Samostatné Československo vzniklo i díky legiím

Uplynulé století se s lidmi, obývajícími českou kotlinu i krajinu pod Tatrami, nijak nemazlilo. Fatální události stíhaly Čechy a Slováky, některé šly ovlivnit jen stěží, jiné si však oba národy zavinily samy. Ovšem byly zde i slavné chvíle. Jednou z nejvýraznějších je vystoupení československých legií a jejich ruská anabáze.Uplynulé století se s lidmi, obývajícími českou kotlinu i krajinu pod Tatrami, nijak nemazlilo. Fatální události stíhaly Čechy a Slováky, některé šly ovlivnit jen stěží, jiné si však oba národy zavinily samy. Ovšem byly zde i slavné chvíle. Jednou z nejvýraznějších je vystoupení československých legií a jejich ruská anabáze.

Začátek 20. století vzbuzoval v Evropanech mnoho nadějí. Pravda, v některých končinách světa v té době vedly krvavé konflikty, v Číně, na jihu Afriky či na evropské periferii na Balkáně, ale to přece bylo tak daleko…  Téměř nebylo dne, aby západní noviny nepsaly o nových vynálezech, nové století slibovalo epochu klidu a prosperity. Roku 1901 sjel z výrobních pásů v závodech Henryho Forda první vůz. O dva roky později se v ulicích Londýna objevují první autodrožky. V roce 1904 spatřuje světlo světa holicí strojek a sáčkovaný čaj.
V témže roce němečtí přistěhovalci v USA při příležitosti olympiády v St. Louis představili dvě novinky, které v budoucnu dobudou svět: zmrzlinu v kornoutu a hamburger. Rok 1906 přinesl v USA na Štědrý den první rozhlasové vysílání. Další letopočet je pro změnu ve znamení první elektrické pračky. V roce 1909 Francouz Louis Blériot přeletěl kanál La Manche. Rok 1911 je spojen s úspěšnou výpravou Nora Roalda Amundsena na jižní pól. V roce 1912 byla na stockholmské olympiádě poprvé použita elektrická časomíra. Mohlo se zdát, že svět se už bude zajímat jen o svůj rozvoj, nové objevy a kulturu…

Trvalý mír ve světě?

V roce 1910 věnoval podnikatel a filantrop Andrew Carnegie dva miliony dolarů na fond, jehož cílem bylo „dosáhnout co nejrychleji zákazu válek a nastolení trvalého míru ve světě“.  V temných zákoutích kabinetní politiky však pomalu zrály jiné plány. Začátkem 20. století existovalo několik velmocí: Británie, Francie, Německo, USA, Rusko, Japonsko, v druhém sledu pak Itálie a Rakousko-Uhersko. Každá z nich měla své mocenské a ekonomické zájmy, které by byla v krajním případě ochotna prosadit silou. 12. května 1914 řekl náčelník pruského generálního štábu von Moltke svému rakouskému kolegovi Conradu von Hötzendorfovi: „Co se týče války s Ruskem, každé její zpoždění naše šance jen zhoršuje. Z čistě početního hlediska se jim nemůžeme rovnat.“
Německá armáda se klonila k názoru, že nesmí ztrácet čas a že je nutné vyprovokovat válku preventivně. Ovšem militantní tendence neovládaly jen Německo, ale i další evropské mocnosti. „Vládne tu příliš mnoho nenávisti. Dá-li Británie souhlas, Francie s Ruskem se na Německo a Rakousko vrhnou,“ psal americký zvláštní vyslanec, plukovník House, prezidentu Wilsonovi. Po válce volal i tisk a nemalá část veřejnosti se na ni dokonce těšila. Inu, Evropa žila docela dlouho v míru a lidé už na válečné útrapy jaksi zapomněli…

Cesty k válce

28. června 1914 otřáslo Evropou sedm výstřelů v Sarajevu. Jak známo, obětí atentátu, za nímž stála skupina srbských důstojníků, se stal následník rakouského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este se svou ženou Žofií Chotkovou. Von Hötzendorf na atentát kupodivu reagoval nadšeně: „Přišlo to jako na zavolání.“ Bojechtivý náčelník rakouského generálního štábu již dlouho hledal záminku k válce se Srbskem, věřil, že válečný konflikt zůstane izolován a Rakousko-Uhersko si připíše slavné vítězství a on sám se zapíše do dějin jako chrabrý vojevůdce.
Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že válečná vřava nevypukne. Když už po atentátu vyplouvala britská eskadra z německého Kielu, kde se konala regata, vyslala německým námořníkům signál: „Přátelé v minulosti, přátelé navždy.“ Mezi londýnskými diplomaty se povídalo: „Tragédie, k níž došlo v Sarajevu, žádné komplikace nevyvolá.“ Německý císař Vilém II. byl téhož názoru: „Vznik rozsáhlejšího konfliktu je nepravděpodobný. Ruský car se za arcivévodovy vrahy nepostaví a ani Francie, ani Rusko nejsou na válku připraveny.“

Jestli nezaútočíte, nebudeme kamarádi

I když vláda v Bělehradě neměla s útokem na následníka rakouského trůnu nic společného, Vídeň, která o tomto byla informována, se již rozhodla Srby ztrestat. Rakousko si bylo naprosto jisté, že Srby zničí jediným úderem a reakce ostatních států se nemusí obávat. V tomto postoji jej podporoval i Berlín. Ten Vídni sdělil: „Německo očekává útok na Srbsko a rozhodně neprojeví pochopení, jestliže příležitost udeřit bude promarněna.“  Pomalu začaly mobilizační přípravy.
Rakousko-Uhersko předložilo Srbům drsné čtrnáctibodové ultimátum, o kterém britský ministr zahraničních věcí Edward Grey prohlásil: „Žádná země ještě nevznesla vůči druhé tak ponižující požadavky.“ Rusko se nechalo slyšet, že v případě války nebude jen lhostejně přihlížet. Rakušané však již byli rozhodnutí, nadšení z války sdílela i veřejnost. „Poprvé za třicet let se cítím jako Rakušan a jsem ochoten dát tomuto bezperspektivnímu mocnářství ještě jednu šanci. Všichni jsou odhodláni k boji, k vysoké morálce přispívá nejen osvobozující pocit, že jsme se konečně k něčemu odhodlali, ale i vědomí, že Německo stojí za námi.“ Autorem těchto slov není nikdo jiný, než jeden z největších vědců 20. století Zigmund Freud.

Pozdní procitnutí

Srbsko ultimátum přijalo téměř v plném znění. Německý císař zareagoval kupodivu smířlivě: „Vídeň získala velké morální vítězství. Kvůli tomuhle jsme opravdu mobilizovat nemuseli,“ zapsal si do svých poznámek. Jeho uvážlivá slova přišla však pozdě – pouhou hodinu poté, co si tato slova Vilém poznamenal, Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku.
Pomazané hlavy si pozdě uvědomily, do čeho se Evropa řítí. Ve chvíli, kdy lodě rakousko-uherské dunajské flotily zahájily palbu na Bělehrad, ruský car telegrafoval německému císaři a zároveň svému bratranci: „Kvůli odvrácení katastrofy, kterou by evropská válka představovala, Vás ve jménu našeho dávného přátelství žádám, abyste učinil Vše, co je ve Vašich silách, a pokusil se svým spojencům zabránit, aby nezašli příliš daleko.“  Zároveň car nařídil zastavit mobilizaci ruské armády. Císař Vilém chtěl učinit podobný krok, jenže německý generální štáb mu v tom zabránil. Rusko, jehož spojencem byla i Francie, tedy opět začalo povolávat muže do zbraně. Večer 4. srpna 1914 se ve válečném stavu nacházelo již sedm evropských zemí: Srbsko, Rusko, Francie, Británie a Belgie na jedné straně, Německo a Rakousko-Uhersko na straně druhé.

Za císaře pána…

Ve vojenském mundúru se ocitlo šest milionů Rusů, čtyři a půl milionu Francouzů, čtyři miliony Francouzů (???) i více než tři miliony občanů Rakousko-Uherska. Byla mezi nimi samozřejmě i spousta Čechů. Česká veřejnost nepřijala válku s kdovíjakým nadšením, přesto většina Čechů věrně bojovala za svého císaře, k přeběhům na druhou stranu fronty docházelo spíše ojediněle. Nelze to českým vojákům vytýkat, Rakousko-Uhersko bylo stabilním státem s řadou demokratických prvků a i Češi jej vnímali jako svou vlast. Císař byl uznáván jako opravdová hlava státu a pro řadu bojujících vojáků bylo nepředstavitelné jej zradit.
Ovšem Češi nežili pouze na území Rakouska-Uherska. Během předchozích let si našli i jiné domovy, mimo jiné i na širé Rusi. Po roce 1870 se v Rusku usadilo asi 60 000 Čechů i Slováků. Krajané obývali především Ukrajinu, jižní Rusko a západní Sibiř. Na ukrajinské Volyni jich žilo asi 35 000, což dá dohromady okresní město velikosti Tábora nebo Příbrami. Ani jim se samozřejmě povolávací rozkazy do armády nevyhnuly. A nemálo Čechů a Slováků se přihlásilo do armády dobrovolně.

Na počátku legií nestála ani tisícovka mužů

Carská vláda souhlasila s vytvářením dobrovolnických jednotek, složených z českých krajanů. Začátkem září 1914 byly zformovány již tři roty o celkové síle 750 mužů, které přijaly souhrnný název Česká družina. Rusové si od počátku války uvědomovali možnost rozleptání rakousko-uherské monarchie pomocí separatistických tendencí slovanských národností v ní žijících.
Ve válce proti Rakousku dosáhli Rusové zprvu slušných úspěchů. Pronikli do Haliče i do některých východoslovenských měst. Je proto přirozené, že v ruských sítích uvízla řada vojáků rakousko-uherské armády, mezi kterými nechyběli ani Češi nebo Slováci. Přestože do ruského zajetí padlo asi čtvrt milionu Čechů, počet příslušníků legií se nikdy nevyšplhal nad 70 000. I přesto byl základní kámen pro vznik československých legií položen.

Ruský car na českém trůnu?

Ještě před válkou několik českých politiků tajně jednalo s ruskou stranou o vojenské pomoci českým zemím a podpoře české samostatnosti. O kontakty se pokoušel třeba představitel národně-sociální strany Václav Klofáč, který již v únoru 1914 poslal ruskému ministru zahraničí Sazonovovi tajné memorandum, které se však mimo protirakouského postoje vyznačovalo poníženým, postojem k ruské straně.
Starosta Sokola Josef Scheiner na jaře 1914 odjel do Petrohradu, kde jednal rovněž se Sazonovem. Ten ho sice přijal velmi přátelsky, ale během rozhovoru naznačil, že Rusko o osud českých zemí a českého národa nemá zatím velký zájem, tudíž naděje českého obyvatelstva, směřované k Rusku, jsou momentálně bezpředmětné a plané. Toto stanovisko vycházelo i z toho, že Rusové počítali s vypuknutím nějakého válečného konfliktu v Evropě nejdříve někdy v roce 1917. I pozdější československý premiér Karel Kramář viděl budoucnost Čech v těsném přimknutí k ruské říši. Tento koncept však nezískal všeobecnější podporu, postupem času zvítězila Masarykova představa republikánské budoucnosti českých zemí a Slovenska.

Češi v akci

Vraťme se zpět k České družině. Ta byla připojena k vojsku generála Dimitrijeva a 3. armádě v Haliči. Po přesunu do Radziwilova vyrazila družina k Brodcům, k rakouským hranicím, které překročila 27. října 1914. Družina zprvu plnila průzkumné úkoly. Do prvních bojů se jednotka zapojila 14. listopadu u Tarnova, 16. listopadu u Biele na Dunajci, 18. listopadu u Radlova. 19. listopadu následovala srážka s maďarskými husary u Niedziliesky.
Národní aktivity v Rusku v té době zastřešoval Svaz československých spolků na Rusi. Ten měl v plánu zařadit do jednotek i české a slovenské zajatce, kteří předtím bojovali v šedých uniformách císařské armády. Jenže těžkopádná carská byrokracie nebyla schopná podobné nápady uskutečnit. Až do jara roku 1916 se podařilo ze zajateckých táborů vyreklamovat pouhou stovku Čechů a Slováků.

Velký muž v pozadí

V době vypuknutí 1. světové války mu bylo již 64 let. Mohl si tedy užívat penze, psát knihy a odpočívat. Přesto vyrazil zprvu osamocen do boje. Řeč není o nikom jiném než o Tomáši Masarykovi. Ten zpočátku netoužil rozbít rakouskou monarchii, vnímal ji jako ochránce malých národů ve věčně napjatém prostoru mezi Německem a Ruskem. Během války však svůj názor mění: 6. července 1915 při příležitosti 500. výročí upálení Jana Husa vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“
Masarykovu roli v čele československého zahraničního odboje uznává i Svaz československých spolků na Rusi. Budoucí prezident se od své emigrace snažil navázat spojení s Ruskem. Svaz poté přiznal Masarykem kontrolované Československé národní radě se sídlem v Paříži právo zabývat se všemi politickými otázkami, souvisejícími s plánovanou separací českých zemí a Slovenska od habsburského soustátí.

Slavná bitva u Zborova

Zatím Česká družina pokračovala ve svém vývoji. 2. února 1916 byla přetvořena na Československý střelecký pluk a o tři měsíce později na Československou střeleckou brigádu. Pomalu se blížilo první slavné vystoupení této jednotky.
Rok 1917 byl v Rusku velmi hektický. Ještě než začalo jaro, car se vzdal trůnu a k moci se dostala vláda, která chtěla z Ruska udělat moderní demokratický stát. Zároveň hodlala dodržet své závazky vůči Británii a Francii ve velké válce, takže na východní frontě se v bojích pokračovalo. 1. července 1917 zaútočila ruská vojska na rakousko-uherské a německé síly v Haliči. Dne 2. července v rámci tohoto tažení proběhla bitva u Zborova, ve které bojovali na obou stranách fronty čeští a slovenští vojáci.

Gottwald a Svoboda proti sobě

V pondělí 2. 7. 1917 v 5.15 hodin byla ruským dělostřelectvem zahájena palba na rakouská postavení, která však v případě první obranné linie nebyla moc úspěšná. Přesto Čechoslováci vyrazili do útoku. Proti nim stálo více než 5000 vojáků mimo jiné z 35. plzeňského a 75. jindřichohradeckého pluku. Rakušané byli lépe vyzbrojeni a měli na své straně i početní výhodu.
Přesto se „ruští“ Češi a Slováci dočkali slavného vítězství. Pronikli až za třetí obrannou linii rakousko-uherských pozic až do hloubky asi 5 kilometrů, prolomili tak frontu a získali slušný počet zajatců a válečného materiálu. Není bez zajímavosti, že u Zborova se poprvé setkali dva budoucí prezidenti Československa, na rakouské straně Klement Gottwald, na straně ruské Ludvík Svoboda.

Nešlo je dohonit

Bitva u Zborova, ač z hlediska celkové situace na východní frontě neměla velký význam, ruská vládní místa zaujala. Ruská vláda zrušila omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků.
Zatímco čeští vojáci v ruských barvách byli plni odhodlání, samotní Rusové již měli války plné zuby. Ruské vojenské velení nikdy nebralo velké ohledy na vlastní ztráty, této tradici zůstalo věrné i během celého 20. století. Obyčejní vojáci chtěli domů, svou roli sehrála i bolševická agitace plná lživých slibů. Ruský armádní kolos se pomalu, ale jistě hroutil, dezerce byly na denním pořádku. Když Rakušané zaútočili, spousta Rusů skončila v zajetí. „Mohlo jich být i více,“ zapsal si do deníku rakouský generál Hoffman, „ale Rusové utíkali tak rychle, že je naši nemohli dohonit.“ Ostatně už před tím hlásil britský vojenský atašé v Rusku do Londýna, že ruské vojsko již dlouho na frontových liniích nevydrží.

Začátek velkolepé anabáze

V listopadu 1917 provedli bolševici v čele s Leninem v Petrohradě převrat. To radikálně změnilo situaci – Čechoslováci se stali v Rusku nechtěnými, ba přímo obtížnými. Třetího března 1918 uzavřeli ruští bolševici za cenu ohromných územních ztrát s Německem mír. Československé jednotky byly tou dobou na Ukrajině, v oblasti, kde žila česká menšina. Čechům a Slovákům nezbylo nic jiného než zemi opustit, čekala je předlouhá cesta přes celé Rusko, až na dálný východ do Vladivostoku. Potřebovali se totiž probít k moři a přístavy na jihu už byly pod nadvládou bolševiků.
Ukrajinou zatím bryskně postupovala německá vojska. „Tahle bestie skáče opravdu rychle,“ nechal se slyšet Lenin. U města Bachmač Němci narazili na československou jednotku. Bitva, v níž mělo německé vojsko značnou početní převahu, trvala pět dní. Čechoslováci zde ještě spolupracovali se sborem bolševiků. Ti však nadělali více škody než užitku, několikrát jejich neschopné dělostřelectvo zasáhlo pozice československých jednotek. „Do stanice přijel bolševický vlak s jedním dělem a několika kulomety; jeho velitel se hlásil v Bachmači u plukovníka Šiškovského o instrukce. Současně se dostavila celá řada velitelů jiných oddílů bolševických vojsk a náčelníků polních revolučních štábů. Tyto části pracovaly nezávisle jedna na druhé a nebyly nijak organizované. Svými vlaky neuspořádaně zaplňovali stanici. Mnozí z těchto velitelů byli opilí,“ píše se v deníku 4. střeleckého pluku. Češi i Slováci si po prudkých bojích nakonec prorazili ústupovou cestu směrem do Ruska. Na straně československých legií padlo 145 vojáků, Němci ztratili více než 300 svých lidí.

Navalte pušky!

Masaryk ani příslušníci československých jednotek neměli zájem vměšovat se do vnitřních ruských záležitostí. Masaryk se tedy obrátil na bolševické vedení, aby umožnilo odchod československého vojska z Ruska. To nemělo námitek, pro bolševiky to znamenalo o starost méně. Bolševici na oplátku požadovali, aby Čechoslováci odevzdali zbraně, což se sice legionářům z pochopitelných důvodů příliš nelíbilo, ale podřídili se. Vojáci si mohli ponechat jen sto pušek a jediný kulomet na každých 1000 mužů. V Penze museli legionáři odevzdat celkem 21 000 pušek, 216 kulometů, 44 děl, 3500 koní, 4 letadla, 11 automobilů a přes milion nábojů. Nemalé množství zbraní však bylo v různých skrýších ve vlacích poschováváno.
Zatímco Čechoslováci v 63 vlacích po 40 vagonech mířili na východ, opačným směrem putovali zajatci německé a rakousko-uherské armády, kteří měli být na základě mírových dohod repatriováni zpět. Na ruských železnicích se tak míjeli Češi s Němci a Maďary. Docházelo k mnoha konfliktům, ten největší se stal 14. května 1918 v Čeljabinsku.

Čeljabinský incident

Ten den na čeljabinském nádraží z vlaku plného maďarských vojáků vylétl kus litiny. Ta těžce zranila jednoho československého vojáka, jeho spolubojovníci byli dokonce v první chvíli přesvědčeni, že jej zabila. Čechoslováci vnikli do zajateckého vagonu a donutili jeho osazenstvo vystoupit. Po ruční výměně názorů, ve které Čechoslováci získali převahu, Maďaři označili muže, který kus železa z vlaku vyhodil. Legionáři jej na místě ubili k smrti.
Podobné lynčování se nelíbilo československému velení, které jej hodlalo vyšetřit. Než však k vyšetřování došlo, do incidentu se vložil místní sovět. Vedení města žádalo, aby se na radnici dostavilo deset československých vojáků, kteří měli k celému incidentu podat vysvětlení. Legionáři, kteří se do budovy sovětu skutečně dostavili, však byli okamžitě uvězněni.

První vítězství nad bolševiky

Českoslovenští vojáci již měli s bolševiky své zkušenosti a věděli, že vyjednáváním s nimi toho příliš nepořídí. Byť měli minimum zbraní, okamžitě obsadili nádraží a nedlouho nato získali i kontrolu nad celým městem. Moderní bojová taktika přinesla své ovoce a překvapení rudí byli kompletně odzbrojeni. Uvěznění vojáci tak mohli být osvobozeni.
Zde naplno propuká dosud doutnající nepřátelství mezi československými vojáky a bolševiky. Ke konfliktům dochází poté i na dalších místech, například v Krasnojarsku nebo v Omsku. Českoslovenští spojaři zároveň zachycují telegram bolševického komisaře Lva Trockého: „Všechny sověty na železniční linii jsou povinny pod hrozbou těžké odpovědnosti odzbrojiti Čechoslováky. Každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní na železné trati, budiž na místě zastřelen. Každý ešelon, v kterém se ukáže třebas jen jeden ozbrojený, budiž vyhozen z vozů a zavřen do tábora zajatců. Místní vojenské komisariáty mají povinnost ihned vyplniti tento rozkaz.“

Na východ za každou cenu

V Čeljabinsku se poté schází sjezd delegátů československého vojska, mimo jiné se jej zúčastnili budoucí generálové Vojcechovský, Čeček a Gajda. Ti se shodují na zásadní věci – celé vojsko se přesune do vladivostockého přístavu podle svého. Do té doby se totiž politici z moskevské odbočky Československé národní rady snažili za každou cenu vyhnout konfliktu s Leninovou vládou. Velení vojsk však rozpoznalo, že tato cesta by v dané chvíli vedla do pekel.
O tom je přesvědčil další krvavý incident, který se tentokrát odehrál v Irkutsku. Bolševici si na místním nádraží počkali na neozbrojené legionáře a spustili na ně smrtonosnou kulometnou palbu. Zatímco nepřítel měl k dispozici tehdy nejmodernější zbraň, Čechoslovákům nezbylo nic jiného, než se bránit kameny a klacky. Stalo se však něco neočekávaného, co svědčí o vysoké bojové morálce legionářů. Na první pohled vše mohlo vypadat jako ze špatného akčního filmu, kde neozbrojený hrdina vyřídí celou kompanii zloduchů. Skutečně, českoslovenští vojáci dobyli nádražní budovu a zde se jim podařilo bolševiky odzbrojit. Patnáct legionářů však zákeřný přepad ze zálohy zaplatilo životem.

Mobilní válka

Rudým totiž nedocházela jedna věc – československé legie měly ohromnou motivaci a jejich rozhodnutí probít se přes celé Rusko k moři a odtud na bojiště do Francie nešlo zviklat. To se projevilo nejen v boji, ale i při samotném přesunu na východ. To byla logisticky obtížná záležitost, velení legií ji však zvládlo s bravurou, ve své podstatě vedlo mobilní válku, která v té době nebyla příliš známým pojmem.
Bolševická moc v Rusku navíc zdaleka nebyla upevněná, ba naopak, země byla zmítána válkou rudých, tedy bolševiků, proti bílým, které tvořili především přívrženci carského režimu. Obě strany páchaly zvěrstva, jejichž oběťmi se stávali obyčejní Rusové, žijící na venkově. Když československé legie postupně ovládly Sibiř, Kazaň či Samaru, chtěly po svém odjezdu správu nad městy předat demokratickým ruským politikům. Bohužel, žádní takoví nebyli k mání. Admirála Kolčaka, představitele odpůrců bolševiků, zajímala víc osobní moc, než cokoliv jiného. Jeho vojska přitom byla nevycvičená, nevyzbrojená a hladová. „Když tito mladí všelijak oblečení chlapci viděli Čechoslováky, rovnou běželi k nim, aby si vyprosili kousek chleba, kostku cukru, trochu teplé polévky anebo pohár čaje. Hladové a otrhané je posílají na frontu,“ je zaznamenáno v deníku 4. střeleckého pluku.

Celý svět se diví

Příběh československých legií nezůstal ve světě bez pozornosti. Tomáš Masaryk později na onu dobu vzpomínal: „Účinek těchto zpráv v Americe byl překvapující a takřka neuvěřitelný – najednou byli Čechoslováci známi každému. Opanování magistrály a obsazení Vladivostoku se jevilo jako bajka a pohádka. I jinak střízliví politici a vojáci přisuzovali našim úspěchům značný význam vojenský, sám Ludendorff (jeden z velitelů německé císařské armády, pozn. aut.) způsobil protest své vlády, daný bolševikům proti naší armádě v Rusku, že se němečtí zajatci nemohou vracet domů a posílit armádu.“
V Londýně, Paříži či ve Washingtonu se začalo uvažovat o intervenci, která by v Rusku svrhla bolševiky a nastolila Západu spřátelený režim, čímž by se opět mohla otevřít východní fronta. Admirál Austin M. Knight žádal pro legie posily, protože „český vliv v této oblasti by mohl převážit vliv japonský“.

Přesila nepřítele? Žádný problém!

Několik expedičních sborů se nakonec v Rusku vylodilo, nešlo však o žádnou intervenci. Ostatně ani Čechoslováci nechtěli v Rusku zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Ti zatím obsazovali jedno sibiřské město za druhým, znovu se tak vyzbrojovali a za sebou ničili koleje, aby je bolševici nemohli stíhat. V jimi obsazených městech vždy vydali provolání k obyvatelstvu, ve kterém se pravilo, že město dobyli jen proto, aby si zajistili možnost odjezdu na východ, že v žádném případě nad městem nepřebírají vládu a co nejdříve odjedou. Po dobu své přítomnosti však budou trestat všechny kriminální činy.
V nejtěžší situaci se ocitli legionáři u města Penza. Byl zde proti nim podniknut útok rudých gard, ty se ovšem ukázaly jako příliš neukázněné. Čechoslováci je přemohli, 28. května dobyli Penzu a o tři dny později obsadili most přes Volhu a postupovali do Samary. Samarský sovět však nehodlal přistoupit na žádný kompromis a dohodu o průjezdu vlaků a před městem v železniční stanici Lipjagy nechal zřídit opevněné pozice. Zároveň došlo k povolání dalších vojsk, která měla československé legionáře obklíčit a likvidovat.
Českoslovenští velitelé si toho byli vědomi, a tak do hlavního útoku na Lipjagy nasadili proti čtyřem tisícovkám rudoarmějců pouhých 1600 vojáků, zbylí měli zajišťovat další pozice či být v záloze. Třicet minut po půlnoci 4. června 1918 zahájili Čechoslováci obchvat sovětských pozic, který v ranních hodinách oddělil nepřítele od Samary. V této době došlo k útoku, který zcela rozvrátil obranu železniční stanice. Legionáři pronikli do sovětských pozic a stanice byla obsazena.

Němci mají smůlu

Bitva skončila drtivým úspěchem legií. Na sovětské straně bylo 1500 mrtvých a přes 2000 zajatých. V močálech se utopilo dalších asi 300 rudoarmějců, zachránilo se tedy jen 200 rudých. Čechoslováci měli pouze 30 mrtvých a 89 raněných. Legionáři získali veškerou výzbroj a vybavení poražených.
Cesta československých legií na východ tak byla volná. Úspěch vojsk na magistrále zcela zastavil dohodnutou přepravu německých a rakousko-uherských zajatců na západní frontu. Několik set tisíc zajatců, kteří se už viděli, kterak pochodují Paříží, uvízlo v ruských pustinách. Čechoslováci, jejichž jediným cílem byla přeprava do Francie, se sice na západní frontu z Ruska také nedostali, avšak svou činností svým spojencům významně ulehčili situaci.

Konečně moře…

Během tří měsíců tak čs. legie ovládly střední Povolží, Ural, kompletní transsibiřskou magistrálu a tím de facto celou Sibiř a Vladivostok. Tažení bylo zahájeno s 38 000 muži, přes mnohé těžké ztráty se počet legionářů zvyšoval až na 60 000. Nově příchozí se rekrutovali především z řad zajatců. Bolševici před nimi v mnohých případech raději prchali. V červenci 1918 se legie přiblížily k městu Jekatěrinburg. Právě zde byla v zajetí držena rodina svrženého cara Mikuláše II. V panice, aby car nepadl Čechoslovákům do rukou, bolševická vláda nařídila jeho popravu. K té skutečně došlo (viz box), Čechoslováci obsadili město pouhých deset dní po popravě.
První vlak s československými vojáky dorazil do Vladivostoku již 25. dubna 1918. Po bojích s bolševiky bylo město za minimálních ztrát dobyto a na dlouhou dobu se stalo posádkovým městem československého vojska. Zde československé vojáky také zastihla zpráva o vzniku Československé republiky. Na Sibiři však stále probíhaly boje, rudí již byli lépe organizovaní a častokrát legiím zle zatápěli. Velení legií proto přijalo radikální opatření k urychlení evakuace. Dnem 16. 11. 1919 vydal generál Syrový rozkaz k převzetí železniční tratě na západ od Krasnojarska pod československou kontrolu a nařídil zastavit pohyb všech ostatních vlaků, dokud neprojedou veškeré transporty legií. Od 10. 12. 1919 rozšířil gen. Syrový československý dozor i na východní úsek tratě.

Námořníci zpod Řípu

Až 7. 2. 1920 bylo mezi rudými a Čechoslováky podepsáno příměří. Už více než rok předtím vyrazil na dlouhou cestu první transport, a to 15. ledna 1919. Jeho osazenstvo tvořili především zranění a starší příslušníci československých jednotek. Do konce roku stihlo odjet z Vladivostoku celkem 15 lodí. Důležitou roli při evakuaci sehrál Milan Rastislav Štefánik a také americký červený kříž.
Ač Československo přístup k moři nemělo, situace si vyžádala, aby ve Vladivostoku vznikl československý námořní oddíl. Ten měl k dispozici čtyři parníky, těmi by se ovšem vojáci dostávali domů jen těžko. O návrat legionářů se staraly především americké, japonské nebo italské lodě, v jednom případě však skutečně vojáci odpluli na české lodi. Banka československých legií, pozdější Legiobanka, zakoupila od Japonců loď Taikai Maru, která byla přejmenována na Legii.

Kulka jej nedostihla, žralok ano

Domů se vojáci dostávali třemi trasami. Ta první vedla podél jižního pobřeží Asie, přes Singapur, Indii, Rudé moře a její cíl byl v italském Terstu. Druhá trasa směřovala k západnímu pobřeží severní Ameriky, odtud přes celý kontinent vojáci cestovali vlakem do Quebecu nebo New Yorku a odtud přes Atlantik opět do Testu, ale také do Marseille, Brestu nebo Hamburku, kde mělo Československo pronajatou část přístavu s exteritoriálními právy. Třetí pak vedla Panamským průplavem.
Cesta byla dlouhá, dobrodružná, ale také plná nebezpečí pro české a slovenské suchozemce nepříliš obvyklých. Jeden z legionářů, Václav Valenta, si zapsal: „V Singapuru stojíme těsně u břehu. Naši kluci se spřátelili s Malajci a Indy a záhy mají prozkoumáno celé město. Jen mě mrzí, že se nemohu vykoupat v moři. Asi před týdnem zde jeden bratr zaplatil za své koupání životem. Žralok mu utrhl břicho a dalšího pokousal.“ (Pozn. – legionáři si mezi sebou říkali bratři.)

Znovu do armády… a do trafik

Poslední loď s legionáři vyplula z Vladivostoku až 3. září 1920. Celkem si mořskou nemoc „vychutnalo“ 56 459 vojáků a dalších 11 291 lidí, hlavně českých krajanů, ale také ruských žen a dívek, jejichž srdce si Čechoslováci získali. První legionářské jednotky byly ve vlasti přivítány s nadšením, postupně jejich příjezdy zevšedněly a těch posledních si už téměř nikdo nevšiml…
Českoslovenští legionáři mají ohromnou zásluhu na tom, že mohlo vzniknout samostatné Československo a že po skončení velké války bylo počítáno mezi vítěze. Řada legionářů poté sloužila v nově vznikající československé armádě a brzy bojovali proti Polsku a Maďarsku. Vládní zákon nařídil, aby mnohým legionářům byly k obživě přiděleny trafiky, nádražní restaurace, restaurace státních lázní a lihové prodejny. Pro mnohé sibiřské matadory pak muselo být velmi těžké, když pak v letech 1938 a 1948 byli svědky toho, jak jejich země, pro kterou bojovali, přichází o samostatnost…

Československé legie ve Francii

Čeští a slovenští vojáci prošli peklem západní fronty už od samého začátku konfliktu. V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar!. V roce 1918 se zrodila československá brigáda ve Francii, která se na jaře roku 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9600 vojáků. Nejznámějším vojenským vystoupením našich vojáků se stala bitva u Terronu. Na francouzských bojištích zůstalo 650 československých legionářů.


Československé legie v Itálii

Československé dobrovolnické vojenské jednotky vznikaly i v Itálii, a to v letech 1917 až 1918. První z nich se vytvářely v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo ke zrodu československé divize, v prosinci 1918 pak vznikl armádní sbor. Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na řece Piavě v v severní Itálii, kde došlo k paradoxní situaci, kdy na obou stranách fronty proti sobě stáli Češi. Legionáři na sebe také výrazně upozornili v bitvě u Doss Alto v září 1918. Na italské frontě zemřelo 350 československých legionářů.


Zavraždění carské rodiny

K zavraždění carské rodiny došlo v noci ze 16. na 17. července roku 1918 ve sklepě domu Ipaťjeva v Jekatěrinburgu. Byl zde zastřelen někdejší ruský car Mikuláš II., jeho žena – carevna Alexandra, čtyři dcery –Olga, Taťána, Marie, Anastázie, následník trůnu Alexej a také nejbližší služebnictvo.
Ostatky členů carské rodiny a jejich služebných byly nalezeny v červnu 1991 pod náspem „Staré koptjakovské cesty“ nedaleko Jekatěrinburgu. V průběhu vyšetřování trestného činu, které vedla ruská Generální prokuratura, byly identifikovány ostatky. 17. července 1998 byly ostatky členů carské rodiny převezeny do Sankt-Petěrburgu, kde byly pochovány v Petropavlovském chrámu.
Bolševici dlouho osud carské rodiny zatajovali. Nakonec vydali prohlášení, že car byl sice zastřelen, ale rodina ušetřena. V roce 1920 se objevila jistá Anna Andersonová, která o sobě prohlašovala, že je nejmladší dcerou carského páru – princeznou Anastázií. Prý masakr přežila a potkala československé jednotky, které se o ni postaraly. Kromě výrazné podobnosti s Anastázií si Andersonová vzpomínala na věci, na které by si zřejmě vzpomněla jen princezna Anastázie. Jen neuměla rusky, což bylo podezřelé. Nakonec se prokázalo, že Andersonová je psychicky narušená polská dělnice. Spekulace o živé Anastázii utichly v roce 2008, kdy byly nalezeny její ostatky.

Československé legionářské jednotky

1. střelecký pluk „Mistra Jana Husa“ (základ „Česká družina“ – Kyjev (Ukrajina), září 1914)
účast v bitvách: Zborov, u Tarnopole, Bachmač, povolžská fronta (Kazaň, Simbirsk, Inza, Nikolajevsk), od jara 1919 obrana magistrály úsek Krasnojarsk–Kansk–Irkutsk

2. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“ (Sluck (Bělorusko), duben 1916)
účast v bitvách: Zborov, u Tarnopole, Volosuvka, Kyjev. Při obraně magistrály bojoval o Marianovku, Šadrinsk, Kazaň, Čeljabinsk, Zlatoust, Trojick, Nižnyj Tagil.

3. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“ (Treskyňa (Ukrajina), březen 1917)
účast v bitvách: Zborov, u Tarnopole, Čeljabinsk, Trojick, Zlatoust, Jekatěrinburg, uralská fronta (Kungur, Nižnyj Tagil), od jara 1919 obrana magistrály úsek Irkutsk.

4. střelecký pluk „Prokopa Holého“ (Polonnoje (Ukrajina), srpen 1917)
účast v bitvách: Bachmač, Penza, Lipjag, povolžská fronta, od jara 1919 obrana magistrály na střední Sibiři.

5.střelecký pluk „Pražský T. G. Masaryka“ (Borispol (Ukrajina), červenec 1917)
účast v bitvách: Vladivostok, Nikolsk Ussurijský, Spassk, Kaul, Kungur, od jara 1919 obrana magistrály úsek Barnaul–Tomsk.

6. střelecký pluk „Hanácký“ (Borispol (Ukrajina), červenec 1917)
účast v bitvách: Bachmač, Marianovka, Omsk, Tatars, Tjumeň, Kungur, Jekatěrinburg, Irkutsk, u Bajkalu. Od jara 1919 obrana magistrály úsek Ščaglovska–Omsk.

7. střelecký pluk „Tatranský“ (Berezaň (Ukrajina), srpen 1917)
účast v bitvách: Bachmač, Mariinsk, Novonikolajevsk, Irkutsk, Kaul, Čeljabinsk, Tomsk, Krasnojarsk, obrana magistrály úsek Novonikolajevsk–Tomsk

8. střelecký pluk „Slezský“ (Borispol (Ukrajina), červenec 1917)
účast v bitvách: Vladivostok, Nikolsk Ussurijský, Nižnyj Tagil, Kungur, obrana magistrály úsek Mariinsk–Irkutsk

9. střelecký pluk „Karla Havlíčka Borovského“ (Samara (Rusko), srpen 1918)
účast v bitvách: povolžská fronta (Simbirsk, Nikolajevsk, Volsk, Buguruslan), obrana magistrály úsek Kungur – Šumicha – Kansk. Ještě dříve jako „1.čs.záložní pluk“ bojoval u Bachmače, Syzraně, Buzuluku, Bugulmy.

10. střelecký pluk „Jana Sladkého Koziny“ (Samara (Rusko), červenec 1918)
účast v bitvách: povolžská fronta (Simbirsk, Bugulma), obrana magistrály úsek Ačinsk–Krasnojarsk–Kansk, střežil ruský zlatý poklad v Irkutsku

11. střelecký pluk „Františka Palackého“ (Novonikolajevsk, dnes Novosibirsk (Rusko), srpen 1918)
účast v bitvách: povolžská fronta, obrana magistrály úsek Ačinsk–Krasnojarsk

12. střelecký pluk „M. R. Štefánika“ (Tomsk (Rusko), červenec 1918)
účast v bitvách: obrana magistrály úsek Nižnyj Udinsk

1. samostatný úderný prapor (Jagotín (Ukrajina), prosinec 1917)
účast v bitvách: Bachmač, Kansk, Kljukvenaja, Krasnojarsk, Nižnyj Udinsk, Chinguj, Běli, Kultuk, Irkutsk, Bajkal, uralská fronta, samarská fronta, obrana magistrály v kritických úsecích.

1. jezdecký pluk „Jana Jiskry z Brandýsa“ (Čeljabinsk (Rusko), červenec 1918)
účast v bitvách: Jekatěrinburg, Tagil, Syzraň, Inza, Kungur, obrana Bijsku.

2. jezdecký pluk „Sibiřský“ (Tjumeň (Rusko), říjen 1918)
účast v bitvách: Krasnojarsk, Kungur, Tjumeň

1. dělostřelecký pluk (Krasnojarsk (Rusko), únor 1919)
účast v bitvách: ještě dříve jako 1.děl.brigáda boj u Bachmače, od května 1918 obrana úseků magistrály – podpora stř.pluků

2. dělostřelecký pluk (Novonikolajevsk, dnes Novosibirsk (Rusko) duben 1919)
účast v bitvách: obrana magistrály úsek Novonikolajevsk–Barnaul–Mariinsk. Ještě dříve jako 2.dělostřelecká brigáda boje na uralské frontě Irkutsk.

3.dělostřelecký pluk (Krasnojarsk (Rusko), únor 1919)
účast v bitvách: ještě dříve jako 1.dělostřelecká brigáda boj u Bachmače, od května 1918 obrana úseků magistrály.

1. těžký dělostřelecký oddíl (Krasnojarsk (Rusko), duben 1919)
účast v bitvách: obrana magistrály jako podpora stř. pluků. Ještě dříve jako 1.dělostřelecká brigáda boj u Bachmače, od května 1918 obrana úseků magistrály

2. těžký dělostřelecký oddíl (Tomsk (Rusko), květen 1919)
účast v bitvách: obrana magistrály v rámci 2.střelecká divize. Ještě dříve jako 2.dělostřelecká brigáda bojovala na uralské frontě

3. těžký dělostřelecký oddíl (Krasnojarsk (Rusko), únor 1919)
účast v bitvách: podpora obranných bojů na magistrále

Ruský zlatý poklad

Československé legie nevládly jen nad Sibiří, ale také nad ruským zlatým pokladem. Ten jim byl svěřen do ochrany v lednu 1920 vrchním velením dohodových vojsk na Sibiři. Po průjezdu posledního legionářského transportu Irkutskem byl poklad 1. 3. 1920 opět vrácen ruské vládě. Z původních 500,6 tuny zlata, kterých se legie společně s bělogvardějci zmocnily při obsazení města Kazaň v srpnu 1919, bylo ovšem vráceno pouze 319,7 tuny. Chybějící část pokladu využilo jednak vedení ruských antibolševických sil pro financování nákupu zbraní v zahraničí a část byla bělogvardějci jednoduše rozkradena. Každopádně se legenda o převezení pokladu do Prahy nezakládá na pravdě.

Časová osa tažení československých legií

    *  7. března 1918 – zahájení odevzdávání výzbroje čs. legii v Penze
    * 14. května 1918 – „Čeljabinský incident“ (vystoupení čs. legií proti sovětské vládě)
    * 21.–26. května 1918 – nařízení vrchního velitele Rudé armády Trockého úplně odzbrojit a internovat čs. legie s následnými nečekanými přepadeními našich transportů u Marianovky, Irkutsku, Zlatoustě a Krasnojarsku
    * 25.–26. května 1918 – obsazení Mariinska a Novonikolajevsku 7. střeleckým plukem
    * 29. května 1918 – dobytí města Syzraně, Samary, Orenburgu a Ufy 1. a 4. střeleckým plukem
    * 7. června 1918 – obsazení Omsku 2. a 6. střeleckým plukem
    * 9. června 1918 – spojení sibiřské a omské skupiny u stanice Tatarskaja
    * 29. června 1918 – obsazení Vladivostoku
    * 5. července 1918 – dobytí Nikolska (-u?)Ussurijského 5. a 8. plukem
    * 6. července 1918 – obsazení velké části sibiřské magistrály od Volhy až po Irkutsk. Spojení všech čs. vojsk, která se nacházela západně od jezera Bajkal.
    * 14. července–16. srpna 1918 – dobytí bajkalských tunelů obchvatným manévrem přes pohoří a jezero
    * 7. srpna 1918 – pozemní a říční operace, kterou je obsazena Kazaň
    * 9. srpna 1918 – shromáždění 259 legionářských ešalonů ve Vladivostoku, 531 osobních a 10 287 nákladních vagonů
    * 1. listopadu 1918 – příjezd ministra vojenství generála Štefánka
    * 15.–30. ledna 1919 – odevzdání fronty vytvořené ruské protibolševické armádě
    * 1. února 1919 – vznik 3. střelecké divize v Krasnojarsku
    * 1.–15. února 1919 – obsazení a provádění ochrany stanoveného úseku sibiřské dráhy
    * do května 1919 – provádění hlubokých pronásledovacích výprav na jih až k řece Maně
    * červen 1919 – potlačení hlavních povstaleckých a diverzantských sil u magistrály
    * říjen 1919 – zahájení odsunu čs. vojsk do Vladivostoku
    * listopad 1919 – kontroverze čs. vojsk s vojskem atamana Semenova, podporovatelem bělogvardějců
    * 7. února 1920 – podepsání příměří na stanici Kujtunu za podmínek, že po projetí všech čs. vlaků bude předán ruský zlatý poklad Radě lidových komisařů
    * 1. března 1920 – ukončení odjezdu všech legionářských vlaků z Irkutsku
    * do 3. září 1920 – evakuace československých legií z Vladivostoku domů

Aksakovská tragédie

Neúspěch legionářů u Kazaně, celková vyčerpanost, slíbená, ale neuskutečněná pomoc dohodových vojsk – to vše způsobilo krizi, která vyvrcholila odmítnutím poslušnosti v 1. a 4. střeleckém pluku legií. Bolševici jsou mistry ve dvou věcech – v násilí a v agitaci. Zde se předvedl komunista Vodička, který začal jednotku rozvracet a našel dost ochotných uší, které mu naslouchaly. Nově jmenovaný velitel divize plukovník Josef Švec se pokusil využít své popularity a přimět podřízené ke splnění rozkazů. Po nezdaru tohoto úsilí se Švec se slovy „Když věří více Vodičkoví než mně, nemám tu co pohledávat,“ odešel do své ubikace, kde se v noci na 25. 10. 1918 zastřelil. „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko… boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta …,“ napsal v dopise na rozloučenou.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Amerika byla osídlena o 10 000 let dříve, než se myslelo

Amerika byla osídlena o 10 000 let...

I když se mezi odborníky spekulovalo o dřívějším osídlení severoamerického...
Na Rokycansku se našel poklad z doby Václava IV.

Na Rokycansku se našel poklad z...

Džbán plný stříbrných grošů našel na konci loňského roku Petr Hudec. Poklad...
Světový unikát – žena zemřela kvůli infekci placenty

Světový unikát – žena zemřela...

Objev těla ženy z Byzantské říše se zařadil mezi několik málo historických...
V roli chirurga robot

V roli chirurga robot

V posledních letech se stále více do medicíny dostávají různé automaty a roboti....
V Polsku objeven člun starý 1000 let

V Polsku objeven člun starý 1000...

Na senzační objev archeologové narazili v Lednickém jezeru u Poznaně. Plavidlo je...
Evoluce vesmírných galaxiíi

Evoluce vesmírných galaxiíi

Nahlédněte do nitra vesmíru a podívejte se na evoluci vzdálených galaxií. Je to...
Hybridní sterilita a vznik nových druhů

Hybridní sterilita a vznik nových...

Rozmanitost života už dle Darwinovy teorie vznikla rozmnožováním různých...
Jakými hazardními hrami se bavily dávné civilizace?

Jakými hazardními hrami se bavily...

Historie hazardních her je s historií lidstva odedávna silně spjata. Lidé...
V Peru objevena nová pyramida

V Peru objevena nová pyramida

Údolí Callejón de Huaylas rozkládající se asi 300 kilometrů severně od Limy...
Mravenci jako zásobárna jedu

Mravenci jako zásobárna jedu

Malinkaté domácí mravence zná každý. Asi i díky knížkám o Ferdovi mravencovi....

Nenechte si ujít další zajímavé články

Malé flíčky, skvrnky nebo částečky: Co vám to plave v oku?

Malé flíčky, skvrnky nebo...

Možná jste si jich už někdy všimli. Malé flíčky,...
První komiks světa? Oslavuje válečné úspěchy římského císaře!

První komiks světa? Oslavuje válečné...

Horký letní večer roku 113 n. l. na Trajánově...
Prase savanové: Troufne si i na lidi?

Prase savanové: Troufne si i na...

Se svojí mohutnou hlavou, širokým rypákem a lysým...
Hmyzí kyborgové: Záchranáři i špioni budoucnosti!

Hmyzí kyborgové: Záchranáři i...

Zástupci hmyzí říše tvoří zhruba 75 % veškerého...
Zrcadlová magie: Nevinná zábava, nebo navýsost riskantní záležitost?

Zrcadlová magie: Nevinná zábava,...

Kolik vdavekchtivých dívek hledělo do zrcadla...
Skuteční assasíni? Sekta, která zabíjela!

Skuteční assasíni? Sekta, která...

Jací byli opravdoví asasíni? Žádní hrdinové, jak nám...
Nejvyšší věže světa! Saúdská Arábie porazí Dubaj!

Nejvyšší věže světa! Saúdská...

Zapustí ji do hloubky 50 metrů s ukotvením 192...
Bermudský trojúhelník není jediný! Záhadnou mořskou past má i Austrálie   

Bermudský trojúhelník není jediný!...

V říjnu 1978 se letovému středisku v australském...
Fantastická cesta zpět do historie? Vědcům to umožňuje led!

Fantastická cesta zpět do historie?...

Chtěli byste se přenést zpět v čase a dozvědět...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.