Nacistické Německo a Sovětský svaz: nepřátelé nebo spojenci?

Učebnice dějepisu z dob totality hustily do žáků a studentů jasnou tezi: nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz byly nepřátelé na život a na smrt. Jenže skutečnost byla trochu složitější. Před německým vpádem na sovětské území oba státy spolu kooperovaly a v některých otázkách byly i blízkými spojenci. Ostatně bolševismus a nacismus mají spoustu shodných rysů a Hitler se Stalinem se navzájem obdivovali.

Po skončení první světové války se jak Německo, tak sovětské Rusko ocitlo v mezinárodní izolaci. S ruskými bolševiky nechtěl mít nikdo nic společného a na poražené Německo vítězní spojenci kladli vinu za vše možné i nemožné. I proto obě mocnosti k sobě postupně nalézaly cestu, okořeněnou navíc tím, že v dřívějších dobách Rusko a Prusko spojovalo mnoho věcí, jak politických, tak i kulturních. Vždyť třeba v Petrohradu, hlavním městě carské říše, se ve vyšších kruzích hovořilo většinou německy.

0

Válečný rok 1917 probíhá v Rusku ve znamení revolucí. První, ta demokratická, svrhne cara. Tou druhou se k moci dostává Lenin a jeho bolševická strana, která se snaží vyvázat z války proti Německu a Rakousku-Uhersku, aby mohla upevnit svou pozici na domácí scéně.

Proto je v roce 1918 podepsán mezi Sovětským Ruskem a Německem Brestlitevský mír. Bolševici za příměří zaplatí velkou cenu: přicházejí o Pobaltí, Ukrajinu i Bělorusko.
Němci se však z nově nabytých území neradují dlouho. V listopadu 1918 podepisují příměří, a i když to mnohým Němcům nedochází, válku prohrávají. Bolševici toho využijí a část ztraceného území získávají zpět. Přitom dochází k bojům mezi německými a sovětskými jednotkami.

O čtyři roky později je vše zapomenuto. Už před tím si Sověti v Německu objednali lokomotivy a materiál na stavbu železnic. Na duben roku 1922 je do italského Janova svolána mezinárodní konference, kde se mají projednávat ekonomické a finanční otázky týkající se střední a východní Evropy. V tomto prostoru vzniklo po skončení války mnoho malých států a situace zde byla poněkud nepřehledná.
Janovská konference, které se zúčastnilo 29 zemí, byla pro ruské bolševiky velmi důležitá. Poprvé totiž vystoupili na mezinárodní scéně. Uplynulo přitom jen pár měsíců od skončení ruské občanské války, kde proti sobě stáli rudí a bílí, tedy zastánci starého režimu.

Proti rudým navíc vystoupily i zahraniční jednotky, nejvíce ty československé, v menší míře britské, americké, japonské a francouzské. A se zástupci těchto států měli nyní bolševici usednout za jeden jednací stůl.
Sovětskou delegaci měl původně vést sám V. I. Lenin (1870 – 1924). Nakonec v jejím čele byl lidový komisař zahraničí Gregorij Čičerin (1872 – 1936). Lenin se nejspíše obával o svou bezpečnost a navíc krátce po zahájení konference jej postihla první mrtvice.

Leckteré pozorovatele zaujalo již to, že Sověti přijeli do Janova oklikou. Cestou se totiž zastavili – v Berlíně. Zde byla 1. dubna 1922 přijata říšským kancléřem Josephem Wirthem (1879 – 1956) a ministrem zahraničí Waltherem Rathenauem (1867 – 1922), kterému zbývaly necelé tři měsíce života, než jej dostihla kulka ultrapravicových atentátníků.
Při jednání Němci deklarovali, že jsou ochotni zříci se úhrady ztrát vzniklých při bolševické revoluci, pokud Rusko tyto ztráty neuhradí ani jiným zemím. Dále bylo Německo ochotno slíbit, že bez souhlasu Ruska na konferenci žádnou dohodu nepodepíše.

Zatímco oficiální janovská jednání se vlekla, diplomaté a tajemníci se, jak už to tak bývá, v zákulisí činili. Západní státy, zejména Velká Británie, Itálie a Francie tlačily na Sověty, aby uznali dluhy carského Ruska.
Britové během války prodali Rusům válečný materiál za 757 000 000 liber, Francouzi a Italové měli u Rusů pohledávky jen o něco menší. Všechny tyto státy přitom dlužily velké částky Američanům a jejich ekonomiky byly značně vyčerpané.

Sověti však odmítali o něčem takovém byť jenom diskutovat. Naopak, požadovali po západních státech, aby uhradili škody vzniklé intervencí. Zkrátka, patová situace.

Portrait

Zato s Němci si Sověti porozuměli mnohem lépe. Kuloární jednání vedla k tomu, že se obě delegace sešly v lázeňském městečku Rapallo, ležícím asi třicet kilometrů od Janova. Výsledkem bylo podepsání dohody, kde se obě strany dohodly na obnovení sovětsko-německých diplomatických a konzulárních styků. Dále se Sověti i Němci vzdali náhrad za škody způsobené během války. A ve vzájemných obchodních a hospodářských stycích měly být uplatňovány zásady nejvyšších výhod.

Západní mocnosti nevěřícně kroutily hlavou! Jak se jim za zády mohlo něco takového přihodit? Nicméně, smlouvu z Rapalla musely respektovat.
Německo mělo po válce nařízeno silně omezit svou armádu, nicméně sbližování se Sověty jim umožnilo například na ruském území cvičit své letce. Moskva pro změnu získala přístup k moderním technologiím. Obě země si zřídily i společná vojenská zařízení, tankovou školu v Kazani, cvičiště pro součinnost dělostřeleckých a leteckých sil ve Voroněži nebo leteckou škola v Lipecku. Řada důstojníků, kteří v roce 1941 veleli německému vpádu do SSSR, prošla právě těmito učilišti…

V říjnu 1925 byla v Berlíně podepsána německo–sovětská hospodářská smlouva o spolupráci v železniční a námořní dopravě, o daních, o ochraně průmyslového vlastnictví a navíc o úvěru pro Sovětský svaz ve výši 106 000 000 marek na financování sovětských zakázek v Německu. V dubnu 1926 byla podepsána další smlouva o přátelství a neutralitě mezi SSSR a Německem, ve které se obě strany zavázaly zachovat neutralitu v případě útoku třetí země. Navíc SSSR obdržel další úvěr, tentokrát na 300 000 000 marek. To mu však nebránilo, aby podporoval německé bolševiky, kteří podobně jako Hitler usilovali o nastolení vlády jedné strany.
Během uzavírání smluv mezi SSSR a Německem ve 20. letech minulého století, byly režimy v obou zemích odlišné. Zatímco Němci zažívali vratkou demokracii, obyvatelé Ruska vyměnili carské samoděržaví za tzv. diktaturu proletariátu, což nebylo nic jiného, než vláda několika vyvolených.

V roce 1933 se říšským kancléřem stává Adolf Hitler (1889 – 1945). Už během dvacátých let se bojůvky nacistické a komunistické strany Německa často střetávaly na ulicích. Tekla zde krev a lidé přicházeli o životy.
Když za záhadných okolností vyhoří budova německého sněmu, nacisté tuto událost využijí jako frontální útok na komunistickou stranu Německa. V soukromí je však Hitler k bolševikům shovívavější: „Pouta, která nás spojují s bolševismem, jsou mnohem silnější, než to, co nás rozděluje. Odjakživa tvrdím, že bývalí komunisté mají být přijímáni do naší strany bez obvyklé lhůty.“

V roce 1933 už byl pánem SSSR Josif Visarionovič Stalin (1878 – 1953). I on svou politikou přispěl k příchodu německých nacistů k moci. Za své největší nepřátele totiž považoval sociální demokraty a německým komunistům přikázal, aby útočili hlavně na ně. I tento faktor umožnil vítězství nacistů ve volbách, a poté nástup Adolfa Hitlera do křesla říšského kancléře.
Oba režimy, jak Hitlerův v Německu, tak Stalinův v SSSR, měly mnoho společného. Především nenávist. Je jedno, jestli rasovou nebo třídní. V úvodníku kyjevských bolševických novin Rudý meč se psalo: „Zavrhujeme starý systém morálky a lidskosti, vynalezený buržoazií s cílem vykořisťovat nižší třídy. Krev? Ať teče proudem! Protože jedině konečná smrt starého světa nás může navždy osvobodit od návratu šakalů.“ Slova, pod která by se nacisté s chutí podepsali…

2

Oba systémy mají společný i vznik státostrany. Kdo má stranickou knížku, ten se stává vyvoleným, občanem první kategorie. Nacisté i komunisté, byť ti nechali vzniknout obskurnímu pojmu lidová demokracie (lidová lidovláda), demokracií pohrdali.

Důležitou součástí obou režimů byl kult vůdce strany. Podobizny Hitlera v Německu či Lenina a Stalina v SSSR byly na každém kroku. Mnozí lidé si je vyvěšovali i doma. Jeden z čelných bolševiků Grigorij Zinovjev (1883 – 1936), později na příkaz Stalina popravený, se nechal slyšet: „Lenin je Lenin. Tak mohutný jako oceán, tak strohý a nepřístupný jako Mont Blanc, tak něžný jako jižní slunce, tak velký jako svět, tak lidský jako dítě.“  Vůdce v těchto režimech v podstatě zaujal úlohu Boha.
Ovládnout národ není jednoduchá věc, vždyť většina obyvatel Německa i Ruska se v ještě svobodných volbách vyjádřila proti nacistům resp. bolševikům. Zde přichází na pomoc propaganda a zastrašování. Ono propagandistické vymývání mozků skvěle vystihl britský spisovatel George Orwell (1903 – 1950) ve své slavné knize 1984.

Byť toto dílo skrytě naráží na poměry v SSSR, Orwell si jistě přečetl Hitlerova slova: „Základní podmínkou propagandy je systematicky jednostranný přístup. Propaganda nesmí zjišťovat objektivní pravdu. Musí udržovat jen ten aspekt pravdy, který se hodí jedné straně.“
Jak nacisté, tak bolševici rozjeli propagandistický tlak přímo řízený státem. Na něm se podílel tisk, rozhlas i kinematografie a další druhy umění. Zároveň byla společnost stále více kontrolována. Vznikají státem kontrolované spolky (Komsomol, Hitlerjugend atd.), které jednotlivce vytrhují ze soukromí.

Stát je přitom stále více militarizován. Komunisté bojují proti vnitřním i vnějším nepřátelům, vrcholem je pak protimluv „Boj za mír“. Onen vnitřní boj je vlastně nikdy nekončící občanskou válkou proti každému, kdo má o nastoleném režimu pochybnosti.
Stejně tak nacisté vzývali kult války a boje. „Boj je otcem všech věcí, schopnost záleží na krvi, vůdcovství je prvořadé. Kdo nechce bojovat, nemá žádné právo existovat. Musíme bojovat za zajištění existence a reprodukce národa a rasy,“ píše Adolf Hitler ve své knize pojmenované jak jinak než Mein Kampf (Můj boj). Nepřekvapí tedy, že jak v SSSR, tak v Německu hrála důležitou roli armáda. A že jak Stalin, tak Hitler sami sebe považovali za geniální vojevůdce…

Nejtypičtějším společným znakem obou režimů však byl strach. Ten strach, který ztělesňovala tajná policie, ať už to bylo Gestapo nebo NKVD. Donášení, věznění, mučení i zabíjení, to vše je pro bolševismus i nacismus charakteristické.
Obě tajné policejní složky se zásadním způsobem podílely na genocidách, jež mají oba systémy na svědomí. Všeobecně známá je nenávist Němců vůči Židům, stejně tak jako bolševiků vůči soukromým zemědělcům.

„Kulaci,“ hřímal Lenin, „musí být zlikvidováni jako třída. Jsou to pijáci krve, vampýrové, pavouci. Je třeba vyčistit ruskou zem od všeho hmyzu. A ten hmyz je třeba bít do hlav bez milosti.“
A když v roce 1921 vypukne v SSSR hladomor, kterému podlehne 5 000 000 lidí, Lenin podotkne: „Máme 99% šanci udeřit nepřítele smrtelně do hlavy s naprostým úspěchem a zajistit si pozice na celá další desetiletí. Se všemi vyhladovělými lidmi, kteří se živí lidským masem (kanibalismus nebyl v době hladomoru ničím výjimečným – pozn. aut.) s cestami posetými tisícovkami mrtvol musíme zkonfiskovat majetek církve s nemilosrdnou energií.“

Nacisté rádi Britům předhazovali, že koncentrační tábory jsou právě britským výmyslem. Je to pravda, ale britské tábory vznikaly pouze v době války, i když i to je těžko ospravedlnitelné.
Ovšem k dokonalosti tento princip dovedli až nacisté a bolševici. V Rusku první tábory vznikaly už během občanské války na přelomu desátých a dvacátých let: „Přece si nemyslíte, že vyjdeme jako vítězové, když neuplatníme ten nejhrubší druh revolučního teroru,“ tázal se Lenin, skutečný otec komunistických koncentráků. Obludné rozměry systému GULAG (Glavnoje upravlenije lagerej) jsou spojeny se Stalinovým jménem. Po roce 1948 byl pak sovětský vzor importován i do Československa.

Nacistické koncentrační tábory se od svých starších sovětských bratří příliš nelišily. Zprvu sem byli deportováni lidé, kteří s nacistickým režimem nesouhlasili, později se z nich stal hlavní nástroj při tzv. konečném řešení židovské otázky.

3

Když 23. srpna 1939 vydaly agentury zprávu o podepsání sovětsko-německé smlouvy, celý svět byl v šoku. „Jakže? Dva nesmiřitelné režimy, které pro sebe měly jen slova opovržení, se dohodly, že budou spolu žít v míru? Neuvěřitelné,“ psal americký, britský i francouzský tisk.

I když po celá 30. léta 20. století na sebe SSSR a Německo plivou ty nejjedovatější sliny, oba státy si k sobě nechávají otevřená zadní vrátka. Pravda, jak nacisté, tak komunisté se angažují ve španělské občanské válce na opačných stranách, a SSSR tak získává gloriolu hráze proti Hitlerovi, ale v politice se situace mění každým okamžikem.
V roce 1935 Stalin podepisuje spojeneckou smlouvu s Francií a Československem, což navenek vypadá jako fronta proti Hitlerovi. Západ však zůstává jen u deklarací, ostatně ani Stalin si nechce v evropském konfliktu pálit prsty. Zvlášť, když v roce 1937 nechá vyvraždit vedení Rudé armády. A o rok později velmi nelibě nese, že byl vyšachován z mnichovské konference, kde bylo schváleno odstoupení československého pohraničí Hitlerovi.

V roce 1939 se stupňuje napětí mezi Polskem a Německem. Při pohledu na mapu je jasné, že Sovětský svaz již nemůže stát mimo. Stalin se dostává do příjemné pozice, může si vybrat, která ze stran nabídne více. Spojenci, nebo Němci?
Již počátkem toho roku se z Moskvy ozývají mnohem kritičtější hlasy na adresu Londýna a Paříže než na adresu Berlína. Bylo to dáno i tím, že krátce před tím podepsali Němci se Sověty novou hospodářskou smlouvu.

„V Mnichově dala Británie a Francie kus Československa Německu jako odměnu za to, že slíbilo zahájit válku se SSSR. Tomu však nyní Němci odmítají dostát. Pro konflikt mezi Německem a SSSR neexistují žádné důvody,“ veřejně řekl Stalin.
Po obsazení Čech a Moravy nacisty 15. března 1939 se mezinárodní situace změnila. Západu bylo konečně jasné, že Hitler rozhodně není důvěryhodná osoba. Londýn začal v Moskvě sondovat možnosti potenciální protihitlerovské koalice. Tehdejší britský premiér Neville Chamberlain (1869 – 1940) měl představu, že jen smlouva na papíře odradí Hitlera od dalších dobrodružství. Stalin však žádal konkrétnější věci, než pouhý podpis.

Od dubna do srpna probíhaly rozhovory mezi západem a SSSR. V květnu nahradil ve funkci sovětského ministra zahraničí zastánce kolektivní bezpečnosti Maxima Maximoviče Litvinova (1876 – 1951) Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890 – 1986), bývalý terorista. Toho si všimli i v Berlíně, Litvinov byl totiž židovského původu, jeho původní jméno znělo Vallach-Finkelstein.
Němci začali spřádat nitky, jak získat Sověty na svou stranu. Stalin se naopak chtěl za každou cenu vyhnout válce s Německem. Zvláště když tu existovalo japonské ohrožení, a poté noční můra každého generála: válka na dvou frontách.

Kremelský vládce navíc západním zemím nedůvěřoval. Jistě se ho dotklo, že zatímco během československé krize britský premiér Chamberlain přicestoval do Německa hned třikrát, do Moskvy dorazil nanejvýš náměstek ministra zahraničí.
A tak koncem června vyšel ve stranickém listu Pravda článek od Stalinova nohsleda Andreje Alexandroviče Ždanova (1896 – 1948), kde se mimo jiné pravilo: „Vlády Británie a Francie si nepřejí rovnoprávnou smlouvu se SSSR.“

Němci začali spěchat, protože plánovanou válku v Polsku chtěli ukončit ještě před příchodem podzimních dešťů. 26. července 1939 pozval hlavní německý vyjednávač o hospodářských otázkách Karl Schnurre (1898 – 1990) ruského chargé d´affaires Astachova na večeři. Během večeře začal Schnurre svůj protějšek oťukávat.
Ten zatím mlčel a naslouchal těmto slovům: „Co by vám mohli nabídnout Britové? Nanejvýš válku a nepřátelství Německa. Ale co vám můžeme nabídnout my? Neutralitu a také smlouvu o oboustranných zájmech…“

Pak Schnurre zdůraznil, že německá politika je zaměřena proti západním demokraciím a nikoliv proti Rusku. Astachov tak pro Stalina získal velmi zajímavou informaci.
Hitler se rozhodl, že svůj dlouhodobý plán na ovládnutí východu dá zatím k ledu a žádal co nejrychlejší podepsání smlouvy se Stalinem. Ten si vše dlouho promýšlel a až 12. srpna dal Molotovovi pokyn, že rozhovory mohou začít. O tom, jak moc Hitler stál o jednání, svědčí i to, že byl ochoten svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa (1893 – 1946) okamžitě vyslat do Moskvy, a přeskočit tak obvyklé diplomatické kanály.

Sověti si kladli podmínky, zvláště rozdělení sfér zájmů v tajném dodatkovém protokolu je zajímalo, ale nakonec s příjezdem Ribbentropa do Moskvy souhlasili.
Přispěl k tomu i osobní dopis napsaný Hitlerem a adresovaný přímo Stalinovi: „Jsem přesvědčen, že obsah dodatkového protokolu, který si SSSR přeje, se může vyjasnit v nejkratší době. Proto znovu navrhuji, abyste přijal mého ministra zahraničí 22. srpna nebo nejpozději 23. Velice rád bych obdržel Vaši brzkou odpověď. Adolf Hitler.“

Stalina osobní dopis potěšil. Hned druhý den nechal odtelegrafovat svou odpověď: „Kancléři Německé říše, Herr A. Hitlerovi. Děkuji Vám za Váš dopis. Doufám, že německo-sovětský pakt o neútočení bude znamenat zásadní změnu k lepšímu v politických vztazích mezi našimi zeměmi. Sovětská vláda mě zmocnila, abych Vás informoval, že souhlasí, aby Herr Ribbentrop přijel do Moskvy 23. srpna. J. Stalin.“
Hitler zatím seděl jako na trní. Ve chvíli, kdy se dozvěděl Stalinovu odpověď, prudce vyskočil a začal jásat: „Teď mám celý svět v kapse!“

Ribbentrop, jeden z nejarogantnějších a zároveň nejhloupějších lidí, co se kdy pohybovali na diplomatickém poli, vyrazil směr Moskva. Pouhou hodinu po příletu se setkal se Stalinem. Koncept smlouvy byl schválen bez problémů, Stalina jen zarazila její preambule. Ta byla vysloveně nabubřená, hovořila o dlouholetém a nerozborném přátelství mezi německým a ruským lidem.
„Po těch letech,“ řekl Stalin, „kdy jsme na sebe jen házeli špínu, by něco takového vypadalo směšně.“ Jakmile byla smlouva podepsána, včetně tajného protokolu o dělení východní Evropy, proběhl banket, na kterém Stalin pronesl přípitek: „Vím, jak velice německý národ miluje svého führera. Proto bych teď rád připil na jeho zdraví.

Hitler byl nadšen. Nyní mohl rozpoutat válku proti Polsku bez obav z konfrontace se SSSR. Přitom věřil, že západ do konfliktu nezasáhne. Stalin byl také spokojen. Byl přesvědčen, že Hitler a západní země zabřednou do války podobné té první, což obě strany vyčerpá. Poté Rudá armáda bude moci vstoupit do Evropy.

Brest-Litovsk, 1939

Prvního září Němci napadli Polsko. Hitlerovi sice nevyšel předpoklad, že mu Velká Británie a Francie nevyhlásí válku, ale zas tolik ho to mrzet nemuselo. Západní spojenci zůstali jen u lokálně omezených akcí a shazování letáků. Moskvu rychlý postup německých vojsk Polskem zaskočil, německá armáda již operovala na území, které podle tajného protokolu mělo připadnout Sovětům. A tak 17. září 1939 pod záminkou ochrany běloruské a ukrajinské menšiny napadl SSSR Polsko také. Poláci, kteří se statečně bránili Němcům, měli na východní hranici jen malé rezervní jednotky…

Definitivně bylo Polsko poraženo až 5. října 1939, ale již týden před tím se Ribbentrop v Moskvě objevil znovu. Bylo upřesněno dělení sfér zájmů, například Litva přešla jedním škrtem pera z německé sféry do sovětské.
Poté obě strany vydaly společné komuniké: „Po definitivním uspořádání problémů vzniklých kolapsem polského státu, mělo by být zájmem všech národů ukončit válečný stav mezi Německem a Anglií s Francií.“ Tak se Sovětský svaz stal nacistickým spojencem, který mimo jiné schvaloval i přičlenění českých zemí k Hitlerově totalitě…

Spolupráce mezi nacisty a bolševiky byla vskutku vzorová. Na dobytém území se uskutečňovaly společné vojenské přehlídky, Gestapo a NKVD si ochotně vyměňovali své politické protivníky. Tak se v německých věznicích ocitla i řada německých komunistů, kteří v SSSR hledali azyl.
Politickou smlouvu doprovázela i hospodářská spolupráce. Zatímco za 1. světové války mohla Němce ničit britská námořní blokáda, nyní něco takového už možno nebylo. Stalin dodával Berlínu suroviny i potraviny. Hitler nijak nespěchal s placením za dodávky, ovšem SSSR své smluvní povinnosti nadále plnil vzorně.

V roce 1940 Německo během krátkého tažení poráží Francii. Pomohlo mu i to, že 60 divizí, které by jinak musel ponechat na východních hranicích, mohl použít na západě.
Stalina však rychlé německé vítězství vyvedlo z míry. „To se Francouzi nemohli pořádně bránit?“ povzdechl si. Proto se rychle snažil zajistit posílení německo-sovětského paktu.

Sověti neváhali a rychle obsadili pobaltské země a rumunskou Besarábii, tedy území, která jim dle tajné domluvy s Německem náležela.
Hitler se zatím zabýval bezvýslednou leteckou válkou s Velkou Británií. V hlavě se mu zrodil plán: jedinou britskou nadějí je SSSR, i když ten se zatím tváří jako loajální spojenec Německa. Jakmile budou Sověti ze hry, Británie zůstane zcela osamocena a vzdá se. S USA ve svých úvahách nepočítal vůbec, nebo jen v dlouhodobém horizontu. Podle něj mělo k zásadnímu střetu mezi Německem a USA dojít až v 70. letech.

Stalin si německé nebezpečí uvědomoval a spěchal s posilováním armády. Dokonce se na svobodu z GULAGů dostali i někteří důstojníci, kteří byli dříve odsouzeni k mnohaletým trestům. Netušil ale, že už v červenci 1940 Hitler v kruhu své suity prohlásil: „Čím dříve bude Rusko rozdrceno, tím lépe.“
V polovině října Molotov přijíždí do Berlína. Zde jedná jak s Ribbentropem, tak hlavně s Hitlerem. Führer začal jednání vzletně a pokusil se svého hosta opít vidinami o budoucí vizi světa, kde Německo a Rusko hrají tu nejdůležitější roli.

Molotova však zajímaly konkrétní problémy. Schůzka brzy probíhala v mrazivém duchu. Série jednání skončila bez úspěchu. Molotov si dokonce neodpustil rýpnutí. Když během banketu sirény spustili varování před britským náletem, hosté se museli uchýlit do krytu. Tam se Ribbentrop pokusil okouzlit bláboly o tom, jak je Velká Británie na dně. Molotov se suše zeptal: „A čí bomby to teď padají na Berlín?“
Vztahy mezi Berlínem a Moskvou postupně ochlazovaly. Ale v soukromí se nacističtí pohlaváři včetně Hitlera o Stalinovi vyjadřovali obdivně.

Hitlerovi imponovalo, jak se sovětský diktátor vypořádal s opozicí i s armádním velením. Pár dní před německým útokem na SSSR si říšský ministr propagandy Joseph Goebbels (1897 – 1945) do deníku zapsal: „Večer si nechávám promítnout ruský propagandistický film s podrobným popisem Stalinovy osobnosti. Mohu tak přitom Stalina pozorovat během celého jeho projevu na sjezdu komunistů. Dělá klidný a rozhodný dojem. U tohoto muže máme bezpochyby co do činění s osobností, kterou nelze ani z poloviny srovnávat s někým z demokraticko-plutokratických zemí. Zde se jedná o muže, který má formát.“
I Stalin měl pro Hitlera slova chvály. Snad proto nevěřil, že ho tak brzy zradí. Zprávy o chystaném německém útoku ignoroval a nevěřil jim. Zvyšoval dodávky surovin s tím, že tak snad Němce uklidní. To potvrdil i oběžník německého ministerstva zahraničí: „SSSR dodal vše, co slíbil. V mnoha oblastech ještě více, než se původně zavázal. V organizaci tak obrovských dodávek Sovětský svaz prokázal vskutku obdivuhodnou zdatnost. Nyní fungují obchodní a dopravní kanály hladce.“

Hitler však již upřel své oči na východ: „Zalidníme tuto ruskou poušť. Odejmeme jí její asijský stepní charakter a poevropštíme ji. A Rusové? Jen žádné školy ani nic takového. Omezíme se snad jen na rozhlasové vysílání pod naší kontrolou. Zbytku stačí, aby se naučil rozeznávat dopravní značky, aby je nepřejela naše auta.“
Koncem června 1940 posílá nový britský premiér Winston Churchill (1874 – 1965) do Moskvy poselství, ve kterém varuje před německou hegemonií v Evropě. V době, kdy nacisté ovládají polovinu Evropy, však Stalin odpovídá: „Nevidím nebezpečí žádné hegemonie, tím méně německé. A nemyslím si, že by německé vojenské úspěchy mohly narušit německo-sovětské vztahy.“

Koncem jara je tažení do SSSR již na spadnutí. Vojenští činitele žádají Stalina, aby zvýšil obranná opatření, ten to však zatvrzele odmítá, aby Němce nevyprovokoval. Německá letadla přitom vesele narušují sovětský vzdušný prostor. „Jedině blázen by nás napadl,“ nechává se Stalin slyšet. Dezertéry z německé armády, kteří před útokem Rusy varovali, nechává popravit…
22. června 1941 německý rozhlas hlásí: „V neděli v časných hodinách ranních vydal vůdce provolání k německému národu, ve kterém je odhalováno, jak sovětsko-ruská vláda přes německou politiku dorozumění a přátelský pakt v součinnosti s Anglií potají proti Německu prováděla nejnebezpečnější pletichy.“

Na široké frontě od Baltu až po Černé moře překročily tři miliony vojáků sovětskou hranici. Stalin byl v šoku, na několik dní se zavřel ve své dače a s nikým nekomunikoval. SSSR se během minuty stal z německého spojence jeho protivníkem. Ale o tom zas někdy jindy…

5

Tajný dodatečný protokol k sovětsko-německému paktu o neútočení

U příležitosti podepsání paktu o neútočení mezi Německou Říší a Svazem sovětských socialistických republik podepsaní zplnomocněnci obou stran vedli přísně důvěrné rozhovory o otázkách hranic jejich daných sfér vlivu ve východní Evropě. Tyto rozhovory vedly k následujícím závěrům:
1. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna (Vilniusu).

2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San.
Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje.

V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.
3. Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.

4. Tento protokol budou obě strany považovat za přísně tajný.

Moskva, 23. srpna 1939

Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Rok 1953: Velká peněžní loupež

Rok 1953: Velká peněžní loupež

V pátek 29. května 1953 vystoupil v rozhlase tehdejší československý prezident Antonín...
Rok 1968: Kdo podepsal “zvací” dopis?

Rok 1968: Kdo podepsal...

Měly pokusy o reformu komunistického zřízení z roku 1968 naději na úspěch? Nejspíš...
Smutný osud třetí republiky

Smutný osud třetí republiky

Byla to doba nadějí. Pro řadu obyvatel znovuzrozeného Československa byla první tři...
Neville Chamberlain: Muž s cejchem zbabělce

Neville Chamberlain: Muž s...

Mohl být jedním z nejúspěšnějších politiků v celé historii Velké Británie....
Příběh červenobílé vlajky s modrým klínem

Příběh červenobílé vlajky s...

I řada cizinců uznává, že česká vlajka ve své jednoduchosti patří mezi...
Tomáš G. Masaryk: Nejen politik, ale i vědec

Tomáš G. Masaryk: Nejen politik,...

Jako politik byl často solitér, mnohdy nemalou částí české veřejnosti...
Tam, kde se pálí knihy, dojde také na pálení lidí aneb kultura v nacistickém Německu

Tam, kde se pálí knihy, dojde také na...

Zatímco demokracie dává lidem svobodu, s níž mnozí leckdy ani neumějí naložit,...
Den, kdy si nacisté a komunisté podali ruku

Den, kdy si nacisté a komunisté...

Před 78 lety 23. srpna 1939 zůstal svět stát v šoku. Dvě země,...
Střely ze srpna 1968 budou na fasádě Historické budovy Národního muzea viditelné i po její rekonstrukci.

Střely ze srpna 1968 budou na fasádě...

21. srpen 1968 byl jedním ze zásadních mezníků dějin Československa a od okupace...
Počet obětí sovětského vpádu do Československa byl vyšší

Počet obětí sovětského vpádu do...

Čeští historici Prokop Tomek a Ivo Pejčoch upřesnili počet obětí invaze...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Léčitelka Hava Čelebić: Nechte babku olíznout vám oči!

Léčitelka Hava Čelebić: Nechte...

Drobná, suchá stařenka v šátku se napije alkoholu z plastové láhve a...
První moderní genocida: Víte, kdy k ní došlo?

První moderní genocida: Víte, kdy...

Osmanská říše bývala silným hráčem na evropském poli. V druhé polovině 19....
Johann Gregor Mendel: Málem zapomenutý génius!

Johann Gregor Mendel: Málem...

Genetika je v současnosti uznávanou vědou, bez které se biologové či lékaři...
Blíží se den, kdy dojde… ROPA?

Blíží se den, kdy dojde… ROPA?

Říká se jí výměšek ďáblův – el excremento del diablo. Taky se jí...
Konspirace: Potopil se Titanic kvůli pojistnému podvodu?

Konspirace: Potopil se Titanic...

Tragédie Titaniku je jedna z nejznámějších lodních katastrof. Dodnes je...
Beethovenova Eliška: Je slavné dílo plodem zakázané lásky?

Beethovenova Eliška: Je slavné dílo...

Německý hudební génius Ludwig van Beethoven sedí u klavíru. Opakovaně do jeho kláves...
Šílená výzva na Facebooku: 1000 lajků, nebo pustím dítě z okna!

Šílená výzva na Facebooku: 1000...

Drží rok a půl staré dítě v okně bytu v 15. patře věžáku. Pod ním se...
Co jste určitě nevěděli: Největší tajemství Karlštejna!

Co jste určitě nevěděli: Největší...

Karlštejn. Český skvost tyčící se nad Berounkou. Hrad, který byl pokladnicí...
Sodíkové baterie: Budoucnost energie?

Sodíkové baterie: Budoucnost...

Shromažďování energie je v současnosti jedno z největších vědeckých témat. Klíčové...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.