Čelomej poslal do vesmíru kanóny

Dodnes neustávají dohady, proč byla tak dlouho odmítána zahraniční pomoc při katastrofě ruské jaderné ponorky Kursk před sedmi lety. Po výbuchu na palubě tzv. nepotopitelné lodě vypukne pod vodou požár. Dodnes neustávají dohady, proč byla tak dlouho odmítána zahraniční pomoc při katastrofě ruské jaderné ponorky Kursk před sedmi lety. Po výbuchu na palubě tzv. nepotopitelné lodě vypukne pod vodou požár.

Všichni námořníci zahynou, i ti, kteří v nepoškozené části ponorky přežívali několik dní. Záchrana přichází pozdě. Jeden z důvodů (a zřejmě ten hlavní) je jasný. Na palubě jednoho z nemodernějších podmořských plavidel bylo mimo torpéd ráže 533 a 650 mm i 22 okřídlených raket GRANIT, schopných nést jaderné hlavice. Jedna jediná raketa GRANIT je schopna potopit i tu nejnovější letadlovou loď…

Vše, co se týká této okřídlené rakety, staré možná až 20 let, stále patří mezi nejutajovanější fakta. Špionážní služby mnoha zemí se marně snažily zjistit cokoliv o Granitu i v případě Kurska.

Ale nikdo asi nepátral po dlouho utajovaném konstruktérovi, jehož dítkem Granit mimo jiné je. Tak vám ho prozradíme – jmenoval se Vladimír Nikolajevič Čelomej.
Byl současníkem Sergeje Koroljeva, otce sovětské kosmonautiky. Byl i jeho konkurentem. I on se honosil titulem Hlavní konstruktér.

Otec jaderného štítu

Zatímco Koroljev dal SSSR a světu první mezikontinentální balistickou (kosmickou) raketu (viz R7 – Vostok, Sojuz atd.), první družici a prvního kosmonauta, je Vladimír Čelomej označován spíše za otce sovětského jaderného štítu.
„Jeho rakety, či okřídlené ponorkové střely, jsou stále ve výzbroji Ruské armády,“ tvrdí Vladimír Poljačenko, Hlavní vedoucí konstruktér Vědecko-výrobního sdružení (NPO) Chruničeva. „A 80% raketové výzbroje ruského loďstva dodnes tvoří čelomejovské systémy.“

Poljačenko a jeho spolupracovníci také tvrdí, že Čelomej vždy předbíhal svoji dobu. „Řada projektů snad byla výplodem jeho fantazie, ale razil si jimi svoji cestu ke hvězdám.“
Nakonec, i američtí odborníci z NASA nepříliš ochotně připouštějí, že kdyby sovětské vedení zvolilo v polovině šedesátých let minulého století pro let na Měsíc jeho proponovanou raketu UR-700,  mohla dopravit na Lunu ruského kosmonauta dříve, než von Braunův Saturn 5 americké lodě Apollo.

Drzý nalezenec

Podobně jako Koroljev se Vladimír Čelomej se narodil v učitelské rodině, v malém ukrajinském městečku Sedlec – 30. června 1914. Rodiče mu neplánovali žádnou velkou kariéru. Už krátce po narození Vladimíra rodiče utíkali před frontou do Poltavy na jižní Ukrajině. Rodinná legenda tvrdí, že jej cestou ztratili, nakonec ale našli… Leč jakýsi šotek stále pochybuje – byl nalezenec skutečně syn své matky?
Každopádně „nalezenec“ nese jméno Vladimír a v roce 1932 se stává studentem kyjevské polytechniky. Té samé vysoké školy, kterou před osmi lety studoval i S.P. Koroljev. A jeho diplomová práce z roku 1937 na téma „Teorie vibrací“ je přijata jako disertační. Už jako student tak vyřešil otázku smrtelných vibrací reaktivních pohonů a tak má všechny perspektivy otevřené. Koroljeva v témže roce poslali do kolymských lágrů, kde málem zahynul…

„Čelomej byl o 7 let mladší. Zřejmě proto jej tehdy vlna zatýkání nesmetla. Koroljeva ano,“ poznamenává Sergej Chruščov, syn někdejšího prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova. V  letech 1957 – 1965, kdy byl jeho (z hlediska sovětské historie) liberální otec na vrcholu moci, pracoval Sergej v konstrukční kanceláři (KB – konstrukční byro) Čelomeje. I vzhledem k tomu se tvrdí, že Čelomej měl vždy osobité vztahy s mocí. Přesněji řečeno, byl často velmi blízko „moci“. Ale sebevědomý až přidrzlý genius nemohl zůstat nepovšimnut už před válkou…

Málem se stal špionem

Čelomejova dcera Jevgenije(Žeňa)Talyzinová vzpomíná, že z jara 1940 si otce pozval na „besedu“ druhý nejmocnější muž po Stalinovi, šéf NKVD Lavrentij Berija, který měl na starosti nejen vnitro, gulagy apod., ale m.j. i tzv. obranný průmysl.
„Berija navrhnul otci, aby se vydal do Německa působit jak rezident vědecké a průmyslové rozvědky,“ říká Žeňa Talyzinová. „Víte, takové návrhy se tehdy neodmítaly, protože zejména v případě Beriji to bylo velmi riskantní! Nicméně otec se poděkoval a kupodivu mu to prošlo i přes to, že takovéto epizody obvykle končily pár lety v lágru.“

Tou dobou už Německo obsadilo většinu Evropy. A Sovětskému vedení scházely informace z průmyslové a vědecko-technické sféry v Německu. Čelomej ale měl své vlastní pro budoucnost.
„Neumím německy,“ tvrdil Berijovi, „Tak bych tam nebyl nic platný…“

„Do půl roku budete mluvit německy, jako rodilý Němec. Budete mít svůj dům, ženu, děti… Budete žít v Německu a zabývat se technologickou a průmyslovou rozvědkou,“ přesvědčoval jej Berija.
„Mám čas na rozmyšlenou?“ „Ano, ale jenom 24 hodin“. Čelomej chvíli mlčel a pak řekl: „Víte, já vám odpovím hned. Myslím si, že mohu být mnohem více prospěšný své vlasti tady,  než v Německu.“

Brýlatý, plešatý muž s odulými pysky, který poslal na smrt miliony lidí, na Čelomeje jen chvíli zíral a pak tiše pronesl: „Tak běžte, my si to ještě rozmyslíme…“
„On o tom občas žertoval,“ vzpomíná Žeňa.  „Říkal mámě – a víš, že jsme se nemuseli potkat? A ty – obracel se na mě – jsi klidně mohla být Němka.“

Student „v balíku“

„Beseda“ s Berijou však přeci jen asi měla své důsledky, i když možná nečekané. V létě 1940 bylo vybráno 50 nadějných studentů na tzv. Stalinské stipendium. Čelomej je – jako nejmladší – mezi nimi.
Mimochodem – student Stalinského stipendia např. dostával 1500 rublů měsíčně, což byly na tu dobu obrovské peníze. Pro srovnání – univerzitní profesor dostával 1200 rublů. 

V r. 1941 obhajuje Čelomej doktorát. Je jmenován vedoucím oddělení reaktivních motorů Ústavu leteckých motorů (TsIAM) v Moskvě. Na dveře si drze pověsí cedulku „Profesor V. N. Čelomej,“ i když profesorem není.
Nikdo ale neprotestuje. Všichni vědí, že Čelomej toho ví mnohem více, než leckterý profesor.

Dokázal přeci, že v mechanice jsou vibrující systémy nejstabilnější! A tak dostává prostor zabývat se problematikou reaktivních pulzačních motorů, která je ve světě (mimo Německo) zcela v plenkách.

Dárek od Churchilla

Zamlada byl Vladimír Čelomej klikař. Během války dělá kariéru, zatímco Koroljev, Gluško a desítky ostatních geniů pracují ve vězeňských konstrukčních kancelářích, tzv. „šaražkách“.
Ochranou ruku nad Čelomejem drží i velitel vojenského letectva, maršál Novikov. Ten mu už v r. 1942 podepíše vznik oddělení „pulzačních reaktivních motorů“, které sice tvoří jen další dva lidé, nicméně k oddělení patří i testovací polygon letectva na okraji moskevské čtvrti Lefortovo. Tam pak od r. 1943 děsí lidi nezvyklý, trhavý rachot motorů a výbuchy. Snad zase nebombardují Moskvu? letí fáma. Ne, to jen nějaký Čelomej provádí zkoušky své létající bomby…

V červnu 1944 začali Němci ostřelovat Londýn letounovými střelami V-1. Než spojenecké bombardéry zlikvidovaly jejich startovací rampy, stačily zničit 23 tisíc budov a nechat za sebou18 tisíc raněných a 7 tisíc mrtvých. Zřejmě už počátkem července posílá britský premiér Winston Churchill Stalinovi zajímavý dárek – sestřelenou a téměř nepoškozenou létající pumu V-1. A ejhle, na utajované německé střele je instalován motor velmi podobný tomu, co vyvinul jistý Vladimír Čelomej.

Dítě štěstěny

„V noci na 14. července si pro mne přijeli. A spolu s Novikovem a Šakurinem (ministr leteckého průmyslu) zavezli rovnou do Kremlu k Malenkovovi, který zodpovídal za letecký průmysl v politbyru,“ vzpomíná V. Čelomej.
„Můžete vyrobit takový letoun?“ zeptal se mne. „Jistě, do půl roku. Motor jsem totiž zhotovil už před rokem,“ odpověděl jsem. „Tak kdo komu ukradnul nápad? My u Němců, nebo oni u nás?“ „Nikdo nic neukradnul, soudruhu Malenkove, prostě ta idea vznikla současně…“

I v tomto případě se ale potvrdila Stalinova nedůvěra v um vlastních lidí a podobně jako v případě  rakety V-2 rozkázal Stalin okopírovat německou V-1.
Čelomej to má mnohem jednodušší než později Koroljev. Dva dny po rozhovoru s Malenkovem má k dispozici stovku lidí a letecký závod č. 51 po zesnulém leteckém konstruktéru Polikarpovovi. Stává se prvním Hlavním konstruktérem speciálně utvořené KB pro nepilotovanou leteckou techniku. Jeho kopie V–1 tak skutečně spatřila světlo světa do konce roce 1944.  

Sovětské velení zvažovalo použití V-1 k bombardování Berlína. Ale vojáci  ruskou V-1 nepoužili – prý z ohledem na ztráty civilního obyvatelstva.
Možná za tím ale stála nedůvěra vojáků v novu zbraň, která nijak nevynikala přesností, ani doletem.

Na houpačce osudu

S Čelomejem se to poprvé zhouplo počátkem padesátých let. Okřídleným raketám náhle Stalin nedůvěřoval. Snad se domníval, že to je neperspektivní zbraň. Armáda o Čelomejovy okřídlené bomby nestála, generály najednou neuspokojovala kopie V-1, byť shazovaná z bombardérů Il – 4 či Pe-8. Čelomej nedostatky V-1 odstranil konstrukcí vlastního typu, který měl dolet dvojnásobný (ale také problémy s řídícím systémem) ve verzi pro letectvo i námořnictvo. Objevila se však udání, že údaje o své raketě falsifikoval. 
Stalin (opravdu o všem rozhodoval on?) obviňuje nedávného oblíbence jako podvodníka a jeho konstrukční kancelář je uzavřena. Vývojem letounových střel pověřili jeho konkurenta Arťoma Mikojana, konstruktéra známých stíhaček MiG (bratra člena politbyra Anastase Mikojana) a Čelomejovi nechávají jako trafiku profesuru na  MVTU. Ale na jak dlouho?

NKVD proti němu buduje obžalobu „za úmyslné podvádění a rozkrádání finančních prostředků – a zneužití postavení.“ Tehdy, začátkem padesátých let, to znamenalo tak 10 let gulagu bez práva na dopisování…
Čelomej se však dopustil další nevídané opovážlivosti: sebral se a vymohl si audienci přímo u Stalina. Později o tom sám konstruktér vyprávěl: „Vsadil jsem všechno na jednu kartu. Napětí bylo strašné, ale já si troufnul právě proto, že jsem byl mladý a drzý…“

Převratný typ rakety

To se stalo v únoru 1953. Za měsíc Stalin zemřel. Berija je likvidován za nedlouho po té a moc přebírá trio Malenkov, Bulganin a Nikita Chruščov, který ale zaujímá pozici prvního tajemníka ÚV KSSS. Nicméně Čelomeje z bryndy vytáhne za pár týdnů právě Malenkov a vrací ho do pozice hlavního konstruktéra letounových střel. O rok později se Čelomejova základna stěhuje do moderního závodu č. 500 v městečku Tušino u Moskvy.
Sergej Chruščov říká, že otec obdivoval vzdělané a tvůrčí lidi. „Čerpal od nich vědomosti, znalosti. Často si je zval na besedu do Kremlu, nebo na dovolenou na Picundu, na Krym či daču. Jen tak,  posedět, pohovořit. A na jedné z takových schůzek Čelomej vyprávěl Chruščovovi o svém snu: vyrobit raketu s křídlem, které by se rozevíralo až za letu ve vzduchu. To znamenalo technologickou revoluci… A dostal požehnání.“

Samozřejmě, někteří odborníci tvrdili, že taková střela nepoletí. Ale letěla. Čelomej ji pojmenoval P-5. Do výzbroje ponorkového loďstva se tato 4,3 tuny (tedy jako osobní auto) vážící střela dostala v r. 1959 a do vzdálenosti 500 km  dopravila jednotunovou bojovou hlavici. Rozhodující bylo, že mohla být připravena ke startu za pár minut, zatímco konkurenční rakety k tomu potřebovaly nejméně půl hodiny.
To byl bod zvratu i pro Čelomeje. Vojáci a zejména pak námořnictvo díky tomu radikálně změnili svůj vztah k Čelomejovi, který z rozhodnutí vlády dostal novou konstrukční kancelář (OKB-52) i výrobní základnu v městě Reutovo východně od Moskvy. Od té doby se pak „Čelomejovcům“ přezdívalo „reutovští“.

Drahokamy se smrtícím účinkem

Chruščovovská éra byla světlou etapou Čelomejových úspěchů. Mimo okřídlených konstruuje také raketu UR 100 (v kódu NATO SS-11),  moderní střelu s 1,5 tunovou atomovou hlavicí a doletem až 12 tisíc km. Modernizovanou verzí pak byla např. UR 100NU (SS-19 z r. 1969). Objevují se první náčrtky UR 500, mohutné mezikontinentální rakety (pozdější Proton), která mohla nést nejtěžší jaderný náklad (12ti tunovou vodíkovou bombu), později i konkurenční měsíční rakety UR 700.
Nicméně jeho hlavním tématem jsou střely dlouhého doletu, včetně  okřídlených –  P-5D, P-6, či P-35, ale také s názvy jako Ametyst (první křižující střela, startující z ponořené ponorky), Malachit, Jaspis, Bazalt, Granit, Progress, Vulkán či Meteorit.

Všimněte si – Ametyst, Malachit, Jaspis… Ano, Čelomej měl slabost pro drahokamy. Projekt své bitevní družicové stanice nazval „ALMAZ“ (Diamant). Je-li to tak možné říci, pak tato stanice byla „Briliantem“ v jeho konstruktérské kariéře.

Špionáž se stěhuje do vesmíru

V roce létě 1974 kroužily kolem Země dvě družicové stanice. Americký Skylab (vzniklý se „zbytků“ programu Apollo) a sovětský Saljut 3.
Saljut obývala dvojice kosmonautů Pavel Popovič a Jurij Arťuchin, která byla středem pozornosti. Po nešťastném návratu Sojuzu 11 ze Saljutu 1, dehermetizaci Saljutu 2 byla vlastně první úspěšnou posádkou na sovětské družicové stanici. Měli velmi odpovědný úkol – prověřit ve vesmíru vojenskou výzvědnou laboratoř „ALMAZ“, která mohla pořizovat na tu dobu tak podrobné snímky zemského povrchu, že se dalo rozlišit nejen to, zda jsou šachty raketových sil zakryté, ale také to, který vůz v koloně veze amerického prezidenta (při jednání o omezení strategických raket SALT v 2. polovině 70let pak skutečně tyto snímky Američany zaskočily).

Stanice typu Almaz, prioritně určena k snímkování zemského povrchu pro vojenské účely, byla vypuštěna s krycím názvem Saljut 3  začátkem léta 1974 – 25. června. Řeklo by se – významná událost, ale žádná senzace se nekonala.
Před třemi lety (1971) už byl vypuštěn Saljut 1, právě létal americký Skylab (start 1972) s rekordními pobyty astronautů na palubě, ale pozor! Poprvé nebyl v posádce civilista!

To praštilo do očí Američany – mohlo to znamenat jen jedno: Saljut 3 je vojenskou špionážní stanicí! Tuto domněnku podpořil ještě další fakt – první Saljut se zvolna otáčel kolem své osy, nebyl totiž stabilizován, kdežto Saljut 3 ano! Nová stanice byla velmi přesně orientovaná a létala stále pod stejným úhlem sklonu k rovině rovníku. To bylo potřeba z jednoduchého důvodu – k pozorování a fotografování pozemních, vojenských objektů.  Nicméně před světem a vlastními lidmi se hrálo divadlo – kosmonauti při televizních přenosech vyprávěli o svých vědeckých experimentech i o tom, co mají k obědu.
„Vesmír jsme mohli pozorovat okénky, ale také jsme měli periskop, podobně jako na ponorce, který umožňoval sledování 360 stupňů kolem. Nu a vespod, tam jsme byli takříkajíc „po zuby ozbrojení“, usmívá se dnes Popovič.

Kanóny na oběžné dráze

Jistě, dnes je možné se tomu usmívat, ale tehdy, v polovině sedmdesátých let, se toto vše bralo smrtelně vážně. Pro „vojenské“ stanice jako byl Almaz se skutečně počítalo s kanónovou a raketovou výzbrojí, vyvíjely se tzv. stíhače družic (killer satelite), či inspekční pilotované stíhače na bázi Sojuzů. Poprvé byl upravený letecký rychlopalný kanón Nudelmann NR- 23mm (některé prameny hovoří o ráži 30 mm) integrován do střeliště s palebným sektorem 360o  právě na Saljutu 3.
„Principiálně mohl ničit „inspekční satelity“ protivníka šrapnely, střepinami, které pokryly mnohem větší prostranství, než  klasický granát,“ konstatuje Vladimír Poljačenko, Hlavní vedoucí konstruktér NPO Chruničeva, které bylo výzkumnou a výrobní základnou V. N. Čelomeje. Ostatně Poljačenko se na vývoji kanónu podílel a vzpomíná, že při pozemních testech chrlil dávky s takovou razancí,  že i v krytu organismus téměř nemohl vydržet celou dávku – 32 granátů.

 „Ve vesmíru jsme ho vyzkoušeli až po přistání posádky,“ říká před trenažérem stanice Almaz,
„protože jsme měli obavy ze zpětného rázu a vibrací a nevěděli jsme, zda stanici nepoškodí.Ukázalo se, že stanice byla dostatečně stabilní a zkušební střelby dopadly výborně. Sestřelili jsme svůj vlastní cílový objekt na vzdálenost 3 km.“

Pavel Popovič to komentoval stručně: „Dnes se řekne možná s despektem: Čelomej se zabýval především vojenskou kosmickou technikou. Ale taková byla doba. My se s ní setkávali neustále, protože my sami jsme byli vojáci…a plnili jsme ve vesmíru vojenské úkoly.“

Saljuty kontra Almazy

Stanice ALMAZ byla vyvíjena na základě požadavků ministerstva obrany od roku 1964. Byla určena k dlouhodobým pobytům tří kosmonautů – rozvědčíků – ve vesmíru. pro. Vynášet ji měla raketa UR 500 – Proton. Byl to komfortní kosmický domov. Maximální průměr základního modulu stanice byl 4,15 m, 4.15 m a délka přibližně 13 m. Ne více, ne méně. A to z jednoduchého důvodu – z výrobních závodů Chruničeva v Moskvě na Bajkonur se přepravovala po železnici. Aby ji americké družice neidentifikovaly, musela se vejít do normálního krytého vagonu.
Almaz však nikdy nelétal v plánované podobě a navíc byl Čelomejovi projekt „ukraden“.

V r. 1965 je totiž sesazen Nikita S. Chruščov a moci se ujímá Leonid Brežněv. Čelomej to tušil už několik měsíců před tím, nicméně věřil, že armáda jej ochrání. Měl i tehdy vlivné ochránce – člena politbyra Dmitrije Ustinova, který měl na starosti armádu, ministra obrany Grečka a ministra všeobecného strojírenství S. A. Afanasjeva, který ještě 20. října 1965 dal zelenou vývoji lunárního nosiče UR 700. Jenže karta přála Koroljevovi a jeho hochům a na Čelomeje zbyl jen plánovaný oblet Měsíce.
9. února 1970 vyšlo usnesení vlády a ÚV KSSS o předání hotových dílů stanice Almaz konstrukční kanceláři Koroljova – Mišina. Touha být prvními – to ovládalo jak Čelomeje, tak Koroljova. Koroljev se přistání Američanů na Měsíci nedožil… První orbitální stanice byla vypuštěna bez účasti Vladimíra Čelomeje. Přece ale měl více  štěstí – vojáci potřebovali svoji funkční stanici. Po lehké prohře s koroljevci mohl Čelomej začít znovu. Stanice Almaz byla vypuštěna několik let po triumfálním startu Saljutu 1.

Prokletá stanice Saljut 1

Saljut 1 (DOS 1 – Dolgovremenaja Orbitalnaja Stancija) byl vypuštěn čelomejovskou raketou PROTON 19. dubna 1971.
Byl sice první pilotovanou družicovou stanicí na světě, ale je otázkou, zda ji lze označit za úspěšnou. Jeho první osádka v Sojuzu 10 (velitel  Šatalov) se nedokázala se stanicí spojit a po dvou dnech se vrátila na Zem. Druhá osádka v Sojuzu 11  (Dobrovolskyj, Volkov, Pacajev) už uspěla a zůstala na palubě po 23 pracovních dnů. Bohužel, vyrovnávací tlakový ventil v návratové sekci lodě Sojuz 11 se otevřel předčasně, při separaci přistávací kabiny, když se osádka vracela na zem. Všichni tři kosmonauti se udusili, protože letěli bez skafandrů (od té doby byly posádky dvoučlenné a při startu a přistání musí mít skafandry) Až zdokonalený Sojuz T/TM umožňuje pojmout tři lidi ve skafandrech a to díky miniaturizaci řady aparatur a systémů).  Saljut 1 už pro pilotovaný let nepoužili a byl 11. října 1971 naveden do atmosféry, kde shořel. Nikdo totiž na nešťastnou stanici po mrtvých letět nechtěl…

Rubriky:  Vesmír
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Když černá díra dostane chuť na galaxii…

Když černá díra dostane chuť na...

Pozorování takzvaných ‘medúzovitých galaxií’ pomocí dalekohledu...
Evropané vypustili další družice

Evropané vypustili další družice

Ve středu 2. srpna ráno vypustila společnost Arianespace raketu...
Rusové na Měsíci? Projekt se opět odkládá.

Rusové na Měsíci? Projekt se opět...

Ruská oficiální místa přiznala, že jejich plány na dobytí...
Vrchol představení Perseid se blíží

Vrchol představení Perseid se blíží

Známý meteorický roj Perseidy hraje své každoroční nebeské divadlo již od...
V pondělí dojde k částečnému zatmění Měsíce

V pondělí dojde k částečnému...

V pondělí 7. srpna budeme moci pozorovat neobvyklý úplněk. Měsíc bude při svém...
NASA v říjnu otestuje obranný planetární systém

NASA v říjnu otestuje obranný...

Před časem jsme vás informovali, že NASA plánuje systém ochrany před...
Nová posádka na Mezinárodní vesmírné stanici

Nová posádka na Mezinárodní...

Stávající členy Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) doplnila koncem...
Nalezen první exoměsíc?

Nalezen první exoměsíc?

Sonda Kepler, která od roku 2009 hledí do hlubokého vesmíru, učinila významný objev....
Co se skrývá pod nejvyšší horou sluneční soustavy?

Co se skrývá pod nejvyšší horou...

Jedním z nejvýraznějších útvarů na povrchu Marsu je obrovská štítová sopka Olympus...
Nový lovec exoplanet spatřil první světlo

Nový lovec exoplanet spatřil...

Na observatoři La Silla v Chile byl uveden do provozu nový systém MASCARA...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Revoluce v dopravě? Motory by mohla pohánět voda!

Revoluce v dopravě? Motory by...

Takových zpráv už tu bylo několik. Jenže tentokrát přichází s odvážným tvrzením...
Proč se básník Johann Wolfgang Goethe nedokázal podívat smrti do tváře?

Proč se básník Johann Wolfgang...

„Měl zkřivenou tvář, obličej měl popelavě šedý, oči zapadlé, matné, kalné, pohled vyjadřoval...
VIDEO: Kubánská přetlačovaná

VIDEO: Kubánská přetlačovaná

Během Kubánské krize v roce 1962 došlo k události, která hrozila...
3x bombové útoky: Kdo všechno si prošel peklem?

3x bombové útoky: Kdo všechno si...

Terorista Sam Melville má slavnějšího hereckého jmenovce. Je zázrakem,...
Z deníku hypochondra: Co dohnalo rakouského spisovatele Adalberta Stiftera k sebevraždě?

Z deníku hypochondra: Co dohnalo...

„Protože mi koncem měsíce října končí dovolená, přikládám lékařské...
Jen pro chytré: Mohli spolu Hitler s Leninem hrát šachy?

Jen pro chytré: Mohli spolu Hitler...

Že bílá má výhodu, pozná už poslední incký vládce Atahualpa....
Český vzdorokrál: Uchvátil Karel III. trůn díky proradné šlechtě?

Český vzdorokrál: Uchvátil Karel III....

Honosný svatební obřad se 5. října 1722 koná ve Vídni. Císař Karel VI. vdává svoji...
Zkáza Pompejí: Ryby boha nejspíš neuspokojily

Zkáza Pompejí: Ryby boha nejspíš...

Kněží postupně přistupují k obětnímu ohni a vhazují do plamenů ryby. Pak následují...
3x letecké katastrofy: Může za ně armádní omyl i láhev alkoholu

3x letecké katastrofy: Může za ně...

Slyšeli jste o černém víkendu v Biggin Hill? Během jedné...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.