Jak to bylo doopravdy s ruskou revolucí?

Tak jako každoročně, i letos se blíží výročí události, která se v minulém století výrazně zapsala do osudů velké části světa, včetně bývalého Československa. Jedná se o 92. výročí ruské revoluce.Tak jako každoročně, i letos se blíží výročí události, která se v minulém století výrazně zapsala do osudů velké části světa, včetně bývalého Československa. Jedná se o 92. výročí ruské revoluce.

Komunistickou propagandou bývala označována jako Velká říjnová socialistická revoluce, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o bolševický puč, který byl jen vyvrcholením revolučních událostí v Rusku roku 1917. 21. STOLETÍ vám přiblíží tuto dějinnou událost tak, jak se opravdu odehrála.


Vyprovokovala je těžká hospodářská situace zaostalého carského impéria, které se po třech letech 1. světové války ocitlo takřka před krachem. Čím dál více vázlo zásobování potravinami a palivy. Zvláště tíživě to pociťovali obyvatelé hlavního města Petrohradu, původní název Sankt-Petěrburg byl počátkem války z vlasteneckých důvodů poruštěn.
V obchodech, zejména v dělnických čtvrtích, nebyl vůbec k dostání chleba. Kruté mrazy a sněhové bouře zastavily železniční dopravu a mnohé továrny musely být zavřeny. 8. března (podle v Rusku platného juliánského kalendáře 23. února) byl socialistický svátek –  Mezinárodní den žen. Tisíce žen, a to zdaleka nejen z dělnických rodin, vyrazily do ulic a pochodovaly po Něvském prospektu. Z davu se ozývalo volání: „Chceme chleba!“ a „Pryč s carem!“ Příkladu žen následovali dělníci petrohradských zbrojovek, kteří vyhlásili stávku. Povolaní kozáci nedokázali narůstající dav udržet. Následující dny zachvátily nepokoje celé město, tramvaje přestaly jezdit a noviny vycházet. Nad hlavami demonstrantů se objevily rudé prapory a transparenty, žádající sesazení cara a ukončení války.

Druhá krvavá neděle
Car Mikuláš II., který se v té době zdržoval v hlavním štábu armády v Mogilevu, přilil oleje do ohně, když zatelegrafoval petrohradskému vojenskému gubernátorovi Sergeji Chabalovovi: „Nařizuji skoncovat do zítřka s nepokoji v hlavním městě, neboť je nelze v tomto obtížném období války s Německem a Rakouskem trpět.“ Generál Chabalov tedy 11. března (26. února) poslal vojáky do ulic. Když v poledne toho dne vyrazili demonstranti po Něvském prospektu, zastavil je zprvu slepý výstřel, po němž následovala ostrá palba. K největšímu masakru došlo na Znamenském náměstí, kde mladí rekruti z Volynského pluku postříleli na 50 lidí.
Tato druhá ruská „krvavá neděle“ (první se odehrála v lednu 1905) se stala kritickým bodem zlomu. Demonstranti obklopili kasárna Pavlovského pluku na Martově poli a křičeli: „Střílejí na vaše matky a sestry!“ Asi stovka vojáků vtrhla do zbrojnice, zmocnila se pušek a nábojů a přidala se k demonstrantům. Brzy je napodobili další. Teprve vzpourou petrohradské posádky vypukla skutečná revoluce. Ozbrojené davy zaútočily na policejní stanice, soudní budovy a věznice, odkud propouštěly nejen politické vězně ale i skutečné zločince, ničily sochy carů a rabovaly obchody a restaurace.
12. března (27. února) získala revoluce vedení, když byl v sídle Dumy (ruského parlamentu, který měl jen poradní funkci) v Tauridském paláci založen Sovět dělnických poslanců. Do jeho čela byl zvolen jako předseda menševik  Nikolaj Čcheidze, místopředsedou se stal známý advokát – obhájce revolucionářů – trudovik (?) Alexandr Kerenskij. Tauridský palác se tak stal sídlem dvou mocenských center, převážně konzervativní Dumy a radikálního petrohradského Sovětu.


Pád cara
Prvním úkolem vůdců z Tauridského paláce bylo zastavení násilností a návrat vojáků zpátky do kasáren. To ovšem bylo možné jen za předpokladu splnění jejich požadavků. Sovět proto vydal rozkaz č. 1, kterým povoloval založení vojenských výborů jako protiváhy k pravomoci důstojníků. Mimo službu se mělo vojákům dostat občanských práv, včetně práva nesalutovat před důstojníky. Zakázáno bylo hrubé chování důstojníků vůči vojákům a tykání, jež měly být považovány za urážku důstojnosti vojáka. Rozkaz dále prohlašoval, že vojáci budou od nynějška uznávat výhradně pravomoc petrohradského Sovětu. Dalším opatřením bylo zatčení ministrů a vysokých úředníků carské vlády a jejich uvěznění v Petropavlovské pevnosti, které mělo zabránit jejich případnému lynčování rozzuřeným davem.
Nová vláda měla podle požadavku sovětu mj. okamžitě amnestovat všechny politické vězně, zaručit svobodu slova, tisku a shromažďování a připravit svolání ústavodárného shromáždění, voleného na základě obecného, přímého, tajného a rovného volebního práva. Z jednání Dumy a Sovětu poté vznikla Prozatímní vláda, jejímž předsedou a zároveň ministrem vnitra se stal známý liberál, člen strany konstitučních demokratů, kníže Georgij Lvov. Jediným socialistou v tomto kabinetu byl Alexandr Kerenskij, který obsadil křeslo ministra spravedlnosti.
Mikuláš II. se po alarmujících zprávách z Petrohradu vydal 13. března (28. února) 1917 svým zvláštním vlakem z Mogileva k rodině do Carského Sela. Cestou musel vlak změnit směr na Pskov, protože trať mezitím obsadili revoltující vojáci. Do Pskova za ním přijeli poslanci Dumy Alexandr Gučkov a Vasilij Šulgin a jménem nové vlády ho požádali, aby abdikoval. Když Mikuláš II. viděl, že nemá oporu ani mezi generály, vzdal se trůnu ve prospěch svého mladšího bratra, velkoknížete Michaila Alexandroviče. Jenže ani to neuklidnilo rozvášněný Petrohrad. Do ulic vyrazili demonstranti s výkřiky „Ať žije republika!“ a „Pryč s dynastií!“ O politiku se příliš nezajímající velkokníže Michail Alexandrovič se pak raději po rozmluvě se členy Prozatímní vlády a předsedou Dumy Michailem Rodzjankem sám zřekl carské koruny. Třísetletá vláda dynastie Romanovců skončila. 


Rychlý návrat emigrantů
Únorová revoluce předáky socialistických stran zcela zaskočila. Navíc, až na výjimky, se nikdo z nich nenacházel v Petrohradě. Lenina, Martova a Zinověva zastihla revoluce v Curychu, Trockého a Bucharina v New Yorku, Černova v Paříži, Certěliho, Dana, Kameněva a Džugašviliho (Stalina) ve vyhnanství na Sibiři. Po celém Rusku se hroutil dosavadní režim,  moci se chaoticky ujímaly různé výbory a samosprávy a z revoluce vzešlá Prozatímní vláda knížete Lvova zcela ztrácela kontrolu nad událostmi. Nové Rusko se stalo podle pozdějších Leninových slov „nejsvobodnější zemí na světě”. Sám Kerenský se o počínání Prozatímní vlády kriticky vyjádřil: „Pevná víra v lid byla naší jedinou činností.”
Lenin tentokrát nechtěl opakovat chybu z roku 1905, kdy se vrátil do Ruska příliš pozdě. Proto se rozhodl, že co nejrychleji odcestuje do Petrohradu. Nejkratší cesta ze Švýcarska však vedla přes Německo, které bylo s Ruskem ve válečném stavu. Po zprostředkování švýcarského socialisty Fritze Plattena se s povolením německého ministerstva zahraničí výprava dvaatřiceti ruských politických emigrantů vydala na cestu. Nikoliv však v zaplombovaném vagoně, jak se traduje, ale ve zvláštním vlaku, který doprovázela skupina německých důstojníků a který cestou nebyl nikde prohlížen. Německý generální štáb oprávněně předpokládal, že agitace bolševiků zcela ochromí válečné úsilí Ruska a způsobí jeho porážku.


Cílem byl chaos
Když vypukla 1. světová válka, přál si Lenin porážku Ruska, která by vedla k občanské válce a socialistické revoluci. Údajně mu tuto myšlenku vnukl někdejší ruský sociální demokrat židovského původu a později úspěšný německý obchodník Alexandr Helphand, známý také pod pseudonymem Parvus (1867–1924). Helphand, přítel Trockého, měl dobré kontakty jak na ruské emigranty, tak také na německé ministerstvo zahraničí a generální štáb. Někdy na jaře 1915 se ve Švýcarsku sešel s Leninem a předložil mu svůj plán, podle něhož jsou zájmy ruských revolucionářů a německé vlády totožné – porážka Ruska a zničení carismu. Lenin se tehdy přímo nevyjádřil, ale tento plán znovu ožil, když v únoru 1917 vypukla v Rusku revoluce. Německý vyslanec v Kodani … (?) von Brockdorff-Rantzau, který udržoval úzké vztahy s Helphandem, to vyjádřil slovy: „Nyní musíme za všech okolností vyvolat v Rusku co největší chaos.“

Lenin německým agentem?
Právě proto německý generální štáb umožnil cestu Lenina a dalších ruských politických emigrantů vlakem přes Německo a navíc bolševiky financoval. Podle tvrzení německého sociálního demokrata Edvarda Bernsteina, zveřejněného v roce 1921, obdržel Lenin od německého generálního štábu prostřednictvím pobočky švédské banky v Petrohradě na svou politickou agitaci 50 milionů zlatých marek. Právě proto mohli mít bolševici v celém Rusku krátce po Leninově návratu 41 novin a časopisů a stovky placených agitátorů a příslušníků rudých gard. Náčelník německého generálního štábu, generál Erich von Ludendorff, ve svých pamětech přiznal: „Naše vláda pomohla Leninovi přicestovat do Ruska a tím přijala zvláštní odpovědnost. Celý podnik byl ospravedlnitelný z vojenského hlediska. Museli jsme Rusko pokořit.“ A dále generál dodal: „Sovětská vláda existuje díky nám.“  Lenin však veškerá obvinění, že je německým agentem, tvrdě odmítal. Nicméně přiznal: „Nikdo nikdy nežádal Němce o pomoc, avšak domluvili jsme se s nimi…Byla tu shoda zájmů. Byli bychom idioti, kdybychom toho nevyužili.“
Večer 16. dubna 1917 byli Lenin a jeho druzi srdečně uvítáni na Finském nádraží v Petrohradě shromážděnými tisícihlavými davy a oficiálně pozdraveni předsedou Sovětu Čcheidzem. Lenin mu na pozdrav sotva odpověděl a z přistaveného obrněnce vyzval dělníky a vojáky k odepření poslušnosti Prozatímní vládě a ke světové socialistické revoluci. Vyvolal tím zděšení nejen přítomných menševiků a eserů, ale i samotných petrohradských bolševiků v čele se Lvem Kameněvem. To však byl teprve začátek.   

První pokus o převrat
Upadající autoritu Prozatímní vlády se kníže Lvov pokusil posílit větším zastoupením socialistických ministrů. Kerenskij se proto posunul na post ministra vojenství, eser Černov se stal ministrem zemědělství, menševik Michail Skobelev ministrem práce a menševik Ceretěli ministrem pošt a telegrafů. Ctižádostivý Alexandr Kerenskij svého nového postavení okamžitě využil. Novým vrchním velitelem ruské armády jmenoval generála Alexeje Brusilova a sám se vydal na frontu s cílem dodržet slib daný ještě carem Mikulášem II. spojencům z mocností Dohody a zahájit na frontě novou ofenzivu. Tentokrát však byla označována za revoluční válku proti německému militarismu. Ofenziva začala 28. června (16. června) dělostřeleckou přípravou. O dva dny později vojska prorazila německé a rakouské linie. Jenže po třídenních bojích se klíčový postup na město Lvov zhroutil, Němci podnikli protiútok a ruští vojáci začali utíkat a mnozí dokonce obraceli zbraně proti vlastním důstojníkům.
V petrohradské posádce propukly obavy, že bude také poslána na hroutící se frontu. Ozbrojení vojáci vyrazili do ulic a povzbuzeni bolševickými agitátory, slibujícími okamžitý mír, demonstrovali proti Prozatímní vládě. Dav se stejně jako v únoru valil k Tauridskému paláci, sídlu Sovětu. 17. července (4. července) připlula flotila válečných lodí a dělových člunů z námořní základny Kronštadtu k Nikolajevskému mostu. Na břeh vystoupilo na 20 tisíc po zuby ozbrojených námořníků, kteří táhli k paláci dříve patřícímu primabaleríně Krzesiňské, kde měli své sídlo bolševici. Lenin však v této kritické chvíli ztratil odvahu, teprve po naléhání vystoupil na balkon a v několikavteřinové řeči vyjádřil přesvědčení, že nadchází čas sovětské moci. Zjevně si nebyl jist, zda má námořníky vyzvat ke svržení Prozatímní vlády. Demonstranti tedy pokračovali dál a na Něvském prospektu je zaskočila palba kozáků, věrných vládě, ze střech a horních pater domů. Během několika minut zůstalo na dlažbě asi sto mrtvých. Námořníci a dělníci pak zaútočili na Tauridský palác a zmocnili se ministra Černova, kterého pak musel zachraňovat bolševický předák Lev Trockij. Situace se uklidnila teprve navečer, kdy dorazil Izmajlovský pluk s doprovodem vojenské kaplely, vyhrávající Marseillaisu.

Zatykač na Lenina
Ještě téhož večera nechal ministr vnitra Pěreverzev po Petrohradě rozšiřovat letáky, v nichž bolševiky obvinil, že jsou německými agenty. Na druhý den přinesly noviny informace o tom, že Lenina financuje německý generální štáb. 19. července (6. července) ráno obsadily jednotky věrné prozatímní vládě sídlo bolševiků v paláci Krzesiňské. Napadl přitom jediný výstřel. Na 500 bolševiků, kteří zde byli přítomni, palác vyklidilo bez boje. Téhož dne vydal ministr Pěreverzev zatykač na jedenáct bolševických předáků. Včas varovaný Lenin si už před tím nechal si oholit bradku, nasadil si paruku a dělnickou čepici a v tomto přestrojení a s falešnými doklady v doprovodu Grigorije Zinověva tajně odcestoval do Finska. Lev Kameněv, Anatolij Lunačarskij, Alexandra Kollontajová, Lev Trockij a další bolševičtí předáci byli uvězněni v Petropavlovské pevnosti.
Ve stejnou dobu se vrátil z fronty ministr vojenství Kerenský. Následující den mu kníže Lvov uvolnil své místo v čele Prozatímní vlády. Kerenský, jemuž popularita a nejvyšší funkce viditelně stouply do hlavy, přenesl sídlo Prozatímní vlády do bývalého carského sídla, Zimního paláce. Oproti tomu Sovět byl odstěhován do Smolného paláce na okraji města, někdejšího sídla ústavu pro výchovu mladých šlechtičen.


Generál Kornilov zasahuje
Zatím na frontě pokračoval ruský ústup. Na sklonku srpna obsadili Němci Rigu a zdálo se, brzy mohou být v Petrohradě. V metropoli zavládlo zděšení. Pravicové noviny požadovaly popravy bolševiků, rozehnání Sovětu a znovunastolení cara. Kerenskij obvinil z nezdařené ofenzivy generála Brusilova a nahradil ho generálem Lavrem Kornilovem, synem sibiřského kozáka, jedním z mála vysokých důstojníků, který neměl šlechtický původ. Jenže Kornilov se příliš vžil do role zachránce národa a brzy si začal počínat jako diktátor. V armádě obnovil Prozatímní vládou zrušený trest smrti a nechal střílet všechny dezertéry. Ukončil činnost vojenských výborů, zakázal schůzování vojáků na frontě a rozpustil revoluční pluky. Kromě toho požadoval vyhlášení stanného práva v celém Rusku, zákaz stávek a dělnických demonstrací.
Jeho iniciativa získala mezi důstojníky mimořádnou podporu, ale petrohradský Sovět proti ní ostře protestoval. Na počátku září vydal generál Kornilov rozkaz, aby se 3. jízdní sbor generála Krymova včetně obávané čečenské „divoké“ divize přesunul k Petrohradu, obsadil ho a v případě, kdyby došlo k bolševickému převratu, měl rozehnat sovět a odzbrojit místní posádky. Vrchní velitel se domníval, že postupuje v souladu s názorem Kerenského.
Ale předsedu Prozatímní vlády Kornilovova činnost vyděsila a ve zvláštním vydání novin ho označil za zrádce revoluce a následně sesadil z funkce. Petrohradský sovět založil zvláštní Výbor pro boj s kontrarevolucí, v němž zasedli vedle menševiků a eserů také náhle rehabilitovaní bolševici. V celé petrohradské posádce a ve všech továrnách spontánně vznikaly revoluční výbory. Dělníci se na příkaz bolševiků formovali v ozbrojené Rudé gardy, svaz železničářů – Vikžel – zatarasil trať k Petrohradu a zastavil tak postup sboru generála Krymova. Pak už zasáhli agitátoři petrohradského Sovětu, kteří přesvědčili vojáky včetně Čečenců z obávané „divoké“ divize, že Prozatímní vládě žádné nebezpečí nehrozí. Jízdní sbor pak zajal své velitele a vyslal delegaci na zasedání petrohradského Sovětu. Generál Krymov se vyhnul vojenskému soudu jen sebevraždou. Novým vrchním velitelem armády se stal generál Michail Alexejev, který Kornilovovi nařídil domácí vězení.


Bolševici přebírají iniciativu
Od této chvíle bolševici ovládli petrohradský Sovět. Lev Trockij, sotvaže byl propuštěn z Petropavlovské pevnosti, vydal se do Smolného, kde nahradil na předsednické židli Čcheidzeho. Bolševici obsadili čtyři ze sedmi míst v předsednictvu Sovětu a začali určovat jeho politiku. Zatímco Kerenskij hodně ztratil ze své někdejší popularity, Leninem už v dubnu vytyčené heslo „všechnu moc sovětům“ se stalo heslem dne. Bylo jen otázkou času, kdy padne Prozatímní vláda.
Počátkem října se Lenin tajně v přestrojení vrátil do Petrohradu, protože zatykač na něj byl stále v platnosti. Brzy po jeho návratu se sešlo 12 z 21 členů ústředního výboru bolševické strany. Lenin přítomné vyzval ke svržení Prozatímní vlády a jeho návrh byl přijat přes protesty Kameněva a Zinověva, kteří navrhovali postupovat k moci parlamentní cestou. Schůze také zvolila do té doby neznámý orgán – politické byro, skládající se z Lenina, Trockého, Zinověva, Kameněva, Stalina, Sokolnikova a Bubnova. Přípravu samotného povstání měl na starosti Vojenský revoluční výbor na čele s Trockým. Datum, kdy mělo vypuknout, však zatím stále ještě nebyl stanoven. Lenin navrhoval, aby k němu došlo ještě v době před svolaným 2. všeruským sjezdem sovětů a jeho delegáti tak byli postaveni před hotovou věc.

Povstání se odkládá
1. listopadu (18. října) se v listě Novaja žizň, vydávaném spisovatelem Maximem Gorkým, objevil článek bolševického předáka Lva Kameněva, v němž se mj. psalo: „Podněcování k ozbrojenému povstání před sjezdem sovětů a nezávisle na něm, které se teď děje, by bylo pro proletariát a revoluci nepřípustným a fatálním krokem.“ Lenin zuřil, označil Kameněva a Zinověva za „zrádce“ a „zločince“ a požadoval jejich vyloučení ze strany, Trockij musel Kameněvovo tvrzení před petrohradským Sovětem dementovat. Nakonec se Vojenský revoluční výbor rozhodl termín povstání přesunout až na 7. listopad (25. říjen), dobu konání sjezdu sovětů.
Předseda Prozatímní vlády Kerenskij si byl navzdory poplašným zprávám i nadále jist svým postavením. Aby omezil riziko bolševického povstání, oznámil, že část petrohradské posádky bude přesunuta na severní frontu, kde Němci postupovali na hlavní město. Jenže právě toto oznámení vyvolalo v celé posádce vzpouru. Většina vojáků odmítla uposlechnout rozkaz generálního štábu a přidala se na stranu Vojenského revolučního výboru. Děla v Petropavlovské pevnosti se otočila směrem na Zimní palác a k Nikolajevskému mostu vyplul křižník Aurora. Prozatímní vláda odpověděla obsazením redakcí bolševických listů Rabočij puť a Pravda a zvednutím mostů přes Něvu, což mělo zabránit Rudým gardám k útoku na střed města.

Kerenskij jede pro posily
Lenin se zatím skrýval v bytě bolševičky Margarity Fofanovové u Finského nádraží a naléhal na své druhy, aby už konečně zahájili povstání. 6. listopadu (24. října) docházelo ve městě ke sporadickým ozbrojeným střetům. Na rozkaz Vojenského revolučního výboru začali příslušníci Rudých gard a vojáci obsazovat důležité body ve městě jako nádraží, policejní stanice, poštu a telegraf, státní banku a elektrárnu. V 22 hodin večer si netrpělivý Lenin nasadil paruku a v doprovodu finského bolševika Eina Rajchiji vyrazil tramvají do Smolného.
7. listopadu (25. října) ráno už bolševici kontrolovali takřka celé město s výjimkou centra kolem Něvského prospektu a Zimního paláce. Na straně Prozatímní vlády, zasedající v Malachitovém pokoji Zimního paláce, zůstali už jen kozáci, posluchači vojenských škol – junkeři – a ženské oddíly, které byly utvořeny z dobrovolnic před letní ofenzivou. Celá petrohradská posádka přešla na stranu bolševiků.
Kolem 11. hodiny dopoledne vyrazila ze Zimního paláce dvě auta. V druhém z nich, zabaveném americkému vyslanectví, a proto opatřeném vlajkou Spojených států, seděl Kerenskij. Směřoval do Gatčiny, kde se chtěl obrátit s žádostí o pomoc na frontové jednotky, dosud věrné Prozatímní vládě. Události se daly do pohybu.


Dobytí Zimního paláce
Dobývání Zimního paláce je opředeno řadou legend, podle nichž měla v ulicích Petrohradu zuřit revoluční válka. Ve skutečnosti tramvaje dále normálně jezdily po městě, v Mariinském divadle dávali Musorgského operu Boris Godunov a fenomenální Fjodor Šaljapin zpíval v Národním domě. Ještě v 9. večer si americký novinář John Reed objednal v hotelu France nedaleko Palácového náměstí večeři. Až po polévce ho číšník požádal, aby se odebral do jídelny v zadní části hotelu, protože se venku očekává střelba.
Signál k útoku mělo dát červené světlo z Petropavlovské pevnosti a následný slepý výstřel z děla na přídi křižníku Aurora. Jenže světlo nemohlo být světlo pro mlhu vůbec vidět, a tak byl čas výstřelu z Aurory zvolen zcela náhodně. Samotný útok na Zimní palác probíhal značně chaoticky, přičemž nepočetné jednotky jeho obránců kladly pouze minimální odpor. Příslušnice ženské jednotky, nazývané Prapor smrti, dostaly po výstřelech z děl Petropavlovské pevnosti, které poškodily římsu Zimního paláce, hysterické záchvaty. Krátce na to opustily svoje stanoviště. Také posluchači vojenských učilišť vzali brzy do zaječích.
Největší překážku pro rudé gardisty a vojáky, kteří vpadli do Zimního paláce, tak představoval objev vinných sklepů, který útok málem osudným způsobem zdržel. Proto teprve 8. listopadu (26. října) ráno mohl člen Vojenského revolučního výboru Vladimír Antonov-Ovsejenko, později první sovětský vyslanec v Československu, pozatýkat zbývající ministry Prozatímní vlády, kteří chtěli vzdorovat bolševickému útoku.

Bolševici začínají vládnout
V téže době, kdy byl ostřelován Zimní palác, začal ve Smolném 2. všeruský sjezd sovětů. Předsedající Lev Trockij oznámil svržení Prozatímní vlády a menševik Julij Martov navrhl vytvořit novou koaliční demokratickou vládou se zastoupením všech socialistických stran. Když však někteří menševici a eseři odsoudili útok na Zimní palác, nastala v sále vřava. Trockij jejich stanovisko odsoudil jako kontrarevoluční a uražení zástupci menševiků a eserů jednání opustili. Lunačarskij pak přečetl Leninem koncipovaný manifest „Všem dělníkům, vojákům a rolníkům“ slibující mír, půdu a chléb.
Následující den, 8. listopadu (26. října), byla jmenována nová čistě bolševická vláda – rada lidových komisařů, zkráceně „sovnarkom“. Předsedou „sovnarkomu“ se stal Lenin, Trockij obsadil post komisaře pro zahraniční záležitosti, Rykov se stal komisařem vnitřních záležitostí, erudovaný literární kritik Lunačarskij komisařem školství a Stalin komisařem pro národnosti. Prvními dekrety o míru a půdě si chtěli bolševici naklonit především vojáky a obrovskou masu ruských rolníků. Třetím dekretem o tisku obnovil „sovnarkom“ cenzuru, zamřenou především proti pravicovému a také menševickému a eserskému tisku.

Varování Maxima Gorkého
Bolševici sice sestavili jednobarevnou vládu, ale zdaleka ještě nevládli. Na všech stranách naráželi na protivníky. Vůdci vlivného svazu železničářů – Vikželu – od nich požadovali, aby se dohodli s představiteli ostatních socialistických stran. Stejný hlas zazníval i z řady petrohradských a moskevských továren.
V Gatčině kousek od Petrohradu získal Kerenskij podporu jednotek generála Krasnova a hodlal s nimi táhnout na hlavní město. Bolševici však v dané situaci nebyli připraveni na obranu. Vojáci nespolehlivé petrohradské posádky se buď opili, nebo se po vyhlášení dekretů o míru a půdě vydali domů na venkov.
Naštěstí se očekávaný útok Kerenského nekonal, ale rozpory začaly mezi samotnými bolševickými vůdci. Na Leninův nátlak obvinil ústřední výbor strany Kameněva z „nemarxistické činnosti proti Říjnové revoluci“ a jeho stoupenci dostali příkaz bolševické vedení opustit. Skutečně 16. listopadu odešli z ústředního výboru Kameněv, Zinověv, Rykov, Miljutin a Nogin. Následující den uveřejnilo v deníku Izvestija pět lidových komisařů, tedy celá třetina Leninova kabinetu, protestní dopis, v němž upozornili, že čistě bolševickou vládu lze udržet u moci pouze politickým terorem. Také Maxim Gorkij ve svém listu Novaja žizň, který si bolševici nedovolili cenzurovat, varoval ruskou veřejnost: „Lenin a Trockij nemají sebemenší potuchy o tom, co znamená svoboda nebo lidská práva. Už je zachvátila otrava nepoctivým jedem moci, což je vidět na jejich hanebném přístupu ke svobodě slova jednotlivce a ostatním občanským svobodám, za které demokracie bojovala.“                                                                                                                   

VLADIMÍR ULJANOV (1870–1924),
který si později zvolil podle sibiřské řeky Leny revolucionářský pseudonym Lenin, byl synem dobře zajištěného školního inspektora v Simbirsku na Volze a v ničem nepřipomínal budoucího vůdce proletariátu. Byl pomenší postavy, stejně jako otec předčasně proplešatělý, maličko šilhal, nosil zrzavou bradku a silně ráčkoval. Pro jeho podobu, ale i pro jistou přemoudřelost a neschopnost tolerovat cizí názor mu přátelé přezdívali „stařík“. Už během studií práv se nadchl pro marxismus. V roce 1895 založil se svým přítelem, židovským intelektuálem Julijem Martovem, skupinu Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Ještě koncem tohoto roku však byl zatčen a vypovězen na Sibiř. Po návratu z vyhnanství v roce 1900 si Uljanov zažádal o pas a odjel do Švýcarska s cílem setkat se s největší autoritou mezi ruskými marxisty, vůdcem sociální demokracie Georgijem Plechanovem. Spolu s ním, Alexandrem Potresovem, Julijem Martovem, Pavlem Axelrodem a bývalou teroristkou Věrou Zasuličovou založili marxistický časopis Jiskra, který byl tajně distribuován do Ruska. Narůstající spory a hádky mezi ruskými marxisty v emigraci měl v roce 1902 vyřešit v pořadí druhý sjezd sociálně demokratické strany. Původně byl svolán do belgického Bruselu, ale nakonec se – kvůli obavám z agentů tajné ruské policie Ochranky – stal místem jeho konání londýnský kostel kongregacionalistické církve. V průběhu sjezdu došlo ke konfliktu mezi dvěma bývalými přáteli, Leninem a Martovem. Zatímco první z nich požadoval, aby členem strany mohl být jen ten, kdo „uznává stranický program a podporuje ho materiálně a osobní účastí v jedné ze stranických organizací“, Martovovi zněla tato formulace příliš autoritářsky. Martovův názor zprvu podpořilo 28 z celkem 51 účastníků sjezdu. Když pak ale jednání na protest opustilo 7 delegátů, získalo Leninovo stanovisko při hlasování mírnou většinu. „Stařík“ toho využil a své příznivce okamžitě označil za bolševiky (bolše znamená rusky více), kdežto odpůrce nazval menševiky. Velkorysý Martov si nechal tato pojmenování vnutit a početnější pravice ruské sociální demokracie tak už navždy dostala punc menšinové strany.    

ALEXANDR KERENSKIJ (1881–1970)
se narodil stejně jako Lenin v Simbirsku na Volze. Jeho otec byl ředitelem gymnázia, které navštěvoval Lenin, a byl také přítelem Leninova otce. Stejně jako Lenin vystudoval práva, ale na rozdíl od vůdce bolševiků se pak prosadil v advokacii. Neohroženě hájil před carskými soudy revolucionáře a značnou proslulost si získal také obhajobou Žida Mendela Bejlise, křivě obviněného z rituální vraždy. Po nezdařené revoluci v roce 1905 se přidal k eserům a v roce 1912 byl zvolen za Stranu práce, trudoviky, do Dumy. V Prozatímní vládě zastával zprvu post ministra spravedlnosti, později ministra vojenství a nakonec, po odstoupení knížete Lvova, se stal jejím předsedou. V té době byl patrně nejpopulárnějším mužem v Rusku a byl považován za vůdce revoluce. S návratem bolševiků na scénu ho však zastínili Lenin a Trockij. Po svržení Prozatímní vlády se marně pokoušel postavit do čela ozbrojeného odporu proti bolševikům, protože ho generálové bílých nerespektovali. Určitý čas žil v ilegalitě a v květnu 1918 Rusko v uniformě srbského důstojníka na palubě francouzského křižníku. Poté v Paříži vydával a redigoval ruské exulové časopisy Dni a Novaja Rossija. V té době ho mimo jiné finančně podporovala československá vláda, která mu tak oplácela pomoc při formování čs. legií v Rusku. V roce 1940 odešel z Francie do Spojených států. Josif Stalin dával Kerenského svými agenty sledovat a chtěl být podrobně informován o jeho činnosti. Po 2. světové válce dokonce nařídil jeho likvidaci. Přesto někdejší předseda Prozatímní vlády nakonec Stalina přežil a zemřel v Kalifornii v úctyhodném věku 89 let.

LEV TROCKIJ (1879–1940),
vlastním jménem Leib Bronštejn, se narodil v rodině bohatého židovského sedláka v Janovcích na Ukrajině. Už jako student se zapojil do revolučního hnutí a byl za to několikrát vězněn. V roce 1902 odešel do emigrace, kde přijal pseudonym Trockij, údajně podle jednoho ze svých žalářníků. V Londýně, kde se usadil, se seznámil s Plechanovem, Martovem a Leninem. Po rozpadu sociální demokracie se přidal k menševikům a o Leninovi  napsal, že „když mluví o diktatuře proletariátu, myslí tím diktaturu nad proletariátem“.  V roce 1905 se Trockij vrátil do Ruska a za revoluce v Sankt-Petěrburgu byl zvolen místopředsedou Sovětu. Po porážce revoluce byl uvězněn v Petropavlovské pevnosti a poté deportován na Sibiř, odkud se mu za dramatických okolností podařilo uprchnout do Londýna, poté žil ve Vídni, kde se živil jako novinář a po vypuknutí 1. světové války odjel do USA. Do Ruska se vrátil po únorové revoluce v roce 1917, od samého počátku podpořil Lenina a přivedl do bolševické strany tzv. mežrajonce, mezi něž patřili například Lunačarskij, Manuilskij a Kollontajová. Jako předseda petrohradského Sovětu a šéf Vojenského revolučního výboru byl jedním z hlavním organizátorů říjnového převratu. Po pádu Prozatímní vlády obsadil v „sovnarkomu“ křeslo lidového komisaře zahraničních věcí a v této funkci dojednal brest-litevský mír. Po podpisu pro Rusko ponižující smlouvy cítil povinnost odstoupit a stal se pak lidovým komisařem vojenství a zakladatelem Rudé armády. Vítězství v občanské válce mu sice získalo nesmírnou popularitu. Po Leninově smrti byl však z vedoucích pozic vytlačován svým hlavním názorovým protivníkem, generálním tajemníkem bolševické strany Josifem Stalinem. Trockij jako přesvědčený zastánce světové socialistické revoluce se stavěl proti Stalinově koncepci socialismu v jedné zemi. V roce 1925 byl zbaven funkce lidového komisaře vojenství, od dva roky později vyloučen ze strany a vystěhován do Kazachstánu. V roce 1929 ho dal Stalin deportovat ze Sovětského svazu do Turecka. Trockij v exilu hodně publikoval, usilovně se snažil objasnit mezinárodní levici totalitní a represivní povahu Stalinova režimu a podnítil vznik tzv. Čtvrté internacionály. V obavě před sovětskými agenty se uchýlil do Mexika, kde žil ve střežené vile levicového malíře Diega Rivery.  Ani tady však nebyl zcela v bezpečí. V roce 1940 ho na Stalinův rozkaz zavraždil španělský komunista Ramón Mercader.

JOSIF STALIN (1879–1953),
vlastním jménem Josif Džugašvili, pocházel z rodiny chudého gruzínského ševce a původně studoval v Tbilisi bohosloví. Kvůli účasti v zakázaných marxistických kroužcích byl odtud ve dvaceti letech vyloučen. Leninovu přízeň si získal nezákonným opatřováním peněz do stranické pokladny. Spolu s arménským bolševikem Semjonem Ter-Petrosjanem zorganizoval 26. července 1907 na Jerevanském náměsti v Tbilisi přepadení transportu peněz. Lupiči přitom zastřelili tři ze strážců doprovázejících transport a zmocnili se pytlů s bankovkami v hodnotě 340 tisíc rublů. Dalším příkladem „vyvlastňování“, jak podobné drzé loupeže ve prospěch bolševické pokladny nazýval Lenin, bylo přepadení parníku Mikuláš I. v přístavu v Baku a zároveň vyloupení pošty a nádražní pokladny. Tehdy si Stalin a Ter-Petrosjan část kořisti ponechali. Když pak byl v roce 1922 Stalin zvolen generálním tajemníkem bolševické strany, zbavil se svého někdejšího parťáka z gangsterských akcí. Ter-Petrosjan tehdy neopatrně prohlásil, že napíše své paměti. Několik dní na to, když jel po Tbilisi na kole, srazilo ho na prázdné ulici auto a zabilo. Ještě před 1. světovou válkou se vynořily pověsti, že Stalin je provokatérem tajné carské policie Ochranky. Podezření vzbuzovaly jeho podivné útěky z vyhnanství. Sám, když v roce 1947 jako sovětský diktátor redigoval druhé vydání svého Stručného životopisu, opravil počet svých zatčení z osmi na sedm a počet útěků z šesti na pět. Po Stalinově smrti se materiály o jeho provokatérství dostaly do rukou sovětského předáka Nikity Chrušova. Ten je však odmítl na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu zveřejnit: „Vyloučeno. To by znamenalo, že naší zemi vládl třicet let agent carské Ochranky.“

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Standardní model částicové fyziky

Standardní model částicové fyziky

Za standardní model částicové fyziky je považována teorie popisující...
Scink inspiruje roboty

Scink inspiruje roboty

Scinkovi obecnému (Scincus scincus) se přezdívá písečná ryba, a to proto, že...
Egypt vydává další mumii

Egypt vydává další mumii

Španělští archeologové v Egyptě objevili velmi zachovalou mumii. Její sarkofág...
Nelezen dinosauří mozek

Nelezen dinosauří mozek

V anglickém Sussexu paleontologové našli perfektně zachovalý zkamenělý mozek...
V čem si odnést zmrzlinu?

V čem si odnést zmrzlinu?

První jedlé kornouty či kužely pro servírování různých potravin se objevují...
Teorie, která přežila všechny pokusy o vyvrácení

Teorie, která přežila všechny...

Před 101 lety, 25. 11. 1915, předložil Albert Einstein (1879 – 1955) konečnou verzi...
Seznamte se! Balistika!

Seznamte se! Balistika!

Balistika, neboli věda o pohybu a účinku střely, je neocenitelným pomocníkem...
Jak se pečou koblihy?

Jak se pečou koblihy?

Původní koblihy byly masným pečivem, které se smažilo ve vepřovém sádle....
Jak se loví krokodýli?

Jak se loví krokodýli?

Navštivte spolu s výzkumníky území, na kterém žijí krokodýli. Kolik lidí musí být, aby...
Jak mluvil Leoš Janáček

Jak mluvil Leoš Janáček

Unikátní, sto let staré záznamy hlasu hudebního skladatele Leoše Janáčka...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Trosky Černobylské elektrárny překryl nový štít: Má zastavit záření na 100 let

Trosky Černobylské elektrárny překryl...

Jaderný reaktor, který zničil výbuch v roce...
5 kosmických vynálezů, které se z vesmíru dostaly až do domácností

5 kosmických vynálezů, které se z...

Když slyšíme o kosmických technologiích, představíme si...
Mimosmyslová archeologie: Budoucnost vědy nebo nehorázné šarlatánství?

Mimosmyslová archeologie: Budoucnost...

„Kopejte ve vyschlém řečišti v San Francisco Peaks,“...
Velký smog 1952: Dnes si připomínáme den, kdy se planeta ozvala!

Velký smog 1952: Dnes si...

Psalo se 5. prosince 1952, když se Londýn...
VIDEO: Únik z potápějícího se auta!

VIDEO: Únik z potápějícího se auta!

Jak náhlé mohou být záplavy, zažila na vlastní kůži...
Územní ztráta Habsburků: Vyměnil Ferdinand II. Lužici za 72 tun zlata?

Územní ztráta Habsburků: Vyměnil...

„Já s těmi kacíři nemohu uzavřít mír! Je mou...
3x zabijáci v lavicích: Komu se v hlavě honily zrůdné myšlenky? (2.díl)

3x zabijáci v lavicích: Komu se v...

Jsou mladí a neklidní. Hlavou se jim však mnohdy...
FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

Vtipných fotografií není nikdy dost. A na webu...
Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil ho duchapřítomný ministr!

Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil...

Z výstavných lisabonských paláců zbyly ruiny. Co...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.