Co je vojenský převrat? Odpověď může být stejně tak dlouhá a obsažná, jako stručný výrok, že se jedná politickou změnu provedenou malou skupinu vyšších důstojníků a to buď ve vládnoucí skupině nebo v samotném sytému. Po vojenském puči jsou pak vojáci postaveni před problém, jakou zvolí vládu a s jakým programem vyrukují před vlastní veřejností i před světem. 
V latinskoamerických zemích bývá obvyklé, že vládu vede vojenská junta, což je jakýsi výbor náčelníků štábů jednotlivých druhů ozbrojených sil. Na africkém kontinentě vojáci rádi hovoří o revolučním národním shromáždění, což má být jakési kvazi-legislativní těleso, jehož poslanci jsou samozřejmě delegováni vojáky. V asijských zemích jsou vojenští vůdcové jmenováni prezidenty nebo jim na roveň postavenými správci země. Většina pučistických vůdců je přitom přesvědčena, že jednají spravedlivě, ve prospěch lidu a národa. Tento názor ovšem podceňuje obtíže, jaké vznikají při výkonu vládní politiky, zejména když se diktátoři domnívají, že je nutno je překonávat represivními opatřeními a omezením demokratických svobod.
1. Etiopie – země otřesů a převratů
Z celé dlouhé řady převratů za posledních sto let je jako jeden z prvních, které pak mají vliv na celá dlouhá léta jak v regionu, tak i ve světě, dramatický ten, pomocí kterého se v roce 1916 k moci dostává budoucí etiopský císař Haile Selassie.
Řeč je o Etiopii (zastarale Habeš), zemi ve východní Africe u Rudého moře, která patří k nejstarším kulturám ještě z dávných dob před naším letopočtem a která si jako jediná z afrických zemí udržuje až do 20. století nezávislost. Obývají ji hrdí Amharové, Tigrajové a Tigrejci a věřící zde vyznávají křesťanství a islám.
Na Etiopii s jejím strategickým postavením a bohatými nerostnými surovinami od uhlí, rud železa a mědi a cínu až po vzácné a drahé kovy má zájem Itálie. Její vojska vtrhnou v roce 1896 do Etiopie, čímž je odstartována první habešská válka. Italům se zpočátku daří obsadit některé pohraniční pevnosti, ale Etiopané je posléze dobývají zpět. Předseda italské vlády Francesco Crispi zřejmě zapomíná na svoji minulost vyplněnou revolučním bojem po boku legendárního Garibaldiho za nezávislost své vlasti, kterou nyní upírá Etiopanům, když se silně angažuje ve prospěch italských výbojů v Africe. A vyzývá k vystupňování bojů. Ale Italové jsou 1.března 1896 poraženi pod vedením etiopského císaře Menelika II. v bitvě u Adwy. Jejich koloniální expanze je odražena a etiopská armáda se těší velké popularitě.
„Ten, kdo je obávaný“
Ve stejném roce jsou císařovu bratranci jménem Rás Tafari Makonnen teprve čtyři roky. Ale již samotné jeho jméno, které znamená „Ten, kdo je obávaný“, vypadá jako příslib něčeho mimořádného. Legenda o něm tvrdí, že je 225. přímým potomkem královny ze Sáby a krále Šalamouna. Jak je ostatně v královské rodině obvyklé, je jeho příprava na vládu zahájena velmi brzy. Již ve svých třinácti letech je Tafari určen za správce provincie Sabaly a v osmnácti mu svěřují provincii Harar. Když 22. prosince 1913 císař Menelik II. umírá, na trůn usedá jeho vnuk Iyasu. Vládne však ledabyle, nechává soustřeďovat stále více moci v rukách vládních úředníků, nevěnuje dost úcty ke starobylým tradicím a je obviňován, že upřednostňuje islám před křesťanstvím, které pokládá za „příliš obtížné a náročné“.
27. září 1916
Panovník Iyasu se ovšem dopouští i dalších neomluvitelných chyb, jakou je jeho častá nepřítomnost v hlavním městě Addis Abebě. Když se koncem letního období roku 1916 nachází delší čas v Hararu, asi 400 kilometrů východně od hlavního města, vypukne palácový převrat. Dojde k němu na základě tajného spolčení jeho tety Zaudity spolu s Rás Tafarim Makonnenem a špiček armády v čele s jejím politickým šéfem Fitawrarim Habtem Giyorgisem. A tak je 27. září 1916 Iyasu sesazen a na jeho místo usedá Zaudita. Je to ovšem jen provizorní řešení, protože regentem – tedy skutečným výkonným vládcem – se stává Rás Tafari Makonnen, muž v pozadí celého spiknutí.
Neúspěšný pokus o odvetu
Sesazený Iyasu se probouzí z letargie a pokouší se získat zpět své postavení. Vysílá věrnou část vojska k Addis Abebě, ale nakonec se dává na útěk. Jeho otec se ještě pokouší v čele 80 000 mužů zvrátit situaci, ale jeho kontingent je 27. října 1916 rozdrcen u Segale. Iyasu pak žije v domácím exilu na etiopském venkově. Umírá v roce 1936. Zlí jazykové tvrdí, že na jeho předčasném konci se podílí Rás Tafari Makonnen, ale není to nijak potvrzeno.
Přichází neguš
Převrat z roku 1916 je konečně v roce 1928 završen, když se jeho hlavní strůjce – Rás Tafari Makonnen, alias „Ten, kdo je obávaný“ – stává císařem. Jeho nové jméno zní Haile Selassie I. Také se mu říká neguš, aneb král králů. V roce 1931 zavádí ústavu západního typu. Ale v letech 1935-1936 vedou Etiopci statečný odpor před novým úderem, který proti jejich zemi vede invazní armáda italského diktátora Mussolino. Neguš odchází do exilu, nejdříve do Džibuti a pak do Londýna. V roce 1941 je za pomoci britsko-francouzských oddílů Etiopie zbavena italských vojsk a Haile Selassie se znovu ujímá moci.
Dva pokusy o svržení neguše
Navzdory změně ústavy v listopadu 1955, která poskytuje více pravomocí parlamentu, se Etiopie nachází v krizi. Vládne korupce a neguš se – podobně jako jím svržený císař Iyasu – stará jen o zahraniční politiku a je mu vlastně lhostejné, že lidé hladoví a že rolníci musí odevzdávat tři čtvrtiny své úrody pozemkovým vlastníkům. Když se pak v prosinci 1960 nachází na návštěvě v Brazílii, skupina vysokých vojenských činitelů se pokusí o převrat, který se však nepodaří.
Ale další pokus vojáků se již podaří. Není divu, vždyť mu předchází hladomor opravdu masivních rozměrů – jen v jedné provincii Wollo na jihu Eritreje umírá hlady 200 000 lidí. V čele úspěšného vojenského puče stojí 37letý plukovník Mengistu Haile Mariam. Neguš umírá 27. srpna 1975 za nevyjasněných okolností ve vězení. Jeho smrtí tak končí dlouhý oblouk otřesů, válek a převratů v trvání téměř šedesáti let.
Převrat z roku 1991
Ale ani vojáci kolem nového vůdce nesplní požadavky národa. Vládnou sice tvrdou rukou, ale v zemi je stále hlad a protesty jsou trestány zatýkáním a terorem. Proti Mengistuovi se formuje hnutí stoupenců EPRDP (Etiopská lidová revoluční demokratická strana) v čele s Melesem Zenawim, která vládnoucí vojenskou kliku prohlašující se za socialisty obviňuje z fašistické ideologie. Režim plukovníka Mengistua je povstalci vedenými stranou EPRDP – údajně i za pomoci Saudské Arábie – v roce 1991 svržen. Mengistu prchá ze země a nalézá asyl v Zimbabwe. V prosinci 2006 je uznán etiopským nejvyšším soudem vinným ze zločinů proti lidskosti, z genocidy a vražd.
2. Kemal Gazi Mustafa: Otec Turků
„Bylo nezbytné odstranit fez, který seděl na hlavách našeho národa jako symbol neznalosti, zanedbanosti, fanatismu, nenávisti k pokroku k civilizaci, přijmout místo něj klobouk, pokrývku hlavy, kterou používá celý civilizovaný svět, a ukázat tímto způsobem, že turecký národ se tak jako v jiných ohledech ani svým smýšlením nijak neodchyluje od civilizovaného života.“
Tak se vyslovuje turecký generál Kemal Gazi Mustafa Atatürk, jenž dokazuje, že uchopení moci vojáky může někdy být veřejně prospěšné. A je tomu tak skutečně v případě událostí, k nimž dochází v období od května do července 1919 v Turecku. Generál Atatürk se 19. května onoho roku vylodí se svými vojáky v Samsunu a postaví se do čela hnutí odporu, které si vytyčuje hesla „úplná nezávislost“ a „suverenita národa.“ A hned v červenci svolává do Erzerumu kongres Společnosti ochrany práv východních vilájí, což je vlastně první zastupitelské shromáždění, na němž se projednává budoucnost nezávislého Turecka. Moc sultána a chalífy Mehmeda VI., jenž se opírá o dynastickou legitimitu vycházející ze 600 let trvající osmanské říše a o neomezený vliv islámského náboženství, je otřesena v samotných základech. Nikdo jiný než vojáci není schopen v Turecku tuto moc zlomit.
Loajální voják? Nebo loajální revolucionář?
Kemal je sice ještě před první světovou válkou důstojníkem, což vyžaduje loajalitu k sultánově moci, ale zároveň píše revoluční pamflety a básně. Za tyto své projevy neslučitelné s režimem chalifátu je nejdříve vsazen do žaláře v Istanbulu a pak vykázán do Sýrie, což je považováno za vyhnanství. A právě zde se znovu projevuje jeho nezkrotný buřičský temperament, který zapojuje do svého vlasteneckého úsilí o dosažení v Turecku demokratických přeměn. Zakládá tajnou organizaci, Společnost vlasti a svobody. Když napětí povoluje a může se vrátit do Soluně, tak se hned připojí k další demokraticky orientované organizaci, kterou je tentokrát Výbor jednoty a pokroku. Jedná se o hnutí Mladoturků, které za první turecké revoluce v letech 1908-1909 sesadí despotického sultána Abdülhamida II. V tomto období Kemal nepatří k revolučním vůdcům, což se mu později vyplatí. Vedoucí činitel Enver Paša se totiž po uchopení moci zdiskredituje, protože nedodrží předrevoluční sliby, jako příděl půdy rolníkům, zavedení pracovního zákonodárství, zrovnoprávnění netureckých národností. Rovněž v zahraniční politice zkrachuje, neboť se orientuje na úzkou spolupráci s německým císařem Vilémem II., což konec konců zavede Turecko do první světové války na stranu útočníků a posléze i poražených.
Pučista demokratem
V srpnu 1921 je Kemal jmenován parlamentem vrchním velitelem armády a dostává plnou moc pro vedení ozbrojeného boje proti řecké intervenci. Po vítězném tažení Kemalových vojsk je Turecko osvobozeno a 23. července 1923 je podepsána v Laussane smlouva, jež určuje dnešní hranice Turecka . A ještě téhož roku – 29. října 1923 – je vyhlášena Turecká republika a Mustafa Kemal je zvolen jejím prvním prezidentem.
Rozsáhlá modernizace země
Mustafa Kemal nasadí všechny páky, veškerou svou energii, aby napomohl své vlasti k modernizaci. A také aby dokázal, že jeho akce z roku 1919 nebyl klasickým vojenským pučem, po kterém následuje diktatura generálů a admirálů. Jako první krok podniká velice odvážnou a velice nebezpečnou akci, když zruší chalifát, jinak řečeno anuluje náboženskou moc osmanské monarchie. To se píše březen 1924. Je připraven, že zrušení této staré tradice vyvolá ve světě islámu bouři. Také k tomu dochází, ale Mustafa Kemal necouvne ani o centimetr. Posléze nechá z turecké ústavy vyškrtnout tezi, že „Islám je státní náboženství“. Toto vše prezident dělá nikoliv kvůli náboženství jako takovému, ale proto, že je přesvědčen o odpovědnosti islámu za zaostalost země. Podnítí přijetí řady zákonů, podle kterých je islámské civilní, obchodní a trestní právo nahrazeno legislativou evropského typu. Nařídí, aby byly zrušeny okázalé projevy starého režimu, včetně toho, že mužům zakáže nosit fezy a ženám závoj. Rozumí se samosebou, že zákon rovněž zakazuje polygamii. A na počátku třicátých let prosadí, aby ženy měly volební právo. Také zruší kalendář podle hidžry, který začíná rokem 622, tedy odchodem proroka Mohameda z Mekky do Mediny.
Změna písma – další revoluce
Sám jde příkladem při organizování celostátního tažení za přeměnu tureckého písma na latinku, jejíž používání bylo v zemi povinné. Postará se rovněž o to, že naprosto povinná je také školní docházka. Kemal může všechny tyto a další reformy provádět díky zcela výjimečnému postavení, jakému se těší v turecké společnosti. Má například právo jmenovat předsedu vlády, kterým je jeho dlouholetý přítel z armády (Ismet Paša, jenž přijímá jméno Inönü). I když všechny jeho zákonné iniciativy musí být schváleny parlamentem, který je sestaven na základě všeobecných voleb. Tento zákonodárný sbor mu neklade žádný odpor, jelikož v zemi existuje pouze jeden politický subjekt a sice Kemalova Lidová strana.
„Soukromé podnikání zůstane i nadále základem tureckého ekonomického systému,“ říká Kemal Mustafa o svém programu a dodává: „Avšak v zájmu přivedení země k prosperitě v době co nekratší převezme stát významný podíl v hospodářském životě. Role státu bude spočívat v povzbuzování soukromých snah, regulaci i dohledu nad nimi a konečně v přímé hospodářské aktivitě, pokud to budou vyžadovat zájmy národa.“
Neúspěšný pokus o atentát
V roce 1926 se Mustafa Kemal již těší pozici nejsilnější osobnosti v zemi. Pocítí to zejména spiklenci, kteří se ho právě v tomto roce pokusí připravit o život atentátem. Kemal tehdy nedá milost ani plukovníkovi Arifovi, který je znám jako jeho nejbližší druh v tažení proti Řekům. Neušetří ani Džavida Beye, nejznámějšího finančníka v Turecku. Říká se, že když se členové diplomatického sboru vracejí z večírku, který pro ně Kemal uspořádá po rozdrcení puče ve svém osamělém statku u Ankary, tak za šera vidí oběšence na hlavním náměstí.
Postavil národ na nohy
Prezident Mustafa Kemal rovněž přenáší hlavní město z přímořského Istanbulu do vnitrozemské Ankary. Jeho program vychází z několika hlavních idejí, kterým se začíná říkat „šest zásad kemalismu“ podle šesti šípů ve stranickém znaku – republikánství, nacionalismus, lidovost, nadřazenost státu nad náboženstvím, reformy a etatismus.
Otec národa
Když Mustafa Kemal 10. listopadu 1938 umírá, je snad jediným vojákem, jenž se dostává k moci převratem a je oplakáván jako „otec národa“, jak ostatně zní i překlad jeho jména Atatürk.
„Vzal národ, který po staletí byl v hnilobě, postavil jej na nohy, omyl mu tvář, oblékl jej, přetvořil a přivedl k práci,“ píše o Kemalu Atatürkovi známý britský historik John Gunther.
3. Maďarský diktátor v uniformě admirála
„Učitelem smí být jen křesťan, tedy nikoli ateista nebo Žid.“ Tak zní kategorický imperativ režimu Miklóse Horthyho, jenž zavádí jako jeden z prvních mimo jiné také rasistická protižidovská opatření, včetně „numerus clausus“ na vysokých školách, tedy systém uzavřeného a omezeného počtu pro přijímání studentů – v tomto případě podle rasových, náboženských a národnostních hledisek.
Kdo je Horthy?
Admirál Miklós Horthy de Nagybánya, jak zní plné jméno politika a iniciátora represivního režimu, vládnoucího v Maďarsku ve 30. a 40. letech minulého století, přichází na svět 18. června 1868 v Kenderesu ve šlechtické rodině. Studuje na vojenské námořní škole ve Fiume (dnes slovinská Rjieka) a stává se námořním důstojníkem rakousko-uherské flotily. Za 1. světové války je velitelem křižníku Novara a roku 1917 je povýšen do hodnosti admirála. O rok později se stává vrchním velitelem námořnictva habsburské monarchie.
V čele vojenského puče
Když v Maďarsku po skončení první světové války narůstá revoluční krize, dochází ke spojení levicových sil, které vyhlašují 21. března 1919 republiku. Tento nový státní útvar – Maďarská republika rad – je však trnem v oku rad monarchistických kruhů a zejména vojenských špiček. Za pomoci rumunské armády pak provádí část maďarské armády v čele s Horthym převrat a konzervativní síly se v novém maďarském parlamentu usnesou na obnově monarchie na maďarském území. Admirál Horthy se stává v březnu 1920 regentem a zůstává jím až do roku 1944.
Hitlerův spojenec
Horthy prosazuje šovinistickou linii jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. Orientuje se nejdříve na Mussoliniho fašistickou Itálii a po nástupu Hitlera k moci začíná těsně spolupracovat s německým nacistickým režimem. Za druhé světové války se horthyovské Maďarsko stává spojencem zemí Osy a získává mnohá území, například jižní Slovensko nebo část Transylvánie. V říjnu 1944 se Horthy pokouší uzavřít separátní mír se spojenci, ale neuspěje. Nakonec je sám svržen fašistickým převratem, zajat německými agenty a internován do konce války v Německu. Po válce je v americkém zajetí v Bavorsku (1945-1946), pak se usazuje v Portugalsku. Miklós Horthy umírá 9. února 1957 v portugalském Estorilu.
Nostalogie
Ani zde ho však neopustily teskné touhy po starých časech. Ve svých memoárech „Život pro Maďarsko“ z roku 1953 mimo jiné píše:
„Byl bych šťasten, kdybych viděl v čele mocného a šťastného státního svazu, sestávajícího z národů dunajských států, právoplatného dědice habsburské monarchie.“
4. Fašistický diktátor s titulem Caudillo
„Denně tu probíhají soudy, řekl bych, se zkráceným řízením. Hodně se popravuje. Jen v Madridu 200 až 250 osob za den, v Barceloně 150, v Seville 80.“
Tak popisuje situaci po vítězství vojenského puče ve Španělsku hrabě Galeazzo Ciano, italský ministr zahraničí a Mussoliniho zeť. Podle různých odhadů stojí občanská válka ve Španělsku (1936-1939), jakožto přímý důsledek vojenského převratu, 500 000 až 1 milion lidských životů. „Ještě v roce 1941 je ve vězení“ – jak udává známý britský historik Paul Johnson – „233 375 trestanců, přičemž mnoho tisíc těch, kdo řídili republiku, zemřelo v cele nebo ve vyhnanství.“
18. červenec 1936
V tento den vypukne povstání španělské armády, zejména jednotek dislokovaných v Maroku, proti vládě Franciska Larga Caballera. Jde o demokratickou vládu, která je v únoru 1936 zvolená naprosto legální cestou. A hned 30. července 1936 je v Cádizu vytvořena povstalecká vojenská junta. Téhož dne začínají německá a italská letadla přepravovat z Maroka do Španělska povstalecké jednotky, především cizineckou legii a marocké pluky. Vojenský puč nachází okamžitě podporu konzervativních kruhů, monarchistů, klerikálů a fašistické Falangy.
Caudillo
Z rozkazu diktátora
„Je nutné šířit atmosféru hrůzy. Musíme vytvořit dojem, že jsme pány situace. Každý, kdo otevřeně nebo tajně podporuje republikánskou stranu, musí být zastřelen!“
Takový pokyn vydává 19. července v Pamploně generál Mola, když plní příkazy svého nadřízeného.
Kdo je vlastně tím nadřízeným? Jmenuje se Bahamunde Francisco Franco a má hodnost generála. Pochází z El Ferrolu, kde spatří světlo světa 4. prosince 1892. Je absolventem francouzské vojenské akademie a jako důstojník slouží převážně v Maroku. V čele marockých jednotek řídí v roce 1934 potlačení velké hornické stávky ve Španělsku.
O dva roky později se postaví do čela falangistických fašistických vojsk a vyvolá puč proti Španělské republice. Na její obranu se začne šířit mezinárodní solidarita, včetně vytváření dobrovolnických „interbrigád“ (také asi 1500 Čechoslováků). Ale velká pomoc Německa a Itálie frankistickým vojskům za překvapivě vyhlášené neutrality Británie a Francie se ukázala jako rozhodující moment. Povstalci nakonec v březnu 1939 vítězí a Franco je prohlášen diktátorem s titulem Caudillo, čili vůdcem.
Fašistická falanga
Španělské fašistické hnutí založené roku 1933 Josém de Riverou, které požaduje vytvoření španělského korporativního státu (předstírajícího návaznost na stavovskou společnost) a působí na národní cítění středních vrstev. Zpočátku představuje jen okrajovou politickou sílu, když ve volbách v únoru 1936 získává jen 0,7% hlasů, ale její vliv vzroste, když se k ní v dubnu 1937 přihlásí vojenští pučisté generála Franka, jenž ji prohlásí za jedinou povolenou politickou stranou.
5. Egyptští svobodní důstojníci
„Protože se v zemi rozšířila v důsledku Vaší zvůle, znásilňování ústavy a přehlížení vůle lidu anarchie, armáda jako reprezentantka lidové síly mě pověřila žádat abdikaci Vašeho Veličenstva ve prospěch Vašeho syna Ahmada Fuáda dnes v sobotu 26. července 1952 před dvanáctou hodinou a odchod ze země před šestou hodinou večerní téhož dne.“
Tak zní ultimatum, které předkládá generál Muhammad Nagíb egyptskému králi Fárúkovi. Na náměstí před královským sídlem v Alexandrii jsou soustředěny věrné armádní jednotky povstalců, podporované tanky a dělostřelectvem. Proti paláci jsou rovněž hrozivě obráceny hlavně pobřežních baterií a ve vzduchu burácejí letky bombardérů. Za kordóny vojáků se tísní davy lidí a provolávají slávu armádě. Skupina povstaleckých velitelů ze sdružení nazvaného Svobodní důstojníci mezitím obsadí trůnní sál a vyčkává královo stanovisko. Již dopředu vědí, že bude jediné: souhlas. A že ještě tentýž den odpluje jachta z Alexandrie s králem, který je od této chvíle již jen exulantem. Nejdříve v Itálii a pak v Monaku.
Proč vojenský převrat?
Počátkem roku 1952 vrcholí v Egyptě všeobecná krize, kterou nejsou schopny vyřešit soupeřící skupiny, tedy ani socialistická strana Wafd, ani palácová klika kolem krále Fáruka. Nejbohatší vrstvy urychleně odesílají kapitál za hranice. Mimořádné obtíže prožívá trh bavlny, hlavního zdroje egyptské ekonomiky. Zvlášť napjatá situace se vytváří v zóně Suezského kanálu, kde si Britové udržují asi 80 000 vojáků, což je osmkrát více než povoluje egyptsko-britská smlouva. A navíc, Fárúkův pohoršlivě luxusní životní styl a zkorumpovanost jeho režimu, poraženého v první arabsko-izraelské válce roku 1948, vyvolávají čím dál větší nespokojenost, která vyvrcholí, když se ožení s druhou manželkou, 18letou Narriman Sádek, učiní ji královnou a urazí všechny muslimy, když s ní během ramadánu 1951 za senzacechtivého zájmu novinářů odjede na svatební cestu.
Taktika: postupné změny
Akce Svobodných důstojníků v prvních dnech převratu doprovází krajní opatrnost. Ve svém rozhlasovém vystoupení 23. července mluví Nagíb pouze o čistce armády, respektování zájmů cizinců a ochraně života a majetku.
„Jsme vojáci a nechceme mít nic společného s politikou.“
Rovněž složení nové vlády v čele se známým konzervativcem Alím Máhirem naznačuje, že strůjci puče nemají v úmyslu nějak razantněji ovlivňovat život Egypta. Ale skutečnost je přece jen poněkud jiná. Zejména plukovník Gamal Abdul Násir a jeho nejbližší přátelé v hnutí Svobodných důstojníků uplatňují účinnou taktiku. Své cíle, které již mají revoluční povahu, hodlají realizovat krok za krokem. Nicméně již brzy se ze středu Svobodných důstojníků ozvou útoky jak proti parlamentu, jenž z „citadely svobody, ochránce práva, nepřítele zvůle a tyranie se stal servilním nástrojem v rukou vlády“, tak i proti ústavě, která je „zdrojem slabosti a anarchie“.
Plukovník Násir
Hybnou silou převratu se ukazuje být plukovník Násir. V listopadu 1954 odstraňuje Nagíba, který vlastně zpočátku působí jen jako zkušební figura, a nahrazuje jej ve všech funkcích – nejdříve v roli předsedy vlády a Revoluční rady a v červnu 1956 je zvolen prezidentem Egyptské republiky. Patří mezi čelné arabské a africké politiky, zastánce aktivní neutrality a likvidace kolonialismu. Za jeho vedení je v Egyptě provedena rozsáhlá pozemková reforma, znárodněn Suezský průplav a zahájena výstavba gigantické Asuánské přehrady. Spolu s premiéry Indie a Číny – Néhrúem a Čou En-lajem – a jugoslávským prezidentem Titem je považován za tvůrce originální zahraniční politiky, politiky nezúčastněnosti. Po prohrané válce s Izraelem (1967) přijímá mírový plán Williama Rogerse, ministra zahraničí USA, a v červenci 1970 uzavírá mír s Izraelem. Násir umírá 28. září téhož roku.
Svobodní důstojníci
Sdružení Svobodných důstojníků, tedy mladých egyptských nacionalistických velitelů, kteří zejména za palestinské války (1948-1949) poznávají korupci a prohnilost arabských režimů, se rodí jako ilegální organizace s cílem svrhnout monarchii a osvobodit Egypt od britské okupace. Dokonce sám vůdce tohoto hnutí, plukovník Násir, jenž za války s Izraelem v roce 1948 upadne do zajetí, říká izraelskému štábnímu důstojníkovi: „Vmanévrovali nás do této války. Co je nám do Palestiny? Byl to všechno jen britský úskok, aby odvrátili pozornost od okupace Egypta.“ V roce 1949 vzniká výkonný výbor Svobodných důstojníků, v němž vedle zvoleného předsedy Násira jsou i další budoucí známé osobnosti jako Muhammad Nagíb, nebo Abdal Ámir (viceprezident 1958-1967) a také Anvar Sadat (prezident 1970-1981). Organizace vydává tajné noviny „Hlas Svobodných důstojníků“, které jsou rozesílány poštou na adresy 700 armádních důstojníků.
6. Dva převraty bývalého seržanta
Místo konání: Kongo.1. převrat: 14. září 1960 a 2. převrat: 25. listopadu 1965
„Sire Johne, mohl byste mi důvěrně sdělit, kdo toho chlapa mohl povýšit na generála?“ táže se jeden britský gentleman z ministerstva zahraničí kolegy-znalce afrických záležitostí, jenž mu odpovídá:
„Sire Arnolde, nemohl byste mi raději zjistit, kdo z něho kdy vůbec udělal seržanta?“
Řeč je o konžském politikovi s původním jménem Joseph-Désire Mobutu, jenž po příchodu k moci zakáže křestní jména a sám se v rámci afrikanizace přejmenuje na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga, což volně přeloženo znamená „kohout, který nenechá žádnou slepici na pokoji“.
Sice nezávislost, ale velký chaos
V lednu 1960 se koná v Bruselu tak zvaná Konference u kulatého stolu představitelů belgické vlády a zástupců strany Konžského národního hnutí v čele s jejím předsedou Patricem Lumumbou. Výsledkem jednání je rozhodnutí belgické vlády udělit Kongu k 30. červnu 1960 nezávislost. Prezidentem Republiky Kongo se stává Joseph Kasavubu a předsedou koaliční vlády Patrice Lumumba. Současně však v zemi propuknou kmenové konflikty, konžské jednotky se vzbouří proti belgickému velitelskému sboru a začnou útoky proti Evropanům a jejich majetku. Belgická armáda proto obsadí hlavní centra země. V surovinově bohaté provincii Katanga je za podpory belgických vojsk a příslušníků cizinecké legie vyhlášen separátní katanžský stát. Předsedou její místní vlády a iniciátorem tohoto odtržení opírající se o belgické obchodní kruhy je Moise Tshombe. Tato separatistická akce silně podrývá hospodářské i politické základy mladé republiky a je začátkem vleklé a krvavé konžské krize.
Převrat ze 14. září 1960
Na žádost ústřední konžské vlády vysílá OSN v srpnu 1960 své jednotky („bílé přilby“) do země. Když Lumumba vidí, že vojska OSN nejsou schopny zajistit v zemi klid a pořádek, obrací se na Moskvu. Prezident Kasavubu pobouřen příjezdem sovětských expertů odvolává Lumumbu z funkce prmiéra a Lumumba se zase snaží sesadit prezidenta. Oba dva nařizují nezávisle na sobě náčelníkovi generálního štábu, kterým je plukovník Mobutu, aby zatkl toho druhého. Mobutu provádí 14. září 1960 za pomoci armádních jednotek v hlavním městě Kinshase vojenský převrat. Lumumbu nechá uvěznit a pak předat separatistům do Katangy, kde je 17.ledna 1961 zákeřně zavražděn. Mobutu přebírá kontrolu nad zemí, ale prezidenta Kasavubua ponechává v úřadě.
Kdo je Mobutu?
„Sláva a čest vynikajícímu občanu Konga, velkému Afričanovi a prvnímu mučedníku naší nezávislosti – Patrici Emerymu Lumumbovi, který se stal obětí kolonialistického spiknutí!“
Takovým zvoláním se Mobutu nestydí cynicky pozdravit při oslavách „Dne nezávislosti“ muže, jehož vraždu má na svědomí. Mobutu pochází z Lisaly v tehdejším Belgickém Kongu. V rodném listě má datum narození 14. října 1930. Studuje na katolické škole, dostává se však do konfliktu s jejím řádem (kvůli dívce na lodi, kterou odcizí) a je poslán na „převýchovu“ do Force Publique, což je vojenský útvar Belgického Konga pro mladistvé delikventy. Stráví zde sedm let a odchází v hodnosti seržanta.
Učí se od Machiavlliho.
Pak jeho kroky vedou do Bruselu, kde absolvuje kurs pro novináře. Po návratu do Konga se přimkne k Lumumbově křídlu Konžského národního hnutí. Po vyhlášení samostatnosti v roce 1960 je nejdříve tajemníkem předsedy vlády Lumumby, jenž ho záhy jmenuje státním ministrem. Pak se stává náčelníkem generálního štábu v hodnosti plukovníka. Odborné vojenské znalosti nejsou třeba. Musí umět jednat rafinovaně.
„K mé nejoblíbenější četbě vždy patřil italský filozof Niccolo Machiavelli,“ říká hrdě Mobutu o svém vzdělání.
Převrat z 25. listopadu 1965
Boje, zmatky a vytváření separátních státních útvarů pokračují ještě dalších pět let po záskání nezávislosti. V roce 1963 je Katanga opět připojena ke Konžské republice. V září téhož roku propuknou v zemi znovu bouře, parlament je rozpuštěn, na severozápadu země vedou vcelku úspěšný boj gerilové skupiny proti ústřední vládě. Dne 30. června 1964 je předsedou ústřední vlády – „vlády národního smíření“ – jmenován Moise Tshombe. Proti partyzánům jsou ústřední vládou povolány belgické jednotky. Drama se stupňuje. Za této situace provádí konžská armáda vedená Mobutuem druhý převrat. Mobutu, jenž má již hodnost generál-poručíka, sesazuje Kasavubua a sám se prohlásí prezidentem. Tshombe odchází do exilu – nejdříve do Španělska a pak do Alžírska, kde v červnu 1967 umírá.
Diktátorem 32 let
Mobutu v úřadu setrvá dlouhých 32 let – až do roku 1997, kdy je sám svržen povstalci za pomoci kmene Tutsiů z Rwandy, Burundi a Ugandy. Za tuto dobu předsedá jednomu obrovskému korupčnímu systému, jaký kdy nějaká africká země vůbec může poznat. Podle odhadu znalců vlastní v roce 1984 jmění v hodnotě asi 5 miliard dolarů, které má uložené zejména ve švýcarských sejfech. Je to částka, která se rovná vlastně celému státnímu dluhu. Spirála inflace narůstá do nebetyčné výše. Z jednoho paláce do druhého jezdí vždy jiným mercedesem, zatímco většina cest v zemi je prašných.
Krade nejen on, ale i další státní činitelé, přičemž mnohé městské a komunální služby nemají na výplaty. Nikoli nadarmo se jeho režimu tehdy říká kleptokracie. Mobutu ochází do exilu a umírá 7. září 1997 v marockém Rabatu.
Proč právě Katanga?
Dřívější provincie v jihovýchodním Kongu s územní rozlohou 518 000 km2, kde žije asi 4 miliony obyvatelů. V její východní části se nachází obrovské přírodní bohatství s těžební oblastí kobaltu, mědi, cínu, uranu a diamantů. Zásah jednotek OSN v září 1961 se zde nesetkává s úspěchem. I proto sem přijíždí mírová mise v čele s generálním tajemníkem OSN Dagem Hammarskjöldem, jenž se hodlá setkat s Tschombem v Ndole (Zambie), ale 18. září 1961 zahyne za nevyjasněných okolností při leteckém neštěstí.
7. Vzpoura řeckých plukovníků
Jak je možné, že se Řecko – světová „kolébka demokracie“ – stane ve druhé polovině šedesátých let 20. století baštou protidemokratických sil? Proč se v jejich čele ocitnou plukovníci a nikoli třeba generálové nebo admirálové?
I takové otázky nás napadají v souvislosti s vojenským převratem, k němuž dochází v Aténách 21. dubna 1967.
Proč puč zrovna v Řecku?
Odpověď na první takto položenou víceméně řečnickou otázku najdeme v samotném vývoji v této zemi po druhé světové válce. Poté, co Trumanova doktrína a její program pomoci zachránit na konci 40. let Řecko před vývojem doleva, dostává se tato země pod kontrolu různých pravicových vlád, které se těší podpoře monarchie, armády a tajných služeb. Ale když se počátkem 60. let podaří koalici levého středu získat převahu, začíná být armáda nervózní. Světoví pozorovatelé tehdy považují řeckou armádu za reakční složku společnosti. Ale řečtí vojenští činitelé se podobně jako vojáci ve Španělsku naopak považují za ryzí vlastence. Dokonce jsou přesvědčeni, že armáda je věrnější lidu než kterákoli z politických stran vedenými dědičnými kastami středních a horních vrstev, jež obvykle obsazují nejvýnosnější funkce.
Plukovníci dále argumentují líbivým tvrzením, že armáda neodměňuje podle původu, nýbrž podle zásluh a je tudíž spravedlivější institucí než jiné. Rovněž je bližší církvi. A nutno vidět, že antipatie vojáků k profesionálním politikům sdílí značné množství Řeků.
Proč plukovníci?
Odpověď na druhou otázku je jednoduchá. Inu proto, že Georgios Papadopulos a Styliakos Pattakos – tedy vůdcové skupiny důstojníků, která provádí puč, sesazuje legitimní vládu a nastoluje v Řecku vojenskou diktaturu – mají plukovnickou hodnost.
Avšak po uchopení moci vojenská vláda ztrácí sympatie veřejnosti. Rozpouští totiž všechny politické strany, zatýká své odpůrce z řad liberálů a levicově smýšlejících osob, z nichž jsou mnozí deportováni do koncentračního tábora na ostrově Jaros. Policie mučí a neváhá i zabíjet politické odpůrce, zatímco vláda zakazuje „podvratné“ knihy včetně Platonovy Ústavy a vězní mladé lidi, kteří mají tu drzost, že nosí dlouhé vlasy. I když zůstává skutečností, že ze strany dělníků a rolníků se plukovníci nemusejí obávat vážnějšího odporu, přesto tyto městské a vesnické živly neprojevují vůči vojenské juntě žádné spontánní nadšení. Král Konstantin II. se pokouší v prosinci 1967 učinit přítrž řádění plukovnické junty, ale neuspěje. Musí sám abdikovat a opustit zemi. Plukovník Papadopulos se stává předsedou vlády a jeho kolega plukovník Pattakos se ujímá křesla ministra vnitra.
Podivná republika
V březnu 1968 žene Papadopulos vývoj ještě dál, když se prohlásí za regenta a v létě vydá deklaraci, podle které národu oznamuje, že se Řecko stává republikou a on jejím prezidentem.
Avšak po šesti letech vlády plukovníků se Řecko ocitá na pokraji kolapsu. Ve všech sférách života řecké společnosti panuje již naprosto neúnosný stav. Hospodářská situace je horší než za války. A zejména porušování lidských práv izoluje Řecko před Evropou i světem.
V prosinci 1973 dochází v této zemi k explozi protivládních demonstrací, které podněcují hlavně studenti. Nabírají na takové intenzitě, která spolu s objektivně působícím tlakem ze strany spojenců, tedy paktu NATO, nakonec donutí Papadopuluse k odstoupení. Na jeho místo přichází generál Gizikis.
Krach vojenské diktatury
Ale ani tento další vojenský diktátor neuspěje. Neúspěšný pokus o připojení Kypru v roce 1974 se stává příslovečným posledním hřebíkem do rakve vlády vojenské kliky. Když Turecko odpoví na řeckou akci na Kypru vojenským ponížením Řecka, ztrácejí plukovníci půdu pod nohama a jejich veškerá legitimita se rozplývá jako pára nad hrncem. Ve vrcholící vnitropolitické krizi 23. července 1974 odstupují. Z pařížského exilu je povolán zpět Konstantin Karamanlis. Ve volbách roku 1975 dosáhne velkého vítězství (219 míst ze 300). Jeho vláda postaví plukovníky Papadopulose a Pattakose před soud. Vynesený rozsudek smrti je jim posléze změněn na doživotní žalář.
Kyperská otázka
Mezi řeckou většinou (asi 80%) a tureckou menšinou trvá na tomto ostrově rivalita. Extrémistická skupina kyperských Řeků EOKA vedená plukovníkem Grivasem se pokouší 15. července 1974 o puč na Kypru spojený s atentátem na arcibiskupa Makaria, jenž stojí v čele sjednocovacího procesu. Atentát se nezdaří a záhy se ukáže, že v jeho pozadí stojí i plukovníci v Atenách. Turecká vláda využívá záminky ochrany své menšiny a 20. července 1974 vítězí nad řeckými pučisty na Kypru, když zde provádí vojenskou invazi a obsazuje dvě pětiny ostrova. Jednání zainteresovaných stran v Ženevě sice skončí neúspěšně, ale arcibiskup Makarios se v roce 1975 opět ujímá úřadu. Krach spekulací řeckých plukovníků s Kyprem vede nakonec k jejich neodvratnému pádu.
8. Diktatura Augusta Pinocheta
V roce 1970 je prezidentem Chile v demokratických volbách zvolen socialista Salvador Allende. Od samého začátku se snaží naplňovat svůj volební program socializujících reforem. Ale nesporně poctivá snaha se míjí účinkem. Dochází k poklesu výkonu hospodářství. Vyvlastněné farmy mají nízké výnosy. Produkce v továrnách kulhá. Inflace se šplhá stále výše. Banky blokují úvěrování. Kapitál uniká ze země. Panuje nedostatek potravin. Dovoz stoupá a nakonec se zastaví, když dojdou peníze. Začínají stávky.
Vojenská junta se formuje
Proti Allendově vládě se rychle začíná vytvářet vojenská junta. Sdružuje velitele všech složek ozbrojených sil a policie. Pod vedením generála Augusta Pinocheta reprezentujícího pozemní síly jsou členy junty admirál José Toribio Merino (námořnictvo), dále generál Gustavo Leigh (letectvo) a generál César Mendoza (policie). Generál Leigh ovšem začíná po jistém čase silně oponovat Pinochetovu způsobu politiky a v roce 1978 z junty vystupuje. Jeho místo nahrazuje generál Fernadno Matthei.
11. září 1973
Nejen Amerika má své černé 11. září, ale i Chile, i když o 28 let dříve. S podporou zahraničních tajných služeb provádí chilská vojenská junta 11. září 1973 převrat. Puč se odehrává ve znamení značného krveprolití. Povstalci útočí leteckými silami i pozemními oddíly na prezidentský palác La Mondeda. Prezident Salvador Allende je zabit – podle jiné verze spáchá sebevraždu – a podle oficiálního hlášení se v márnici hlavního města Santiago de Chile nachází 2796 mrtvých. Hned druhý den je na Národním stadiónu uvězněno na pět tisíc lidí, mezi nimi rovněž slavný folkový zpěvák a kytarista Victor Jara. Ještě než ho zastřelí a jeho tělo pohodí na okraj silnice skládá verše protestu:
„Pět tisíc je nás? Ne, jsme celý svět, svědomí světa postavené ke zdi. Pět tisíc párů rukou naposled vyzývá lidstvo k protestu svou pěstí.“
Drastická opatření
Junta okamžitě po převratu zavádí velmi tvrdá opatření. Je vyhlášen výjimečný stav. Odbory jsou zlikvidovány. A opozice zakázána. Sám Pinochet se v roce 1974 prohlásí prezidentem. Destina Chilanů je nucena podstoupit emigraci. Tisíce politických vězňů zmizí beze stopy. Odhaduje se, že teror junty má na svědomí asi 20 000 lidí.
Henry Kissinger o Pinochetově juntě
Dokonce i Henry Kissinger, tehdejší ministr zahraničí USA, je nucen se kriticky vyslovit vůči metodám chilské vojenské junty. Ve svých memoárech „Roky obnovy“ sice tvrdí, že jižní cíp Jižní Ameriky díky Pinochetovi nezachvátil radikalismus, ale současně dodává:
„Avšak s Pinochetovými metodami jsme nesouhlasili. Několik týdnů po převratu jsem varoval chilského ministra zahraničí Ismaela Huertu, že sice přejeme jeho vládě úspěch, ale že ji budu bez váhání upozorňovat na činy, které by mohly oslabit její mezinárodní přijatelnost… Vyžili jsme svého vlivu, abychom pomohli více než tisíci lidí, kteří vyhledali azyl na ambasádách různých států, bezpečně opustit Chile.“
Potíže narůstají i za Pinocheta
V ekonomické oblasti sleduje Pinochetova diktatura nastolení plně liberální tržní ekonomiky. Podaří se jí sice zpočátku snížit inflaci a vyvolat krátkodobý hospodářský vzestup, ale jen za cenu snížení beztak již nízké spotřeby a prudkého růstu zahraniční zadluženosti a zejména nezaměstnanosti. Z odhadů světových ekonomů vyplývá, že v 80. letech žije více než jedna třetina obyvatel Chile pod úrovní hranice bídy. Jestliže například úroveň nezaměstnanosti činí roku 1973 jen 4,3%, pak o deset let později je to již 22%. Situace se však nelepší ani v dalším období, které se vyvíjí ve znamení pokračujícího hospodářského poklesu. Tato skutečnost pak rozhodujícího měrou přispívá k vyostření krize Pinochetova režimu. Jeho činitelé jsou pak nuceni navzdory bezohledným opatřením proti opozici zahájit s ní v roce 1983 dialog. Ale protesty veřejnosti sílí. A tak vojenská junta vyhlašuje v listopadu 1984 stav obležení.
Pinochet se vzdává
Stav země vedené vojáky se již stává naprosto neúnosným. Přes další vlnu represí a pod stále sílícím tlakem politického neklidu je generál Augusto Pinochet nakonec donucen vzdát se roku 1989 dalšího „zvolení“ za prezidenta. A hned na počátku následujícího roku jej střídá v prezidentském úřadě jeden z vůdců opozice, Patrice Aylwin. Pinochet sice zůstává i nadále vrchním velitelem ozbrojených sil, ale fakticky funguje už jen na vypůjčený čas. Ze scény odchází až 10. března 1998.
Zrod diktátora: Augusto Pinochet
O generálovi je známo, že se narodí 25. listopadu 1915 ve Valparaísu. Jak vidno v době puče již nepatří mezi nejmladší, neboť je mu 58 let. Po studiu na vojenských školách se v roce 1937 stává důstojníkem v hodnosti poručíka. Prochází různými velitelskými posty a po absolvování Válečné akademie (1949) zde působí jako učitel vojenského zeměpisu a geopolitiky. Je rovněž aktivní jako publicista ve vojenských magazínech. Tři roky rovněž působí jako expert v Ekvádoru, kde pomáhá vybudovat Vysokou vojenskou školu. Po návratu ho opět čekají různé velitelské funkce, až se nakonec v roce 1971 stane v hodnosti generála velitelem posádky v hlavním městě. O rok později se stává náčelníkem generálního štábu a ironií osudu je 23. srpna 1973 prezidentem Allendem jmenován vrchním velitelem chilských ozbrojených sil. O 19 dní později proti stejnému Allendovi vyvolává ozbrojený puč. Pinochetova životní dráha se uzavírá 10. prosince 2006 s tím, že je proti němu vzneseno okolo 300 žalob za porušování lidských práv (mučení, násilné odvlečení a vraždy), daňové úniky a zpronevěru.
