8 nevydařených atentátů na hlavy států

1. Theodore Roosevelt: "Právě mě střelili"1. Theodore Roosevelt: "Právě mě střelili"

Kde: Milwaukee
Kdy: . 14. říjen 1912
Místo: Hotel Gilpatrick
Akce: Výstřel z pistole
Důsledky: Prezident zraněn do hrudi
Atentátník: John Schrank
14. říjen 1912, hotel Gilpatrick, Milwaukee, americký stát Wisconsin. Prezident Theodore Roosevelt vychází z hotelu a hodlá nastoupit do automobilu, kterým má jet na předvolební shromáždění, kde chce pronést projev. Má zájem stát se již potřetí prezidentem Spojených států. Než odjede, chystá se ještě pronést pár slov před lidmi, kteří ho přišli pozdravit. Náhle se ze shluku posluchačů natáhne ruka s pistolí. Ozve se výstřel. Ruka jiného muže se ve stejné chvíli ještě snaží srazit zbraň střelce, takže kulka zasáhne nikoli původně zamýšlenou hlavu prezidenta, nýbrž hruď. Naštěstí narazí na pouzdro na brýle a pak uvízne za jedním z jeho žeber.

Hospodský Schrank
Střelcem je výčepní z New Yorku, který se jmenuje John Schrank. Pochází z Bavorska. V roce 1879 se jako tříletý dostává do Ameriky. Když mu brzy poté zemřou oba rodiče, vezmou si ho k sobě strýc s tetou, po nichž zdědí vcelku slušný majetek v podobě malého hotelu s pivnicí na Canal Street v New Yorku. Ale na sklonku září v roce 1912 se šestatřicetiletý Schrank vzdává zabezpečeného života, všechno prodává a stává se potulným kazatelem. Lidé mu naslouchají v parcích, na náměstích i v chudinských brlozích. Cituje z Bible, kterou dokonale ovládá. Ale především je sám uchvácen zvláštními vidinami. Mezi nimi dominuje sen, v němž se mu zjevuje  prezident William McKinley, jenž se stává 6. září 1901 obětí atentátu. Schrank žije pod vlivem utkvělé představy, že ho duch McKinleye vyzývá, aby se za zabitého prezidenta pomstil právě na Theodoru Rooseveltovi, jenž byl McKinleyovým prezidentem.

Roosevelt odmítá ošetření
“Právě mě střelili, to ale na losího býka nestačí”. Těmito slovy zareaguje 26. prezident Spojených států na střelné zranění, jehož se právě stává obětí a dál pokračuje ve své předvolební kampani. Nechce se nechat ošetřit. Ošetřující lékaři v místní nemocnici nakonec usoudí, že pokus o vyjmutí střely by byl nebezpečnější, než ji ponechat tam, kde je. Ostatně Roosevelt je mužem tvrdé nátury. Je o něm známo, že byť ve funkci náměstka ministra námořnictva a proti radám přátel sestavuje v dubnu 1898 z dobrovolníků jednotku kavalérie, se kterou v hodnosti plukovníka zúčastňuje bojů v americko-španělské válce na Kubě. Svým spontánním a odvážným vystupováním si získává pověst neohroženého hrdiny. A také je známa jeho politická strategie ověnčená pověstným výrokem “speak softly and carry a big stick” – aneb “mluv jemně a používej tlustý klacek.”

Chce být potřetí zvolen prezidentem
Theodore Roosevelt, mimochodem nejen bývalý náměstek ministra námořnictva, ale i bývalý guvernér státu New York, je jako kandidát Republikánské strany zvolen v listopadu 1900 do nejvyšší státní funkce v USA, kterou vykonává po dvě volební období (1901-1908). V roce 1906 získává jako vůbec první Američan Nobelovu cenu míru za zprostředkovatelské úsilí v rusko-japonské válce. Po přerušení politických aktivit, se v roce 1912 opět pokouší o prezidentskou kandidaturu, tentokrát za Progresivní stranu.

Proč atentát?
Otázka na místě. Proč se pokoušet připravit o život tak populárního státníka? Schrank si ovšem klade jiné otázky. Při výslechu tvrdí, že nemá nic proti žádnému Američanovi a říká přitom doslova: “Nechtěl jsem zastřelit občana Roosevelta, ale Roosevelta, který usiluje o to, aby byl potřetí zvolen prezidentem. Chtěl jsem, aby se to stalo varováním pro všechny, kteří hodlají být v Bílém domě déle než na dvě volební období.” A dále dodává: “Mám před očima McKinleye, jak se posadí ve své rakvi a ukazuje rukou na muže, který je oblečen jako mnich. Poznávám v něm Theodora Roosevelta. McKinley říká: ´To je můj vrah. Pomsti mojí smrt.´”

Soud
Když pak Schráno opakuje stále stejné a ještě dodává, že jedná pouze na pokyn ducha mrtvého prezidenta Williama McKinleyho, je ještě před soudním přelíčením podroben důkladnému lékařskému vyšetření, zejména psychiatrickému. Lékařská komise vydává zcela jednoznačně diagnózu, která praví, že atentátník “trpí velikášskými halucinacemi duševně vyšinutého člověka”. Tomuto odbornému verdiktu i soud přizpůsobuje svůj rozsudek. Na adresu soudu a dalších státních institucí sice proudí petice, dopisy a výzvy, aby byl Schrank popraven, ale soudci rozhodují naprosto jednoznačně: obžalovaný půjde do psychiatrického ústavu.

31 let v izolaci
A tak se stane, že John Schrank stráví v ústavu pro duševně choré ve Waupanu, ve státě Wisconsin, přes tři desetiletí. Mezitím dojde k celé řadě významných událostí, zejména dvě světové války. Schrank reaguje po svém. Píše dopisy doktoru Adinu Shermanovi, v nichž “vše o sobě vysvětluje”. Asi dvacet z nich, které jsou zachovány, se nacházejí v archivu The University of North Carolina ve Wilmingtonu. Za ironii ve Schrankově osudu lze jistě považovat skutečnost, že se v listopadu 1940 dozvídá o tom, že Franklin Delano Roosevelt, vzdálený bratranec Theodora Rooosevelta, je právě již potřetí zvolen prezidentem. John Schrank se dožívá 67 let – umírá 16. září 1943  – takže se již nedozví, že bratranec muže, který podle jeho vizí “nesmí” usilovat o třetí termín, je nakonec zvolen ještě počtvrté.

2.V. I. Lenin: Neúspěšný útok na vůdce
Kde: Moskva
Kdy: 30. srpna 1918
Místo: Michelsonova továrna
Akce: Tři výstřely z pistole
Důsledky:zranění šíje s doživotními následky
Atentátník: Fania Kaplanová
Je příjemně vlahé odpoledne 30. srpna 1918, když se předseda ruské vlády Vladimír Iljič Lenin po svém projevu k dělníkům v bývalé Michelsonově továrně na předměstí Moskvy vrací k zaparkovanému autu. Z několika stran ho zdraví narychlo seběhnuvší lidé. Nějaké ženy na něho zavolají a chtějí s ním mluvit. Lenin se zastaví a zřejmě jim hodlá odpovědět. Ale náhle prásknou tři výstřely. Lenin stojí jako zkamenělý. Dvě z vypálených kulek patří jemu. Neupadne, jak by se snad dalo čekat, ale viditelně zbledne a chytne se za krk. Teprve pak klesne k zemi. Kulky vystřelené z pistole, kterou jedna ze shora zmíněných žen, rychle vytáhne z kabelky, zasáhnou jeho šíji a rameno.

Důsledky
Pokus o atentát na Lenina, byť patří mezi nepovedené, má dalekosáhlé důsledky. Pro oběť, pro střelce i pro širší veřejnost. Ačkoli je Lenin rychle dopraven do Kremlu, ošetřující lékaři se neodvažují vyjmout střelu, která uvízla v šíji. A i když se vůdce ruské revoluce nakonec z tohoto vážného zranění dostane, na jeho následky trpí do konce života. Bolesti hlavy, záchvaty depresí a zhoršení řeči i paměti – to vše pak doprovází muže, kterému je teprve 48 let a má rozhodovat o osudech milionů lidí. Atentátnice, 31letá Fania Kaplanová, je na místě zadržena a při vyšetřování prohlašuje, že Lenin je “zrádce revoluce” a proto je třeba ho odstranit. Sama je pak v noci 3. září 1918 zastřelena. A důsledek jejího počinu pro veřejnost? Čeka pak rozpoutává proti eserům a dalším skupinám a lidem označeným za “nepřátele” tvrdý teror, nastává éra nikoli nepodobná jakobínské diktatuře ve Francii na sklonku 18. století  – tedy éra hromadného zatýkání a poprav bez soudu.

Atentátnice
Fania Fefimovna Kaplanová (1887-1918) pochází ze sedmi dětí v židovské rodině na Ukrajině. Jelikož jsou Židé carskou vládou perzekvováni, řada z nich se přidává k revolučním organizacím. A tak se i Fania již v ranném mládí řadí mezi politické revolucionářky a vstupuje do Strany socialistů- revolucionářů (Eseři). Jako devatenáctiletá se stává roku 1906 členkou skupiny chystající atentát na generálního guvernéra Kyjeva. Ale nastražená bomba vybuchne předčasně a zabije služebnou. Fania je zatčena a odsouzena na těžké práce v solných dolech an Sibiři. Pobyt na těchto galejích ji podlamuje zdraví, trpí bolestmi hlavy a občasnými poruchami zraku. Osvobozena je až s příchodem únorové revoluce v roce 1917. Ale jakmile dojde mezi esery a bolševiky k vážným politickým rozporům a bolševici zakáží všechny ostatní politické strany, Fania se rozhodne Lenina zabít. Dne 1. dubna 2002 je Fanii Kaplanové odhalen bronzový památník na moskevské ulici Šipkovskji Pereulok. Jeho autorem je ruský sochař Alexandr Frolov.

Pochybnosti
Ačkoli Kaplanová při výsleších stále tvrdí, že pokus o atentát je jejím dílem, někteří historici v poslední době zpochybňují oficiální verzi.Argumentují její částečnou slepotou a rozdíly mezi oficiální verzí a úředními dokumenty. Jedni se dokonce domnívají, že Kaplanová není skutečným střelcem ran do Leninova ramena a šíje. A že skutečným střelcem je spoluspiklenec, kterého Kaplanová svým přiznáním kryje. Ale pro naprostý nedostatek důkazů se většina historiků nakonec stále přiklání k přiznání Kaplanové.

Eseři
Strana socialistů-revolucionářů v Rusku (SR), která vzniká roku 1902 ze skupin narodniků s tím, že její hlavní oporou je rolnictvo. V duchu narodnické tradice se část jejího členstva stále orientuje na teroristické akce svých předchůdců. V roce 1917 tvoří početně nejsilnější ruskou politickou stranu se 400 000 členy. V květnu 1917 eseři mají s menševiky většinu v sovětech a vytvářejí Prozatímní vládu. V létě 1917 se strana rozštěpí a leví eseři spolupracují až do jara 1918 s bolševiky, přičemž se část eserů poté zapojí do občanské války proti bolševikům. V roce 1923 je tato strana definitivně zlikvidována.

Teroristické aktivity eserů
Uvnitř strany SR, která navenek vystupuje jako politický subjekt prosazující nenásilné formy boje, působí tajná skupina zvaná Bojová organizace. Její metodou je teror. Svědčí o tom například atentát na ruského ministra vnitra Vjačeslava Plehve (oběť exploze bomby v autě v červenci 1904) a rovněž na velkoknížete Sergeje (zabitého stejným způsobem v únoru 1905). Ironií osudu je, že v jejím čele stojí Jevno Asev, jenž současně působí jako tajný agent carské tajné policie. Eseři zabíjejí 30. srpna 1918 Mojseje Uritského, náčelníka petrohradské Čeky (bolševické tajné policie) a vedle útoku na Lenina se také pokoušejí o atentát na Lva Trockého, který nevyjde.

3. Anton Cermak: Atentát na koho…?
Kde: Miami
Kdy: 15. února 1933
Místo: Bayside Park
Akce: 5 – 6 kulek z revolveru
Důsledky: Umírá chicagský starosta Anton Cermak
Atentátník: Giuseppe Zangara
“Uslyšel jsem ránu, výstřel, pak několik dalších,” popisuje prezident Franklin D. Roosevelt situaci, která se odehrává těsně před jeho očima a dodává: “Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se starosta Čermák potácí, jakási žena vedle klesla k zemi. Řekl jsem řidiči, aby zastavil. Muži z tajné služby mu nařídili, aby jel. Zastavil jsem ho však znovu. Policistům jsem řekl, že nestojím o to, aby za mně umírali jiní. Viděl jsem, že je starosta Čermák odnášen. Dali jsme ho do mého auta. Byl živ, ale bál jsem se, že nevydrží. Jeho puls netepal. Seděl na sedadle u mne, měl jsem levou paži kolem něho. Držel jsem ho celou cestu do nemocnice a jeho puls se neustále lepšil. Zdálo se mi, že do nemocnice je nejméně 25 mil.”

Proč v Miami?
Franklin Delano Roosevelt (1882-1945), je zvolen 32. prezidentem USA v listopadu 1932. Svých povinností se má ujmout 4. března 1933 a tak se rozhodne, že v únoru tohoto roku stráví dovolenou na Floridě. Ačkoli má stále dovolenou, hodlá večer 15. února 1933 pronést řeč v Bayside Park v Miami. V davu lidí se ve stejné chvíli nachází chicagský starosta českého původu Anton Cermak a Giuseppe Zangara, zedník z Itálie, žijící v Americe od roku 1923. Když nově zvolený prezident dokončuje ze svého vozu projev, přistupuje k němu Cermak, jenž má v úmyslu mu poděkovat za podporu, kterou slibuje věnovat městu Chicago, zejména ve prospěch učitelů a dalších zaměstnanců městské správy. Ale právě v tomto okamžiku zazní výstřely. K zemi se skácí Cermak.

Historická věta
Když sanitní služba před vchodem do nemocničního pavilonu ukládá Cermáka na nosítka, prezident Roosevelt mu srdečně stiskne ruku a povzbudivě se na něho usměje. Cermák mu chce zřejmě poděkovat, ale vše, co může v této chvíli učinit, je pouze chabý pokus o matný úsměv. Chopí se prezidentovy paže a tiše pronáší slova, která pak vstupují do povědomí široké veřejnosti:
“Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy.” Tato věta pak obletí celou Ameriku a stanou se výrazem Čermákova hrdinství. Není divu, že ji vytesají i do Čermákova pomníku v Miami a že je i na Čermákově pamětní desce na Kladně, na místě, kde stával jeho rodný dům. Za atentátníka je označen 33-letý Guiseppe Zangara. Tento bývalý podruh u sedláka v Itálii a pak cihlářský dělník, kvůli své chudobě nenávidí krále, prezidenty a guvernéry. Jako údajně psychicky vyšinutý člověk se netají tím, že chce odstranit všechny státní představitele. Když se mu nepodaří zabít italského krále Viktora Emanuela, tak se snaží zabít prezidenta Roosevelta. Taková je i jeho výpověď.

V kritickém stavu
Jakmile Roosevelt doveze Cermaka do nemocnice, kterou je ústav Jackson Memorial Hospital, zahajují tamní lékaři dramatický zápas o jeho život. Po prvním vyšetření se lékařské konzilium shodne, že Cermákovy naděje jsou padesát ku padesáti. Lékaři se nejdříve domnívají, že největším problémem je kulka proniknuvší pravou plicí a trčící v obratli. Brzy se totiž dostaví další komplikace, zejména příznaky septického zánětu plic a vzápětí je potvrzena gangréna srdečního svalu. Po šesti dnech, tedy 21.února, lékaři označují Cermákův stav za kritický.

Rooseveltovo dojetí
Starosta se i v této kritické době zajímá své město, o dění v Americe. Když ho například hned druhý den po atentátu navštěvuje Roosevelt, tak přítomní lékaři později popisují dojemnou scénu, kdy se starosta chopí prezidentovy paže a s veškerou naléhavostí, jaké je v tomto stavu schopen, svého vzácného návštěvníka znovu žádá o pomoc ve prospěch chicagských učitelů. Musí to být pro Roosevelta zřejmě velmi silný citový zážitek, protože se pak před novináři o poraněném muži vyjadřuje s nesmírnou úctou a neskrývaným dojetím.
     

“Víte, dámy a pánové, takových setkání s tak statečným člověkem v životě asi příliš mnoho nezažijete”, prohlašuje Roosevelt při následném interview s novináři. “Zdá se, že jedinou věcí, která ho znepokojuje, je Chicago. Ačkoliv byl nesmírně zesláblý, přesto mě opětovně popisoval situaci tamních učitelů a dalších městských zaměstnanců, kteří mají zadržený plat.”

Starostův skon
Těsně před půlnocí 5.března 1933 Antonín Cermak upadne do bezvědomí, ze kterého se již neprobere. Zemře 6.března 1933 v 5.57 hodin ráno. Bezprostřední příčinou Cermakova skonu je zánět pobřišnice z ulcerózní kolitidy. Kulka ovšem také přispěje, nikoliv však přímo, nýbrž jen částečně, k celé řadě komplikací  – od kolapsu plíce až po částečné selhání srdce  – které lékaři vzhledem k tehdejší úrovni medicíny nejsou schopni překonat.

Krátký proces se Zangarem
Ačkoliv je po Čermákově skonu Zangara odsouzen a ihned popraven, není případ nikdy zcela vyjasněn, lépe řečeno, začínají se objevovat pochybnosti. Například americký expert Robert J. Schoenberg tvrdí ve své knize Mr.Capone z roku 1992, že sílí tvrzení těch, kdo revidují Čermákův případ a zastávají názor, že “Zangara byl vyslán Nittim s cílem mířit na Čermáka, jenž byl ve stejné době jako Roosevelt na odpočinku”. Jiní, jako Alex Gottfried z University of Chicago, zase propagují tezi, že Zangara sám vůbec nepatřil k žádnému gangu, ale mohl být zneužit Al Caponeho lidmi a to zcela plánovitě, neboť se zavčas dověděli o jeho chorobných úmyslech. Jeho střelba tedy měla zakrýt skutečné vrahy, kteří byli v pozadí a chtěli se Čermákovi pomstít za to, že vedl důsledný boj proti Al Caponovi, až byl tento zločinec nakonec odsouzen k dlouholetému vězení. Ať to bylo tak či onak, kdo se chtěl pomstít Čermákovi, mohl hovořit o tom, že se toto zlověstné dílo dokonale podařilo.

A co Nitti?
V roce 1993 přicházejí chicagští historikové Don Hayner a Tom McNamee s novou variantou. Ve své publikaci o Chicagu (Metro Chicago Alamanc – fascinating facts and offbeat offerings about the Windy City), kterou píší na základě analyzovaných faktů a rozhovorů s mnoha odborníky, uvádějí doslova, že “Zangara mířil na Cermaka od samého začátku a to na rozkaz Al Caponeho.” K tomu existují jisté věcné, byť nepřímé důkazy: Zangara má pětiranný bubínkový revolver. Může tedy vystřelit jen 5 kulek a také jich vystřelí jen 5. Ale po atentátu je zraněno 6 lidí (!?) – starosta Cermak, 2 ženy, 2 muži a 1 chodec. Podle pitevního protokolu má kulka, která zasáhne Čermákovu plíci ráži 0.45, ale Zangara prokazatelně pálí z revolveru ráže 0.38, který u něho policie nachází. Je tedy Guiseppe Zangara vůbec vrahem? Nejedná se nakonec o akci někoho jiného, kdo se chce také pomstít, protože mu Cermak “něco” slíbí a svůj slib nesplní? Podezření ovšem padá i na Franka Nittiho  – Al Caponova bratrance, který se cítí ohrožen Cermakovým výrokem , že jeho gang “vymete z města”.

4. Adolf Hitler: Operace Valkýra
Kde: Rastenburg
Kdy: 20. července 1944
Místo: Hitlerovo Vlčí doupě
Akce: Bombový atentát
Důsledky: mrtví, Hitler nezraněn
Atentátník: Claus von Stauffenberg

K poslednímu setkání 37letého Stauffenberga s 55letým Hitlerem dochází 20. července 1944. V 8 hodin ráno toho dne startuje Stauffenberg v kurýrním letadlem do Hitlerova hlavního stanu u Rastenburgu ve východním Prusku, kterému se říká Vlčí doupě. Aktovku s výbušninou – dva kilogramové balíčky – má u sebe jeho pobočník nadporučík von Haeften, který cestuje s ním. Stauffenberg má přednést referát o “situaci na jihu”. A pak umístit časovanou nálož pod stůl, aby její exploze nacistického führera sprovodila ze světa.

Kdo je Stauffenberg?
Stauffenberg pochází ze zámku Greifenstein v severním Bavorsku. Dnem jeho narození je 15. listopad 1907. Vysoký, štíhlý, svým vzhledem i vystupováním velice přitažlivý muž, jenž miluje koně i klasickou hudbu a moderní literaturu, absolvuje vojenskou akademii, kde své učitele udivuje svými originálními řešeními. Kvůli své chladnokrevnosti a neuvěřitelné odvaze dostává od přátel přezdívku Richard Lví srdce. V praxi to potvrzuje na frontách druhé světové války, nejdříve při polském tažení, pak ve Francii. Brzy si jeho kvalit všímají i na hlavním velení wehrmachtu a začínají ho pověřovat složitějšími úkoly. I když je zpočátku nadšeným zastáncem velkoněmeckého vojenství, přesto vytyčování cílů nepodřizuje nacistickému fanatismu. Stále se domnívá, že vede čestný boj proti odvěkým nepřátelům své vlasti.
V roce 1943 je Stauffenberg odvelen do severní Afriky. A zde, v Tunisku, se poprvé setkává i s polním maršálem Rommelem. V Tunisku ovšem potkává Stauffenberga pohroma. V situaci, kdy Rommelův Afrikakorps zápasí o udržení pozic v sevření dvou tlaků – z východu Montgomery a ze západu Eisenhower  – jsou jeho jednotky vystavovány ničivým útokům spojeneckého letectva, jehož převaha narůstala ze dne na den. A tak se stává obětí jednoho z takových přepadů amerického nízkoletícího letounu se v dubnu 1943. Jeho zranění je těžké. Přichází o levé oko, pravou paži a na levé ruce mu chybějí dva prsty. Hrdina z tuniského tažení, jak se tehdy Stauffenbergovi všude s úctou říká, má v lazaretech a rekreačních zařízeních německého wehrmachtu, mimo jiné i v jedné horské chatě ve Špindlerově Mlýně, dost času na přemýšlení o smyslu celé války, o nacismu, o Hitlerovi a o sobě. V těchto okamžicích se v něm zřejmě rodí impulsy k radikální změně, které už za rok mají vybuchnout s neudržitelnou silou, aby napomohly odstranit toho, kdo je pokládán za příčinu katastrofy německého národa.

Spiknutí
Stauffenberg, jenž se brzy po té schází s civilními i vojenskými osobami, které zastávají stejný názoru na nutnost ukončení nesmyslné války, se velmi rychle vyvíjí z muže tajné opozice až po čelnou osobnost protihitlerovského spiknutí. Vzhledem ke svým válečným zkušenostem a zejména kvůli vynikajícím řídícím schopnostem je v červnu 1944 přidělen ke štábu záložních vojsk, kterým velí generál Friedrich Fromm. Zde, v budově štábu na berlínské Bendlerstrasse, se sbližuje s generálem Friedrichem Olbrichtem, jenž zastává významné postavení jako náčelník zásobovací sekce této Frommovy rezervní armády. Olbrich rovněž patří těm několika vojenským osobnostem, které sympatizují s myšlenkou protihitlerovského odporu.
Brzy po té – 1.července 1944 – se Stauffenberg ujímá funkce náčelníka štábu záložního vojska. Ze své nové role má možnost občasného kontaktu s Hitlerem na poradách. Je to nejen prestižně významná funkce, ale především nesmírně vysoká rozhledna, ze které mohl bezpečně pozorovat celkový vývoj i nálady v německých ozbrojených silách a možnosti nasazení některých jejích části v zápase proti Hitlerovi. Za nejdůležitější však Stauffenberg pokládá jistě tu okolnost, že od této chvíle má přístup k vojenským poradám v Hitlerově hlavním stanu, kterých se vůdce sám osobně zúčastňoval.
“Už to nemá žádný význam, abych mluvil jen v náznacích, nebo chodil jako kočka kolem horké kaše,” říká jednoho dne na počátku července 1944 Stauffenberg mladému důstojníkovi, jenž právě přijíždí do jeho štábu z východní fronty. “Využiji všech prostředků, které mám k dispozici, abych spáchal velezradu.”
Zmatený mladík si nechává vše pro sebe, lépe řečeno ho nemůže nic jiného napadnout, protože Stauffenberg je pro jeho generaci stejným “bohem”, jako Rommel. Teprve později se vysvětluje, že k tomuto setkání dochází těsně po té, kdy se Stauffenberg dozvídá, že má jít osobně referovat Hitlerovi. Plukovník nelení a hned 6.července 1944 odletí do Berchtesgadenu, aby zde na místě, uprostřed ticha alpských velikánů, prozkoumal podmínky k atentátu na vůdce. Chápe, že akci bude muset provést sám. Snad si ani nepřipouští tíhu svého dvojjediného poslání a hazard, který z takové přepětí vyplývá. Má být čelným představitelem puče proti nacismu a zároveň katem jeho nejlépe střeženého vůdce. Hitler se však rozhodne 14. července přemístit do svého pověstného hlavního stanu u Rastenburgu, zvaného Vlčí doupě, šest set kilometrů na východ od Berlína. Fromm si zároveň zavolá Stauffenberga, aby s ním probral detaily, se kterými měl plukovník Führera osobně seznámit. Šlo o závažné záležitosti spojené s výstavbou nových divizí z arzenálu záložní armády pro potřeby skupiny armád Mitte na ruské frontě.

Atentát
Po přivítání Hitlera se účastníci jednání, asi 25 osob, včetně maršála Wilhelma Keitela, vrchního velitele wehrmachtu a generála Adolfa Heusingera, náčelníka operačního oddělení generálního štábu, se odebrali do konferenční místnosti velitelského baráku. Po vstupu do poradní místnosti Stauffenberg umisťuje aktovku s předem aktivovanou roznětkou pod stůl. Po stručném výkladu a zodpovězení několika otázek odchází. Nastupuje ke svému pobočníkovi v již připraveném vozu. K první bráně, kdy ještě nebyl vyhlášen žádný poplach, přijíždějí krátce po výbuchu ve 12:44 hodin. Službu konající poručík jim bez problémů nechá zvednout závoru. Bez potíží projíždějí i druhou branou a rychle míří k letišti. Zde již čeká letoun Heinkel-111, se kterým startují směrem na Berlín. Je 13:15 hodin. Oba důstojníci jsou přesvědčeni, že Hitler již nežije. Avšak opak je pravdou. Stauffenberg nemá ani tušení, co v baráku odehrává. Jeden z účastníků jednání totiž aktovku s bombou krátce před výbuchem nohou odsouvá za masivní dubovou fošnu podpírající stůl. Hitler přežívá, má pouze prasklé ušní bubínky, pohmožděniny a oděrky. Stěžuje si, že má roztrhané nové kalhoty, přičemž úplně ignoruje, že ve zdemolované místnosti čtyři z přítomných podléhají zraněním, a dalších devět trpí bolestmi. Pouze Keitel vyvázne bez jediného šrámu.

Pokusy o atentát na Hitlera
Na 8.listopadu 1939, 16.výročí Hitlerova pokusu o puč v mnichovské pivnici, se ve stejném místě spiklenci pokoušejí zabít Hitlera dálkově řízenou pumou. Hitler však svojí řeč končí dříve a odchází. Nastává sice exploze, zřítí se strop a smrt nachází sedm nevinných lidí. V březnu 1943 se při Hitlerově návštěvě Smolenska pokoušejí dva důstojníci ze štábu skupiny armád Mitte – generál Hening von Tresckow a nadporučík Fabian von Schlabrendorff  – propašovat trhavinu ukrytou v láhvi od koňaku do letadla, kterým se Führer vrací do svého hlavního stanu. Vinou vadného zapalovače pokus selhává.

5. Harry Truman: Zpackaný atentát
Kde: Washington
Kdy: 1. listopadu 1950
Místo: Blair House
Akce: Útok dvou šílenců s revolvery
Důsledky: Oba atentátníci zneškodněni, prezident nezraněn
Atentátníci: Oscar Collazo a Griselio Torresola
Vojín Coffelt zemře v nemocnici. Tabulka na Blair House připomíná jeho statečnost. Ostatní zranění přežívají stejně jako Collazo. Je odsouzen k trestu smrti za účast na vraždě Coffelta a samozřejmě i za pokus o atentát na prezidenta Harryho Trumana. Ale prezident mu dá milost a změní rozsudek na doživotí. Po řadě let, konkrétně v roce 1979, se jiný prezident, tentokrát Jimmy Carter, rozhodne, aby byl Collaza propuštěn. Muž, jenž chce zabít prezidenta Trumana, umírá přirozenou smrtí v roce 1994 na Portoriku.
Atentát, který se vlastně ani nekoná
Když na podzim roku 1950 probíhají opravy v Bílém domě, tak si prezident Harry Truman zvolí za své dočasné sídlo budovu zvanou Blair House. Je to v centru Washingtonu na Pennsylvania Avenue. A právě sem míří taxíkem dva Portorikánci, kteří žijí v New Yorku. Šestatřicetiletý Oscar Collazo a pětadvacetiletý Griselio Torresola. Jsou vyzbrojeni revolvery a dostatečně velkou zásobou nábojů. Domnívají se, že právě provizorum kolem rekonstrukce prezidentova sídla jim usnadní splnit jejich poslání. A to zní: zlikvidovat stráž v Blair House, proniknout k Trumanovi a zabít ho.

Motiv
Portoriko, jeden z ostrovů Velkých Antil, je po 400 letech zbaven španělské okupace, když Američané vítězí nad Španěly ve válce roku 1898 a pařížskou mírovou smlouvou se vlastně stává součástí Spojených států. To se nelíbí tamním nacionalistům, kteří dlouhou řadu let vedou zápas za úplnou samostatnost své ostrovní země. Někteří z nich jsou odhodláni praktikovat i násilné formy, včetně individuálních teroristických akcí. Například dva Torresolovi bratři se zúčastňují na sklonku října 1950 nevydařeného protiamerického povstání v San Juanu, hlavním městě Portorika. Když Pedro Albiza Campos, vůdce portorické nacionalistické strany, prohlásí, že likvidace samotného amerického prezidenta může velkou měrou napomoci k získání samostatnosti Portorika, je fakticky rozhodnuto.

Takřka dětinský záměr
Především nutno vidět, že atentátníci nejsou profesionálové. Nemají s akcí podobného druhu žádnou zkušenost. Starší z této dvojice například vůbec neovládá střelbu z palných zbraní. Když si obhlížejí Blair House a vidí, že jde o tři střežené vchody, ale o dva na úrovni ulice vedoucí do suterénu a jeden se schodištěm, tak si naivně řeknou, že se přiblíží ze dvou stran a cestu si jednoduše prostřílejí. A již bude údajně stačit dostat se do Trumanovy blízkosti, využít toho, že si rád po obědě zdřímne a stisknout spoušť.

Realita
Collazo se objeví před strážným u hlavního schodiště do budovy – jmenuje se Donald Birdzell  – a přesně v duchu svých prostoduchých představ namíří a … nic. Collazo, aneb muž neovládající zacházení se zbraněmi, rozzlobeně do pistole uhodí pěstí a rána vskutku vyjde a kulka zraní Birdzella do nohy. Ve stejné chvíli se jeho komplic Torresola přiblíží ke strážní budce u vchodu do suterénu a třemi ranami zabije vojína Leslieho Coffelta. Jedna z těchto kulek ještě zasáhne i za budkou stojícího dalšího strážného, kterým je vojín Jospeh Downs. Zdá se, že Coffelt má nyní cestu nahoru k Trumanovi zcela volnou. Ale, jak se říká, zdání někdy klame. Umírající vojín Coffelt totiž ještě z posledních sil vystřelí. Torresola s prostřelenou hlavou klesne k zemi.
Ale vzdát se nehodlá ani postřelený vojín Birdzell. Spolu s dalšími dvěma strážnými vedou palbu na Collazu, který si v takové situaci na hlavním schodišti již vlastně neví rady, co si počít. Na scéně se objevuje agent tajné služby Floyd Boring. Celou epizodu pak ukončí výstřel z jeho pistole. Colazza je zasažen do prsou. Přežije, ale své “velké poslání” nesplní.

33. PREZIDENT USA V DATECH
8.5.1884 narozen v Lamaru (stát Missouri),
1906 pracuje na otcově farmě,
1917-1918 v 1. světové válce jako dělostřelecký důstojník
1919 sňatek s Elizabeth Wallaceovou
1919-1921 vede obchod s pánským zbožím v Kansas City
1923-1925 studium práv na Kansas City Law School
1926-1934 úředník okresního soudu v Jacksonu
1935-1945 senátor za stát Missouri
20.1.1945 stává se viceprezidentem USA
1945-1953 prezident USA
1950  přežívá pokus o atentát
26.12.1972 umírá ve věku 88 let v Kansas City

6. Charles de Gaulle 31 neúspěšných pokusů
Kde: Paříž
Kdy: 22. srpna 1962
Místo: předměstí Petit-Clamart
Akce: 150 střel ze samopalu
Důsledky: Prezident nezraněn
Atentátníci: OSA – Organizace tajné armády

V 8 hodin večer 22. srpna 1962 se u křižovatky v pařížském předměstí Petit-Clamart objevuje eskorta vládních vozů. V prvním sedí na zadním sedadle francouzský prezident Charles de Gaulle s chotí, vedle řidiče jejich zeť, plukovník de Boissieu. Ve stejném okamžiku zahajuje palbu ze samopalů skupina skrytých útočníků. Jedna střela proráží zadní sklo, druhá karosérii vozu. Na prezidentovu hlavu se sypou úlomky skla a plechu. Ze 150 vypálených střel jich 6 zasahuje prezidentův vůz. Řidič dává plný plyn a dva citroeny velkou rychlostí ujíždějí. Střelci se zpočátku snaží je dohnat, ale pak se rozjíždějí na různé strany. Na letišti Villacoublay vystoupí de Gaulle z vozu, setřese ze saka střepiny skla a suše poznamená: “Ti pánové neumějí ani střílet.” Pak se nakloní ke svému zeti: “Těm darebákům neodpustím, že stříleli na ženu.”

Kdo jsou “ti darebáci”?
Když je generál Charles de Gaulle zvolen 21. prosince 1958 francouzským prezidentem s rozsáhlou pravomocí vůči Národnímu shromáždění a vládě, daří se mu přesvědčit většinu francouzské veřejnosti ke kladnému postoji vůči alžírskému právu na sebeurčení, což se nakonec podaří cestou referenda z 8. ledna 1961. Avšak mnozí vysocí důstojníci a francouzští osadníci v Alžírsku se cítí zrazeni. Jeden z nich, generál Raoul Galan, se staví do čela útoků OAS jak proti muslimům v Alžírsku, tak proti gaullistické vládě. Na prezidenta je spácháno několik desítek atentátů. Zdá se, že je už otrlý. Vždyť k prvnímu z nich dochází již v roce 1940, když s de Gaullovým souhlasem Britové potápějí francouzské válečné lodi, aby nepadli do rukou Němců a hořkost, jakou francouzští námořní důstojníci pociťují vůči Britům, přenášejí na de Gaulla. Když stojí na můstku křižníku Georges Leygues, jeden z nich pozvedne pušku a zamíří na generálův zátylek. Jen to, že kolem náhodou prochází jiný důstojník, vede k tomu, že tento první pokus selhává.

Plukovník Bastien-Thiry
Trasy prezidentových cesty po Paříži a na letiště jsou vždy na poslední chvíli změněny. Ale v prezidentské kanceláři v Elysejském paláci sedí informátor, jenž okamžitě podává zprávy o těchto změnách veliteli atentátníků. Je to plukovník Bastien-Thiry, jenž řídí skupinu patnácti teroristů pestrého složení-od bývalých agentů francouzské výzvědné služby, přes parašutisty z cizinecké legie až po jednoho alžírského velkostatkáře a tři maďarské exulanty. Smutnou roli věrolomného zrádce sehrává právě plukovník Bastien-Thiry, jinak důstojník letectva, odborník na vývoj řízených střel. Vždyť jen pouhých čtrnáct dnů před atentátem přijímá právě z rukou prezidenta de Gaulla Řád čestné legie.

Taktika pro 22. srpen 1962
Plukovník má onoho dne rozestavěné samopalníky na předměstí Paříže a čeká na upřesnění trasy, po které prezident pojede na letiště. Sám stojí na autobusové zastávce, zatímco jádro jeho skupiny čeká opodál v ulici v autech plných zbraní. Jedno z aut má zatarasit prezidentovi cestu, jakmile dá Bastien-Thiry signál, že se de Gaulle blíží. Deset minut po osmé plukovník spatří dva policejní motocykly tvořící předvoj prezidentovy kolony. Jeho muži je však nespatří včas a tak již nemohou zatarasit cestu. Místo toho zahájí na projíždějící vůz palbu.

Zločin a trest
Netrvá to dlouho a pachatelé jsou dopadeni. Před vojenský tribunál je postaveno devět spiklenců. Lze říci, že symbolicky dochází na prezidentova slova o tom, že darebákům neodpustí střelbu na ženu. Ačkoli se všichni do jednoho zapřísahají, že jejich úmyslem je únos a nikoli vražda hlavy státu, soud na tyto výmluvy nereaguje. Plukovník Bastien-Thiry a další dva jsou odsouzeni k trestu smrti. Prezident sice dva z nich omilostní a trest jim změní na doživotní vězení, ale plukovník Bastien-Thiry je 11. března 1963 zastřelen popravčí četou.

Organizace tajné armády
Organisation de l´armée secréte (OAS) – teroristická spiklenecká organizace je založená na jaře 1961 v Alžíru reakčními francouzskými důstojníky, usilujícími o zachování francouzských zámořských departmentů v Alžírsku. Její činnost míří jak proti politice prezidenta de Gaulla, tak i proti hnutí za nezávislost Alžírska. Po vyhlášení alžírské samostatnosti v roce 1962 přenáší OAS svoje teroristické aktivity přímo do Francie. Spiklencům se však nakonec nepodaří získat dostatečnou podporu armády a naopak její likvidací se objektivně upevňuje samotná základna prezidentské moci Charlese de Gaulla. Vůdci odporu jsou odsouzeni k dlouholetým trestů, ale roku 1968 jsou amnestováni.

7. Margaret Thatcherová Bomba v Grandhotelu Brighton
Kde: Brighton, město v jižní Anglii
Kdy: 12. října 1984.
Místo: Grand Hotel.
Akce: Bombový atentát.
Důsledky: Jedna strana hotelu se zřítí, zahyne pět lidí
Atentátník: Patrick Magee – IRA

Atentát na “železnou lady”.
Ve stejném hotelu a ve stejné době se nacházejí špičky konzervativní strany, které se zde – již tradičně – scházejí ke své výroční konferenci. Je mezi nimi samozřejmě i vůdkyně strany a ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová. Právě jí je adresována exploze této bomby. Koupelna v jejím apartmá je sice zdecimována. Ale premiérka vyvázne bez jediného škrábance. Tuto ženu, nazývanou “železná lady” kvůli jejímu nekompromisnímu přístupu k řešení situace v Severním Irsku, na život a na smrt nenávidí bojovníci IRA. Zejména, když v roce 1980 vyhlásí několik jejích bojovníků v britských věznicích hladovku s požadavkem, aby se s nimi zacházelo jako s válečnými zajatci a nikoli jako se zločinci a vyhlásí hladovku, což Thatcherová odmítne a deset mužů zemře hlady.

Patrick Magee
Špičkový odborník IRA na manipulaci s výbušninami Patrick Magee (1951) z Belfastu, jenž se stává příslušníkem této militantní organizace již ve svých 18 letech, se ubytuje v brightonském Grand Hotelu tři týdny před konferencí konzervativní strany. Ve stěně koupelny svého pokoje číslo 629 umisťuje nálož s dlouhodobým zpožďovacím časovacím mechanismem. Magee se v recepci hlásí pod vymyšleným jménem Roy Walsh, protože má na policii “patřičné záznamy”. Za teroristické akce je například v roce 1973 odsouzen na dva roky vězení, ale již roku 1978 se pohybuje od Londýna, přes Manchester a Liverpool až po Coventry a Southampton, kde celkem pokládá 16 bomb.

Vyšetřování
Britští detektivové vzápětí rozvíjejí obrovskou vyšetřovací kampaň. Prověřují celkem 800 lidí z 50 zemí, kteří jsou hosty brightonského “Grandu” měsíc před explozí. Patrick Magee sice úspěšně mizí v Nizozemsku. Pak se zřejmě dopouští velké chyby, když se znovu vrací na britské ostrovy. Policisté po mravenčí usilovné práci určují jeho totožnost a to podle zanechaném otisku prstu na hotelové registrační kartě. Při razii v Glasgowě v červnu 1985 je dopaden. Soud mu sice vyměří osm doživotních trestů, ale v roce 1999 je propuštěn. A to díky duchu dohody mezi vládami Velké Británie a Irské republiky – se souhlasem Severního Irska – které se říká dohoda z Velkého pátku z 10. dubna 1998.

Co je to IRA?
Irská republikánská armáda (IRA) je ustavena v lednu 1919 pod velením Michaela Collinse jako ozbrojená složka strany Sinn Féin. Ve 30. a 40. letech provádí několik barbarských pumových atentátů v Anglii. Po období relativního klidu její vedení vyhlašuje v srpnu 1969 obnovení ozbrojeného zápasu proti Britům. V roce 1971 dochází k rozkolu uvnitř organizace, když radikálové nesouhlasí s příměřím a pumové útoky, únosy a atentáty pokračují po 70. a 80. léta, přičemž 7. února 1991 zaútočí IRA i na sídlo britského premiéra na Downing Street číslo 10. Na jaře 1998 dochází ke kompromisní dohodě mezi stranou Sinn Fein a ulsterskými unionisty o budoucím statutu Severního Irska.

8. Jacques Chirac Amatérský šakal
Kde: Paříž
Kdy: . 14. červenec 2002
Místo: Champs-Élysées
Akce: Dva výštěky z pušky
Důsledky: Prezident nezraněn, atentátník zatčen
Atentátník: Maxime Brunerie

Po slavnostně vyzdobené pařížské třídě Champs-Élysées obklopené tisícovými davy se blíží kolona vozidel. V otevřené limuzíně stojí francouzský prezident Jacques Chirac a se širokým úsměvem na tváři odpovídá na pozdravy svých spoluobčanů. Nálada je vynikající. Vždyť je 14. červenec roku 2002 – státní svátek oslavující den dobytí Bastily a začátku Velké francouzské revoluce. Tentokrát je to 213. výročí. Ale vynikající nálada náhle ztuhne, jako by se přihnal arktický chlad. Z davu se vysmekne mladý muž, otevře víko pouzdra na kytaru, vytrhne pušku ráže 0.22, zamíří na právě kolem přejíždějící automobil s prezidentem a dvakrát stiskne spoušť. Kulky letí kamsi do neznáma. Prezident je nezraněn. Střelce přemohou kolemstojící muži.

“Očividně amatér”
Tak se vyjadřuje slavný anglický spisovatel Frederick Forsyth, autor bestselleru Den pro Šakala, když se dovídá o tom, jak se pětadvacetiletý Maxime Brunerie neprofesionálně zachová, když se pokouší provést atentát. Nejen, že nedokáže na pár kroků zasáhnout, ale ke své akci si vybírá pušku, což je to nejhorší, co může na veřejném prostranství a ještě v tlačenici lidí učinit.
“Puška je absolutně viditelná během několika vteřin,” říká Forsyth a dodává: “Pistole je zbraní, jakou používá profesionál v davu.”
Forsyth jistě ví, o čem hovoří. Jeho románový atentátník – jak sám tyto typy lidí poznává na svých cestách diplomatického pozorovatele řady válek a převratů v různých zemích – je přece střelcem z povolání, jenž je motivován pouze penězi a pýchou profesionála. Muž, který selže při pokusu o fyzickou likvidaci francouzského prezidenta, je pouze prosycen žlučovitou ideologií francouzské krajně pravicové politiky.

Jacques Chirac
Francouzský prezident tedy šťastně přežívá snad nejkritičtější okamžik svých 70 let. Stejné už nelze říci o jeho problémech v úřadě. Je sice prezidentem již podruhé (poprvé v období 1995-2002) s výhledem až do května 2007, ale stojí v čele země, kdy jeho rozhodovací pravomoci se musí stále více podřizovat systému tak zvaného cohabition (soužití), když parlamentní většinu mají jeho političtí odpůrci. Doma svádí souboje s celou řadou potíží od požadavku nižších daní a odbourání cenových kontrol přes zesílení trestů za kriminalitu a terorismus až po privatizaci. V zahraniční sféře se drží spíše německého kancléře Schrödera. Je kritizován americkým prezidentem Bushem a britským premiérem Blairem, že nehodlá podporovat jejich kroky v Iráku.

Atentátník
Muži, který se pokouší zastřelit francouzského prezidenta, a jenž se jmenuje Maxime Brunerie, je v tomto kritickém okamžiku stár pětadvacet let. Pochází z Evry, města vzdáleného asi 25 kilometrů na jih od Paříže. Lidé z okolí, kteří si pamatují na jeho dětská léta a dospívání, stejně jako obyvatelé domu v jeho současném bydlišti v Courcournnes v pařížském regionu shodně tvrdí, že jsou překvapeni jeho počínáním s puškou v ruce. Nikdy si nikdo z četných dotázaných nevzpomíná, že by projevoval známky nějakých psychiatrických problémů.
“Je to tichý a velmi diskrétní člověk”, říká jeden ze sousedů. A druhý jej doplňuje: “Víme,  že se zbláznil do internetu, dlouho do noci tam svítí jeho monitor.”
Ale ve skutečnosti jde o aktivistu francouzských neonacistů, který je prostoupen ideologií “spásy Francie” prosazovanou ultrapravicovým Národním republikánským hnutím (MNR). Za tuto stranu kandiduje ve volbách roku 2001 a ve svém pařížském obvodu dokonce získává 1 359 hlasů. Policie zjistila, že je rovněž aktivním příslušníkem radikálně pravicové skupiny Unité Radicale.

Soud
Soudní přelíčení s Maximem Bruneriem začíná 6. prosince 2004. Trvá pět dní. Soudci dospívají k závěru, že jeho střelba je spíše aktem deprese zoufalého mladíka a jeho pocitu odcizení od společnosti než činem s politickým pozadím. Obhájce se snaží přesvědčit soudní dvůr, že jeho klient je vlastně “člověkem na dně společnosti”, jenž chce na svojí situaci upozornit útokem na nějakou velmi slavnou osobu a pak se před kamerami nechat zabít policií či spáchat sebevraždu. A právě tomu je zabráněno zásahem lidí v okolí, takže klient prožívá nové trauma. Soud nakonec shledává obžalovaného vinným z trestného činu pokusu o vraždu a nebere v úvahu argument obhajoby o jeho mentální nezpůsobilosti. Dne 10. prosince 2004 vynáší rozsudek. Maxime Brunerie je odsouzen k deseti letům vězení.

Unité Radicale
Francouzské ultrapravicové politické seskupení založené v červnu 1998 sloučením několika nacionalistických extrémních skupin, jako například Groupe Défense a Nouvelle Résistance. Jeho ideologická výzbroj se opírá o vypjatý nacionalismus, rasismus a antisemitismus. V prezidentských volbách i ve volbách do francouzského Národního shromáždění se Unité Radicale vždy staví za vůdce francouzských nacionalistů Jeana-Marie Le Pena. Po atentátu na prezidenta Chiraka je seskupení Unité Radicale vládním výnosem rozpuštěno. Nicméně jeho členové většinou přecházejí do podobně orientovaného hnutí jako je Bloc Identitaire nebo Réseau Radical.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Scink inspiruje roboty

Scink inspiruje roboty

Scinkovi obecnému (Scincus scincus) se přezdívá písečná ryba, a to proto, že...
Egypt vydává další mumii

Egypt vydává další mumii

Španělští archeologové v Egyptě objevili velmi zachovalou mumii. Její sarkofág...
Ledovce v Antarktidě se mění

Ledovce v Antarktidě se mění

Jak se v průběhu času měnily ledovce v Larsenově ledovcovém šelfu v...
Nelezen dinosauří mozek

Nelezen dinosauří mozek

V anglickém Sussexu paleontologové našli perfektně zachovalý zkamenělý mozek...
V čem si odnést zmrzlinu?

V čem si odnést zmrzlinu?

První jedlé kornouty či kužely pro servírování různých potravin se objevují...
Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýři jako vzor pro letadlo

Netopýr je podle některých vědců doslova úžasné stvoření. „Díváte-li se na ně,...
Teorie, která přežila všechny pokusy o vyvrácení

Teorie, která přežila všechny...

Před 101 lety, 25. 11. 1915, předložil Albert Einstein (1879 – 1955) konečnou verzi...
Jak se pečou koblihy?

Jak se pečou koblihy?

Původní koblihy byly masným pečivem, které se smažilo ve vepřovém sádle....
Seznamte se! Píst!

Seznamte se! Píst!

Píst je pohyblivá součástka strojů sloužící k přenosu síly mezi mechanickým...
Odpískejte to!

Odpískejte to!

Píšťalku zná z hodin tělocviku či z fotbalových stadionů a jiných sportovišť každý člověk. Jak se...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Územní ztráta Habsburků: Vyměnil Ferdinand II. Lužici za 72 tun zlata?

Územní ztráta Habsburků: Vyměnil...

„Já s těmi kacíři nemohu uzavřít mír! Je mou...
3x zabijáci v lavicích: Komu se v hlavě honily zrůdné myšlenky? (2.díl)

3x zabijáci v lavicích: Komu se v...

Jsou mladí a neklidní. Hlavou se jim však mnohdy...
FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

FOTO MĚSÍCE: Yetti má kamaráda!

Vtipných fotografií není nikdy dost. A na webu...
Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil ho duchapřítomný ministr!

Lisabon na pokraji zkázy: Zachránil...

Z výstavných lisabonských paláců zbyly ruiny. Co...
Nová fakta o objevení Austrálie: Přepíše dějiny malá kresba klokana?

Nová fakta o objevení Austrálie:...

Nenápadná jeptiška Caterina de Carvalho z Caldas da...
Boj o Čínu: Rozhodla o vítězství komunistů korupce?

Boj o Čínu: Rozhodla o vítězství...

„To nevypadá dobře!“ Čankajšek krátce vykoukne z okna a...
3x zabijáci v lavicích: Komu se v hlavě honily zrůdné myšlenky?

3x zabijáci v lavicích: Komu se v...

Jsou mladí a neklidní. Hlavou se jim však mnohdy...
Ötzi: „Kosí“ vědce kletba pravěkého šamana?

Ötzi: „Kosí“ vědce kletba...

V horském sedle ötztalských Alp, ve výšce 3210 metrů,...
Anders Breivik: Falešný policista střílel do dětí!

Anders Breivik: Falešný policista...

Vládní čtvrť Regjeringskvartalet v norském Oslu tepe...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.