Ač se tomu nechce věřit, 2. března před 30 lety odstartoval do vesmíru první a dosud jediný Čech. Od roku 1978 se do kosmického prostoru podívalo tolik mezinárodních posádek, až se staly běžnou součástí našeho života. A zapomínáme, že dveře do vesmíru jim otevřel kluk od Českých Budějovic, dnes plukovník v.v. Vladimír Remek. Tehdy jsme se stali třetí zemí světa, která měla svého kosmonauta.
S dnešním poslancem Evropského parlamentu Vladimírem Remkem si prohlížíme fotografie, které jsem pořídil v říjnu 1978 v Dubrovníku, kde jsme se účastnili kongresu Mezinárodní Astronautické Federace (IAF). Tam byl Vladimír delegován už jako už známá osobnost – l. kosmonaut jiné národnosti než Rus či Američan. Že byl tehdy na roztrhání asi nemusíme zdůrazňovat.
Vzpomínáš na Dubrovník rád?
VR: Určitě. Už jen proto, že Dubrovník byl první a poslední kongres, na který jsem byl oficiálně delegován, tenkrát asi nebylo – už kvůli sovětské straně – jiného vyhnutí.
V roce 1979 následoval Mnichov a tam už mne z naprosto banálních důvodů nepustili. A to přesto, že jsem byl právě v Dubrovníku požádán o přednášku pro Mnichov na téma „Zkušenosti ze spolupráce při letech mezinárodních posádek“.
Ani kosmonaut u nás neměl zvláštní privilegia?
VR: Z tohohle hlediska asi ne. A rozhodně jsem nechtěl být ikonou režimu, jako se stalo Gagarinovi. Právě proto na Dubrovník rád vzpomínám, protože pak jsem na podobnou akci s tak zajímavou dělnou atmosférou a zápalem pro kosmonautiku – z různých důvodů – už oficiálně delegován nebyl. Teprve v roce 1982 jsem byl vyslán do Vídně na UNISPACE, konferenci OSN o mírovém využívání kosmu…
Vracím se k Dubrovníku 78 i proto, že jsi tehdy měl ještě čerstvou, půlroční zkušenost z kosmického letu, navíc mezinárodního. Proti dnešním „turistům“ jsi prošel dost tvrdým výcvikem. Navíc, z dnešního hlediska se tehdy létalo na poměrně primitivně vybavených lodích. Do jaké míry jsi ty konkrétně poznal obtížnost profese, zvané kosmonaut?
VR: Těžká odpověď. Ti, co létali před námi, to zcela evidentně měli mnohem těžší. Myslím, že celkem dobře znám situaci, jaká byla v sovětském kosmickém programu, než začaly lety mezinárodních posádek. I když ne do všech detailů, ale s řadou lidí jsem se setkal v rámci přípravy i potom a leccos jsme si řekli.
Zejména ti z prvního, Gagarinovského oddílu, se připravovali na něco, co tenkrát mohl někdo jen těžko odhadnout – jak to vlastně ve vesmíru bude vypadat, co nás tam čeká. Naštěstí se ukázalo, že člověk tam přežije ve zdraví i měsíce, že neztrácí schopnost logického myšlení a že to může dobře trénovaný jedinec téměř stoprocentně zvládnout.
V samotných začátcích samozřejmě existovaly až extrémní nároky na zdravotní stav, fyzickou zdatnost a odolnost. Při výběru či předchozích experimentech lidi kolikrát až extrémně zatěžovali – například na centrifuze (říká se, že kosmonaut Jelisejev vydržel šestnáctinásobné přetížení! – pozn. autora), v barokomorách a podobně
V tomto smyslu jste to už měli lehčí…
VR: Už se vědělo, že není potřeba organismus tak drezírovat, ale těm, kteří ty začátky zažili, se mohlo zdát, že my jsme už přišli k hotovému. Ale pozor! Bylo to tvrdé, náročné, dostávali jsme zabrat, ale už to nebylo zbytečné týrání organismu, jak často v začátcích kosmonautiky. Dnešní tzv. turisti to mají zase o dost jednodušší.
Z odstupem let mohu konstatovat, že pro mne to spíše bylo psychicky náročné. Co si budeme vyprávět, byla to unikátní příležitost, to jsme si všichni uvědomovali, i když tenkrát jsem si myslel, že může dojít k nějakému opakování letu. Bohužel, zůstalo to ojedinělou záležitostí. Zejména jsme si dobře uvědomovali, že ten, kdo poletí první, tak bude prvním po Rusech a Američanech, což byla motivace jako hrom! (Např. Poláci velmi stáli o to být první a několikrát v Moskvě na nejvyšší úrovni intervenovali za Hermaszewského – pozn. autora.)
A já mohu to říci i dnes, po třiceti letech, stejně jako tenkrát, že jsem měl pocit, že dělám něco pro svoji republiku, i když to možná zní nadneseně, ale já jsem ten pocit tenkrát měl a dost intenzivní a byl jsem hrdý, že mohu svou vlast takto reprezentovat.
Také jsem měl radost z toho, že se let povedl, že jsme se spojili se stanicí Saljut 6, splnili program včetně vědeckých experimentů a po týdnu jsme úspěšně přistáli. Ono se o tom moc nemluvilo a musím to i dnes zaklepat, ale náš let byl jeden z nejúspěšnějších letů v historii kosmonautiky vůbec.
Podívejme se na perspektivy kosmonautiky. Nezdá se ti, že ten útlum z 90. let trvá nějak moc dlouho? Sice se začíná v USA připravovat návrat na Měsíc, možná i pod čínským tlakem, vážně se začíná uvažovat o pilotované expedici na Mars ve dvacátých letech, i když z hlediska technologické vyspělosti jsme tam mohli přistát už v minulém století. Jak ty vnímáš věrohodnost těchto současných plánů?
VR: K tomu se docela nerad vyjadřuji, zvláště když se má hovořit o termínech.Já to vše vnímám prismatem projektu Apollo, který skončil šesti přistáními na Měsíci a hotovo. Zájem o Měsíc opadnul v momentě, když se Američani ujistili, že Sověti se na Měsíc nevypraví.
Čili – byl to vyloženě prestižní politický tah a pak se od pokračování upustilo, byť NASA měla další plány v rámci programu Apollo Aplication. Tím vůbec nesnižuji odvahu těch, kteří tam letěli a přistáli. Otázkou je, kdy budeme potřebovat se na Měsíc vrátit. Jestli to opět nebude jen z politických důvodů – aby tam nebyli dříve Číňané… Uvidíme.
Jinak je jasné, že technicky lze let na Mars zabezpečit a také lékařské výzkumy jsou tak daleko, že víme, zda lidé přežijí více jak rok v beztížném stavu v pořádku či ne. Jsme srozuměni s tím, že to nebude procházka na týden či měsíc, ale minimálně rok, dva, včetně pobytu na Marsu.
Otázka však zní, co si od toho slibujeme? Tu si můžeme položit i v souvislosti s Měsícem. Faktem je, že cena Projektu Apollo – tj. 25 miliard tehdejších dolarů, byla v 60. letech cenou přijatelnou za navrácení politické a technologické prestiže Spojeným státům. Vůči tomu, co USA vydávají na zbrojení to byl a je pakatel a ještě program Apollo přinesl vedlejší efekty technické a ekonomické, které to kompenzovaly.
Jenomže tehdy nebyl důvod, abychom na Měsíci nadále zůstávali. Dnes je situace jiná, protože s Měsícem se počítá jako s trvalou přestupní stanice pro další expanzi do vesmíru, například právě pro let na Mars. Ale pořád zde vyvstává základní otázka – co si odtamtud přivezeme – mimo sumy poznatků.
Nicméně se bráním předpovídat termíny, kdy se tak stane, protože to záleží na mnoha jiných faktorech, než je technika.
Dobře, bráníš se konkrétním předpovědím, i když se tu rýsují v plánech NASA pravděpodobné termíny, ale určitě by ses letu na Mars rád dožil, ne?
VR: Já jsem na takto položenou otázku vždy odpovídal, že bych se toho rád zúčastnil. Ale samozřejmě bych se toho alespoň rád dožil jako pozorovatel tady na Zemi a určitě budu posádce držet palce. Doufám, že to zase nebude tak vzdálená budoucnost a taky že mi bude zdraví sloužit a nějakých těch 15 – 20 let tu ještě budu po světě běhat.
Řekl bych, že let na Mars je žádoucí i z hlediska budoucího vývoje. Nechci předjímat, ale jednou může lidstvo opravdu stát před problémem migrace na jiné planety nebo dokonce k jiné hvězdě a bude nuceno vytvořit nějakou tu „Noemovu archu“ v zájmu zachování inteligentního života. Co víme?
Třeba se vynoří nějaký nový impuls, který rozvoj meziplanetárních letů urychlí.
Vladimír Remek (*26. září 1948, České Budějovice) je prvním a dosud jediným českým kosmonautem. Současně byl 1. cizincem, který se zúčastnil mezinárodních pilotovaných kosmických letů programu Interkosmos v bývalém Sovětském svazu. Remek byl 87. kosmonautem světa, prvním z jiné země než SSSR a USA.
Absolvoval vojenské letecké učiliště v Košicích, dále pak m.j. Vojenskou školu GŠ SSSR v Moskvě. V roce 1978 se stal prvním československým kosmonautem v kosmické lodi Sojuz 28, které velel A. Gubarev. Do 10. března pracovala posádka na palubě orbitálního komplexu Saljut 6 spolu s kosmonauty Romaněnkem a Grečkem. Celková délka Remkova letu činila 190 hodin a 18 minut.
Po návratu do vlasti působil Vladimír Remek m.j. jako vedoucí pracovník ve výzkumném vojenském pracovišti v Praze-Kbelích. Do roku 1990 byl zaměstnán jako vojenský pilot. V letech 1990–1995 byl ředitelem Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích, odkud odešel v červnu 1995 do zálohy v hodnosti plukovníka.
V dalších letech byl m.j. generálním ředitelem společného podniku CZ-Turbo-GAZ v ruském Nižním Novgorodu, posléze obchodním radou českého velvyslanectví v Moskvě.
V současné době je poslancem Evropského parlamentu.
