5 velkých zlomů: Jak snadno zanikne stát?

Dvacáté století bylo stoletím rušným. Vzhledem k mnoha geopolitickým změnám státy vznikaly a zanikaly, a to nejen třeba ve třetím světě, ale i v Evropě. Jen Československo nebo Jugoslávie zanikly během 20. století hned dvakrát. A rozpadnout se dokázala i taková supervelmoc, jakou byl Sovětský svaz…Dvacáté století bylo stoletím rušným. Vzhledem k mnoha geopolitickým změnám státy vznikaly a zanikaly, a to nejen třeba ve třetím světě, ale i v Evropě. Jen Československo nebo Jugoslávie zanikly během 20. století hned dvakrát. A rozpadnout se dokázala i taková supervelmoc, jakou byl Sovětský svaz…

1. Rakousko-Uhersko
(1867–1918)

Začátkem 20. století patřilo Rakousko-Uhersko mezi nejmocnější státy světa. Nevlastnilo sice žádné kolonie, což byl jeden z poznávacích znaků velmoci, ovšem i tak bylo vedle Británie, Francie, Německa, USA či Ruska důležitým světovým hráčem. Podunajská monarchie svou rozlohou zastiňovala i Francii a žilo v ní více než 50 milionů obyvatel.
Problémem monarchie bylo především to, že byla mnohonárodnostní. Žili zde Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rumuni, Chorvati, Slováci, Srbové, Slovinci, Italové, Židé a další národnosti. V éře vzrůstajícího nacionalismu zde konflikty mezi jednotlivými národy našly dobře obdělávanou půdu.

Slovanství na vzestupu
Nejdůležitější slovo v monarchii měli představitelé Němců a Maďarů. Proti nim ovšem stála slovanská většina. Začátkem století narůstal na Balkáně ruský vliv, který se projevoval v rozmachu panslavismu. Vídeň s nelibostí sledovala, jak se podobné tendence prosazují v sousedním Srbsku. Už v roce 1901 rakouský ministr zahraničí, hrabě Goluchowski, srbské vládě sdělil: „Rakousko-Uhersko nedovolí žádný útok na existující uspořádání ani změny, jež by odporovaly jeho životním zájmům či ohrožovaly jeho budoucí postavení.“
Slavjanofilství se neprojevovalo jen u jihoslovanských národů. I Češi byli připraveni přimknout se k „mohutnému ruskému dubisku“ na východě, což se jim později skutečně splnilo. Během sokolského sletu v roce 1901 ruský generál Rittich uveřejnil v českém tisku dopis, že Rusko je připraveno Čechům pomoci. „Češi by měli věřit v ruského Boha,“ psal Rittich. Někteří čeští politici na podobné výzvy slyšeli, například v červnu 1914 vypracoval Karel Kramář projekt Slovanské říše. Že si Rusové pod pláštíkem sladkých řečí jen připravují svůj můstek do střední Evropy, si uvědomovalo jen málo prozíravějších Čechů. Nehledě na to, že podunajské mocnářství se pomalými krůčky demokratizovalo, kdežto v carském Rusku vládly středověké podmínky.

Pozadí konfliktu
Přes různé národnostní třenice si monarchie udržovala určitou stabilitu. Střední Evropa byla plná menších národů a rakousko-uherské soustátí je svým způsobem chránilo před mocenskými zájmy Ruska a Německa. Jenže postupem času se Vídeň stále více dostávala do vleku Berlína, což ještě více vyostřovalo antagonismus mezi Germány a Slovany.
Začátek 20. století působil na první pohled idylicky, leč svět se pomalu chystal skočit do propasti. Průmyslová revoluce kladla nové nároky na odbyt i suroviny a velmoci se připravovaly k novému rozdělení světa. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Velké Británie a Francie. Neustále zároveň vzrůstal i spor mezi Vídní a Petrohradem o sféru vlivu na Balkáně. Vnitřní německá politika se klonila k zahájení preventivní války s Ruskem dřív, než mohutný stát na východě zesílí.

Co bude po válce?
Jak známo, záminkou pro vypuknutí první světové války se stal atentát na rakouského následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este. Rakousko-Uhersko poté zaútočilo na Srbsko a vzhledem k různým spojeneckým smlouvám byla zanedlouho v ohni bojů většina Evropy. Česká veřejnost vypuknutí války nepřijala s kdovíjakým nadšením. Přesto většina Čechů věrně bojovala za svého císaře, k přeběhům na druhou stranu fronty docházelo spíše ojediněle. Nelze jim to vytýkat, Rakousko-Uhersko bylo stabilním státem s řadou demokratických prvků. Císař byl uznáván jako opravdová hlava státu a pro řadu bojujících vojáků bylo nepředstavitelné jej zradit. I později proslulé československé legie byly tvořeny spíše z nedobrovolných zajatců, kteří se seznámili s Masarykovým programem, než ze skutečných „přeběhlíků“.
Představitelům české inteligence bylo jasné, že v případě vítězství Německa a potažmo Rakousko-Uherska by se české země jen stěží bránily nové vlně germanizace. Ostatně německý živel se svými plány ani příliš netajil, po vítězném skončení války měla být pozice Němců v monarchii ještě více upevněna.

Není třeba Rakousko rozbít
Státy, bojující proti Německu a Rakousku, zprvu neměly zájem na demontáži (destrukci?) habsburské monarchie. Ještě v prosinci 1917 americký prezident Woodroow Wilson prohlašuje: „Jsme sami sobě povinni prohlásit, že si nepřejeme oslabit nebo přetvořit Rakousko-uherskou říši.“ Zdálo se, že monarchie válku přečká.
Situace se však pomalu začala obracet, a to především díky třem faktorům. Tím prvním byly neúspěchy rakousko-uherské armády a vůbec celá válečná situace, která se pro Vídeň čím dál více zhoršovala. Císař Karel I. se několikrát pokusil o tajná mírová jednání, nikdy však neuspěl. Dalším faktorem, který rozhlodával Rakousko, byla činnost některých politiků v emigraci, především československých a jihoslovanských. Ti přesvědčovali politiky ve Washingtonu, Paříži, Londýně či Římě o nutnosti rozbití monarchie. A konečně posledním činitelem, který na Rakousko působil jak lučavka na zlato, byla vnitřní situace a vzrůstající sociální neklid.

Vakuum po Habsburcích
V lednu 1918 přednáší Wilson před kongresem svých Čtrnáct bodů. Volal v nich po otevřené diplomacii, svobodě v obchodu, celosvětovém odzbrojení, právu národů na sebeurčení a po vzniku Společnosti národů. V desátém bodě prezident žádal vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska. To už ovšem v té době československé a jihoslovanské politické emigraci nestačilo. Od jara 1918 západní státy prosazují rozbití monarchie. „Spojí-li se Jihoslované ve společném státě, vytvoří státní útvar dostatečně silný, aby ve střední Evropě zaujal přední místo a dokázal se postavit jakékoliv federaci německy mluvících národů, která by zde mohla vzniknout,“ tvrdil britský specialista na poválečné uspořádání Evropy Thomas Holditch.
Češi proklamovali samostatnost 28. října, rakouští Jihoslované o den později, Slováci se k Čechům přidali 30. října. Monarchie byla rozbita, na její půdě vznikly nové státy: Československo, Rakousko, Maďarsko a Jugoslávie. Rovněž bylo obnoveno Polsko, část bývalého území Rakouska-Uherska získaly i Itálie a Rumunsko.
Ve střední Evropě tak vzniklo několik malých států, mezi kterými častokrát panovala řevnivost. Hranice mezi nimi nebyly vždy spravedlivé. Objevilo se zde mocenské vakuum, které později zprvu využil Hitler a potom i Stalin. Ovšem těžko si představit, že by se monarchie vzhledem k národnostním vášním dokázala jakkoliv udržet, její rozpad byl historicky nevyhnutelný. A ani ona by nedokázala čelit nacistické agresi.

Nejvýznamnější království a země, zastoupené v říšské radě (Předlitavsko) 1910
země      hlavní město (počet obyvatel)  rozloha v km²  obyvatelstvo
Království české (Čechy)   Praha (224 000)   51 948  6 769 000
Království haličsko-vladiměřské (Halič)  Lvov (206 000)    78 493   8 025 000
Dolní Rakousy     Vídeň (2 031 000)   19 822   3 532 000
Horní Rakousy     Linec (71 000)    11 981   853 000
Markrabství moravské (Morava)  Brno (126 000)    22 222   2 622 000
Rakouské Přímoří (Město a území Terst, Okněžněné hrabství Gorice a Gradiška, Markrabství Istrie)      Terst (161 000)   7969   895 000

Země Svatoštěpánské koruny (Zalitavsko) 1910
země      hlavní město    rozloha v km²  obyvatelstvo
Království uherské    Budapešť (882 000)   282 297  18 265 000
Království chorvatsko-slavonské  Záhřeb (80 000)   42 534  2 622 000

Pod společnou správou obou částí 1910
země      hlavní město    rozloha v km²  obyvatelstvo
Bosna a Hercegovina    Sarajevo (52 000)   51 082   1 932 000

Obyvatelstvo Rakousko-Uherska podle mateřského jazyka

Němčina    24 %
Maďarština    20 %
Čeština    13 %
Polština    10 %
Ukrajinština a rusínština  8 %
Rumunština    6 %
Chorvatština    5 %
Slovenština    4 %
Srbština    4 %
Slovinština    3 %
Italština    3 %

2. NDR – sloučení s bohatším sousedem
(1949–1990)

Byl to stát, který byl v lecčem zvláštní. Každý pátý obyvatel byl konfidentem tajné policie. Uprostřed tohoto státu byla zdí obehnaná výspa svobody v podobě Západního Berlína. Po celou dobu své existence byl okupován cizí mocností. Symbolizovaly jej umělohmotné lžičky, kempy na studeném Baltu, nadopovaní sportovci a bakelitové vozy Trabant. A jmenoval se Německá demokratická republika.
Otázka „co s Německem“ světovým politikům vrtala hlavou už během 2. světové války. Sovětský vůdce Stalin měl v tomto ohledu zcela jasno, Německo měli ovládnout bolševici a jeho území se mělo stát nástupištěm pro další komunistickou agresi. Západ váhal mezi dvěma variantami, Německu měla být buď poskytnuta významná hospodářská pomoc a mělo být postaveno na nohy, nebo mělo být rozděleno mezi několik malých států a zcela zbaveno svého průmyslu.

Morgenthauův plán
Mezi zajímavé dokumenty té doby patří například plán amerického ministra financí Henryho Morgenthaua. Morgenthau byl zastánce tvrdého postupu vůči Němcům a podle toho jeho návrh také vypadal. „Touha Němců po válce je stejně tradiční jako naše [americká] touha po svobodě,“ psal Morgenthau, „Němci si budou spíše pamatovat to, jak blízko měli k vítězství, než to, jak byli poraženi.“ Německo mělo být rozděleno na tři územní celky, Sársko a Porýní měly připadnout Francii.
Plán byl k Němcům nesmlouvavý. „Všechny průmyslové závody a zařízení, které nebyly zničeny během vojenských akcí, budou buďto kompletně rozebrány a odvezeny z této oblasti, nebo kompletně zničeny. Veškeré zařízení bude odstraněno z dolů a doly budou celé zničeny,“ psalo se v jeho třetím bodě. Morgenthau žádal i uzavření univerzit, pochopitelně i zničení veškerých vojenských zařízení a rozsáhlé reparace. Německo se mělo stát agrárním státem.

Stalin otcem NDR
Historie se však ubírala jiným směrem. Válka sice skončila, ale rozpory mezi vítěznými mocnostmi se začaly stále více vyostřovat. Po porážce Německa spojenci bylo obsazené území rozděleno do čtyř okupačních zón. V červnu 1945 převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní komise. Ještě téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně.
Američané a Britové si brzy uvědomili, že se do Německa musí vrátit normální život. Ostatně řada amerických průmyslníků viděla v Německu velký potenciál pro své zisky. Navíc Moskva na Německo stále více tlačila, v roce 1948 dokonce Stalin nechal zablokovat přístupy do berlínských sektorů, které spravovali spojenci. V září 1949 vznikla z britské, americké a francouzské okupační zóny Spolková republika Německo. SSSR reagoval o měsíc později vyhlášením Německé demokratické republiky, která se zcela ocitla v rukou komunistů.

Jak se staví zeď
Východní Němci tak plynule přešli z jedné totality do druhé. V roce 1953 ještě vyšli do ulic, aby protestovali proti zhoršující se ekonomické situaci a proti plundrování své země Sovětským svazem. Sovětská vojska tyto masové protesty tvrdě potlačila, odhady hovoří až o jednom stu lidí, které sovětská armáda a východoněmecká milice připravily o život.
Velkým problémem NDR byla emigrace zvláště vzdělaných lidí. Například v roce 1953 opouštělo východní Německo 37 000 lidí měsíčně. Nebylo to až zas tak složité, uprostřed NDR byla „díra v železné oponě“. Mezi západním a východním Berlínem byl totiž pohyb relativně volný. Pro východoněmecké komunisty i pro jejich poručníky z Kremlu byl tento stav trvale neudržitelný. V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR hranice se západním Berlínem a přerušily je ostnatým drátem. O tři dny později, 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu. Začala růst jedna z nejostudnějších staveb moderních dějin: Berlínská zeď.

Věrný pes Moskvy
NDR patřila k největším patolízalům Moskvy, v tomto ohledu jí mohlo konkurovat snad jen Husákovo Československo. Země byla prolezlá policejními špicly, z nichž řada z nich měla nevyjasněnou minulost z nacistické éry. Východní Němci nešetřili kritikou vůči Dubčekovým reformám a aktivně se účastnili i vpádu Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Vzhledem k historickým reminiscencím na československé území vstoupil jen omezený kontingent, který byl záhy stažen. Každopádně to byl první případ od konce druhé světové války, kdy noha německého vojáka vstoupila do cizí země.
Vnitřní politika NDR se vyznačovala tzv. gulášovým socialismem. Vládnoucí berlínská klika se postarala o relativní dostatek spotřebního zboží, na oplátku od svých oveček požadovala poslušnost a zdržení se veškeré kritiky vůči režimu. Tento model se zřejmě natolik osvědčil, že jej během tzv. normalizace přijali i českoslovenští komunisté.

První trhliny
Hospodářská a politická stagnace společně s nástupem Michaila Gorbačova do kremelského vedení vedla k tomu, že uvnitř východoněmecké společnosti začalo v druhé polovině osmdesátých let docházet k vnitřním pnutím. Včele státu byl přestárlý Erich Honecker, člověk zodpovědný za smrt 192 lidí, kteří se pokusili překročit hranice se SRN. Honecker se děsil jakýchkoliv změn, i v tom nalézal shodu s tehdejším československým vedením.
Koncem osmdesátých let však železná opona začala poněkud rezavět. Když Maďarsko otevřelo hranici se sousedním Rakouskem, Moskva kupodivu neprotestovala. Gorbačov měl v SSSR svých problémů dost a svým východoevropským satelitům dal jasně najevo, že se do jejich záležitostí plést nebude. V červnu roku 1989 německý kancléř Helmuth Kohl podepsal s Michailem Gorbačovem prohlášení, ve kterém se mimo jiné pravilo, že každý národ má právo svobodně určovat svůj osud. Sověti začali pomalu a nenápadně z NDR stahovat svá vojska a cesta ke sjednocení Německa se pomalu otevírala.

A poslední zhasne…
Na začátku ledna 1989 skupina uprchlíků obsadila západoněmecké velvyslanectví v Berlíně. Šest lidí se uchýlilo i na ambasádu SRN v Praze a čtyři na misi v Budapešti. V létě toho roku však nastal skutečný exodus. Západoněmecká ambasáda v Praze se stala doslova uprchlickým táborem. Na zahradě na Malé Straně přežívaly tisíce lidí. Podobné scény probíhaly i ve Varšavě.
Uprchlíci si nakonec prosadili svou. Východoněmecká vláda je oficiálně vypověděla ze země a vlaky je pak přepravily do SRN. Vlna emigrace pokračovala celý podzim. Z té doby pochází vtip: „Víte, jak se volá do NDR?“ „???“ „Je tam někdo?“

Zeď padá
Podzim roku 1989 byl ve východní Evropě ve znamení revolucí. Honeckerův režim plánoval mohutné manifestace, NDR měla slavit své čtyřicáté narozeniny. Demonstrace se opravdu uskutečnily, ovšem poněkud jiné, než jaké si berlínské politbyro představovalo. Občané Berlína, Lipska a poté i dalších měst vyšli do ulic, aby otevřeně vyjádřili nesouhlas s režimem. Oslavy se pak sice uskutečnily, ale na Honeckerovi, stojícím na tribuně, byl patrný velmi kyselý výraz. Věřil totiž, že se jej sovětský vůdce Gorbačov zastane, ten se však k němu obrátil zády.
Honecker musel pak na svou funkci rezignovat, ale utržený balvan nespokojenosti už nešlo zastavit. Statisícové demonstrace byly na denním pořádku. Lidé především žádali více demokracie, ekonomické reformy nebo náhradní vojenskou službu. A 9. listopadu došlo ke splnění snu mnoha Němců, ale i dalších lidí na celém světě. Nenáviděná zeď v Berlíně padla. Na tiskové konferenci, kterou přenášela televize, předčítá člen východoněmeckého politbyra, Günter Schabowski, usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody. Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpovídá Schabowski: „Podle mého názoru ihned“. V příštích hodinách dochází k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech. Kolem jedenácté hodiny večerní východoněmecká pohraniční stráž kapituluje a o půlnoci proudí desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do západního Berlína. V prvních třech dnech hranici překročily dva miliony východních Němců.

NDR na smetišti dějin?
Je tu ovšem otázka: Má se Německo sjednotit, nebo nikoliv? Především z Polska a Francie zaznívaly varovné hlasy (Poláci byli diplomatickou cestou několikrát ujištěni, že Německo nebude trvat na revizi své východní hranice). Jeden francouzský politik dokonce prohlašoval, že miluje Německo natolik, že je rád, že existují Německa dvě. Ani Sovětský svaz se na možnost sjednocení Německa netvářil nijak nadšeně. V roce 1990 začala jednání tzv. 2+4, kterých se účastnili zástupci NDR, NSR, SSSR, USA, Británie a Francie. Sovětský vliv v té době ve světě slábl, Moskva nakonec se sjednocením souhlasila, nezamítla ani to, že spojené Německo zůstane součástí Severoatlantické aliance. Spolková republika se vůči SSSR vykoupila značnými ústupky, zejména v ekonomické oblasti.
Nejdříve byla vytvořena poštovní unie, následovala unie měnová, kdy kurz obou platidel byl stanoven 1:1. Postupně se začaly slučovat i různé instituce, například odbory a politické strany. NDR v té době již zažívala agónii a připravovala se opustit scénu. 3. října 1990 bylo na mapě Evropy znovu již jen jediné Německo.
Sjednocení se neobešlo bez problémů. Objevila se averze mezi západními a východními Němci. Řada občanů bývalé NDR dodnes pociťuje tzv. ostalgii (?? n-?), se slzou v oku vzpomínají na Honeckerovy časy. Ovšem sjednocení Německa bylo historicky nevyhnutelné a prospěch z něj nemají jen Němci.


Berlínská zeď
K prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo 24. srpna 1961 (k poslednímu 5. února 1989). Během osmadvacetileté existence Berlínské zdi zde při pokusu doložitelně zemřelo 222 lidí, často i v důsledku vykrvácení, protože východoněmecká pohraniční stráž nechala zraněné několik hodin v oblasti strážních pásů bez pomoci ležet. Východoněmecký vůdce Walter Ulbricht ji nazýval antifašistickým ochranným valem, pro veškerý civilizovaný svět to však byla zeď hrůzy. Berlínské muzeum zdi dokumentuje i německé oběti ostrahy hranic dalších států komunistického tábora, tedy i socialistického Československa. Pokus o útěk z ČSSR na Západ se podle aktuálních statistik stal osudným 21 východoněmeckým občanům. Naopak mezi oběťmi pokusů o útěk na Západ z NDR jsou zapsáni i čtyři Češi.
Zeď byla dlouhá více než 106 kilometrů. Byla poskládána ze 3,6 metru vysokých betonových segmentů. Střežilo ji 14 tisíc vojáků a 600 psů, kromě betonové zdi ji tvořily další zdi, ostnaté dráty, strážní věže, signální zařízení a mnoho dalších zabezpečení. Rozdělila 192 ulic, 32 železničních tratí, osm linií metra a příměstské dopravy a tři dálnice.

Dobové rady československým turistům, mířícím do NDR na dovolenou v roce 1989

*    Šance na získání místa v hotelech je prakticky nulová, většina turistů nalezne dočasný domov v  některém z 500 kempinků.            
*    Pracovníci turistických služeb NDR již nyní varují, že není radno jezdit do kempu bez rezervace, získané u některé z tuzemských cestovních kanceláří. Neohlášení návštěvníci riskují, že neseženou žádné místo ke stanování. Letošní suché počasí může místy vyvolat problém s pitnou vodou.                                        
*    Motoristé nechť se dostatečně zásobí dostatečným množstvím benzinových talonů, které prodává Autoturist, v krajním případě i krajské pobočky cestovní kanceláře Reiseburo v NDR. Při poměrně řídké síti benzinových čerpadel přijde vhod kanystr. Například mezi Drážďany a Berlínem je pouze jediná benzinová stanice, u které se čekací může protáhnout až na hodinu.                           
*    Majitelům škodovek se určitě vyplatí mít ve voze alespoň základní náhradní díly. O součástky k vozům československé výroby je stále nouze.                  
 

Trabant – symbol NDR
Trabant je jedna ze značek, vyráběných v minulosti automobilkou Sachsenring v saském městě Zwickau. V předválečném období patřila továrna automobilce Horch, která se zabývala výrobou luxusních vozidel. 7. listopadu 1957, v den 40. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, sjel z pásu první Trabant 500 (P50); ke konci roku 1959 byla ukončena výroba modelu P70.
V roce 1962 byla představena verze P60, která se od svého předchůdce odlišovala jen minimálně. Teprve v roce 1964 byla karoserie Trabantu významně přepracována a výsledkem se stal Trabant 601 (P601). Ve stejné podobě, jen s malými změnami, byl Trabant 601 vyráběn až do července roku 1990. Ve své době byl Trabant 601 velmi progresivním automobilem, který byl jako první v masové míře vyráběn z plastů. Poháněl ho dvoutaktní, vzduchem chlazený dvouválec o výkonu 26 koní. Vybaven byl čtyřstupňovou převodovkou s volnoběžkou. Na přání byla montována poloautomatická převodovka Hycomat. Trabant 601 byl k dostání s dvěma stupni výbavy (S nebo de Luxe) a ve dvou karosářských variantách – Limousine a Universal (Combi). Mimo to byla vyráběna i verze Tramp s plátěnou střechou a plátěnými dveřmi, která byla využívána východoněmeckou policií a později byla k dispozici i v civilním provedení.
Během celého období výroby docházelo jen k minimálním inovacím, přestože byla připravena celá řada velmi zdařilých prototypů. Jedinou výraznější inovací bylo zahájení montáže již vodou chlazených čtyřtaktních motorů Volkswagen v roce 1990, při které i karoserie prodělala drobné omlazení. Poslední trabant byl vyroben v dubnu roku 1991.

3. Sovětský svaz – zánik supervelmoci
(1917–1991)

Americký prezident Ronald Reagan Sovětský svaz nazval Říší zla. A jistě měl pravdu, vždyť mezi lety 1917 až 1987 padlo za oběť sovětskému státnímu teroru více než 60 milionů lidí. Ještě v roce 1989 se zdálo, že skutečně bude platit verš z hymny SSSR: Nerozborný svaz spojila na věky velká Rus. Jenže za dva roky bylo vše zcela jinak.
Sovětský svaz musel koncem osmdesátých let čelit stále větším problémům. Ekonomická situace byla neutěšená, na povrch se vynořily národnostní problémy a země pomalu ztrácela své zahraniční postavení. Nijak nepomohly ani reformy, které se pokoušel od roku 1985 zavádět tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Do konce roku 1989 padl tuhý bolševismus ve většině zemí sovětského impéria.

Litevský příklad
11. března 1990 vydaly tiskové agentury celého světa překvapivou zprávu: „Litevská SSR od dnešního dne již neexistuje. Nový název zní Litevská republika a země se vrací ke státní symbolice nezávislého státu před rokem 1940.“ Svět užasl – malá Litva hodlá utéci sovětskému medvědovi! Moskvě se litevský postup pranic nelíbil, byť ústava SSSR možnost odtržení republik připouštěla. Ovšem v Rusku nebývá zvykem dodržovat ústavní principy…
Gorbačov okamžitě zareagoval. Litva byla ihned odříznuta od dodávek ropy a zemního plynu, její území začala obsazovat vojska sovětského ministerstva vnitra, padli první mrtví. Vilnijus pod tlakem své vyhlášení nezávislosti pozastavil, ale první kámen k rozpadu SSSR byl položen. Svou touhou po nezávislosti se již netajili ani Estonci a Lotyši.

Srpnový převrat
V březnu 1991 proběhlo všesvazové referendum, ve kterém se tři čtvrtiny obyvatelstva vyjádřily pro zachování SSSR. Bylo dohodnuto, že republiky podepíšou novou svazovou smlouvu, která jim předá více kompetencí. Konzervativní křídlo komunistické strany však vycítilo obavy z rozpadu země. 19. srpna 1991 se staré kádry pokusily o státní převrat. Byl vyhlášen výjimečný stav. Gorbačov byl internován na Krymu, oficiálně kvůli zdravotním komplikacím.
Pučisté však svůj pokus do konce nedotáhli. Proti nim vystoupil zejména tehdejší prezident Ruské federace (tehdy ještě jedné ze sovětských republik) Boris Jelcin, na jeho stranu se přidaly i některé elitní oddíly sovětské armády. Desetitisíce obyvatel Moskvy byly připraveny chránit parlament. Proti převratu ostře vystoupily i další republiky SSSR, zejména pobaltské, ale i třeba Ukrajina. Rozdělila se i tajná policie KGB, konzervativci si hodlali držet své mocenské pozice, řada důstojníků však byla připravena vyměnit politickou moc za moc ekonomickou.

Dohoda z pralesa
Jakmile sovětský parlament pod tlakem událostí potvrdil ve funkci prezidenta SSSR Michaila Gorbačova, bylo jasné, že puč ztroskotal. Nevyšel z něj ovšem vítězně Gorbačov, ale Boris Jelcin. Ten si dokonce dovolil pouhé čtyři dny po převratu zakázat Komunistickou stranu SSSR. Po těchto událostech odstředivé tendence jednotlivých republik ještě zesílily.
I tehdy však ještě málokdo ve světě očekával, že se SSSR skutečně rozpadne. Ano, pobaltské země se odtrhnou, ale zbytek jistě zůstane zachován, říkalo se. Když začátkem prosince se sešli prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska v Bělověžském pralese, nikdo však od této schůzky nečekal nic převratného. Ovšem komuniké, které ze schůzky vzešlo, způsobilo šok: „My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny, konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.“

Skutečně SSSR zanikl?
Zbytek světa ve své většině přijal zánik SSSR s ulehčením, byť se smíšenými pocity spojenými především s otázkou, co bude dál. V samotném postsovětském prostoru je rozpad SSSR vnímán jinak, celých 60 procent Rusů zániku impéria lituje. I nynější ruský premiér Putin se nechal slyšet, že konec Sovětského svazu byl největší chybou 20. století.
Současné Rusko nenápadně a zvolna opět obsazuje prostor, který SSSR vyklidil. Řada důstojníků KGB záhy pochopila, že v novém prostředí se jim otevírají nové možnosti. Koneckonců jak prezident Medveděv, tak premiér Putin by o své práci v KGB mohli vyprávět celé hodiny, kdyby chtěli. Roste zejména hospodářská moc Ruska. A Kreml si čím dál více prosazuje své vlastní zájmy po vzoru SSSR, mimo jiné i ve středoevropském regionu…

4. Jugoslávie – Krvavý rozpad
(1918–1991)

Stát se může rozpadnout relativně klidně, někdy se tak ovšem stane za krveprolití, které dosáhne obludných rozměrů. Mementem v tomto ohledu je zánik pro Čechy kdysi turisticky tolik atraktivní Jugoslávie. Zatímco v devadesátých letech západní Evropa odstraňovala bariéry, několik stovek kilometrů od ní docházelo k nejhorším zvěrstvům…
Jugoslávie, podobně jako Československo, vznikla v roce 1918, tehdy se však tento mnohonárodnostní útvar jmenoval Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Do vínku tento stát dostal řadu problémů. Kromě řady národů a náboženství, které nekoexistovaly vždy v míru, to byla nestejná ekonomická a kulturní úroveň jednotlivých částí. Tu se vlastně nepodařilo zcela odstranit nikdy.

Jugoslávské království
Už v počátcích své existence byla Jugoslávie značně nestabilní zemí. Časté střídání vlád a různé nepokoje vedly tehdejšího krále Alexandra I. k vyhlášení samovlády. Okamžitě byly zakázány všechny politické strany, založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. Zároveň dal státu nový název – Jugoslávie.
Pod povrchem však doutnal budoucí požár. Představitelé ostatních národností vyčítali Bělehradu značnou míru centralizace. Král se v roce 1934 stal obětí atentátu, který spáchal probulharský Makedonec Veličko Kerin. V té době začal na Balkán zároveň silně pronikat německý ekonomický vliv a Jugoslávie se pomalu dostávala do vleku nacistické diktatury. Podobně jako v jiných zemích, Německo i zde sledovalo podporu iredentismu, především chorvatské části země.

První rozpad
V roce 1941 Jugoslávie přistupuje na přímé politické spojenectví s Hitlerem. To ovšem vyvolalo rozsáhlé nepokoje a regent princ Pavel, který k paktu přistoupil, byl nucen odstoupit. Armáda provedla převrat a hodlala provádět politiku neutrality, což byla v té době poněkud naivní představa. Bělehrad ujistil Berlín, že změna vlády není namířena proti němu, leč Hitler odmítal přistoupit na to, že by si Jugoslávie mohla dělat vlastní politiku.
Odpověď Němců byla rychlá a zdrcující. Jugoslávská armáda, vyzbrojená především zbraněmi československé výroby, byla vnitřně zcela rozleptána. Chorvaté masově dezertovali, když se dozvěděli, že jim Hitler dovolí mít svůj vlastní stát. Během několika dní byla země zcela obsazena, Bělehrad byl německým letectvem totálně zničen. Slovinsko poté bylo rozděleno mezi Německo, Itálii a Maďarsko, Chorvatům byl ponechán vlastní stát za předpokladu, že bude úzce s Německem a Itálii spolupracovat. V Srbsku byl vyhlášen vojenský okupační režim.

Roztržka se Stalinem
V té době se na scéně objevuje muž, se kterým bude pojem Jugoslávie na léta spojen. Není jím nikdo jiný než Josip Broz Tito – z půlky Chorvat, z půlky Slovinec, ale vnitřním přesvědčením především komunista a Jugoslávec. Jeho partyzánské oddíly úspěšně bojovaly proti okupantům, za což si vysloužil podporu nejen ze strany SSSR, ale i západních zemí.
Po skončení války se Titovi podařilo obnovit Jugoslávii v předválečných hranicích a uzurpovat veškerou moc. Zpočátku sledoval Stalinovu linii, kremelský pán dokonce Titovi doporučoval, aby anektoval Albánii: „Měli byste spolknout Albánii. Čím dříve, tím lépe,“ řekl jednou delegaci jugoslávských komunistů. Od konce čtyřicátých let však mezi Bělehradem a Moskvou ochladly až na bod mrazu. Pro SSSR a jeho nohsledy ve střední a východní Evropě se Tito stal symbolem největšího zla.

Předpověď CIA
Západ v Jugoslávii viděl díru v železné oponě a hospodářsky ji podporoval. Tito podporu rád přijímal, ale nadále prohlašoval, že jen Jugoslávie je na správné cestě ke komunismu. Během studené války země lavírovala mezi oběma tábory, vnitřní situace se relativně uklidnila, byl zaznamenán i ekonomický růst, ovšem za cenu mocného zadlužení do budoucnosti.
Tito umírá v roce 1980 a s ním odchází vlastně jediný stabilizující prvek. Osmdesátá léta jsou v Jugoslávii spojena s ekonomickou krizí a s novým vzmachem nacionalistických vášní. Tajná zpráva, kterou v té době zpracovala americká služba CIA, hovoří o tom, že Jugoslávie se do deseti let rozpadne a že se tak rozhodně nestane klidným způsobem.
Jako první se objevily problémy v srbské autonomní oblasti Kosovo, kde žije početná albánská menšina. V prosinci 1990 se pak ve Slovinsku uskutečnil plebiscit o jeho nezávislosti. Výsledek byl jasný: 88 procent voličů hlasovalo pro nezávislost.

Jednotná Jugoslávie vydrží
Ještě v listopadu 1990 se chorvatští a slovinští představitelé vyslovovali proti odtržení svých zemí. Tehdejší chorvatský premiér Josip Manolič mimo jiné tehdy prohlásil: „Racionálně uvažující politikové si uvědomují, že vyspělá Evropa raději otevře náruč jednotné Jugoslávii.“ Jugoslávský premiér Ante Markovič několikrát vyjádřil přesvědčení, že rozpad Jugoslávie je zcela nerealistickým scénářem. S odkazem na výše zmíněnou zprávu CIA, která se v té době dostala na veřejnost, podotkl: „Tato výkonná zpravodajská služba ve svých hodnoceních v minulosti chybila tolikrát, že není důvodu nevěřit, že se plete i nyní.“  Slovinský ministr zahraničí Dmitrije Rupel pak podotkl: „Slovinsko nevystoupí z jugoslávské federace, neboť je její ústavní součástí a pomohlo ji vytvořit.“
Vše nakonec bylo jinak. Svou roli sehrála i média, častokrát nenápadně podporovaná jednotlivými zájmovými uskupeními. Srbský tisk například rozpoutal kampaň, ve které tvrdil, že začalo tajné vyzbrojování Chorvatů. Zbraně se v rukou některých civilistů skutečně objevily. Vášně vyvolal i film, který odvysílala bělehradská televize, a který ukazoval, že klíčoví ministři tehdejší chorvatské vlády byli zapleteni nejen do ilegálního vyzbrojování příslušníků vládnoucí strany, ale osobně připravili seznamy osob, určených k fyzické likvidaci, a ozbrojenou vzpouru proti jugoslávské armádě. Mimochodem, na pašování zbraní do Jugoslávie měli svůj podíl i někteří českoslovenští „obchodníci“.

Kdo stojí v pozadí?
Problémem jednotlivých jugoslávských republik bylo to, že etnické hranice se nedaly v podstatě nakreslit. Například v Chorvatsku žila početná srbská menšina, Bosna a Hercegovina byly národnostně zcela promíchané. Zájem na rozpadu Jugoslávie však měl leckdo, nejen sami nacionalisté v ní žijící. SSSR byl sice těsně před rozpadem, ale jeho tajné služby rády viděly pronikání ruského vlivu na Balkán. Při oslabení místních státních útvarů by získání vlivu jistě bylo jednodušší. Svou polívčičku si přihrál i Vatikán, který tradičně katolickému Chorvatsku slíbil půjčku v hodnotě čtyř miliard dolarů. Spekulovat lze i o zásazích z muslimského světa, vždyť v Bosně a v Kosovu se řada osob k islámu hlásila a hlásí.
Rok 1991 je rokem, kdy destrukce Jugoslávie nabývá vrcholu. 23. května poprvé promluví zbraně. Ve slovinském městečku Pekre, armáda obkličuje výukové středisko slovinské polovojenské organizace zvané Teritoriální obrana. Následně nechala slovinská vláda zastavit přísun elektrické energie do kasáren armády, která se raději takticky stáhla.

Válka začíná
O dva dny později vyhlašují Chorvaté i Slovinci nezávislost. Jako první nový stav uznává Německo a o správnosti tohoto kroku se dodnes vedou spory. Záhřeb však zároveň dává najevo, že intervenci federálních jednotek v sousedním Slovinsku nebude bránit. Bělehrad vskutku ve Slovinsku zakročil, ovšem armáda situaci hrubě podcenila. Ač lépe vybavená a početně silnější, nezvládla logistiku celé akce. Neměla třeba dostatek potravin, takže Slovincům stačilo nechat některé jednotky vyhladovět. Zároveň se však jugoslávská armáda obává reakce okolního světa. Obě strany raději zasednou k jednacímu stolu. Koncem roku je Slovinsko již skutečně nezávislé.
Proces pozvolného rozpadu země však zdaleka nebyl u konce. Další konflikty propukly v Chorvatsku, kde žila silná srbská menšina, která usilovala o odtržení svých teritorií od Záhřebu. Byla zde vyhlášena Republika Srbská krajina. Boje zde probíhaly až do roku 1995, kdy Chorvaté území definitivně obsadili. Ze svých domovů bylo vyhnáno 200 000 lidí. Zde už se obě strany dopouštěly zvěrstev, která Evropa od konce druhé světové války nepamatovala.

Svět dělá slepého
Nejničivější a nejhorší z jugoslávských válek byla ta, která zuřila v Bosně a Hercegovině. Dva váleční zločinci, tehdejší vůdčí představitelé Chorvatska Franjo Tudman a Srbska Slobodan Miloševič, se tajně dohodli na rozdělení Bosny mezi své země. Zatímco civilisté byli vražděni bandity a samozvanými polovojenskými jednotkami, okolní svět se k pořádnému zásahu neodhodlal a vlastně jen přihlížel. Válka v Bosně vstoupila do povědomí především srebrenickým masakrem 8000 muslimů, který mají na svědomí srbské jednotky. V zemi probíhala genocida netušených rozměrů. I přes příměří z roku 1995 je v zemi dodnes situace velmi napjatá.
Nezávislost získala i nejjižnější část bývalé Jugoslávie – Makedonie, která na mezinárodní scéně vzhledem k nesouhlasu s jejím názvem ze strany Řecka působí pod poněkud zvláštním jménem bývalá jugoslávská republika Makedonie. Z Jugoslávie tak na nějakou dobu zůstal jen svazek Srbska a Černé Hory. Ani ten však nevydržel, v roce 2006 se Černá Hora vyhlásila za nezávislou, o dva roky později stejný krok provedla jihosrbská provincie Kosovo.
Znalci poměrů na Balkáně hovoří o tom, že každých 50 let zde propukne nějaký konflikt. Bude především na ostatní Evropě, aby se jugoslávská tragédie již znovu neopakovala.


5. Československo – sametový rozvod
(1918–1992)

Většina našich čtenářů má v osobních dokladech zapsanou jako zemi svého narození Československo. Tento stát během své nedlouhé existence stačil zaniknout hned dvakrát. Prvnímu rozpadu v roce 1939 byl věnován letošní dubnový SPECIÁL 21. STOLETÍ. Druhý rozpad má ještě většina Čechů a Slováků v živé paměti.
Už během listopadových událostí v roce 1989 se objevují první příznaky budoucích česko-slovenských problémů. V Praze vzniká Občanské fórum a jeho odnože se pak množí po celém území Československa. Zatímco v Košicích tento název berou za svůj, v Bratislavě se rodí Verejnosť proti násiliu.

Válka o pomlčku
Mezi Čechy a Slováky v té době nepanuje nenávist, ale spíše řevnivost. Navzájem si vyčítají, že je ten druhý finančně zvýhodňován. Slováci mají navíc pocit, zřejmě i oprávněný, že svět vnímá Československo jen jako „Czechs“ – Čechy. Na Slovensku je obnovena Slovenská národní strana, která má jasný cíl – samostatné Slovensko. Ta ze začátku získala podporu především z řad poválečné slovenské emigrace.
Prvním velkým konfliktem mezi českou a slovenskou politickou reprezentací byl spor o nový název státu. Tehdejší prezident Václav Havel zprvu navrhl, aby se ze jména země vypustilo slovo socialistická, čímž by se československý stát vrátil k prvorepublikovému názvu. Po protestech z Bratislavy Havel zkusil jiný návrh: Republika česko-slovenská.
A oheň byl na střeše. V Bratislavě i v jiných slovenských městech proběhly demonstrace, kde se už začala provolávat hesla o odtržení. Po vleklých tahanicích byl nakonec schválen poněkud pitvorný název Česká a Slovenská federativní republika.

Kdo na koho doplácí?
V květnu 1990 se poprvé hlas pro rozdělení ozval i z Čech. Jeho nositelem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Nicméně průzkumy veřejného mínění hovořily jasnou řečí – pro udržení federace je 90 % Čechů a 80 % Slováků. Jenže zároveň 70 % procent Slováků bylo toho názoru, že Češi jsou ve společném státě zvýhodňováni, stejný počet Čechů pak zastával opačný názor. Jaká byla fakta? Například v letech 1969 až 1988 byla slovenská spotřeba vyšší o 296 miliard korun než slovenská produkce. Rozdíl byl vyrovnáván z českých peněz.
Svou roli sehrály i ekonomické potíže s transformací socialistické ekonomiky. Na Slovensku byly větší souvislosti s rušením tamních zbrojařských závodů, pro které již nebyl odbyt. Toho obratně využívaly separatistické kruhy. Slovenští národovci ve volbách v létě 1990 pronikli i do parlamentu, tendence k odtržení se začaly projevovat i v Křesťansko-demokratickém hnutí pod vedením Jána Čarnogurského.

Mečiarova hra
Roky 1990 a 1991 byly v Československu ve znamení boje o kompetence mezi republikovými a federálními orgány. Na Slovensku se stále více ozývalo heslo „Preč s ČSFR“, nicméně politici se uklidňovali tím, že toto vyřvává jen pár extremistů, mlčící většina je pro federaci. Ale když byl 14. března 1991 v Bratislavě napaden separatisty prezident Havel, situace začínala být vážnější.
Zároveň si svou hru rozehrál i tehdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar. Svými líbivými projevy dokázal na svou stranu strhnout značnou část slovenské veřejnosti – velmi bystře pochopil, jak se provádí populistická politika. Zprvu byl federalistou, poté, co byl odvolán z funkce premiéra republikové vlády, začal hovořit více o konfederaci, za kterou se spíš skrývala slovenská samostatnost s českou pojišťovnou.

Dva státy, nová šance?
Československá kontrašpionáž si v té době neoddychla. KGB viděla šanci v oslabené zemi získat znovu vliv. Podporu myšlence samostatného Slovenska vyjádřil – jistě ne náhodou – i tehdejší irácký diktátor Saddám Husajn. Atmosféra v zemi se pomalu přiostřovala a řada lidí si kladla otázku, zda má další společné soužití vůbec smysl. Politické reprezentace se nedokázaly dohodnout, bylo tedy domluveno, že o budoucnosti federace budou jednat vítězové voleb v roce 1992.
Na české straně je vyhrála Klausova ODS, na Slovensku pak Mečiarovo HZDS, které svůj postoj k budoucnosti federace úspěšně mlžilo. Vysloveně profederální strany, vyjma maďarských politických uskupení, na Slovensku propadly. Začala dlouhá jednání mezi vítězi voleb, při kterých bylo čím dál víc jasné, že společný stát se nadále udržet nedá. ODS chtěla klasickou federaci, Mečiar hovořil tu o unii, tu o konfederaci, tu o soustátí. Češi nabízejí věci nevídané, na Slovensku se bude hrát jen slovenská část hymny, slovenští vojáci nebudou muset nosit federální označení. V červenci Slovenská národní rada svévolně vyhlásila svrchovanost. Nakonec se obě strany dohodly, k 1. lednu vznikají dvě samostatné republiky.
Častokrát se hovoří o tom, že rozdělení federace bylo provedeno proti vůli lidu. S odstupem času se však stále více zdá, že jiné cesty zřejmě nebylo – federace by podle všeho nedokázala být funkční. Navíc v současnosti mezi oběma národy panují tak dobré vztahy, jako snad nikdy v minulosti. A hranice na řece Moravě? Díky členství v Evropské unii je i ta už minulostí.

Národnosti v Československu v roce 1921

obyvatelstvo celkem 13 720 697
Češi   6 951 805 50,67 % 
Němci    3,123.305  22,77 %
Slováci  1 921 208        14,00 %
Maďaři   744 621  5.43 %
Rusové   461 449  3.36 %
Židé    180 534  1,31 %
Poláci    75 852  0.55 %
jiní    23 139  0,17 %
cizinci    238 784  1,74 %

Struktura obyvatelstva českých zemí podle národnosti v letech 1921 až 2001 (v %)
národnost
rok
sčítání
česká   slov. polská maď. něm.  ostatní vč. nezj.
1921  67,6 0,2 1,0 0,1 30,6 0,6
1930  68,4 0,4 0,9 0,1 29,5 0,7
1950  93,8 2,9 0,8 0,1 1,8 0,6
1961  94,3 2,9 0,7 0,2 1,4 0,6
1970  94,5 3,3 0,7 0,2 0,8 0,5
1980  94,6 3,5 0,6 0,2 0,6 0,5
1991  94,8 3,1 0,6 0,2 0,5 0,9
2001  94,2 1,9 0,5 0,1 0,4 2,8

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Co vidí oči meteorologických družic?

Co vidí oči meteorologických...

Sledování počasí z oběžné dráhy má velký význam například pro předpovídání...
Zelený benzín

Zelený benzín

Stejně jako všichni lidé i George Huber, chemický inženýr z Amherstu...
Laser! Od lékařství k ukazovátkům

Laser! Od lékařství k ukazovátkům

Princip laseru (Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation,...
Jak se pletou zlaté řetízky?

Jak se pletou zlaté řetízky?

Jedny z prvních zlatých řetězů se objevily již ve starověkém Iráku či Řecku....
Scink inspiruje roboty

Scink inspiruje roboty

Scinkovi obecnému (Scincus scincus) se přezdívá písečná ryba, a to proto, že...
Egypt vydává další mumii

Egypt vydává další mumii

Španělští archeologové v Egyptě objevili velmi zachovalou mumii. Její sarkofág...
Nelezen dinosauří mozek

Nelezen dinosauří mozek

V anglickém Sussexu paleontologové našli perfektně zachovalý zkamenělý mozek...
V čem si odnést zmrzlinu?

V čem si odnést zmrzlinu?

První jedlé kornouty či kužely pro servírování různých potravin se objevují...
Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýr je podle některých vědců doslova úžasné stvoření. „Díváte-li se na ně,...
Teorie, která přežila všechny pokusy o vyvrácení

Teorie, která přežila všechny...

Před 101 lety, 25. 11. 1915, předložil Albert Einstein (1879 – 1955) konečnou verzi...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Fascinující hygiena starých Egypťanů: Geniální novátorské nápady!

Fascinující hygiena starých Egypťanů:...

Egypťané postavili více než 130 pyramid, dali světu...
Eurotunel: Suchou nohou na Britské ostrovy!

Eurotunel: Suchou nohou na...

Velká Británie je sice evropská země, ale...
Děsivé příběhy: Co mělo zůstat utajeno po katastrofě raketoplánu Challenger?

Děsivé příběhy: Co mělo zůstat...

Tři sekundy před výbuchem Challengeru hlásí velitel...
Nostradamovo proroctví: Zaplaví Evropu islámští bojovníci?

Nostradamovo proroctví: Zaplaví...

Nostradamus byl mystik a měl vize, jenže svá...
VIDEO: Nebuďte nevšímaví, nabádá virální klip

VIDEO: Nebuďte nevšímaví, nabádá...

O tomhle videu nemůžeme prozradit moc, abychom...
Znepokojivá encyklika papeže Pavla VI.: Naplňují se jeho obavy?

Znepokojivá encyklika papeže Pavla...

Veškeré prostředky k zabránění početí jsou katolickou...
Tajemství genů: Po kom měl Přemysl Otakar II. snědou pleť?

Tajemství genů: Po kom měl Přemysl...

Když v roce 1278 zemře v bitvě na Moravském poli...
Rover Opportunity: Co se chystá zkoumat na Marsu?

Rover Opportunity: Co se chystá...

Ten příběh, který se začal psát v roce 2004, měl...
Masová lahůdka: Do Vídně přivezl řízek labužník Radecký!

Masová lahůdka: Do Vídně přivezl...

Roku 1792 vyhlašuje Francie válku habsburskému císaři...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.