to neudělal, dostal by mírný elektrický šok a naopak, když se mu to podařilo, u nohou se mu objevil banán.

Ham pocházel z Kamerunu a v době letu mu bylo pět let. Pamětníci vzpomínali, že v učení nacházel radost a stav beztíže při trénincích dokonce sám vyhledával. Během letu v něm strávil šest a půl minuty. Při přistání do mořských vod si trochu odřel nos, ale jinak byl v pořádku.

Poté žil ještě 21 let v zoologických zahradách a po smrti mu byla dokonce odhalena pamětní deska.

Do kosmu se podívaly i jiné druhy živočichů, například želvy. Posádce Apolla 16 mířící k Měsíci dělal společnost had. Program Skylab zahrnul do svého itineráře i lety pavouků, ba i ryb. Co se týče pavouků, ukázalo se, že ve stavu beztíže jim dělá problém uplést pavučinu.

Místo klasického pravidelného obrazce vytvářeli pavouci ve vesmíru jen jakési nepodařené chuchvalce.