Podezřelá smrt krále Holce: Z vraždy je obviněn Jiří z Poděbrad

Je konec října 1439. Na tažení proti Turkům umírá na úplavici ani ne čtyřicetiletý římský, uherský a český král Albrecht Habsburský. Zanechává po sobě třicetiletou těhotnou vdovu Alžbětu Lucemburskou, které se čtyři měsíce po jeho smrti narodí syn Ladislav. Protože přichází na svět až po otcově smrti, vstupuje do dějin s přídomkem Pohrobek.Je konec října 1439. Na tažení proti Turkům umírá na úplavici ani ne čtyřicetiletý římský, uherský a český král Albrecht Habsburský. Zanechává po sobě třicetiletou těhotnou vdovu Alžbětu Lucemburskou, které se čtyři měsíce po jeho smrti narodí syn Ladislav. Protože přichází na svět až po otcově smrti, vstupuje do dějin s přídomkem Pohrobek.

Cesta tohoto mládence na český trůn je dosti složitá. Teprve když nabídnutou svatováclavskou korunu postupně odmítnou bavorský vévoda Albrecht, synovec někdejší české královny Žofie, manželky Václava IV., a římský král Fridrich III. (nikoho z nich husitské Čechy příliš nelákaly), uzná 31. ledna 1444 zemský sněm nárok tehdy čtyřletého Ladislava na český trůn. Chlapec už je v té době úplným sirotkem. Jeho matka, královna vdova Alžběta totiž nečekaně umírá na uherském královském hradě Budíně už před Vánocemi 1442. Poručníkem malého Ladislava se stává jeho strýc, římský král Fridrich III.

Příliš pohodlný císař

Tento Habsburk je vskutku zvláštní postavou. Třebaže to v roce 1452 dotáhne až na římského císaře, politika ho příliš nezajímá. Spíše ho přitahuje numerologie, mystika čísel, astrologie a alchymie. Právě jemu je připisováno autorství zkratky AEIOU, což údajně značí „Austria erit in orbe ultima“, tedy volně přeloženo „Rakousko bude existovat až do konce světa“. Snad právě v duchu této myšlenky odkládá všechna rozhodnutí a nikdy nikam nespěchá. Kvůli svým zálibám zanedbává i svou manželku, temperamentní portugalskou princeznu Eleonoru. Cesta do Říma k císařské korunovaci je pro něho nečekanou obětí. Vždyť mnohé německé oblasti Svaté říše římské, jichž je hlavním panovníkem, pro nepohodlí, které přinášelo tehdejší cestování, za celý svůj život ani jednou nenavštíví.

Pozvání do Čech

Není divu, že takové panování vyvolává mezí říšskou šlechtou značný odpor. O to větší naděje jsou vkládány do maličkého sirotka Ladislava. Dítě s nadějí na dva královské trůny – uherský a český – a rakouské arcivévodství se pochopitelně stává nanejvýš lákavým předmětem sporů. Rakouské stavy si dokonce pod hrozbou zbraní vynucují, aby Fridrich III. předal svého svěřence dalšímu poručníkovi a strýčkovi Oldřichu Celskému. S jeho pomocí pak 6. září 1452 dvanáctiletý Ladislav slavně vstupuje do Vídně. Od tohoto okamžiku s ním musí počítat jako s budoucím panovníkem i nedávno zvolený zemský správce Království českého Jiří z Poděbrad.
Už koncem října přijíždí do Vídně české poselstvo, které má projednat s Ladislavovým poručníkem Oldřichem Celským podmínky nástupu jeho svěřence na český trůn. Sebevědomí čeští páni totiž hodlají o novém králi rozhodnout svobodnou volbou, která je nadřazena přirozenému nástupnictví. Diplomaticky obratný Jiří z Poděbrad si samozřejmě představuje, že sice Ladislav bude zvolen, ale nejdříve se přestěhuje do Prahy a rakouské arcivévodství se stane, jako tomu bylo v časech Přemysla Otakara II., přirozenou součástí zemí Koruny české.

Hned na jaře následujícího roku přispěchá do Vídně sám tělnatý zemský správce, aby si s „mládenečkem pěkným, kadeřavým,“ jak blonďatého Ladislava popisují Staré letopisy české, pohovořil mezi čtyřma očima. Jiří z Poděbrad je mužem nadmíru výmluvným a když potřebuje, dokáže vyvolat mimořádný dojem, Během tří dnů naplněných okázalými hostinami a slavnostmi si třináctiletého kluka, který se má stát českým králem, zcela získává. Složí mu rytířskou přísahu věrnosti a okouzlený Ladislav ho na oplátku potvrzuje v úřadu zemského správce s tajným dodatkem, že jím bude ještě dalších šest let. A co hlavního, rozhodne se přesídlit do Prahy.

Příjezd do Prahy

Do metropole Českého království přijíždí Ladislav  24. října 1453 v nádherném zlaceném voze a s početným doprovodem. Je oblečen podle poslední francouzské módy, má na sobě řasnatý bílý kabátec a hnědou sukni z drahých flanderských látek. V husitské Praze, která si pod vlivem přísných puritánských kazatelů potrpí na střízlivou šeď a neokázalost, to působí jako provokace. Jenže tomu drobnému štíhlému mládenečkovi s andělsky růžovou tváří  dlouhými blonďatými kadeřemi je možné leccos odpustit. Vždyť Praha vítá ve svých zdech krále po dlouhých patnácti letech! Všichni si pochopitelně kladou otázku – co přinese jeho panování? Zavládne už konečně v Čechách vytoužený mír a klid? Dokáže tento nezkušený hoch smířit rozvaděné kališníky a katolíky?

Ladislavova korunovace

Dne 28. října 1453 se po celé Praze slavnostně rozezní všechny zvony. V katedrále sv. Víta vkládá olomoucký biskup Jan Ház na hlavu mladičkého krále svatováclavskou korunu. Ladislav Pohrobek je katolík, a proto ho pochopitelně nemůže korunovat pražský husitský arcibiskup Jan Rokycana. Katolický biskup proto musel přijet až z Olomouce. Navíc musí strpět po Ladislavově boku husitského zemského správce Jiřího z Poděbrad. Jiří má totiž dost moci a vlivu, aby všechny kroky mladého krále řídil právě on. Dokonce prý spolu v Králově dvoře u Prašné brány, kam přenesl z Hradu své panovnické sídlo už Václav IV., spí mladý král a zemský správce v jedné komnatě. Ladislav se velmi rychle naučí česky a Jiřího z Poděbrad tituluje „otče“, kdežto on jemu říká „synu“.

Byla ovce za groš?

O krátké době panování Ladislava Pohrobka dlouho přežívaly různé legendy. Dodnes známe pozdější úsloví, že „za krále Holce byla za groš ovce“. Králem Holcem, tedy králem holým, bezvousým, byl jednoznačně míněn ještě nedospělý mladíček Ladislav. Čtyři roky jeho vlády bývají považovány za období mimořádné hospodářské prosperity. Všeho zboží a potravin prý bylo tolik, že jejich ceny výrazně poklesly a lidé mohli nakupovat velmi levně.
Střízlivější dějepisci připisují tento rozkvět ani ne tak mladičkému panovníkovi, který si více než spravování svých zemí hleděl něžného pohlaví a celé dny a noci trávil v nevěstincích a lázních, ale zemskému správci Jiřímu z Poděbrad. Jenže i tento názor neobstojí v konfrontaci s historickou realitou. Jistě, doba byla klidnější než v předcházejících desetiletích. Zemi nevyjídaly a neplenily ani cizí armády, ani vlastní husitská polní vojska a lidé se opět vraceli k zanedbaným polím a řemeslům. Nicméně Čechy zůstávaly stále rozbouřeným a rozpolceným srdcem křesťanské Evropy, jehož kočírování zvládal i jinak mimořádně schopný Poděbrad jen s vypětím všech sil. O tom, že šlo o časy nějaké zvláštní hospodářské prosperity, nemohlo být ani zdání. Nanejvýš by bylo možné hovořit o ekonomickém oživení. Proto ono pořekadlo o králi Holci se mnohem spíše váže na pozdější dobu panovníků z rodu Jagellonců. Ostatně o tom, že tehdy Čechy začaly opět bohatnout, dodnes svědčí nádherné stavby z té doby. Stačí připomenout královský palác na Pražském hradě s obrovským Vladislavským sálem a kutnohorský pětilodní dóm sv. Barbory.

Neblahá hvězda ocasatá

Do roku Ladislavovy královské korunovace spadá i jeden neblahý nebeský úkaz, který měl být předzvěstí jeho předčasného konce. Zmiňuje se o něm kronikář Václav Hájek z Libočan:
„Téhož léta byla ukázala se při slavnosti Ducha svatého hvězda ocasatá a trvala až do slavnosti svatého Bartoloměje. Byl toho času jeden hvězdář znamenitý, jemuž bylo jméno Mikuláš, učedlník někdy mistra Křišťana, ten světle mluvil přede všemi lidmi, že moc té hvězdy, tak jakž ukazuje se ve svém způsobu a položení, vztahuje se na českou zemi, z jejíhož spatření jest se obávati, aby král Ladislav nám nenadálú a neobyčajnú smrtí nezahynul. Mnozí ti za věc básnivú majíce tomu se posmívali.“

Bohužel musíme kronikáře poopravit. Podle zjištění odborníků se v roce 1453, tedy v roce Ladislavovy pražské korunovace, k naší planetě nepřiblížila žádná „hvězda ocasatá“ tedy kometa. Teprve o tři roky později se v blízkosti Země ocitla Halleyova kometa a její zjev byl tehdy natolik ohromující, že Číňané popisovali její ohon jako paví chvost. Papež Kalixtus III., jinak člověk duševně mimořádně omezený, dokonce nařídil modlitby za svržení komety na hlavy muslimských Turků. Zpětně ji však mohli pověrčiví kronikáři spojovat se znamením nadcházející smrti českého a uherského krále.

Nevěsta z Francie

Příběh panovníkova předčasného konce časově úzce souvisí s chystanou svatbou s princeznou Magdalenou z Valois, dcerou francouzského krále Karla VII.  Sňatek dojednává v Paříži české poselstvo vedené nejvyšším purkrabím pražským a předákem českých katolíků Zdeňkem ze Šternberka a Konopiště. Kronikář Václav Hájek z Libočan poznamenává, že „vedli s sebú nevěstě  osmdesát bílých výborných koní a několik draze zlatem zdobených vozuov a zlatohlavem přikrytých. Sukně draze zlatem a perlami i drahým kamením krumplované mnohé a rozličné nevěstě nesli. Panny a paní výborné a krásně oděné pro poctivost nevěsty také vyslány byly dosti u velikém počtu…“ Podle soudobého francouzského letopisce šlo dokonce o „nejkrásnější a největší poselstvo, které kdy do Francie přišlo“.
Dojednaná svatba se má uskutečnit v Praze a ženich, Ladislav, král český a uherský a arcivévoda rakouský, který se právě zdržuje ve Vídni, sem proto honem pospíchá. 29. září 1457 je nadšeně uvítán v hlavním městě Českého království. Za tu dobu, co ho Pražané pozdravili poprvé, vyspěl. Tentokrát to už není dítě s andělskou tváří, ale usměvavý sebejistý mladík s dlouhými vlnitými vlasy, který samotným zjevem vzbuzuje v lidech sympatie a nadšení.

S úsměvem na tváři

Ten stálý úsměv na králově tváři byla, alespoň podle mínění některých historiků, nejspíše maska. Od nejútlejšího dětství toho viděl a zažil příliš mnoho. Příliš mnoho intrik a mocenských bojů se odehrálo za jeho zády i před jeho očima a to hlavně kvůli němu. Ladislav se proto brzo naučil skrývat své skutečné pocity a ovládat strach, radost, nadšení, nenávist a vůbec různá hnutí mysli. Snad jeden příklad za všechny: Když králův katolický kaplan nebyl vpuštěn do kaple Všech svatých na Pražském hradě a husitský kněz prohlásil, že bude sloužit mši místo něj, Ladislav mu zprvu pohrozil shozením do hradního příkopu. Husita však neustoupil a mši klidně odsloužil. Mladičký král přitom na svou pohrůžku raději zapomněl.
Ladislav Pohrobek dával vždy najevo svou až přehnanou zbožnost. V Praze jezdil každodenně z Králova dvora u Prašné brány do katedrály sv. Víta na Pražském hradě, neopomněl pravidelně navštěvovat poutní kostel ve Staré Boleslavi, zasvěcený zemskému patronovi sv. Václavovi, ale to mu nijak nepřekáželo, aby se stejným ne-li větším zaujetím trávil čas v nevěstincích. A to i v době těsně před svatbou.

Celoevropská konference

Okázalé přípravy na sňatek s francouzskou princeznou nám popsal kronikář Hájek: „K té slavnosti a na tu svatbu pozváni jsúce přijeti měli Fridrich císař a manželka jeho Leonora, dvě sestry krále Ladislava s manžely svými, čtyři kardinálové a s nimi i jiná rada papežova, rada krále franského, Kazimír, král polský, saská, bavorská i slezská knížata mnohá, knížat mnoho z jiných rozličných zemí, hrabě z Rajnu a jiných hrabat velmi mnoho, a tu netoliko pro svatbu přijeti měli, ale že tu rokováno a narovnáno býti mělo, aby všecko křesťanstvo ze vší Europy hnulo se proti tomu ukrutníkovi a záhubci víry svaté křesťanské Machometovi, císaři tureckému, aby nebudú-li jeho moci zkaziti a přemoci, ale alespoň aby jej někam za moře zahnali.“
V těchto plánech na diplomatická jednání má nepochybně prsty zemský správce Jiří z Poděbrad, který chce překonat mezinárodní izolaci, v níž se kacířské husitské Čechy ocitly, a pokouší se sjednotit křesťanské země proti společnému nepříteli jiné víry, jenž s mohutným vojskem postupuje Balkánem na sever. Svatba českého a uherského krále s francouzskou princeznou má být záminkou k jakési celoevropské bezpečnostní konferenci. Osud ji však Jiřímu nedopřeje. Král Ladislav se totiž zcela nečekaně roznemůže. A jak se ukáže,  podivná krátká choroba končí jeho smrtí.

      
Králi, zle se máš…

Dejme slovo Starým letopisům českým: „Stalo se tu neděli po sv. Alžbětě (20. listopadu 1457), že král Ladislav křtil dietě na Hradě u sv. Václava panu Zdeňkovi z Konopiště. A tu neděli, když bude k večeruom, tehdy král jede z Hradu do Prahy, a hned jeho hlava zabolí. A nazejtří v pondělí vyvrhle se jemu dvě hlíze, a on jich tajil pro dolejší hanbu, i kázal k sobě svým lékařuom. A jeden ohledav jemu ruku, řekl: králi, neškodí nic, a druhý lékař pozdržev krále za ruku, i řekl: králi, zle se máš. I dali jemu lékařství, aby se upotil a dali jemu jiné lékařství, aby jeho proskočilo, najposléze púštěli jemu krev. A tak leže v mdlobách tento krásný mládenec i pustil duši v tu středu dne sv. Klimenta (23. listopadu 1457)…“
Královu onemocnění předcházejí podivné události. Znovu se prý, alespoň podle kronikářů, na nebi ukazují různá znamení, někteří hovoří o kometě „barvy krve“ a údajně také lvi v královském zvěřinci na Pražském hradě celou noc podrážděně řvou. Sedmnáctiletý panovník, když cítí, že umírá, nechá k sobě povolat zemského správce Jiřího z Poděbrad, aby se s ním rozloučil. Přeje si také, aby mu byly ustřiženy jeho krásné dlouhé vlasy zlatavé barvy. V tomto ohledu ho však sloužící neposlechnou. Když přijdou kněží, aby mu poskytli poslední pomazání, panovník prý už nemá dost sil ani k tomu, aby se pomodlil Otčenáš. 23. listopadu 1457 mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední vydechne ve zdech Králova dvora naposled. 

Jako jasná zhasl svíce

Podrobnější vylíčení posledních chvil mladičkého krále nám zanechal kronikář Václav Hájek: „…král večeřal a při té večeři velmi vážně a tiše mluvil. Druhú pak hodinu na noc kázal sobě přinésti  řepy syrové a jedl jí velmi snažně a napil se piva a tu se svými komorníky velmi smutně rozmlouval. Potom vstav od stolu šel ke svému loži a tu vedlé svého obyčeje modlitby své říkal a vykonav obrátil se k komorníkuom a řka: ,Nevím, od čeho mám tak velkú bolest v mém žaludku.‘ I řekl k němu jeden: ,Račte se položiti a upokojiti, to hryzení vnitřní také se vám skrze sen upokojí.‘ I činil tak a spal jako za jednu hodinu a procítiv povolal komorníka a řka: ,Velmi mě bolí a čím dál vždy více.‘ A on odpověděl: ,Račte usnouti.‘ A tak král , aby komorníkuom tesknosti nečinil, v té těžkosti trval mlče až do třinácté hodiny (ve středověku nebyla počátkem nového dne půlnoc, ale západ slunce – pozn.autora).  Ráno přišli lékaři a spatřivše jeho obličej a způsob, puls i skrze vodu způsob vnitřního přirození, o jeho zdraví pochybovali. Povolán byl také i Jiří Poděbradský a ten králi dával dobrú k zdraví naději. A král pohleděv naň, řekl jemu: ,Jiříku, tvá věrnost jest mně dobře známa, skrze tebe všickni Čechové jsú mne králem až do dnešního dne jmenovali, domníval jsem se, že dosáhnu tohoto království, kteréž jsi mi zpuosobil, ale poněvadž  se jinak líbí Pánu Bohu, buď jeho svatá vuole, neb já jistě umříti musím Dvú věcí toliko na tobě žádám, jedno, aby toto království spravedlivě spravoval, sirotkuom a vdovám rozsudky spraveldivé činil bez odtahuov, druhé, kdož jsú se mnú z Rakús přijeli, aby je pokojně odsuď propustil.‘ Poděbradský vyslyšav krále, odpověděl: ,Žádného toho nebude zapotřebí, ty sám jako pán a král tyto věci říditi budeš.‘ Král ujav jej za ruku, řekl jemu: ,Slíbiž mi, že tak učiníš, a já tobě za to Pána Boha mými modlitbami milostivého učiním, poněvadž za slušnú věc prosím, ty prosícímu neodpírej.‘  Poděbradský to slyše nemohl se od slzí zdržeti a odešel. Tu hned puštěn jest k němu zpovědník, kterýž jej i svátostmi vedlé křesťanského řádu opatřil…Napomenut jest, aby říkal Otčenáš, i říkal až do konce, a když řekl ,Zbav nás od zlého amen‘, hned svú duši vypustil. A tak mládenec krásný a slavného rodu v sedmnáctém létě věku svého … umřel a jako jasná zhasl svíce.“

Příliš rychlý pohřeb

Zpráva o králově smrti vyvolává v celé Praze a v celém království velké pozdvižení. Nikdo nemůže uvěřit, že ten krásný mládenec s dlouhými plavými vlasy a andělskou usměvavou tváří už není mezi živými. Hned následující den po Ladislavově skonu nařizuje zemský správce Jiří z Poděbrad vystavit rakev s jeho tělem v katedrále sv. Víta, aby se každý mohl přesvědčit, že panovník skutečně zemřel. Mnohým přitom neunikne, že se na Ladislavově tváři objevily podivné černé skvrny. Stejně tak každý, kdo krále blíže poznal, nemůže nezaznamenat jeho posmrtně nápadně nadmuté břicho.
Ještě větší podezření vyvolá skutečnost, že králův pohřeb se koná už druhý den, tedy třetí den po jeho smrti. Proč? Co tím rychlým pochováním zemský správce sleduje? Navíc prý ranhojiči odmítají nebožtíka balzamovat. Z jakého důvodu? Prý se vyděsili králova zčernalého obličeje a jazyka, temných skvrn na jeho těle a také potemnělého bělma očí. Jejich péče o mrtvolu se proto omezuje jen na nalíčení tváří.

Samotný pohřební průvod je zkrácen o obvyklé zastávky v chrámech. Rakev s Ladislavovým tělem vezou z Králova dvora na Staré Město přes Karlův most a pak vzhůru přes Malou Stranu na Pražský hrad, kde je uložen v královské hrobce zřízené Karlem IV. pod kněžištěm katedrály sv. Víta. Jiří z Poděbrad nařizuje v době pohřbu střežit městské brány a také studně, což se obvykle dělo za morových epidemií. Nikterak však nebrání davům zvědavců, kteří si nechtějí nechat ujít jedinečnou podívanou na okázalý smuteční průvod.

Od hlízy morové?

Lékaři skutečně vydávají oficiální zprávu, že Ladislav Pohrobek zemřel na mor. Alespoň částečně tím vysvětlují, proč byla králova nemoc tak krátká a proč musel být brzy po smrti pohřben. Mimochodem, podobné bylo i zdůvodnění smrti husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, který prý také zemřel od „hlízy morové“. Příznaky se skutečně v obou případech v leckterém ohledu shodují. „Bratr Jan Žižka roznemohl se nemocí smrtedlnú od hlíz“, uvádí dobový letopisec. V případě Ladislava Pohrobka zase „vyvrhle se jemu dvě hlíze a on jich tajil pro hanbu dolejší“. Mohl to být skutečně v obou případech mor? A co to bylo za divné hlízy? Jednalo se snad o nějaké vředy či nádory?
K moru jako příčině Pohrobkovy smrti se později přiklonili také renomovaní historici Karel Urbánek a Josef Macek. Potíž je však v tom, že obávaná „černá smrt“, jak se moru ve středověku říkalo, zasahovala jako hromadná infekce, nikdy se nevyskytovalo jedno jediné izolované onemocnění. Hned došlo k více takovým případům. Nemocní často umírali po desítkách a stovkách v jednom dni. Ale ani v případě Žižkově, ani Pohrobkově nemáme v jejich bezprostředním okolí další zprávy o morovém úmrtí.

Jed v ředkvích a pivu?

Zato se velmi rychle po Ladislavově smrti vynořují pověsti, že byl otráven. Černé skvrny v obličeji mrtvého a nápadně rychlý pohřeb by tomu zdánlivě mohly nasvědčovat. Vždyť travičství je v té době celkem běžným prostředkem jak se s minimálním rizikem zbavit nepohodlných osob. Ale kým a proč by byl mladičký král otráven?
Kupodivu prvními, kdo si pustili v tomto směru pusu na špacír, byli Pohrobkovi lékaři, kteří po pohřbu urychleně opustili Prahu. Podle jejich verze měl královu smrt na svědomí sám Jiří z Poděbrad. Ladislavův osobní sekretář Jan Roth dokonce tvrdil, že panovníkovy bolesti se nedostavily už v neděli po křtu potomka Zdeňka ze Šternberka, ale až v pondělí večer, kdy pojedl ředkve a zapil je pivem. Podle něho měly obsahovat jed. Když nemocnému podávali jeho lékaři projímadla a pouštěli mu žilou, jednalo se o tehdy typický postup v případě otravy a nikoliv morového onemocnění. Ostatně kdyby byl král stižen morem, asi by se u jeho úmrtního lože nepohyboval Jiří z Poděbrad a řada dalších pánů. Spíše by od něho prchali z obavy z nákazy „morovým jedem“, v jehož rychlé působení a přeskakování na okolí se tehdy věřilo.

Podle jiných verzí měl Jiří z Poděbrad krále nikoliv otrávit, ale ve spánku udusit polštářem. Motiv jeho činu byl zřejmý. Chtěl prý se sám zmocnit trůnu, což se mu nakonec opravdu podařilo.

Byl Jiří z Poděbrad travičem?

Velmi horlivě rozšiřovali pomluvu o tom, že kališník Jiří z Poděbrad zabil krále Ladislava Pohrobka čeští katoličtí páni. Jeden z nich, Jan z Rožmberka, v latinsky psané rodové kronice doslova uvádí:
„Ve čtvrtek dne sv. Klimenta zahynul nejjasnější a nejlepší kníže pán, pan Ladislav, král český, byl otráven Jiříkem z Poděbrad, správcem téhož království. A týž nevěstčin syn (Rožmberk naznačoval, že Poděbradova matka nebyla známa a Viktorin z Kunštátu ho prý měl zplodit s jakousi poběhlicí) byl zvolen za krále českého městem pražským, Kostkou (kališnickým šlechticem Zdeňkem Kostkou z Postupic) a jinými jeho přívrženci. I jiní páni musili souhlasit, donuceni byvše , a měl na radnici při tom tři katy pohotově stojící…“

Podobně další katolický šlechtic, nejvyšší pražský purkrabí Zdeněk ze Šternberka ještě za života Jiřího z Poděbrad obvinil v listu jeho synovi panovníka z kralovraždy: „Otec tvúj pána našeho i svého dědičného krále Ladislava slavné paměti otráviti kázal proto, aby lstivě do království vešel.“

Pomsta za milostné odmítnutí?

S tímto dopisem však podivně kontrastuje skutečnost, že při oné památné volbě Poděbrada českým králem to byl právě Zdeněk ze Šternberka, který jako první poklekl před kališnickým zemským správcem a zvolal: „Ať pan správce je králem naším!“  Údajné otrávení Ladislava Pohrobka však není jedinou smrtí, u níž byla vina připisována Jiřímu z Poděbrad. Čeští katolíci ho obviňovali i z otrávení jeho protivníka stařičkého Menharta z Hradce, který zemřel v únoru 1449 krátce po té, co ho Jiří propustil z vězení na hradě Poděbrady, dále olomouckého biskupa Bohuslava ze Zvole a dokonce, což je naprosto absurdní, rodičů Ladislava Pohrobka, krále Albrechta a jeho manželky Alžběty. Ale stejně tak by mohli Jiřího obviňovat radikální husité, protože dva přední táborští kněží Mikuláš z Pelhřimova a Václav Koranda zemřeli v žalářích Poděbradových hradů.
Vedle Jiřího z Poděbrad upadl do podezření, že zosnoval otrávení mladičkého panovníka, i husitský arcibiskup Jan Rokycana. Prý chtěl zbavit kališnické Čechy nadmíru zbožného katolického krále.

Motiv k vraždě však měla mít i Jiřího manželka Johana z Rožmitálu, byť sama pocházející z katolické rodiny. Její pohnutky však byly zcela odlišné. Údajně se do krásného blonďatého královského mladíčka zamilovala, tlustý Poděbrad ji už zřejmě jako sexuální partner nezajímal. Když Ladislav lásku choti zemského správce neopětoval a dával přednost obyčejným nevěstkám, ze vzteku ho otrávila. Je zajímavé, že s touto pozoruhodnou hypotézou přišel zrovna florentský arcibiskup Antonio Pierozzi. Zřejmě se inspiroval biblickým příběhem Josefa a Putifarky.   

Otevření hrobu

Byl však Ladislav Pohrobek skutečně otráven? Pověsti tohoto druhu podpořilo i dvojí vyzdvižení panovníkova těla z královské hrobky v katedrále sv. Víta, a to v letech 1472 a 1589. Mrtvola krále, ačkoliv nebyla balzamována, vypadala pozoruhodně zachovale, jakoby byla mumifikována. A to by svědčilo pro otravu arzenikem, protože prvek arzén dokáže ničit mikroby podporující rozklad organických látek.
Pověsti kolem vyzdvižení Ladislavova těla je však třeba uvést na pravou míru. Poprvé, ve zmíněném roce 1472, totiž nechal jeho hrob otevřít vlády se ujímající český král Vladislav II. Jagellonský. Tímto gestem chtěl právě čelit pomluvám, že Pohrobek byl otráven Jiřím z Poděbrad. Jagellonec totiž nechtěl usednou na trůn kralovraha. O prohlídce Ladislavových ostatků byl tehdy sepsán protokol a nového krále tato prohlídka údajně zcela uspokojila. Mohla tehdy panovnická mrtvola vůbec přinést žádoucí odpověď? Asi těžko. Nicméně veřejnost byla ubezpečena, že Poděbrad svého předchůdce neotrávil.

Pozoruhodně zachovalé vlasy

Znovu byl Ladislavův hrob otevřen v roce 1589 v souvislosti s přenesením jeho pozůstatků do Rudolfem II. nově zřízené královské hrobky. Je zajímavé, že v té době jinak podivuhodně nerozpadlé tělo mělo stále ještě zachovalé husté zlatavé vlasy.
Nezůstalo přitom jen u těchto dvou prohlídek ostatků Ladislava Pohrobka. K dalším totiž docházelo poměrně pravidelně vždy při výměně nových rakví v letech 1630, 1741, 1804, 1825 a 1851. Konečně v roce 1928 si pozůstatky mladičkého krále prohlédl i významný český antropolog profesor Jindřich Mateigka, známý například zkoumáním kostí pravěkého člověka z Předmostí na Moravě. Své poznatky z prohlídky kostry Ladislava Pohrobka však ve své knize o českých panovnících popsal jen velmi stručně a příčinami jeho smrti se nezabýval.

Osudné návštěvy nevěstinců?

Moderní doba přinesla také nové teorie o Pohrobkově smrti, které vylučovaly jak otravu, tak mor. Německý toxikolog Louis Lewin přišel v roce 1920 s názorem, že král Ludvík zemřel na syfilis. Prý se nakazil při některé ze svých častých návštěv v nevěstincích. Své stanovisko podepřel informací, kterou přinesly už citované Staré letopisy české: „Vyvrhle se jemu dvě hlíze a on jich tajil pro dolejší hanbu.“ Může jít o popis tvrdého vředu na pohlavním orgánu, kterým se syfilis projevuje navenek? Potíž je však v tom, že Evropa v Pohrobkově době tuto chorobu neznala. Pravděpodobně ji sem zavlekli až v roce 1493 námořníci Kryštofa Kolumba ze své plavby na ostrovy v Karibském moři. 
S další zajímavou teorií se přihlásil známý český záhadolog, spisovatel a také lékař Ludvík Souček. Také on vycházel ve své úvaze ze skutečnosti, že Ladislav Pohrobek rád navštěvoval nevěstince a lázně. Při tehdejší zcela nedostatečné hygieně zde mohlo snadno dojít k bakteriální infekci. Souček proto spekuloval s otravou krve. V kronikách zmiňovaná horečka, prudké bolesti a nakonec mrtvolné skvrny včetně hlíz na genitáliích mohly být vyvolány sepsí, být jejími příznaky. Středověk samozřejmě neznal antibiotika a smrt pak byla zcela neodvratná. Součkova teorie nebyla zase až tak převratná. Sepsi, otravu krve, považoval za příčinu Pohrobkovy smrti už ve 20. letech 20. století lékař MUDr. Stanislav Petlach a své závěry tehdy publikoval v knize Čeští traviči.

Obětí salmonelózy?

Se zajímavým příspěvek do pranice badatelů přispěchal v knize Miroslava Ivanova Český pitaval aneb Kralovraždy profesor soudního lékařství MUDr. Jaromír Tesař. V rozhovoru s autorem totiž poukázal na to, že příznaky Ladislavovy choroby odpovídají také onemocnění salmonelózou. První projevy v neděli 20. listopadu navečer – „tehdy král jede z hradu a hlava ho zabolí“ – mohly být důsledkem počínající otravy bakteriemi  salmonely množícími se možná na paštikách podávaných po křtu novorozeného potomka Zdeňka ze Šternberka. Jenže salmonelóza bývá vždycky doprovázena průjmy a zvracením. Nic takového však kronikáři líčící poslední panovníkovy dny nezaznamenali. A jistě by to jejich pozornosti neuniklo.
Miroslav Ivanov byl však autorem nad jiné důvtipným. Ani by to nebyl on, kdyby své pátrání po příčinách skonu mladičkého krále neuzavřel nějakou ještě zajímavější hypotézou. A proto se zamyslel nad ředkví, kterou si Pohrobek oné kritické noci poručil. Zeptal se v této souvislosti profesora Tesaře na možnou záměnu obyčejné ředkvičky s nějakým jiným kořenem. Dotázaný lékař připomněl možnost její záměny za prudce jedovatý kořen oměje šalamounka. Tato hlíza totiž obsahuje smrtelně nebezpečný jed akonitin, jehož pouhé čtyři gramy mohou usmrtit člověka.

Leč zase je tu jisté ale… První příznaky královy choroby se totiž dostavily ještě před tím, než si poručil ředkvičky a pivo.

Senzační odhalení antropologa

Definitivní verdikt vynesl po 528 letech antropolog profesor MUDr. Emanuel Vlček. V roce 1985 zkoumal kosterní pozůstatky českého a uherského krále Ladislava Pohrobka a jejich snímky pořízené pomocí počítačové tomografie přinesly překvapující, ba přímo senzační zjištění. Dejme však slovo přímo profesoru Vlčkovi:
„Ladislav Pohrobek zemřel na jednu z forem leukémie. Šlo o zhoubnou  krevní chorobu bílé řady krvinek, kterou klinici označují jako hemoblastózu a patolog jako hemoblaston. Příznaky této nemoci bývají neurčité, takřka chřipkovité, jsou spojeny s celkovou slabostí a bolestmi v kostech. U pacienta dochází ke zduření uzlin a před smrtí mohou na těle vzniknout tak zvané petechie a podkožní hematomy, krevní výrony v podobě tmavých skvrn. A tyto skvrny nalezli ranhojiči na králově těle. Smrt nastává buď krvácením do mozku, nebo srdečním selháním… Choroba má rychlý průběh a může být, jak říkáme, němá, takže nemocný o ní do poslední chvíle nemá potuchy. Po ruce jsou nezvratné důkazy. Rentgenologicky je celá kostra v plochých a dlouhých kostech prostoupena zhoubnými ložisky, pronikajícími ze středu kostí na jejich povrch. Došlo k přestavbě kostní tkáně, jejímu prořídnutí a vzniku mnohočetných defektů…“

Po dlouhé době se tak podařilo objasnit jednu ze záhad českých dějin. Co víc, byla očištěna památka „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad.                                                 

Truchlivá smrt rytíře Lancelota

Předčasný skon Ladislava Pohrobka vstoupil i do světové literatury. V roce 1483, tedy 26 let po oné tragické události, napsal francouzský básník Filip de Commines truchlivou skladbu o smrti rytíře Lancelota. Zcela zjevně jim mínil krále Ladislava, kterého Uhři v maďarštině nazývali králem László. V de Comminesově příběhu je krásný Lancelot otráven  zhrzenou milenkou zvláštním způsobem. Důvtipná slečna natře jedem jednu stranu střenky nože, kterým pak přepůlí jablko. Otrávenou půlku plodu podá Lancelotovi. Důvodem k vraždě je jeho ohlášená svatba s princeznou Magdalenou, dcerou krále Karla VII. Také de Comminesův slavnější literární kolega a krajan, básník a tulák Francois Villon nám zanechal verš, jimž vzpomíná na Ladislava Pohrobka: „Kde Lancelot je, český král?“  

Byli také otráveni?

Travičství, podání jedu, patřívalo ve středověku k velmi oblíbeným způsobům, jak se zbavit nepohodlné osoby nebo dokonce panovníka. Z jedů se nejčastěji používal otrušík, odborně řečeno arzenik nebo oxid arzenitý. K usmrcení dospělého člověka stačí už pouhých 0,15 gramů této látky, ovšem odolní jedinci dokáží přežít i dvojnásobné dávky. A jaké jsou příznaky otravy? Zpravidla už půl hodiny po požití arzeniku  pociťuje postižený pálení v krku a žízeň, k čemuž se později přidruží bolesti žaludku, zvracení a průjem. Smrt nastává během dvaceti hodin. Vedle arzeniku mohli středověcí traviči používat i látky rostlinného původu, například atropin a hyosciamin, hojně se vyskytující v rulíku zlomocném. K zabití člověka postačuje už 0,1 gramu atropinu. Prvními příznaky otravy bývají rozšířené zorničky a bolesti hlavy, později se dostavuje zvracení, průjem a konečně smrt. Jedy je samozřejmě možné získat i z dalších rostlin jako třeba blínu, pelyňku či vraního oka.

Co zažil Otec vlasti

Vzhledem k tomu, že o moderní toxikologii neměl tehdy nikdo ani tušení, byla vražda jedem pro pachatele poměrně bezpečná, pokud ho ovšem nechytili přímo při činu. Takový případ zažil ve svém mládí za svého pobytu v Pavii v severní Itálii i Karel IV. a dal ho pak k lepšímu, když později sepisoval svůj vlastní životopis Vita Caroli:
„O velikonoční neděli, to je třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina a já, ochráněn boží milostí unikl jsem otrávení, protože velká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem  nechtěl jíst před mší. Když jsem pak přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci, zvláště ti, kteří před obědem něco pojedli. Já pak sedě za stolem nechtěl jsem jísti a všichni jsme byli zastrašeni. A jak jsem se rozhlížel, viděl jsem člověka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tvářil se němým. Pojav proti němu podezření, dal jsem ho zajmout. Ten po mnohém mučení třetího dne promluvil a přiznal se, že ob v kuchyni namíchal do jídel jed z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána…“

Václav IV. těsně unikl smrti

Traviči měli spadeno i na další Lucemburky. Také Karlův syn, český král Václav IV. se málem stal obětí jedu. V prosinci 1393 přijel do Prahy bavorský vévoda Fridrich. Václav ho tehdy pozval na hostinu, při níž jim kdosi přimíchal do pohárů s vínem pomalu působící jed. Český král se tehdy těžce roznemohl a několik dní zápasil s horečkou, ale přežil. Naproti tomu čtyřiapadesátiletý bavorský vévoda takové štěstí neměl. Na koni ještě dojel do Budějovic, kde ho však postihli prudké bolesti a ve strašných křečích zemřel. O motivech neznámého traviče se můžeme jen dohadovat. O lecčems napovídá skutečnost, že cílem Fridrichovy cesty byla Vídeň, kde chtěl přemluvit rakouského vévodu Albrechta III., aby se usmířil s českým panovníkem.

Ráno se neprobudili

Pravděpodobné otravě neunikl Václavův mladší bratr Jan Zhořelecký. Večer 29. února 1396 se zcela zdráv uložil ke spánku v klášteře Neuzelle v Lužici a druhý den se už neprobudil.
Podobná náhlá smrt potkala Václavova bratrance moravského markraběte Jošta Lucemburského. 18. ledna 1411, necelé tři měsíce po té, co byl zvolen římským králem, nečekaně zemřel ve svém zeměpanském hradě Špilberku v Brně. Historik František Palacký k tomu poznamenává:

„Pravilo se, že mu bylo podáno jedu v kaši, a nešťastník, kteréhož tím zločinem vinili, potom v Českém Brodě mučen i za živa čtvrcen jest u přítomnosti mnoha královských purkrabí a poslů z měst českých. Zprávy však určitější a podrobné o nenadálé oné smrti nezachovaly se potomstvu.“      

Jiří z Poděbrad na českém trůnu

Po smrti Ladislava Pohrobka se o uprázdněný český trůn ucházeli jedenáctiletý princ Karel z Valois, syn francouzského krále Karla VII., vévoda Vilém Saský a zemský správce Jiří z Poděbrad. Husitská většina v zemi jednoznačně stranila Jiřímu, kterému se navíc podařil jeden obratný tah. Propustil ze zajetí syna uherského zemského správce Jánose Hunyadyho Matyáše, řečeného Korvín. Chytře odhadl, že by se mohl stát v Uhrách králem a slíbil mu za manželku svoji teprve devítiletou dceru Kateřinu. Matyáš si skutečně v lednu 1458 nasadil svatoštěpánskou korunu a jako nový panovník se svému dobrodinci a budoucímu tchánovi vskutku královsky odvděčil. Daroval mu 60 000 zlatých, několik set volů a spousty sudů vína. Jiří tak měl dostatek hmotných argumentů pro svou ,,volební kampaň“.

Bouřlivá volba krále

Volební sněm se nakonec protáhl od 27. února do 2. března 1458. To už se před Staroměstskou radnicí, kde se zasedání konalo, shromažďoval početný dav Pražanů a skandoval Jiříkovo jméno. V této bouřlivé atmosféře nečekaně poklekl katolický předák Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, původně podporující kandidaturu francouzského prince, před Jiřího a zvolal: „Ať pan správce je králem naším!“ O volbě tím bylo rozhodnuto.
Ještě před svou korunovací složil Jiří z Poděbrad s manželkou Johanou tajnou přísahu, v níž se zavázal, že bude poslušným synem katolické církve a papeže. Příliš mu to nepomohlo. Sotvaže upevnil svoji pozici ve všech zemích Koruny české a 13. ledna 1460 ho ve Vratislavi jako poslední uznali za krále slezské stavy, přišla špatná zpráva z Říma. Papež Pius II. odmítl přijmout Jiříkovo poslušenství, dokud prý ve svých zemních nevymýtí kacířské bludy. Český král se však nezalekl a v srpnu 1462 na zemském sněmu prohlásil: „Ať papež ví, že já svou víru za království neprodám. Já teď, manželka má i děti moje pro tu krev velebnou království i hrdel hotovi jsme složiti!“ To byla odpověď hodná skutečně statečného panovníka.

Projekt mírové unie

Zároveň se však obratný Jiřík snažil upevnit svoje křehké postavení na mezinárodní scéně. V témže roce, kdy tak srdnatě odpověděl Piovi II., vojensky vypomohl císaři Fridrichovi III., kterého ve Vídni oblehl jeho vlastní bratr Albrecht, a získal si tím jeho přízeň, dvacet tisíc zlatých a knížecí tituly pro své syny. Krátce před tím uzavřel spojeneckou smlouvy s polským králem Kazimírem IV. O rok později vystoupil s projektem mírové unie, počítajícím s vytvořením společných branných sil křesťanských panovníků proti muslimským Turkům. Chtěl tak odvrátit riziko křížové výpravy proti vlastní zemi a zaměřit vojenské úsilí evropských vládců na ohrožený Balkán.
Skutečným autorem tohoto projektu, který bývá v moderní době vydáván za jakýsi předobraz Organizace spojených národů či Evropské unie, byl obratný právník, diplomat a Jiříkův rádce Antonio Marini z Grenoblu. Poděbrad doufal, že pro tento projekt získá podporu polského, uherského a především francouzského krále, který byl znám svými spory s papežem. Dokonce mu nabídl předsednictví uvažovaného spolku evropských panovníků. Opatrný francouzský král Ludvík XI. se však nechtěl příliš paktovat s českým kacířem. Zvlášť, když Pius II. v červnu 1464 povolal Poděbrada před církevní soud. Jiří se však nevzdal a po neúspěchu svého první poselství ve Francii vypravil na cestu po Evropě novou delegaci, kterou vedl jeho švagr Lev z Rožmitálu. České poselstvo postupně navštívilo panovnické dvory v Německu, Flandrech. Anglii, Francii, Španělsku a Portugalsku a snažilo se získat podporu pro zmíněný projekt spolku evropských vládců, nepřímo namířený proti papežské kurii.

Válka s Matyášem Korvínem

Jenže, jak se ukázalo, tato diplomatická iniciativa nebyla Jiřímu příliš mnoho platná. Zvlášť když mu začínaly narůstat problémy doma a  z  iniciativy Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, toho, který ho před časem provolal králem, se v listopadu 1465 zformovala katolická Jednota zelenohorská.  Jen o rok později nový papež Pavel II. uvalil na Jiřího klatbu a vyhlásil křížovou výpravu proti českým kacířům.
Zatímco domácí situaci se králi podařilo dílem vojensky, dílem jednáním opět uklidnit, postavil se do čela křížové výpravy do Čech jeho bývalý zeť uherský král Matyáš Korvín. Po předčasné smrti manželky Kateřiny ho už k Jiřímu nevázaly žádné příbuzenské vztahy. V květnu 1468 vpadlo uherské vojsko na Moravu, dobylo Třebíč a oblehlo brněnský Špilberk a klášter Hradiště u Olomouce. Jejich posádky se po několika měsících vzdali.

Vítězství u Vilémova

V únoru následujícího roku vytáhli Uhři na Kutnou Horu, stříbrnou pokladnici Čech. Na česko-moravském pomezí u Vilémova se však dostali do obklíčení české armády vedené samotným Jiřím z Poděbrad a Matyáš Korvín padl do zajetí. Na osobní schůzce oba panovníci uzavřeli příměří a Matyáš slíbil, že zanechá nepřátelství vůči Jiříkovi a zprostředkuje mu dohodu s papežem. Jakmile  byl však propuštěn, na své sliby zapomněl a dokonce se 3. května 1469 v Olomouci nechal odbojným katolickým panstvem zvolit českým králem.
Za těchto okolností svolal Jiří zemský sněm, na němž se zřekl práva nástupnictví pro své syny a navrhl, aby po jeho smrti usedl na trůn syn polského krále Kazimíra, Vladislav Jagellonský. Jeho návrh měl ještě dodatek. Polský princ si měl totiž vzít za ženu Jiříkovu třináctiletou dceru Ludmilu. K tomuto sňatku však nikdy nedošlo.

Smrt před cílem

V červenci 1468 vypukla česko-uherská válka nanovo. Matyáš oblehl Uherské Hradiště a dokonce zajal Jiřího syna Viktorina, který spěchal obleženému městu na pomoc. Proti Poděbradovi vystoupila i Jednota zelenohorská a také slezské stavy podnícené papežskou kurií. Ale zatímco král vytáhl do Slezska, kde se v ohrožení ocitla jeho soukromá panství, Matyáš Korvín využil jeho dočasné nepřítomnosti a vpadl do nechráněných Čech. Naštěstí dost rozhodnosti projevila energická královna Johana. Okamžitě svolala zemskou hotovost  a u Kolína a Kutné Hory uherský vpád zastavila. Matyáš musel ustoupit až ke Znojmu a nakonec křížového tažení zanechal, protože jižní hranice Uher mezitím napadli Turci.
Zdálo se, že bezprostřední nebezpečí už Českému království nehrozí. Zvlášť když počátkem roku 1471 poselství saských vévodů předalo papežské kurii návrhy na kompromisní řešení sporu mezi katolíky a kališníky a také čeští páni už neměli chuť do dalších válečných dobrodružství. Jenže takřka na pokraji mírového uzavření všech konfliktů 22. března 1471 král Jiří z Poděbrad, jediný český panovník, který vzešel z řad domácí šlechty, v necelých jednapadesáti letech zemřel. Příčinou smrti byla těžká choroba jater a ledvin a také vodnatelnost. Pro svou tloušťku se už ani nemohl pohybovat, jen seděl v masivním křesle u stolu a vyřizoval státní písemnosti.        

Více se dozvíte:

J. Bauer: Podivné konce českých panovníků, Třebíč 2001
J. Bauer: Vládci českých zemí. Historie panovnického trůnu Čech a Moravy, Praha 2004

J. Čechura, M. Hlavačka, J. Mikulec: Muži a milenci českých královen, Praha 1994
M. Ivanov: Český pitaval aneb Kralovraždy, Praha 1976

L. Souček: Otazníky nad hroby, Praha 1981
P. Toufar: Záhady české minulosti, Třebíč 2002

E. Vlček: Jak zemřeli, Praha 1993

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Vikingové? Středověcí manekýni!

Vikingové? Středověcí manekýni!

Představa, že byli Vikingové zapáchající, špinaví a zarostlí zabijáci bez...
Zemřel slavný Malarkey z “Bratrstva neohrožených”

Zemřel slavný Malarkey z...

Ve věku 96 let zemřel příslušník americké jednotky Easy Company z 2....
Výzkumníci nalezli ponorku z první světové války

Výzkumníci nalezli ponorku z první...

Severní moře u belgického pobřeží skrývalo přes 100 let ve svých hlubinách...
Hřbitov lodí nalezen v Černém moři

Hřbitov lodí nalezen v Černém moři

V Černém moři se uskutečnil projekt Black Sea MAP, jehož autorem byla...
Odkud se bere antisemitismus aneb po stopách podvodných protokolů

Odkud se bere antisemitismus aneb...

Slovo má velkou sílu. A když si jej do služeb najme lež, jeho moc se mnohdy...
Tajuplný Teotihuacán – mezi Sluncem a Měsícem

Tajuplný Teotihuacán – mezi...

Teotihuacán byl ve své době nejvýznamnějším náboženským centrem Střední...
Navštívili jsme výstavu Fenomén Masaryk

Navštívili jsme výstavu Fenomén...

Včera tomu bylo přesně 80 let, co zemřel první československý prezident Tomáš...
Bitva o Passchendaele přinesla novou vyčkávací taktiku

Bitva o Passchendaele přinesla...

Na konci léta roku 1917 proběhl u belgických Yper jeden z největších masakrů I....
Příběh lidského jazyka aneb kde se vzal dar verbální komunikace

Příběh lidského jazyka aneb kde se...

Zpupní Babylóňané se rozhodli, že postaví obrovskou věž, jejíž vrchol...
V Egyptě byly objeveny 2000 let staré hrobky

V Egyptě byly objeveny 2000 let...

Archeologové objevili na jihu Egypta tři hroby, jejichž stáří...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Sodíkové baterie: Budoucnost energie?

Sodíkové baterie: Budoucnost...

Shromažďování energie je v současnosti jedno z největších vědeckých témat. Klíčové...
Proč Stalina pohřbili tajně u zdi? Odpověď vás překvapí!

Proč Stalina pohřbili tajně u zdi?...

I dnes se najde v Rusku spousta lidí, kteří vám budou tvrdit, že Stalin...
Strašliví naguálové: Dovedli se indiánští šamani proměňovat v jaguáry?

Strašliví naguálové: Dovedli se...

Španěl následuje domorodého průvodce. Potomek Aztéků mu slíbil ukázat cestu ke...
Objevené bohatství: Nejznámější zlaté poklady všech dob

Objevené bohatství: Nejznámější...

Potopené lodě, zakopané truhly nebo hroby plné cenných...
Historie příborů: V 11. století mluví církev o vidličce jako o ďáblově nástroji!

Historie příborů: V 11. století mluví...

Podle odhadu odborníků používá svatou trojici lžička–vidlička–nůž denně asi...
Děsivé jihlavské popraviště: Bloudí zde duchové odsouzených?

Děsivé jihlavské popraviště:...

Na okraji Jihlavy se nachází kopec přezdívaný Krkavčí vrch. Jihlavané toto místo...
Fascinující zvířata: Proč se pandy naučily žrát bambus?

Fascinující zvířata: Proč se pandy...

Bambus tvoří 99 % jídelníčku pandy velké, přesto však není zažívání tohoto velkého...
Civilizační nemoci: Proč jsme proti nim bezradní?

Civilizační nemoci: Proč jsme...

Rakovina, cukrovka nebo obezita. To je jen malý výčet nemocí, kterými...
Příběh prvního anglického mafiána: Potopí ho až obyčejná krajka!

Příběh prvního anglického mafiána:...

Stal se prvním, komu se podařilo jako prvnímu ovládnout takřka celé...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.