Venuše byla odpradávna považována za planetu, která má k naší Zemi svými vlastnostmi nejblíže. Pozdější výzkumy postupně ukázaly, že podobností mezi oběma tělesy zas tolik není. A přece jen…. Výzkumy stále potvrzují, že Venuše a Země měly téměř stejné výchozí podmínky.
Nejnovější podklady vědcům dodala evropská sonda Venus-Expresss, která ze Země odstartovala před třemi lety. K Venuši doletěla v dubnu předloňského roku a od té doby zásobuje pozemské astronomy podrobnými informacemi o této planetě.
Globální oteplování na Venuši
Obě tělesa, tedy Země i Venuše, mají podobnou velikost i hmotnost. Rovníkový průměr Venuše činí 0,95 Země, hmotnost pak 0,82 Země. Obě jsou stará zhruba 4,5 miliardy let. Startovací podmínky pro svůj vývoj měly obě planety téměř totožné. Mimo jiné o tom svědčí stejné množství oxidů uhlíku. Zatímco na Zemi byly postupem času tyto sloučeniny navázány na zemskou kůru či do živých organismů, na Venuši zůstaly v atmosféře, kde způsobují skleníkový efekt. Vysoký atmosférický tlak (devadesátkrát vyšší než je tlak na povrchu Země) a teploty přesahující 400 stupňů Celsia má na svědomí právě tento efekt. Mimochodem, někteří vědci jsou přesvědčeni, že k podobnému stadiu dospěje i naše planeta. Bez přispění lidstva by však celý proces trval miliony let, s lidskou „pomocí“ by se však mohl zkrátit na několik staletí. A i když je Venuše zasvěcena bohyni lásky a krásy, ve všem by ji lidé kopírovat nemuseli….
Rodná sestra Země?
Na počátku svého putování vesmírem byly Země a Venuše skutečně jak dvě sestry. Obě jsou tzv. terestrické, což znamená, že jsou tvořeny z křemičitanových hornin. Všechny planety tohoto druhu mají podobnou strukturu: centrální kovové jádro, obvykle ze železa, to je obklopené křemičitanovým pláštěm, který na povrchu přechází v kůru.
Obě planety si zprvu prošly podobným vývojem. Srážkami s jinými kosmickými objekty jejich objem rostl a tím se pomalu zvětšovala i jejich gravitační síla. Nárazy asteroidů, komet, planetek a meteorů rozžhavily jejich povrch a planety se tak pokryly rozžhaveným magmatem.
Kde však stala ta chyba, že v současnosti nemůžeme jezdit na Venuši na dovolenou? Vesmírem létají různá tělesa, od malých kamenů až po gigantické asteroidy. Podobně jako Země, i Venuše si s jedním takovým gigantem dala schůzku. Rande však mělo pro sestru Země osudové následky. Náraz Venuši pravděpodobně vychýlil z původní dráhy, změnil směr její rotace a radikálně změnil podmínky na jejím povrchu. Vodíku, který do té doby Venuše obsahovala, se v nové realitě příliš nelíbilo a ze své mateřské planety „zdrhnul“ kamsi do vesmíru.
Bez magnetického pole
Venus-Express pomohla vyřešit i další záhady, které se kolem Venuše točily. Jitřenka, jak je někdy tato planeta básnicky označována, nemá žádné magnetické pole. To je velmi důležité pro případný vznik života, protože magnetické pole tvoří neviditelnou clonu, která chrání před smrtonosným vesmírným zářením i slunečním větrem.
Uvnitř Země rotují různé vrstvy a tím byl umožněn vznik magnetického pole. Mars o něj přišel v důsledku rychlejšího vychladnutí a zda jej někdy měla Venuše, to zatím zůstává předmětem výzkumu.
Ovšem, sonda Venus-Express dokázala, že magnetická vrstva Venuši úplně nechybí. Vzniká v horních vrstvách atmosféry, kde sluneční svit vytváří plazmu. Díky tomu ovšem Venuše přichází o zbytky vodíku a kyslíku, tedy o stavební prvky životadárné vody. I proto zde panují tak vysoké teploty.
Na Venuši bez olova
Co ještě evropská sonda zjistila? Mimo jiné průměrnou teplotu Venuše, což se zatím žádné předchozí sondě vyslané ze Země nepodařilo. Hodnota průměrné teploty zde činí 460 °C. Na Zemi při dosažení takové teploty tají už některé kovy, například olovo. Venušin povrch je tedy teplejší než Merkurův, přestože se nachází od Slunce v dvojnásobné vzdálenosti.
Není bez zajímavosti, že výška Venušiny teploty není závislá na dni a noci a to i přes fakt, že jeden den trvá na Venuši 243 dní pozemských. Vedoucí planetárního výzkumu Německého středisko pro letectví a vesmír Ulrich Köhler k tomu podotkl: „Měření teplot na povrchu Venuše bylo krajně obtížné. Venuši totiž obepíná vrstva mraků, která je tlustá až sto kilometrů. Spektrometr družice však dokázal zachytit tepelné záření, které z planety uniká takzvaným atmosférickým oknem.“
Mise evropské sondy Venus Expres ještě zdaleka není u konce. Stroj, který váží 1270 kilogramů, by měl být funkční až do roku 2009, optimistické odhady hovoří dokonce o roku 2012. Koneckonců, evropští vědci od ní očekávají, že splní ještě spoustu úkolů. Mimo jiné má studovat chemické složení atmosféry ve výškách pod čtyřicet kilometrů, zjišťovat principy pohybu mraků nebo při konjunkci se Sluncem zjišťovat vlastnosti sluneční koróny.
K sondě se váže ještě jedna zajímavost. Když v červnu 2007 poblíž Venuše prolétala americká sonda Messenger mířící k Merkuru, oběma vědeckým týmům, které mají sondy na starosti, se podařilo na den 5. června uspořádat společný experiment, který spočíval v pozorování jednoho z oblaků v atmosféře Venuše ve třech různých hodinách. Poté se oba výzkumníci rozloučili, Messenger pokračoval k cíli své cesty a Venus-Express se nadále vznášel nad Venuší.
Venuše láká od starověku
Venuši pozorovali již zástupci nejranějších kultur. Staří Sumerové a Babyloňané nazývali Venuši Dil-bat nebo Dil-i-pat; v Akkadu to byla zvláštní hvězda bohyně-matky Ištar; a v Číně bůh Jin xing. Pro Maye měla Venuše srovnatelnou hodnotu se Sluncem. Není proto divu, že Jitřenka či Večernice později přitahovala pozornost nejen básníků a filozofů, ale i vědců.
1610 – Galileo Galilei pozoruje různé fáze Venuše. To ho vede k heliocentrickému pojetí sluneční soustavy.
1761 – Ruský vědec Michail Lomonosov odhaluje, že Venuše má atmosféru
1932 – V atmosféře Venuše zjištěn oxid uhličitý
1956 – Definitivní rána naději, že prostředí na Venuši je podobné Zemi. Vědci poprvé odhadli, že na povrchu druhé planety budou abnormálně vysoké teploty.
1961 – Sovětská Veněra 1 stala první sondou, která odstartovala k jiné planetě, a to právě k Venuši. Mise sice kvůli přehřátí orientačního senzoru nebyla úspěšná, Veněra 1 však již měla všechny vlastnosti potřebné pro meziplanetární lety: solární panely, parabolickou anténu, tříosou stabilizaci, motor pro korekci kurzu a provedla první start z orbitální dráhy kolem Země.
1962 – Americká sonda Mariner 1 zjišťuje, že Venuši schází magnetické pole
1966 – Sovětská vesmírná sonda Veněra 3 dopadla na Venuši, čímž se stala první kosmickou lodí, která dosáhla jejího povrchu. Její sesterská loď Veněra 2 selhala kvůli přehřátí dříve než dokončila průlet.
1967 – Do atmosféry Venuše vstoupil sestupný modul Veněry 4. Jako první provedl přímá měření z jiné planety — měřil teplotu, tlak, hustotu a provedl 11 automatických chemických experimentů k určení složení atmosféry.
1975 – Veněra 9 se stává první umělou oběžnicí Venuše
1978 – 1985 – Dlouhodobý výzkum sovětských sond Veněra a Vega, který odhalil řadu tajemství druhé planety
1990 – Americká sonda Magellan se dostala na oběžnou dráhu kolem planety a zahájila detailní radarové mapování. 98 % povrchu bylo zmapováno s přesností přibližně 100 m. Sonda zaregistrovala i mnoho venušiných sopek, které podle nepřímých důkazů mohou být stále aktivní.
2005 – ??? Mise Venus Express, která pochází z dílny Evropské kosmické agentury
Život na Venuši?
Myšlenka, že by další planety sluneční soustavy mohly být obydlené inteligentními bytostmi, byla populární zejména v devatenáctém a v první polovině dvacátého století. V této souvislosti se hovořilo především o Marsu a o Venuši. Mělo se zato, že bytosti podobné lidem mohou žít především v mírných a polárních pásmech Venuše, protože v tropech je vzhledem k bližší vzdálenosti Venuše ke Slunci přece jen větší horko. Moderní kosmické výzkumy tyto představy odeslaly do říše snů. Vzhledem ke skleníkovému efektu, srážkám, jež tvoří kyselina sírová, a povrchovým teplotám okolo 460 °C nelze o existenci života pozemského typu na Venuši uvažovat.
Roku 2002 však američtí vědci Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z texaské univerzity v El Paso vyjádřili teorii o možném životě nikoliv na Venušině povrchu, ale v jejích oblacích. Na základě údajů ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na zvláštnosti ve složení vodních kapek ve mracích Venuše, které, podle jejich názoru, lze vysvětlit přítomností mikroorganismů. Jednalo ze zejména o současnou přítomnost sulfanu a oxidu siřičitého. Tyto dva plyny navzájem reagují a nevyskytují se proto společně, pokud je nějaký jev nedoplňuje. Vědci rovněž poukázali na příliš nízké množství oxidu uhelnatého navzdory slunečnímu záření a bleskům. Možným vysvětlením je přítomnost mikroorganismů vznášejících se v oblacích, které by měly podobný metabolismus, jako kdysi mívaly mikroorganismy v počátku života na Zemi. Ovšem, tato teorie zůstává v rovině spekulace.
Venušiny zajímavosti
• Jeden den na Venuši trvá 243 pozemských dní.
• Venuše má pomalou zpětnou rotaci, což znamená, že rotuje z východu na západ. Podobnou vlastností se může vykázat už jen Uran, jehož osa je prakticky vodorovná k jeho oběžné dráze. Předpokládá se, že Venuše se kdysi v minulosti srazila s nějakým velkým tělesem, následkem čehož se v současnosti točí obráceně než většina ostatních planet slunečního systému.
• Venuše nemá ani jednu přirozenou oběžnici. Bez blízkého kamaráda putuje sluneční soustavou už jen planeta Merkur.
• 96 procent atmosféry Venuše tvoří oxid uhličitý. Tři procenta připadají na vodík a o zbylé procento se dělí oxid siřičitý, chlorovodík, oxid uhelnatý a podobné plyny, jejich vdechnutí by lidskému organismu rozhodně dobře neudělalo.
