Rostliny pracují jako jemně vyladěné stroje

Většina lidí si rostliny představuje jako pohodářské organismy, kterým je dění v okolí víceméně jedno. Prostě vyklíčí, a pokud mají dostatek živin a vody, spokojeně rostou, příliš se do dění v prostředí nevměšují a o tom, že by je někdo podezříval z nějakých sociálních interakcí a spřádání složitých intrik, nemůže být vůbec řeč.Většina lidí si rostliny představuje jako pohodářské organismy, kterým je dění v okolí víceméně jedno. Prostě vyklíčí, a pokud mají dostatek živin a vody, spokojeně rostou, příliš se do dění v prostředí nevměšují a o tom, že by je někdo podezříval z nějakých sociálních interakcí a spřádání složitých intrik, nemůže být vůbec řeč.

Jenže ono je to úplně jinak. Rostliny provádějí spoustu věcí, o kterých ani nejzarytější botanici neměli ještě před několika lety ani ponětí. Dělají je totiž dokonale nenápadně.

Jak zatopit broukům

Některé rostliny spřádají neuvěřitelně složité plány na zneužívání hmyzích pomocníků. Lákají je omamnou vůní, zavírají do klecí a nahánějí na květy v přesně určenou dobu, a to všechno za pomoci změn teploty.

Rozmnožování je pro každý organismus klíčovým okamžikem, ve které se rozhoduje o úspěšnosti budoucího potomstva, a tedy i pravděpodobnosti dlouhodobého zachování vlastních genů v populaci. Tedy o hlavním cíli celého toho cirkusu, kterému se říká život. Rostliny jsou proto ochotny pro bezproblémový průběh opylení provádět neuvěřitelné kousky. Například si zcela bez skrupulí učiní z hmyzu na 12 hodin sexuální otroky, kteří jsou nuceni k tomu, aby svým tělem roznášeli pyl po všech semenících v květenství.

Rostlinná klimatizace

Brazilský druh filodendronu má velké nápadné květy, které se skládají z tisíce drobounkých kvítků. Kromě velikosti jsou zvláštní i tím, že silně hřejí. Filodendron je dokáže udržet teplé kolem 38 °C i za velmi chladného počasí, při teplotě okolního vzduchu 5 °C. Jelikož roste v tropickém pralese, může ho zastihnout i vedro kolem 40 °C. V tom případě se jeho květ roztopí až na 46 °C.
Pokud by však nějaký vtipálek chtěl květ filodendronu záměrně „uvařit ve vlastní šťávě“ tím, že záměrně zvýší okolní teplotu nad 40 °C, byl by asi nemile překvapen. Rostlina se chová podobně jako teplokrevní živočichové a snaží se udržet mikroklima ve stálých mezích. Proto v takovém případě vytápění zastaví a vše udrží v únosných mezích.

Zrádná vyhřívárna

Podobné chování je běžné u vyšších obratlovců, ale na co je takový mechanismus dobrý obyčejné květině? Důvod pro takto nečekané chování byl objeven teprve nedávno. Do jisté míry si tím rostlina zajišťuje správný rozvoj pohlavních orgánů, ale hlavní příčina vytápění květů je někde jinde. Filodendron do nich potřebuje nalákat hmyzí opylovače. Ti mívají problémy s energetickým pokrytím dopravy, tedy létání, a tak jsou za každý ušetřený joul velmi vděční. Zahřívárnu ve květu filodendronu proto považují za nejlepší místo k odpočinku.
To ale stále není všechno. Teplota květu dosahuje maxima v době, kdy je k dispozici pyl na samčích kvítcích. Díky vyšší teplotě se rozevře listen, (přeměněný list), který za běžných okolností celé květenství zahaluje. Hmyz se díky tomu může dostat i na místa, kde mu sterilní samčí kvítky nabízejí velké množství chutného nektaru. Brouci se tak zaberou do sklizně sladké odměny, že si ani nevšimnou klesající teploty květu a opětovného uzavírání listenu.

Vězněni za účelem množení

Potměšilý filodendron jim bránu na svobodu uzavře na celých 12 hodin. Broukům se po chvíli i ten nejlepší nektar přejí, a tak se snaží najít ze svého vězení cestu ven. Zabrousí přitom i do nejtemnějších koutů, kde se ukrývají samičí kvítky. 12 hodin je opravdu dlouhá doba, a tak s největší pravděpodobností roznesou pyl uchycený na svých tělech opravdu všude, kde to je zapotřebí. Po půl dni jsou dočasní otroci vypuštěni na svobodu. Ale ani odchod není zadarmo. Listen se rozevírá tak šikovně, že to hmyz musí vzít přes plodné samčí kvítky, a při té příležitosti si naloží další pyl. Zpět do samičí sekce už nemohou, takže rostlina má zajištěno, že se pyl nedostane na blizny kvítků z vlastního květenství. Vzniklá semínka pak budou mít pestřejší DNA a větší šanci na přežití.

Regulovaný odér

Nejen filodendrony manipulují s hmyzími opylovači za pomoci tepla. Podle nedávné studie univerzity v americkém Utahu se obdobně vypočítavě chovají i některé druhy cykasů, podobných podsaditějším palmám. Ty své mušky lákají vůní myrcenu (jedna z terpenických aromatických látek). Aby se uvolňovala v dostatečné míře, zatápí cykas samčím květům až na 30 °C. Hmyz nalákaný vůní přiletí, chvíli se krmí na chutném nektaru a přitom na sebe „naloží“ pyl. Jenže cykas nepřestává topit, a tak se vůně stává nepříjemně intenzivní. Nakonec to brouci už nemohou vydržet, roztáhnou krovky a převoněnou jídelnu opustí.

Přívětivé samičí květy

„Cykas má přesně tohle v úmyslu. Potřebuje totiž hmyz vypudit a donutit jej usednout na samičí květy, které čekají na opylení,“ říká Irene Terryová z University of Utah, která se na odhalení podivného počínání cykasů podílela. Jelikož zatápění pro samčí květy je přesně koordinováno pro všechny rostliny v okolí, hmyz už nemůže nalézt žádné myrcenové místo, protože všude se to s odérem na jeho vkus nehorázně přehání. Nezbývá mu než se spokojit se samičími květy, které také voní po myrcenu, ale zdaleka ne tak intenzivně jako cykasoví „chlapi“. Problém ovšem je, že samičí květy nemají pro hladové brouky přichystán žádný sladký nektar. Zklamaný hmyz tak zoufale prolézá každý koutek květenství ve snaze nalézt alespoň kapku toho, co tady tak voní. Přitom se samozřejmě otře o každý kousek a zanese pyl všude tam, kde je třeba.

MRAVENČÍ STRÁŽCI

Hmyz ve vztahu k rostlinám vystupuje i v jiných rolích než jako námezdní opylovači, případně jako kořist pro masožravé druhy nebo naopak jako škůdce neomaleně požírající důležitá pletiva. Africké akácie (a nejen ony) si vyvinuly lehce agresivní druh soužití s mravenci. Rostlina jim nabízí obydlí ve svých trnech i potravu ve speciálně připravených bulkách na koncích listů. Podstrojuje jim i výrony sladké šťávy u bází listových řapíků. Mravenci na oplátku akácii slouží jako věrní ochránci. Jelikož jich na jednom stromě může přebývat až 10 000, jsou schopni svými jedovatými kousanci zahnat i většinu savců, kterým přišlo jako dobrý nápad zpestřit si jídelníček některou částí jejich milovaného obydlí. Menší živočichové skončí mnohem hůře než bolestivými štípanci a zbabělým úprkem. Většinou nebojácným obyvatelům akácie poslouží jako vydatná svačina. Tím ale špinavá práce mravenců nekončí. Svými kusadly likvidují všechny mladé akácie v okolí, které by jejich hostitele mohly okrádat o prostor, sluneční záření i vláhu a živiny. Stejně nevybíravě se chovají i k odrostlejší konkurenci, na kterou přelézají přímo z větví „svého“ stromu. Vytrvale okusují všechny mladé výhonky a větve konkurence, až zcela uschne.

Protekce pro příbuzné

Rostliny kupodivu dobře vědí, které ze svých sousedů mohou považovat za soukmenovce hodné spolupráce, a se kterými naopak tvrdě soupeřit o každý kousek prostoru.

Podle nedávných výzkumů kanadské McMasterovy univerzity jsou rostliny schopny složitých sociálních interakcí. „Chtěli jsme přijít na to, proč se někdy rostliny se svými sousedy stejného druhu nesnášejí a jindy si naopak vůbec nevadí a prosperují mnohem lépe,“ říká Susan Deudleyová z Univerzity McMaster v USA. „Biologové dosud předpokládali, že mezi sebou nedělají žádné rozdíly. Prostě ve chvíli, kdy jim začalo být těsno, se ze všech sil měly snažit urvat pro sebe co největší kus na úkor druhých. Zjistili jsme však, že takto se chovají jen někdy.“

Není soused jako soused

Projevy altruismu, tedy nezištné pomoci, vůči příbuzným jedincům jsou v říši zvířat celkem běžnou záležitostí. U rostlin však něco takového ještě před pár lety nikdo nečekal. Přesto se v mnohém chovají úplně stejně. „Neměli jsme tušení, že poznají vlastní rodinu a budou se k ní chovat odlišně než k ostatním,“ popisuje Deudleyová. „Dokáží však receptory na pokožce kořenů zjistit, co je jejich soused zač.“ Z pokusu vyplynulo, že v případě, že mají mnoho společných genů, a jsou tedy blízce příbuzné, upustí od konkurenčního boje i za okolností, že už se nemají kam hnout. Zapomenou na horečnou produkci nových kořenů, kterými si chtějí zajisti co nejlepší přísun živin, a vegetují dál poklidným tempem, jako by se v jejich okolí nikdo další nevyskytoval.
„Je to logické,“ tvrdí Deudleyová. „V přírodě je konečný cíl všeho živého vždy stejný – jde pouze o zachování genů v populaci. A pro tento cíl je s blízce příbuznými výhodnější spolupracovat než soupeřit.“

Skupinové operace

Některé rostliny dokonce nezůstávají jen u pasivní snášenlivosti, ale se svými příbuznými se pouštějí do opravdové aktivní spolupráce. Minulý rok se japonští vědci z Kjótské univerzity přesvědčili, že rostliny jsou v otázkách obrany proti nepřátelům velmi kreativními generály. Pokud se do některých druhů zakousne hladový býložravec, dokážou se bránit nepříjemnou chemickou válkou. Mohou začít vylučovat látky, které strávníkovi přivodí zažívací potíže, v lepším případě mu alespoň odporně páchnou nebo znepříjemní chuťový požitek. Zvíře si pak další konzumaci nepřívětivé květiny raději rozmyslí.
Rostliny si také mohou na pomoc přivolat nečekané spojence. Stávají se jimi dravci, kteří mají na svém jídelníčku právě dotěrné býložravce. Rostlina tedy vydá chemický signál, který si predátor přebere jako pozvánku na hostinu, a neprodleně přiletí svému zelenému příteli na pomoc. Stejný pach zároveň působí jako poplašný signál pro všechny příbuzné květiny v okolí. Ty se pak do chemické války zapojí i vlastní produkcí nebezpečných nebo signálních sloučenin.

Elektrická sklizeň

Nejnovější objev rostlinných fyziologů z Arizonské univerzity v USA může výrazně snížit náklady na produkci rostlinných účinných látek, například léčiv. „Rostliny reagují na stres v podstatě podobně jako živočichové,“ vysvětluje Joel Cuello z Arizonské univerzity. „Začnou vylučovat látky, které jim mají zachránit život.“ Pokud je například napadne parazitický mikroorganismus, spustí výrobu jedovatých látek, díky nimž velké části vetřelců zabrání v množení a devastaci pletiv. „Vystavili jsme kořeny hrachu slabému elektrickému proudu. Elektrošoky jsme chtěli napodobit biologický útok,“ dodává Cuello. Rostliny skutečně „dostaly strach“ a začaly s výrobou obranných látek. Vědci si od objevu slibují, že jim umožní zvýšit výnos chemických látek u farmaceuticky důležitých plodin, a snížit tak výrobní náklady některých přírodních léčiv.

Masem k povznesení rodu

Mezi rostliny, které svými fyziologickými kousky asi nejvíce udivují botaniky, bezesporu patří masožravky. Lov hmyzu nebo dokonce i drobných obratlovců už vyžaduje sofistikovanější přístup než obyčejné čerpání živin z půdy a využívání sluneční energie ke stavbě organických molekul.

Masožravé rostliny se k chytání hmyzu staví několika různými způsoby. Některé loví za pomoci jednoduchého lepu, jiné používají důmyslné podtlakové měchýřky, které kořist jednoduše nasají dovnitř a zpět nepustí přes „ventil“. Další si budují chodby s ochlupením, jež umožňuje pohyby jen jedním směrem (ven to pochopitelně není), nebo aktivně svírají čelisti pastí a využívají lapací nádoby s kluzkými stěnami. A právě poslední dva zmíněné typy jsou cílem neutuchajícího zájmu vědců.

Záhadná past

Jendou z nejznámějších masožravých rostliny je mucholapka. I přes svou oblíbenost a rozšířenost mezi pěstiteli však vědci ještě plně neobjasnili mechanismus její pasti. Při sklápění čelistí dosahuje nejvyšší rychlosti pohybu mezi rostlinami a fyziologové si příliš nevědí rady s tím, jak to vlastně dělá. 
Moucha nalákaná zářivou barvou vnitřní strany listů i přítomností sladké šťávy usedne na povrch důmyslné pasti, a tím zpečetí svůj osud. Na sytě červeném listu vyrůstá několik chlupů, které se pod váhou hmyzího těla ohnou, a tím vyšlou rostlině elektrickou depeši o tom, že kořist právě dorazila. Jen pro jistotu, aby listy nesklaply na prázdno, mucholapka ještě počká na následný potvrzovací signál, ke kterému musí dojít v rozmezí následujících 2–20 vteřin. Mucholapka tak předchází situacím, kdy by každou chvíli lovila dešťové kapky nebo zatoulaná smítka nečistot. Tady však poznání vědců končí a o tom, jak past funguje dál, se doposud vedou dohady.

Hladové sevření

Podle nejuznávanější teorie elektrický impulz z chlupů spustí činnost iontových pump, které pak přečerpávají buněčné tekutiny mezi vnější a vnitřní stranou obou listů pasti. V důsledku toho se vnější vrstva prodlouží, list změní tvar z prohnutého na vypouklý a obě čelisti sklapnou k sobě. Za ideálních podmínek vše proběhne v pouhé polovině sekundy a hmyzu nezůstane žádná naděje na únik. A právě ta rychlost dělá vědcům vrásky. Přečerpávací teorie totiž podle všech zkušeností vyžaduje řádově sekundy, za 0,5 sekundy by to mucholapka neměla stíhat.
Po rychlém sklapnutí se mucholapka ještě dovírá. Jak se lapená moucha vrtí, brnká na chloupky a ty vysílají další signály k posílení sevření. Další pohyb však už probíhá mnohem pomaleji a je způsoben růstem vnější části listu. Zároveň s tím, se začnou uvolňovat trávicí enzymy. Mucholapka zůstane zavřená několik dní a spokojeně tráví měkké části lapeného těla. Teprve až všechno zkapalní a vstřebá, rozevře čelisti a „vyplivne“ pevnou chitinovou schránku. Případně si ji ponechá jako lákadlo pro další kořist. Jedna past mucholapky může lovit dvakrát až třikrát, než zcela doslouží.

Skluzavka smrti

Zcela odlišně se k lovu staví láčkovky. Ty hmyz loví zdánlivě jednoduchým způsobem do nádoby plné zrádné kapaliny. Hmyz nalákaný barevným listem a vidinou bohaté hostiny usedne na šikmou stěnu nádoby, na jejímž dně na něj čeká smrt v podobně trávicí kapaliny. Způsob, jakým mají tyto rostliny zaručeno, že hmyz jednoduše nevyleze po stěně zpět do bezpečí, s podařil vědcům rozluštit až v několika posledních letech.
Nejprve musí láčkovka zajistit, aby její stěny byly dokonale kluzké a zabránily v horolezeckých výkonech i takovým expertům, jakým je hmyz. Jeho končetiny jsou totiž vybaveny různými přísavkami, háčky, lamelami a žlázkami s lepkavou tekutinou, které mu umožňují bez větších problémů zdolávat prakticky jakýkoli běžný povrch. Masožravky proto musely přijít s něčím novým.

Dvouvrstvé nebezpečí

Záhadu rozluštili před rokem biologové ze Stuttgardské univerzity v Německu, kteří analyzovali dvouvrstvý voskový povrch pastí. Zjistili, že svrchní vrstvu tvoří destičky o tloušťce 30-50 nm postavené kolmo ke stěně láčky. Jelikož jsou ke spodní vrstvě vosku přichyceny jen tenkou stopkou, velmi ochotně se pod tíhou hmyzího těla odlamují. Mouše je tak všechno její lezecké náčiní k ničemu, protože se sice dokonale přichytí, bohužel však k něčemu, co samo na stěně nijak pevně nedrží. Odlomené voskové částečky navíc zanášejí žlázky a přísavky na chodidlech, a tak hmyz přichází o většinu svých schopností.
Spodní vosková vrstva vypadá jako pěna, jejíž bublinky jsou tvarově podobné krevním destičkám. Ty nepravidelně vystupují na povrch a vytvářejí výrazné hrbolky zmenšující styčnou plochu s chodidlem hmyzu. Tomu pak nezbývá téměř žádná šance, jak se na takovém povrchu zachytit, a bezradně klouže ke dnu nádoby se smrtící kapalinou.

Voda jako pomocník

Ne všechny láčkovky ale využívají kluzké vosky, některé se musejí spokojit s dešťovou vodou. Povrch nálevky je uzpůsoben tak, aby vlhkost zadržoval. „Když si pak na něj stoupne hmyz, vytvoří se pod chodidlem tenká vrstvička vody, která znemožní přímý kontakt s povrchem. Jde o stejný efekt, kvůli kterému je nebezpečná jízda na mokré vozovce s nevhodnými pneumatikami,“ říká německý biolog Walter Federle. „Tyto povrchové vlastnosti láčky jsme objevili u druhu Nepenthes bicalcarata, nicméně využívají je i druhy, které se za sucha spoléhají na voskové šupinky.“
Rostliny ale také potřebují, aby jim už lapený uklouznutý brouk z kapaliny posléze neulétl. I tady využívají sofistikovanou materiálovou vědu. „Všimli jsme si, že hmyz je po  kontaktu s tekutinou v pasti okamžitě smočen a nemůže se hýbat,“ popisuje Laurence Gaume z Montpellierské univerzity (Francie). „Zjistili jsme, že tekutina obsahuje elastická lepivá vlákna, která hmyz svazují jako žvýkačka. Čím víc se snaží o pohyb, tím pevněji je přichycen.“ Důležité přitom je, že tuto vlastnost si tekutina v láčkovce uchovává i v případě, že je z 90 % naředěna vodou. V tropickém pralese jí tak ani nevadí časté vydatné deště. „Podobnou látku mají ve slinách i někteří obojživelníci a plazi, kteří s její pomocí také loví hmyz,“ dodává Gaume.

Dokonalý zloděj

Zelené lovce hmyzu dokáže dokonale zneužívat mravenec druhu Camponotus schmitzi. Ten se navzdory všem kluzkým opatřením nějakým způsobem dokáže vypořádat s nástrahami mokré stěny láčkovky a chodí ji drze krást nejen nektar, ale dokonce i lapená hmyzí těla. Dokázal se na svůj způsob obživy adaptovat tak dokonale, že si pro lákavou kořist troufá potápět i do tekutiny na dně pasti. Zatímco ostatní hmyz odolá trávicím enzymům maximálně 5 minut, mravenci zdá se nijak výrazně nevadí.

Dobrovolný vězeň

Ne všechny rostliny, které si nedokáží vystačit s minerálními látkami z neúrodné půdy, sahají hned k agresivnímu lovu a nekompromisní konzumaci živočišných těl. Některé druhy se spokojí i s odpadky. Například argentinská rostlina Myrmecodia hostí kolonie mravenců ve zduřelých komůrkách na svém stonku. Mravence pouští vyvenčit jen do blízkého okolí a všemožně se snaží, aby to neměli za potravou příliš daleko a zůstávali co nejvíce doma. Nabízí jim proto kromě ubytování i sladký nektar na bázi svých květů. Na oplátku si od hmyzu bere důležité látky z jejich výkalů, odumřelých těla a zbytků kukel.

Rostlinní atleti

Že se květiny nehýbou? Sice zrovna nepořádají sprinterské závody ani taneční párty, přesto mají na svém kontě připsánu hezkou řádku pohybů, které zvládají bez jakýchkoli problémů.

Vyšší rostliny jsou pevně fixovány v půdě, musí si tedy vystačit s jinými druhy pohybů než živočichové, což je také hlavní důvod toho, proč dlouho unikaly pozornosti vědců. Že se rostliny hýbou, si všiml až Charles Darwin na konci 19. století. Jeho pozorování ovíjivých lodyh nakonec vyústilo i v objev rostlinných hormonů. Kromě toho, že se rostliny záměrně připravují na to, aby se mohly nechat roznášet větrem či vodou (různé padáčky a vrtule zdobící plody), se dokonce pohybují aktivně samy s vynaložením vlastních sil.

Každá rostlina je v podstatě velmi citlivý organismus. Přestože si toho člověk nemusí všimnout, i květiny se bojí (reagují na stresové podněty) nebo se nechávají ovládat hladem a žízní. Rozdíl oproti živočichům spočívá především v tom, že rostlina má většinou na všechno dost času, a tak nereaguje prudkým stahováním svalstva, ale rozvážným růstem pletiv na různých částech těla.

Sluneční ukazatel

Například otáčení soukvětí slunečnice za sluncem je vyvoláno citlivostí jejích částí vůči slunečnímu záření. Ve stonku jsou obsaženy receptory s barvivy vnímavými k určité části spektra světelného záření. Na podráždění pak reagují příkazem pro rostlinné hormony. Tzv. giberelinu, který růst podporuje, nařídí aby se klidil ze sluncem spalované části stonku a přesunul se do zastíněné poloviny. Poslušný hormon pak svou pozornost zaměří na pletiva která mají nedostatek světla. Jeho působením bude tato část růst rychleji než osvícená pletiva, čímž dojde k ohybu stonku. Ohyb ještě podpoří světlem podmíněná produkce inhibitoru xantoninu, jehož úkolem je naopak růst brzdit. Soukvětí na vrcholu tak díky tomuto ohýbání horní části stonku celý den může putovat za zdrojem světla, tedy za sluncem.

Jak zamotat kytce hlavu

Zvykli jsme si považovat za samozřejmé, že rostliny většinou rostou přímo vzhůru. Dokonce i v případě, že květináč škodolibě převrhneme, stonek se pohotově stočí a vytrvale trvá na tom, že ví, kde je nahoře. Ale jak to vlastně pozná? Popravdě řečeno to nepozná, jen ví, že ho někde něco tlačí.
Každý stonek lze oklamat tím, že zemskou tíži nahradíme odstředivou silou. Rostliny, které by se trvale vozily na kolotoči, by tedy všechny rostly směrem dovnitř kruhu.

Většina pletiv má buňky s přesýpavými tělísky. Často se jedná o obyčejné váčky naplněné škrobem, ale stejnou funkci mohou plnit i krystalky bílkovin. Tělíska se vlivem zemské přitažlivosti (nebo např. zmíněné odstředivé síly) hromadí u okraje buňky, a tím vyvolávají nestejnoměrný tlak na cytoplasmu. Tímto tlakem v podstatě „hrnou“ hormon auxin ke spodní straně vodorovně položeného stonku nebo kořenu. Úkolem auxinu je masírovat pletiva a nutit je k růstu. Proto spodní část roste rychleji než horní a dochází k ohybu vzhůru podobně jako při reakci na světlo.

Větřící parazit

Rostliny dokáží svůj růst přizpůsobit i obsahu živin a vody v půdě. Kořeny důležitý zdroj vycítí a neomylně k němu zamíří. Podobně je tomu i u parazitických druhů. Ještě nedávno měli vědci zato, že při hledání svého hostitele spoléhají na náhodu. Prostě svou lodyhou krouží jen tak naslepo a počítají s tím, že se jim jejich oběť časem sama připlete do cesty.
Novější výzkumy však ukázaly něco jiného, parazitické rostliny své hostitele vycítí a záměrně na ně nastavují svůj růst. „Dali jsme semínko parazitické kokotice do misky s vlhkou vatou a na druhou stranu misky jsme umístili rostlinku rajčete, která je pro zkoumaný druh parazita hostitelem,“ vysvětluje Consuelo De Moraesová z Pensylvánské státní univerzity. „V plných 80 % případů si to lodyha čerstvě naklíčené kokotice namířila přímo k rajčeti. To byl dostačující důkaz pro to, že se nejedná o náhodu.“

Na plevel s voňavkou

Tento výsledek však vědcům nestačil, chtěli také zjistit, jak vlastně parazit svého hostitele pozná. Po několika neúspěšných pokusech s vizuální náhražkou rajčete a naopak úspěších při využití prodyšné zástěny bylo jasné, že se lodyha řídí čichem, tedy koncentrací určitých těkavých látek. Další experimenty ukázaly, že kokotici lákají i jiné vůně, které nemají s rajčetem příliš společného. „Náš objev je důležitý především pro zemědělce, kterým parazitická kokotice pravidelně pustoší porosty kulturních plodin,“ míní  De Moraesová. „Namísto jedovatých pesticidů teď proti ní mohou využívat i neškodné vůně, které jí znemožní nalézt svého hostitele.“

Kroužením k potomstvu

Jeden z nejzajímavějších rostlinných pohybů objevili vědci teprve nedávno. „Všimli jsme si, že vzácná čínská orchidej druhu Holcoglossum amesianum nepotřebuje ke svému opylení vůbec hmyz ani vítr,“ říká LaiQuitang Huang z Tsinghuaské univerzity (Čína). Chtěli tedy zjistit, jak rostlina zaručí, že se její pyl dostane tam, kam potřebuje. „Přišli jsme na neuvěřitelnou věc – tyčinky této orchideje si donesou pyl až k blizně samy.“ Čínská orchidej raději nenechává nic náhodě a ujímá se veškeré iniciativy. Nutí své tyčinky k bizarnímu kousku – nechává je růst do kruhu, aby posléze prašníky nesené na svém vrcholu zabodly přímo do blizny pestíku (samičího pohlavního orgánu). Má tak jistotu, že dojde k bezproblémovému oplození, a nemusí se jako většina ostatních rostlin spoléhat na cizí pomoc.

Rozkvět na povel

Pro rostliny je čas, kdy nasadit na květ, klíčovým momentem. Nesmí přijít příliš brzy, aby křehké pohlavní orgány nespálil mráz, ani příliš pozdě, aby mohl květ být oplozen a rostlině zbyl dostatek času na dozrání semen i plodů. Proto si vyvinuly způsob vyhodnocování signálů z vnějšího prostředí, podle kterého určí nejvhodnější datum pro začátek nejhezčího období svého životního cyklu. Pěstitelé už dávno odpozorovali, že rostliny nějakým způsobem vnímají délku denního světla, teplotu i intenzitu záření, ale nevěděli, jaká látka konkrétně za odstartováním kvetení stojí. Na to přišli vědci z německého Ústavu Maxe Plancka teprve před rokem. „Měli jsme podezření, že za vším stojí gen nazvaný Flowering locus T,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu George Coupland. „Proto jsme ho pozměnili tak, aby k normálně produkované bílkovině ještě přilepil fluoreskující barvu. To nám umožnilo sledovat, kdy a za jakých podmínek se tento protein v rostlině tvoří.“ Přišli na jedné straně na to, že se bílkovina začne vyrábět až při určité délce denního světla. Na druhé straně, pokud gen vyřadili z činnosti, rostlina nebyla schopna kvetení, ale po injekci hotového proteinu bez ohledu na další podmínky okamžitě vykvetla. Tím se potvrdilo, že Flowering locus T je opravdu tím spouštěčem, který dlouhá desetiletí hledali. „Tento objev nám poskytuje mocný nástroj. Díky němu jsme schopni upravovat plodiny tak, aby mohly kvést i v podmínkách, na které nebyly dosud zvyklé. Rozšíří se tím možné oblasti pěstování mnoha rostlin,“ dodává Coupland.

Nejvyšší šéf růstu

Jeden z nejnovějších objevů na poli rostlinné fyziologie odhalil přesný mechanismus rozhodování o růstu rostlin. „Vědci dlouho nevěděli, která pletiva se na regulaci růstu vlastně podílejí,“ říká Joanne Choryová ze Salkova ústavu v americké Kalifornii. „My jsme přišli na to, že všechno závisí na produkci hormonu brassinolidu ve svrchní vrstvě celého rostlinného organismu, tedy v pokožce.” Hormon pak rozesílají do dalších pletiv, a tím jim přikazují, do jaké míry se mají rozrůstat. „Je logické, že o růstu celé rostliny rozhoduje ta část, která je v bezprostředním styku s okolním prostředím. Organismus tak dokáže dobře reagovat na stávající podmínky,“ dodává Choryová. Fyziologové si od objevu slibují, že díky němu dokáží v brzké budoucnosti vyšlechtit odrůdy zemědělských plodin s výrazně vyššími výnosy.

Rubriky:  Rostliny
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Nová studie odhalila globální ohniska výskytu nepůvodních rostlin a živočichů

Nová studie odhalila globální ohniska...

Mezinárodní tým výzkumníků z patnácti zemí přichází s první globální...
Nejstarší stromy světa? I přes 5000 let!

Nejstarší stromy světa? I přes...

Rostliny některých druhů žijí i tisíce let. Titulem nejdéle žijící...
Rostliny vidí, slyší i cítí

Rostliny vidí, slyší i cítí

Pro živočichy je vnímání svého okolí naprosto nepostradatelné. Stejně...
Horníci na asteroidech? Mikrobi!

Horníci na asteroidech? Mikrobi!

Výzkum vesmíru není jen čistě vědeckou prací, ale má i své praktické...
Jak měl člověk najednou o „kolečko víc“

Jak měl člověk najednou o „kolečko...

Kolo je plochá součást kruhového tvaru, která se může otáčet kolem svého...
12. dubna 1961 lidstvo pootevřelo vesmírnou bránu

12. dubna 1961 lidstvo pootevřelo...

12. dubna 1961 vzlétl první člověk do vesmíru. Stal se jím...
Na Zemi roste přes 60 tisíc druhů stromů

Na Zemi roste přes 60 tisíc druhů...

Podle komplexní studie, kterou zpracovala mezinárodní organizace...
S čím se hraje baseball?

S čím se hraje baseball?

Baseball je kolektivní míčová hra, při níž se míč odpaluje za pomoci pálky. Tou se...
Nakrmí lidi na Marsu brambory?

Nakrmí lidi na Marsu brambory?

Fiktivní astronaut Mark Watney přežil na Marsu v románu a stejnojmenném...
Humanoidní robot z Koreje

Humanoidní robot z Koreje

Jihokorejští vědci sestavili humanoidního robota, který by měl být schopen lidem...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Rychlejší než blesk: Co jde možná nevěděli o oku

Rychlejší než blesk: Co jde možná...

Má pouhé 2 cm v průměru, váhu pár desítek gramů....
Tajemství Olméků: Co nám prozradí jejich obří sochy?

Tajemství Olméků: Co nám prozradí...

V Mexiku se tyčí gigantické kamenné hlavy. Jejich...
Jaké záhady kolem Ježíšovy poslední večeře ještě neznáte?

Jaké záhady kolem Ježíšovy poslední...

Onen moment zná každý, i ten, kdo Bibli viděl jen z...
Chcete být dlouhodobě šťastní? Kupujte zážitky, nikoli věci!

Chcete být dlouhodobě šťastní?...

Výzkumy ukazují, že důležitější než si koupit štěstí...
Měl císař Napoleon I. Bonaparte na povel i svoji kuchyni?

Měl císař Napoleon I. Bonaparte...

Po císařské korunovaci roku 1804 přesidluje...
Proč mají muži bradavky?

Proč mají muži bradavky?

Odpověď má co do činění s tím, jak se lidé...
Neberete si dovolenou? Známe minimálně 3 dobré důvody, proč to změnit!

Neberete si dovolenou? Známe...

Možná se i vám zdá, že nemůžete opustit všechno, co se...
Ananas ano, či ne? Zemřel tvůrce kontroverzní pizzy!

Ananas ano, či ne? Zemřel tvůrce...

Nenáviděná i milovaná. Pizza Hawai patří k nejvíce...
VIDEO: Nejdelší doutník na světě!

VIDEO: Nejdelší doutník na světě!

Loňský rok přinesl mimo jiné i jeden neobvyklý rekord....
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.