Hráčům dovednostních her s převahou inteligence nad fyzickými schopnostmi, nesvítá poslední dobou na lepší časy. Mnoho vrcholových technologických společností se totiž rozhodlo, že vytvoří umělou inteligenci natolik dokonalou, že začne porážet lidské soupeře i v disciplínách, které dosud byly dominovány lidskými hráči.

Prvním sportem, na který se počítačové společnosti zaměřily, byly šachy. Již v roce 1997 porazila umělá inteligence Deep Blue vytvořená firmou IBM tehdejšího mistra světa Garryho Kasparova. Od té doby se uskutečnilo několik dalších duelů, ale v zásadě se počítá s tím, že umělá inteligence již porazí i ty nejlepší šachysty světa.

Poslední léta ale ukazují, že šachy nejsou a nebudou jedinou hrou, kterou budou dlouhodobě ovládat elektronické mozky.

Další projekt společnosti DeepMind (odkoupenou Googlem) se snažil vytvořit umělou inteligenci, která by nebyla zaměřena pouze na jednu hru, ale dokázala by se takříkajíc na čisté tabuli naučit pravidla různých her zcela sama.

Počítač se tak za pomocí metody pokus-omyl učí pravidla, přičemž má k dispozici pouze přehled událostí a skóre, podle kterých hodnotí své (ne)úspěchy. Prvními hrami, které si DeepMind vyzkoušel, byly staré arkádové hry.

Počítač na začátku neví, které akce jsou považovány za úspěšné, ale postupem času se hry naučí tak, že je takřka neporazitelný, a čím déle hru hraje, tím lépe jí ovládá. Umělá inteligence se dokonce naučila porazit i oblíbenou hru Super Mario Bros.

Na začátku hrála sice mnohem hůře, než i naprosto nezkušený lidský hráč, ale časem již přesně věděla, jak hrát a hrou prolétla bez jediné chyby.

Trochu z jiného soudku byl pokus o vytvoření takového programu, který by byl schopný pokud možno správně zodpovídat na otázky, které zaznívají v televizních soutěžích. Největším problémem se ukázalo pro vývojáře to, aby počítač bez pomoci dokázal porozumět otázkám, a aby odpovědi zvládl vytáhnout ze své databáze.

Počítač totiž musel během soutěžního kola fungovat zcela samostatně bez jakékoliv asistence. Společnost IBM to ale přesto dokázala a jejich počítač Watson zcela jednoznačně dominoval ameriské soutěží Jeopardy, kterou je možné znát v české verzi Riskuj, která běží reprízovaně na obrazovkách dodnes.

Dalším pánem na holení byla čínská desková hra GO. Na tu si donedávna počítače netroufly, protože se partie mohly vyvíjet o mnoho řádů více způsoby, než tomu bylo například u šachu. Intuice a obecné strategické myšlení lidí tak dokázalo porazit kalkulovanou strategii procesorů.

Je ovšem důležité zmínit minulý čas, protože i GO byl již pokořen a program AlphaGo od společnosti Google přesvědčivě zdolal úřadujícího mistra světa Leeho Sedola z Jižní Koreje.

Jednou z mála počítačem neporažených her tak zůstával poker, ve kterém měli lidé mít navrch ještě dlouhá léta. Přestože je poker u nás podle zákona braný jako hazardní hra, stejně jako hrací automaty v casinu, tak legislativy z celého světa, ale právě i snaha o vytvoření dokonalé strategie, nahrávají faktu, že poker je dovednostní disciplína, ve které lepší hráči dlouhodobě vyhrávají.

Ještě v roce 2015 dokázal profesionální tým tehdejší program Claudico porazit, přestože výsledek byl rozhodně velmi těsný. Podrobná analýza a čas ovšem stačily na to, aby nová umělá inteligence nesoucí název Libratus, na kterém se mimochodem podíleli i čeští vědci z ČVUT a Univerzity Karlovy, začátkem roku 2017 lidské pokerové profesionály naprosto zničila.

Hrálo se sice jen takzvaně o sirky, ale i tak by při hře o opravdové peníze prohrál tým z masa a kostí v přepočtu kolem 40 milionů korun. Vítěz duelu, tedy vědci a vývojáři, se museli spokojit s cenou pro vítěze duelu, která činila 4,5 milionu korun.

Otázkou zůstává, jak vlastně společnosti s umělou inteligencí začnou nakládat, a kam všude se technologie ještě posunou. Mety, které ještě před několika lety byly považovány za takřka nedosažitelné, jsou již překonány.

Dnes je možné pomocí pokročilé analýzy využívat programů i například u vyhodnocování ceny akcií, nebo u vyhodnocování pravděpodobnosti u kurzového sázení.

Podle odhadů samotných vývojářů začnou časem počítačové programy dominovat i moderním videohrám, ovšem podle předpokladů jim to ještě zabere dokonce několik desítek let. Doby, kdy budou autonomní stroje vysazeny na opravdová válečná bojiště, jsou vzdáleny podle odhadů spíše půl století.

Odhady se ovšem mohou velmi snadno mýlit, a to velmi výrazně. Vždyť se již dnes po amerických městech prohání samostatně řízená auta, která jsou výrazně bezpečnější, než auta řízená opravdovými řidiči.

Není tedy vůbec vyloučeno, že se technologie během pár let posunou tak moc dopředu, že lidské přemýšlení nebude potřeba. Budeme totiž nepotřební.