ČELÍME NEJVĚTŠÍMU VYMÍRÁNÍ V DĚJINÁCH?

Hromadná vymírání organismů bychom mohli přirovnat k příslovečnému hrdlu lahve. Většinu bujícího života před katastrofou pohřbí zapomnění a „vítězi“ se často stávají dřívější outsideři. O tom, kdo projde úzkým hrdlem a stane se tak Adamem a Evou příštích generací organismů, prostě rozhoduje náhoda. Řada současných vědců mluví o tom, že stojíme na prahu šestého největšího vymírání v dějinách života na Zemi.Hromadná vymírání organismů bychom mohli přirovnat k příslovečnému hrdlu lahve. Většinu bujícího života před katastrofou pohřbí zapomnění a „vítězi“ se často stávají dřívější outsideři. O tom, kdo projde úzkým hrdlem a stane se tak Adamem a Evou příštích generací organismů, prostě rozhoduje náhoda. Řada současných vědců mluví o tom, že stojíme na prahu šestého největšího vymírání v dějinách života na Zemi.

Díky spojenému úsilí odborníků z celé řady vědních odvětví nás nyní dokáže moderní věda o povaze vymírání dobře poučit. 21. STOLETÍ si pro vás připravilo procházku po této tajuplné odvrácené straně života.

Odvrácená strana života

Každý druh organismů, který se objeví na Zemi, ji také jednou opustí. Tomuto neodvratnému osudu se nemůže nikdo vyhnout. Odhaduje se, že přinejmenším 99,9 % organismů, které kdy na Zemi žily, již vymřelo!

V současné době máme popsány necelé 2 miliony žijících druhů ze všech říší organismů. Odhaduje se však, že toto číslo je ve skutečnosti pouze zlomkem celkového počtu. V závislosti na použité metodě odhadování docházejí vědci k počtu od deseti do sta milionů. Jistě byste si tipli, čeho je na světě nejvíc – přirozeně drobné havěti. Největší díl si z koláče druhového bohatství ukusují členovci (korýši, pavoukovci, hmyz, stonožky) – ze současného počtu popsaných organismů tvoří takřka tři čtvrtiny. V současné době žije však na Zemi jen minimum z celkového počtu druhů, které kdy hostila. Ten se odhaduje řádově na desítky miliard dnes již vymřelých druhů. Proč ale vlastně organismy vymírají? I vymírání má své zákonitosti, které vám nyní 21. STOLETÍ poodhalí.

Proč je druhů tolik?
 Organismy dokázaly kolonizovat takřka všechna myslitelná prostředí v blízkosti zemského povrchu. Život najdeme i v těch nejvíce nehostinných prostředích, která si vůbec dokážeme představit – okolo horkých vulkánů v mořských hlubinách, na pouštích i v mrazivých polárních oblastech. Zdaleka ne ve všech prostředích je ale počet druhů stejný. Největší počet všech světových druhů proto připadá na rovníkové deštné pralesy a korálové útesy, kde je sluneční energie, a tudíž i živin přirozeně nejvíce. V tropech se organismy, obrazně řečeno, nejlépe „najedí“, zároveň je zde ale také na jídlo největší „fronta“. V této „frontě“ proto všichni chtějí nějak „předběhnout“ a díky tomu vznikají nové, stále více a více přizpůsobené druhy. Obrovská a dosud téměř neprobádaná je i druhová různorodost bakterií, které hodují ve velmi výživném substrátu – v půdě. Odhaduje se, že na každý gram půdy, v níž bakterie většinou žijí, připadá 4000–5000 druhů bakterií!

Jak druhy vznikají?
 Aby mohl druh organismu vymřít, musí přirozeně nejprve vzniknout. Vznikem druhů a vyšších taxonomických jednotek (čeledí, řádů, tříd) se zabývá odvětví evoluční biologie zvané makroevoluce (viz rámeček). Jednotlivé druhy přirozeně vznikají ze svých předků. Z každého předka může vzniknout jeden, ale i více druhů. Existovaly ale přirozeně i druhy, které beze stopy zmizely. Zkuste si dnes najít na Zemi potomka mamutů či srstnatých nosorožců! O mamutech a jim podobných proto mluvíme jako o slepých vývojových větvích. Dceřiné druhy, jak se následníkům druhů starých říká, se musí od svého mateřského druhu nejprve nějak odštěpit. Takové odštěpení může nastat pokaždé z jiných důvodů. Jednou je na vině geografická překážka (např. odtržení kontinentu), jindy třeba genetická mutace, která zabrání dvěma populacím jednoho druhu, aby se spolu křížily. Může se také stát, že k odštěpení dojde i u populací jednoho druhu, které spolu žijí na jednom místě. Mezi takové druhy patří například čmeláci a pačmeláci, kteří u nich cizopasí. Jedni se prostě rozhodli, že budou žít na úkor druhých, a vznikl tak nový druh.

K čemu je vymírání dobré?
 Otázka po tom, k čemu je vymírání dobré, je ovšem velmi laicky položená. Biolog se většinou neptá, k čemu je něco dobré, ale jak je možné, že to a to vůbec vzniklo a navíc se to udrželo. Odpověď tedy zní: Vymírání existuje proto, že se v dějinách Života neobjevilo nic, co by mu zabránilo. Jelikož konkrétní příčiny vyhynutí vědci takřka nikdy neznají, musí si napomoci myšlenkovými experimenty. Jak by to tedy vypadalo se životem, kdyby po Zemi nechodila jeho sestra smrt? Kdyby druhy nevymíraly, pak by jejich počet průběžně vzrůstal. Staré druhy by okupovaly takřka veškeré myslitelné ekologické niky (viz rámeček) a prostor pro nové druhy by se stále zmenšoval, až by nakonec nezbyl žádný. Svět by byl tedy zaplněn obrovským množstvím vzájemně příbuzných organismů a nezbývalo by místo pro evoluční inovátory. Představme si třeba, že by namísto pestrého světa dnešních motýlů byla motýlí fauna složena pouze z bělásků. Nic proti běláskům, ale pestrobarevní otakárci či babočky by v přírodě prostě chyběli. A nejen nám.
/sem dát obrázek – kopie z knihy O zániku druhů str. 22/

Vymírání není vždy fér!
 Vymírání a vznikání druhů jsou tedy vlastně dvě různé strany téže mince. Každý, i ten sebenepatrnější brouček ztratí své místo na slunci z jistého důvodu. Některé organismy prostě prohrají v konkurenčním boji s jinými a definitivně se po nich slehne zem. Podle některých antropologů byl toto například úděl velké skupiny hominidů, tzv. australopitéků, kteří tvořili sesterskou linii k linii, vedoucí k dnešním lidem. V souboji s našimi přímými předky se prostě neprosadili – byli málo silní a hbití, ale především málo chytří, a zmizeli proto ze světa s nepořízenou. Jiné organismy „vymřou“ proto, že se prostě přemění v jiný druh. Pračlověka Homo erectus dnes už nepotkáváme proto, že jsme sami jeho potomky. Často se ale stává, že organismy nevyhynou z důvodů takto logických. Ocitnou se prostě ve špatné chvíli na špatném místě. Na místo darwinovského „přežití nejzdatnějšího“ pak mluvíme raději o „přežití nejšťastnějšího“. Když se Jižní Amerika před 3 miliny let „náhodou“ spojila Panamskou šíjí s Amerikou Severní, byl z toho v Jižní Americe slušný poprask a vyhynulo zde mnoho velkých savců (např. obrovští lenochodi). Prostě smůla…


Jak svět přichází o organismy?
Organismy mizejí z tváře Země s různou rychlostí. Druhy mizí neustále a není na tom nic divného. Takové vymírání, které je ale neustále nahrazováno novými druhy, nazýváme vymíráním průběžným (background extincion). Takové vymírání vždy bylo, je a bude a není na něm vlastně nic tak špatného. Jinak se tomu má ovšem s vymíráními masovými (mass extincion), která bývají způsobena nějakou jednorázovou katastrofou. Organismus, kterému se podařilo přežít nějakou neočekávatelnou událost, byl skutečný šťastlivec. Krk mu většinou zachránilo to, že čirou náhodou vlastnil nějaké přizpůsobení (preadaptaci), které se ve změněném kontextu ukázalo jako výhodné. Mezi takto šťastné druhy patříme například i my, lidé. Během svého vývoje čelil náš druh mnoha nepříznivým podmínkám – potravním konkurentům, velkým klimatickým změnám (např. střídání dob ledových) či osidlování zcela nových a nehostinných prostředí. Se vším se naši předkové dokázali vyrovnat díky svým preadaptacím – svému velkému mozku, schopnosti abstraktního myšlení a v neposlední řadě díky jemné motorice, a tedy velké zručnosti.
 
Jak se to má vůbec s biologickými druhy?
 Biologická věda považuje druh za základní stavební kámen veškerých příbuzenských vztahů mezi organismy. Paleontolog David Raup z Chicagské univerzity v USA užívá jednoduchou, ale asi jedinou nevyvratitelnou definici druhu – druh je druhem, pakliže jej za něj prohlásí odborník na biologickou klasifikaci. Důležitým kritériem je, aby od sebe byly jednotlivé druhy dostatečně dobře odděleny. Díky tomu, že jsou od sebe druhy nějakým způsobem odděleny, tedy že se odborně řečeno vytvořil nějaký z „reprodukčně-izolačních mechanismů“, způsobuje, že jeden biologický druh sdílí jedinečnou zásobárnu genů, do níž už nemohou příslušníci jiných druhů přispět.
Druh je objeven pro vědu v momentě, kdy je popsán v odborném časopise. Podle mezinárodních konvencí, které se datují od dob prvního velkého systematika, švédského génia Carla Linného, získává pak druh dvě jména. První, rodové, naznačuje jeho příslušnost k první vyšší systematické jednotce, rodu – např. rodu kočka (Felis). Teprve druhé, druhové jméno určí konkrétní druh, např. kočka divoká (Felis silvestris).

Co je to ekologická nika?
 Řecké slovo „níké“ znamená jak vítězství, tak bohyni, která vítězství personifikovala (záleží jen na tom, jestli na začátku slova napíšeme velké nebo malé písmeno). Jak ale souvisí řecká bohyně s ekologií? Sochy bohů se totiž umísťovaly do výklenků ve zdi, po nichž získaly tyto výklenky svůj název – říká se jim právě podle bohyně vítězství také niky. Tohoto významu slova nika, který vlastně znamená něco jako „příhodné umístění“, se chopili biologové a dále jej pro své potřeby zpřesňovali. Například ekologickou nikou ledního medvěda jsou studené severské pláně a okraje moří. Dokáže ji využívat proto, že má hustý kožich a vrstvu podkožního tuku (teplo), bílé zbarvení, které jej při lovu maskuje (světlo) a základní lovecké zbraně – zuby a drápy (potrava). Schopnost obsadit ekologickou niku tedy souvisí se sérií evolučních přizpůsobení, která musel organismus během svého vývoje získat. Každý musí také o svou niku také bojovat – většinou se totiž vyskytnou konkurenti, kteří si také chtějí „ukousnout“ svůj díl vzácných zdrojů. Když je soupeř lepší, nezbude organismu nic jiného než se uskromnit, přesunout do jiné niky a nebo, v tom nejhorším případě, prostě vyhynout.


21. STOLETÍ upřesňuje:

Živé fosilie
 Každý z nás by si jistě vzpomenul na některé organismy, které takto označujeme. Živé fosilie jsou organismy, které jako by zapomněly vyhynout. Toto spojení slýcháme často ve spojení například se žraloky, ptakořitnými savci (ptakopyskové, ježury), šváby, rybami latymériemi či bahníky či plazy hatériemi. Mezi rostlinami se často mluví o jinanech, cykasech nebo přesličkách. Jsou však tyto organismy skutečně obživlými zkamenělinami, jak se tvrdí žáčkům základních škol? Jistě se jedná o zástupce skupin, jejichž předky nacházíme mezi dávnými fosiliemi. Ale rozhodně nejsou totožné! Jedná se o jiné druhy, které si zachovaly více archaických znaků a od dávných druhů proto liší méně než druhy ještě odvozenější.

Malé repetitorium velkých vyhynutí

„Velké“ dějiny života na Zemi, stejně jako „malé“ dějiny lidské, nekráčely přímou cestou. Při zpětném pohledu, který nám zprostředkovává paleontologie, vidíme, že období, během nichž byly vymřelé druhy rovnoměrně nahrazovány jinými, byla přerušována poměrně krátkými, ale nesmírně důležitými obdobími. Tato důležitá období nazýváme masová vymírání a většina paleontologů se shoduje na tom, že těch největších lze napočítat pět. Nazývají je proto „velká pětka“ („The Big Five“).


Paleontologická věda je vědou poněkud nešťastnou. Musí se totiž spoléhat na řadu náhod – zdaleka ne všechny organismy se hodí k tomu, aby po sobě zanechaly dobře patrné „zkameněliny“. O jejich „zkamenění“, stejně jako o tom, zda je dokážou vědci objevit, rozhoduje z velké části také náhoda. Velmi málo víme například o životě v dávných dobách, které předcházely první geologické periodě prvohor, kambriu. Tehdejším organismům se prostě nepodařilo dobře zkamenět. Záleží také na tom, kterou skupinu organismů budeme vlastně sčítat. Jinak se to má například s organismy mořskými, jinak se suchozemskými. Odhady, jak se vyvíjela druhová bohatost života, jsou proto vždy do značné míry hrubé. 21. STOLETÍ vám nyní nabídne krátký pohled do zpětného zrcátka, které paleontologie nastavila přírodě.

Ordovicko-silurské rozhraní
 Nejstarší velké vymírání, o němž věda bezpečně ví, se odehrálo na pomezí druhého a třetího období prvohor, tedy ordoviku a siluru před zhruba čtyřmi sty čtyřiceti až čtyřmi sty padesáti miliony let. V ordoviku bychom museli život stále ještě hledat v mořích – souš byla pro tehdejší organismy pořád nehostinným a životu nebezpečným územím. Oproti předchozímu období, kambriu, však došlo k obrovskému nárůstu počtu forem organismů. Někteří paleontologové mluví o druhém „velkém třesku“ v dějinách života – nárůst počtu druhů organismů je srovnatelný s revolucí na počátku kambria. Hromadné vymírání na konci ordoviku bývá považováno za druhé největší v historii, o jeho důvodu nicméně nezbývá než spekulovat. Zajímavou teorií je, že jej způsobila expanze rostlin na souš. Rostliny pak produkovaly příliš mnoho oxidu uhličitého, díky čemuž se spustilo globální ochlazení. Ať už byl však důvod jakýkoliv, jisté je, že došlo k masivnímu zalednění Země, díky němuž výrazně poklesla voda v oceánech. Ze Země navždy odešly velké skupiny trilobitů, graptolitů a ramenonožců. Ačkoliv vymizely celé skupiny, složení fauny se po této události nijak radikálně nezměnilo. Silurská moře brázdili živočichové ze stejných kmenů jako v ordoviku, jen druhy byly jiné.

Pozdní devon
 Vymírání na konci čtvrtého období prvohor, devonu, sprovodilo ze světa asi 70 % všech tehdy existujících druhů. Devon je obdobím, kdy život masivně osídlil suchou zem. V první řadě se souš zazelenala. Postupně se rozvíjely kapraďorosty, nahosemenné i krytosemenné rostliny. Spolu s rozvojem rostlin došlo i k rozvoji mnoha skupin pozemských živočichů, kterým porosty poskytovaly nové a bohaté životní prostředí. Paleontologové se shodují na tom, že vymírání na konci devonu nebylo jedinečnou událostí, ale sérií „pulzů“ vymírání, které s periodou 10 000–300 000 let přetrvávaly až 20 milionů let. Nevíme s jistotou, co tyto pulzy způsobilo – za vážné kandidáty je považován buď intenzivní vulkanismus, nebo dopady sérií meteoritů. Nejvíce postiženou skupinou však byli stále počtem druhů převažující mořští živočichové. Opět se jednalo zejména o obyvatele útesů v mělkých a teplých mořích. Masivní úbytek druhů lze pozorovat mezi příslušníky mořských ramenonožců, hlavonožců amonitů, mizí takřka všichni trilobiti. Masový úbytek se týkal pancířnatých ryb (Placodermi) a většiny kruhoústých obratlovců, dávných příbuzných dnešních mihulí a sliznatek.
Nejničivější katastrofa – pomezí permu a triasu
 Hromadné vymírání na rozhraní prvního a druhého období druhohor, triasu a permu, bývá považováno za nejrozsáhlejší masové vymírání, které kdy život na Zemi postihlo. Během relativně krátkého období před zhruba 250 miliony let vymřelo 95 % mořských a 70 % všech pozemských organismů. Život v mořích připomínal svým rozložením život v devonu, převažovali tedy přisedlí filtrátoři. Z nových skupin organismů přibyly zejména paryby (žraloci) a kostnaté ryby. Během permu došlo k vytvoření superkontinentu zvaného Pangea, a proto nebývalého rozmachu dosáhl pozemský život. Mezi drobnými tvory hrál prim hmyz, zejména dávní zástupci dnešních švábů. Predátoři byli především z řad obratlovců – obojživelníků a suchozemských plazů, kteří se stali během permu vládci souše. Na své si přišly i rostliny – převládaly především rostliny nahosemenné včetně předků dnešních jehličnanů. Spouštěčem tohoto hromadného vymírání byla pravděpodobně rozsáhlá vulkanická činnost v oblasti dnešní Sibiře, která spustila kaskádu dalších zhoubných procesů. Začala se zvyšovat teplota a také množství jedovatého sirovodíku v atmosféře. Ozonová vrstva, která chrání Zemi před škodlivým UV zářením, se zase naopak zmenšovala. Vymírání postihlo zejména mořské planktonní prvoky mřížovce, trilobity, mechovce, korály, ostnokožce a ramenonožce. Na souši vymírá velká část „savcovitých plazů“, kteří uvolnili místo archosaurům – předkům pozdějších krokodýlů, dinosaurů a ptáků.
Pozdní trias
 Toto velké vymírání je známé zejména proto, že umetlo cestu nástupu velkých forem plazů během následujícího geologické období druhohor – jury. Nastalo na samém sklonku triasu asi před 200 miliony let. Země se definitivně rozloučila se zbytky suchozemských plazů, některými skupinami archosaurů (např. většina skupiny Crutotarsi kromě krokodýlů) a velkými formami praobojživelníků (labyrinthodonti). Vymírání se však opět zdaleka netýkalo jen souše. Podle paleontologa z Chicagské univerzity Jacka Sepkoskiho, vymizela na konci triasu více než polovina rodů mořských živočichů. Vymírání postihlo nejvíce řadu čeledí ramenonožců a významnou část měkkýšů, zejména plžů. Příčiny tohoto vymírání nejsou zdaleka jasné. Nejžhavějším kandidátem je opět intenzivní vulkanická činnosti v důsledku lámání prakontinentu Pangea, které nastalo velmi krátce před ním. Počínaje jurou se role vládců souše zhostili s definitivní platností archosauři ze skupiny Ornithodira a jejich přímí potomci – dinosauři, kteří se však začali rozvíjet už ve středním triasu.
Konec křídy
 Poslední velké vymírání z „velké pětky“ je pravděpodobně ze všech nejznámější. Jedná se o takzvané K/T vymírání, tedy o rozhraní posledního geologického období druhohor (křída) a třetihor (terciér). Během tohoto vymírání se vytrácely organismy podle poměrně jasného klíče. Jako první vymizely ty, které jsou přímo závislé na slunečním záření – nejprve rostliny a fytoplankton, později býložraví živočichové a nakonec dravci, kteří tvořili vrcholy potravních řetězců. Tato zjištění dobře pasují s uznávanou teorií o příčině vyhynutí – pádu obrovského meteoritu na mexický poloostrov Yucatan. Po pádu meteoritu (pravděpodobně jich však byla celá série) došlo k zastínění Slunce oblakem prachu a organismy přímo závislé na sluneční energii proto začaly odcházet jako první. Popularitu přinesla tomuto vymírání především skutečnost, že během tohoto vymírání zmizely ze světa velké formy plazů ze skupiny dinosaurů. Bylo by však omylem domnívat se, že dinosauři vyhynuli úplně. Vyhynutí byla ušetřena řada malých forem, z nichž do dnešní doby přežili potomci jedné z linií – ptáci. Ekologické niky, které se uvolnily po plazech, hbitě obsadili jejich příbuzní, do té doby živořící v jejich stínu – savci, a ovládli svět třetihor a vládnou mu (včetně člověka) vpodstatě dodnes.
Kdo půjde první – které druhy jsou nejvíce ohroženy?
 Na čem ale závisí, jak dlouhý bude mít druh život? Odborníci se shodují, že nejdéle přežívají hojné druhy s velkými areály. Jejich populace jsou dostatečně početné na to, aby přežily dočasné zhoršení podmínek. Snáze přežijí například hojní potkani než například vzácné myšivky horské. Nesmíme však opominout ani nároky na potravu. V propadlišti dějin skončí snáze potravní specialisté. Například taková panda velká se živí výhradně bambusovými výhonky. Stane-li se z nějakého důvodu bambus nedostatkovým zbožím, vezmou populace pand za své. Podobně ohrožené jsou i druhy, citlivé na jiné parametry, například míru znečištění prostředí nějakým typem škodlivé látky. Druh však může ohrožovat i jeho sociální uspořádání. Například americký holub stěhovavý, který byl po dlouhou dobu nejhojnějším ptákem Severní Ameriky, vyhynul v důsledku intenzivního lovu. Holubi se však úspěšně množili jen v obrovských hejnech. Když holubů ubylo, přestali se samečkové zajímat o samičky a osud druhu byl zpečetěn.

Mikro a makro – dva pohledy na evoluci
 Mikroevoluce bývá považována za „vědečtější“ součást evolučních teorií. Pracuje na menších časových škálách a zabývá se tedy teoriemi, které lze přímo testovat na jevech, se kterými se může vědec setkat takříkajíc „na vlastní kůži“, tedy buď v laboratoři nebo při pozorování organismů v terénu. Na tak malých časových škálách, na nichž se pohybuje lidský život, však nelze pozorovat vznik nových druhů či větších vývojových linií. Vědci zabývající se mikroevolucí jsou tak z povahy věci odsouzeni ke studiu jevů na nižší než druhové úrovni. Oproti tomu makroevoluce sleduje vývoj života v jeho dlouhodobé historii. Jejím tématem je vznik nových druhů i vyšších taxonomických jednotek. Základní materiál, který interpretují teoretici makroevoluce, je fosilní záznam již vyhynulých tvorů, tedy „zkameněliny“, z nichž se vědci dozvědí, kudy přesně evoluce kráčela.

21. STOLETÍ doplňuje:

Katastrofická teorie G. Cuviera
 Georges Cuvier (1769–1832) byl francouzský přírodovědec, který patří mezi zakladatelské postavy paleontologie. Jako paleontolog se musel Cuvier vyrovnat s problémem, jak je možné, že nacházíme zkameněliny druhů, které již dnes prokazatelně nežijí. V roce 1796 (tedy plných 63 let před prvním vydání slavného Darwinova díla „O původu druhů“) poprvé formuloval teorii, později známou jako katastrofismus. Cuvierův výklad fosilií byl vlastně velmi prostý. Podle něj byl stvořený svět zničen katastrofou, po níž bylo stvoření opět obnoveno. Fosilie jsou pak jen zbytky předkatastrofického světa. Takových katastrof byla podle Couviera celá řada, což vysvětluje řadu zcela různorodých fosilních faun. Ačkoliv návrat ke všem Cuviérovým názorům není dnes již možný, potvrzení existence velkých vymírání mu vlastně dalo částečně za pravdu.

Šesté hromadné vymírání?

 Rychlost vymírání druhů, jehož jsme v současnosti svědky, vysoce převyšuje rychlost, s níž dokáže příroda vyhynulé druhy nahradit. Celková biodiverzita neboli druhová bohatost tedy rapidně klesá. Otázka, která trápí nejen vědce, ale zejména politiky, je, do jaké míry je příčinou vymírání činnost člověka. A ještě naléhavější otázkou je, je-li v lidských silách dostat vypuštěného džina zpět do lahve.

Zdvižený prst drží jedni z největších současných odborníků na biodiverzitu, jako je např. harvardský biolog Edward O. Wilson či paleontolog Niels Eldredge, kurátor „Síně biodiverzity“ Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku. Asi nejslavnější žijící paleoantropolog Richard Leakey, hostující profesor Státní newyorské univerzity ve Stony Brook, se dokonce nebojí přirovnat ničivou sílu lidstva ke srážce Země s obrovským asteroidem. Přestože se vědci v mnoha konkrétních detailech nedomluví, v jednom bodě však mezi nimi vládne takřka jednomyslná shoda – vliv lidské činnosti na pokles celkové biodiverzity je nepopiratelný. 21. STOLETÍ se teď pokusí poukázat na příčiny poklesu biodiverzity z pohledu vědy.

Z Afriky do světa
Podle teorie, známé jako „teorie nedávného nahrazení“ („recent replacement theory“), se moderní lidé (Homo sapiens sapiens) vyvinuli asi před 250 000 let v Africe, kterou postupně v několika vlnách opouštěli. Nálezy z jeskyně Kafzeh nedaleko Nazaretu v Izraeli dokládají, že zde žili moderní lidé již před 100 000 lety. Z „přestupní stanice“ na Blízkém východě vyrazili pak lidé dvěma směry – na sever d Evropy a na východ do Asie až nakonec dorazili do Austrálie na jihu a do Severní Ameriky na severu. Člověk se stal postupně typickým kosmopolitou, obývajícím valnou většinu všech existujících prostředí. Jeho zvláštní preadaptace, které z něj učinily tak úspěšný druh, se však při zpětném pohledu ukazují jako ty, díky nimž by mohl také sám sebe odsoudit k záhubě. Lidé si totiž lépe než kterýkoliv jiný živočišný druh dokážou proměnit životní prostředí ke svému obrazu. Tato schopnost, která je učinila do značné míry nezávislé na vrtoších matky přírody, má však i svou rubovou stránku. Zásoby potravin ze zemědělství a ještě později ohrazené prostředí měst mu zajistily relativní bezpečí a pohodlí. Zároveň jej však odcizovaly přírodě a bezprostředním následkům činů, jimiž do ní zasahoval.

Přemnožení lidé
Srovnává-li přírodovědec čísla, která popisují nárůst počtu lidí na Zemi, musí konstatovat jediné – člověk je přemnožený druh. Populace lidí se zvětšovala pomalu, dramatickým způsobem však vzrostla v posledních pěti stech letech. Zatímco v roce 1600 žilo na Zemi asi půl miliardy lidí, v roce 1800 to už byla miliarda. Hranice 3 miliard byla překročena v roce 1940 a v roce 2008 žije na zemi už 6,7 miliardy lidí. Počtu 10 miliard bychom měli dosáhnout kolem roku 2050. Takové množství lidí spotřebuje obrovské množství zdrojů – od potravy přes energii až po například stavební materiál. Dramaticky také narůstají nároky na životní prostor – takhle velké množství lidí se musí někam vejít a musí se také dopravovat. Důsledky tak nápadného přemnožení a zároveň rostoucí energetické spotřeby zatěžují životní prostředí nejen lidí, ale také všech ostatních organismů.

Člověk potřebuje jíst
Ty nejpesimističtější odhady hovoří o tom, že počet druhů, žijících na Zemi, bude počátkem 22. století na polovině dnešního stavu. I kdyby se tyto chmurné vize do puntíku nevyplnily, přece jen je pokles biodiverzity nápadný. Co tedy dělají lidé tak špatně, že počet druhů tak rapidně klesá? V první řadě za ním stojí přímé vybíjení zvířat. To ukončilo životy mnoha živočichů, kteří sloužili lidem jako potrava. Bizoni, kapustňákům příbuzní korouni bezzubí, severská alka velká, novozélandští ptáci moa, velké druhy ostrovních želv – ti všichni padli za oběť lidskému hladu. Decimovány byly populace zvířat i jinak hospodářsky využitelných – velryby, kožešinová či trofejová zvířata. Stejně tak byli vybíjeni predátoři, kteří dostali chuť na zvířata hospodářská. Takzvaná „škodná“ byla často decimována v obrovských počtech a některé druhy byly zcela vyhubeny – například falklandský pes bojovný. Zmizely i některé poddruhy velkých šelem, jako například javánský či balijský poddruh tygra, lev berberský či mexický poddruh medvěda hnědého.

Ostrovy v deštných pralesech
Zdaleka nejvýznamnějším faktorem, který ovlivňuje snižování počtu druhů, je ubývání původního životního prostředí, které bylo organismům domovem. Může za to především rozsáhlá zemědělská činnost, jíž padá za oběť biodiverzita všude, kde se člověk usadí. Příklady mechanismů, které se uplatňují při snižování počtu druhů, nám mohou poskytnout druhově nejbohatším typy životního prostředí naší planety, deštné pralesy. Pralesy jsou ohroženy především kácením, které nejenže zmenšuje jejich plochu, ale proměňuje i jejich strukturu. Zásahem člověka do původní struktury dochází nejprve k rozdrobení čili fragmentaci původního areálu druhů na jednotlivé „ostrůvky“. Pozorování a experimenty, která v brazilských pralesech prováděl Thomas Lovejoy z Yaleovy univerzity v USA, se svým týmem ukázaly, že ostrůvkovitě rozložené populace jsou výrazně méně ekologicky stabilní a druhy jsou pak mnohem náchylnější k vyhynutí. Velká část druhů totiž z různých důvodů potřebuje ke svému životu rozsáhlý životní prostor.

21. STOLETÍ upřesňuje:
Výzkum amazonského pralesa, který zahájil Thomas Lovejoy na konci sedmdesátých let a který běží v podstatě dodnes, pomohl odhalit řadu dříve netušených pravd o dynamice pralesního ekosystému. Lovejoyův tým například ukázal na jasnou souvislost mezi zmenšováním areálu pralesních prasátek pekariů a ubýváním žab. Pekariové potřebují díky své žravosti i sociálnímu uspořádání ke svému životu poměrně velkou oblast, kterou jim rozdrobený prales už nemůže poskytovat. Spolu s nimi pak ubývá i žab, které sice tak velký prostor nepotřebují, jsou ale závislé na tůňkách, které v pralese vyhloubily nenechavé rypáky pekariů. Ukazuje se tedy, že jeden vyhubený druh dokáže vzít s sebou řadu dalších, které na něj byly ekologicky navázány, a celková biodiverzita tak klesá rychleji, než bychom čekali.
 
O šíření druhů pomocí člověka
Dalším nepříjemným důsledkem lidské činnosti je, že spolu s člověkem migruje po planetě řada druhů, které ve svém novém bydlišti působí doslova paseku. Takzvané invazní druhy se mohou stát například škůdci na původních porostech, jako například u nás nenápadná, v jihu se šířící můra klíněnka jírovcová nebo tesařík Anoplophora glabripennis ve Spojených státech. Invazemi jsou nejvíce ohroženy ostrovní ekosystémy, jejichž druhy jsou specializované a také méně početné a padnou proto snadněji za oběť agresivním vetřelcům. Druhově jedinečné složení jejich fauny a flóry proto vezme rychleji za své a počet druhů tak opět klesne. Příkladem takové masivní invaze, která vedla ke zdecimování původního ekosystému, bylo dovezení placentálních savců (psi dingové, krysy, králíci) do Austrálie a na Nový Zéland. Migrace se však netýká pouze velkých a nápadných organismů. Společně s člověkem migrují i parazité, například mikrobi, prvoci či plísně a dochází tak rozšiřování nemocí. Příkladem může být např. račí mor, který decimuje populace našich raků.

Co nám zbývá? 
 S důsledky rozmáhání druhu Homo sapiens sapiens na pokles početnosti druhů se setkáváme téměř na každém kroku. Je však v našich silách tyto důsledky vůbec nějak omezovat? Vzdělanci napříč obory se shodují, že je třeba apelovat právě na ten specifický rys člověka, který mu jeho expanzi umožnil – jeho velký mozek a schopnost rozumové úvahy. Řada druhů je již nenávratně ztracená. Biolog E. O. Wilson proto shrnuje pět bodů, které by měli vzít vědci a politikové v úvahu, aby se předešlo dalším drastickým ztrátám: 1) popsat světovou faunu a flóru 2) vytvořit biologické bohatství, tedy vyčíslit potenciální cenu zmizelých druhů pro člověka 3) podporovat trvale udržitelný rozvoj 4) zachránit, co ještě zbývá (např. v bankách semen či zoologických zahradách) 5) obnovit divoká území. Každý vědec si dobře uvědomuje, že cesta k ochraně zbývajícího biologického bohatství není jistě jednoduchá. Musíme však mít na paměti, že záchrana přírody se neděje pouze v zájmu jí samé, ale především zájmu nás, lidí.

Chránit – ale co přesně?
 Otázka, co přesně má být předmětem ochrany, trápí nejen řadové ochránce přírody a úředníky. Jedná se o problém, k němuž se musí vyjadřovat velká řada odborníků napříč přírodovědeckými i humanitními obory. Příroda se totiž sama neustále proměňuje a nikdy nemůžeme dát ruku do ohně za to, že přesně víme, co je důležité zachovat. Biologové (a zejména ekologové) se budou vždy bít za to, aby byly chráněny biotopy s vysokou biodiverzitou, tedy takové, kde na jednom místě žije velká řada druhů organismů v jedinečných vztazích. Mezi takové patří například deštné pralesy či korálové útesy. Jak ale vypadá situace u nás? Díky tomu, že dějiny lidského osídlení jsou zde předlouhé, neexistují prakticky biotopy, jejichž podoba by nějak nesouvisela s činností člověka. Podle biologa Karla Chobota z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR patří mezi druhově nejbohatší biotopy právě ty, na jejichž utváření se člověk podílel nejvíce. Příkladem mohou být dlouhodobě kácené lesy, které jsou strukturně bohaté a poskytují tak široké spektrum ekologických nik. Poučený ochránce tedy musí počítat s tím, že hodnota jistého území zdaleka nespočívá jen v ojedinělém výskytu „krásných“ druhů, byť by byly sebevzácnější.

Je ekologie a „ekologie“
 Jen málokteré slovo bývá v posledních letech tak často skloňováno takřka ve všech sdělovacích prostředcích jako slovo ekologie. Příliš častým užíváním se však původně jasný význam termínu poněkud rozmazal, a není proto od věci, když se společně s 21. STOLETÍM vrátíme zpět jeho původnímu významu. Slovo ekologie je složeninou ze dvou řeckých slov: oikos = hospodářství, logos = nauka. Má tedy stejný kořen jako například ekonomie, s níž sdílí i řadu společných představ a metodických nástrojů, zejména matematický aparát. Poprvé jej v biologickém kontextu použil v roce 1869 německý přírodovědec Ernst Haeckel, který ji definoval jako „vědecké studium vzájemného působení mezi organismy a prostředím“. Ekologie, jako ostatně žádná věda, však nespočívá jen v popisování. Na základě podrobného výzkumu života organismů dokáže předpovídat, jak se budou vztahy v přírodě vyvíjet. Může pak podávat jistá doporučení těm, kdo mohou toto dění ovlivnit, tedy zejména politikům. Odtud pak známe i druhý význam slova ekologie, který však velmi často nemá s vědou příliš společného. Takový „ekolog“ si může snadno splést své osobní přesvědčení s vědecky podloženými teoriemi a způsobit tak přírodě spíše medvědí službu.

Více se dozvíte v:

Begon M.: Ekologie: jedinci, populace a společenstva
Flégr J.: Evoluční biologie
Leakey R., Lewin R.: The Sixth Extinction
Lomborg B.: Skeptický ekolog
Raup D. M.: O zániku druhů
Štorch D., Mihulka S.: Úvod do současné ekologie
Wilson E. O.: Rozmanitosti života

Rubriky:  Příroda
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Scink inspiruje roboty

Scink inspiruje roboty

Scinkovi obecnému (Scincus scincus) se přezdívá písečná ryba, a to proto, že...
Pod sopkou objeven obrovský rezervoár vody

Pod sopkou objeven obrovský...

Vědci z anglické Univerzity v Bristolu objevili pod vulkánem Uturuncu...
Aby zuby nebolely

Aby zuby nebolely

Jako zuby moudrosti se označují třetí stoličky. Které se obvykle...
Ledovce v Antarktidě se mění

Ledovce v Antarktidě se mění

Jak se v průběhu času měnily ledovce v Larsenově ledovcovém šelfu v...
Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýr je podle některých vědců doslova úžasné stvoření. „Díváte-li se na ně,...
Teorie, která přežila všechny pokusy o vyvrácení

Teorie, která přežila všechny...

Před 101 lety, 25. 11. 1915, předložil Albert Einstein (1879 – 1955) konečnou verzi...
Astrofotografie měsíce září: závěrečné stádium vývoje hvězdy

Astrofotografie měsíce září:...

Zářijovým vítězem soutěže Česká astrofotografie měsíce se stal astrofotograf...
Krása ptačího pohybu

Krása ptačího pohybu

Ptáci (Aves) jsou pokládáni za potomky drobných teropodních dinosaurů, konkrétně...
Čeští vědci zjistili, jak zvířata vnímají magnetické pole Země

Čeští vědci zjistili, jak zvířata...

Vědci z Masarykovy univerzity v Brně zjistili, že se zvířata dokáží...
Jak rostliny dobývají svět?

Jak rostliny dobývají svět?

Studie pod vedením ekologů z University v Konstanci, Mialy Razanajatovo a...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Územní ztráta Habsburků: Vyměnil Ferdinand II. Lužici za 72 tun zlata?

Územní ztráta Habsburků: Vyměnil...

„Já s těmi kacíři nemohu uzavřít mír! Je mou...
3x zabijáci v lavicích: Komu se v hlavě honily zrůdné myšlenky? (2.díl)

3x zabijáci v lavicích: Komu se v...

Jsou mladí a neklidní. Hlavou se jim však mnohdy...
FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

Vtipných fotografií není nikdy dost. A na webu...
Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil ho duchapřítomný ministr!

Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil...

Z výstavných lisabonských paláců zbyly ruiny. Co...
Nová fakta o objevení Austrálie: Přepíše dějiny malá kresba klokana?

Nová fakta o objevení Austrálie:...

Nenápadná jeptiška Caterina de Carvalho z Caldas da...
Boj o Čínu: Rozhodla o vítězství komunistů korupce?

Boj o Čínu: Rozhodla o vítězství...

„To nevypadá dobře!“ Čankajšek krátce vykoukne z okna a...
3x zabijáci v lavicích: Komu se v hlavě honily zrůdné myšlenky?

3x zabijáci v lavicích: Komu se v...

Jsou mladí a neklidní. Hlavou se jim však mnohdy...
Ötzi: „Kosí“ vědce kletba pravěkého šamana?

Ötzi: „Kosí“ vědce kletba...

V horském sedle ötztalských Alp, ve výšce 3210 metrů,...
Anders Breivik: Falešný policista střílel do dětí!

Anders Breivik: Falešný policista...

Vládní čtvrť Regjeringskvartalet v norském Oslu tepe...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.