Zvířata truchlí pro své mrtvé!

Práce nejrůznějších etologů, zabývajících se chováním živočichů, již mnohokrát dokázaly, že řada zvířat dokáže abstraktně uvažovat, používat jednoduchou řeč, užívat nástroje a některá jsou si dokonce vědomi i sebe sama. Jak jsou na tom ale s chápáním smrti? Nedávné výzkumy naznačily, že některým může být vlastí i jiná »typicky lidská vlastnost« – vědomí vlastní konečnosti.Práce nejrůznějších etologů, zabývajících se chováním živočichů, již mnohokrát dokázaly, že řada zvířat dokáže abstraktně uvažovat, používat jednoduchou řeč, užívat nástroje a některá jsou si dokonce vědomi i sebe sama. Jak jsou na tom ale s chápáním smrti? Nedávné výzkumy naznačily, že některým může být vlastí i jiná »typicky lidská vlastnost« – vědomí vlastní konečnosti.

Schopnost pochopit smrt druhého a možná i svou vlastní konečnost byla dlouho považována za vlastnost výlučně lidskou. Tento mentální proces se však vědcům podařilo nalézt u více živočišných druhů. Nedávné výzkumy našich nejbližších žijících příbuzných, šimpanzů, které vedli britští a japonští vědci, přinesly další dílek do skládačky poznání jejich světa. Ukázaly, že jejich pochopení pro smrt druhých je velmi blízké tomu našemu.

Něžná pieta slonů
 Pochopení pro smrt ostatních tvorů, v první řadě příslušníků vlastního druhu, je u zvířat známkou vysoké intelektuální a emocionální vyspělosti. Není proto překvapením, že ve všech případech, v nichž vědci takové chování zaregistrovali, se jednalo o zvířata proslavená nevšedními mentálními schopnostmi. Nejznámějším takovým příkladem jsou zvířata s největším mozkem mezi suchozemci, sloni afričtí. Podle jihoafrického biologa a velkého znalce slonů Anthonyho Martina-Halla je pro tyto majestátní savce silným zážitkem již jen pouhé setkání s kostmi dříve zemřelých slonů, jakkoliv s nimi nepříbuznými. Dlouho okolo nich přešlapují, jemně se jich dotýkají chobotem a chovají se v jejich přítomnosti nezvykle tiše, skoro až pietně. Když zemře blízký člen sloního stáda, ostatní členové od něj nemohou odtrhnout. Něžně se jeho mrtvého těla dotýkají a z jejich chování lze vyčíst, že jejich mysl ovládá temná emoce – smutek.

Smutný stračí pohřeb
Chování, podobné chování slonů afrických, popsal nedávno slavný americký etolog Marc Bekoff z univerzity v coloradském Boulderu i u zvířat, u nichž by to čekal asi málokdo – u strak! Pro odborníka to však zase až tak velkým překvapením není. Straky patří totiž podobně jako vrány, kavky či sojky do skupin slavných ptačích »intelektuálů«, do čeledi krkavcovitých. Prof. Bekoff popisuje své pozorování takto: „Jedna ze strak byla zjevně zasažena automobilem a ležela mrtvá na straně silnice. Okolo ní brzy stály čtyři další. Jedna z nich chytla mrtvou straku do zobáku a kousíček ji poodtáhla, další ji záhy napodobily. Poté jedna ze strak odlétla, brzy se však vrátila s kouskem trávy v zobáku, který pak položila vedle mrtvého těla. I toto chování jedna z jejích kolegyň brzy napodobila. Všechny pak po nějakou dobu stály u mrtvé na hlídce, dokud jedna po druhé neodletěly.“ Profesor Bekoffovi se tedy podařilo pozorovat skutečný ptačí pohřeb! Sám je toho názoru, že není vyloučené, že schopnost pochopit smrt druhého není vzácná ani mezi jinými krkavcovitými ptáky.

Šimpanz, bratr náš rodný
 Logika velí, že za obdobami vlastností typicky lidských bychom se měli poohlížet mezi našimi nejbližšími příbuznými. Z velmi rozvětvené a druhově početné skupiny, kterou dnes biologové nazývají tribus Hominini, přežily do dnešních dob pouze dva druhy – my, lidé druhu Homo sapiens, a dva druhy afrických šimpanzů: šimpanz učenlivý a šimpanz bonobo. Aby vědci odhadli, kdy přesně došlo k oddělení linie šimpanzů od té, na jejímž konci jsme dnes my, lidé, užívají v současné době nejspolehlivější metodu takzvaných molekulárních hodin. Na základě počtu změn v genetické struktuře (mutací) umisťují dnes genetikové evoluční křižovatku lidí a šimpanzů zhruba do intervalu mezi 6,3–5,4 miliony let. Šimpanzí linie prošla stejně tak jako ta lidské od té doby jistě velkou řadou změn, takže náš pradávný společný předek jistě vypadal o dost jinak než dnešní šimpanzi. S jistotou to ovšem tvrdit nemůžeme – nálezy fosilních šimpanzů i jejich nejbližších předků jsou totiž velmi vzácné. První byly nalezeny až v roce 2005 v Keni a mimo jiné dokazují, že šimpanzi žili na tomto místě bok po boku s některými z našich předků.

Jiný kraj, jiný mrav
 Již od počátků výzkumů šimpanzů ve volné přírodě začalo být vědcům jasné, že různé šimpanzí tlupy se od sebe svým chování drobně liší. V jedné z tlup například používali k lovení chutných termitů stébla trávy, v jiných tuto techniku vůbec neznali. Podobně se liší i řada gest, která šimpanzi používají ke vzájemné komunikaci či k uznávání nadřazeného či podřazeného postavení. Tyto nápadné odlišnosti si jistě zaslouží své jméno. Primatologové byli zpočátku poněkud ostýchaví a nazývali toto chování chováním prekulturním či protokulturním. Časem však zábrany zcela odhodili a začali mluvit o různých šimpanzích kulturách. Jeden z největších znalců šimpanzů Frans de Waal proto upozorňuje, že při popisování chování šimpanzů musíme vždy přihlédnout k tomu, v jako skupině jej vědci pozorovali. Některé rysy chování totiž sice patří šimpanzům jako druhu, jiné jsou však již výsledkem individuální historie skupiny a postupné evoluce jejich »kultury«. Velké rozdíly existují jak mezi divoce žijícími skupinami šimpanzů, tak mezi těmi, kteří žijí v zajetí. Relativní pohodlí života v zoologických zahradách totiž dokáže jejich chování řádně poupravit a vést tak k rozvoji rozmanitých a dříve neznámých »kulturních« stereotypů.

Centrum šimpanzí kultury
 Pralesy, obklopující město Bossou v západoafrické Guineji, jsou domovem rozsáhlé a téměř izolované skupiny divokých šimpanzů, kterou vědci kontinuálně zkoumají již po dobu více než třiceti let. Za tak dlouhou dobu se vědcům podařilo odhalit velmi specifickou šimpanzí kulturu, která se vyznačuje prvky, jaké neznají šimpanzi jinde na světě. Ořechy si louskají pomocí oblázkového »kladívka«, mravence dobývají z mravenišť pomocí stébel trávy, která poté olizují, vodu pijí pomocí houby, kterou si ždímají do úst. V nedávné době zde vědci pozorovali i další nový vynález – picí nástroj v podobě zkrouceného listu, který šimpanzi strkali do proudící vody. Bossou je zkrátka jedním z přirozených epicenter šimpanzí kultury nikoliv nepodobným např. Mezopotámii či starověkému Egyptu.

Maminka mumifikátorka
 Pozorovat skupinu zvířat, žijících v divoké přírodě, po dlouhou dobu se skutečně vyplatí. Jen tak lze totiž zjistit, zda bylo nějaké chování pouze dílem náhody, nebo zda se je zvíře skutečně naučilo a je také připraveno jej předat příštím generacím. Již v roce 1992 zde japonský primatolog Tetsuro Matsuzawa z Ústavu pro výzkum primátů při univerzitě v Kjótu, pozoroval velmi zvláštní chování šimpanzice Jire. Jire byla maminkou 2,5leté samičky Jokro, která náhle zemřela na infekci plic. Jire se však nemohla od svého mrtvého dítěte odtrhnout a začala se k němu chovat téměř jako staří Egypťané. Během následujících týdnů tělíčko své holčičky velmi opatrně nosila, vytrhávala jí chlupy, odháněla mouchy, až z malé mrtvolky vznikla dokonalá mumie. Když ji po celých 27 dnech po její smrti dostali vědci konečně do rukou, zjistili, že její tělo je pozoruhodně dobře uchované. Bylo zbaveno všech chlupů a vyschlá kůže tak mohla vytvořit jakýsi »pytlík« na zbytky kostry a vnitřností. Kostra byla však prakticky neporušená – maminka se svým mrtvým dítětem zacházela jako v bavlnce.

Tváří v tvář smrti
 Aby toho však nebylo málo – zvláštní vztah k mrtvému členovi skupiny se nevyvinul pouze mezi matkou a jejím mládětem. Matka sice původně nechtěla mrtvé tělo nikomu ukazovat, po nějaké době však nechala ostatní, aby k němu čas od času přišli a něžně se jej dotkli. Vše nasvědčuje tomu, že všichni včetně matky dobře věděli, že mládě je mrtvé – k živému tvorovi by se chovali úplně jinak. Ztráta dítěte matku však nakonec přeci jen přebolela. Samice opustila mrtvé tělo svého mláděte v momentě, kdy se jejich vlastní organismus začal dostávat do hormonální rovnováhy, díky čemuž se před nimi otevřela možnost prožít mateřství znovu. V poslední době navíc kolektiv britských vědců společně s nestorem pozorování šimpanzů v Bossou Tetsuro Matsuzawou publikovali další studii, v níž popsali několik dalších případů takového »záhrobního chování«. První případ tedy jistě nebyl zcela nahodilý – mumifikace mrtvolky mláděte zkrátka patří ke kultuře bossouských šimpanzů. Díky tomuto zvláštnímu chování matek mají pak ostatní členové skupiny možnost podívat se smrti tváří v tvář.

Klidný odchod ze světa
 Další ze zajímavých zpráv ze šimpanzího světa nedávno podal dr. James Anderson se svými spolupracovníky z univerzity ve skotském Stirlingu. Jejich pozorování se týkala posledních dnů staré šimpanzí samice, která umírala v safari nedaleko univerzity. „V protikladu k ryčným reakcím na náhlou smrt byla reakce na dlouhé umírání spíše klidná,“ vysvětluje zásadní rozdíl dr. Andreson. Během dnů, kdy stará samice umírala, se kolem ní zbytek tlupy shromáždil a byl k ní velmi pozorný. Bezprostředně před smrtí ji řada členů tlupy hladila po srsti a postupně ji osahávali, aby zjistili, zda ještě žije. Jakmile přišli na to, že je již po smrti, jeden po druhém místo opustili, až na něm zůstala pouze nejstarší dcera mrtvé »babičky«, která pak strávila po boku mrtvé celou noc. Když se ošetřovatelé vrátili druhého dne do práce, celá tlupa se chovala velmi tiše, po následující dny se dokonce vyhýbali místu, kde dotyčná samice naposledy vydechla. „Naše pozorování naznačují, že ačkoliv nemají šimpanzi žádné náboženství či zjevné rituály, které smrt obklopují, jsou si jí velmi dobře vědomi. Je to patrně důsledek jejich velmi dobře vyvinuté schopnosti uvědomovat si sebe sama,“ vysvětluje dr. Anderson. Není vyloučeno, že bedlivější pozorování v budoucnu odhalí ještě větší podrobnosti o schopnosti šimpanzů chápat svou vlastní konečnost.

Opice a lidoopi mají svou němost »v genech«
Proč vlastně »pračlověk« na rozdíl od svých příbuzných promluvil? Odpověď na tuto otázku hledaly již celé generace fyziologů a paleoantropologů, zcela nedávno do této problematiky promluvila i nejprogresivnější ze současných biologických disciplín – genetika. Neurobioložka Genevieve Konopka z prestižní University of California v Los Angeles se rozhodla pátrat po funkci genu FOXP2, o němž je známo, že ovlivňuje lidskou schopnost mluvit. Tento gen se však nachází i u řady jiných zvířat včetně šimpanzů. Když americká vědkyně srovnala lidskou a šimpanzí variantu, zjistila, že se liší pouze ve dvou z celkových 715 »písmenek« genetického kódu. Aby zjistila, zda je tento drobounký rozdíl nějak významný, vypěstovala spolu se svým týmem kulturu mozkových buněk šimpanzů a lidí v laboratoři a uměle jim dodávala produkty různých variant genu FOXP2. K jejímu překvapení stály různé varianty téhož genu na počátku komplikované kaskády přepisu dalších genů, čehož důsledkem byla rozdílná podoba nervových buněk. „Tyto mutace se navíc podle všeho objevily zhruba v době, kdy se podle všeho u lidí objevila řeč poprvé,“ vysvětluje sličná vědkyně.

Smrt a konečnost – fetiš filozofie 20. století
 Jen málokteré téma bylo mezi humanitními intelektuály (např. filozofy a psychology) v průběhu 20. století tak často probíráno jako právě lidská smrt a konečnost. Podle řady významných myslitelů (např. Martina Heideggera, J.-P. Sartra či Alberta Camuse) je uvědomění si své vlastní konečnosti tím nejpodstatnějším, co člověka odděluje od zvířat. A proč je důležitá právě konečnost, a ne například schopnost myslet či pracovat? V pojetí těchto myslitelů, kteří bývají v učebnicích zařazování do širšího proudu tzv. existencialismu, souvisí schopnost chápat konečnost svého života s lidskou svobodou. Člověk se tedy osvobozuje tím, že vymete z nehlubší a nejtajnější skříně nejodpornějšího ze všech kostlivců – představu, že nikdy nezemře. Teprve potom může začít žít svůj život sám za sebe jako individualita, která vidí smysl života jen v něm samém, a nikoliv v chiméře nesmrtelnosti či posmrtného života. Život zvířat tedy nemůže být podle existencialistů životem svobodným – zvířata prožívají celý svůj život v blažené nevědomosti o své smrti. Vývoj biologie a zejména etologie, tedy nauky o chování živočichů, však existencialistům v tomto bodě za pravdu příliš nedal.

Šimpanzi zabíjejí kvůli území
 Šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) nejsou na rozdíl od svého sesterského druhu, bonobů (Pan paniscus), žádní beránci. V jejich chování nechybí pestrá paleta prvků, které bychom u lidí neváhali označit za „zločiny“. Jeden z nich se nedávno podařilo zdokumentovat americkému primatologovi z University of Michigan, Johnu Mitanimu. Během 10 let trvajícího pozorování v pralesech Ugandy přistihli tlupu »svých« šimpanzů, jak napadali ostatní tlupy ve svém okolí. Když porovnali území této tlupy na začátku a na konci výzkumu, zjistili, že z hlediska navýšení území si polepšila o plných 22 %. Žádnou mírumilovnost však nečekejte. Jedna ze členek výzkumného týmu, Syliva Amslerová z University of Arkansas, popisuje dobývání teritoria takto: „Skupinka byla na obhlídce mimo své vlastní teritorium. Asi po 2 hodinách překvapila menší skupinku samic z tlupy ze severozápadního teritoria, z nichž dvě měly s sebou mláďata. Jedno z mláďat zabili na místě, druhé bylo s i matkou velmi ošklivě zraněno.“ I přes nápadnou podobnost s lidským válčením jsou však vědci ve svých závěrech zdrženliví. „Války mezi lidmi vznikají z mnoha různých důvodů. Nejsme si jisti, zda se v případě šimpanzů jedná o stejnou věc,“ dodává na závěr prof. Mitani.

Šimpanzí soucit se sirotky
 O tom, jak moc se od sebe dokážou lišit skupiny zvířat, žijících v zajetí, a těch, která žijí ve volné přírodě, se nedávno přesvědčil tým německých primatologů z Ústavu pro evoluční antropologii Maxe Plancka v Lipsku. Tým pod vedením významného odborníka, prof. Christopha Boesche, zkoumal po několik let různé šimpanzí tlupy, divoce žijící na území pralesa Taï v Pobřeží slonoviny. Hlavním vědeckým cílem prof. Boesche je výzkum evoluce nesobeckého chování čili altruismu. Šimpanzi jsou k tomuto účelu mimořádně vhodní také proto, že jedinci žijící v zajetí vykazují podstatně nižší míru altruismu než ti, kteří jsou studováni na svobodě (!). Týmu vědců se podařilo v divoké přírodě pozorovat až neuvěřitelně vysoký počet adoptování osiřelých mláďat – celých 18 případů. Ačkoliv by logika evoluce předpovídala, že adoptivními rodiči sirotků budou jejich blízcí příbuzní, např. tety, strýčkové či starší bratranci a sestřenice, nic takového výzkum nepotvrdil. Mláďata si nejčastěji osvojili členové skupiny, které k nim nepojilo prakticky žádné příbuzenské pouto. „Naše pozorování odhalují, že nesobecké jednání čili altruismus je u divoce žijících šimpanzů mnohem silnější než u populací žijících v zajetí,“ říká prof. Boesch.

Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Mezinárodní sčítání vodních ptáků je tady!

Mezinárodní sčítání vodních...

O tomto víkendu (tj. 14. – 15. ledna 2017) se řada milovníků ptactva chystá...
Štěňata jsou ráda, když na ně mluvíte jako na děti

Štěňata jsou ráda, když na ně...

Většina dospělých má tváří v tvář s malými dětmi tendenci používat výše...
Nově objevený gibbon dostal jméno po Star Wars

Nově objevený gibbon dostal...

Vědci objevili nového primáta, který žije ve východním Myanmaru a...
Návrat kočky divoké na Šumavu?

Návrat kočky divoké na Šumavu?

Fotopasti Rysích hlídek natočily v Pošumaví dvě videa šelmy, která nápadně...
Nejoblíbenějším mládětem dvorské zoo je ženetka Zuzi

Nejoblíbenějším mládětem dvorské...

Nejoblíbenějším mládětem loňského roku se v ZOO Dvůr Králové stala samička...
Prokáže monitoring velkých šelem v Krušných horách výskyt vlka?

Prokáže monitoring velkých šelem v...

V Krušných horách se pohybuje psovitá šelma. S největší pravděpodobností se...
Hybridní sterilita a vznik nových druhů

Hybridní sterilita a vznik nových...

Rozmanitost života už dle Darwinovy teorie vznikla rozmnožováním různých...
Austrálii drtí zdivočelé kočky

Austrálii drtí zdivočelé kočky

Austrálie je učebnicovým příkladem toho, jak mohou živočišné invazivní druhy...
Mravenci jako zásobárna jedu

Mravenci jako zásobárna jedu

Malinkaté domácí mravence zná každý. Asi i díky knížkám o Ferdovi mravencovi....
Divocí koně pomohou chránit přírodu v Národním parku Podyjí

Divocí koně pomohou chránit přírodu...

Divocí koně budou od letošního roku pomáhat udržovat dvě unikátní lokality v...

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Naštvaného řidiče Porsche čekalo překvapení!

VIDEO: Naštvaného řidiče Porsche...

Často se říká: „Tohle se může stát jen v...
Nemučte se v letadle! 7 tipů, jak ideálně přežít dlouhé dálkové lety

Nemučte se v letadle! 7 tipů, jak...

Dnešní dálkové lety už nejsou většinou tak nepohodlné...
Tajemství madame de Montespan: Účastnila se satanských obřadů?

Tajemství madame de Montespan:...

Ve vzduchu se vznáší příchuť krve. Muž v kápi drží...
VIDEO: V České Třebové spadla střecha haly, lidé stihli utéct

VIDEO: V České Třebové spadla...

Desítky lidí pozorovalo florbalový zápas...
Okouzlující vladařky: Posedlá svým vzhledem je ale jen Sissi!

Okouzlující vladařky: Posedlá...

Manželům je závidí celý kontinent. Které ženy z...
Neděle: Zmatek v kalendáři a stres u oběda!

Neděle: Zmatek v kalendáři a...

„Neděle, to je pohodička. Nic se neděje. Člověk...
Nejsem mrtev, spím: Pohádkář Andersen měl hrůzu z pohřbení zaživa!

Nejsem mrtev, spím: Pohádkář Andersen...

V innsbruckém hotelu se na podzim roku 1872 v...
Oázy pro motoristy v nouzi: Jak se vyvíjely benzínové stanice?

Oázy pro motoristy v nouzi: Jak se...

Ač se zásoby ropy ukryté pod zemí pomalu vyčerpávají,...
Zakladatel Poldi hutě: Zažívali jeho zaměstnanci v práci peklo?

Zakladatel Poldi hutě: Zažívali...

Přelom roku 1898/1899. Dvaapadesátiletý ředitel...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.