Koho můžeme považovat za skutečné velikány na postech premiérů v dějinách britského impéria? A proč? Kdo asi může představovat státnické osobnosti v klasickém provedení tradiční britské politiky, jakých je ve 21. století docela málo, nebo spíše nejsou vůbec na dohled?

Jsou to jistě ti, kdo stojí v čele své země a obstojí, když je nejhůře. Jsou to ti, kteří navzdory svým nedostatkům a chybám zůstávají i nadále vzorem pro dnešní politiky odvahou, invencí, pohotovostí, rozhodností, ale také smyslem pro realitu. A zejména loajalitou ke své vlasti. Podívejme se s 21. STOLETÍM blíže na čtyři z těch, na které nejen Velká Británie, ale ani svět nikdy nezapomenou.

1. Oliver Cromwell
„Komplikovaný, nesourodý, mnohotvárný člověk složený z protikladů, v němž se mísilo mnoho zlého i mnoho dobrého, geniálního i malicherného, vyzývající ke krajnostem, neustále hrozící, zřídka krutý, přísně dodržující puritánské zásady.“
(Viktor Hugo)
Někdo v něm spatřuje radikálního vůdce, jehož cílem je likvidace tyranie velké šlechty a králů. Dokáže se postavit do čela revoluce, kterou dovede k vítězství korunovaného republikou. Někdo jiný se zase domnívá, že je mystickým despotou, jenž republiku záhy změní v politickou a náboženskou diktaturu. Slovy klasika žijícího o dvě staletí později je připodobňován k Robespierrovi anglické revoluce, jenž se pak stane jejím Napoleonem. Tak či onak, jedná se zřejmě o nejkontroverznější osobnost anglických dějin.

Puritán z Huntingtonu
Oliver Cromwell se narodí 25. dubna 1599 v Huntingtonu v hrabství Cambridge. Jelikož světlo světa spatří jako pátý syn a k tomu ještě v rodině drobného šlechtice, musí počítat s tím, že nic nezdědí. Ale zásady, které jsou mu vštěpovány puritánským pastorem – tedy bát se Boha, držet se důsledně bible a intuitivního poznávání nadpřirozených tajemství, se stávají jeho kompasem, jehož střelka nikdy nesměřuje k bohatství a přepychu. Ve svých sedmnácti letech odchází na studia práv, nejdříve do Cambridge a pak do Londýna. Posléze se vrací do rodného kraje, kde vykonává roli soudce.

Zvolen do parlamentu
Historické zdroje obvykle uvádějí, že jako soudce je Cromwell rovněž ochráncem chudých a brání práva i zájmy venkovských komunit proti lakotným vrstvám duchovenstva. Cromwell vskutku mohl být nestranným a nepodplatitelným. A to nejen kvůli svému vypjatému puritánství, ale i proto, že po svatbě s Elizabeth Bourchierovou, dcerou bohatého obchodníka z Essexu, je i hmotně nezávislým. Když se citlivě a mysticky založený Cromwell dozvídá o nepravostech, jaké se dějí u dvora v Londýně, začne za svoji povinnost považovat vstup do věcí veřejných. Nechá se proto v roce 1628 zvolit do Dolní sněmovny.
To už je v době, kdy král Karel I. dělá všechno možné i nemožné, aby vládl sám, bez parlamentu, což se mu nakonec podaří jeho rozpuštěním v roce 1629. Král despoticky vládne sám až do roku 1640. Ale ještě předtím – v roce 1639 – vpadne do Anglie skotská dobrovolnická armáda a král se dostane do svízelné finanční i politické situace. Je nucen znovu svolat parlament. Cromwell je členem toho sboru, kterému se říká „krátký parlament“, protože jej král po ostrých sporech s poslanci po dvou měsících rozpustí. Ale v kritické situaci je panovník nucen parlament na listopad 1640 znovu svolat. V tomto novém parlamentu, který zasedá až do roku 1653 (odtud označení „dlouhý parlament“), zastává Cromwell již významnou roli, především v náboženských otázkách. Stane se zastáncem radikálních skupin puritánů, kteří požadují demokratizaci anglikánské církve, podíl církevních organizací na politické moci nezávislé na králi a zjednodušení obřadů bohoslužeb.

Za války objevuje skryté schopnosti
Když se v roce 1641 vzbouří i katolické Irsko, vztahy mezi parlamentem a Karlem I. se ještě více vyostřují, což král využívá jako záminku k nasazení síly a k vydání rozkazu o zatýkání nejvlivnějších poslanců. A to už je příslovečnou poslední kapkou, kterou přeteče pohár. V zemi vypukne občanská válka, která trvá až do roku 1648. Na jedné straně stojí royalisté, jejichž vrchní velitel, král Karel I., sbírá vojsko zejména v severní Anglii. Parlamentní síly se skládají ze dvou křídel: umírněných presbyteriánů z východu a jihu (majitelé půdy, obchodníci z Londýna, podnikavá aristokracie) a z radikálnějších přívrženců parlamentu, označovaných jako independenti (nezávislí), což jsou většinou příslušníci svobodomyslných náboženských obcí (drobná šlechta, svobodní sedláci, řemeslníci a obchodníci z menších měst). Cromwell v sobě hned na počátku bojů objevuje i skryté vojenské schopnosti.

Armáda nového typu
Parlament závisí na ozbrojencích z jednotlivých hrabství. K nejlepším patří oddíly z východní Anglie, složené ze zemanů, sedláků a měšťanů, z nichž přívrženec independentské menšiny, Oliver Cromwell, vytvoří dobrovolnickou jízdu. Ta vyniká bojovým nadšením, tvrdou disciplínou i uměním manévru. To vše se pak zúročí ve vítězství u Marston Mooru 2. července 1644, kde Cromwellova jízda rozdrtí královské jezdce. Parlament se pak rozhodne sestavit nové vojsko v čele s Thomasem Fairfaxem. A jeho jádrem se stává právě osvědčená Cromwellova jízda. Jde o armádu nového typu – říká se jí vskutku New Model Army  –  kde si vojáci mohou volit své zástupce, kteří mají právo zúčastňovat se jak velitelských porad, tak i politických debat. Drtivá většina této armády sympatizuje s independenty proti smířliveckým presbyteriánům. Cromwell nesporného úspěchu svých mužů dokáže obratně využít k získání mimořádně silné pozice jak u vojska, tak hlavně v parlamentu. Dalšího velkého vítězství dosáhne v následujícím roce – v bitvě u Naseby (1. června 1645)  – kdy je královské vojsko zdecimováno. Karel I. se domnívá, že najde azyl u Skotů. Drama občanské války vrcholí. Skotové krále sice vydají parlamentu, ale v roce 1647 se mu podaří uprchnout na ostrov Wight a soustředit nové vojsko, složené z těch, kteří mu zachovají loajalitu. Ale Cromwell se postará svým skvělým vojenským tažením o jeho rozdrcení u Prestonu ve dnech 17.–19. srpna 1648.

Anglická republika?
Král se stane opět zajatcem parlamentu. Na nátlak těch radikálních členů parlamentu, kteří tvrdí, že v zemi nebude mír, dokud bude Karel I. naživu, je panovník po krátkém veřejném soudním řízení popraven 30. ledna 1649. Cromwell patří ke 135 členům poroty a jemu je také přisuzován výrok, že Karel I. je „tyran, zrádce a nepřítel lidu“. Úloha, kterou Cromwell sehrává jak v závěru občanské války, tak při definitivním zúčtování s králem, z něho udělá přirozeného vůdce parlamentu. Sám se okamžitě také postará o patřičnou očistu parlamentu, z něhož je vyhnáno, nebo přímo uvězněno, 150 presbyteriánských poslanců, obviněných ze zrádných úmyslů vpadnout v kritickém okamžiku Cromwellovým oddílům do zad ve spojení s králem. Parlament je tak zredukován na 100 independentských přívrženců. Cromwell se stane nyní v Anglii faktickým mužem číslo 1, což ještě zdůrazní, když 19. května 1649 vyhlásí Commonwealth, aneb „lidové společenství“, případně „svobodný stát“ nebo „republiku“, která ovšem během dvou tří let uvalí brutálním vojenským zásahem svou pravomoc i nad sousední Skotsko a Irsko.

Lord protektor
Nicméně jako státník se Cromwell projevuje ve velkém stylu, což platí zejména o jeho počínání v zahraniční politice. Usilovně se snaží o politiku aktivní podpory všech protikatolických sil v Evropě. Pokud tuto koncepci provádí ve sféře diplomatických a obchodních jednání, daří se mu uzavřít výhodné obchodní kontrakty s Dánskem a Švédskem, posléze i s Portugalskem a Francií. V roce 1651 vydává proslulý navigační zákon, podle něhož dovoz zboží do Anglie je vyhrazen pouze anglickým lodím, případně plavidlům země, v níž je dovážené zboží vyrobeno. Přinutí dokonce i Nizozemsko, proti kterému tento zákon fakticky směřuje, aby s ním vyslovilo souhlas.
Cromwell ovšem sáhne i k vojenskému řešení sporů s tradičním rivalem – katolickým Španělskem, když v roce 1655 jeho loďstvo zvítězí při dobývání  Jamajky, čímž anglické obchodní kruhy získají výhodný přístup na obrovský trh v Karibské oblasti. Pokud jde o vnitřní politiku, tak i zde dokáže prosadit svoji železnou vůli, ačkoli to není vždy snadné. Zasadí se o růst vzdělanosti i posílení práva, když zakládá nové školy a buduje dostupnější a účinnější soudní systém. Ale má potíže s parlamentem, který se nechce úplně vzdát svých výsad. A proto Cromwell přistupuje k ráznému kroku. V roce 1653 parlament jednoduše rozpustí a vytvoří nový, jehož poslanci – pečlivě vybraní jemu věrnými armádními činiteli – musí všichni patřit k puritánům. A právě po dohodě s Cromwellem vojáci usoudí, že Anglie potřebuje „dobrou“ vládu. Na jejich z pozadí řízený popud je Oliver Cromwell 16. prosinec 1653 slavnostně prohlášen lordem protektorem a zemi je dána nová ústava (Instrument of Government), která udělá tečku za dosavadní politickou minulostí Anglie, jejíž zákony se až dosud opíraly o tradice a zvykové právo. Cromwell nyní může vystupovat jako diktátor s neomezenou výkonnou mocí, zatímco parlament je odkázán do jeho stínu.

Vybudoval novou Anglii
Oliver Cromwell umírá 3. září 1658. I když nakonec po návratu Stuartovců (Karel II.) a po historickém kompromisu mezi zastánci parlamentu a royalistickou emigrací je Cromwellovo tělo v roce 1660 exhumováno a zneuctěno (hlava je zfanatizovanými royalisty sťata a naražena na kopí), význam jeho osobního přínosu Anglii je nepopiratelný. Především samotná anglická puritánská revoluce představuje úspěšnou vzpouru radikalizované drobné venkovské šlechty proti vládě vysoké aristokracie a církevní hierarchie. Zlikviduje starý feudální řád a postaví na jeho místo řád nový, měšťanský, který umožní další rozmach země, včetně budoucí průmyslové revoluce. A nastaví vysokou laťku  k dalšímu všestrannému rozvoji země. Jako by se vkrádalo Cromwellovo rčení, že „ten, kdo se přestane zlepšovat, přestane být dobrý“.

Puritánské šikanování
Zbožný Cromwell je svojí mystickou náturou přesvědčen, že je předurčen k ochraně Anglie před nákazou náboženských úchylek. Proto tvrdě prosazuje zásady puritánské morálky a mravnosti do každodenního života anglické společnosti. Například musí být dodržován nedělní klid, a to pod dohledem vojáků. Všechny svátky a veselice jsou zakázány, protože v sobě nesou zárodek „hříšných tělesných radovánek“. Vojáci rovněž kontrolují, zda se dodržuje nařízení, že poslední středa v měsíci je dnem půstu. Přísnému zákazu rovněž podléhají souboje, koňské dostihy a v zemi s tradicí Shakespeara se nesmějí pořádat ani divadelní hry. A dokonce pod trestem smrti je zapovězeno cizoložství.

2.Vikomt Palmerston
„Jsem britský poddaný.“ Tak hrdě se vyjadřuje státník, který je u vrcholné moci dvacet pět let ze svého dlouhého života.

Jeho téměř neomezená pracovitost, jeho příkré vystupování a jeho bezohledná ironie vzbuzují údiv a děs jeho spolupracovníků. A přece: zůstává-li věren sobě, pak to platí více o jeho charakteru a jeho metodách než o jeho ideách. Mění často své zásady, pokud to vyžaduje zájem Anglie.

Směřuje do velké politiky
Henry John Temple vikomt Palmerston, jak zní celé jeho jméno i s titulem označujícím příslušnost k vyšší šlechtě s právem zasedat v Horní sněmovně, přichází na svět 20. října 1807 v Londýně. Vystuduje univerzitu v Cambridge a neliší se od obvyklého postupu mladých vrstevníků své „krevní skupiny“. Říká se o něm, že je velký jedlík, vášnivý lovec, zapálený hráč a miláček žen a že je mu prostě souzeno mít vše, co patří na počátku 19. století k hodnotám zlaté mládeže z aristokratických kruhů.
Ale zajímá se nejen o večírky, plesy a dostihy, nýbrž i o politické záležitosti své země a okolního světa. Může si dovolit zakoupit „shnilé místo“, jak sám ironicky označuje členství v parlamentu, kde se nejdříve přidává k toryům, tedy předchůdcům Konzervativní strany, vyjadřujícím zájmy nejvyšších vrstev šlechty, vlastníků velkých pozemků a vysokého duchovenstva. V této straně vydrží asi dvacet let a pak přechází k opozici, to znamená k whigům. Jde o stranu protivníků konzervativních toryů, složenou většinou z příslušníků obchodních a průmyslových podnikatelů, která se posléze přemění na Liberální stranu. Palmerstonovi ani tak nejde o nějaké ideologické pohnutky, nýbrž o jeho vlastní odhodlání prosadit se ve velké politice.

Šéfem britské diplomacie
A toto své předsevzetí naplňuje v roce 1830. Má nejvyšší čas, protože je mu šestačtyřicet let, když se stává ministrem zahraničí. Na trůnu ještě zatím sedí Vilém IV., strýc budoucí královny Viktorie, a předsedou vlády je dočasně vévoda Wellington, vítěz od Waterloo, kterého vzápětí vystřídá člen strany whigů Charles Gray. Jaké má tehdy Palmerston politické názory? Předně je nepřítelem ruského cara Mikuláše I., „četníka Evropy“. Boj proti němu považuje za vůbec jeden z nejstěžejnějších úkolů své zahraniční politiky, neboť se obává, že ohromná síla a zeměpisná poloha Ruska mohou ohrožovat anglické zájmy v Turecku, Persii a konečně i v Indii. A jako osobní odpůrce Metternicha je stále připraven dát pocítit absolutním monarchiím svůj posměch.
Pokud jde o Francii, pokládá ji sice za stále ještě bonapartisticky bojechtivou, ale nevidí v ní bezprostředního nepřítele. A Belgie, kde právě v prvním roce jeho působení ve funkci šéfa diplomacie proběhne povstání proti nizozemské nadvládě? Palmerston se projevuje jako liberální demokrat, když se na londýnské konferenci velmocí zasazuje za její nezávislost a neutralitu. Ale jako zastánce neintervence mění tento svůj postoj, když car Mikuláš I. v září 1831 krvavě potlačuje polské povstání.

Mistr velkých spekulací
Palmerston dokáže obratně spekulovat nejen v diplomacii, když se mu v roce 1834 podaří vytvořit čtyřspolek konstitučních monarchií (Anglie, Francie, Španělska a Portugalska) jen proto, aby postrašil Metternicha, nýbrž i ve vztahu mezi politikou a obchodem. Svojí zahraniční politikou zabezpečuje whigistickým průmyslníkům nová odbytiště a bankéřům v City takové výhodné půjčkové možnosti, z nichž i on sám – mimochodem jako odvážný a šťastný spekulant  – nejednou vytěží osobní zisk.
Spekulace jsou vůdčím motivem i jeho počínání k Turecku. Situaci tam tehdy profiluje skutečnost, že mocný vazal Turecka, eygptský paša Mehmed Alí, povstane proti svému panovníkovi, sultánovi Mahmúdovi II., a vypoví mu válku, ve které si Egypťané vedou nadmíru dobře. Projdou Sýrií dále na sever a dostanou sultána do kritické situace. Sultán požádá o pomoc mocnosti. Ale Paříž, která již dávno se zalíbením pohlíží na Egypt a Sýrii jako na perspektivní sféru svého zájmu, sultánovi pomoc odepře. Na scénu vstupuje Palmerston, jenž chce zajistit anglickému obchodu převahu v Turecku a zároveň zničit námořní moc Mehmeda Alího, jehož Francie pokládá za svého spojence. Proto vše navléká tak, že sice se skřípěním zubů bere na vědomí demonstrativní vylodění ruské pěchoty u Bosporu a spoluúčast francouzského námořnictva při vyslání britských válečných lodí do blízkosti egyptských břehů, ale především organizuje smlouvu, kterou 15. července 1840 uzavírá Anglie s Ruskem, Rakouskem a Pruskem  – tedy bez Francie.
Palmerston ví, že právě kvůli Turecku by mohl vypuknout evropský válečný konflikt, který si Anglie nepřála a ani nebyla schopna tehdy vést. Přesto se rozhodne udělit Francii „tuto lekci“. Jeho odvaha slaví úspěch. Mehmed Alí se musí podrobit a anglický vliv v Turecku podstatně oslabí ruské pozice v tomto regionu, zejména když pak londýnská smlouva z roku 1841, za kterou rovněž stojí Palmerston, uzavírá průjezd úžinami Bosporu a Dardanel válečným lodím všech států, pokud Turecko nevstoupí do války, což nejvíce poškozuje Rusko.

Má styl velkého hráče
Říká se, že Palmerston dokáže spojovat demokratickou mluvu s mocenskými hledisky a zastírat politiku čachrování s mírem vznešenými obraty anglické aristokratické minulosti. A také že se prý umí vydávat za útočníka tam, kde ustupuje, a za obránce tam, kde neplní slovo. A stejně tak že je mistrem v umění vycházet se zjevným protivníkem a uvádět v zoufalství toho, kdo chce být jeho spojencem, přičemž se dovede v určitém okamžiku sporu dostat na stranu silnějšího proti slabšímu. Je tomu tak zřejmě i ve vývoji jeho vztahu k hlavním protivníkům. Sice nesnáší francouzského krále Ludvíka Filipa Orleánského a v zákulisí se stále snaží o jeho pád, ale když v roce 1848 vypukne revoluce, která tohoto krále vskutku smete, nemá z toho žádné uspokojení a přestane podporovat i jiná hnutí v Evropě, která jsou inspirována národními snahami i voláním po svobodě a demokracii.
„My jsme nyní v Evropě jediné mocnosti, které stojí zpříma, a měli bychom v důvěře pracovat spolu.“  I k takto formulovanému vzkazu se Palmerston odhodlá v dopise ruskému carovi, když ve všeobecném zmatku revolučního roku 1848 upírá své naděje právě na Rusko. I proto připouští, aby carská armáda potlačila uherské povstání a aby rakouské vojsko opět vtáhlo do Benátek a do Milána a aby Francouzi přivedli papeže zpět do Říma.

Císař byl pro něj idiotem
Ale navzdory všem těmto zmatkům, kotrmelcům a nastavování výhybek zůstává Palmerstonova důvěra ve vlastní síly naprosto neotřesena. Navykne si řadu věcí rozhodovat sám, ba někdy je utajit i před královnou Viktorií, která v roce 1837 nastupuje na trůn. Je o něm také známo, že se ve své písemné i slovní komunikaci nezřídka vyjadřuje nediplomaticky. Rakouského císaře Ferdinanda I. nazývá přímo idiotem. Jde o stejného panovníka, který pod jménem Ferdinand V. je vlastně posledním korunovaným českým králem.
„Palmerston budí proti Anglii všechen hněv, který platí jemu osobně,“ píše princ Albert, manžel královny Viktorie, která se marně snaží dostat Palmerstona z vlády. Ale Palmerston stojí nezlomen a hrdě jako vytesaný. Umí se šikovně odvolávat na veřejné mínění, kterému dokazuje, že je obhájcem národní důstojnosti. Jako typický příklad lze uvést jeho postoj ve věci jednoho rodáka z Gibraltaru, jenž utrpí škodu při povstání v řeckém Pireu. Palmerston dokáže od řecké vlády získat pro tohoto muže odškodné a v parlamentní rozpravě to komentuje slovy:
„Britský státní příslušník si musí být jist, že v každé zemi na světě je pod ochrannou rukou Anglie, aby se stejnou pýchou, s jakou se Říman cítil jako římský občan, mohl o sobě říci: »Jsem britský poddaný.«“

Předsedou vlády na deset let
Palmerston je považován za natolik mimořádně schopného státníka s obdivuhodným politickým čichem, že ještě ve svých 71 letech je jmenován ministerským předsedou. A v této funkci vydrží – s přestávkou jednoho roku  – až do svého krásného věku 81 let. V té době řeší řadu významných záležitostí – od otázek spojených s výstavbou Suezského průplavu až po ochranu vlastního anglické pobřeží, které nechává opevňovat, aby země mohla čelit cizí invazi, k níž podle jeho mínění, po vynálezu parolodi, stačí jediná noc.

Byl pokrokový i konzervativní zároveň
Vikomt Henry John Temple Palmerston, jeden z nejvýznamnějších diplomatů a státníků své doby, umírá v úřadě 18. října 1865. Svou zahraniční politiku podřizuje zcela zásadě nadšeného obchodního cestujícího, muže, jenž má dostatek zboží na prodej a hodlá ho také co nejvýhodněji prodat. Jak o něm říká ruský revoluční demokrat Černyševskij, „dokázal být vždy pokrokový v maličkostech, které nemají důležitost ve státním životě, a být konzervativním ve všem, co je důležité“.  Pod ochranou loďstva, silnějšího než loďstvo kterékoli soupeřící mocnosti, a pod praporem liberalismu a rovnováhy sil na kontinentu razil cestu anglickým průmyslovým výrobkům.
K takové filozofii, kterou razil Palmerston a od něho ji v té či oné kosmetické úpravě přebírají jeho nástupci, je určitě třeba mít v zásobě hodně důvěry ve vlastní potenciál. Když jistý francouzský žurnalista řekne Palmerstonovi, že oni – Francouzi  – jsou již zvyklí na to, že šéf britské diplomacie v posledním okamžiku složitého a zdánlivě zkrachovalého jednání vždy vytáhne z rukávu nějakou diplomatickou kartu, tak Palmerston pohotově odpoví:
„Tu kartu tam vstrčil Bůh.“

Palmerston a Suezský průplav
*Vlastní stavba probíhá v letech 1859 až 1869. Většinu stavebních prací na této vodní cestě, která je dnes dlouhá 195 kilometrů, široká 365 metrů a hluboká kolem dvaceti metrů, provádějí nejchudší egyptští vesničané.
Britský premiér Palmerston svému ministrovi zahraničí, lordu Malmesburymu, v roce 1858 důvěrně sdělí v podstatě toto:
1) nutno ještě chvíli počkat a nechat jiné, aby stavěli,
2) ukáže-li se průplav jako užitečný, pak Velká Británie, jako největší obchodní mocnost, která je tak organicky spojená s Orientem, se bude muset stát přímo zainteresovaný subjektem, 3) a to bude znamenat, že Velká Británie bude muset být zcela nutně zapojena i do záležitostí v samotném Egyptě.
A tak se Palmerston vlastně zaslouží o to, že díky svým diplomatickým postupům (samozřejmě s podporou britské mocenské síly) dokáže svým nástupcům vytvořit takové předpoklady, aby v jím očekávané situaci hospodářského oslabení Egypta mohli nastoupit a začít sbírat „smetanu“ i na úkor Francouzů. Když se Egypt skutečně dostane v sedmdesátých letech 19. století do velkých hospodářských potíží, ihned se objevují spekulanti, kteří jménem britské vlády odkoupí celý balík egyptských akcií. Po britské vojenské okupaci Egypta v roce 1882 se pak Suezský průplav dostane pod faktickou kontrolu Londýna. Podle mezinárodní konvence podepsané roku 1888 v Istanbulu je průplav vyhlášen jako „svobodný a otevřený“ lodím všech států za míru i války a je zakázána militarizaci celého přilehlého pásma, což Velká Británie většinou nerespektuje.

3. David Lloyd George
Angličtinu má jako druhý jazyk. Zní to jistě divně, že předseda britské vlády se vykazuje tím, že umí také anglicky. Jeho prvním jazykem je totiž rodná velština.

Ano, je tomu tak. Energický státník a originální postava britského veřejného života, jenž stojí v čele Velké Británie za první světové války a vyslouží si díky svým vynikajícím politickým schopnostem přezdívku Čaroděj z Walesu, skutečně pochází z jedné z historických zemí Spojeného království a stává se vůbec jediným Velšanem, jenž až dosud usedne do křesla jejího premiéra.

Typ úspěšného selfmademana
Davidovo mládí plně odpovídá tomuto výrazu, kterým jsou označováni lidé v určitém postavení, do něhož se sami vypracují vlastním úsilím. Sice spatří světlo světa v Manchesteru (17. ledna 1863), ale když se jeho otec s rodinou odstěhuje do rodného Walesu, kde záhy zemře, vyrůstá chlapec s ještě dalšími dvěma sourozenci v podmínkách, které matka s penzí po manželovi učiteli jen těžko zvládá. David nemůže studovat, ale je houževnatý. Učí se sám, po večerech čte, co mu přijde pod ruku anebo co mu půjčí strýc, otcův bratr, laický baptistický kazatel. Z těžkého dětství si odnáší do života předsevzetí, že bude pomáhat prostým lidem – jak posléze říká doslova – „na úkor vévodů“. Ačkoliv nemá žádný odpovídající diplom o vzdělání, udělá ve svých šestnácti letech zkoušku ze základů advokátní praxe nižšího stupně a stává se nejdříve písařem v jedné advokátní kanceláři a pak dokonce vede samostatnou firmu. Ale to už ho láká jiná odnož práce pro veřejnost  – politika.

Poslancem za Liberální stranu
V roce 1885 se dvaadvacetiletý David angažuje ve volbách za Liberální stranu, která je tehdy pod vlivem programu reforem Josepha Chamberlaina, otce nechvalně známého „Mnichovana“ Nevilleho Chamberlaina. Volby skončí patem – ani liberálové, ani konzervativci nezískají potřebný počet hlasů k sestavení vlády. Ale mladý David získává první velké zkušenosti ze zákulisí politických zápasů. Poznává lidi, zejména skutečné názory a charaktery vůdců, jak o tom nakonec svědčí jeho rozčarování z Josepha Chmaberlaina, jenž se vybarvuje jako odpůrce autonomie Irska a zastánce další koloniální expanze. Jako obránce velšské autonomie s tím samozřejmě nemůže souhlasit a dává to najevo i veřejně. Lidé to vidí a není divu, že za své odvážné postoje je v roce 1889 zvolen radním v hrabství Carnarvon. Osvědčí se. A již o rok později se dostává rovnou do Dolní sněmovny. Stane se tak proto, že v důsledku úmrtí jednoho konzervativního poslance za volební obvod Carnarvon musí být 13. dubna 1890 vypsány doplňovací volby a právě v nich rozdílem 19 hlasů vítězí David Lloyd George. A tak se tento sedmadvacetiletý muž stává poslancem britského parlamentu – dlužno dodat, že vůbec nejmladším – a že tento volební obvod bude zastupovat nepřetržitě po dobu pětapadesáti let.

Geniální chvastoun
Novopečený poslanec od samého začátku zaujímá postoje shodné s ideovým zaměřením levého křídla Liberální strany. Ve svých vystoupeních vyslovuje radikální požadavky, v nichž volá po reformě jak anglikánské církve, tak i pozemkového vlastnictví vysoké šlechty. A jako jediný se neohroženě pouští do ostré kritiky vlády za její válku proti Búrům v Jižní Africe (1899–1902). Búrové, neboli Afrikánci (potomci nizozemských osadníků), jsou ze své původní osady Kapsko v Jižní Africe, založené již v roce 1652, postupně zatlačováni Brity na sever, za řeku Oranje, kde zřizují republiku Transvaal. Avšak bohatá naleziště zlata objevená na transvaalském Randu vzbuzují zájem Britů, kteří jako záminku k nátlaku na Búry využívají stížnosti Uitlanderů, nebúrských osadníků v Transvaalu. Ti volají po reformě v koncesích na těžbu, ale ve skutečnosti se chtějí zmocnit zlatých nalezišť. Právě tuto skutečnost Lloyd George nekompromisně napadá.
„Nevěřím, že tato válka má nějakou souvislost s udělováním koncesí a licencí. Je to otázka dividend ve výši 45 procent,“ volá svým zvučným hlasem v sále Dolní sněmovny s tím, že je to Anglie, která potřebuje víc takovou reformu koncese než Búrové. Odsuzuje umisťování búrských žen a dětí do koncentračních táborů a otevřeně kritizuje Josepha Chamberlaina, jenž se prostřednictvím rodinné firmy Kynochs Ltd. a jejích vazeb na ministerstvo války dostává k tučným ziskům plynoucím z válečných dodávek. Stejně odvážně se vyjadřuje i perem, jak to dosvědčují jeho články v liberálním tisku, zejména v deníku Manchester Guardian.
Za tyto postoje je Lloyd George soustavně napadán a dostává se mu i nové přezdívky „ingenious braggart“ (geniální chvastoun).

A jde se do vlády!
Rok 1905 přináší nové volby a kupodivu jeho Liberální strana vítězí. David Lloyd George se stává ve vládě Campbella-Bannermana ministrem obchodu a průmyslu. Když premiér po třech letech umírá, nový šéf vlády Herbert Henry Asguith svěřuje Lloydu Georgovi post ministra financí, tedy druhé nejdůležitější místo ve státním aparátu. V některých novinách se píše něco na ten způsob, že „obávaný opozičník se zřejmě nyní musí proměnit v povolného státníka“. Je tomu tak? Ne tak docela. Lloyd George se nesporně musí chovat do jisté míry vyváženěji než jako opoziční poslanec, ale přesto se pouští do prosazování sociálních reforem, staví se za systém veřejných prací, aby se snížila nezaměstnanost, a zvyšuje daně pro nejbohatší vrstvy. Ale to už jsou na obzoru temné mraky první světové války a jeho reformy jsou splněny jen zčásti.

V roli válečného vůdce
Ve druhém, těžkém roce první světové války se nejvyšší britští činitelé rozhodují plněji využít Georgeovy schopnosti, energii, řídicí dovednosti a zejména odvahu. Je mu svěřen úsek zbrojení a následující rok se stává přímo ministrem války. Jde zejména o to, že německé ponorky mají tehdy značné úspěchy. Lloyd George náleží k těm, kdo se snaží včas varovat před nebezpečím vyhladovění Anglie a následné kapitulace. A hned proto podniká řadu konkrétních kroků k výstavbě nových válečných lodí. K jeho velkým zásluhám jistě patří, že prosazuje jednotnou válečnou politiku a že když se stává 6. prosince 1916 předsedou vlády, odkládá bokem všechny stranické předsudky a předpojatosti a táhne s konzervativci za jeden provaz.
Země je jednotná. To samozřejmě kladně působí i na bojovou morálku britských vojáků a námořníků. Georgie se obklopuje nejlepšími britskými experty, je v neustálém styku s lidmi, kteří mohou přispět pomocí nebo radou, bez ohledu na stranickou nebo ideovou orientaci. Mluví k dělníkům v docích, navštěvuje vojáky a osobně se zúčastňuje klíčových porad generálního štábu. Důsledně koordinuje všechny strategické akce s francouzským premiérem Georgesem Clemenceauem a po vstupu USA do války je ve pravidelném kontaktu s prezidentem Woodrowem Wilsonem.
Aktivně se podílí na vytvoření jednotného spojeneckého velení, do jehož čela je postaven francouzský generál Ferdinand Foch. Dokonce se mu podaří to, co by jinak bylo považováno za neuvěřitelné – přesvědčí své obvykle skeptické xenofobní krajany, že britské ponorky je třeba dát pod toto spojené velení.

Vítězný premiér, ale…
Rok 1918 je skutečným vyvrcholením kariéry Davida Lloyda Georgea. Je uznáván za vítězného vůdce v těžké válce. Není divu, že i jeho koalice liberálů a konzervativců vyhrává v roce 1918 volby nevídaným způsobem a získává 525 hlasů z celkového počtu 707. Ale po odlivu válečné euforie nastávají opět potíže. Na mírové konferenci ve Versailles se Lloyd George sice staví za postih Německa kvůli devastaci Evropy, ale požaduje jen úměrné politické a ekonomické sankce, nikoli takovou likvidaci německého státního a hospodářského systému, jaký požaduje Clemenceau a zejména vedoucí francouzské průmyslové kruhy. Obává se zahořklosti Němců a možné touhy po odvetě.
Francouzskému premiérovi říká zcela otevřeně, že jeho reparační i územní požadavky vůči Německu jsou zničující a dodává:
„Jestliže váš plán projde, tak se Německo a větší část Evropy ocitnou v náručí bolševiků“
A když je dotazován, jak se na této konferenci cítí, tak odpovídá: „Ne zle, vždyť sedím mezi Ježíšem Kristem a Napoleonem.“ Obrazně tím míní umírněného Wilsona a posedlého Clemenceaua.

Řeší irskou otázku
Když se na podzim 1918 mezi spojenci promýšlí možnost vyslat šest divizí proti bolševikům, staví se Lloyd George proti, neboť jako realista chápe, že vojáci, zradikalizovaní revolučními hesly z domova a beztak unavení čtyřletou válkou, by již neuposlechli.
Velkou zásluhu má premiér David Lloyd George i na částečném řešení bolavé irské otázky, když je 6. prosince 1921 uzavřena anglo-irská dohoda, podle které se Jižní Irsko stává dominiem jako Free Irish State, Svobodný irský stát. Konzervativci ho za to napadají a ještě větší palbu spouštějí, když po řecko-turecké krizi, provázené masakry a exodem Řeků z pobřeží Malé Asie, uzavírá 11. října 1922 spolu s Řeckem a Tureckem v Mudanyi příměří.
Poslední ránu, které musí David Lloyod George čelit, dostává ve volbách konaných 29. října 1924. Liberálové ztratí 118 z původních 158 mandátů a politická polarizace se ve Velké Británii nyní přesouvá po ose Konzervativní strany a Labouristické strany.

Odchod z politiky
David Lloyd George své poslanecké místo za obvod Carnarvon ve Walesu sice obhájí, ale z velké politiky se stahuje. V letech 1933 až 1936 píše knihu pamětí, které dává titul War Memoirs (Válečné paměti). V polovině 30.let se nechává oklamat Hitlerovými sliby, ale po setkání s ním v Godesbergu v srpnu 1936 a zejména v květnu 1940 mění názor a v silné parlamentní řeči naléhá, aby premiér Neville Chamberlain odstoupil, čímž pomáhá podminovat jeho post a uvolňuje tak cestu Winstonu Churchillovi. Když mu pak nový premiér Churchill nabízí vstup do svého válečného kabinetu, tak – již sedmašedesátiletý – odmítá. Vítězného konce druhé světové války se sice nedočká, protože umírá 26. března 1945, ale odchází s vědomím, že tak, jak on se svými spojenci dovedl svou zemi v 1. světové válce k vítězství, tak totéž se podaří i Churchillovi a jeho spojencům.

Anglo-búrská válka 1899–1902
Válka byla vedena Brity proti jihoafrickým búrským republikám Transvaal a Oranžský svobodný stát s cílem včlenit je do britské koloniální říše. V roce 1900 obsadí Britové Pretorii, ale gerilová válka pokračuje až do roku 1902. Brutální akce Britů nakonec donutí Búry složit zbraně a 31. května 1902 uzavřít mírovou smlouvu ve Vereenigingu. V bojích ztratí obě strany 5000 mužů, dalších 20 000 britských vojáků z celkového počtu 450 000 nasazených v této válce (proti 85 000 búrských bojovníků) zemře na následky nemocí. O život přijde i 35 000 búrských civilistů. V rámci represivních opatření proti civilnímu obyvatelstvu zde Britové rovněž zřizují vůbec první koncentrační tábory na světě. Búrské republiky jsou anektovány a v roce 1910 začleněny do nově vytvořeného dominia Jihoafrické unie.

Text telegramu Lloyda George ze dne 11. září 1918.
„Prezidentu Československého národního výboru v Paříži. Jménem britského válečného ministerstva posílám Vám naše nejsrdečnější blahopřání k údivným úspěchům, jichž dobyly československé sbory proti armádám německých a rakouských vojsk na Sibiři. Zpráva o příhodách a vítězstvích této malé armády je vpravdě jedním z největších eposů dějin. Naplnila nás doma všechny obdivem nad odvahou, vytrvalostí a sebekázní Vašich krajanů, a ukazuje, jak ti, kdož ve svých srdcích chovají ducha svobody, dovedou vítězit nad časem, vzdálenostmi a nedostatkem hmotných potřeb. Váš národ prokázal neocenitelnou službu Rusku a spojencům v jejich boji za osvobození světa od despotismu. Nikdy toho nezapomeneme.
Lloyd George.“

                              
4. Winston Churchill
„Dojem, který jsem si ze setkání odnesl, potvrdil mé přesvědčení, že Velká Británie, vedená takovým bojovníkem, se jistě nepodrobí.“
(Charles de Gaulle, 9.červen 1940)

Na jedné straně mu dějiny přisuzují velkou šanci být velikánem, jenž dokáže nejlépe ztělesňovat velikost a nezávislost své vlasti. Na straně druhé je smutným svědkem i bezmocným aktérem úporného zápasu s úpadkem britského impéria.

Ze slavného rodu
Nejvýznamnější britský státník dvacátého století – plným jménem Winston Leonard Spencer Churchill  – se narodí 30. listopadu 1874 v Blenheimském zámku jako syn lorda Randolpha
Churchilla z rodu vévody z Marlborough. Jeho americká matka je dcerou Leonarda Jeroma, majitele a vydavatele The New York Times. Winston studuje v Harrow, později absolvuje s nikterak zvláštním hodnocením vojenskou akademii v Sandhurstu. Koncem 19. století se zúčastňuje jako mladý důstojník válek na Kubě, v Indii a Súdánu. A v neposlední řadě je nasazen i do války proti Búrům v jižní Africe, kde ovšem působí spíše jako válečný dopisovatel listu Morning Post. Z tohoto období jsou jeho první spisovatelská díla The Story of the Malakand Field Force (1898) a The River War (1899).
„První dojem: trpí neklidem  – až je to téměř nesnesitelné,“ píše o mladém Winstonovi britská ekonomka a socioložka Beatrice Webbová, spoluzakladatelka vlivného týdeníku New Statesman a dodává: „Egocentrický, domýšlivý, povrchní, reakční ,ale má kuráž, je originální – nemá ducha, ale charakter.“

Vstup do politiky
V roce 1900 je Churchill poprvé zvolen do Dolní sněmovny za Konzervativní stranu, s níž se rozchází v roce 1904, kdy se stává členem Liberální strany. A za tuto stranu je roku 1906 opět zvolen do Dolní sněmovny. V roce 1907 se dostane poprvé do vlády, a to ve funkci státního tajemníka v ministerstvu pro kolonie. O rok později již plní vládní úkoly jako ministr obchodu a v roce 1911 se stává prvním lordem admirality. V této době na jeho pověsti ulpívá špinavá kaňka, když potlačí velkou stávku dělníků v docích a posléze i železničářů.
Jeho jméno se již stává velmi dobře známým i za první světové války. Nejdříve spíše v záporném smyslu. Jedná se o katastrofický výsledek invazní operace spojenců Dohody (únor 1915–prosinec 1915) s cílem vyřadit Turecko z první světové války. Operací chtěla Británie ovládnout mořský průliv Dardanely, spojující Egejské a Marmarské moře, a dobýt Gallipolský poloostrov. Za neúspěch této akce – kdy spojenci v boji s Turky ztratí 200 000 mužů – je považováno nedostatečné utajení a mizerná koordinace mezi veliteli námořních a pozemních vojsk s prvním lordem admirality, tedy s Winstonem Churchillem. A jelikož je právě on mezi obviňovanými z tohoto neúspěchu na předním místě, rozhodne se odstoupit z funkce. Ale přesto vzápětí odjede na francouzské bojiště jako řadový důstojník. V roce 1917 ho David Lloyd George povolá do svého koaličního kabinetu a svěří mu funkci ministra zbrojení a posléze ministra války. Churchill se v těchto funkcích ukáže ve výborném světle, když se přičiní zejména o motorizování britských pozemních jednotek, zvláště o zavedení tanků.

Blíží se další válka
Po první světové válce vykonává Churchill různé vládní funkce. Je například ministrem obrany, letecké dopravy a také kolonií. Po odchodu Lloyda George v roce 1922 opouští i on vládu, přičemž přichází i o poslanecké místo. Ale v roce 1924 se vrací do Konzervativní strany. V průběhu třicátých let nezastává žádné významnější funkce a ocitne se v jisté politické izolaci. Ale na druhé straně se právě v této době intenzivně věnuje publicistice a spisovatelské činnosti. Vydává čtyřdílnou práci The World Crisis (1931) a čtyřsvazkovou biografii svého slavného předka Marlborough: His Life and Times (1938).
Winston Churchill patří ke konzervativcům, kteří včas a aktivně upozorňují na nebezpečí nacistické rozpínavosti. Po vypuknutí druhé světové války se stává členem Chamberlainovy vlády jako první lord admirality. V kritickém roce 1940  – konkrétně 10. května  – převezme z rozhodnutí krále Jiřího VI. funkci předsedy vlády a současně zastává roli ministra obrany a financí.

Nabídl Britům krev a slzy
„Mou politikou je vést válku na moři, na zemi i ve vzduchu, vést ji proti obludné tyranii, nad níž v temném a žalostném katalogu lidských zločinů nenajdeme horší. Mohu vám nabídnout jen krev, námahu, pot a slzy.“
Tímto stručným, ale skvělým projevem plným vzdoru, odhodlání a optimismu v konečné vítězství a to v tíživé situaci, kdy Anglie stojí osamocena, se Churchill okamžitě stává doslova světovým hrdinou. To stejné platí o hrdinství jeho krajanů, zejména letců v legendární bitvě o Anglii – za účasti i československých letců  – které také dokáže ocenit ojedinělým způsobem:
„Nikdy v celých dějinách nevděčilo takové množství lidí za tolik takové hrstce.“ V mimořádně těžkých a mnohdy doslova proti logice působících silových faktorů se Churchill dokáže orientovat jako nikdo jiný. Realisticky. Prognosticky. Pragmaticky. Odvážně. Neváhá navázat kontakty se Svobodnou Francií, a to ještě v době, kdy Američané generálovi de Gaulleovi příliš nedůvěřují. Dokáže spolknout i hořkou slinu antikomunismu a jako vůbec první ze západních spojenců odletí jednat do Moskvy. Dochází k tomu v srpnu 1942. O tom, jaká tam asi tehdy panuje euforie, vypráví i následující svědky potvrzený dialog.
„Odjíždíte přece až ráno, že?“ říká Stalin Churchillovi, když skončí jejich první spojenecká jednání. Vezme premiéra kolem ramen a s mimořádnou srdečností dodává: „Času tedy dost. Zvu vás na skleničku. Ke mně do bytu.“ „Proti takové politice jsem nikdy neměl žádné zásadní námitky,“ usměje se Churchill a správně vytuší, že nezůstane u jedné skleničky, ba ani u jedné lahve.
Churchill je samozřejmě členem tak zvané Velké trojky (Churchill, Stalin, Roosevelt). Aktivně se zúčastňuje všech významných konferencí Spojenců za druhé světové války v Casablance, v Teheránu, Jaltě a v Postupimi.

Hořké zklamání po roce 1945
Avšak velké osobnosti světového kalibru a uznávanému válečnému vůdci britského lidu uprostřed nadšení z vítězství připravuje hořké zklamání jedna rozmarná dáma. Jmenuje se Politika. K velkému překvapení jsou totiž Churchillovi konzervativci v červnových volbách 1945 doslova smeteni, takže v parlamentu má Labouristická strana téměř o dvě stě křesel více než Konzervativní strana (Labour Party 393 mandátů, Conservative Party 197 mandátů). Nicméně Winston Churchill zůstává i poté nejen vůdcem strany, ale je i velmi aktivní v politickém dění.
„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona,“  říká Winston Churchill 5. března 1946 ve své přednášce na Westminsterské koleji ve Fultonu (americký stát Missouri), což je ovšem  ostrý politický projev, který je považován za vyjasnění vývoje nazrávajících událostí, jež nakonec dostávají přídomek „studená válka“. Churchill obviňuje Sovětský svaz z „komunistické expanze“, i  když „studená válka“ je ve své podstatě soupeřením dvou soustav vedených SSSR a USA, jež má přece nejen politicko-ideologický, nýbrž i sociálně-ekonomický rozměr. Není třeba dělat Stalinovi advokáta, podíl jeho politiky na ochlazení vztahů mezi bývalými spojenci je neoddiskutovatelný, ale sklouzávání ke „studené válce“ je přinejmenším dvoustranný proces a nemalý díl odpovědnosti za něj nesou také USA a Velká Británie.

Vidina velké Evropy
Další významný projev pronáší Churchill v září téhož roku v Curychu, v němž mimo jiné hovoří i na dnes aktuální téma: „Potřebujeme něco jako Spojené státy evropské,“ prohlásí  v tomto švýcarském městě a dodává: „Aby bylo možno tento naléhavý úkol splnit, budou se muset Francie a Německo usmířit.“ Neopomenul však připomenout, že jeho země se k takovému projektu může připojit jen nepřímo.
V roce 1951 po vítězství konzervativců ve volbách vytvoří Churchill novou vládu. Vykonává v ní funkci premiéra a současně vede resort obrany. Když pak začne vzhledem k vysokému věku trpět zdravotními problémy, dostává ze všech stran rady přátel i doporučení odborných lékařů, aby odstoupil, což nakonec učiní 5. dubna 1955. Na muže, který dokáže stát v čele vlády světové mocnosti do svých 81 let, se jistě jedná o úctyhodný výkon. Ale i po svém odchodu z vlády má Churchill stále velký vliv na politickou orientaci konzervativců, i když se může už jen bezmocně dívat, jak se jeho zamilované britské impérium krok za krokem rozpadá. Winston Churchill umírá 24. ledna 1965. Dožívá se krásného věku jedenadevadesáti let.

Churchillův historický dopis Stalinovi
Churchill jako známý antikomunista a odpůrce sovětského Ruska jistě překvapí kdekoho, když 25. června 1940 pošle po novém britském velvyslanci v Moskvě siru Staffordu Crippsovi osobní dopis Stalinovi. V tomto svém vůbec prvním kontaktu se sovětským vůdcem britský premiér mimo jiné uvádí:
„Bylo mezi námi v minulosti mnoho nedorozumění. Vy jste museli své zájmy hájit a řešit je po svém. Ale od té doby se mnohé změnilo. Musíme společně zabránit nastolení německé hegemonie v Evropě. Přes rozdílnost systémů máme nyní společné zájmy. Osvobodíme Evropu. Uvědomte si, že nacismus ohrožuje i vás.“

Z projevu W.Churchilla ve Fultonu 5. března 1946
„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.“

Nositel Nobelovy ceny
Winston Churchill je znám nejen vynikající státník, nýbrž i jako skvělý literát. Kromě stovek článků, esejí a komentářů je autorem obdivuhodného počtu 43 knih. Zcela oprávněně je mu v roce 1953 udělena Nobelova cena za literaturu. Faktem ovšem zůstává, že některé historické události ve svých dílech buď opomíjí nebo zběžně přechází. Je tomu tak například v jeho knihách Victory (1946) nebo The Second World War (1953), kde vynechává i dodnes stále problematické zdecimování německých měst nálety anglo-amerických bombardovacích svazů, jak se to stalo zejména na sklonku války v Drážďanech ve dnech 13.–14. února 1945. „Nejsou to dějiny, je to můj obraz o nich,“ říká Churchill na obranu svých postojů.

Churchillovo krédo
„Svůj život, ať už byl jakýkoli, jsem žil po čtyřicet let před zraky veřejnosti a jsou velmi rozdílné názory o něm a o určitých jeho obdobích. Nebudu se pokoušet o ospravedlnění, ale chci se odvážit co nejpokorněji dát k úvaze a také prohlásit, protože to vyvěrá z mého nejhlubšího přesvědčení a z té (?) duše, že jsem vždy podle svých hledisek a za všech proměnlivých dějišť, kterými jsme všichni hnání, věrně sloužil dvěma ideálům, které mám za nejvyšší, totiž zachování trvalé velikosti Británie a její říše a historické kontinuity našeho ostrovního života.“
(Winston Churchill, 9. října 1940).

Autor: Ivan Brož