Kontinent, který nikomu nepatří!

Nehostinná, chladná, tajemná, ledová. Všechny tyto přívlastky se hodí k nejzvláštnějšímu kontinentu na naší planetě, k Antarktidě. I tady ale dochází ke změnám.Nehostinná, chladná, tajemná, ledová. Všechny tyto přívlastky se hodí k nejzvláštnějšímu kontinentu na naší planetě, k Antarktidě. I tady ale dochází ke změnám.

Antarktida
Poloha: Nejjižnější pozemský kontinent, který obklopuje jižní pól. Celoročně téměř celá pokrytá ledem. Název pochází z řeckého antarktos a znamená “opačný k Arktidě”.
Rozloha: 14 miliónů km2 (dvojnásobek rozlohy Austrálie), z toho ostrovy 75 570 km2, se šelfovými ledovci 14 108 000 km2. Asi 99 % zabírá souvislý ledovcový štít, který představuje 70 – 80 % světových sladkovodních zásob.
Plocha zaledněného území: 13 720 000 km2
Obyvatelstvo: Kontinent nemá stálou populaci, pouze obyvatele vědeckých stanic. Své základny tu má celkem 26 států, které podepsaly Smlouvu o Antarktidě.
Nejvyšší vrchol: Vinson Massif, Ellsworthovo pohoří, 4897 m  
Největší ostrov: ostrov Alexandra I., 43 200 km2
Největší poloostrov: Antarktický poloostrov 300 000 km2
Nejvyšší naměřená teplota: argentinská polární stanice Esperanza, +14°C
Nejnižší naměřená teplota: ruská polární stanice Vostok -89,5 °C
Teploty: Ve vnitrozemí se v zimě (červenec) pohybují kolem -60 °C, v létě (leden) kolísají mezi -10 °C a -40 °C.
Srážky: Roční úhrn 166 mm, na Antarktickém poloostrovu však až několik metrů. Srážky jsou téměř výhradně sněhové (pro srovnání v ČR jsou průměrné roční srážky 600 –700 mm). Při pobřeží vanou silné větry. Směrem do vnitrozemí se jejich rychlost snižuje.

Bitva o jižní pól 

To, že kdesi na jihu se nachází rozsáhlá pevnina, tušili už staří Řekové. Ti ovšem jen vycházeli z domněnky, že existuje jakási symetrie v rozložení pevnin. Hmatatelný důkaz ale neměli.

Ve středověku, kdy tón udávala katolická církev, myšlenka na vzdálenou pevninu zcela zapadla. Kdokoliv, kdo tvrdil, že Země je kulatá, vystavoval se nebezpečí, že skončí upálený na hranici.
S nástupem novověku se ale zájem o tajemnou jižní zemi opět oživil a byly podnikány objevitelské výpravy. Například admirál Sir Francis Drake doplul k Ohňové zemi a James Cook v roce 1773 překročil jižní polární kruh (v Čechách v té době vládla Marie Terezie). Zdálo se však, že žádná vysněná pevnina neexistuje, takže v tehdejších atlasech je jižní pól obklopen vodou.

Objev nebo omyl?
Dne 15. července 1819 vyplula na moře ruská expedice se dvěma bitevními loděmi. První z nich, Vostok, nesla na palubě 111 mužů, a druhá, menší Mirnyj, pak 70 mužů, což bylo v té době běžné obsazení takových lodí. Velitelem výpravy byl jmenován ruský admirál Fadděj Faddějevič Bellinsgauzen. Pro tuto funkci jej osobně vybral ruský car Alexandr I.
Bellinsgauzen si 26. ledna 1820 do lodního deníku zapsal: „Překročili jsme polární kruh.“
Jeho výprava se stala po Cookově druhou, které se to povedlo. Již další den Bellinsgauzen zapsal, že jeho lodě plují pouze 20 mil (32 kilometrů) od pobřeží Antarktidy. Není ovšem jasné, zda si pobřeží nepopletl s ledovou bariérou, která leží u pobřeží princezny Marty.
 
Kdo byl první? 
Zhruba ve stejné době brázdily jižní vody i jiné lodi. Angličtí mořeplavci Edward Bransfiled a William Smith, kteří už objevili Jižní Shetlandy, hlásili, že 30. ledna ze svého korábu zahlédli na jihu pevninu. Smith se krátce na to prohlásil objevitelem Antarktidy.
Bellinsgauzen si v té chvíli užíval volna v australském Sydney, když mu ruský konzul donesl zprávu, že objevitelem Antarktidy je jakýsi Smith z Anglie. Okamžitě se odhodlává k další expedici a koncem roku 1820 opět překonává magickou hranici jižního polárního kruhu. V roce následujícím pak objevuje ostrovy při antarktickém pobřeží. Pojmenovává je ostrovy Petra I. a Alexandra I. Oba ostrovy se rozkládají západně od Antarktického poloostrova na okraji moře, které dnes nese Bellinsgauzenovo jméno.
Čtvrtého srpna 1821 se Bellinsgauzen vrací do Ruska. Jeho cesta trvala celkem 2 roky a 21 dní.

Neúspěšný pokus
Antarktida byla objevena a bylo tedy jasné, že k jižnímu pólu lze dojít po pevnině. Mrazivý kontinent byl postupně mapován. V roce 1841 Brit James Ross dosáhl jižního magnetického pólu a v roce 1898 u pobřeží Antarktidy poprvé přezimovala lidská posádka s lodí Belgica. Není bez zajímavosti, že jejím prvním palubním důstojníkem byl jistý Nor (tehdy mu bylo 26 let), který se jmenoval Roald Amundsen…
S počátkem 20. století pak propukají horečné závody o dobytí jižního pólu. Výpravě Ira Ernesta Henryho Shackletona v roce 1909 schází k točně už jen 170 kilometrů. Chybí však zásoby a síly, takže Shackleton je nucen svůj boj vzdát.

Prvenství u jižního pólu
Žádný dramatik by to nevymyslel lépe. Roku 1911 vypuká přímý souboj o dobytí nejjižnějšího místa planety. Má dva hlavní protagonisty, Brita Roberta Falcona Scotta a Nora Roalda Amundsena. Oba mají s Antarktidou již své zkušenosti. Scott se dokonce při jedné z výprav přiblížil k pólu na 180 kilometrů (jako z Brna do Českých Budějovic), Amundsen zas byl hnán touhou po úspěchu a zadostiučinění, protože mu v roce 1909 Američan Robin Edwin Peary vyfoukl prvenství při dobytí severního pólu.
Scott si pro svou výpravu připravil motorové saně, dva poníky a dvě psí spřežení. Nespolehlivé saně však záhy vypovídají službu a rovněž poníci se ukazují být nešťastným řešením. Psi Scotta neposlouchají tak, jak si představoval, takže při své expedici zůstává odkázán jen na vlastní síly a síly svých druhů. Amundsen naproti tomu má dobře vycvičené psy, kteří v boji o točnu zřejmě sehráli nejzásadnější úlohu.
14. prosince tehdy 39letý Amundsen a jeho čtyři druzi dosahují jižního pólu. Při cestě zpět mají narozdíl od Scotta štěstí, antarktické počasí jim ukazuje svou vlídnější tvář, takže se beze ztrát mohou vrátit na svou loď Fram.

Smrt v bílé vichřici
Tehdy 43letý Scott dobývá jižní pól až měsíc po Amundsenovi, 16. ledna 1912. Jen těžko si lze představit jeho zoufalství, když na místě nalezne jako výsměch třepetající se norskou vlajku. “Naše nejhorší sny se naplnily. Norové nás předstihli a dosáhli pólu první. To je strašné zklamání. Konec všem našim snům. Bude to trudný návrat. Je zřejmé, že Norové našli snadnější cestu. Velký bože! Jak strašné je to místo a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme tu byli první. Koneckonců i to, že jsme sem došli, něco znamená. A teď rychle domů! Bude to zoufalý boj. Nevím, zda v něm zvítězíme,” píše si Scott do svého deníku.
Scottovy obavy se naplnily. Antarktické bouře pětičlennou výpravu vysilují. Dva Scottovi spolubojovníci umírají již cestou. Zbytek výpravy se dostává pouhých 18 kilometrů od velkého skladiště zásob. Síly na další postup už ale nemají, všichni trpí omrzlinami a podvýživou. Smrt přichází pomalu ale jistě!
Zmrzlá těla jsou objevena až po půl roce. Spolu s nimi i Scottův deník a několik jeho dopisů. Ten poslední Scott věnoval své ženě. “Není snadné psát kvůli zimě,  je 70 stupňů pod nulou a nemáme žádné jiné útočiště než stan…Víš, že jsem tě miloval… a nejhorší na celé této situaci je myšlenka, že už tě nikdy nespatřím…” 

Dobývání jižního pólu
14. prosinec 1911 – pětičlenná norská výprava v čele s Roaldem Amundsenem. Úspěšně se vrací zpět.
16. ledna 1912 – britská výprava Roberta Scotta. Celá skupina při návratu zahynula.
29. listopadu 1929 – Američan norského původu Bernt Balchen jako první přeletěl jižní pól letadlem.
31. října 1956 –  u pólu přistál speciálně upravený letoun Dakota. Jako první z něj vystoupil Američan českého původu George Dufek.
1957 – Přímo na pólu vyrostla polární stanice. Nesla jméno Amundsenova-Scottova a hned v prvním roce jejího provozu na ní půl roku strávilo 18 lidí.
2. března 1958 – první celý přechod antarktické pevniny, který trval 99 dnů, byl dovršen výpravou, kterou vedl Brit Vivian Ernest Fuchs. Cesta byla dlouhá celkem 3473 kilometrů, což je stejné, jako by člověk v drsném mrazu a silném studeném větru šel pěšky z Madridu do Moskvy.
1969 – na jižním pólu se poprvé objevila žena, Američanka Lois Jonesová.
26. prosince 1969 – na pólu zavlála i československá vlajka. Prvním Čechem, který zde stanul, byl geolog Josef Sekyra.
7. ledna 1993 – Jako první člověk bez cizí pomoci dorazil na lyžích k jižnímu pólu norský cestovatel Erling Kagge.
14. ledna 1993 –  pól dobyla první čistě ženská expedice v čele s Britkou Ann Bancroftovou. Ta už sedmi let předtím stanula na severním pólu a stala se tak první ženou v historii, která dosáhla obou zemských pólů.
31. prosince 1996 – první česká pěší výprava na jižní pól, uskutečněná Oldřichem Bubákem a Vilémem Rudolfem.

Stoletá whisky
V loňském roce došlo na Antarktidě ke zcela neobvyklému nálezu. Když se v roce 1909 pokoušel Ernst Shackleton o dobytí jižní točny, postavili členové jeho výpravy na pobřeží srub, který sloužil jako základna. Po téměř 100 letech objevil novozélandský výzkumný tým na tomto místě několik bedniček. Ve všech byla kvalitní whisky.
Vědci odolali a žádnou láhev neotevřeli, naopak, nález nechali na místě jako svědectví z dob, kdy polárníci Antarktidu teprve poznávali. “Je lepší si to představovat, než to ochutnávat. Zůstává tak pocit tajemství,” řekl šéf výzkumného týmu Al Fastier.

Co čeká Antarktidu v budoucnosti?

Na první pohled se může zdát, že Antarktida je jen samý led a samá pustina. Ovšem ten, kdo měl to štěstí a tento kontinent navštívil, hovoří o její neskutečné až pohádkové kráse.

Jak dlouho ještě toto mrazivé království bude existovat? I přes fundamentalistické výkřiky některých politiků je nyní více než jasné, že činnost člověka Antarktidu velmi ohrožuje. Paradoxně i přesto, že na nejchladnějším světadílu příliš mnoho lidí nenajdeme.
Nejkratší cesta sem vede z Jižní Ameriky. Vzdušnou čarou se jedná o vzdálenost přibližně 1000 km (550 mil), tedy asi jako mezi Českou republikou a Norskem.

Území nikoho
Antarktida je jediný kontinentem, na kterém neleží žádný stát. Pouze jednotlivé národy, včetně Čechů, si zde zřídily své výzkumné stanice. Základ mezinárodněprávní úpravy Antarktidy tvoří Smlouva o Antarktidě, uzavřená v roce 1959 ve Washingtonu. Smlouva tehdy zmrazila teritoriální nároky Velké Británie, Francie, Nového Zélandu, Austrálie, Norska, Chile a Argentiny z předchozích období na části území Antarktidy. Podle této smlouvy lze ledový kontinent využít jen k mírovým účelům, vojenský personál a zařízení zde smějí být použity jen pro vědecké výzkumy. Naprostým tabu je zde uskladňovat jaderný odpad nebo dokonce provádět pokusné atomové výbuchy.
Oblast, na kterou se režim Antarktické smlouvy vztahuje, nezahrnuje pouze vlastní kontinent, ale celou oblast jižně od 60° jižní šířky, tedy včetně plovoucích ledovců. Pro volné moře v této oblasti je potvrzena platnost pravidel mezinárodního práva týkajících se volného moře.
V roce 1991 byl v Madridu ke smlouvě z roku 1959 dojednán Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy. Ten stanovil základní zásady ochrany antarktického životního prostředí včetně souvisejících ekosystémů a prohlásil Antarktidu za přírodní rezervaci, věnovanou míru a vědě. 

Ozónová díra větší než Rusko
Ač je tedy Antarktida přírodní rezervací, činnost civilizace na ní přesto tvrdě dopadá. Když se v 80. letech minulého století začalo hovořit o ozónové díře nad póly, zdálo se, že se jedná o sci-fi. Nebylo tomu tak. Ač se produkce freonů, které mají vznik díry v ozónové vrstvě nejvíce na svědomí, významně omezila, čísla hovoří jasně. V loňském roce ozónová díra nad Antarktidou dosáhla neuvěřitelných 27,45 milionů kilometrů čtverečních, tedy asi tolik, jako by se spojily dva největší státy světa, Rusko a Kanada.
Ozónová vrstva Zemi ochraňuje před vesmírným ultrafialovým zařízením. I kdyby se podařilo navodit podmínky pro obnovení ozónové vrstvy, ta by si svou původní mocnost, podle Světové meteorologické organizace, obnovila až v roce 2065.

Závod s časem
V souvislosti s globálními klimatickými změnami se pro polární oblasti objevilo další nebezpečí, tání ledovců. V Antarktidě ročně roztaje nepředstavitelných  152 kilometrů krychlových ledovce, což je téměř dvojnásobek objemu vody Ženevského jezera. K tomuto závěru vědecký tým z Coloradské univerzity v Boulderu (USA) dospěl díky družicovému měření gravitace nad Antarktidou v letech 2002 až 2005. Výsledkem bylo zjištění, že nejvíce ledu ztrácí Antarktida ve své západní části.
V souvislostí s tímto táním se pak mořská hladina na celém světě zvedne o 0,4 milimetru za rok. Jestli v budoucnosti ledovec na západní straně Antarktidy roztaje úplně, hladina světových moří se zvýší o celých sedm metrů. Takový růst by ovšem trval mnoho staletí. Zmizelo by například Nizozemí, značná část ostrovů v tichomoří a zaplavena by byla i podstatná část dnes známých pobřeží, mnohde i desítky kilometrů do vnitrozemí.  
244 ledovců na Palmerově poloostrově je sledováno již od 50. let minulého století. Těžko zpochybnitelné studie dokumentované fotografiemi ukázaly, že 87 procent těchto ledovců se v posledních letech značně zmenšilo. Vliv na tento proces nemá jen oteplování atmosféry, ale i mořské vody či změny v oceánských proudech. Ale teplejší vzduch hraje zřejmě nejzásadnější roli. Vždyť za posledních 50 let se průměrná teplota na poloostrově zvýšila o celé dva stupně Celsia.
Uprostřed Antarktidy přitom paradoxně probíhá zcela opačný proces. Ledovce zde sílí. Čím je tento jev způsoben? Pokud se zeměkoule otepluje, dochází k většímu odpařování a důsledkem jsou pak vyšší srážky. V Antarktidě tedy více sněží. V závodě antarktických ledovců s časem však vedou pobřežní ledovce,  ztrácejí na síle rychleji, než rostou ty kontinentální!

Co skrývají ledovce? 
Přírodní procesy jsou velmi složité a častokrát závisejí na jemných, ba až nepatrných detailech. V roce 2002 se například odlomil ledovec s označením Larsen B. Vědci z USA jej pomocí satelitu Landsat 7 pozorovali a došli k překvapivému závěru. Ohromná kra, která nyní plave Weddelovým mořem, narušila místní hydrologické podmínky natolik, že destrukce dalších ledovců je podstatně urychlena.
Tání ledovců ale neohrožuje jen pobřežní oblasti všech kontinentů. Leží v nich i svědectví z dob dávno minulých. Můžeme se z nich dozvědět řadu zajímavých informací, třeba jakou atmosféru měla Země před statisíci lety.
 
Pod ledem tečou i řeky
Ledovce skrývají i další tajemství. Pravděpodobně to nebudou mimozemské kosmické lodě, takové, jaké si filmaři vybájili třeba do snímků Akta X nebo Věc. Hluboko pod ledem jsou totiž v Antarktidě skryty řeky, mohutné jako anglická Temže. Tyto řeky se spojují v jezera a vytvářejí tak zajímavý hydrologický systém.
O existenci jezer pod ledovým příkrovem vědci věděli už dlouho, měli však za to, že jsou izolovaná. “Dříve v odborné veřejnosti převládal názor, že se voda pod ledem pohybuje jen velmi pomalým průsakem. Nejnovější data však ukazují, že občas jezera pod ledem bouchnou podobně jako šampaňské a uvolní záplavu vody, která pak putuje na dlouhé vzdálenosti,” říká vedoucí vědeckého týmu Duncan Wingham z Londýnské univerzitní koleje.
Jezera pod ledem jsou nesmírně stará. Některá z nich vznikla již před 20 miliony let. Dosud jich experti vypátrali 150, ale podle odhadů jich antarktické ledovce skrývají mnohem více, řádově až tisíce. 
 
Antarktida není Antarktis
Vedle pojmu Antarktida se lze setkat s termínem Antarktis, který má však zcela odlišný význam. Antarktis je jižní polární oblast, ohraničená izotermou (křivka spojující místa se stejnou teplotou) 10 stupňů Celsia nejteplejšího měsíce. Zahrnuje nejen Antarktidu, ale i nejjižnější části Atlantského, Tichého a Indického oceánu.

Při – 15oC se nekoupe!

Antarktida je pro vědce doslova rájem. Téměř v neporušených přírodních podmínkách zde mohou zkoumat přírodní podmínky. Nelze se proto divit, že 26 států světa zde má své výzkumné stanice. Nyní i Česká republika.

USA, Rusko, Austrálie, Británie, ale například i Polsko, Finsko, Indie nebo třeba Uruguay, všechny tyto státy mají na ledovém kontinentu svou vědeckou stanici. Nyní se mezi ně zařadila i Česká republika. Na ostrově Jamese Rosse vyrostla v loňském roce polární základna, která je pojmenována po významném brněnském genetikovi Johanu Gregorovi Menedelovi. Ta završila počet polárních stanic na kontinentě na rovnou padesátku.

Nechybí ani teplá sprcha
Stanice a její příslušenství se stavěla celkem pět let. Stála 60 milionů korun a její výstavbu hradilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Základna zaujímá celkovou plochu 5000 metrů čtverečních, tedy asi tolik jako britská enkláva Gibraltar. Obytná přízemní budova zaujímá prostor 26,5 x 10,5 metrů a může v ní přebývat až 20 výzkumníků.
Objekt je postaven z dřevoštěpkových desek, mezi které je vložena tepelná izolace. Je vybaven kuchyní, spíží, jídelnou, koupelnou, kde je i teplá sprcha, sociálním zařízením a několika jedno a dvoulůžkovými pokojíky. Vzhledem k tomu, že se jedná o vědeckou stanici, nemůžou zde chybět ani dvě laboratoře a dílna.
Taková polární laboratoř samozřejmě ovšem potřebuje i přísun energie. V okolí hlavní budovy je proto rozmístěno devět kontejnerů, v nichž lze nalézt sklad pohonných hmot, dieselagregáty, elektrorozvodnu nebo spalovnu odpadků.

V zimě je zavřeno!
Stanice by měla mít životnost 30 let. Bude využívána během antarktického léta, tedy od prosince do března. Je určena především pro biology, geology a geografy. Ti zde zkoumají změny klimatu nebo samotný Rossův ostrov, který byl vzhledem k jednomu ledovci dlouho nepřístupný.
Antarktické léto je však poněkud drsnější, než to u nás v centrální Evropě. Sněhové bouře mohou dosahovat rychlosti až 100 kilometrů v hodině a pokud letní venkovní teplota klesne na 15 stupňů pod nulu, musí se z preventivních důvodů koupelna i sociální zařízení odstavit.

České skleníky
V místech, ze kterých ledovec ustoupil, se zachycují jednoduché rostliny – mechy a lišejníky. I jejich výzkum je náplní práce českých vědců. Řada otázek spojených s globálním oteplováním tak může být vyřešena i díky práci našich odborníků.
Zajímavý projekt byl na základně spuštěn letos v březnu. Biologové zde postavili čtyři skleníky, každý zhruba 1 m2, v nichž budou podmínky, které by mohly ledový kontinent ovládnout za 150 let. Průměrná teplota je zde o dva stupně vyšší, než je ta současná.
Skleníky nemají střechu, protože pak by zkoumané lišejníky nebyly vystaveny klasickým antarktickým podmínkám. Jejich stěny jsou však z plexiskla, které umožní dosáhnout uvnitř skleníku kýženou teplotu.
První hmatatelné výsledky by vědci mohli pozorovat za tři roky. A prognóza, jak se podnebí Antarktidy za 150 změní, bude známa za 15 až 20 let. 

Pozor na ozónovou díru!
Podobně jako v Arktidě, i v nejjižnějších částech planety existuje polární den a polární noc. Šest měsíců v roce tak Antarktidu trvale ozařuje Slunce, po zbytek roku je pak zahalena do tmy.
Polárníci jsou zde vystaveni nebezpečí horské nemoci a vzhledem k ozónové díře i zvýšeným dávkám ultrafialového záření. Proto každý člověk, který se po ledových pláních pohybuje, musí být na svou ochranu vybaven speciálními brýlemi. 

Je to výzkumná stanice?
Soukromá česká stanice na Antarktidě existuje již od roku 1987. Zřídil ji zde polárník Jaroslav Pavlíček a nachází se na ostrově Nelson. Jeho výzkum je zaměřen na reakce člověka v extrémních podmínkách.
Podle vědců se však nejedná o skutečnou výzkumnou stanici.

Tady se neválčí!
Zatímco zpravodajství je neustále plné konfliktů mezi Izraelci a Palestinci, Antarktida dokazuje, že příslušníci obou národů mohou spolupracovat i v přátelském duchu. Osmičlenná výprava, kterou tvořili čtyři Izraelci a čtyři Palestinci před čtyřmi roky společnými silami vystoupila na dosud nezdolanou antarktickou horu, vysokou 2000 metrů poblíž lokality Bruce Plateau.
Překvapivější je to zejména proto, že dva z Palestinců předtím nějaký čas strávili v izraelském vězení, jeden za obvinění z terorismu, druhý za napadení izraelského vojáka. V izraelské části výpravy zas bylo možné nalézt dva bývalé členy elitní protiteroristické jednotky.

Může tady něco žít?

Ačkoli se Antarktida na první pohled zdá nehostinná, i zde lze nalézt život. Samozřejmě se nejedná o bujné lesy, ale i ty zde kdysi existovaly. Svědčí  tom naleziště černého uhlí.

Dnešní antarktická fauna a flóra však vypadá trochu jinak. Populárním symbolem Antarktidy se stal tučňák. Ovšem pozor, existují i tropické druhy tučňáků, jejichž kolonie lze najít až na ekvádorských Galapágách přímo na rovníku.

Ráj pro rypouše
Vyšší rostliny se na Antarktidě prakticky nevyskytují. Jen na nejsevernějších ostrovech lze narazit na některé druhy trav. Antarktickou skladbu flóry tedy tvoří především řasy, vyskytující se v ledovcích, dále pak mechy a lišejníky.
Ani místní fauna není příliš bohatá. Žádný suchozemský savec si Antarktidu neoblíbil, pouze pobřežní vody brázdí velryby, čtyři druhy tuleňů a rypouši sloní. Takový tuleň leopardí tu má celkem pohodlný život, o jeho oblíbenou potravu, tučňáky, není samozřejmě na Antarktidě nouze.
Stejně tak tu výzkumník nenarazí na žádného plaza nebo sladkovodní rybu. To ovšem neznamená, že by živočichové Antarktidu zcela ignorovali. Žije zde slušný počet roztočů, bezkřídlých mušek nebo třeba 15milimetrových korýšů žábronožek.

Nejdřív je ucítíme
Je jasné, že každý organismus musí být na život v Antarktidě dobře připraven a náležitě adaptován. Takový tučňák, který obývá antarktická pobřeží, dokáže hladovět až čtyři měsíce. Aby ve studených vodách i v mrazech na souši udrželi tučňáci teplo, vyvinula se jim, stejně jako vodním savcům, silná vrstva podkožního tuku. Tučňák, vážící šest kilo (asi jako husa) má v sobě téměř tři kila tuku, ten tedy tvoří zhruba polovinu jeho hmotnosti. Kromě toho mají velmi husté peří, které je důkladně promašťované.
Tučňáci jsou monogamičtí, celý život (až kolem 35 let) tedy tráví s jedním partnerem. V Antarktidě jich žijí rozlehlé kolonie (mají tisíce členů), které, jak říkají vědci, „většinou ucítíte ještě dřív, než je vidíte“. Člověk se v nich jen těžko vyzná, zato tučňák své hnízdiště bez problémů najde. Tučňáci mohou člověku i pěkně znepříjemnit návštěvu takové kolonie. V ohrožení totiž dovedou prudce vystříknout exkrementy až metr za sebe.
Z počátku se o mládě stará jeden rodič, zatímco druhý je na lovu. Později jsou malí tučňáčci odkládáni do „školky“, kde jako „vychovatelé“ působí nezahnízdění jedinci. Oba rodiče se pak mohou věnovat lovu.

Dosud neznámé druhy živočichů
Antarktida je ještě stále z velké míry neprobádaný kontinent. Svědčí o tom i fakt, že teprve nedávno zde vědci objevili několik dosud neznámých živočišných druhů.
Expedice Polarstern, kterou zorganizoval německý Ústav Alfreda Wegenera a jíž se zúčastnilo 52 vědců ze 14 zemí, brázdila dva měsíce vody Wedellova moře v rámci projektu sčítání mořského života v Antarktidě. Výsledkem jejího bádání bylo třeba 15 druhů vícenožců, mezi kterými je i deseticentimetrový garnát (mořský rak). Objeven byl i nový polyp a několik žahavců, což jsou příbuzní korálů a medúz.
Výprava zároveň zaznamenala, že v poslední době se v oblasti okolo Antarktidy zvýšil počet plejtváků myšoků.

Vetřelci už přicházejí!
Na Antarktidu ovšem postupně pronikají i druhy živočichů a rostlin, které na ní nemají co dělat. Cynik by možná řekl, že to je to především člověk, ale je zde i plno druhů, které spolehlivě dokáží v historicky krátkém čase rozvrátit místní ekosystém. Koneckonců, co dokáže nějaký druh v pro sebe nepřirozeném prostředí, o tom by se daly psát tlusté knihy. Například králíci nebo kapři na australském kontinentu poškodili místní ekosystém přímo zdrcujícím způsobem.
Narušení místního ekosystému je tedy vážnou hrozbou i pro nejchladnější kontinent. Nedávno proběhla mezinárodní konference Antarctic Treaty Consultative Meeting (Poradní shromáždění antarktické smlouvy), které se zúčastnili diplomaté i odborníci z pětačtyřiceti států světa. Odborníci zde upozornili na konkrétní druhy, kterým se už na Antarktidu podařilo proniknout. Jedná se nejen o některé druhy trav, ale třeba i o kraba Hyas araneus, který se podobá velkému pavoukovi. Jeho přirozeným domovem je východní a západní Atlantik.
Na Antarktidě se totiž v poslední době projevují stále vyšší teploty, které mají za následek postupné změny klimatu. Dříve nehostinné podmínky jsou tak pro mnohé druhy invazních živočichů a rostlin stále lákavější. Ty se zde mohou posléze trvale usadit a pak už jen s můžeme s obavami sledovat, co se s přírodou Antarktidy stane dál. Ostatně, sumýši (připomínají velké červy), mořští ježci nebo pláštěnci (mořští živočichové s rosolovitým tělem, 3 mm – 30 cm) se již v současnosti dají považovat za kolonizátory nejchladnějšího kontinentu.

Rubriky:  Příroda
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Brána nad Českým Švýcarskem

Brána nad Českým Švýcarskem

Když internetoví uživatelé z celého světa hlasovali v anketě švýcarské nadace...
Město stromům zaslíbené

Město stromům zaslíbené

Vegetaci včetně stromů se daří ve městě lépe, než ve volné přírodě a na venkově....
Poláky může vyjít kácení v Bělověžském pralese hodně draze

Poláky může vyjít kácení v...

Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že musí Polsko bezodkladně přestat...
Horským kamzíkům se v Tatrách daří

Horským kamzíkům se v Tatrách daří

Pozitivní zpráva přišla z polské a slovenské strany Tater. V letošním roce se zde...
Rezervace v Milovicích se rozšířila o pět nových zubrů

Rezervace v Milovicích se rozšířila...

Ne každý ví, že se v bývalém vojenském prostoru Milovice, který se nachází u Benátek...
Na jižní pól za pomoci obnovitelné energie

Na jižní pól za pomoci...

Obnovitelná energie, toto spojení slyšíme čím dál víc. A aby toho nebylo...
Ostravští vědci vytvořili aplikaci o vážkách

Ostravští vědci vytvořili aplikaci...

Mobilní aplikace Lovec vážek CZ si klade za cíl informovat veřejnost o tomto...
Jak se mění vlhkost půdy za poslední čtyři desetiletí?

Jak se mění vlhkost půdy za...

Evropská kosmická agentura, jejímž členem je i Česká republika, uvolnila...
Pelikáni ze safari se přestěhovali do zimoviště

Pelikáni ze safari se přestěhovali...

Včera proběhl v ZOO Dvůr Králové každoroční odchyt pelikánů. Více než dvacet...
Britský student objevil pozůstatky nejstaršího předka savců

Britský student objevil pozůstatky...

Student vysoké školy Grant Smith  zkoumal v rámci své univerzitní práce půdu...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Koně se také střílejí: Kulomety z nich v první světové válce dělají sekanou!

Koně se také střílejí: Kulomety z nich...

V pekle první světové války zahynou miliony lidí. Spolu s nimi také...
Zbožňovaná zpěvačka Dalida: Na lásku marně čeká až do posledních dní!

Zbožňovaná zpěvačka Dalida: Na lásku...

Jako dítě má jediné přání – stát se herečkou. Namísto toho si přes ocenění...
VIDEO: Je Panenský týnec skladištěm léčivé energie?

VIDEO: Je Panenský týnec skladištěm...

Mezi nejmystičtější a nejpozoruhodnější místa v Čechách rozhodně patří gotický chrám...
Tajemství podprahové reklamy: Dokáže vás zmanipulovat?

Tajemství podprahové reklamy:...

„Nesmysl,“ sundávají si s posměškem brýle psychologové. Právě dočetli zprávu Hale...
5x krimi, při kterém mrazí: Vraždy, popravy a justiční omyly!

5x krimi, při kterém mrazí:...

V roce 1989 popraví v Texasu Carlose DeLunu odsouzeného za...
Bitvu o ostrov Saipan ukončila hromadná sebevražda!

Bitvu o ostrov Saipan ukončila...

„Jeden člověk nemůže být odpovědný jak za politická, tak vojenská rozhodnutí....
Nepostradatelný radar: Spoléhá na něj armáda i policisté!

Nepostradatelný radar: Spoléhá na...

Občas to u některých vynálezů bývá, že jejich vznik úzce souvisí s...
Šokující tvrzení mladého Rusa: V minulém životě jsem žil na Marsu!

Šokující tvrzení mladého Rusa: V...

Boris Kiprijanovič se narodil 11. Ledna 1996 ve městě Volžskij  a už dlouhá...
Chybí vám adrenalin? Zkuste si krok do prázdna!

Chybí vám adrenalin? Zkuste si...

Závěr roku 2013 udělal radost všem milovníkům bláznivých atrakcí. Ti si ve svých...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.