České osudové osmičky 20. století

Osmičky prý hrají v dějinách českého národa zásadní roli. Když se však důkladněji podíváme na českou historii, zjistíme, že tomu tak není. Ovšem, 20. století se zdá být výjimkou. Letopočty, na jejichž konci stála osmička, se téměř pravidelně zapisovaly do osudů české kotliny. Osmičky prý hrají v dějinách českého národa zásadní roli. Když se však důkladněji podíváme na českou historii, zjistíme, že tomu tak není. Ovšem, 20. století se zdá být výjimkou. Letopočty, na jejichž konci stála osmička, se téměř pravidelně zapisovaly do osudů české kotliny.

1918 – Samostatnost po 300 letech
Již čtvrtým rokem probíhá celosvětový konflikt, jaký lidstvo dosud nepoznalo. Boj mezi Dohodou a Centrálními mocnostmi se však ještě zdaleka nechýlí ke konci. Dohodovým státům sice předešlého roku přibyl nový a silný spojenec v podobě Spojených států, ale zároveň i jednoho ztratily, když Rusko ovládli bolševici, kteří měli dost starostí udržet si moc uvnitř země, než aby se zatím angažovali v zahraničí. Největší bojová zátěž tak ležela na Britech a především vyčerpaných Francouzech.
Stejnou dobu, jakou trvá válka, usilovně pracuje na svém plánu získání samostatnosti pro české země profesor sociologie Tomáš Gariggue Masaryk. Dříve častokrát vysmívaný profesor a spíše solitér na české politické scéně má dva významné pomocníky: Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše. Jejich cílem je vznik státu, který ponese název Československo.

Osamělý bojovník
Když Masaryk v roce 1915 odjížděl do exilu, bylo mu již 65 let. Mohl si tedy zařídit život spokojeného důchodce. Místo toho však 6. července 1915 při příležitosti 500. výročí upálení Jana Husa vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku: „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“
Česká veřejnost vypuknutí války nepřijala s kdovíjakým nadšením. Přesto většina Čechů věrně bojovala za svého císaře, k přeběhům na druhou stranu fronty docházelo spíše ojediněle. Nelze jim to vytýkat, Rakousko-Uhersko bylo stabilním státem s řadou demokratických prvků. Císař byl uznáván jako opravdová hlava státu a pro řadu bojujících vojáků bylo nepředstavitelné jej zradit. I později proslulé československé legie byly tvořeny spíše z nedobrovolných zajatců, kteří se seznámili s Masarykovým programem, než ze skutečných „přeběhlíků“.
Představitelům české inteligence bylo jasné, že v případě vítězství Německa a potažmo Rakousko-Uherska by se české země jen stěží bránily nové vlně germanizace. Někteří politici, například Karel Kramář, viděli budoucnost Čech v těsném přimknutí k ruské říši. Tento koncept však nezískal všeobecnější podporu, postupem času zvítězila Masarykova představa republikánské budoucnosti českých zemí a Slovenska.

První byli spisovatelé
Zatímco čeští politici ještě váhali, zda zůstanou věrni Vídni, v květnu 1917 vydávají čeští spisovatelé Manifest českých spisovatelů. Ten požadoval právo na sebeurčení českého národa. Mírová jednání mezi Centrálními mocnostmi a ruskými bolševiky pak rozhoupala i českou politickou reprezentaci. 6.ledna 1918 je vyhlášena Tříkrálová deklarace. „Národ náš se hlásí o svou samostatnost,“ praví se v úvodu jeho první věty. Západní spojenci však ještě na rozbití habsburské monarchie ještě nepřistoupili. I když USA vyhlásili Rakousku válku, americký prezident Woodrow Wilson prohlásil: „Jsme sami sobě povinni vyhlásit, že si nepřejeme oslabit či přetvořit rakousko-uherskou říši.“
Je jasné, že Masaryk nebyl z tohoto vyhlášení nijak nadšen. Zvlášť, když čtrnáct Wilsonových bodů, shrnujících podmínky ukončení bojů, hovoří jen o autonomii pro národy habsburské říše.

Sibiř patří Čechům
V Římě zatím šikovný diplomat Štefánik vyjednal smlouvu o vytvoření samostatné československé armády v Itálii. V té době bojovaly československé legie i ve Francii a v Rusku, kde se dostaly do konfliktu s bolševickou vládou a postupně ovládly transsibiřskou magistrálu. Vrchní velitel rudé armády Lev Trockij dokonce rozeslal rozkaz: „Každý Čechoslovák, který bude nalezen ozbrojený v blízkosti železnice, musí být zastřelen.“ Úspěchy legií vzbudily pozornost po celém světě a když Masaryk dorazil v květnu do USA, tamní noviny jej v nadsázce titulovaly jako sibiřského diktátora.
Masaryk v Americe zabodoval, sešel se i s Wilsonem a americké stanovisko k českým národním aspiracím se začalo měnit. V červnu vláda USA uznala Československou národní radu jako oficiálního představitele československého lidu. V srpnu došlo na západní frontě k německé ofenzívě, která však byla neúspěšná a naopak, dohodová vojska v následném protiútoku prolomila německou obranu. Německý císař na generálním štábu prohlásil: „Jsme na konci svých sil. Musíme válku ukončit.“

Císař: hlavně bez krveprolití
Když 29. září kapituloval rakouský spojenec Bulharsko, cesta k monarchii přes Balkán byla otevřená. Německo i Rakousko začínají jednat o míru a postupně přijímají veškeré požadavky. 14. října propukají v Praze dělnické demonstrace, ale jsou zatím ještě potlačeny. Ale věci už jsou v pohybu, čeští poslanci dostávají cestovní pasy a nijak se netají tím, že se chtějí v Ženevě sejít s Benešem. To, co by se ještě před měsícem rovnalo velezradě, rakouské úřady nyní rezignovaně přijímají. Část delegace, která míří do Švýcarska, dokonce požádá o přijetí rakouský císař. Ten měl jen jedno přání, lámanou češtinou požádal, aby se převzetí moci v Praze obešlo bez krveprolití.
Zatímco domácí odboj a exil spolu jednají, ráno v pondělí 28. října dva přední čeští politici Antonín Švehla a František Soukup převzali Obilní ústav, který sídlil v paláci Lucerna. Rakouské úřady jej bez průtahů vydají, v domnění, že Soukup a Švehla reprezentují autonomní vládu jmenovanou císařem. Češi jim to nevyvrací. Ten den rakouská vláda přistupuje na podmínky příměří. Zvěst se mezi Pražany rychle rozšíří. Propuká jásot, lidé si myslí, že se české země tímto dočkaly své samostatnosti. Nadšení se nedá zastavit, vyvěšují se červenobílé prapory, shazují se symboly habsburské monarchie, po ulicích vyhrávají sokolské kapely. Rakouská posádka ve městě hodlá zasáhnout, ale po jednání s českými představiteli k tomu nakonec nedojde. Republika vstoupila v život.

Sudety – sud střelného prachu
O dva dny později se v Martině sešli představitelé slovenské inteligence a vyhlašují Slovensko za součást Československé republiky. 19. listopadu pak odsouhlasili připojení své země k ČSR i zástupci Rusínů. To už pět dnů je prvním prezidentem republiky Tomáš Masaryk, kterého do funkce zvolil prozatímní parlament. Ovšem republika už zažívala své první problémy. Německé pohraniční kraje odmítaly být její součástí a vyhlásily svou příslušnost k nově vytvořené rakouské republice. České vojsko musí v řadě oblastí zasáhnout, bojuje se v Mostě, v Opavě nebo v Kaplici. Německé oblasti jsou pacifikovány, ovšem nenápadně zde doutná zárodek budoucích problémů. Každopádně, první osudová osmička 20. století přinesla Čechům radost.


1938 – Zrada, zrada, zrada…
Do roku, v němž má oslavit 20 let své existence, vstupuje Československo za krajně nepříznivých podmínek. Masarykův nástupce Edvard Beneš sice ve vánočním projevu v roce 1937 zdůrazňuje, že to nejhorší má republika za sebou, klame však sám sebe. Netuší, že už před měsícem německý diktátor Adolf Hitler vydal směrnici, jejímž cílem mělo být právě zničení Československa. „Současné Československo je třeba zlikvidovat. Má k dispozici 40 divizí a svazuje mi ruce vůči Francii,“ řekne později Hitler svému italskému spojenci Benitu Mussolinimu.
Když v březnu nacisté obsazují Rakousko, Herman Göring říká československému vyslanci v Berlíně Vojtěchu Mastnému: „Dávám vám své čestné slovo, že se Československo nemusí Říše obávat.“ Němci se obávali zásahu československé armády a chtěli záruky, že Praha nebude mobilizovat. Čs. vláda tyto záruky poskytla.

Zbytečné smlouvy
Základními kameny nacistické politiky byla lež a násilí. Göring samozřejmě dobře věděl, že ČSR je další na řadě. Tím, že Německo zabralo Rakousko, se odkrylo československé jižní křídlo. Jako kleštěmi byla republika sevřená ze tří stran. Československo mělo špatné vztahy i s dalšími sousedy, s Polskem a Maďarskem, takže v případě konfliktu byla jeho situace zoufalá.
Československá vojenská doktrína počítala s tím, že v případě ohrožení pomůže republice Francie, se kterou na naléhání Paříže ČSR podepsala spojeneckou smlouvu již v roce 1924. Ovšem Francouzům šlo především o vlastní ochranu. S možností, že by se francouzská armáda vydala na pomoc ohroženým Čechoslovákům, Paříž nepočítala. ČSR měla spojeneckou smlouvu i se SSSR, ta však ukázala také jen jako bezcenný cár papíru. Stalin neměl zájem na tom, aby si pálil prsty v evropském konfliktu. Počítal s velkou válkou, ve které se evropské mocnosti vyčerpají a poté se mu otevře cesta k ovládnutí starého kontinentu.

„Český teror v Sudetech“
Hitlerovi do karet hrála třímilionová německá menšina žijící v Československu. Čeští Němci se ve 20. letech s existencí republiky smířili, usedli dokonce ve vládě, ale hospodářská krize z 30. let přinesla zvrat. Stále více se začínaly ozývat hlasy volající po rovnoprávnosti a nutno uznat, že tyto požadavky nebyly neoprávněné. Předseda sudetoněmecké strany Konrád Henlein zprvu neuvažoval o odtržení sudetských oblastí, ale jen o jejich autonomii.
Henlein se však dostal do vleku Hitlera. Přistoupil na jeho hru o utlačování německé menšiny. Ač některá národní práva byla skutečně Němcům a dalším menšinám upřená, ČSR byla demokratickým státem, takže o žádném utlačování nemohlo být řeči. Ale mistr lží a propagandy Joseph Goebbels rozjel svou mašinérii naplno. „Kdyby Německo obsadilo příhraniční kraje Čech, anglická veřejnost by jednoduše řekla, že Hitler vlastně jen osvobozuje Němce zpod útlaku Čechů,“ prohlásil britský velvyslanec v Paříži George Clerk.

Kriminální naivita Britů
Henlein postupně stupňoval své požadavky a československá vláda na ně pod tlakem Británie a Francie přistupovala. Ani Londýn, ani Paříž však nevěděli o pokynu, který Hitler Henleinovi dal: chtějte nesplnitelné. Ale i kdyby o něm věděly, máloco by se asi změnilo. Hitler se nemýlil, když už v listopadu 1937 prohlásil, že „Anglie a Francie už Československo odepsaly.“ V obou zemích měli hlavní slovo představitelé usmiřovací politiky a více než Hitlera, který měl zejména v Anglii řadu sympatizantů, se báli Stalina. Londýn byl ochoten dát Německu ve střední Evropě volnou ruku.
Britský ministr zahraničních věcí Halifax při jedné příležitosti československému velvyslanci v Londýně Janu Masarykovi řekl: „Nebylo by lepší vzdát se Hitlerovi, než aby vás poté rozdrtil?“ Masaryk s tímto názorem samozřejmě nesouhlasil. Halifax však na to prohlásil: „Chamberlain (britský premiér) je přesvědčen, že Hitler je bona fide (v dobrém úmyslu), a že když dostane Sudety, nic víc v Evropě požadovat nebude.“ Masarykovi spadla čelist. Když se vzpamatoval, odpověděl Halifaxovi v tom smyslu, že ze strany britského premiéra se jedná buď o kriminální naivitu nebo o cynický klam. Halifax se zmohl jen na pokrčení ramen: „V tom případě si to s Němci vyřídíte sami.“

Mobilizace a puč
Poté, co se v květnu Praha dozvěděla o podezřelých přesunech německých vojsk, vyhlásila částečnou mobilizaci. Morálka čs. vojsk byla vynikající, ale zároveň se odhalily nástupní plány naší armády. Navíc Goebbels dostal do ruky další zbraň, aby mohl hulákat o válečných štváčích z Čech. Hitler však už byl rozhodnut, datum útoku proti ČSR stanovil na 1.říjen. Netušil však, že okolo německé zpravodajské služby abwehr se dává dohromady skupina důstojníků sdružených okolo Hanse Ostera. Ti doručili do Londýna zprávu, že v případě konfliktu jsou připraveni Hitlera svrhnout. Britové je však nebrali vážně.
Léto bylo v pohraničí horké, přestřelky mezi naší armádou a nacistickými teroristy byly na denním pořádku. Podzim však měl být ještě horší. Beneš přistupuje na veškeré sudetoněmecké požadavky, ale zmatený Henlein raději odmítá dále jednat. 12. září vystupuje Hitler v Norimberku na sjezdu NSDAP s projevem, ve kterém hystericky řve: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění.“ V Sudetech vypuká povstání. Za cenu mnohých ztrát jej však armáda dokáže potlačit a v příhraničních okresech je vyhlášeno stanné právo. Henlein a jeho soukmenovci prchají ze země.

Pan Hitler nepodvádí
Tehdy se poprvé do celé záležitosti vložil britský premiér Chamberlain. Nabídl, že přijede za Hitlerem a celou věc spolu prodiskutují. „To mě tedy podržte,“ prohlásil Hitler, když k němu londýnský návrh dorazil. Skutečně, nebylo zvykem, aby předseda vlády britského impéria jezdil po světě žehlit možné konflikty. Ale Chamberlain si přál udržení míru za každou cenu. Berghofská jednání vyústila k britskému souhlasu k odstoupení části Sudet. Hitler si pochvaloval: „Jestliže Češi odmítnou, bude to cesta k německé invazi. Jestliže ustoupí, přijdou na řadu později, třeba na jaře.“
Československá vláda berghofské požadavky 21. září přijala. Den poté Chamberlain znovu letěl do Německa, kde hrdě Hitlerovi sdělil, že vše je zařízené. Hitler však v zuřivém záchvatu odmítl. „Starému prďolovi“, jak britského premiéra v soukromí tituloval, vmetl do tváře, že tyto ústupky už nestačí, a že chce víc, především okamžitě vpochodovat do Sudet. „Ale, abych vás pane Chamberlaine potěšil, učiním ústupek. Jste jeden z mála lidí, kterým jsem někdy něco podobného učinil. Termín posunuji na 1. říjen.“ Nadšený Chamberlain si pak pochvaloval: „Pan Hitler vědomě nepodvede člověka, kterého si váží.“

Mnichovské vyvrcholení
Zatímco si Chamberlain myslel, že našel nového kamaráda, britská vláda už tak spokojená nebyla. I veřejné mínění v Anglii se začalo přiklánět na stranu Československa. Francie a Británie daly Praze na srozuměnou, že může začít s mobilizací a Paříž navíc potvrdila své spojenecké závazky. Češi zářili nadšením, zatímco Hitler zuřil. Mobilizovalo i britské námořnictvo a sovětská vojska dislokovaná u polských hranic vyhlásila bojovou pohotovost.
27. září stálo na hranicích 40 československých divizí proti 42 německým divizím. Německo však narozdíl od ČSR disponovalo ještě zálohami, byť by jejich výcvik trval delší dobu. V Berlíně však byla nálada mizerná, místní obyvatelé neprojevovali pro válku žádné nadšení. Hitler byl na rozpacích a rozhodl se zatím ještě pro diplomacii. Navedl Mussoliniho, ať jako „nestranná“ osoba navrhne konferenci čtyř velmocí. Ta se uskutečnila v Mnichově a západní demokracie zde daly despotovi vše, co chtěl. Básník František Halas vyjadřuje rozpoložení českého národa: Zvoní zvoní zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali.
Obsazování Sudet vypuklo 1. října. Hitler objel každé větší město a všude byl nadšeně pozdravován. Kus republiky si ukrojilo Maďarsko a Polsko, které zatím netušilo, že Hitler si brousí zuby i na něj. Chamberlain v Londýně jásá, že zachránil „mír pro naši dobu“. Netušil, že ta doba už nebude trvat ani rok. Zbytek československého území se stal útvarem plným zoufalství a nenávisti.
Tomáš Masaryk prohlásil, že Československo bude potřebovat ke zdárnému vývoji 50 let a pak už vše bude dobré. Republika nedostala ani dvacet let a to se na její další budoucnosti výrazně podepsalo.


1948 – Ústavní cestou k totalitě
„Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí a zmobilizuje část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nebyl nikdy úplněji a úspěšněji rozřešen tak jako v únoru 1948 v Československu.“ Tolik stanovisko zahraničněpolitického výboru Kongresu USA, vydaného dva měsíce po převzetí moci v ČSR komunisty.
Poválečná ČSR se v mnohém lišila od té předválečné. Prezidentem byl sice stále Edvard Beneš, ale v jiných oblastech byla kontinuita zpřetrhána. Některé strany nebyly po válce obnoveny, například agrárníci. Zde se patrně jednalo o Benešovu mstu za to, že jej v roce 1935 tato strana nepodpořila v prezidentské volbě. Povolené strany byly sdruženy v tzv. Národní frontě, což v praxi znamenalo, že všechny partaje budou zastoupeny ve vládě a opozice tak nebude existovat. Největší rozdíl mezi předúnorovou a pomnichovskou republikou byl však v jejím národnostním složení. Republiku byly nuceny opustit tři miliony sudetských Němců, což se v mnohých případech neobešlo bez nespravedlností a násilí.

Příklon k Sovětům
Fakt, že SSSR zásadním způsobem zvýší svůj vliv ve střední Evropě, byl Benešovi jasný od chvíle, kdy Rudá armáda převzala na východní frontě iniciativu. Koncem roku 1943 se Edvard Beneš vydal do Moskvy. Hodlal si naklonit Stalina a byl přesvědčen, že se mu to podařilo. Stalin byl však z jiného těsta, než západní státníci, se kterými se Beneš běžně stýkal. Gruzínský Machiavelli měl dalekosáhlé plány, ve kterých byl československý prezident nepříliš významnou figurkou.
V okamžiku konce války na drtivé části československého území stála sovětská armáda. To byla voda na mlýn komunistům, protože zvláště mezi Čechy se zvýšily proruské sympatie, které byly znásobené stále živou mnichovskou zradou západních velmocí. Sověti toho obratně využili již krátce po válce, kdy sice v českých zemích byla republika obnovena v předmnichovských hranicích, ale na východě byla Podkarpatská Rus přičleněna k SSSR.

Naši spojenci nepřijmou Marshallův plán!
V roce 1946 proběhly v ČSR volby. Celostátně v nich zvítězila KSČ, byť na Slovensku tato strana prohrála. Komunisté mimo jiné získávají křeslo předsedy vlády (Gottwald) a silových ministerstev vnitra (Nosek) a obrany (generál Svoboda byl sice oficiálně bezpartijní, ale na KSČ měl úzké vazby). V té době mezi západem a SSSR roste napětí a Stalin se rozhoduje začlenit střední a východní Evropu do svého impéria.
V roce 1947 vyhlásily USA Marshallův plán, který měl pomoci obnovit ekonomiku zničené Evropy. Československo jej přijalo s nadšením a jeho zástupci odcestovali do Paříže, kde se o tomto plánu mělo jednat. Stalinovi se ovšem nehodilo, aby středoevropanům pomáhal jeho nový rival. Sovětský vůdce si okamžitě pozval Gottwalda do Moskvy na kobereček, kde ho jednoduše seřval. Gottwald sklopil uši a poslal do Prahy telegram, aby vláda odsouhlasila neúčast na Marshallově plánu.

Infiltrace korupcí
ČSR byla tak pevněji připoutána k SSSR, ale to Stalinovi nestačilo. Československo bylo v jeho plánech nástupním územím pro útok na západní Evropu a proto bylo z jeho hlediska nezbytné vytvořit z něj naprosto vazalský stát. Zatímco v Polsku či v Maďarsku už komunisté vládli pevnou rukou, v ČSR ještě existovalo zdání parlamentní demokracie. KSČ zvýšila své úsilí a začala rozleptávat konkurenční strany. „Šlo v podstatě o korupci, vedení KSČ slíbilo úplatným a mocichtivým politikům v nekomunistických stranách ministerská křesla, dají-li ve vhodné chvíli k dispozici svá jména pod jednotnou kandidátku Národní fronty,“ vzpomínal později Pavel Tigrid.
Demokratické síly zůstávaly v klidu. Ještě 12. ledna 1948 Beneš při schůzce s čs. velvyslancem v Jugoslávii a otcem budoucí ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové Josefem Korbelem prohlásil: „Komunisté uvažovali o převratu v roce 1947, ale tuto ideu už opustili.“

Začíná 40 let temna
Záminkou k převratu se staly výměny vysokých důstojníků SNB, kdy nekomunisté byli svévolně nahrazováni komunisty. Nekomunističtí ministři žádali vysvětlení, ale ministr vnitra Václav Nosek jim jej odmítal poskytnout. Část vlády pohrozila demisí, která měla způsobit pád vlády, ale spíše se počítalo s tím, že ji prezident Beneš nepřijme. Demise byla skutečně podána, jenže nepodala ji potřebná polovina ministrů. Z 26 členů vlády jich zůstalo 14, takže podle ústavy mohl kabinet po doplnění fungovat dál.
Stalin vše z Kremlu pozorně sledoval a své jednotky rozmístěné ve východním Německu a Maďarsku uvedl do bojové pohotovosti. Nebylo to však nutné, i když později Stalin vynadal Gottwaldovi, že o zásah sovětských vojsk nepožádal. Přiopilý Gottwald, podporovaný bezpečností i lidovými milicemi, což byly SA komunistické strany, tlačí na nemocného a unaveného Beneše, aby demisi přijal. Ten oproti svým slibům, které před tím dal národním socialistům, ji nakonec skutečně přijme. Vláda je doplněna povolnými členy nekomunistických stran a vše vlastně probíhá podle ústavy. K překvapení mnohých ve vládě zůstává Jan Masaryk. Zůstane v ní ale jen krátce, 10. března je jeho bezvládné tělo nalezeno pod okny Černínského paláce.
Převrat je dokončen. V červnových volbách mají lidé možnost volit pouze jednotnou kandidátku Národní fronty. Po atmosféře plné zastrašování získává 90 procent. Československo vjelo do tmavého tunelu, ze kterého vyjede až za dlouhých 40 let.


1968 – Bratrská pomoc z říše zla
Když začátkem ledna plenární zasedání ÚV KSČ zvolilo do funkce prvního tajemníka Alexandra Dubčeka, málokdo tomu věnoval pozornost. Papaláši se jen porvali o funkce, říkalo se tehdy. Neoblíbený Antonín Novotný, který jeden čas dokonce uvažoval o tom, že na svou podporu povolá armádu, byl odstaven na vedlejší kolej a později přišel i o úřad prezidenta republiky. Dubček byl zvolen jako kompromisní kandidát, byl snadno ovlivnitelný, což se hodilo jak komunistickým jestřábům i reformátorům.
Moskva tuto volbu zpočátku přijala neutrálně, první muž Kremlu Brežněv dokonce poslal Dubčekovi blahopřejný dopis. Ale už začátkem února sovětský velvyslanec a vlastně i místodržící v Praze Červoněnko píše do Moskvy: „V ÚV existuje skupina, která zjevně i skrytě podporuje likvidaci komunismu.“ Na poplach brzy bijí i v NDR a v Polsku. Vedoucí představitel východního Německa Walter Ulbricht kritizuje plánované ekonomické reformy, Polákovi Gomulkovi zase vadí zrušení cenzury v ČSSR.

O vpádu je rozhodnuto
Sovětské vedení dlouho hledalo záminku, pod kterou by rozmístilo svá vojska na území Československa. Pro „zelené mozky“ v sovětském generálním štábu byla vidina střetu se západem stále lákavá. Navíc, v Kremlu už od nástupu Brežněva v roce 1964 probíhal postupný návrat ke stalinistickému myšlení. Jakékoliv reformy ve střední Evropě tehdy nemohly mít šanci na úspěch.
Dubček však stále věřil, že svého kremelského pána ničím neprovokuje. Když se však koncem března sešla v Drážďanech vedení komunistických stran, Dubček vyslechl ostrou kritiku svého vedení. Brežněv nechal tuto špinavou práci na svém satrapovi Ulbrichtovi, sám se do debaty příliš nezapojoval.
Na přelomu března a dubna se sovětské vedení rozhodlo, že vojenská intervence v ČSSR je nezbytná. Jakoukoliv byť nepatrnou jiskřičku kontrarevoluce je nutné zašlapat okamžitě do země, tvrdili neostalinisté. Šéf ukrajinských komunistů tehdy prohlásil: „Musíme vycházet z toho, že Československo nikomu nedáme.“

Československo je vaše
Zatímco Dubček, Smrkovský, Černík i Husák vystupovali na veřejných mítincích, kde si získávali důvěru lidí, přípravy na vpád armád do ČSSR se rozběhly. Jak ale bude reagovat západ, ptali se v Moskvě. Tajnými chodbičkami bylo ověřeno, že západ vznese jen několik hlasitých protestů a pak se nechá vše vyšumět. „O Jugoslávii by bylo potřeba jednat, ale Československo je vaše,“ zaznělo z Bílého domu. Západ na „Pražské jaro“ také nehleděl s nějakým nadšením. Pro konzervativní kruhy podobná hnutí znamenala nebezpečí, které spočívalo v příklonu voličů k levici. Proto mnohé západní vlády přijaly intervenci v podstatě s ulehčením.
Dubček se před Moskvou snaží obhájit vývoj v Československu, ale lidé okolo Vasila Biľaka prohlašují, že první tajemník již situaci nezvládá. Proběhnou jednání v Moskvě, v Bratislavě a v Čierné na Tisou, kritika sovětského vedení je stále tvrdší. Dubček ovšem s výrazem provinilého štěněte Brežněvovi vždy řekne, že si není vědom nějakých špatností. 30. července moskevská Pravda otiskla dopis 99 zaměstnanců pražské Pragovky s výzvou k mocenskému zásahu ze strany SSSR.

Konec Pražského jara
Brzy ráno vzbudí obyvatele ČSSR nezvyklý rachot. Kdo má možnost poslouchat rozhlas po drátě, vysílače byly totiž odstřiženy, zaslechne následující hlášení: „Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23 hodiny překročila vojska SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR státní hranice ČSSR.“ Lidé nevěří vlastním uším, napadli nás naši spojenci! Tanky, opatřené bílým pruhem, aby se odlišily od československých tanků stejných typů, projíždějící ulicemi českých a slovenských měst však ukazují pravou realitu.
Dubček, Smrkovský a další jsou internováni v Moskvě. V ulicích českých a slovenských měst jsou první mrtví, celkem zahyne 72 československých občanů. Za pozornost jistě stojí sedm statečných Rusů, kteří s transparenty Ztrácíme nejlepší přátele či Ruce pryč od ČSSR na Rudém náměstí proti okupaci protestovali a polský občan Ryszard Siwiec, který se na důkaz nesouhlasu s intervencí upálil.
Československá delegace se vyjma čestné výjimky Františka Kriegela v Moskvě zlomila a podepsala vše, co Brežněv vyžadoval. Po návratu si Dubček poplakal do rádia a postupně se stal poslušným vykonavatelem moskevské vůle. Brežněv jej ještě potřeboval, ale opodál už vyrůstala nová naděje sovětského vedení: Gustáv Husák. Ten Dubčeka v čele strany nahradil již v roce 1969. Dubček byl odsunován na stále méně významné posty, v nichž ještě stačil podepsat „pendrekový zákon“ umožňující represe proti lidem, kteří častokrát provolávali jeho jméno, až nakonec byl z KSČ vyloučen. Společnost upadla do letargie, ze které ji jen nakrátko probudilo manifestační upálení studenta Jana Palacha. A Sověti? Jejich předpoklady se vyplnily. Západ sice na oko hartusil, ale když se v roce 1973 sešel Brežněv s americkým prezidentem Nixonem, nepadlo už o Československu ani slovo.


1988 – Osmička o rok odložená
„Letos to praskne,“ říkali na Silvestra 1987 mnozí Češi. Osudová znásobená osmička jako by si přímo říkala o nějaký ten dějinný zvrat. Komunisté byli v Československu u moci již 40 let a jejich vláda byla již unavující. Když v roce 1987 obsadil místo generálního tajemníka strany Miloš Jakeš, bylo jasné, že personálně je neostalinistické křídlo zcela vyčerpané.
Důležité ovšem bylo, že Sovětský Svaz už neuplatňoval brežněvovskou doktrínu omezené suverenity socialistických zemí. Již v roce 1985 vstoupil do Kremlu nový vládce Michail Gorbačov a s ním i pojmy jako perestrojka nebo glasnosť. Československému komunistickému vedení vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, když se dovídalo principy nové Gorbačovovy politiky.

Reformy? Jen, aby se neřeklo….
Československý režim byl sice ztrouchnivělý, ale ještě ne natolik, aby se sesypal. Pohromadě jej držel především strach. Strach z represivních složek, strach z udání, strach, že se děti nedostanou na školu. V sousedním Polsku a Maďarsku se reformy už rozjížděly, ČSSR však společně s NDR, Rumunskem a Bulharskem nechtěla o nějakých změnách ani slyšet. Jakeš a spol. sice hovořili o přestavbě, šlo však jen o prázdná slova.
Československá opozice se mírně aktivizovala. Charta 77 se pokusila již v roce 1987 vyjít z určitého ghetta a vydala slovo ke spoluobčanům: „Vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! Přestaňme čekat, co udělají jiní, a udělejme něco sami!“ Zároveň lidé okolo Charty začínají vydávat Lidové noviny. Objevují se ovšem i další nezávislé iniciativy, ve kterých nefigurují osmašedesátníci, ale především mladá generace. Ta tvoří i jádro účastníků protest 21. srpna na pražském Václavském náměstí při příležitosti 20. výročí sovětské okupace.

První povolená demonstrace
Ač je režim ještě pevný, je nucen k ústupkům. V prosinci přijíždí na oficiální návštěvu ČSSR francouzský prezident Francois Mitterand. Nejedná jen s Husákem, ale sejde se i s představiteli disentu. A světe div se, druhý den proběhne na žižkovském Škroupově náměstí povolená demonstrace, na které promluví i čelný disident Václav Havel.
Rok 1988 nebyl osudový, ale znamenal důležitou předehru pro události následujícího roku. Na jeho konci se Československo zbavilo komunistické vlády a nastoupilo ne vždy zcela lehkou cestu k demokracii. Jedním z důsledků změny režimu se stal později i zánik Československa, ale to je již jiná kapitola.


1998 – Hokejové probuzení z blbé nálady
Začátek roku 1998 nezastihl českou společnost v nejlepším rozpoložení. „Kocovina ze sametu“ je v plném proudu, Česká republika má za sebou první vážnou vládní krizi a zažívá i vážný hospodářský propad. Jak trefně v jednom ze svých projevů poznamenal tehdejší prezident Václav Havel: „Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději.“
Přesto v únoru zaplaví Českou republiku vlna nadšení. Na druhém konci planety, v japonském Naganu, probíhají zimní olympijské hry. Češi svou pozornost tradičně soustředí na hokejový turnaj, vždyť lední hokej je neodmyslitelnou součástí české národní identity. V Naganu se navíc poprvé pod pěti kruhy sejdou nejlepší hokejisté světa, hrdá NHL po dlouhých jednáních uvolnila pro turnaj své hráče.

Češi? Spíše outsideři
Hokejoví experti mají jasno, ve finále turnaje se sejde Kanada v čele s fenomenálním ale už poněkud stárnoucím Waynem Gretzkym a Spojené státy, vítěz posledního Světového poháru. Možná jim budou sekundovat Rusové a Švédové. S Čechy se příliš nepočítá, v nominaci mají ze zvučných jmen pouze Jaromíra Jágra a Dominika Haška. Trenér Ivan Hlinka do Nagana bere téměř polovinu hráčů z Evropy a v zámoří si ťukají na čelo.
Už kvalifikace turnaje přinese první velké překvapení. Při ne zcela spravedlivém systému slovenský tým nemůže nasadit své nejlepší hráče a na úkor Slovenska postupuje Kazachstán. Zatím se v Naganu scházejí nejlepší hokejisté světa, český tým bez větší pozornosti médií. Na prvním společném tréninku Ivan Hlinka prohlásí: „Přijeli jsme sem hrát hokej. Nedělejme z toho vědu, jo? Zkusíme ho hrát, jak nejlíp umíme. Když to vyjde, tak to vyjde. A když to nedopadne, hlavu vám nikdo neutrhne.“

Hašek čaruje
Češi startují 13. února proti Finsku. Vždy nepříjemný soupeř odchází poražen 0:3, Dominik Hašek nepouští ani jeden gól a dává tušit, že to bude jeho turnaj. Češi poté poráží Kazachstán 8:2, ale prohrávají s Rusy 1:2, což v konečném účtování znamená, že ve čtvrtfinále je čeká přetěžký soupeř: USA. Leckterý fanoušek už vidí Čechy vyřazené.
První třetina je katastrofální a jen díky Haškovi prohráváme jen 0:1. V kabině si bere slovo kapitán týmu Vladimír Růžička. „Dyť voni nejsou žádní borci, jsou to normální hokejisti!“ křičí. A sám jde příkladem, vyrovná na 1:1 a do konce zápasu skončí v americké síti ještě tři puky, kdežto Hašek svou bránu zamkl. Češi postupují do semifinále, kde je čeká Kanada.

Nervy s Kanadou
Zápas se hraje v pátek a díky časovému posunu jej Češi musí sledovat brzy ráno. Na školách se ovšem neučí, v kancelářích se nepracuje, pacienti v nemocnicích sledují zápas společně s lékaři, řidiči tramvají mají po ruce alespoň přenosný tranzistor. Kanada je velkým favoritem, ale průběh zápasu dovádí české fanoušky do extáze. Jsme lepším týmem, máme víc šancí a 10 minut před koncem Jiří Šlégr střelou od modré čáry propálí vše, co mu stojí v cestě. Puk se zastaví až v kanadské brance. „Góóóóóóóól!!!“ křičí televizní komentátor Robert Záruba a s ním i celá republika. Jenže, ještě není konec. 63 sekund před koncem Kanaďané vyrovnají a následuje prodloužení. V něm je Kanada lepší, místy má drtivý tlak, našim už docházejí síly. Opět však čaruje Hašek. Prodloužení rozuzlení nepřinese a následují samostatné nájezdy.
Život po celé republice se v tu chvíli zastavuje. Strojvůdce v pražském metru hlásí do vozu: „Je to pořád 1:1, rozhodnou nájezdy.“ Lidé, kteří nemohou být doma, se shlukují v prodejnách televizí, kde sledují nervy drásající souboj. Komentátor Záruba poznamená: „Díla Alfreda Hitchcocka jsou proti tomuhle otřepanou limonádou.“ První jede Kanaďan a Haška nepřekoná. Vzápětí odpoví přesnou střelou Robert Reichel, který se stane jediným úspěšným střelcem nájezdů. Poté kralují oba brankáři. Když Hašek kryje poslední nájezd, vybuchne republika nadšením. Češi porazili největší hokejovou velmoc a budou hrát o zlato!

Přepište dějiny!

Neděle 22. února brzy ráno. Málokdo bývá obvykle tou dobou vzhůru. Ale dnes je tomu jinak. Staroměstské náměstí se zaplňuje již od čtyř hodin, finále zde totiž poběží na velkoplošné obrazovce. Ve vzdáleném Naganu zatím čeští hokejisté v bílých dresech nastupují na led. Je mezi nimi i Jaromír Jágr s číslem 68 na zádech jako s připomenutím jedné z osudových osmiček. A navíc, naším soupeřem je právě ruský obr z východu.
Téměř 50 minut svítí na ukazateli skóre dvě nuly. V čase 48:08 Pavel Patera v útočném pásmu vyhraje buly, Martin Procházka posune puk k obránci Petru Svobodovi a ten střelou od modré neomylně zavěsí. Staroměstské náměstí a s ním i celá republika je v extázi, která mu vydrží do konce zápasu. Rusové se totiž už do vážnější šance nedostanou. „Otevíráme zlatou olympijskou bránu! Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokeji,“ sype ze sebe Robert Záruba a ve všech českých a moravských městech jásají a objímají se lidé, kteří se třeba vůbec neznají.
Den na to letecký speciál přiveze „zlaté hochy z Nagana“ do Prahy. Na Staroměstském náměstí se bude společně oslavovat s fanoušky. Pro americký tisk tím zimní olympiáda končí v Praze. Hokejisté se cestou do centra Prahy zastavují u prezidenta republiky. „Dík vám dnes ví miliardy lidí, co to je Česká republika. Zasloužili jste se o její známost, o její dobré jméno víc, než mnoho politiků. Ale máte ještě jednu zásluhu. Zasloužili jste se o to, že v naší zemi byla a několik dní ještě bude dobrá nálada,“ říká Václav Havel. Sto tisíc lidí pak vítá své hrdiny. Po pár dnech samozřejmě nadšení opadne, hokejová euforie neměla vliv na další vývoj české společnosti. Ale i dnes je rok 1998 pro řadu lidí nejvíce spojován právě s olympijským triumfem.

Zajímavé osmičky v předešlých staletích

1278
Král Přemysl Otakar II. dokázal z českého království vytvořit evropskou velmoc. Přemysl se soustředil na rozšíření své mocenské základny, zvláště se zajímal o rakouské země. Roku 1266 připojil Chebsko jako věno po matce a V roce 1269 zdědil na základě Poděbradských smluv po bratranci Oldřichovi Korutansko a Kraňsko. V roce 1272 král získal Furlánsko. Když byl v roce 1273 za římského krále zvolen Rudolf Habsburský, Přemysl tuto volbu odmítl uznat. Na císařské místo si totiž brousil zuby sám, volitelé však měli obavy z jeho přílišné síly. Situace nezvratně spěla k zásadnímu konfliktu mezi Přemyslem a Rudolfem. Rozhodující střet proběhl 26. srpna 1278 na Moravském poli v Dolních Rakousích. Bitva dopadla pro českého krále katastrofálně, sám v ní našel smrt a Habsburkům se otevřela cesta k hegemonii v rakouských zemích.

1348
Dne 7. dubna toho roku oznámil český a římský král Karel IV. na stavovském sněmu konaném v Praze vydání čtrnácti dokumentů zásadního významu. Pravděpodobně nejvýznamnější z těchto dokumentů byla zakládací zakládací listina obecného učení v českém království, stvrzená nejváženější panovnickou pečetí: zlatou bulou. „Protož, aby tak prospěšný a chvalitebný záměr naší mysli zrodil důstojné plody a aby vznešenost tohoto království byla rozmnožena utěšenými prvotinami novoty, rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, které je jak bohatstvím zemských plodin, tak příjemností místa, jelikož vším potřebným oplývá, nadmíru příhodné a uzpůsobené k tak velikému úkolu,“ píše se v ní. Na sever od Alp a východně od Rýna dosud žádná podobná instituce neexistovala, univerzity fungovaly jen ve středomoří, zejména v Itálii a dále pak na pařížské Sorbonně a v anglických městech Oxford a Cambridge. O studium na podobných institucích býval ohromný zájem a nešlo tu jen o vzdělanost. Každý muž (ženám se univerzitní vzdělání otevřelo až koncem 19. století), který vystudoval univerzitu, získal postavení srovnatelné se šlechtici. Nelze se proto divit, že šlechta univerzity nijak v lásce neměla. Své by o tom mohl například vyprávět český král Václav II., který se snažil založit obecné učení v Čechách již roku 1294. Odpor šlechty vůči tomuto kroku byl však příliš velký. Karel IV. si proto svůj krok nechal pojistit u tehdejšího papeže Klimenta VI., kterého mladý král znal už ze svého pobytu v Paříži. I pro zakladatele univerzity císaře Karla IV. se jedna z osmiček stala osudovou; zemřel roku 1378.

1458
V létě roku 1456 se na nebi objevila hvězda s ohonem. Poblíž Země právě prolétávala kometa, která později získala přízvisko Halleyova. Hned o rok později se na noční obloze objevila další vlasatice. A aby toho nebylo málo, na podzim roku 1457 se okolo naší planety mihla další rudě zbarvená kometa. Lidé odpradávna věřili, že komety přinášejí zlé časy. 23. listopadu 1457 umírá teprve sedmnáctiletý český král Ladislav Pohrobek. Ladislav neměl dědice a proto je v Evropě o uvolněný český trůn ohromný zájem. Ten projevuje francouzský princ Karel, císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV., braniborská markrabata Fridrich a Albrecht, vévoda Vilém Saský a správce české země, předák husitské strany Jiří z Poděbrad. V únoru 1458 se schází český sněm, který má jediný úkol: zvolit nového panovníka českého království. Praha, královská města i řada zástupců drobnější šlechty upřednostňovala, aby na trůn usedl právě husita. Katolíci z řad šlechty naopak preferovali Francouze nebo Sasy. Volba byla napínavá, před staroměstskou radnicí, kde probíhala, se sešlo několik stovek Pražanů, kteří vyjadřovali hlasitou podporu Jiřímu. Tato demonstrace, ač vypadala spontánně, byla Poděbradovými přívrženci pečlivě přichystána. Když krátce po poledni 2. března zástupce katolíků Zdeněk Konopišťský poklekl před Jiřím a prohlásil: „Chceme tě míti“, bylo vše hotové. Dojatý Jiří slíbil, že bude dobrým králem jak husitů, tak katolíků, a že bude pečovat o blaho českého království. Cizí delegace, zvláště ta saská, však volbu odmítaly uznat. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl Jiří z Poděbrad nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Země Slezsko a obě Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až ve druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460.

1618
Češi mají ve zvyku vyhazovat své politické odpůrce z okna, říkávají v nadsázce cizí historici. Druhá pražská defenestrace ve svých důsledcích zapálila válečný oheň v celé Evropě. Poté, co zemřel císař Rudolf II., jeho bratr Matyáš se po usednutí na trůn, snažil upevnit pozice katolické církve. Odbojné české stavy vztekle přihlížely rušení protestantských svatyní, až jim došla trpělivost. 23. května dorazila na Pražský hrad stavovská delegace, žádající vysvětlení. Vztek stavů se proto obrátil na přítomné dva místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Místodržící byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, zhruba z patnáctimetrové výšky. První byl vyhozen Martinic. Říká se, že když padal stihl vykřiknout: „Jesu, Maria, miserere mei!“ a jeden ze stavů reagoval slovy: „Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže“, když se poté podíval z okna do příkopu a viděl Martinice živého zvolal: „U všech svatých! Ona mu pomohla!“ Vyhození z okna přežil i Bořita a písař Fabricius. Okamžitě po defenestraci byl byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb císařských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Ale po smrti Matyáše v roce 1619 již veřejně odmítli zvoleného českého krále Ferdinanda II. Konflikt mezi Habsburky a českými stavy poté přerostl v celoevropskou katastrofu.

1648
V Evropě už třicátým rokem zuří válka. Obyvatelstvo je zdecimované a vyčerpané. Bojující strany konečně usedají ve dvou německých městech vzdálených od sebe 50 kilometrů, v katolickém Münsteru a v protestantském Osnabrücku k mírovým jednáním. Pro české protestanty dopadají jednání katastrofálně. V zemích Koruny české a Rakouských dědičných zemích dochází k upevňování pozice katolické církve. Marné jsou protesty českých protestantských exulantů v čele s Janem Amosem Komenským. Když je Vestfálský mír 24. října podepsán, je jasné, že Český stát je pevně připoután pod habsburskou nadvládu a navíc ztrácí Horní i Dolní Lužici. Bude trvat téměř 300 let, než Češi opět získají samostatnost.

1848
Když v lednu roku 1848 vypuklo povstání na Sicílii, namířené proti absolutistické vládě Bourbonů, málokdo asi tušil, že jiskra revoluce vzplála a pohltí téměř celý starý kontinent. Krátce poté rakouská vojska pod vedením maršála Radeckého potlačují vzpouru na italských územích patřících v té době pod správu Vídně. V únoru je ve Francii vyhlášena republika. V červnu se pod předsednictvím Františka Palackého schází v Praze všeslovanský sjezd. 12. června se konala sbratřovací mše na Koňském trhu; při průchodu účastníků Celetnou ulicí však došlo ke střetu s rakouským vojskem. Vypukly pouliční boje, radikalizována byla zejména česká mládež. Přesila rakouského vojska však byla velká, Praha byla bombardována z děl a 18. února povstalci kapitulovali. K vyrovnání mezi Němci a Čechy tehdy nedošlo, ale v sociální oblasti k některým změnám došlo, například bylo v listopadu zrušeno poddanství.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Jak se pletou zlaté řetízky?

Jak se pletou zlaté řetízky?

Jedny z prvních zlatých řetězů se objevily již ve starověkém Iráku či Řecku....
Scink inspiruje roboty

Scink inspiruje roboty

Scinkovi obecnému (Scincus scincus) se přezdívá písečná ryba, a to proto, že...
Aby zuby nebolely

Aby zuby nebolely

Jako zuby moudrosti se označují třetí stoličky. Které se obvykle...
Egypt vydává další mumii

Egypt vydává další mumii

Španělští archeologové v Egyptě objevili velmi zachovalou mumii. Její sarkofág...
Ledovce v Antarktidě se mění

Ledovce v Antarktidě se mění

Jak se v průběhu času měnily ledovce v Larsenově ledovcovém šelfu v...
Nelezen dinosauří mozek

Nelezen dinosauří mozek

V anglickém Sussexu paleontologové našli perfektně zachovalý zkamenělý mozek...
Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýr je podle některých vědců doslova úžasné stvoření. „Díváte-li se na ně,...
Teorie, která přežila všechny pokusy o vyvrácení

Teorie, která přežila všechny...

Před 101 lety, 25. 11. 1915, předložil Albert Einstein (1879 – 1955) konečnou verzi...
Krása ptačího pohybu

Krása ptačího pohybu

Ptáci (Aves) jsou pokládáni za potomky drobných teropodních dinosaurů, konkrétně...
Seznamte se! Balistika!

Seznamte se! Balistika!

Balistika, neboli věda o pohybu a účinku střely, je neocenitelným pomocníkem...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Desmond T. Doss: Válečný hrdina, který odmítl nosit zbraň!

Desmond T. Doss: Válečný hrdina,...

„Jsem na vás pyšný. Opravdu si to ocenění zasloužíte....
VIDEO: Vepř měl skončit na jatkách, místo toho se stal slavným umělcem!

VIDEO: Vepř měl skončit na jatkách,...

Vypadalo to, že jeho osud je zpečetěn....
Nový objev: Indiáni zřejmě popíjeli čokoládu už před 1200 roky!

Nový objev: Indiáni zřejmě popíjeli...

Zdá se, že o celá staletí dřív než jim „bledé...
Novinář nedbal na předpovědi věštkyň: Zaplatil za to životem?

Novinář nedbal na předpovědi...

Nic nechápající pasažéři se shromažďují na palubě lodi....
Altamira: Takhle vypadá galerie z pravěké doby!

Altamira: Takhle vypadá galerie z...

Jednou z nejznámějších pravěkých galerií je...
Doplněk stravy Penoxal: Jaké zkušenosti s ním má český pacient?

Doplněk stravy Penoxal: Jaké...

Chemoterapie a léčba rakoviny tlustého střeva...
Neuvěřitelné: Další oceán ve sluneční soustavě!

Neuvěřitelné: Další oceán ve...

Lidstvo už nějakou dobu ví, že voda v kapalném...
Poněkud netradiční mobilní aplikace: Měří kvalitu mužského spermatu!

Poněkud netradiční mobilní aplikace:...

Aplikace pro chytré telefony pronikly snad do...
Největší spor české vědecké historie: Byly Rukopisy pravé?

Největší spor české vědecké...

19. století bylo obdobím, kdy si český národ...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.