Proexportní a průmyslový charakter má české hospodářství od 19. století. Dokázalo se vypořádat s rozpadem Rakouska-Uherska, jednotného hospodářského prostoru ve střední Evropě, kde našla odbyt většina českých výrobků.

Dvacátá léta byla časem konjunktury. Země byla potravinově soběstačná a vyvážela průmyslové výrobky. To nepomohlo vztahům se spojenci Jugoslávií a Rumunskem, které se jako agrární země nemohly v Československu ekonomicky uplatnit. Využilo toho Hitlerovo Německo.

Velký otřes přinesla hospodářská krize 30. let a drastický propad světového obchodu. Na čísla z roku 1929 se naše ekonomika dostala v roce 1937. Krize u nás postihla zejména oblasti s lehkým, exportně orientovaným průmyslem sídlícím v oblastech osídlených německou menšinou.

Paradoxem však zůstává, že v tom čase byl československý vývoz zbraní vyšší, než vývoz zbraní ze zbrojícího Německa (42,7 x 26,6 mil. USD v l. 1935-38).

Po osvobození v roce 1945 se Československo stalo sovětským vazalem

Patrné to bylo již v r. 1947, kdy odmítlo účast na Marshallově plánu. Zřejmě tím promarnilo jedinečnou příležitost – nezničená ekonomika, povzbuzená kapitálovými injekcemi a dodávkami zboží z USA, by sehrála významnou roli v hospodářské obnově Evropy. Stalinův příkaz však už měl větší váhu, než ekonomický zájem země.

Sověti ziskem Československa do své moci kromě průmyslových zdrojů získali přístup i k uranu, který byl pro ně nejdůležitější českou komoditou. V prvních letech studené války byl jediným využívaným ložiskem v sovětské sféře Jáchymov.

Československý export se přeorientoval na východní trhy. Ekonomická hlediska však často musela ustoupit politickému zadání. Dodávalo se spřáteleným režimům, které neměly jak splatit své pohledávky. Když USA po Castrově převratu na Kubě odmítly nákup kubánského cukru, muselo jej z příkazu Kremlu koupit i Československo, v té době jeden z jeho největších světových vývozců.

Pád komunismu přinesl návrat k tržní ekonomice

Strukturální změny zahrnovaly i vstup zahraničních firem, které disponovaly potřebným kapitálem i know-how. Později počet zahraničních firem rostl i vlivem investičních pobídek. Proti minulosti však už není zahraniční obchod nástrojem zahraniční politiky. Teď se spíše zahraniční politika přizpůsobuje zájmům exportu.

V roce 1990 do všech zemí dnešní EU (vč. některých zemí vých. bloku) směřovala 52 % vývozu a v dovozu představovaly 55 %. V r. 2015 již má EU podíl 83 % českého vývozu a 65 % dovozu. Bilance +955 mld. Kč se zeměmi EU „táhne“ celkový výsledek zahraničního obchodu ČR (+406 mld.

Kč). Mimo EU má ČR bilanci pasivní.

Český vývoz převyšuje dovoz od r. 2005. Od let 2011-12 je rozdíl výrazný (2015: vývoz 3 883 mld. Kč, dovoz 3 477 mld. Kč).

Ovšem při pohledu blíže je patrné několik úskalí. Česká republika dobrých výsledků dosahuje díky průmyslové produkci, zejména výrobě automobilů. V r. 2015 55 % českého vývozu tvořila kategorie Stroje a dopravní prostředky. Co se stane, když se sníží poptávka po automobilech?

Zmizelo několik tradičních exportních položek. Cukr, vyvážený od 19. století. Textil, který se udržel jen ve specializovaných výrobách. Běžný spotřebitel však dnes využívá například eshopy s oblečením z dovozu a různé formy zahraničního nákupu.

Z hlediska podílu na celkové zaměstnanosti je sekundární sektor s 36,8 % v rámci EU (21,9 %) anomálií (EUROSTAT). High-tech výrobky tvoří 15,4 % dovozu. ČR je do určité míry skutečně „montovnou“. To je riziko do budoucna.

Průmysl lze robotizovat. Německo dnes již diskutuje otázku „Práce 4.0“. Továrna budoucnosti bude vlastně 3D tiskárnou s malým podílem lidské práce. Lze čekat, že kvalifikované profese bude nadnárodní koncern soustředit v centrále.

Může se stát, že český zahraniční obchod bude nadále tahounem české ekonomiky, ale již nebude zdrojem pracovních míst.