Je to už 70 let, co propukl nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva – druhá světová válka. 1. září 1939 překročilo německé vojsko polské hranice, což ve svých důsledcích vedlo ke smrti téměř 50 000 000 lidí. 
Byla to válka zlá, strašlivá a plná chyb a omylů. A samozřejmě naprosto největším omylem bylo to, že se svět nechal do takové války vůbec vtáhnout. 21. STOLETÍ pro vás vybralo 10 největších omylů oné hrůzné doby, které se ve svém důsledku neobešly bez milionů lidských obětí.
Omyl č. 1: Přecenění Adolfa Hitlera
Té šílené a krvavé řeži, která stála téměř 50 milionů lidských životů, se dalo zabránit. Nestalo se tak, především díky krátkozrakosti Velké Británie a Francie. Tyto tehdejší velmoci do poslední chvíle věřily, že se s Hitlerem dá jednat. A navíc se jej bály, protože jeho možnosti značně přecenily.
V Německu sice Adolf Hitler záhy nastolil vládu teroru, ale pro zahraničí si čas od času našel i vlídnou tvář. Například svými dalekosáhlými odzbrojovacími návrhy nebo při příležitosti berlínské olympiády v roce 1936. V roce 1934 Hitler podepsal smlouvu o neútočení s Polskem, i když ji samozřejmě nehodlal dodržet. Poláci, ve kterých dřímaly antisemitské nálady, se zájmem sledovali, kterak se v Německu z Židů stávají občané druhé kategorie. „Naleznete-li řešení tohoto problému, postavíme vám ve Varšavě skvostný pomník,“ řekl polský vyslanec v Berlíně Lipski Hitlerovi 20. září 1938 o „židovské otázce“. O dva dny později pak v souvislosti s československou krizí propukly ve Varšavě spontánní manifestace, na kterých Poláci provolávali: „Ať žije Hitler!“
Hitlerovy léčky
Po 1. světové válce sice Německo mělo zakázáno zbrojit, ale řada tajných programů toto nařízení obcházela. Němečtí piloti se například školili v Sovětském svazu. Nicméně německá síla stále nebyla dostatečná v porovnání s Francií a jejími spojenci. A tak Hitler blufoval. Při jednom ze sjezdů jeho strany architekt Albert Speer postavil kolem amfiteátru, kde noční shromáždění probíhalo, řadu světlometů určených pro vyhledávání nepřátelských bombardérů. Francouzi i Britové znepokojeně konstatovali, že Německo má tolik světlometů, že jimi může plýtvat.
Něco podobného úspěšně vyzkoušeli Němci i během horkého léta 1938. V českém pohraničí tehdy panoval stav ne nepodobný občanské válce a celá Evropa se bála, že bude stržena do víru brutálního konfliktu. Francie měla s ČSR spojeneckou smlouvu, ale velká část její politické reprezentace zoufale hledala cestičky, jak se z této smlouvy vyvléknout. Od poslední velké války uplynulo pouhých 20 let, francouzská armáda byla v dezolátním stavu a Francouzům se za nějaké Čechoslováky umírat nechtělo. O tom, jak krátkozraká politika to byla, se Paříž měla přesvědčit zanedlouho.
Kde se vzalo tolik letadel?
V srpnu 1938 byl francouzský velitel letectva, generál Vuillemin, pozván do Německa, aby si prohlédl stroje Luftwaffe. Její šéf Hermann Göring se k Francouzovi choval neobyčejně zdvořile, chtěl zanechat ten nejlepší dojem. Pozvání mělo dva účely – za prvé odradit Francii od pomoci ČSR a za druhé ukázat Francouzům, že německé letectvo je neskutečně silné.
Němci Vuillemina vozili z jednoho letiště na druhé. Na každém z nich bylo připraveno množství moderních stíhaček i bombardérů. Francouzskému generálovi se ježily vlasy na hlavě při pohledu na sílu německého letectva. Jistě mu v té chvíli projela hlavou myšlenka na bomby dopadající na Notre Dame, Invalidovnu nebo Vítězný oblouk. Jenže Vuillemin si nevšiml jedné věci – neustále šlo totiž o stejná letadla. Němci je jednoduše přesouvali souběžně s generálovou cestou.
A útok nepřišel
Vuillemin předal francouzské vládě obšírnou zprávu, ve které tvrdil, že německá převaha ve vzduchu je drtivá. I proto Francouzi nešli Československu na pomoc, německá lest se zdařila. O rok později, kdy Německo napadlo Polsko, sice Britové a Francouzi Němcům válku vyhlásili, ale k bojovým operacím se neodhodlali, nanejvýš svrhli na německá města několik letáků.
Německý generál Wilhelm Keitel, později norimberským tribunálem odsouzený k smrti, si tehdy do svého deníku zapsal: „My vojáci jsme během polské války načisto počítali s útokem západních velmocí, především Francie. Byli jsme nanejvýš překvapeni, že se na západě vůbec nic nedělo. Francouzský útok by se sice setkal s německým závojem (??? odporem ???), nikoliv však s houževnatou obranou.“
Jeho slova potvrdil i další z důležitých postav německé armády Alfred Jodl, který po válce před soudem vypověděl: „Jestliže jsme se nezhroutili už v roce 1939, tak to bylo jen proto, že 110 francouzských a britských divizí na západě bylo během polského polního tažení proti našim 23 divizím v úplné nečinnosti.“
Omyl č. 2: Jak válku začít?
23. srpna 1939 oběhla svět šokující informace: Německo a Sovětský svaz se dohodly na neútočení! Obě antagonistické strany se zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli. Moskva tak vlastně de facto uznala německou loupež Sudet a zábor českých zemí za legální.
Hitler si mnul ruce. „Teď mám celý svět v kapse,“ jásal. Věřil, že nyní může na Polsko, které si s Rusy v tajném dodatku smlouvy rozdělil, beztrestně zaútočit. Byl přesvědčen, že západ couvne a spřátelená Itálie půjde do války s ním. Pouhé tři dny po podepsání paktu měla německá branná moc vtrhnout na polské území.
Spokojený byl i Stalin: „Je to samozřejmě vše jen hra o to, kdo koho přelstí. Vím, co měl Hitler za lubem. On si myslí, že mně převezl, ale ve skutečnosti jsem ho převezl já,“ řekl po podepsání paktu Nikitovi Chruščovovi.
Útok bez posil
Československo již neexistovalo a Poláci museli na rychlo ve svých obranných plánech počítat s odhalením svého jižního křídla. Optimismus jim ovšem nescházel, Poláci věřili, že v případě války to budou oni, kdo vstoupí vítězně do Berlína. O motorizované německé armádě se smíchem říkali, že to je jen Cirkus plechowy.
Komando německé tajné služby se pozdě večer 25. srpna pomalu blížilo k jablunkovskému průsmyku. Tato jednotka měla 2. světovou válku zahájit. Jablunkovský průsmyk byl důležitým strategickým bodem, který otevíral cestu do nitra Polska. Podobně se do pohybu daly i německé jednotky, dislokované mezi Čadcou a Žilinou. Ty dokonce vnikly na polské území a obsadily jednu železniční stanici. Ovšem posily nepřicházely. „Co se děje?“ ptali se němečtí vojáci.
Odvolaný rozkaz
Hitler rozkaz k nástupu svých vojsk na poslední chvíli odvolal. Generální štáb polilo horko. „Ti nahoře se zbláznili! Copak se dá tak ohromné frontě velet jako jednomu praporu? Za krajní křídla ve východním Prusku a na Slovensku neručím, jinde to snad ještě půjde,“ hlásil do telefonu spojovací náčelník, generál Erich Fellgiebel.
Útok je skutečně odvolán, některé jednotky jsou zastaveny těsně před hranicemi spěšnými kurýry. Zmíněné německé komando však hranice překročí. Zajme vlak s 2000 horníky, stejně tak i několik polských vojáků. Na polský generální štáb přicházejí zmatené informace: „Kolem 13.30 střílel německý kulomet na dva polské pohraničníky, kteří šli u osady Malinowo asi 100 metrů od hranic.“ „V 15.30 palba z kulometu v oblasti Sucha Gora.“ „Hodinu před půlnocí je hlášena střelba z Maslownic…“ Němci se ovšem posil nedočkali, takže své jednotky stáhli.
5 mírových dní navíc
Co vedlo Hitlera k tomu, že pečlivě chystaný útok odvolal? Byly to dva zahraničně-politické faktory. Jeho smlouva se Stalinem sice způsobila šok, ale nevedla k pádu britské vlády, v což Hitler doufal. Naopak, Velká Británie se zaručila, že v případě útoku na Polsko, přijde Polákům na pomoc. Druhým momentem, který Hitlera donutil k zastavení útoku, bylo Mussoliniho prohlášení, že Itálie není na válku připravena. „V našich rozmluvách jsme o válce hovořili v souvislosti s rokem 1943. Tehdy budu na válku připraven,“ psal italský diktátor do Berlína. Především však duce nebyl takový hazardér jako Hitler a války se obával.
26. srpna tedy válka nevypukla. Svět dostal ještě pět dní míru, byť velmi podivného, navíc. Němci nakonec svůj plán uskutečnili a 1. září na Polsko zaútočili.
Omyl č. 3: Střelba do vlastních řad
Ač Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku již 3. 9. 1939, byl – řečeno s klasikem – na západní frontě klid. Němci tehdy vtipkovali, že zatímco v Polsku probíhá Blitzkrieg (blesková válka), na západě se vede Sitzkrieg (válka vsedě).
Francouzi sice začátkem září obsadili několik vylidněných vesnic na německém území, ale poté se raději stáhli a vyčkávali na příští události v domnění, že jsou bezpečně schovaní ve svých pevnostech na Maginotově linii, která se táhla podél celých francouzsko-německých hranic „Kdo zaútočí, prohraje,“ tvrdil na jaře 1940 vrchní francouzský velitel, generál Gamelin.
V časných ranních hodinách dne 10. května 1940 zahájily německé ozbrojené síly útok na západoevropské státy. První překvapivé údery a letecké nálety dopadly na dosud neutrální Nizozemsko a Belgii úderem čtvrté hodiny ranní. Začalo se činit i německé letectvo, které začalo sypat bomby na francouzské, holandské a belgické strategické cíle.
Zničený Dijon… vlastně Freiburg
Ovšem nejen na ně. Jeden německý letecký svaz dostal za úkol uskutečnit nálet na východofrancouzské město Dijon. Letadla svůj smrtonosný náklad vysypala a vrátila se zpět na svou základnu. Útok se stal osudným čtyřiadvaceti lidem. Ovšem ani jeden z nich nebyl obyvatel Dijonu. Všichni měli svůj trvalý pobyt v německém městě Freiburg, který byl od původního cíle vzdálený 225 kilometrů. Německá Luftwaffe se fatálně zmýlila a bombardovala vlastní území…
Veřejnost se ovšem nic nedozvěděla, nacistický ministr propagandy Goebbels prohlásil, že Freiburg byl zničen Brity. Dodnes se ovšem vedou spory o tom, zda se skutečně jednalo o omyl nebo o provokaci, která pak měla před světovým veřejným míněním ospravedlnit nálety na francouzská civilní města. To se skutečně nedá vyloučit, protože v roce 1941 došlo k podobnému případu. Když Německo napadlo SSSR, bombardovala německá letadla se sovětským maskováním tehdy maďarské Košice. Berlín tak chtěl přimět Budapešť, aby se i ona podílela na tažení do Sovětského svazu…
Jak (ne)poznat spojence
Ovšem spíše se skutečně jednalo o omyl, protože němečtí piloti měli s navigací občas problémy. Začátkem roku 1940 „úspěšně“ potopili několik torpédoborců. Jenže nikoliv britských, ale vlastních. Lodě byly totiž nedostatečně označené.
Problém s palbou do vlastních řad měli i Američané. Poté, co v Tichomoří americké dělostřelectvo sestřelilo několik svých letounů, přistoupila americká generalita ke změně označení svých vojsk. Dosavadní červená hvězda v bílém kruhu se totiž velmi snadno mohla splést s japonským označením rudého slunce. Američané a Britové způsobili sami sobě těžké ztráty i při vylodění u Agrigenta na Sicílii v roce 1943. Tehdy invazní jednotky sestřelily 23 svých letadel, která byla plná parašutistických jednotek.
Známý je rovněž případ ze 14. února 1945, kdy americké letectvo svrhlo bomby na Prahu. Podle pilotů se jednalo o důsledek chyby v navigaci. Bombardéry se totiž měly zúčastnit masivního náletu na Drážďany, který probíhal od 13. do 15. února.
Sestřelený vrchní velitel
Vskutku „husarský“ kousek se podařil Italům, kteří vstoupili do války v červnu 1940. Jeden z prvních italských výstřelů poslal k zemi letadlo, ve kterém cestoval vrchní velitel italské armády v severní Africe a generální guvernér Libye Italo Balbo. Spiklenecká teorie hovoří o tom, že letadlo bylo sestřeleno na přímý rozkaz Mussoliniho. Balbo totiž nesouhlasil s italsko-německým spojenectvím, spíše se klonil k Britům.
Samostatnou kapitolu tvoří i řízená střelba do vlastních vojáků. Tu ve velkém praktikovala především Rudá armáda. Do nebezpečných operací byli vysíláni zekové, vězni z nechvalně proslulých Gulagů. Proti nim stáli Němci a do zad jim mířili příslušníci vojsk sovětské tajné policie NKVD. Podobnou taktiku použili i Američané, když takto do boje poslali vojáky, kteří byli souzeni vojenským soudem.
Omyl č. 4: Jak si nechat utéci nepřítele před nosem
Před útokem německých vojsk na Francii na jaře 1940 se německé vrchní velení obávalo opakování situace z let 1914 až 18. Strašák poziční zákopové války vězel v hlavě mnoha německých generálů. Vše ale bylo jinak. Taktika bleskové války slavila úspěch a wehrmacht stál brzy před branami Paříže. Cíl, kterého císařské armády nebyly schopny dosáhnout za čtyři roky při ztrátách 1,8 milionu vojáků, wehrmacht splnil za pouhých šest týdnů, když ztratil „jen“ 27 000 mužů. Francouzské síly byly téměř rozbity a britskému expedičnímu sboru nezbývalo nic jiného než evakuace.
Britové se stáhli k přístavu Dunkerque, odkud se chystali odplout na své ostrovy. Němci je v tu chvíli měli takříkajíc na lopatě. Elita britské armády mohla být relativně snadno zničena. Ovšem postup Němců se v tu chvíli zastavil. Proč?
Plané obavy
Často se spekuluje, že Hitler chtěl nechat Brity odplout z politických důvodů. Je pravda, že snil o německo-britském spojenectví, kde by Německo ovládalo Evropu a kus Afriky a Britové své rozsáhlé impérium. Tuto hypotézu potvrdila i poválečná výpověď generála von Rundstedta: „Kdyby bylo po mém, tak by z toho Angličané u Dunkerque nedostali tak lehce. Ale měl jsem ruce svázané rozkazy přímo od samotného Hitlera.“
Hitler postup německých armád skutečně zastavil. Nevedl ho k tomu ovšem ohled na Angličany, obával se totiž, že jeho jednotky postupují příliš rychle. Odkrývaly tím svá křídla, což dávalo jistou šanci Francouzům k úderu. Hitler netušil, že francouzská armáda je v takovém stavu, že na nějaký útok nemá sebemenší pomyšlení.
Osudné zpoždění
Německé jednotky se tedy zastavily a přeskupily se. Němci si neuvědomili, že Dunkerque je vlastně jediný přístav, který Britům zbyl, a když jim to došlo, evakuace byla v plném proudu. Ihned na přístav zaútočili, ale bylo již pozdě. Zpoždění, které Němci nabrali, dovolilo spojencům opevnit se a 14 dní držet přístav ve svých rukou. Během té doby se podařilo evakuovat 340 000 Britů, Francouzů, Čechů, Poláků, Belgičanů a příslušníků mnoha dalších národností.
Evakuace byla prováděna na rychlo a se značnou mírou improvizace. Vojáky převážela všechna možná i nemožná plavidla, včetně rybářských loděk. Po jejím úspěšném zvládnutí zavládla v Británii radost, ovšem brzy si hrdý Albion uvědomil, že evakuacemi se války nevyhrávají. Británie se ovšem semkla kolem svého premiéra Churchilla a řečeno jeho slovy „nastala největší chvíle její historie.“
Hitler si záhy uvědomil, že tento strategický ústup znamená i to, že Velká Británie hodlá ve válce pokračovat. A to se skutečně stalo – Britové, byť proti nacistům zpočátku stáli sami, dokázali odolávat německým leteckým náletům a později se stali jedním z vítězů celé války.
Nejslavnější válečný projev
Winston Churchill před britskou sněmovnou 13. 5. 1940 po svém jmenování předsedou vlády: „Musíme si uvědomit, že stojíme na prahu jedné z největších bitev historie, angažujeme se na mnoha místech v Norsku a Holandsku, že musíme být připraveni ve Středomoří, že pokračuje letecká bitva a že musí být vykonáno ještě mnoho příprav zde, doma. Za této krize mi doufám bude prominuto, když během dne neoslovím Sněmovnu. Doufám, že všichni mí přátelé a kolegové, či bývalí kolegové, které postihne tato politická rekonstrukce, že všichni ji přijmou, všechno přijmou, i přes nedostatek obvyklých procedur, bez kterých je nutno jednat. Řekl bych Sněmovně, jako jsem řekl těm, kdo se stali členy nové vlády: Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.
Máme před sebou těžkou zkoušku, nejbolestnější ze všech. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců boje a utrpení. Ptáte se, co je naší politikou? Odpovím: Vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu s veškerou naší mocí a veškerou silou, kterou nám Bůh může dát; vést válku proti obludné tyranii, nejtemnějšímu a nejžalostnějšímu seznamu lidských zločinů v dějinách. To je naše politika. Ptáte se, co je náš cíl? Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory veškeré hrůze, vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést; protože bez vítězství nepřežijeme. To si musíme uvědomit; nepřežije Britské impérium; nepřežije to vše, co Britská říše symbolizovala, nepřežijí potřeby a podněty naší doby, která nutí lidstvo, aby se hnulo kupředu, k svému cíli. Ale já se ujmu svého úkolu s optimismem a nadějí. Jsem si jist, že lidstvo nestrpí, aby naše věc neuspěla. V tento čas se cítím oprávněn požadovat pomoc všech, a říkám: Pak tedy přijďte a postupujme společnými silami.“
Omyl č. 5: Stalinova důvěra
Stalin nebyl takový naivka, aby si myslel, že podpisem smlouvy s Hitlerem odvrátí německé nebezpečí. Jistě znal Hitlerův Mein Kampf a zejména pasáže o životním prostoru na východě. Přesto svým způsobem svému německému kumpánovi důvěřoval, ba dokonce jej i obdivoval.
Ostatně ten obdiv byl vzájemný: „Ten ruský pán, Stalin, je chytrý chlapík. Otevřeně se nám nepostaví, ale dá se čekat, že nám bude neustále dělat potíže,“ nechal se jednou slyšet Hitler.
Spojenectví dvou zrůdných režimů nebylo pochopitelně dlouhodobě možné. Ovšem zpočátku bylo pro obě strany výhodné. Němci si zajistili přísun důležitých surovin, Moskva pak žila v domnění, že získala oddechový čas, potřebný zvláště k výcviku vojska, které bylo zdecimováno stalinským terorem z konce třicátých let.
Žádné nebezpečí nehrozí
Rychlé německé vítězství na západě Stalina nepříjemně překvapilo. Očekával totiž dlouhou poziční válku, při které se obě strany unaví, a on bude moci svou Rudou armádu poslat do Evropy jako mírotvorce. Někteří sovětští generálové navrhovali preventivní útok na Německo, Stalin byl však ostře proti. Doufal, že má ještě dostatek času.
Moskva se snažila Berlín chlácholit. „Stalin není toho názoru, že by německé vojenské úspěchy na západě mohly narušit naše přátelské vztahy. Nevidí ani nebezpečí hegemonie žádné evropské země, tím méně, že by Evropa mohla být pohlcena Německem,“ řekl německému velvyslanci v Moskvě sovětský ministr zahraničí Molotov.
Hluší a slepí
Hitler však už byl rozhodnutý táhnout na východ a zde vést válku, která neměla v dějinách obdoby – válku vyhlazovací. Přes veškerá varování Stalin odmítal uvěřit, že nacisté mají něco takového v plánu. Vzhledem k tomu, že nesouhlas se Stalinem znamenal přinejmenším pobyt v pracovním táboře, většina důstojnického sboru s ním souhlasila.
Takže zatímco německá průzkumná letadla narušovala sovětský vzdušný prostor a mapovala terén, Moskva dělala hluchou. Stalin házel za hlavu zprávy sovětského špiona Richarda Sorgeho, o kterém prohlásil: „Jen se válí v tokijských bordelech,“ i varování britské tajné služby, která rozluštila přesné datum zahájení útoku. Raději nechal zvýšit dodávky sovětských surovin do Německa.
Jsou to zlé dezinformace!
Ke kroku, který nemá v dějinách obdoby, se odhodlal i německý velvyslanec v Moskvě von der Schulenburg, když kremelské představitele otevřeně před hrozbou útoku varoval. „Berte to tak, že dezinformační hra dosáhla úrovně velvyslanců,“ reagoval Stalin v politbyru, když se tuto informaci dozvěděl. Den před útokem, 21. června 1941 prohlásil jeden ze Stalinových nohsledů Lavrentij Berija: „V poslední době mnoho agentů podléhá drzým provokacím. Necháme je shnít v táboře za soustavné dezinformace jako pomocníky mezinárodních provokatérů, kteří nás chtějí znesvářit s Německem.“
Zprávy o invazi potvrdilo i několik dezertérů, především komunistů z řad již připraveného wehrmachtu. Stalin je jednoduše nechal popravit. A tak za úsvitu 22. června, ve stejný den jako Napoleon, překročilo největší armádní uskupení, určené pro jednu operaci, německo-sovětskou hranici.
Omyl č. 6: Poražené Rusko?
Celkem 3,2 milionu vojáků, 3350 tanků a množství letadel zaútočilo na Sovětský svaz. Po boku Němců stáli Finové a Rumuni, kterých Stalin před tím ukradl kus území, později se přidali i Italové, Maďaři, Slováci, Chorvati a jedna dobrovolnická divize ze Španělska.
Postup Němců byl zpočátku zdrcující. Naprosto ovládli vzdušný prostor, většinu sovětských stíhaček zničili ještě na zemi. Obrněné jednotky se hnaly rychlostí 80 kilometrů za den, čímž rozsekaly frontu na malé kousky. V zajetí se tak ocitaly celé sovětské armády. „Nebude přehnané, řeknu-li, že jsme tažení proti Rusku vyhráli během 14 dní,“ zapsal si do deníku generálplukovník Franz Halder 3. července 1941.
Ta shnilá stavba se zhroutí
Nacisté vnímali Rusy – podobně jako Čechy, Poláky a ostatní Slovany – jako podlidi. Nelze se tedy divit, že jejich možnosti značně podceňovali. „Rudá armáda je příliš nafouknutý měch, který splaskne po jediném úderu meče,“ prohlásil generál Alfred Jodl 5. prosince 1940 na poradě o útoku na Rusko v říšském kancléřství. I Hitler byl přesvědčen, že SSSR německý nápor nevydrží: „Stačí kopnout do dveří a celá ta shnilá stavba se zhroutí,“ řekl na jaře 1941.
Stalin po útoku propadl naprostému zoufalství. Zavřel se na své dače a celé dny z ní nevycházel. Když za ním přišli členové politbyra, aby přednesl projev k národu, myslel si, že ho jdou zatknout. To výmluvně ukazuje na jeho povahu i na jeho vnímání okolí. Když 29. června padnul do německých rukou Minsk, Stalin se zmohl jen na větu: „Lenin nám odkázal stát a my jsme všechno podělali.“
Na Moskvu, nebo obklíčit?
Generální štáb navrhoval Hitlerovi, aby se německá armáda vydala směrem k Moskvě a co nejrychleji ji obsadila. Hitler s tím nesouhlasil, Moskvu považoval za druhořadý cíl. Ostatně po válce měl v úmyslu ji srovnat se zemí a na jejím místě mělo vzniknout osvětlené jezero. Führer místo toho požadoval, aby sovětské síly byly obklíčeny a zničeny dříve, než stihnou ustoupit. Tím se ovšem hlavní nápor německých sil rozmělnil a tlak na Sověty polevil.
Tento čas Rudá armáda využila k přeskupení a doplnění bojových jednotek. Jak se později ukázalo, německý omyl byl osudový, protože se blížil ruský podzim, který zemi proměnil na ohromná blata, a poté i ruská zima, kdy teploty klesaly pod 40 stupňů. Němci sice v září dobyli Kyjev a obklíčili Leningrad, ale ztracený čas již dohnat nedokázali.
Obrat u Moskvy
Přesto v německém velení stále vládl optimismus. V říjnu padlo město Orel a Jodl vykládal: „Konečně jsme bez jakéhokoliv přehánění vyhráli válku.“ Hitlerův tiskový mluvčí Otto Dietrich pak zahraničním novinářům sdělil: „Ze všech vojenských hledisek je sovětské Rusko poraženo.“ Německé průzkumné jednotky se dostaly až k periferním stanicím moskevského metra. Sověti zatím evakuovali svou vládu do Kujbyševa, města vzdáleného 1000 kilometrů na východ od Moskvy.
Sověti však měli v záloze čerstvé jednotky, které byly určeny pro případný boj s Japonci. Když však 6. prosince 1941 Japonsko zaútočilo na USA, bylo jasné, že Sověti se útoku z východu obávat nyní nemusejí. Němci sice dobyli značnou část evropského Ruska, ale před Moskvou byli zastaveni.
Hitler ovšem Rusy podceňoval i nadále, nebo spíše obelhával sám sebe. Když se na generálním štábu četlo hlášení, že Rusko dokáže vyrobit 1200 tanků za měsíc, Hitler se se sevřenými pěstmi a pěnou u úst rozkřikl, že „takové idiotské svinstvo poslouchat nebude“.
Omyl č. 7: Stalingradský kotel
Byť německé ozbrojené síly během tažení do SSSR dosáhly několika významných úspěchů, celá akce byla z nacistického hlediska obrovským přehmatem. Síla Ruska je v jeho velikosti a ovládnout takovou zemi je prakticky nemožné.
Zaslepenost Hitlera a jeho diletantismus však ovšem odmítaly vidět věci reálně tak, jak jsou. „Problém Hitlera je v tom, že neví, kdy má dost,“ říkal Stalin. Führer se měl brzy o své osudové chybě přesvědčit naplno.
Osudová Hitlerova chyba nese jméno Stalingrad. Německý vůdce se na čas vzdal plánů dobytí Moskvy a svou pozornost obrátil k ropným polím na Kavkaze. Po cestě k nim stálo město, které neslo jméno jeho největšího protivníka Stalina. Jeho získání bylo pro Hitlera otázkou prestiže.
Peklo u Volhy
Na podzim 1942 německé vojsko na Stalingrad tvrdě zaútočilo. Rudá armáda se dokázala udržet jen na malém kousku země poblíž levého břehu řeky Volhy. Zatímco Němci a jejich spojenci dům od domu obsazovali a čistili Stalingrad, Rudá armáda přemístila ke Stalingradu všechny jednotky, postradatelné jinde na frontě, a také další síly ze Sibiře a 19. listopadu 1942 zahájila operaci Uran. Tak doslova smetla postupně rumunské, maďarské a italské jednotky, nacházející se na křídlech německé 6. armády, a obklíčila ji ve městě spolu s částmi 4. tankové armády.
Hitler se držel zásady, že německý voják nesmí nikdy za žádných okolností ustupovat. Tato zásada se stala 6. armádě osudnou. Generalita navrhovala, aby se 6. armáda probila ze Stalingradu zpět, čímž by se zachránila. Hitler podobný krok však kategoricky zakázal.
Omyl pana Müllera
Místo toho požádal šéfa letectva Göringa, aby obklíčené vojsko zásoboval ze vzduchu. Diletant Göring furiantsky prohlásil, že to nebude problém. Problém to ovšem byl, a obrovský. Nebylo v silách letectva přivážet dostatečné zásoby, vzhledem k panujícím mrazům i vzhledem k neustálému ostřelování ze sovětských děl. Ve studeném pekle Stalingradu Němci přišli o téměř milion mužů.
O Göringově nadutosti a chvástalství svědčí i tato slova, která pronesl 4. října 1942: „Jestliže se Mr. Churchill vychloubá, že bude každou noc útočit na Německo s tisíci bombardéry, dovolte, abych takto odpověděl: Nebude provádět vůbec žádné útoky. V americké řeči se píše jedno slovo s velkým B: Blaf!“ Ostatně už před tím se Göring chlubil, že pokud nad německé území pronikne jediné nepřátelské letadlo, nechá si změnit jméno na Müller. Poté, co byla mnohá německá města prakticky srovnána se zemí, obyčejní Němci na Göringa pokřikovali: „Müllere!“
Nikdo mě nebude poučovat!
Zde se ukázaly mezery v Hitlerově strategickém myšlení. Ve svých úvahách stále vycházel ze zkušeností desátníka bojujícího na frontě první světové války. Přesto byl vnitřně o svém vojenském nadání přesvědčen: „Velím svým armádám už čtyři roky,“ řval na své podřízené generály, „za tu dobu jsem získal víc zkušeností než všichni vy dohromady a nikdo mě nebude poučovat, jak mám co dělat!“
Stalingrad znamenal obrat ve vývoji války. Definitivně padl mýtus neporazitelnosti německé armády. Největší vinu na stalingradském debaklu nesl sám Hitler, což si ovšem nikdy nepřipustil a do konce života všechny kolem sebe obviňoval ze zrady.
Omyl č. 8: Nová zbraň u Kursku
Bitva u Kursku byla největší tankovou bitvou všech dob. Na německé straně bylo připraveno 2700 tanků, 2000 letadel a 800 000 vojáků. Sověti do bitvy vrhli 3600 tanků, 2400 letadel a 1 300 000 příslušníků pěchoty.
5. července 1943 začalo v kurském výběžku inferno. Situace byla záhy tak nepřehledná, že tanky střílely hlava nehlava kamkoliv. Častokrát na sebe pálily i z bezprostřední vzdálenosti.
Německý průmysl i průmysl z okupované Evropy už v té době najel na systém totální války, což v praxi znamenalo, že veškerá výroba se podřizovala válečných potřebám. Německé ozbrojené síly tak mohly pomalu nasazovat tehdy supermoderní tanky Panther a Tygr. Ty svými vlastnostmi překonávaly i sovětský tank T-34. Hitler byl nedočkavý a chtěl svou novou rychle zbraň vyzkoušet. Místem zkoušky se měl stát právě kurský výběžek.
Předčasné nasazení nové zbraně
Vrchní vedení armády od tohoto plánu Hitlera zrazovalo. Upozorňovalo, že Kurský oblouk je již dlouhé měsíce mohutně opevňován a posilován novými jednotkami. Útok proti několika pásmům pečlivě připravené obrany považovali za málo prozíravý, neobratný a nutně vedoucí k těžkým ztrátám. Někteří vyslovili pochybnost, zda lze takovou akci za existujícího poměru sil vůbec úspěšně provést. Hitler sám si jí asi také úplně jist nebyl, protože se rozhodl, že k provedení celé akce bude přistoupeno až poté, co budou dodány další těžké tanky. Toto rozhodnutí však znechutilo některé velitele, kteří původně plán schvalovali. Namítali, že SSSR tanky vyrábí také a to mnohem rychleji, a že během čekání navíc Rusové budou prostor dále opevňovat.
Německé tanky sice byly technologicky vyspělé, ale byl jich proti sovětské obrněné síle nedostatek. Navíc Hitler vzhledem k situaci v okupované Evropě poslal několik divizí do Itálie a Francie. Když bitva vypukla, úderné tankové svazy nestačily čelit sovětské přesile.
Fatální ztráty
Sověti ztratili u Kursku 700 000 vojáků proti 200 000 Němcům. Přesto Rudá armáda vzešla z bitvy vítězně. Logickým důsledkem německé porážky bylo i to, že Rusům padly do ruky modely tanků Tygr i Panther. Sovětští inženýři je důkladně prozkoumali a své poznatky záhy uplatnili ve výrobě dalších sovětských zbraní.
Hitler věřil, že kurskou ofenzivou zvrátí průběh celé války. Opak byl pravdou, Německo na východě již natrvalo ztratilo iniciativu a od Kursku vlastně – až na pár lokálních ofenziv – jen ustupovalo. Navíc byly německé materiální ztráty tak značné, že se z nich wehrmacht už nikdy nedokázal vzpamatovat. Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kursku celé dvě třetiny obrněných sil. Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka. Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kursku umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Donské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy. Sovětská armáda vyrazila vpřed a zastavila se až v Berlíně.
Omyl č. 9: Operace Market Garden
Největším omylem spojeneckých vojsk na západě byla operace Market Garden. Od léta do září sklízeli spojenci v západní Evropě jeden úspěch za druhým. Po úspěšném vylodění v Normandii byla osvobozena Paříž, později i Belgie a některé americké jednotky už pronikly až na samotné území německé říše.
Plán operace byl bezesporu zajímavý: 35 000 parašutistů mělo přistát u nizozemských měst Arnhem a Nijmegen, kde se měli zmocnit mostů vedoucích přes Rýn. Poté se k nim probije britské pozemní vojsko. Spojeneckému velení bylo jasné, že Němci mosty zničí, proto bylo podle jejich názoru nutné uskutečnit bleskovou akci, která by destrukci mostů zabránila. Cesta do nitra Německa by se tak zcela otevřela.
Varování hoďte za hlavu
Příprava na tento útok zahrnovala i letecký průzkum. Desítky letadel zkoumaly, zda mají Němci v oblasti nějaké větší ozbrojené síly. Nizozemský odboj varoval: „V prostoru Arnhemu jsou dislokovány 9. a 10. pancéřová divize.“ Britové si z varování těžkou hlavu nedělali, podle nich německé obrněné jednotky u Arnhemu mění výzbroj, takže jejich bojeschopnost je minimální. Konečné výsledky leteckého průzkumu však potvrdily obavy nizozemských odbojářů, obě německé divize jsou připraveny.
Britský velitel maršál Bernard Law Montgomery i někteří jeho podřízení však tyto zprávy házeli za hlavu. 17. Září 1944 je operace zahájena. Ke smůle spojenců jeden z větroňů, které parašutisty dopravují k cíli, havaruje. Němci jej objeví a mezi doklady jednoho mrtvého vojáka najdou i plány celé operace. V tu chvíli ostatní nic netušící parašutisté vlastně míří do pasti.
Ukořistěný plán
Obsazení mostů u Eidhovenu a Nijmegenu americkou 82. a 101. výsadkovou divizí je završeno úspěchem. Výsadek britské 1. výsadkové divize u vzdálenějších mostů přes Rýn u Arnhemu již tak úspěšný nebyl. Němci totiž na základě ukořistěných plánů připraví protiútok, takže se k arnhemskému mostu probije jediný spojenecký prapor.
Jen lehce ozbrojení parašutisté nemají proti německým pancéřovým jednotkám žádnou šanci. V okolí Arnhemu se za každou cenu snaží udržet 10 000 parašutistů, kteří marně čekají na příjezd spojeneckých tanků, ovšem jen dvou tisícovkám se odtud podaří vyváznout.
Válka mohla skončit dříve…
Arnhem se stal posledním místem, odkud si nacistická vojska odnesla vítězství. Rýn se stal pro spojence překážkou natolik obtížnou, že jej překročili až o půl roku později, v březnu 1945. Němci navíc sáhli k tvrdým represáliím vůči nizozemskému obyvatelstvu, které spojencům vydatně pomáhalo. Omezili zásobování a krutou zimu pak nepřežilo 32 000 Nizozemců. Jiní se zachránili jen tím, že se živili tulipánovými cibulkami (??? jsou jedovaté !…).
A proč vlastně Montgomery tuto riskantní operaci schválil? „V zájmu britské ekonomiky a vzhledem k situaci v živé síle bylo třeba dosáhnout vítězství v roce 1944, a nikoli později. Válka těžce doléhala na britský lid a bylo nutné s ní rychle skončit. Jenže co bylo nutné pro nás, nebylo nutné z hlediska Američanů. Byly zde rozdíly v naléhavosti a v doktríně. To američtí generálové nechápali; na území jejich vlasti se totiž vůbec neválčilo,“ napsal později Montgomery ve svých pamětech.
Kdyby se operace Market Garden zdařila, válka by jistě skončila dříve, snad už v roce 1944. Vždyť už i Stalin se v té době začal smiřovat s faktem, že v Berlíně i v Praze budou první Američané, a nikoliv Sověti. Kdoví, jak by poté vypadal poválečný vývoj Evropy i celého světa…
Omyl č. 10: Podcenění protivníků
Japonské císařství sice stovky let žádnou válku neprohrálo, přesto o něm Britové a Američané neměli, co se týče bojových schopností, žádné přehnané mínění. Dalo by se říci, že Japonci byli podceňováni. Důvody tohoto stavu je třeba hledat ve velmi zkreslených představách o japonském národě a v povýšenosti bílé rasy.
V britských novinách se před druhou světovou válkou objevovaly „zasvěcené“ články o tom, kterak jsou Japonci malí a tělesně slabí. O jejich výzbroji neměl západ také valné mínění, Japonci prý nejsou kreativní a nedokáží vyrobit pořádné zbraně. Jejich armáda měla být podle Britů vyzbrojena jen kopiemi západních výrobků, a to ke všemu velmi nevalné úrovně. Japonci zkrátka měli být protivníkem, který se vlastně porazí sám.
Šikmé oči špatně míří
Ani v Londýně, ani nikde jinde nebyly zprávy o postupném sbližování Japonska a nacistického Německa brány příliš vážně. Asi nepřekvapí, když někteří evropští vědci přišli s tvrzením, že Japonci nejsou schopni dobře mířit, protože jim v tom brání šikmé oči.
Britové i Američané měli být brzy vyvedeni ze svého omylu. Japonci nejdříve porazili Číňany a pak se vrhli na pacifickou oblast. 6. 12. 1941 přišel jeden z nejčernějších dnů americké historie. Kolem sedmé hodiny byl na obrazovce nově nainstalovaného amerického radaru náhodně zachycen mohutný signál, značící velké seskupení letadel. Nedokonalost systému, nezkušenost a liknavost některých důstojníků zapříčinila, že tato skutečnost byla zaměněna za ten den plánovaný přílet dvanácti létajících pevností B-17. Obrana tudíž zůstala v poklidu a zkáza Pearl Harboru mohla začít. Následky byly katastrofální – útok zničil 8 bitevních lodí, 188 letadel, a znamenal i 2403 oběti na životech.
Velký omyl Japonců
Japonci si celkem bez problémů poradili se slabšími asijskými armádami i s evropskými koloniálními mocnostmi. Američané se ovšem ukázali jako mnohem tvrdší oříšek. Japonská vojenská tradice v sobě po staletí pěstovala mýtus neporazitelnosti. Japonský disciplinovaný voják je přece stokrát lepší než nějaký líný Američan. Navíc když Japonsko ovládlo značnou část východní Asie, dostávalo se mu i tolik potřebných surovin, které domovským ostrovům scházely. K sebedůvěře přispělo i spojenectví s Německem, které do roku 1941 sklízelo jeden vojenský úspěch za druhým, i to, že první úder na americké námořnictvo byl vpravdě zdrcující.
Mýtus o americké neschopnosti ovládal i Německo. Hitler o pozdějším vítězi války prohlašoval, že je to „společnost, která je zdegenerována vlivem černochů a Židů“. V Berlíně vůbec neuvažovali o možnosti, že by Američané mohli nějak zasáhnout do bojů v Evropě. Je zajímavé, že podobnou chybu udělali již podruhé – poprvé se tak stalo během 1. světové války. A tak pouhé čtyři dny po útoku na Pearl Harbor vyhlásilo Německo USA válku.
Nemáme ropu, nevrátíte se
Ani Japonci, ani Němci nebyli ochotni vzít v úvahu obrovský hospodářský i lidský potenciál Spojených států. Zanedlouho se ukázalo, že Američané jsou schopni vést válku a vítězit na třech frontách zároveň – v Pacifiku, v Africe a nakonec i v Evropě. Japonsko přes veškerou snahu svých vojáků nebylo Američanům schopné konkurovat.
Navíc se Japonci se dopustili dalšího omylu, který možná odkoukali od Němců, pustili se totiž do boje na několika frontách. Armáda země vycházejícího slunce bojovala v Číně, v Pacifiku, v jihovýchodní Asii i v Barmě a téměř až u indických hranic. Japonské velení trpělo i nedostatkem obyčejných vojáků, protože většinu lidské síly spotřebovávalo japonské zemědělství. A co Japoncům scházelo ve válce nejvíce, to byl dostatek ropy. Na konci války byla situace s ropu tak tragická, že japonské bitevní lodě byly vysílány do bojů jen s nádržemi z poloviny plnými. S jejich návratem se už nepočítalo…
Japonci tedy byli zprvu podceňováni, ale posléze se dopustili úplně stejného omylu jako jejich protivníci. Ani Japonsko, ani Německo nemohly konkurovat lidským a materiálním zdrojům, kterými disponovaly USA a SSSR.
A jeden poválečný omyl navíc: Stalin je solidní partner
Je to přece takový hodný strýček. Strýček Joe, říkali mnozí lidé v Evropě i v Americe o Josifu Stalinovi. Má milý šibalský úsměv, je to hrdina, vůdce slavné Rudé armády. Když mu britský premiér Churchill na teheránské konferenci obřadně předal meč, určený hrdinným obráncům Stalingradu, Stalin jej zvedl a políbil. Ta fotografie obletěla svět. Na hladomory na Ukrajině, které způsobil, na teror 30. let nebo na vraždu tisícovek polských důstojníků v Katyni se raději zapomnělo. Stalinova popularita byla na vrcholu.
Vida, že i jeden z největších zločinců lidstva může být populární! Důvěřoval mu americký prezident Roosevelt, méně už pak Winston Churchill. Věřil mu i československý prezident Beneš, což se pro další vývoj v naší zemi ukázalo být jako více než zhoubné. Stalin si důvěru získával nepochybným osobním šarmem, jemným, ale i jízlivým až cynickým humorem. Na jaltské konferenci obveseloval americkou a britskou delegaci čtyřmi větami, které se naučil v angličtině: „Ale to jste řekl vy. No a co má být? Co se tu proboha děje? Záchod je támhle.“
O tom, že Stalin hodlá svůj despotický režim šířit i dál, se Západ přesvědčil velmi záhy. Američané ovšem měli dost energie a síly, aby nové hrozbě čelili. Josif Stalin má na svědomí životy 43 milionů lidí, tedy více než Adolf Hitler. Přesto nebyl nikdy souzen. Zemřel v roce 1953.
Ztráty na životech byl obrovské
Stát celkem % populace
SSSR 21 300 000 11,0
Německo 6 850 000 9,5
Polsko 6 123 000 17,9
Jugoslávie 1 706 000 10,9
Francie 810 000 1,9
Řecko 520 000 7,2
Rakousko 480 000 7,2
Rumunsko 460 000 3,4
Maďarsko 420 000 3,0
Itálie 410 000 0,9
Československo 400 000 2,7
Británie 388 000 0,8
Kolik lidí zabil holocaust?
Polsko (v hranicích z roku 1939) 2 900 000
SSSR (v hranicích z roku 1939) 1 250 000
Maďarsko 300 000
Rumunsko 250 000
Československo 245 000
Pobaltí 200 000
Německo (v hranicích z roku 1937) 160 000
Nizozemsko 104 000
Francie 64 000
Rakousko 58 000
Řecko 58 000
Jugoslávie 54 000
Itálie 8000
Ostatní 11 000
Technický pokrok ve vzduchu
Jak to tak bývá, nejmodernější vědecké a technické poznatky jsou nejprve aplikovány v armádním sektoru. Druhá světová válka byla líhní mnoha nových vynálezů a nových zbraní. Proměnilo se třeba využití vzdušných sil. Letadla nesloužila jen k útokům, ale i ke vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil. Značný pokrok zaznamenal systém protiletadlové obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva. Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudová letadla.
Námořnictvo dostalo ničivé zbraně
Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů, výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako byl sonar, hlubinné miny a konvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezením šnorchlu a uplatňování taktiky vlčích smeček.
V pozemní válce vládly tanky
Pozemní vedení války se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní. Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktiky Blitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků, nepřímá střelba, protitanková děla, protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosných kulometů a různých typů samopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednosti pušky a samopalu v sobě spojovala útočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád.
Bez moderní komunikace by to nešlo
Oblast komunikace byla během 2. světové války jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů. V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů pro šifrování, využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německá Enigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britská Ultra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na provádění mystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří první programovatelné počítače, řízené střely a balistické rakety (V1 a V2), a v projektu Manhattan vyvinuté jaderné zbraně.
