Roztroušenou sklerózu popsal jako samostatnou chorobu v roce 1868 francouzský neurolog Jean-Martin Charcot (1825–1893). Když shrnul dřívější nálezy a doplnil je o vlastní klinická a patologická pozorování, nazval ji sclerose en plaques (roztroušená skleróza).

Nemoc nemá nic společného se zapomnětlivostí. Postihuje především mladé lidi, přičemž ženy dvakrát častěji než muže. Kromě genetických predispozic má na nemoc vliv nezdravý životní styl.

V počátku nemoci pronikají do mozku nebo míchy agresivní bílé krvinky, které produkují zánětlivé látky. Vzniklý zánět poté poškodí obaly nervového vlákna. V důsledku toho se postupně poškozuje vlastní nervové vlákno, a člověk tak ztrácí hybnost.

Kvůli závažnému onemocnění však nemusejí pacienti nutně skončit na invalidním vozíku – včasnou léčbou a aktivním způsobem života lze projevy nemoci úspěšně zmírnit.

Současná medicína sice neumí poškozená vlákna vyléčit, ale dokáže potlačit zánět okolo jejich obalů. „Léčebnými metodami jsou jednak rychlé zaléčení akutních příznaků a včasné zahájení tzv. imunomodulační léčby, která tlumí zánět, který je podkladem roztroušené sklerózy,“ vysvětluje profesorka Eva Havrdová z Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Výzkum roztroušené sklerózy se rychle rozvíjí a jeho výsledkem je deset léků za posledních dvacet let. „V současnosti chceme zjistit, kde zánět začne přecházet v neurodegeneraci – tedy co vede k tomu, že pacient ztrácí nervová vlákna a nervové buňky, které jsou odpovědné za funkci.

Pacienty umíme v současnosti držet déle při aktivním životě. Není to tak, že bychom jen prodlužovali život o špatné kvalitě,“ doplňuje profesorka Havrdová.