Trpké osudy nositelů Nobelových cen

Deset protagonistů Nobelových cen z jejich dlouhé řady, to je deset zvláštních životních příběhů, které se mohou zdát stejně tak impozantní, jako neuvěřitelné.Deset protagonistů Nobelových cen z jejich dlouhé řady, to je deset zvláštních životních příběhů, které se mohou zdát stejně tak impozantní, jako neuvěřitelné.

Smutek první ženy

Maria Salomea Sklodowská (1867 – 1934)
Do této mozaiky zvláštního určitě právem náleží vůbec první žena, která je poctěna Nobelovou cenu. Je rovněž první ženou, které je udělen titul řádné profesorky pařížské univerzity, světoznámé Sorbonny. A samotnou Nobelovu cenu jí udělují dokonce dvakrát. Slavná francouzská badatelka, původním jménem Maria Salomea Sklodowská, narozená 7. listopadu 1867 ve Varšavě v rodině Wladyslava Sklodowského, profesora matematiky a fyziky na gymnáziu. Sklodowská je nesporně mimořádně velkým talentem v přírodních vědách. Na jaře 1889 uvítá s velkou radostí pozvání sestry Bronislawy, aby žila s její rodinou v Paříži a studovala na Sorbonně. Nejvíce ze všeho si Marie váží filozofického kréda, které jí sorbonnští učitelé systematicky vštěpují. Je to především bezmezná láska k vědění, k moudrosti, a hlavně důvěra v lidi nikoli kvůli autoritě jejich postavení, nýbrž kvůli jejich osobním kvalitám. Do svého deníku si tehdy ještě jako studentka zapsala památná slova jednoho z profesorů, jenž jí překvapí svým výrokem:

„Nevěřte tomu, co vás lidé učí, a zejména ne tomu, co vám přednáším já.“
Marie pochopí, že jde o silnou nadsázku a že dotyčný pedagog má na mysli ponaučení, že o všem nutno pochybovat a všechno ověřovat, protože i sebevzdělanější člověk je omylný a vše, co říká, podléhá proměnám v čase i prostoru, zatímco vědeckou pravdu je nutno denně objevovat.

Setkání dvou géniů

Jednoho dne se Marie seznamuje s velice nadaným fyzikem a chemikem v jedné osobě, který se zanedlouho stává profesorem na Sorbonně a členem Francouzské Akademie věd. Jmenuje se Pierre Curie a je o osm let starší. Vedle společné výzkumné práce začnou první společné výlety na kolech, první projevy osobních sympatií, které přerostou ve vzájemné zalíbení a lásku. A pak přichází jejich svatební den, kterým se stává 26. červenec 1895.
Přichází 17. únor 1898. Paní Marii se dostává do rukou vzorek těžkého minerálu černého zabarvení, o kterém ví, že se jmenuje smolinec a že se těží v místě zvaném Jáchymov, kdesi v západních Čechách. Když jej uloží do kondenzační komory, zjistí překvapující věc. Záření, které tento nerost začne vyvíjet, má mnohonásobně větší intenzitu, než samotný uran. Po usilovné badatelské práci manželé Curieovi uveřejňují 18. července 1898 převratnou vědeckou zprávu nazvanou “O nové radio-aktivní substanci obsažené ve smolinci”. Tak se na svět dostane informace o radioaktivitě s tím, že i příslušné látky jsou od této chvíle označovány za radioaktivní.

Tři Nobelovky v jedné rodině

K nesmírné radosti obou již “postarších” rodičů (Marii je tehdy 30 a Pierrovi 39) se jim ještě v roce 1897 narodí dcera Irene. Je to stejná Irene, která se svým manželem Fréderikem Joliotem dostává v roce 1935 také Nobelovu cenu za fyziku a sice za objev umělé radioaktivity.
Ale samozřejmě ještě mnoho let předtím – přesněji řečeno roku 1903 – jsou stejnou cenou nejdříve vyznamenáni její rodiče (spolu s Antoinem Becquerelem) za výzkum radioaktivního záření. A aby se to nepletlo, tak paní Marie dostává Nobelovu cenu ještě jednou. Tentokrát za chemii. To už se píše rok 1911 a je to za její objev chemických prvků radia a polonia a sloučenin radia.

Proměnlivost zásahů štěstěny do lidských osudů pocítí Marie Curieová vskutku v hojné míře. Jestliže se na ní štěstí opět usměje, když se jí 6. prosince 1905 narodí druhá dcera, které dají jméno Eve Denise, pak o několik měsíců později se přižene strašlivá a především zcela nečekaná smršť. Stane se to 19. dubna 1906.

Smrt pod koly vozu

Pierre se onoho dne vrací po obědě s přáteli v Latinské čtvrti do ústavu a jako obvykle kráčí svižným krokem, ale ponořen do vlastních myšlenek. Zrovna se strhne velký liják a tak si rozevírá velký deštník, který ho sice uchrání od deště, ale zakryje mu výhled. Když přechází rušnou ulici Dauphine u mostu Neuf, tak se ze shluku automobilů, tramvají, bicyklů a chodců náhle vyřítí plně naložený koňský povoz s vojenským materiálem. Vozka se vyleká tramvaje, strhne koně, ale zachytí Pierra tak nešťastně, že spadne přímo pod kolo, které mu rozdrtí lebku. Na místě skoná.
Paní Marie se pak svěřuje svému deníku:

“Vstupuji do pokoje. Kdosi říká: ´Je mrtev.´ Jak tomu rozumět? Pierre je mrtev, on – jehož jsem ještě ráno viděla spokojeně odcházet, on – jehož jsem večer chtěla vzít do náruče, on –- kterého teď spatřím už jen neživého a to na věčnost. Pořád si budu opakovat tvé jméno a vždy si budu říkat ´Pierre, Pierre, Pierre, můj Pierre´, i když ho to nevrátí, neboť odešel navždy, aniž mi něco zanechal, kromě samoty a zoufalství.”
První žena poctěná Nobelovou cenou umírá 4. července 1934 ve věku 67 let. Praha ji i jejího manžele ctí také tím, že po nich pojmenuje jedno hezké náměstí na nábřeží Vltavy.

Rodačka z Prahy

Berta Kinská-Suttnerová (1843 -1914)
Místem narození světoznámé vídeňské spisovatelky a organizátorky mírových kongresů, která pochází ze starého českého rodu Kinských a je jako vůbec první žena poctěna Nobelovou cenou míru, je Praha. Z Archivu hlavního města Prahy se lze dovědět, že Berta Kinská-Suttnerová světlo světa poprvé spatří v domě na rohu ulic Vodičkovy a V Jámě. Tehdy, 9. června 1843, má číslo 697 a říká se mu u U deseti panen. Dětství prožívá v Praze a posléze v Brně. Zpočátku obdivuje vojenské přehlídky s rozevlátými prapory, lesk uniforem a rázné tóny vojenských kapel. Od soukromých profesorů se naučí nejen dobře francouzsky, anglicky a italsky, ale posbírá vědomosti z celé řady oblastí. Jako inteligentní a talentovaná dívka tak může vstoupit do života několika dveřmi. I když je velmi pracovitá, přesto zpočátku sama neví, na kterou kliku sáhnout. Jistý čas podléhá vlivu matky, která z ní chce mít operní pěvkyni. Ve třinácti letech se s matkou odstěhuje do Vídně. Nejdříve zkouší štěstí ve zpěvu, jak si to vroucně přeje matka, ale první veřejná zkouška skončí fiaskem. V rozhodujícím okamžiku jí selže hlas.

Láska jí umírá za mořem

Ale horší je, že ji pronásleduje smůla. V německých lázních Badenu, kam doprovází matku, se seznámí s princem Adolfem Wittgensteinem z Berlína, jenž se profesionálně věnuje opernímu zpěvu. Ten však musí po zasnoubení odplout do New Yorku, neboť získává angažmá do tamní Metropolitní opery. S Bertou se dohodnou, že jakmile se v New Yorku patřičně “aklimatizuje” a zařídí byt, ihned jí pošle lodní lístek s tím, že v tomto největším americkém městě uzavřou sňatek. Leč, nikdy k tomu nedojde. Wittgenstein dostává v polovině Atlantského oceánu infarkt a na palubě lodi umírá.

Dynamitem k míru

O paní Bertě je známo, že jistý čas pracuje jako sekretářka Alfreda Nobela v Paříži. Údajně ji tajně miluje, ona to prý neopětuje, ale má Nobela ráda. Ale je to ona, kdo na něho vyvíjí obrovský tlak, aby se jako velice zámožný muž a vynálezce výbušnin podílel na jejích mírových kongresech.
Nobel překvapuje paní Bertu, když za ní přijíždí na mírový kongres v Curychu. Berta, v té době již provdaná za Artura Suttnera, to využívá a opět ho přemlouvá, aby podpořil mírovou myšlenku. Ale průmyslník ji pak ve svém dopise odmítne:

“Moje továrny na dynamit zřejmě ukončí války dříve než všechny ty vaše kongresy. Ten den, kdy dva armádní sbory budou schopné zničit jeden druhého během sekundy, se všechny civilizované národy s hrůzou odvrátí od války a rozpustí své armády”.

Stála u zrodu Nobelovy ceny

Teprve na sklonku svého života Nobel mění stanovisko, se kterým se svěřuje i paní Bertě. V tomto dopise, který Nobel píše 7.ledna 1893, mimo jiné stojí:
“Rád bych přidělil část svého majetku k založení ceny, která by byla udělována tomu nebo té, kteří učinili nejvíce k naplnění idejí všeobecného míru v Evropě.”

Aniž si to Berta může při čtení tohoto dopisu vůbec uvědomit ve všech důsledcích, je vlastně prvním člověkem, kterému Nobel naznačuje, že hodlá založit jakýsi fond pro mírovou cenu. Jistě je příjemně překvapená a velmi šťastná. Vždyť právě dík jejímu vytrvalému a systematickému úsilí i ona má díl zásluhy na tom, že Nobel začíná měnit své dřívější zabetonované postoje k otázkám odvrácení války a rozvoje mírového hnutí, které ona představuje.

Přichází šťastná zpráva

Ale ani v dalších letech nemá paní Berta příliš štěstí. Vydává sice úspěšnou knihu “Die Waffen Nieder”, která je přeložena do osmi jazyků, ale již 10. prosince 1896 prožívá velký smutek nad zprávou, že umírá Nobel. A po šesti letech – na měsíc a den – 10.prosince 1902 postihne Bertu nejtěžší pohroma. Zemře její manžel  Artur.
V roce 1905 má paní Berta dlouhé přednáškové turné po německých a švýcarských městech. Při krátkém pobytu ve Wiesbadenu sedí v restauraci, když jí hotelový poslíček přináší telegram. Potíž je v tom, že se nachází ve finančních potížích. Doslova obrací každý fenik, každý pětník. Telegram je adresován na berlínskou adresu, kde už se vzhledem ke šňůře přednášek několik dní nenachází. Proto za ní telegram putuje podle toho, jak si důslední němečtí poštovní úředníci vždy s určitým

zpožděním dokáží zjistit její momentální místo pobytu. Není tedy divu, že to něco stojí. A poslíček  ve Wiesbadenu si účtuje celé 3 marky. Berta odmítne telegram přijmout a posílá chlapce pryč. Ale po chvíli si to rozmyslí, zřejmě v obavě z ostudy, protože ji v hotelu všichni znají. Zavolá poslíčka a s těžkým srdcem zaplatí požadovaný obnos. Pak otevře telegram a s úžasem čte:
„Ctihodná madam! Je pro mne velkým potěšením oznámit Vám, že na dnešním  zasedání Nobelova komitétu bylo rozhodnuto udělit Vám  Nobelovu cenu míru pro rok 1905. Loveland, ministr zahraničních věcí.“

Do osudu zasahuje Titanic

Paní Berta je samozřejmě šťastná, ale ani poté se jí nevyhýbají těžké okamžiky. Jeden z nejhorších přichází v květnu 1912. Po odchodu manžela a Nobela považuje paní Berta za svého snad jediného opravdového přítele Williama Steada z anglické mírové organizace. Avšak život tohoto skvělého muže, džentlmena každým coulem, končí tragicky. Je totiž mezi pasažéry Titaniku. Když se o tom Berta dozvídá, poprvé po dlouhé době opět pláče.
“Báječný Steade”, šeptá svoji vlastní modlitbu. “Co všechno vám nedlužíme, můj ubohý, milý příteli. Sestoupil jste do vln, abyste mohl vystoupit k Něčemu vyššímu, abyste potvrdil, že to, co se stalo, ospravedlňuje i naší morální touhu po věčném míru, po dobré vůli mezi lidmi”.

Na jaře 1914 se prudce zhorší mezinárodní situace. Zhorší se i zdravotní stav paní Berty. Začne ztrácet na váze. Viditelně jí ubývá sil. Avšak nechce se vzdát. Stále bojuje. Proti válce. O svůj život. Umírá 20. června 1914 ve Vídni, ve věku 71 let..

Kvůli němu Hitler zakazuje Nobelovu cenu Němcům

Carl von Ossietzky (1889 – 1938)

Carl von Ossietzky, narozen 3. října 1889 v Hamburku, je synem bývalého důstojníka německé císařské armády z poněmčené větve římsko-katolické polské rodiny používající rodové jméno Osiecki. Mladý Carl v roce 1912 vstupuje do Deutsche Friedensgesellschaft D.F.G. (Německá mírová společnost), ale vzápětí je odveden do armády a v jejích řadách rovněž prožívá první světovou válku. Zkušenosti z fronty ho jen utvrzují v jeho protiválečných postojích. V roce 1920 odchází do Berlína, kde se stává tajemníkem D.F.G. Pevně přesvědčen, že – jak sám říká  – “nic není pro mír a demokracii tak devastující, jako všemohoucnost generálů”, pomáhá roku 1922 zakládat organizaci nazvanou Nie Wieder Krieg (Už nikdy válku).

Varuje před nacismem

Když se v lednu 1933 dostává k moci Adolf Hitler a Ossietzky odmítne rady přátel, aby ze země uprchl, jeho osud je definitivně zpečetěn. Ke střetu s novými úřady dochází již 3.února 1933, když má vystoupit na půdě Německé ligy pro lidská práva s přednáškou na téma Kulturní barbarství. Přichází totiž policejní zákaz celého pořadu s odůvodněním, že “by se lidé odlišného názoru mohli cítit uraženi.” Ossietzky se však nevzdává. Vystupuje 26.února 1933 v uzavřeném okruhu německých autorů, před nimiž hovoří o tom, že úkolem dne je vytvoření jednotné fronty proti nacismu. Leč, je pozdě. Jak na vytváření takové fronty, tak i pro samotného přednášejícího. Vždyť za dva dny již hoří budova Říšského sněmu a hned ve stejné noci si pro Ossietzkyho přichází gestapo. Je uvězněn v koncentračním táboře, nejdříve v Sonnenburgu a posléze v Papenburgu-Esterwegenu.

Nobelova cena pro vězně

Ze světa přicházejí protesty, ale Berlín je hluchý. V roce 1934 se poprvé objevuje myšlenka, že by právě Ossietzky mohl být vážným kandidátem na Nobelovu cenu míru. Celá věc se ovšem zkomplikuje, protože dva členové norského Nobelova výboru jsou zároveň vysokými vládními činiteli. Halvdan Koht zastává funkci ministra zahraničí a Johan Ludwig Mowinckel je dokonce předsedou vlády. To tedy zavdává příčinu ke vzniku věru podivuhodné situace. Nad zdravým rozumem a samotným odkazem Alfreda Nobela jako by na chvíli převážily obavy z diplomatických komplikací, že by si to v Berlíně mohli vykládat jako zjevnou demonstraci proti nacistickému režimu. Proto musí nejdříve oba členové vlády z Nobelova výboru vystoupit, aby se pak mohlo přistoupit k vlastní proceduře schvalování. Konečné rozhodnutí o udělení Nobelovy ceny za mír Carlu von Ossietzkyho padne v Oslu dne 23.listopadu 1936 a to se zpětnou platností za rok 1935.
V té době se Ossietzky již nachází ve vězeňské nemocnici v Berlíně, kam je v květnu 1936 převezen, když vychází najevo, že trpí tuberkulózou. Ačkoliv ho pak předají do péče veřejné nemocnice, zůstává stále pod dohledem. K zuřivosti nacistů se tehdy ve všech světových novinách objevují slova, která pronáší předseda Nobelova výboru, profesor Fredrik Stang: “Symbol může mít svoji hodnotu, ale Ossietzky není jen symbol. Je něčím zcela odlišným a něčím větším. Je činem, je mužem.”

Přichází i o peníze

Hitlerova odpověď má podobu hysterického výlevu, který pak vyústí v jeho zvláštním dekretu z 30. ledna 1937. Podle něho je s okamžitou platností všem Němcům zakázáno přebírat Nobelovu cenu. Ossietzky, jenž se stále nachází ve “vězenské péči”, se samozřejmě nemůže zúčastnit slavnostního ceremoniálu v Oslo a tak je zastupován jedním berlínským advokátem. Ten se ovšem vyznamená i tím, že finanční odměnu spojenou s cenou zpronevěří.
Carl von Ossietzky, vyčerpán těžkou chorobou a následky věznění, zemře 4.května 1938 ve věku pouhých 49 let.

Nejlepší na světě

Ernest Hemingway (1899 – 1961)
Vynikající americký spisovatel Ernest Hemingway, se narodí 21. července 1899 v parkové čtvrti na předměstí Chicaga, které nese název Oak Park. Otec, Clarence Hemingway, praktický lékař, spáchá v roce 1928 sebevraždu, zatímco matka, Grace Hallová, je bývalou operní pěvkyní, která se kvůli manželství vzdává své umělecké dráhy. Ernest, nejstarší syn a druhý z jejich šesti dětí, se již záhy ve škole projevuje jako nadaný literát.

V povídkách a románech – zejména Sbohem, armádo a Komu zvoní hrana – zachycuje svět jeho doby, poznamenané válkami a bojem proti fašismu. Konečným výrazem jeho víry v člověka je ovšem novela Stařec a moře. Sevřeným, úsečným stylem a stoickým postojem výrazně ovlivňuje nejen americkou, ale celou světovou literaturu. U nás jsou známé i jeho vzpomínky na 20.léta dvacátého století Pohyblivý svátek.

Alkohol a deprese

Avšak lidský konec velkého spisovatele není žádnou procházkou růžovým sadem. Hemingway trpí depresemi a vážnými mentálními poruchami. Není pochyb, že “své” vykonává i alkohol. V roce 1960 je Hemingway hospitalizován v jedné z nejlepších amerických nemocnic, na klinice Mayo v Rochestru ve státě Minnesota. Když ho asi po roce propustí, tak se má před nejbližšími vyjádřit, že již nikdy nevezme pero do ruky. Svůj slib splní. Žel, do ruky bere jiný nástroj. Dvouhlavňovou brokovnici. Přiloží ji k čelu a stiskne spoušť. Dojde k tomu mezi jeho zamilovanými kopci u Ketchumu, ve státě Idaho. Na kalendáři stojí 2. července 1961 a Hemingwayovi je 62 let. Vynikající americký literární kritik, Edmund Wilson, o Hemingwayově konci tehdy píše:
“Bylo to jako by se náhle a strašlivým způsobem zřítil celý jeden kus mé generace.”

Hemingway nesporně vyniká uměleckou poctivostí, s jakou dovede spustit sondu do nitra duše svých hrdinů postavených do takových mezních situací, aby za drsnou kulisou jejich povah vždy vynikl člověk moudrý a čestný. Je to styl, který sice připomíná úsečnost telegrafu bez zbytečných slovesných ozdob, ale pod jehož tečkami a čárkami se třpytí nejvzácnější perly plné citů. Tedy způsob psaní, který svého času americký básník Ezra Pound nikoliv neprávem označil za “nejlepší na světě.”

Nobelova cena poprvé odmítnuta

Boris Leonidovič Pasternak (1890 – 1960)
“Vzhledem k chápání, kterého se tomuto vyznamenání dostává ve společnosti, ve které žiji, jsem nucen vzdát se nezasloužené ceny, která mi byla udělena. Nepovažujte za urážku mé dobrovolné odmítnutí.”

Tak zní telegram z 29. října 1958, ve kterém laureát Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1958 sděluje Švédské akademii, že se udělené pocty dobrovolně vzdává.
Je to vůbec poprvé za celou historii udílení tohoto vyznamenání, kdy se některý z kandidátů na poslední chvíli odmítavě vyjadřuje k jejímu udělení.

Odesilatelem telegramu je Boris Leonidovič Pasternak (narozen 10.února 1890), vynikající ruský spisovatel a překladatel Shakespeara, Goetha, Verlaina a gruzínských básníků. Vysoce intelektuální prostředí židovské rodiny formuje jeho budoucí život již od prvních krůčků. Otec Leonid je profesorem moskevské školy výtvarného umění a architektury, matka, Roza Kaufmanová, velmi dobrou klavíristkou. Mezi hosty v jejich domě nechybějí takoví velikáni umění jako Sergej Rachmaninov, Alexandr Skrjabin, nebo Rainer Maria Rilke. Někdy dokonce přichází i Lev Nikolajevič Tolstoj. Když Boris Pasternak po letech vzpomíná právě na tohoto muže, tak píše, že “obraz jeho osobnosti mě doprovázel po celý život.”

Slavný Doktor Živago

V roce 1955 dokončuje Boris Pasternak román, kterému dává název Doktor Živago. Jeho hrdina, lékař a básník Jurij Andrejevič Živago, je zde vylíčen od svého dětství na pomezí 19. a 20. století, přes první světovou válku, obě ruské revoluce roku 1917 a následné období občanské války až do stalinské éry. Je to muž plný vášní, uměleckého temperamentu i střízlivého pohledu filozofa. Jeho protipólem je člověk, který se vydává za revolucionáře, ale jde jen o poslušného a před jakoukoli vrchností se vždy klanícího doktrináře. Uprostřed velkých společenských pohybů nachází Živago idylický mír v náručí milované Lary, která trpí komplexem bývalé milenky zkorumpovaného obchodníka a manželky fanatického revolucionáře. Svými lyrickými a epickými hodnotami a důrazem na kvality ducha tváří v tvář jejich vážnému ohrožení představuje román Doktor Živago paralelu k Tolstého dílu Vojna a mír.

Uznání jen v cizině

Jakmile Pasternak román dopíše, nastanou potíže. Nikdo mu jej nechce vzít. A tak se obrátí do světa. Poprvé ji vydává v roce 1957 nakladatelský dům Fetrinelli v italském Miláně. O rok později již vychází v 18 jazycích, včetně amerického vydání, které se nakonec stalo předlohou ke stejnojmennému filmu britského režiséra Davida Leana v hlavní roli s Omarem Sherifem.
Na podzim 1958, přesněji řečeno 23.října, rozhodne Švédská akademie, že právě Borisi Pasternakovi udělí pro tento rok Nobelovu cenu za literaturu. Štastný Pasternak zpočátku nevěří svým smyslům. I to je důvod, proč 25.října 1958 posílá do Stockholmu telegram tohoto znění: “Nesmírně vděčný, dojatý, hrdý, překvapený, v rozpacích.”

Hon na spisovatele

To se dovědí tehdejší sovětští mocipáni, které Pasternak tak barvitě líčí ve svém románu, a začne dělostřelecká příprava, které nešťastný autor nemůže čelit. Zejména moskevská Pravda a Litěraturnaja Gazeta pálí z nejtěžších kalibrů. A tak se spisovatel o sobě dočte, že je “škodolibý šosák”, “liberál”, “Jidáš” a “cizí skvrna na naší socialistické zemi.” V literárním časopise Novyj mir jdou ještě dál, když v redakčním úvodníku ocejchují Doktora Živaga jako “nepřátelský politický čin proti naší vlasti s cílem vystupňování studené války”. Pak přichází 27. říjen a s ním i zasedání Svazu sovětských spisovatelů, které Borise Pasternaka vylučuje ze svých řad. Na plenárním zasedání ústředního výboru Komsomolu konaném za největší mediální pozornosti 29. října je vysloven požadavek, aby Pasternak emigroval.
A tak není divu, že ještě téhož dne laureát Nobelovy ceny odesílá do Stockholmu druhý telegram, že se ceny dobrovolně vzdává. Pak píše ještě jeden dopis. Jeho adresátem je nejvyšší činitel N.S.Chruščov. V osobním dopise žádá jediné – aby mohl v Sovětském svazu zůstat.

“Opustit vlast by se rovnalo mé smrti,” uvádí v dopise Chruščovovi a dodává: “S Ruskem jsem spjat narozením, životem a prací.”

Stahuje se do ústraní

Útoky na Pasternaka se pak zmírňují a on sám dále žije ve spisovatelské obci u Moskvy. Tiše si píše, zahradničí a přijímá návštěvy přátel i neznámých obdivovatelů z celého světa. Umírá 30. května 1960 na rakovinu plic ve svých 70 letech.
V roce 1986 se v Moskvě objevuje dvousvazkový výběr Pasternakovy poezie uspořádaný jeho synem Jevgenijem. O rok později je Pasternak opětovně přijat do Svazu sovětských spisovatelů in memoriam. A ve stejném roce 1988 vychází v SSSR poprvé a v celém rozsahu Doktor Živago.

Konečně česká osobnost

Jaroslav Heyrovský (1890 – 1967)
Kandidátů na Nobelovu cenu z českých řad je v průběhu doby několik. Počínaje Jaroslavem Vrchlickým a konče Karlem Čapkem. A tak skutečně prvním Čechem, jenž dostává Nobelovu cenu, v tomto případě za chemii, se stává Jaroslav Heyrovský. Narozen v Praze 20. prosince 1890 a vychován v intelektuálním prostředí rodiny univerzitního profesora římského práva na pražské univerzitě, vystuduje nejdříve elitní české Akademické gymnázium, kde projevuje nevšední zájem i vědomosti o fyziku a matematiku.

Jak se z vědce stane kolaborant?

Po univerzitních studiích v Praze a Londýně začíná jedenatřicetiletý Heyrovský pracovat v Ústavu analytické chemie Karlovy univerzity v Praze. Působí jako asistent u profesora Bohuslava Braunera, vynikajícího českého chemika, jenž jako jeden z prvních pochopí zásadní důležitost Mendělejevova periodického zákona a kdo dokáže určit atomovou váhu nejednoho prvku ze skupiny vzácných zemin.
Když je Heyrovský na vrcholu svých fyzických a duševních sil přichází druhá světová válka. Ale ukazuje se, že německý profesor Johann Böhm, jenž přebírá vedení ústavu, není žádným horlivým přívržencem nacismu a nechává Heyrovského u sebe pracovat. To také přispívá k tomu, že právě v této době dokáže český vědec vylepšit svoji metodu polarografie a to jak za pomoci osciloskopu, který zaznamenává prudké proměny elektrodových potenciálů, tak i zavedením rtuťové elektrody tryskové vedle kapkové. Může o tom napsat i vědeckou publikaci.

Avšak v květnu 1945 se vše posuzuje revoluční a někdy spíše pseudorevoluční optikou. Stačí slovo jednoho nebo dvou lidí a Heyrovského pobyt v chemickém ústavu je prostě považován za kolaboraci a basta! Teprve s pomocí velkého počtu skutečných svědků, jak vědeckých pracovníků, tak i studentských organizací, je nakonec rehabilitován nejen Heyrovský, ale i samotný Böhm.

Rozporuplná léta padesátá

Pak přicházejí padesátá léta. Pro Heyrovského představují pohyb sinusoidy na obrazovce oscilografu. Na jedné straně je v roce 1950 jmenován šéfem samostatného Polarografického ústavu při Karlově univerzitě a o dva roky později slavnostně prohlášen akademikem, což je tehdy velmi prestižní a vůbec nejvyšší vědecká hodnost. Na straně druhé mu v roce 1955 není umožněno – navzdory udělení vysokého státního vyznamenání Řádu republiky – zúčastnit se vědeckého sympózia v tehdejším západním Německu.
Avšak na sklonku zmíněných padesátých let se opět rozjasní. Akademik Heyrovský v prosinci 1959 oslaví své devětašedesáté narozeniny a jako nejlepší dárek, který může dostat, je udělení Nobelovy ceny v oboru chemie za objev polarografické metody a jejího využití v analytické chemii. Cenu si osobně ve Stockholmu přebírá z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI.

“Pane profesore Heyrovský, jste původcem jedné z nejdůležitějších metod současné chemické analýzy,” česky prohlásí tehdy ve svém úvodním projevu profesor G.A.Ölander z Královské švédské akademie věd a k překvapení všech přítomných pokračuje i nadále bezchybnou češtinou: “Váš přístroj je mimořádně jednoduchý, jen něco padajících rtuťových kapiček, ale Vy a Vaši spolupracovníci jste ukázali, že ho lze užít k nejrozmanitějším účelům.”

Česká věda na výsluní

Udělení Nobelovy ceny profesoru Jaroslavovi Heyrovskému je spravedlivým oceněním jeho celoživotního díla. On sám je chápe jako významnou poctu celé československé vědě. Jméno Heyrovského se stává symbolem pracovitosti a nadání českého člověka. Po Nobelově ceně následují další pocty a další uznání a čestná členství v řadě světových vědeckých institucí od Německé akademie věd v Berlíně až po Americkou akademii věd a umění v Bostonu. Heyrovský umírá ve svých 77 letech na Velikonční pondělí 27. března 1967.

Nobelova cena in memoriam

Dag Hjalmar Hammarskjöld (1905 – 1961)
Prvním mužem, jenž je oceněn Nobelovou cenu in memoriam – odehrává se to v roce 1961 – se stává švédský politik, ekonom a diplomat Dag Hjalmar Hammarskjöld. V osobních údajích má uvedeno datum narození 29. července 1905 a dále skutečnost, že má za sebou studium humanitní oborů, zejména jazyků, literatury a historii a ještě navíc i ekonomie na univerzitě v Uppsale.

Generálním tajemníkem OSN

V roce 1946 začíná pracovat ve švédském ministerstvu zahraničních věcí. Projevuje se jako zdatný vyjednávač se širokým přehledem. V letech 1951 až 1953 zastává funkci ministra bez portfeje. Vrchol jeho kariéry začíná v dubnu 1953, když je zvolen Valným shromážděním OSN generálním tajemníkem této univerzální světové organizace.
V této roli si vede vcelku úspěšně. Ale přichází rok 1960, který mu přináší nesmírně velké, doslova osudové problémy. Jejich společným jmenovatelem je Belgické Kongo (Zaire). V lednu onoho roku – po několikaletém zápase tamních národně osvobozeneckých organizací vše vyvrcholí velkými nepokoji v Léopodvillu (Kinshasa). Padnou desítky postřílených demonstrantů  a belgická vláda rozhodne, že k 30. červnu udělí této své surovinově bohaté kolonii nezávislost. V květnových volbách do konžského parlamentu zvítězí hnutí Mouvement National Congolais (MNC). Když je 23.června vytvořena první konžská vláda, tak se jejím předsedou stává pětatřicetiletý Patrice Lumumba, vůdce MNC. Avšak v červenci propuknou v zemi kmenové konflikty, konžské vojenské oddíly se vzbouří proti svým belgickým důstojníkům a začnou také útoky proti Evropanům a jejich majetku. Proto Belgičané přistupují k ozbrojené akci a obsazují hlavní centra země. Ovšem v průběhu tohoto chaosu hned 11. července vystupuje Moise Tshombe, plantážník z provincie Katanga (Šaba) a bývalý předseda Africké obchodní komory v Elisabethvillu (Lumumbashi), aby vyhlásil nezávislost zmíněné provincie Katanga, která je díky svému velkému nerostnému bohatství (zejména rudy barevných kovů) nejdůležitější hospodářskou částí celého Konga. Tato vyloženě separatistická akce silně podrývá základy mladé republiky a stává se fakticky signálem k vleklé a krvavé občanské válce, do které zasahují i příslušníci belgických jednotek a najatí profesionálové z řady zemí.

Horká půda v Kongu

Hammarskjöld vystupuje 13. července v Radě bezpečnosti OSN a v dopise předsedovi Valného shromáždění OSN označuje tamní situaci za “ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti”. Ještě tentýž den se podílí na tvorbě rezoluce vyzývající ve svém prvním článku Belgii k odvolání svých vojsk z Konga. Druhý článek pak Hammarskjölda, jako generálního tajemníka OSN, zmocňuje k zorganizování vojenské pomoci po konzultacích s konžskou vládou. Lumumba přicestuje 23.července do New Yorku, kde se dvakrát setká s Hammarskjöldem.
Na žádost Lumumbovy vlády OSN vyšle v srpnu své jednotky (“modré přilby”) do Konga. Další vývoj pak nabírá na dramatičnosti, když v září provede plukovník Joseph Mobutu, bývalý poddůstojník a v té době velitel ústřední armády, vojenský převrat, v jehož průběhu je Lumumba uvězněn. Posléze ho odvezou do Katangy, kde ho za stále neobjasněných okolností zavraždí. Hammarskjöld hovoří o “odporném zločinu proti zásadám, jež zastává tato Organizace.”

Nastupují mezinárodní síly

Další vývoj v Kongu dává do značné míry za pravdu Hammarskjöldovu úsilí i Lumumbově programovém odkazu. Od 28. srpna 1961 začínají jednotky OSN postupně obsazovat Katangu s cílem jejího opětovného připojení ke Konžské republice. A právě v této situaci se generální tajemník rozhodne navštívit jak hlavní město Konga, tak samu Katangu. Zde, ve městě Ndola se hodlá setkat s Tshombem, aby s ním osobně dojednal podmínky zastavení bojů mezi katanžskými vojáky a jednotkami OSN.

Osudná cesta

Letadlo Albertina s Hammarsjköldem a jeho doprovodem odstartuje v neděli 17. září o páté hodině odpolední z letiště v Leopoldville. Švédský pilot Per Halloquist nabere kurs, který představuje sice okliku až k hranicím Rhodézie, ale všichni to jen schvalují, protože jsou přesvědčeni, že delší cesta je stále lepší, než podstoupit riziko nebezpečného setkání s katanžskými stíhačkami. Přibližně po sedmi hodinách letu, a to už je deset minut po půlnoci, vysílá pilot zprávu kontrolní věži na letišti v Ndole, že již má na dohled světla přistávací dráhy a chystá se na přistání.
Avšak vzápětí je spojení přerušeno. Po letadle ani sluchu, ani vidu. Nepřistane. Teprve asi po dalších dvanácti hodinách narazí lidé z pátracího oddílu na roztříštěné letadlo v pralese. V jeho troskách, nacházejících se 15 kilometrů od letiště, zahyne Dag Hammarskjöld, všichni členové jeho doprovodu a šest členů posádky. Celkem dvanáct osob. Mezi nimi i Vladimír Fábry, expert právního odboru sekretariátu OSN, jenž pochází z Československa. Podle neoficiálních informací zainteresovaných pracovníků aparátu OSN, jsou objeveny v tělech některých cestujících střelné rány.

Po letech, konkrétně v říjnu 1980, se v listě Times of Zambia objevuje svědectví jednoho Afričana ze Zimbabwe, jenž uvedl, že Hammarskjöldův letoun byl napaden a sestřelen stíhacím letounem typu Vampire ze sestavy ozbrojených sil Federace Rhodézie a Ňjaska. Tedy onoho státního celku, po jehož rozpadu v prosinci 1963 začínají na jeho bývalém území vznikat nezávislé státy Zambie, Zimbabwe a Malawi. Jediným očitým svědkem toho, co se děje na palubě několik okamžiků před katastrofou, je jeden z osobních strážců generálního tajemníka. Tento muž ještě žije několik hodin a než zemře, tak uvede, že před pádem se letadlo několikrát otřáslo v důsledku nějakých explozí.

Šlo o atentát?

V americkém deníku New York Times bylo 19.září 1961 otištěné prohlášení mluvčího OSN v Lepoldville, že “nelze vyloučit ani sestřelení, ani sabotáž”. V moskevských Izvěstijích se téhož dne objevila zpráva stejného obsahu s dodatkem, že za Hammarskjöldovu smrt nese odpovědnost Tshombe. Avšak Conor Cruise O´Brien, irský diplomat zastupující OSN v konžské provincii Katanga, tvrdí, že v Tshombeho zájmu nemohlo být Hammarskjöldovo zabití a současně poukazuje na jeho ministra vnitra Godefroida Munonga a jeho evropské žoldnéře. Záhada konce švédského nositele Nobelovy ceny míru zůstává stále neobjasněna.
 

Profesor “Dau”
Lev Davidovič Landau (1908 – 1968)

Chlapec z ruské židovské rodiny spatří světlo světa 22. ledna 1908v azerbajdžánském Baku. Slavného fyzika, autora makroskopické teorie supertekutosti helia a nositele Nobelovy ceny za fyziku v roce 1962 Lva Davidoviče Landaua,
nepřemohou závistivci v Charkově, nezdolají ho ani stalinské čistky na konci třicátých let, ba ani strádání za 2. světové války.

Tragická nehoda

Ale tečku za jeho nadějnou a vskutku ojedinělou kariérou velkého vědce a milého člověka udělá obyčejná dopravní nehoda. Těžko se říká “obyčejná”, když jde o smyk na náledí, při kterém se jeho auto srazí s nákladním vozem. Odehraje se to 7. ledna 1962. Všichni na místě zemřou. Pouze on sám jediný přežije. Ale za jakou cenu! Zlomenina spodiny lebeční. Prasklá žebra. Zlomená pánev. Šest týdnů v bezvědomí, fakticky na pomezí klinické smrti. Z celého světa se k jeho lůžku tehdy sjíždějí nejlepší neurochirurgové. Všichni plni vůle a odhodlání zachránit život a navrátit zdraví jednomu z největších titánů vědy. Mezi nimi i kapacita československé medicíny, generál MUDr.Zdeněk Kunc, profesor a šéf neurochirurgie v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

Cena putuje do nemocnice

Světoví lékaři sice oddálí smrt, ale fyzik je odkázán na lůžko. Na něm také v prosinci 1962 přijímá od švédského velvyslance medaili a diplom Nobelovy ceny. Je to zvláštní situace, kdy se Nobelova cena s diplomem a medailí předávala mimo území Švédska či Norska. Tak velká to je úcta a zároveň míra soucitu s mužem, který nemůže opustit nemocniční pokoj a přitom si doslova zaslouží světla ramp.
Fyzik převezme cenu a nikdo neví, zda si je vůbec vědom, co se děje v nemocničním pokoji, kde se spolu se švédským diplomatem objevují novináři a televizní kamery. Po šesti letech strávených mezi čtyřmi zdmi nemocnice nastávají břišní komplikace. Je nutné ihned operovat neprůchodnost střev. Slavný fyzik však operaci již nevydrží a tak 1. dubna 1968 v šedesáti letech umírá.

Hvězda stoupá vzhůru

Během své práce mimořádně nadaného vědce se zapisuje do povědomí jako světový specialista na fyziku pevných látek a fyziku nízkých teplot, dále na teoretické problémy jaderné fyziky a kosmického záření. Působí i jako pedagog v Charkově. Vztahy mezi ním a jeho studenty jsou naprosto neformální, přátelské a kolegiální. Jistě o tom svědčí i ta skutečnost, že mu říkají familiérně jen Dau. On to ví a nic nenamítá. Vlastně není o mnoho starší než oni. Jeho pravou rukou tehdy v Charkově je Jevgenij Lifšic – právě jeden z těchto mimořádně nadaných studentů a budoucí akademik, který mu jinak neřekne než profesore Dau.

Obviněn ze spiknutí

Strmou dráhu nadějného fyzika však přeruší rok 1938. Jestliže v Charkově proti pracovitému vědci pletichaří závistiví “nemakačenkové”, kterým jde tak maximálně jen o přistřihnutí křídel schopnějšímu, pak v Moskvě už jde opravdu do tuhého. Zrovna probíhá jedna vlna zatýkání za vlnou. Obviněna je i řada vědců ze spolupráce s nepřítelem. Nikdo vlastně neví, jak a proč je do toho všeho zapleten i Landau. Ale nakonec se ho zastane akademik Pjotr Kapica, který si vymůže cestu až do Kremlu. Landau je po několika měsících internace propuštěn a vrací se zpět na ústav. Za 2. světové války pracuje na řadě koncepcí zabývajících se otázkami spalování a explozí, jakož i šíření rázových vln na velké vzdálenosti. Někteří ze znalců tvrdí, že prý nakonec přispívá i k sestrojení sovětské atomové bomby.

Nedokončené dílo

Po druhé světové válce Landau vlastně vyroste do hvězdné velikosti mezi sovětskými fyziky, i když on sám zůstává velmi skromný a jako veličinu číslo jedna uznává stále jen Kapicu. V jeho ústavu se i nadále intenzivně zabývá teoretickými koncepcemi kosmického záření, vydává významná vědecká díla, o jejichž aktuálnosti jistě svědčí už i jejich tituly jako například Teorie pole, Hydromechanika a Teorie pružnosti, nebo Kvantová mechanika či Elektrodynamika kontinua, která vychází jako jeho poslední publikace roku 1956. Spolu s Lifšicem ještě připravují společnou dvoudílnou publikaci s pracovními tituly Relativistické kvantové teorie a Fyzikální kinetika. Žel, zůstává už jen u přání.
 

Nobelova cena podruhé odmítnuta!
Jean-Paul Sartre (1905-1980)

Nositelem Nobelovy cena za literaturu pro rok 1964 se stává světoznámý francouzský filozof, spisovatel a průkopník existencialismu Jean-Paul Sartre. Ačkoliv v odůvodnění stojí, že je udělena “za myšlenkově bohaté dílo, které svou svobodomyslností a snahou dobrat se pravdy do značné míry ovlivňovalo naši současnost”, přesto ji tento kandidát odmítá. Stane se tak již podruhé během šesti let. Důvody v Paříži v roce 1964 ovšem jsou jiné než v Moskvě roku 1958.
“Z důvodů, které jsou pro mě přísně osobní, přeji si, abych nefiguroval na listině možných kandidátů, nemohu a ani nechci, ani letos ani v budoucnosti přijmout Nobelovu cenu,” píše Sartre do Stockholmu a pokračuje: “Opravdu lituji, že se ta záležitost dostala do oblasti skandálu: je mi přiznána cena, a já ji odmítám… Důvody, proč se ceny zříkám, se netýkají ani Švédské akademie, ani samotné Nobelovy ceny, jak jsem naznačil ve svém dopisu Akademii… Vždycky jsem odmítal oficiální vyznamenání (Řád Čestné legie, křeslo v Collége de France…). Spisovatel přece musí odmítnout a bránit se, aby nebyl převáděn do podoby instituce, i když se tak děje v podobách, které si zasluhují nejvyšší úcty, jako v tomto případě.”

Svobodu si cení nadevše

Jean-Paul Sartre, za 2. světové války účastník podzemního hnutí, zastává zcela zvláštní pojetí osobní svobody. V duchu filozofického existencialismu zdůrazňuje lidskou aktivitu, volbu sebe sama, to znamená subjektivně chápanou svobodu.
Ale ani těžké podmínky činnosti v odboji nepřimějí Sartra, aby se vzdal – třeba jen na čas – své literární práce. Jako by všudypřítomné riziko nějaké vlastní chyby či náhodného prozrazení s následným pádem do spárů gestapa, nutí Sartra k vrcholným výkonům. K vylíčení všech svých citů a pocitů v celé jejich myšlenkové hloubce, dokud ještě zůstává trochu naděje na přežití. A tak například v roce 1943 píše divadelní hru Les Mouches (Mouchy) a vzápětí velké filozofické pojednání L´Etre et le néant (Bytí a nicota). O rok později ještě vydává Huis clos (Východ zakázán).

Prvních deset let po skončení války se Sartrovi daří jak při rozvoji a propagaci svého filozofického učení, tak i ve vlastní literární tvorbě. Vždyť vedle dlouhé řady uměleckých recenzí a kritik dokáže v této době napsat šest divadelních her, včetně té, kterou uvádí v roce 1948 a která je znalci pokládána za jeho vůbec nejlepší  – Les Maines sales (Špinavé ruce). Jde o dramatickou sondu do existence bolestivých kompromisů nezbytných v politických sporech. Ve svém dalším skvělém díle, kterým je třísvazkový román Les Chemins de la liberté (Cesty ke svobodě), se pokouší ukázat, jak různí lidé různým způsobem nakládají s existenciální svobodou.

Myslitel nebo spisovatel?

Jaký je tedy Sartre vlastně doopravdy? Názory na něho se diametrálně liší. Zatímco filozofové, jako jím obdivovaný Heidegger, ho pokládají spíše za spisovatele než za filozofa, tak zase literáti, jako například Vladimír Nabokov, o něm tvrdí, že je větší myslitel než romanopisec a dramatik. Ano, význam jeho díla lze vskutku jen těžko vyjádřit černobílým výrokem. Nejeden z kritiků říká, že prý nakonec nedokázal usmířit svoji individualistickou etiku z mládí s jeho pozdějším obdobím, které náleží spíše vášnivému zájmu o sociální dimenzi. Nicméně za pozoruhodný v této souvislosti lze jistě považovat názor francouzského filozofa Louise Althussera, jenž o Sartrovi po jeho smrti říká:  “Byl to Jean Jacques Rousseau naší doby.” A ještě jedno hodnocení tohoto muže by nemělo upadnout v zapomnění. Prestižní pařížský deník Le Monde ve svém vzpomínkovém článku o něm uvádí: “Žádný francouzský intelektuál tohoto století, žádný nositel Nobelovy ceny, se nemohl vykázat vlivem, který by byl tak silný, trvalý a univerzální, jak to dokázal Sartre.”

Zakladatel prestižních cen

Alfred Bernhard Nobel (1833-1895) je tvůrcem dynamitu, třaskavé želatiny a průmyslové podoby balistitu a také průmyslníkem, jenž zakládá nadaci pro nejlepší muže a ženy, jejichž vědecké, literární a humanistické úsilí posunuje lidské snažení o pokrok a mír o další krok kupředu. Toto své rozhodnutí potvrzuje v závěti sepsané v Paříži 25. listopadu 1895.

Hodnota Nobelovy ceny

Na finanční pokrývání své ceny vynálezce Alfred B. Nobel odkazuje ve své závěti částku 33 milióny švédských korun, což tehdy představuje asi 9,2 miliónu dolarů. Pro představu o hodnotě v naší měně lze uvést, že například na počátku 21.století se jedná o částku převyšující 30 miliónů českých korun.

Udělování cen

Nobelovy ceny jsou formálně udělovány každým rokem vždy 10. prosince – tedy v den, na který připadá výročí Nobelova úmrtí. Nicméně proces vlastního výběru kandidátů probíhá mnohem dříve s tím, že v polovině října již musí být všichni laureáti známi a jejich jména zveřejněna.

Kdo rozhoduje?

O udělení Nobelovy ceny fyzikům a chemikům s konečnou platností rozhoduje Švédská akademie věd ve Stockholmu, fyziologům a lékařům Karolinský Institut ve Stockholmu, spisovatelům Akademie ve Stockholmu a lidem, kteří se zaslouží o “bratrství mezi národy, o zrušení a snížení stávajících armád a za konání a propagaci mírových kongresů”, norský Storting (parlament) v Oslo.

Jak vypadá medaile?

Medaile se skládá z osmnáctikarátového zlata s vrchní vrstvou s třiadvacetikarátového zlata o průměru 66 milimetrů a průměrné hmotnosti 175 gramů. Každá kategorie má odlišné vyobrazení.

Rubriky:  Zajímavosti
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Ochromení na desítky metrů

Ochromení na desítky metrů

Taser je nesmrtící zbraní, používanou zejména v řadách policie a...
Způsobí krystalický hliník s nízkou hustotou revoluci?

Způsobí krystalický hliník s...

Podařilo se něco výjimečného? Jak je známo, hliník má vodivé vlastnosti,...
Obnovení tradice výroby kvalitního českého drogistického zboží

Obnovení tradice výroby kvalitního...

Po 160 letech existence ohlásil Jelen návrat zpět na lokální trh a do...
Na pražském Chodově nalezneme nejmodernější kino v ČR

Na pražském Chodově nalezneme...

Společnost Cinema City je dlouhodobým provozovatelem multikin v tuzemsku i...
Jak se z lahve stane tričko?

Jak se z lahve stane tričko?

Ne všechen odpad musí být nutně na obtíž. Dobrý příkladem jsou použité...
Šest desítek let kontejnerové přepravy

Šest desítek let kontejnerové...

Svět křižují miliony a miliony přepravních kontejnerů. Brázdí moře a oceány,...
Život v jurtě aneb Souznění s přírodou

Život v jurtě aneb Souznění s...

Vzhled jurt se region od region liší, co však mají všechny společné je...
Podpora bikesharingu v Česku

Podpora bikesharingu v Česku

Ministerstvo životního prostředí spolu se Státním fondem životního prostředí ČR...
V Šanghaji přesunuli buddhistický chrám

V Šanghaji přesunuli buddhistický...

V nejlidnatějším městě Číny bylo v neděli dokončeno 15 dní trvající...
Čeští vědci zkoumají mimořádně důležitého mořského prvoka

Čeští vědci zkoumají mimořádně...

Českobudějovičtí parazitologové získali další americký grant na výzkum mořského...

Nenechte si ujít další zajímavé články

VIDEO: Ruský lidový Rammstein!

VIDEO: Ruský lidový Rammstein!

Jak to dopadne, když se ruský folklór srazí s hudbou drsné...
Smutný žebříček: Celebrity, které zemřely příliš mladé!

Smutný žebříček: Celebrity, které...

Některé odešly na onen svět kvůli závislosti na návykových...
Kruté i spravedlivé zákony Vikingů: Jak řešili svoje spory?

Kruté i spravedlivé zákony...

Krvežízniví válečníci, zdatní mořeplavci a drsní dobyvatelé. I tak se dají...
Brány do pekla: Kudy se dá vstoupit do podsvětí?

Brány do pekla: Kudy se dá...

Odpradávna si také lidé ukazují tajuplná místa, o nichž se dohadují, že...
Tohle video obletělo svět! Jaké to je zaplavat si s mývaly?

Tohle video obletělo svět! Jaké...

Přijde vám plavání s delfíny už moc ohrané?...
Nový průzkum: Integrovali se muslimové do našich společností?

Nový průzkum: Integrovali se...

Podle rozsáhlého průzkumu Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA)...
Dětští vojáci: Bez váhání vám prostřelí hlavu!

Dětští vojáci: Bez váhání vám...

Nad poničenými domy iráckého Kirkúku se vznáší dým. Za převrácenou dodávkou se...
Jindřich VIII.: Král, který kvůli ženám změnil dějiny církve!

Jindřich VIII.: Král, který kvůli...

Stal se králem, i když neměl. Založil svou církev kvůli ženě....
Slavné kauzy dočasně zmizelých dětí: Doma je nic neudrží!

Slavné kauzy dočasně zmizelých...

Devítiletému Semajovi Bookerovi (*1998) ze státu Washington se stýská po...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.