Tajemný svět rituálů aneb Když je všechno naopak

Jiný kraj, jiný mrav, říká staré české přísloví. Některé zvyky v cizích kulturách mohou vést Středoevropana k pousmání, jiné k pohoršení. Ovšem, nelze zapomínat, že podobně může nezúčastněný pozorovatel nevycházet z údivu při pohledu na některé české obyčeje a tradice. Jiný kraj, jiný mrav, říká staré české přísloví. Některé zvyky v cizích kulturách mohou vést Středoevropana k pousmání, jiné k pohoršení. Ovšem, nelze zapomínat, že podobně může nezúčastněný pozorovatel nevycházet z údivu při pohledu na některé české obyčeje a tradice.

Vydejte se spolu 21. STOLETÍM na neobyčejnou cestu kolem světa, za neznámými zvyky a rituály, které někdy připomínají spíše středověk než moderní dobu.


ČARODĚJOVÉ V SÚDÁNU

Pojmy jako magie nebo čarodějnictví se vyskytují snad v každé kultuře. Evropa si zažila své čarodějnické procesy, kdy katolická i protestantská inkvizice řádily jako smyslů zbavené, i když významní křesťanští učenci, jakým byl třeba Tomáš Akvinský, existenci čarodějnic neuznávali. Vždyť některé odhady hovoří o tom, že během tří set let skončilo na hranici až pět milionů žen. Hon na čarodějnice se táhl středověkem jak červená niť a ještě v polovině 18. století se pořádaly procesy na území dnešních USA a Kanady. K poslední popravě za údajné čarodějnictví došlo až roku 1792 ve Švýcarsku.
Kmen Azandů žije v africkém Súdánu, kde tvoří necelá tři procenta veškeré populace. Jsou to usedlí zemědělci, žijící ze skromného pěstování sorga (čiroku) a prosa. Není bez zajímavosti, že tento kmen toleruje manželství mezi dvěma, ale i více ženami. Dnes jsou zčásti pokřesťanštěni, leč řada zvyků převzatých od předků je v tomto národě stále živá.

Profesionální travič

Pokud nějakého příslušníka kmene potká v současné době neštěstí, ať je to smrt v rodině, nemoc nebo mu nevzejde úroda, je podle Azandů zcela jasné, že na vině je nějaký čaroděj, který jej uhranul. V tu chvíli se příbuzní sejdou a dají hlavy dohromady. Podle jejich přesvědčení totiž stojí za oním neštěstím msta. Jeden z příbuzných poté vezme několik kuřat a vydá se za specialistou v oboru podávání jedů. Zní to zvláštně, když je někdo profesionální travič, ale onen člověk je všeobecně vážený. Má totiž svou nezastupitelnou funkci v odhalování čarodějů a navíc – jed podává obvykle jen kuřatům.
Příbuzný postiženého si připraví seznam jmen potenciálních čarodějů, obvykle sousedů. Poté, co je nebohé kuře nakrmeno jedem, každé jméno je vysloveno dvakrát. Když je jméno vysloveno ve chvíli, kdy kuře zemře, je čaroděj odhalen…

„Chovám se vyšinutě, musím se polepšit“

Poté následuje zvláštní rituál. Uhynulému kuřeti je uříznuto křídlo, které je vzápětí doručeno obviněnému. Vzhledem k tomu, že žádný příslušník kmene Azandů se za čaroděje nepovažuje, obviněný se dušuje, že jeho úmysly jsou čisté jak křišťál. Napije se vody, poprská kuřecí křídlo a přísahá, že skutečně nikdy neměl zlé úmysly a že postiženému vždy přál to nejlepší.
Jenže má smůlu, poněvadž víra v čarodějnictví je u kmene Azandů hluboce zakořeněná. Jednou na něj bylo ukázáno prstem, a tak se musí smířit s tím, že je skutečně čarodějem. Obviněný je nakonec rád, že je na tyto své zlodušské schopnosti upozorněn, protože ty by mohly propuknout v nezvladatelné míře a navíc by jej potkala magická pomsta. „Čaroděj“ si však uvědomí ještě jednu věc. Jeho chování totiž podle názoru svých soukmenovců vybočuje z normálu a od žádoucích norem. Ač je samozřejmě nevinný, začne se po svém nařčení chovat přesně tak, jak to jeho společnost vyžaduje, evropskou terminologií by se dalo říct, že je z něj vzorný občan. Tak vlastně tento na první pohled nesmyslný rituál podněcuje příslušníky kmene, aby dodržovali základní společenské principy.


NEDŮVĚŘIVÍ MELANÉSANÉ

Ostrov Dobu leží na jihovýchod od Nové Guineje na pomezí Šalamounova a Korálového moře. Životní podmínky tu nejsou bůhvíjaké. Žádné romantické pískové pláže pod palmami, ale nehostinné skalnaté pobřeží, které se rozhodně rybami nehemží. Řadu let byl na ostrově rozšířen kanibalismus.
Život na takovém místě není jednoduchý. Příslušníci kmene Dobu jsou neskutečným způsobem nedůvěřiví, a to nejen k příchozím cizincům, ale i mezi sebou. Obětí věčné podezíravosti nejsou jen příslušníci jiných klanů či sousedé, ale nedůvěřivost panuje i v rodinné buňce. Takový život by byl pro leckoho nesnesitelný, leč Dobuané na to mají jiný pohled. Vysokou prestiž v jejich kultuře mají ti, kteří jsou nejhádavější a pourážejí co nejvíce svých soukmenovců.

Urážení i na pohřbu

Okolní svět příslušníci kmene Dobu vnímají jako a´priori nepřátelský. Od toho se odvíjejí jejich vlastnosti – jsou věčně naštvaní, mrzutí a hádaví. Důvěra je zde cizím pojmem. Nejvyšší postavení zde mají ti lidé, kteří se hádají často a přitom jsou materiálně dobře zabezpečeni. Jejich sousedé jsou přesvědčeni, že na jejich straně stojí kouzla a čáry, a s někým takovým není radno si zahrávat. Na rozdíl od Azandů zde kouzla „trestným činem“ nejsou.
Jak takový život vypadá v praxi, popsala americká kulturní antropoložka Ruth Benedictová. „Ukázkou institucionalizace projevů nepřátelství a agrese v dobuské kultuře je pohřební slavnost, která se koná ve vesnici zesnulého. V průběhu obřadu jsou postupně pouráženi všichni hosté, kteří z této vesnice pocházejí: „Tawa, teď ty! Ten, který zemřel, měl mnoho prasat. Ty jich máš málo a nestojí za nic. Togo, teď ty! Ten, který zemřel, uměl dobře vyrábět rybářské sítě. Ty chytáš ryby jak malé dítě. Kowu, teď ty! Ten, který zemřel, usilovně pěstoval batáty (sladké brambory – pozn. aut.). Domů chodil až za tmy, kdežto ty se doma válíš už v době oběda.“

Presumpce viny

Svárlivost Dobuanů nezná mezí a za svým cílem jsou ochotni jít i přes mrtvoly. „Pro Dobuana jou typické takové projevy chování jako nedůvěra, smutek, žárlivost, závist, svárlivost a nepřátelství. Dobuané považují život za vražedný zápas, ve kterém proti sobě stojí jako nepřátelé na život a na smrt. Osvědčenými zbraněmi v souboji o životní štěstí jsou podezíravost a krutost. Proto také Dobuanec nezná slitování a ani po něm netouží,“ popisuje český kulturní antropolog Václav Soukup.
Nedůvěřivost mezi nejbližšími v dobuanské kultuře jde dokonce tak daleko, že manželé mají oddělená políčka, která obdělávají každý zvlášť. Manželská řevnivost jde však ještě dál, Dobuané jsou přesvědčeni, že dobrou úrodu si zajistí tím, že proklejí partnerovo či partnerčino pole.

Sex a prachy

Pokud někomu náhle zemře příbuzný, automaticky je podezřelý ten, kdo mu byl v tu chvíli nejblíže. Podezřelý je tedy preventivně otráven, aby ve svém zkázonosném díle nemohl pokračovat. Na ostrově Dobu se pro vraždu nejde příliš daleko.
Dobuané vedle svých, pro Evropana negativních, vlastností uznávají ještě hromadění majetku a sex. Manželé neustále špehují své ženy a dokonce k tomu ponoukají i své potomky. Sami se ovšem milostným dobrodružstvím nebrání, ba naopak považují je za cosi přirozeného.
Není naše současná civilizace té dobuanské v lecčem podobná, byť v trochu mírnější formě?


INDIÁNŠTÍ FURIANTI Z KANADY

Kdo by neznal divadelní hru Ladislava Stroupežnického Naši furianti? Obyvatelé vísky Hronice se v hospodě předhánějí, kdo zaplatí útratu, aby se před svými sousedy předvedli v tom nejlepším světle a aby ukázali, že na to mají. Proti členům kmene Kwakiutlů to jsou však obyčejní břídilové.
Kwakiutlové žijí na Vancouverském ostrově u západního pobřeží Kanady. V současnosti jich jsou asi čtyři a půl tisíce, jsou to vyspělí řemeslníci, byť se v současnosti většina z nich živí prací v rybářském průmyslu a v lesnictví.
Kwakiutlové netrpívali nouzí ani v minulosti nouzí. Vody okolo jejich ostrova se hemžily rybami, v lesích se prohánělo velké množství divoké zvěře. Dřevěné příbytky Kwakiutlů byly bohatě vybaveny rohožemi, přikrývkami a mnohými ozdobami. Jako platidlo mezi sebou používali zvířecí zuby.

Divoké večírky

V dnešní době to zní skoro neuvěřitelně, ale mamon rozhodně není hnacím motorem kultury Kwakiutlů. Pro členy tohoto národa měly mnohem větší cenu tradice, mýty a báje. A ze všeho nejvíce si cenili prestiže a urozených titulů. Ovšem pro získání takového titulu i pro jeho udržení bylo potřeba něco udělat.
Pod pojmem potlač (potlach) si v české kotlině obvykle představíme sraz trampů někde na Sázavě pod Medníkem. Ovšem tento termín (angl. potlatch) má svůj prapůvod právě u severoamerických indiánů, Kwakiutly nevyjímaje. Pokud držitel čestného titulu chtěl dokázat svůj status a mezi členy kmene si udržet svou společenskou pozici, takový potlač uspořádal. Ovšem nehrálo se při něm na kytaru u ohně, ani se neopékaly buřty. Celá akce spíše vypadala jako ten nejdivočejší mejdan.

Proč si nezapálit vlastní dům?

Urozený pán uspořádal slavnost, na kterou pozval další významné členy kmene. Při této příležitosti se připravila spousta jídla. Obřad se pořádal pod širým nebem anebo přímo v domě hostitele. Obvykle potlače probíhaly zimním období, často při nějaké významné rodinné příležitosti, jakým bylo třeba narození potomka. Hostitel obdaroval přítomné kožešinami, měděnými destičkami, kožešinami, potravinami i zmíněnými zvířecími zuby. Vysoce postavený náčelník pak uděloval práva na vyprávění starých bájí a zpívání starých písní.
Pokud byl potlač vskutku velkolepý, trval podobně jako správný mejdan i několik dní. Hostitel doslova vybílil své obydlí a veškerý svůj majetek rozdal. Pokud byl organizátor potlače skutečně v ráži, neváhal svůj dřevěný domek podpálit. „Jak plameny rostly, dým naplňoval místnost. Hosté netečně seděli, zatímco hostitel se chvástal: Já jsem jediný na zemi, jediný v celém světě, kdo nechává kouř stoupat pro pozvané kmeny od začátku do konce roku… Při některých potlaších zapálily plameny střechu i celý dům, který se stal potlachovou obětí. To pak vyvolalo ohromné nadšení v řadách hostitelů a největší zahanbení u hostů,“ popisovala potlachy americká kulturní antropoložka Ruth Benedictová. Rodina hostitele pak sice musela žít chvíli v provizoriu, ale i v krutých mrazech je hřálo vědomí nově získané prestiže.

Potlače jako turistická atrakce

Ovšem hosté takového potlachu se cítili zahanbeni a poníženi. Významné osoby, které se takového divokého dýchánku zúčastnily, si byly vědomy faktu, že jejich prestiž je velmi ohrožena. Proto jim nezbývalo uspořádat vlastní potlač, který byl ještě úchvatnější, při kterém i oni přišli o veškerý majetek, ale kterým si opět upevnili ohroženou prestiž a svůj status. Pokud ovšem rozdal majetku méně, na vlastní kůži pak pocítil zesměšnění. Není bez zajímavosti, že Benedictová podobné trendy viděla i v euroamerické civilizaci, v roce 1934 totiž napsala: „Megalomanský paranoidní trend je v naší společnosti skutečným nebezpečím.“ Při pohledu na svět kolem sebe nezbývá než ocenit její pozorovatelské schopnosti…
Potlače byly kanadskou vládou zakázány v roce 1855, ovšem Kwakiutlové si ze zákazu příliš mnoho nedělali. Až po druhé světové válce si ottawská vládní místa uvědomila, že šlapou po kulturních tradicích, a potlače byly v roce 1951 znovu povoleny. Dnes bývají i turistickou atrakcí, ovšem stále jsou brány velmi vážně. Vždyť jeden potlač vyjde rodinu Kwakiutlů v přepočtu až na 400 000 korun…


Jak to chodí v Šalamounově souostroví?

V normální společnosti by rovné šance mužů a žen měly být něčím samozřejmým. Ne všude tomu tak je a nemusí jít pouze o země, kde vládne radikální islám. Řadě evropských žen by asi vstaly hrůzou vlasy na hlavě, kdyby nějaký čas musely žít na ostrově Malaita. Ten se nachází v Šalamounově souostroví, asi 600 kilometrů západně od nám již známého ostrova Dobu.
Střední část ostrova Malaita obývá kmen, zvaný Kwaio. První kontakt s tímto národem Evropané zaznamenali až v roce 1868. Důležitou roli v životě Kwaiů hraje víra, že jejich předci se po smrti dostali do říše, kde se vše dělí na čisté a nečisté. Obě kategorie jsou pochopitelně v protikladu a promítají se i do všedního života. Zvláště patrné je to v postavení mužů a žen. Zatímco muži jsou spojeni se vším čistým a mají svůj posvátný dům, kde probíhají různé rituály, na vyvýšeném místě vesnice, ženy jsou nečisté a jejich menstruační chýše stojí na nižším místě.

Rozdělený svět

Ženy a muži se zde stravují odděleně. Samozřejmě že muži a ženy se někde musejí setkávat, jinak by Kwaiové velmi rychle vymřeli. Děje se tak v centrální části vesnice, kde se nacházejí obytné domy. Ovšem i ty jsou rozdělené. Mužská část je opět horní, je umístěna nad ohništěm. Dolní část je pak právě to místo, kde se muži a ženy setkávají.
Svoboda pohybu je zde poněkud omezená. Ženy mají vyhrazený svůj prostor mezi obytnými domy a menstruační chýší, muži pak obývají pásmo od domů ke svatyni. Toto pásmo je pro ženy naprosté tabu.

Nebavíš mě, jdu za holkama

V průběhu menstruace je každá žena z kmene Kwaio povinna přestěhovat se do menstruační chýše. Aby se poté mohla vrátit do normálního života, bývala nucena se podrobit docela drastickým rituálům, které mají za úkol ji „očistit“. V současnosti už tyto rituály probíhají jen v symbolické rovině. Dokonce se stává, že když manžel leze manželce na nervy, odejde si sama „zamenstruovat“ mezi ostatní ženy a dívky.
Za nejvíce nečistou věc považují Kwaiané porod. Pro porodní účely je na nečistém území v lese za vesnicí připravená chatka. Žena v devátém měsíci těhotenství se sem musí uchýlit a je téměř naprosto izolovaná od okolního světa. O jediný její kontakt s kmenem se stará mladá dívka, která se o ni stará.


V HORÁCH NOVÉ GUINEJE VLÁDNOU ŽENY

Evropská civilizace stále obecně vnímá muže jako silné, praktické, asertivní, energické a samostatné. Je samozřejmě otázkou, zda je tomu skutečně tak, zvláště ve chvíli, kdy se z řady mužů stávají tzv. metrosexuálové – tedy muži, pro něž je středobodem zájmu vlastní vizáž. Takový chlapík by se možná výborně cítil v horách Nové Guineje. Tam totiž žije zajímavý kmen zvaný Čambuli.
Příslušníci tohoto kmene rozlišují mezi rolí muže a ženy ve společnosti. Ovšem pozor, tyto role jsou přesně opačné, než je tomu u Evropanů. Vládne zde naprostý matriarchát, žena je hlavou rodiny a muž se stará o domácí práce. Už malé děti jsou k tomuto modelu vedeny, děvčata si hrají se zbraněmi, kdežto chlapci se šperky a s ozdobami.

Hlavně dobře vypadat

Muži ze kmene Čambuli mají tedy vlastnosti, které se v našem kulturním kontextu zpravidla přisuzují ženám. Jsou mírní, fintiví, rádi klevetí a pomlouvají. Samostatnost rozhodně není jejich silnou stránkou. Podobně jako se babičky scházejí u pletení a při té příležitosti proberou vše možné, čambulijští muži mají své chýše, kde se setkávají u různých drobných ručních prací. Zatímco šijí šaty nebo navlékají korále, zhodnotí všechny možné vztahy mezi členy kmene a přitom se mnohokrát pohádají. Velkou část svého času věnují tomu, aby dobře vypadali.
Zatímco čambulijští chlapi klevetí, ženy se starají o přežití kmene. Starají se o úrodu, vyrážejí lovit zvěř a ryby. Rozhodně se pro ně nehodí klasické české úsloví, že ženy jsou slabším pohlavím. Důležitý ekonomický artikl kmene, totiž sítě proti moskytům, vyrábějí také ženy. Na trh s nimi ovšem chodí muži, pro ně je prodej sítěk velmi atraktivní činnost. Při této příležitosti se totiž mohou na veřejnosti ukázat v tom nejkrásnějším oblečení, které v šatníku mají. Výlet na trh si ovšem žádný muž nesmí dovolit, pokud mu jej jeho žena výslovně nepovolí.

Hlavní slovo ženy

Veškerá ekonomika i diplomacie kmene je zde pod kontrolou žen. Co se týče navazování a iniciace sexuálních vztahů, i zde hrají ženy prim. Podobně jako evropský muž touží po krásné ženě, čambulijská žena si pro život vybírá hezkého partnera, který pokud možno umí vařit. Muž se nesmí oženit, pokud jsou ženy z jeho nejužší rodiny proti, obvykle zde má hlavní slovo jeho matka, ale názor sester je také důležitý.
Slabším pohlavím u tohoto kmene jsou zkrátka chlapi a místní ženy je tak také chápou. Svou roli může hrát i to, že mezi čambulijskými muži je velmi rozšířená homosexualita. Ženy k sobě navzájem mívají přátelské a otevřené vztahy.
Role pohlaví u kmene Čambuli ukazují, jaký vliv může mít na člověka výchova. Zároveň je z něj patrné i to, že pouhý biologický výklad role obou pohlaví může být poněkud zavádějící.


KRÁLOVSTVÍ NA NOVÉM ZÉLANDU

Na závěr se přesuňme na Nový Zéland. Zde žije více než šest set tisíc původních obyvatel, kteří se nazývají Maoři a celkově tvoří 15 procent celkové populace. Ti si dodnes zachovali přes veškerý tlak od přistěhovalců svůj jazyk, dnes už je vedle angličtiny dokonce oficiálním novozélandským jazykem. Že maorština asi nebude kdovíjak jednoduchá řeč, ukazuje následující příklad – jeden z místních vrchů nese pro Čecha nevyslovitelný název Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu. Přibližný překlad tohoto slova zní: Místo, kde Tamatea, muž s velkými koleny, který se z hor klouzal, na hory se šplhal a hory polykal – známý jako zeměžrout – hrál na svoji flétnu pro svou milovanou.
Pro všechny své zvyky a tradice mají souhrnný název Tikanga. Základem je zde posvátné místo, jež se nachází před každým hlavním domem osady. Zde se projednávají důležité aspekty, týkající se života Maorů.

Maorské království

Předkové novozélandských Maorů a dalších polynéských národů Tichomoří pocházejí podle nejnovějších výzkumů z Číny. Ač oficiální hlavou Nového Zélandu je anglická královna, mají Maoři svého krále. Žádnou reálnou moc nemá, ale mezi Maory je všeobecně uznávanou a respektovanou osobností.
Panovník při své korunovaci usedá na dřevěný trůn vedle rakve svého zesnulého předchůdce. Obvykle jím byl jeden z jeho rodičů, královské roucho je mezi Maory dědičné. Nástup nového krále do úřadu je následně oficiálně potvrzen dotykem bible o jeho hlavu. Dav přítomných na dotaz, zda se má stát králem, pak sborově zakřičí „ano“.

Jak se zbavit misionáře

Evropská civilizace Maory převálcovala a maorské tradice dnes jen ztěžka povstávají z popela. Ale první bílí osadníci to s Maory neměli jednoduché. Pokud se běloch Maorům znelíbil, jednoduše ho zabili a snědli. Kanibalismus byl zde všeobecně rozšířen. A to nejen ve směru k nezvaným bílým návštěvníkům, Maoři se zvesela požírali i mezi sebou.
Křesťanští misionáři o tomto nepříjemném maorském zvyku samozřejmě nevěděli. Hned první misionářská výprava v roce 1815 skončila v hrnci. Církev netušila, co se děje, a tak vyslala další skupinu šířící Kristovo učení. Asi nepřekvapí, že i ji Maoři snědli. Celých dvanáct let se původní novozélandské obyvatelstvo mohlo každoročně těšit na novou zásilku „jídla“, než odpovědným církevním místům došlo, že něco není v pořádku. Dnes jsou Maorové christianizovaní a ani nechodí do kostela nazí, tak jako jejich předci.
Se zajímavou myšlenkou, týkající se kanibalismu, přišel americký antropolog Marvin Harris. Maoři totiž brzy vyhubili velké ptáky, kteří měli velkou výživnou hodnotu. K jídlu tak Maorům zůstaly jen ryby, loveckou vášeň si Maorové vybíjeli zejména při lovu žraloků. Ze savců zde totiž na Novém Zélandu žili jen krysa a netopýr. Podle Harrise byl kanibalismus nutností, protože zásoboval maorskou populaci životně důležitými bílkovinami. Stejnou myšlenku pak Harris aplikoval i u starobylé kultury amerických Mayů.

Rugbyový tanec

S Maorskou kulturou je neodmyslitelně spojen hromadný tanec Haka. Bývá také označován jako bojový tanec, protože býval provozován maorskými bojovníky před bitvou. Je doprovázen hlasitými akustickými projevy tanečníků – pokřikem doprovázeným gestikulací rukou. Patří k němu i plácání do stehen, dupání, vyplazování jazyka a poulení očí. Významem tance bylo dodání odvahy bojovníků a zastrašení nepřítele.
Dnes už Maoři s nikým na život a na smrt nebojují, přesto se s tímto tradičním tancem lze často setkat. Patří totiž mezi předzápasové rituály rugbyového novozélandského mužstva. A svou účinnost zřejmě skutečně má, Nový Zéland patří v rugby do absolutní světové špičky.

Křesťanský bungee-jumping

Mimochodem, sport, zvláště ten adrenalinový, Maory bavil zřejmě vždy. Kromě zmíněného lovu žraloků bylo jejich oblíbenou kratochvílí cosi na způsob bungee-jumpingu. Původně se jednalo o iniciační obřad, při kterém ze z chlapce stával muž.
Původně měl jinoch, aby dokázal svou sílu, sjet divokou řeku jen za pomoci dřevěné destičky. Jenže ztráty byly veliké, řada chlapců tak náročný úkol nezvládla. Rada starších se tedy rozhodla pro jiný způsob. Mladík měl vyšplhat na vysoký strom a odtud skočit na laně. Aby se předešlo zbytečným ztrátám, byl údajně pro pokusný skok vybrán místní misionář. Maoři jej vylákali na strom, tam, aniž by se jej ptali, misionáře přivázali a shodili dolů. Ten, ač vyděšený, přežil a rituál se mohl rozšířit.

Simulovaný porod

Představme si celkem obvyklou situaci. Nastávající maminku popadnou první porodní křeče. Vyděšený tatínek s rozklepanýma rukama nastartuje vůz a odváží svou partnerku do porodnice. Zde si ji převezme zdravotnický personál a odveze ji na sál. Až doteď vše v pořádku, jedná se o běžnou záležitost. Ale co kdyby si lékaři a sestřičky převzali i tatínka a odvezli ho na porodní sál spolu s maminkou? Tam by jej položili na lůžko a on by začal předstírat porodní bolesti…
Absurdní situace? Ne tak docela. Existují totiž kultury, kde je něco takového naprosto normální. Například u domorodých kmenů žijících v Amazonii. Tomuto rituálu se říká kuvade a muž při něm imituje manželčino těhotenství a poté i samotný porod. Muž leží v závěsné sítí a naříká a svíjí se bolestí, přičemž si nehty rozškrabává kůži do krve. Je doloženo, že kuvade bylo rozšířeno i v keltských společenstvích. Jeho důvodem bylo odlákání zlých démonů od rodičky i dítěte.
Poněkud drsnějším způsobem přicházejí na svět děti kmene Bororo, který žije v Jižní Americe. Jakmile žena začne v chýši rodit, přiběhnou dva členové kmene a chýši podpálí. Důvod? Leknutí prý urychluje příchod dítěte na svět.


Zvyky v Japonsku

Zatímco Evropan se běžně zdraví podáním ruky, obyvatelé země vycházejícího slunce se pozdraví úklonou. Čím je úklona hlubší, tím více dává zdravící člověk najevo, že si zdraveného váží. Japonský císař se zdraví hlubokou úklonou až k pasu.
V dobách chřipkové epidemie v Čechách smrká celý autobus nebo celá tramvaj. Něco takového je v Japonsku naprosto nepřípustné, smrkání je bráno jako velmi odpudivé. Naopak, zatímco v českých restauracích je mlaskání považováno za neslušné, Japonec jím dává najevo spokojenost s pokrmem.
Komunikace s Japonci může být někdy složitější. V hovoru se vyhýbají slovu NE, nechtějí svého společníka v dialogu zklamat. Japonec vždy hledá možnosti, jak požadavku druhého vyhovět, i když se to na první pohled zdá nemožné.
Japonci mají úplné jiné vnímání času než Češi. Pro Japonce je důležitá přítomnost, vždyť v japonštině neexistuje ani budoucí nebo minulý čas. Časovou souslednost Japonec vnímá jinak. Zatímco Němci si dodnes za činy svých předků v druhé světové válce dodnes sypou popel na hlavu, Japonci nechápu, proč by něco takového měli dělat.
Japonec se rád koupe ve vaně. Ovšem připadalo by mu odporné, kdyby měl jít do vany nemytý, proto se před lázní umyje.
O Češích se říká, že jsou národem „přezouvačů“. Takový Holanďan se často diví, když se má na návštěvě u českých přátel zouvat. V Japonsku by se divil ještě víc. V japonské domácnosti jsou přezůvky připraveny pro každou místnost, včetně toalety.
Když se Japonci mezi sebou na něčem domluví, tak to platí na sto procent a nelze z domluvy vycouvat. I řada obchodních smluv se v Japonsku potvrzuje jen ústně. Pokud druhý smlouvu nedodrží, ztrácí tak svou tvář a je společensky naprosto znemožněn.
Německý filozof Immanuel Kant prohlásil: „Dvě věci mě nepřestanou fascinovat, hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ S tím by v Japonsku asi moc nepochodil. Pro Japonce je mnohem důležitější to, co si o něm myslí okolí a jak na jeho chování reaguje. Nejvíce se Japonci hrozí toho, že by se před svým okolím měli stydět. Stává se, že v případě, kdy Japonec chce získat zpět respekt, provede harakiri, tedy rituální sebevraždu.
Harakiri je též známo pod pojmem seppuka, což v překladu znamená plátkování žaludku. Rituál měl tři části: meditaci, složení krátké básně (haiku) – většinou na téma pohrdání smrti, a samotné sebevraždy. Japonec si vkleče prořízl břišní dutinu krátkým samurajským mečem nejdříve vodorovně zleva doprava, a poté následoval ještě svislý řez. Pro zmírnění utrpení mohl sebevrahovi jeho pobočník setnout hlavu. To se ovšem nedělo vždy, například generál Takidžiró Óniši, kterému je připisováno autorství taktiky kamikadze a který spáchal harakiri po japonské kapitulaci v roce 1945, umíral 17 hodin.

Sex v Africe

V zemích, jako je Botswana, Angola nebo Zambie, je přístup k sexu velmi otevřený. U některých místních kmenů stále panuje právo první noci. Zatímco Evropané při pohlavním styku používají různá zvlhčovadla, jakými jsou třeba lubrikační prostředky, místní Afričané jdou opačnou cestou. Při sexu totiž používají různá zdrsňovadla. Panuje zde všeobecná promiskuita, což vede k ohromnému nárůstu nemocných AIDS. Někteří kmenoví šamani pak nakaženým předepíšou léčbu v podobě sexu s pannou…


Tajemství kulturní antropologie

Studiem nejrůznějších kultur, jejich vznikem a vývojem, srovnáváním i významem kultury pro člověka se zabývá obor kulturní antropologie. Na rozdíl od sociologie vychází z hlediska jednotlivce a klade důraz na to, jak lidé svým kulturám a společnostem sami rozumějí. Proto se zajímá také o historii a místní tradice.
Název kulturní antropologie, který se užívá hlavně v USA, vznikl v souvislosti se srovnávacím studiem archaických či primitivních společností v 19. století, zejména v tehdejších koloniích. Tyto společnosti poskytovaly bohatý a velmi rozmanitý materiál, jehož sbíráním se zabývala etnografie či národopis. Pro srovnávací studium kultur a hledání společných rysů se užívá v Evropě i název etnologie. Se zánikem koloniálního systému od poloviny 20. století se zájem badatelů začal obracet i k současným společnostem, mimo jiné proto, že „primitivní“ společnosti rychle mizely. Ve Velké Británii se proto ujal název sociální antropologie, který zdůrazňuje právě antropologické studium společností moderních. V současné době znamená „kulturní antropologie“ a „sociální antropologie“ prakticky totéž a někdy se mluví o kulturně-sociální antropologii.
Základem antropologického výzkumu je proto terénní šetření: dlouhodobý pobyt ve zkoumaném prostředí, rozhovory s místními lidmi, kdy je důležitá znalost místního jazyka, nebo zúčastněné pozorování, které se snaží vyhnout vlastním předsudkům a pochopit zkoumané prostředí v jeho odlišnosti. Metody, jež přitom antropologové vyvinuli, se však ukázaly jako velmi užitečné i pro zkoumání současných společností, zejména pro studium menšin, okrajových skupin, ale i pro výzkum chování nebo lidských preferencí v současných rozvinutých společnostech vůbec. Dnes se proto používají pro výzkum v oblasti migrace, integrace menšin a přistěhovalců, i pro prevenci různých nebezpečných společenských tendencí, jako je xenofobie, fundamentalismus nebo rasismus. Kulturní a sociální antropologii lze studovat třeba na katedře kulturologie pražské filozofické fakulty.


Hlavní antropologické školy

Evolucionismus – vychází z darwinovské teorie pokroku
Difusionismus – zdůrazňuje význam kulturních přenosů, šíření jednotlivých společenských jevů či kulturních prvků migrací
Funkcionalismus – zájem o praktické fungování různých společností, praktický význam různých příbuzenských, náboženských a ekonomických institucí pro život dané společnosti
Konfiguracionismus – studium celkové povahy kultury a provázanosti jejích prvků
Škola osobnosti a kultury – význam společenských stránek kultury a výchovy
Strukturalismus – zdůrazňuje celkový charakter každé kultury a zkoumá strukturní podobnosti mezi nimi.
Kulturní materialismus – zkoumá význam společenských tříd a adaptace na hmotné podmínky


Je incestní tabu vrozené, nebo naučené?

Dlouho se mělo za to, že incestní tabu je záležitostí kulturních vzorců. Mít intimní styk s otcem, s matkou s bratrem je prostě společensky nepřípustné. Americký biolog Edward Wilson se na celý problém podíval z jiného úhlu. Podle něj je incestní tabu naprogramované geny, protože zabraňuje defektům u potomků. Své tvrzení doložil příkladem ze života současné Číny. Zde se stává, že rodina, vychovávající třeba chlapečka, adoptuje holčičku za tím účelem, aby se z ní později stala synova nevěsta. Jenže – podle Wilsona je v naší mysli naprogramováno pravidlo, že budeme cítit minimální nebo vůbec žádnou sexuální přitažlivost k tomu, s kým jsme vychováváni. Proto se pak rodina diví, když v dospělosti mladý jinoch a adoptovaná dívka o sebe nejeví zájem.


Jak se američtí vojáci divili

Určité zajímavé odlišnosti se mohou projevit i mezi dvěma jinak blízkými společnostmi. Jako příklad nám zde poslouží rozdíl mezi britskou a americkou kulturou. Poté, co nacistické Německo vyhlásilo koncem roku 1941 válku USA, začal transfer amerických vojáků do Británie. Vojáci byli mladí a rozhodně se nebránili navazování bližších vztahů s britskými děvčaty. Jenže namlouvání vypadalo v USA i v Británii jinak. V obou společnostech má sbližování třicet etap, od oslovení až po pohlavní styk. Polibek byl v USA již na pátém stupni, vnímal se zde jako cosi nezávazného, kdežto v Británii byl polibek až pětadvacátou etapou.
Americký voják tedy britskou dívku políbil velmi brzy. Pokud dívka na polibek přistoupila, podle svých zvyků a kulturních vzorů se ocitla blízko k povolení pohlavního styku. Což samozřejmě Američana překvapilo. Výsledkem pak bylo, že Američané o Britkách říkali, že jsou velmi povolné, kdežto Britky, vzhledem k brzkým polibkům, zas tvrdívaly, že Američané jsou agresivní.

Jak se z chlapce stane muž

Kdy se chlapec promění v muže? Když se poprvé oholí? Když složí maturitu? Nebo když se poprvé intimně sblíží s dívkou? Na to může mít každý vlastní názor. Ale u prérijních indiánů je tato proměna striktně daná. Provází ji velmi drsný rituál, nazývaný sluneční tanec.
Chlapec, kterého sluneční tanec čeká, je odveden na zvláštní prostranství. Uprostřed stojí zaražený kůl. Chlapce, který nesmí vědět, co jej čeká, v tu chvíli asi polije pot. Šaman hochovi na dvou místech na prsou prořízne kůži a skrze vzniklé otvory provlékne dva dřevěné kolíky s řemenem. Tímto páskem je pak mladík přivázán ke kůlu. Vyvrcholení obřadu spočívalo v tanci, při kterém chlapec musel řemen napínat tak dlouho, dokud vlastní silou nepřetrhl pruhy vlastní kůže. Tím dokázal, že je statečný a že dokáže zvládat bolest, a byl přijat mezi muže.


Více se dozvíte:

R. Benedictová, R.: Kulturní vzorce. Argo, 1999
E. E. Evans-Pritchard: Witchcraft, Oracles and Magic Among the Azande. Oxford University Press. 1976
V. Soukup: Přehled antropologických teorií kultury. Portál, 2004

Rubriky:  Zajímavosti
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

V Milovicích se začínají objevovat vzácné druhy rostlin a živočichů

V Milovicích se začínají objevovat...

Ještě před necelými dvěma lety zanedbaná, plevely zarůstající, parcela na okraji...
Laser! Od lékařství k ukazovátkům

Laser! Od lékařství k ukazovátkům

Princip laseru (Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation,...
Jehličnany jsou u nás více doma, než se myslelo

Jehličnany jsou u nás více doma,...

Jaká byla původní podoba českých lesů před tím, než do jejich...
Jak se pletou zlaté řetízky?

Jak se pletou zlaté řetízky?

Jedny z prvních zlatých řetězů se objevily již ve starověkém Iráku či Řecku....
Scink inspiruje roboty

Scink inspiruje roboty

Scinkovi obecnému (Scincus scincus) se přezdívá písečná ryba, a to proto, že...
Pod sopkou objeven obrovský rezervoár vody

Pod sopkou objeven obrovský...

Vědci z anglické Univerzity v Bristolu objevili pod vulkánem Uturuncu...
Ledovce v Antarktidě se mění

Ledovce v Antarktidě se mění

Jak se v průběhu času měnily ledovce v Larsenově ledovcovém šelfu v...
Společnost Tesla představila inovativní tašky

Společnost Tesla představila...

Šéf společnosti Tesla, Elon Musk představil nový produkt. Jsou jím solární...
V čem si odnést zmrzlinu?

V čem si odnést zmrzlinu?

První jedlé kornouty či kužely pro servírování různých potravin se objevují...
NASA hlásí objev obrovské zásobárny vody na Marsu

NASA hlásí objev obrovské...

Američtí vědci objevili masivní ložisko vodního ledu ukryté těsně pod...

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Vepř měl skončit na jatkách, místo toho se stal slavným umělcem!

VIDEO: Vepř měl skončit na jatkách,...

Vypadalo to, že jeho osud je zpečetěn....
Nový objev: Indiáni zřejmě popíjeli čokoládu už před 1200 roky!

Nový objev: Indiáni zřejmě popíjeli...

Zdá se, že o celá staletí dřív než jim „bledé...
Novinář nedbal na předpovědi věštkyň: Zaplatil za to životem?

Novinář nedbal na předpovědi...

Nic nechápající pasažéři se shromažďují na palubě lodi....
Altamira: Takhle vypadá galerie z pravěké doby!

Altamira: Takhle vypadá galerie z...

Jednou z nejznámějších pravěkých galerií je...
Doplněk stravy Penoxal: Jaké zkušenosti s ním má český pacient?

Doplněk stravy Penoxal: Jaké...

Chemoterapie a léčba rakoviny tlustého střeva...
Neuvěřitelné: Další oceán ve sluneční soustavě!

Neuvěřitelné: Další oceán ve...

Lidstvo už nějakou dobu ví, že voda v kapalném...
Poněkud netradiční mobilní aplikace: Měří kvalitu mužského spermatu!

Poněkud netradiční mobilní aplikace:...

Aplikace pro chytré telefony pronikly snad do...
Největší spor české vědecké historie: Byly Rukopisy pravé?

Největší spor české vědecké...

19. století bylo obdobím, kdy si český národ...
Slavný Alcatraz: Zabydleli se v něm duchové vězňů?

Slavný Alcatraz: Zabydleli se v něm...

Alcatraz. Bezesporu nejslavnější věznice světa ležící na...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.