Záhady atentátů na prezidenty USA: Oběti fanatiků, nebo spiknutí?

Nejvyšší představitelé Spojených států, tedy muži v roli prezidentů, se v dějinách země stali celkem desetkrát terčem střelců, kteří se je pokoušeli zavraždit. Kolem atentátů však dodnes panuje množství neobjasněných okolností. Občas se ale roušku tajemství podaří i trochu poodhalit.Nejvyšší  představitelé Spojených států, tedy muži v roli prezidentů, se v dějinách země stali celkem desetkrát terčem střelců, kteří se je pokoušeli zavraždit. Kolem atentátů však dodnes panuje množství neobjasněných okolností. Občas se ale roušku tajemství podaří i trochu poodhalit.

I když od atentátů na prezidenty USA uplynula již dlouhá řada let a nesporně se zdokonalily metody historického zkoumání a s tím spojené technické prostředky, přesto zůstávají obestřeny řadou záhad a dohadů. Stále totiž není jasné, proč a jak k nim vlastně došlo.

Těmi napadenými prezidenty byli Andrew Jackson v roce 1835, Abraham Lincoln (1865), James Garfield (1881), William McKinley (1901), Theodore Roosevelt (1912), Franklin Roosevelt (1933), Harry Truman (1950), John Kennedy (1963), Gerald Ford (1975) a Ronald Reagan (1981). Z těchto pokusů o atentát byly čtyři bohužel úspěšné (Lincoln, Garfield, McKinley a Kennedy), jim se budeme v tomto čísle 21. SOLETÍ věnovat.
 

ABRAHAM LINCOLN

Události na samotném konci americké občanské války měly neuvěřitelně  dramatický spád. Dne 9. dubna 1865 v domku farmáře Wilmera McCleana u  Appomattox Court ve Virgínii, podepsal jižanský velitel generál Robert Edward Lee kapitulační listinu před velitelem vojsk Unie generálem Ulyssesem Simpsonem Grantem. Skutečně poslední výstřely pětileté války Severu proti Jihu však padly o pět dní později.

Nestalo se tak ale na bojišti, nýbrž 14. dubna 1865 ve Fordově divadle ve Washingtonu, kde se prezident Abraham Lincoln s chotí zúčastnil představení veselohry Our American Cousin (Náš americký bratránek). Prezident pozval i generála Granta, viceprezidenta Johnsona a ministra zahraničí Sewarda, kteří se však omluvili. V lóži s ním tedy byli jen tři lidé – paní Mary Lincolnová, slečna Clara Harrisová (dcera senátora Harrise) a major H. R. Rathbone. 
Krátce po 22. hodině vstoupil do prezidentské  lóže mladý muž a z bezprostřední blízkosti střelil Lincolna zezadu dvakrát do hlavy.

Falešný senátor

Tím střelcem byl bývalý herec a projižanský horlivec John Wilkes Booth, jenž se v divadle vydával za senátora Haleho. Právě s takto vytištěným jménem na vizitce se prokázal policistovi Johnu Parketovi, který jen ospale kývl hlavou a vpustil ho do lóže.
Prezidentův vrah, jinak zneuznaný  kumštýř a Lincolnův zapřísáhlý nepřítel, se v divadle velmi dobře vyznal. Rychle vnikl do předsíně lóže, zamkl za sebou dveře, načež vytáhl z kapsy pistoli značky Deering, levou rukou sevřel dýku a pomalu se nepozorovaně vplížil do lóže, přímo za samotného Lincolna.

Prezident byl nakloněn kupředu, zaujat hrou, s očima upřenýma na jeviště. Plynové světlo z jeviště zřetelně rýsovalo jeho hlavu jako dokonalý terč. Booth na ní namířil svou pistoli a dvakrát stiskl spoušť. Divadlem třeskly výstřely. Zasažený Lincoln  tiše sklonil hlavu a zůstal sedět v  křesle. Major Rathbone přiskočil  k vrahovi, ten ho však bodl dýkou.
     

Jih je pomstěn!
Booth hlasitě vykřikl “Sic  semper tyrannis!” (“Tak vždy tyranům!”), což bylo bojové heslo virgínských odštěpenců. Poté se opřel jednou  rukou o zábradlí lóže a seskočil na jeviště. Avšak jedna ostruha na jezdecké botě se mu zapletla do vlajky, kterou byla vyzdobena prezidentova lóže, a dopadl tak nešikovně, že si zlomil nohu. Nicméně, dokázal se bleskurychle vzpamatovat, divoce zašermovat dýkou a  s výkřikem  “Jih je  pomstěn!” zmizel za kulisami.

Celá akce proběhla tak rychle a tak překvapivě, že se diváci nejdříve domnívali,  že jde o součást představení. Ačkoli se Booth pádem na jeviště bolestivě zranil, přesto se mu podařilo zmizet a nasednout na koně připraveného za divadlem a uprchnout.
Když lékaři, kterých bylo mezi diváky hned několik, zjistili,  že Lincolnovo zranění je smrtelné, ihned ho nechali přenést do protější budovy, Petersonova penzionu. Lincoln se již z bezvědomí neprobral a ráno 15. dubna 1865 v 7 hodin 22 minut skonal. 

Zpráva o smrti prezidenta, kterému Američané přezdívali “Honest Abe” (Poctivý Abe), se rychle rozšířila, ale nikdo jí nechtěl věřit. Nebylo přece možné se smířit s představou, že by zlo tak náhle zvítězilo nad dobrem. 

Bylo to spiknutí?

Ukázalo se, že atentát byl spiknutím, na němž se kromě Boothe podílelo ještě  dalších devět mladých mužů, kteří sympatizovali s Jihem a údajně jednali z vlasteneckého přesvědčení. Kromě Lincolna chtěli zlikvidovat rovněž Granta, Johnsona a Sewarda.
Na ministra zahraničí upoutaného na lůžko zaútočil atentátník rovněž 14. dubna  1865, když tajně pronikl do Sewardova domu. Několika ranami srazil k zemi  ministrova syna, jenž mu chtěl zatarasit cestu a vběhl do pokoje nemocného.   Divoce se  na něj vrhl a zasadil  mu několik  bodných ran  do obličeje a do hlavy. Naštěstí  byl  nablízku válečný veterán Robinson, který útočníkovi  znemožnil dokončit krvavé dílo. Atentátník ale utekl nepoznán a podobně jako Booth se vyšvihl na připraveného koně a zmizel. Posléze se zjistilo, že to byl Lewis Paine, syn baptistického kněze z Floridy. Ministr zahraničí Seward útok přežil.

Podle plánu dostal další člen gangu, obchodní příručí George Atzerodt, úkol zabít i viceprezidenta Johnsona.  K tomu  však naštěstí nedošlo. Další tři spiklenci plnili úkoly spojené s  “krytím” této a dalších akcí.  Posléze se prokázalo, že spiklenci reprezentovali fanatické kruhy Jižanů, kteří se jednak chtěli pomstít za vojenskou porážku Jihu. Současně tak chtěli posílit ducha odpůrců reforem (včetně osvobození otroků), které zavedla Lincolnova administrativa.

Pronásledování skončilo ve stodole

Na atentátníky byl vzápětí uspořádán velký hon. Booth, Paine a další spiklenec Herold se nejdříve pokusili opustit Washington, a to se jim podařilo. V Port Tibacco na ně čekal člun, ve kterém měli přeplout řeku Potomac a ztratit se kdesi  ve Virgínii nebo na jiném místě na Jihu. 
Booth ale musel kvůli své poraněné noze vyhledat známého lékaře, který bydlel na trase jejich útěku. A tento doktor, jmenoval se Samuel Mudd, atentátníka nejen ošetřil, ale nějaký čas i ukrýval, než mohl pokračovat v útěku.

Po deseti dnech však byli Booth s Heraldem dopadeni v jedné stodole blízko  Bowling Green ve Virgínii. Když byla stodola obklíčena jednotkou vojáků a nakonec i podpálena, spiklenci ji museli opustit. Herold se vzdal, zatímco Booth i nadále vzdoroval. Pak přišla řada na seržanta  kavalérie Bostona Corbetta, jenž zahlédl v zakouřené stodole siluetu postavy. Zamířil, vystřelil a Booth klesl k zemi. Po třech hodinách zemřel. Jeho  poslední slova byla: “Řekněte matce, že umírám za vlast. Myslel jsem, že dělám to nejlepší.”

První popravená žena USA

Všichni spiklenci byli nakonec dopadeni a včetně doktora Mudda postaveni před   vojenský soud, kterému předsedal generál David Hunter. Čtyři z  nich  –  Mary Surrattová, Lewis Paine, George Atzerodt a Davy Herold –  byli odsouzeni k smrti a 7. července oběšeni.  Ostatní dostali mnohaleté tresty ve vězení.
Mary Surrattová, v jejímž penzionu se celé spiknutí proti Lincolnovi chystalo, se přitom zapsala do historie neslavným prvenstvím. Stala se vůbec první popravenou ženou ve Spojených státech.

Záměr, nebo zanedbání?

Atentát na Lincolna vyvolal a dosud vyvolává, zejména mezi historiky, několik  otázek, které nikdy nebyly beze zbytku zodpovězeny. Při vyšetřování atentátu se  totiž zjistilo, že mnohé bylo zanedbáno a naopak lecos zas bylo uděláno “navíc.”
A tak se například nabízí otázka, proč nebyla Lincolnova lóže v divadle lépe střežena, když se vědělo, že nenávist fanatických Jižanů nemohla kapitulací  generála Leea ochladnout? Podivné je i to, že nebyl přítomen Lincolnův tělesný  strážce major Eckert, který ho vždy doprovázel a spolehlivě chránil.

Proč bylo vyhověno podivnému přání paní Lincolnové, aby na chodbě, kde se nacházela osudná lóže, měl ten večer  službu zrovna policista John Parket, o němž bylo známo, že patří k méně způsobilým? Kdo a proč asi zabouchl dveře  v zákulisí divadla těsně před advokátem Stewardem, jenž  se jako jediný z diváků rychle vzpamatoval a začal Bootha pronásledovat?  Proč byly při pátrání po atentátních sice obsazeny všechny silnice, nádraží a přístavy, ale dvě únikové  cesty do jižanských oblastí zůstaly “náhodou?” bez kontroly? 
Je pravdou, že když Robert Lincoln, prezidentův syn, pálil v roce 1926 otcovy  písemnosti, uvedl jako důvod tohoto svého kroku to, že obsahují důkaz o zradě jednoho ministra a jeho účast na spiknutí?

 
 

JAMES GARFIELD

Od samého počátku (od 4. března 1881) svého pobytu v Bílém domě usiloval James Garfield o vyrovnanou politiku, která by opět svedla znepřátelená křídla Republikánské strany, takzvané stalwarts (oddané) a half-breeds (míšence). Sám patřil k rozhodným odpůrcům stalwarts a rozdělování vlivných úřadů podle protekcí v úzce pojatém partajním systému. To se projevilo mimo jiné i tím, že v rámci celé řady tvrdých protikorupčních opatření nechal odvolat zkorumpovaného šéfa celního úřadu v newyorském přístavu. Stal se známým bojovníkem za všeobecnou správní reformu.

 Těmito a dalšími opatřeními za větší průhlednost politického a hospodářského systému v zemi si proti sobě popudil zejména politické činitele spojené se stalwarts.

Nevydařená dovolená

Prezident Garfield chtěl strávit dovolenou roku 1881 v New Persey na jihovýchodě USA, kde na něho již čekala žena. Když však 2. července vstoupil se svými dvěma syny a v doprovodu ministra zahraničí Jamese Blainea na perón Baltimorského nádraží ve Washingtonu, přistoupil k němu zezadu neznámý muž. Jednou ranou z revolveru ho postřelil do paže a druhou do zad.
Atentátníkem byl Charles Guiteau, jenž po svém zločinném aktu  hlasitě vykřikl:  “Jsem stalwart a od této chvíle je prezidentem Arthur.”

Prezident nebyl hned mrtvý. Dlouho zápasil o život, až ho skosila infekce, která do rány pronikla z nesterilních nástrojů při vyjímání kulek. Zemřel 19.září 1881.
 

Náhradník atentátníky zklamal
Právě výkřik atentátníka, spojený se jménem Arthur, měl mít zřejmě svůj politický význam. Od vcelku nevýrazného muže, plným jménem Chester Alan Arthur, jenž se co by viceprezident automaticky stal prezidentem, příslušníci stalwarts totiž   očekávali politiku vedenou v jejich prospěch.

Před volbami dával Arthur najevo, že sympatizuje s jejich  názory a Garfieldem byl vlastně vzat do tandemu především proto, aby v Republikánské straně nedošlo k otevřenému konfliktu. Skutečnost, že se mu všeobecně vytýkala  neefektivní  práce, liknavost a chybné politické postoje, jen nahrávala odštěpencům ve  washingtonských kruzích. Ti byli ochotni jít až na samotný práh spiknutí proti Garfieldovi, jen aby se tak otevřela cesta k vládnímu kormidlu pro Arthura, který měl být snadno zmanipulovatelný.
Pak se však ukázalo, že Arthur, zřejmě v atmosféře vzniklé po násilné smrti  Garfielda, byl nakonec nucen přistoupit k reformám svého předchůdce. Tím pochopitelně stalwarts a s nimi samozřejmě i atentátníka Guiteaua těžce zklamal.

Vrahem byl právník 

Kdo však byl Garfieldův vrah?  Tento 40letý muž, plným jménem Charles Julius Guiteau nebyl žádným sprostým zabijákem, jenž by byl ochoten za peníze prolévat cizí krev. Jednalo se o právníka z Chicaga, jenž se vedle nepříliš úspěšné advokátské praxe věnoval teologickému  bádání a napsal o tom i knihu The Truth (Pravda).
Poté se vrhl do politiky, přičemž ve svých projevech propagoval Garfielda, jako nejlepšího kandidáta pro Bílý dům. Jako pohnutku svého obratu od příznivce  Garfielda k jeho úhlavnímu nepříteli uváděl prezidentův nevděk za pomoc ve volebním boji. Konkrétně to, že mu neumožnil kariéru špičkového diplomata.    Guiteau se totiž již viděl vyslancem USA v Paříži, přinejhorším ve Vídni.

Prezidentův vrah byl 23. ledna 1882 odsouzen k trestu smrti a 30. června téhož  roku popraven. Skutečný důvod, který vedl k útoku na prezidenta Garfielda, však nebyl nikdy plně objasněn.
 

WILLIAM McKINLEY

 
Za vlády 25. prezidenta Spojených států Williama McKinleye v letech 1897 – 1901 prošla země konjunkturou, prudce se rozvíjela koncentrace a centralizace výroby a kapitálu, především ve formě nových trustů nebo holdingů a v propojení průmyslu  a bank do vlivných finančních seskupení. 

Jeho hlavním trumfem však byla expanzivní zahraniční politika. Pod jeho vedením došlo k americkému zásahu do boje Kubánců proti Španělům, což nakonec vedlo  k americko-španělské válce  trvající od dubna do srpna 1898.
“Potřebujeme  nové trhy, a jelikož obchod postupuje za vojenskou vlajkou,  budeme podle všeho tyto nové trhy brzy mít,” prohlásil  McKinley 12. října 1898. V duchu této teze se vylodila americká námořní pěchota na Filipínách a spolu s vojsky některých dalších zemí rozdrtila na pomezí 19. a 20. století takzvané “povstání boxerů” v Číně – to svůj název odvozovalo od lidové revolty  I-che-Tchuan, vedené svazem “Pěst spravedlnosti a míru”.

Imponovali mu anarchisté

Byl to  právě  zahraničněpolitický kurs McKinleyovy administrativy, který  vyvolával nejen kritiku ze strany takových významných osobností amerického života, jakými byli podnikatel Andrew Carnegie nebo spisovatel Mark Twain, ale přímo i hněv radikálních a anarchistických hnutí.
Jedním z těch, kteří se považovali za mimořádně oddaného příznivce těchto směrů, byl i Leon Frank Czolgosz, syn rusko-polských přistěhovalců. Jako mladík byl svědkem řady stávek odborových svazů a protestních akcí různých společenských organizací. Ale nejvíce mu imponovali anarchisté a jejich noviny. Když  se na tribuně newyorských masových shromáždění objevovala   Emma  Goldmanová, jedna z vůdčích postav americké scény politického radikalismu, býval přímo u vytržení.

Provokatér, nebo nasazený agent?  

Když se ale hlásil do některé z anarchistických  skupin, tak buď nebyl přijat nebo  mu brzy dali najevo, že ho ve svém středu nechtějí. Jeho fanatický zápal a  komentáře o útlaku chudých a o velké nespravedlivé Americe byly totiž tak   vypjaté, až se setkávaly s podezřením, že jde o provokatéra nebo tajného agenta.
Pak ale chybí ještě odpověď na otázku: agent v jakých službách?

Například Abraham Isaak, vydavatel Free Society,  napsal v tomto časopise  varovný článek s tučným titulkem POZOR  NA  DALŠÍHO  ŠPIONA!, s jasnou  narážkou na Czolgosze.
Když na konci července 1900 zabil anarchista Caetano Bresci v Monze italského krále Umberta I., údajně se tehdy zachvělo i celé  americké anarchistické hnutí. Ale jak se Czolgosz později vyzpovídal, Bresci se stal jeho hrdinou.

Motiv atentátu zůstal nejasný

Netrvalo dlouho a Czolgosz dal o sobě patřičně vědět. Koupil si revolver kalibru 0,32 značky Iver-Johnson za 4,5 dolaru. To bylo 2. září 1901. A již 6. září s touto zbraní vstoupil do výstavní haly ve městě Buffalo (stát New York), kde se konala  Panamerická výstava za účasti prezidenta Williama McKinleye.
Podařilo se mu nejen proniknout davem lidí, kteří si chtěli podat ruku s prvním  mužem země, ale s revolverem zabaleným v kapesníku vypálit do jeho břicha dvě rány. Podle dobových záznamů se to stalo přesně v 16 hodin a 7 minut. 

Prezident skonal 14. září a již 23. září byl Czolgosz, s až nápadně velkou rychlostí, odsouzen k trestu smrti. Se stejným spěchem byl 29. října 1901 popraven na elektrickém křesle ve věznici Auburn (stát  New York). Jeho poslední slova zněla: “Zabil jsem prezidenta, protože to byl nepřítel dobrých lidí – dobrých pracujících lidí. Svého  činu nelituji.”
Zatčeno pak bylo několik lidí, včetně samotné Emmy Goldamové, ale nic dalšího se nezjistilo. Jak o půl století později napsal znalec amerického anarchismu Sidney Fine v odborném magazínu American Historical Review: “Motiv činu zůstal nejasný.”

 
JOHN KENNEDY

 
Realistický státník, 35. prezident USA v letech 1961–1963 John Fitzgerald Kennedy se hlásil k politice svého předchůdce z let 1933–1945 Franklina Delano Roosevelta. Svým zahraničněpolitickým kursem, zejména v otázkách války a míru, však vyvolal odpor těch politických kruhů, kterým takový směr vadil.

Dříve než mohly jeho další změny i na domácí půdě přinést nové plody, byl zavražděn. Stalo se tak za jeho návštěvy v texaském Dallasu dne 22. listopadu 1963. 
Vyšetřovací komise, ustavená prezidentem Lyndonem Johnsonem, pod předsednictvím nejvyššího soudce Earla Warrena, prohlásila ve své zprávě ze září  1964, že jediným střelcem byl Lee Harvey Oswald. Jak známo, Oswald sám byl zastřelen majitelem nočního baru Jackem Rubym přímo v suterénu policejního velitelství v Dallasu.

Zázračný střelec?

Pozdější však vyšetřování kongresového výboru nevyloučilo účast druhého  pachatele. A jak naznačuje řada opomíjených nebo nově objevených indicií, Kennedy se zřejmě měl stát obětí spiknutí, které bylo zaměřeno na změnu jím vytyčeného kursu.
Nicméně o motivech a pozadí atentátu z Dallasu žádná stoprocentní jistota neexistuje. Existují jen dohady, otazníky a spekulace. Ale názory odborníků nelze jen tak lehce přecházet. Střelečtí specialisté, a to nejen z USA, se jednoznačně přiklánějí k názoru, že Lee Harvey Oswald nemohl být střelcem, jenž vypálil všechny tři střely.

Například  italský střelecký instruktor, který za druhé světové války cvičil důstojnické aspiranty v zacházení s typem pušky, jíž měl Oswald zavraždit Kennedyho, zdůrazňuje, „Je sice technicky možné vystřelit z dotyčného modelu zbraně tři výstřely v rozpětí pěti vteřin, ale zasáhnout přitom pokaždé cíl by bylo zhola nemožné“.

Údajný vrah nikam nespěchal

Také nebylo nikdy dokázáno, že to byl právě Oswald, kdo se v kritický okamžik  nacházel v šestém poschodí budovy knižního velkoskladu, odkud měl dle Warrenovy komise střílet na prezidenta. Z výpovědí svědků si lze učinit obrázek, kde a jak se Oswald tehdy pohyboval. Je až s podivem, že právě tito lidé, tedy doslova klíčově důležití svědkové vůbec nebyli  Warrenovou komisí vyslechnuti.
Robert Groden uvádí, že Lee Harvey Oswald před atentátem, v jeho průběhu a po  něm se vůbec nechoval jako někdo, kdo takovou věc naplánoval,  provedl  a  nepozorovaně z místa zločinu uprchl.

Důležitou osobou byla i sekretářka ředitele knižního velkoskladu Carolyn Arnoldová. Ta viděla osamoceného Oswalda sedět v jídelně ve druhém poschodí a to v době mezi 12:15 až 12:25 hodin. Do okamžiku zavraždění prezidenta tedy chybělo pouhých pět minut a jeho “vrah” si ještě klidně seděl o čtyři patra níže u jídelního stolu. 

Co je to za pušku?

Oswalda ostatně ve druhém poschodí viděli i dva policisté. Když zazněly výstřely, tak se Marrion L. Baker, jeden z policistů doprovázející kolonu na motocyklech,  ohlédl a spatřil hejno holubů,  kteří vyplašeni  střelbou vylétli z  římsy na budově  knižního velkoskladu. Policista proto, v úsilí vypátrat střelce, ihned vběhl do budovy, kde se setkal s jejím správcem, Royem Trulym.
Spolu pak běželi nahoru po schodech a ve druhém poschodí spatřili Oswalda, který stále ještě (nebo už zas?) seděl v jídelně, ale nezadrželi ho. Policista se jen správce zeptal: “Ten člověk pracuje  u vás?”. Když dotázaný přikývl, oba muži pokračovali  v prohlídce budovy. 

Oswald pak budovu opustil hlavním vchodem a nasedl do autobusu. Provoz byl ale tak silný, že na nejbližší zastávce vystoupil a vzal si taxi, s nímž odjel domů.
Mezitím do budovy velkoskladu vběhli další policisté a zástupce dallaského šerifa Roger Craig. V šestém patře nalezli pušku, kterou všichni popsali jako Mauser ráže  7.65 s teleskopem. Později policie tuto informaci změnila s tím, že šlo o pušku Mannlicher-Carcano ráže 6,5.

Nečekané svědectví 

A pak přišla doslova senzace. Postaral se o ni amatérský film, který čirou náhodou  na místě tragédie natočil Abraham Zapruder, dallaský výrobce oděvů. Tento muž stál na betonové zídce na vyvýšeném náspu zvaném Grassy Knoll, za nímž vedla železniční trať. Odtud svojí  kamerou snímal jízdu prezidentova automobilu s   celou kolonou doprovodných vozů od jejich zabočení z Houston Street do Elm Street v parku Dealey Plaza. Zachytil přitom situaci, jaká nastala, když byl  prezident zasažen. 
Právě tento filmový snímek, posléze pečlivě analyzovaný řadou odborníků políčko  po políčku ukázal, že mezi všemi výstřely neuběhlo více než devět sekund. Ale model pušky Manlicher Carcano M 38, ze které měl Oswald střílet, není automatickou ani poloautomatickou zbraní, nýbrž opakovačkou. To znamená, že po každém výstřelu bylo zapotřebí provést čtyři pohyby se závěrem pušky, aby  mohl následovat nový výstřel.

Rakouský olympijský přeborník v lovecké střelbě na terč, Hubert Hammerer  rovněž zdůraznil, že u dotyčného modelu karabiny je nezbytné zaměřovat znovu po každém výstřelu. Lze tedy připustit, že výstřely, které zasáhly pohybující se cíl v tak krátké době a z tak velké vzdálenosti, byly vypáleny dvěma nebo i více střelci.

Kolik výstřelů zaznělo?   

Políčka Zapruderova filmu s čísly 150 až 153 ukazují, že první výstřel, jenž vyšel  zezadu, tedy z budovy knižního velkoskladu, minul cíl. Ale jak prezident, tak guvernér na něj reagovali. Film ukazuje, že oba v tu chvíli prudce otočili hlavy o  90 stupňů doprava. Guvernér měl podle svědectví jen zasténat “Oh ne, ne, ne!” Jacquline Kennedyová se v tomto okamžiku dívala na opačnou stranu.
Druhý výstřel, jak ukazuje políčko číslo 188, přišel zepředu, od již zmíněného  náspu Grassy Knoll. Tato kulka již byla přesná a zasáhla Kennedyho do hrdla. Na filmu je vidět,  jak se prezident pokrčil a chytil se oběma rukama za krk.

Třetí výstřel padl po dvou vteřinách. Kulka, která musela mít mimořádně průbojnou sílu, přiletěla zezadu, zřejmě z budovy knižního velkoskladu. Minula  Kennedyho a zasáhla guvernéra Conallyho do zad. Prošla jeho  hrudníkem a vyšla jeho pravou prsní bradavkou. Dokazují to okénka s čísly 237 – 238. To rovněž dokazuje, že guvernér byl zasažen dříve, než zazněl čtvrtý výstřel.
Čtvrtá kulka (zezadu) měla být onou “kouzelnou střelou”, o kterou se opírá teorie Warrenovy komise s její absurdní drahou od zásahu prezidentových zad, skrze jeho  hrdlo do Connallyho zad, pak do jeho pravé ruky a nakonec do jeho levého stehna. V podání Warrenovy komise ovšem šlo o třetí výstřel.

Pátá střela byla osudová

Pátá kulka přišla zepředu, z palisády na náspu Grassy Knoll. Kennedyho zasáhla do pravého spánku, způsobila frakturu lebeční kosti, a vyšla ven z týlní oblasti jeho hlavy. Zanechala za sebou obrovský kráter o velikosti mužské pěsti. Náraz byl tak  silný, že úder strhl celé prezidentovo tělo prudce dozadu a doleva, směrem Jacquelin. Krev z prezidentovy roztříštěné  hlavy zasáhla i tvář policisty Bobbyho Hargise, jedoucího na motocyklu po levé straně prezidentova automobilu.
80 procent svědků z Dealey Plaza potvrdilo, že rána vyšla z náspu Grassy Knoll a nikoliv z budovy knižního velkoskladu,  jak tvrdila zpráva Warrenovy komise. 

Asi o půl  vteřiny později zazněl šestý výstřel. Doprovázel kulku, která roztříštila  guvernérovu dlaň a skončila v jeho levém stehně. Přiletěla zezadu, zřejmě také z budovy knižního velkoskladu, a skutečně způsobila to, co autoři  Warrenovy   zprávy “vtěsnali” do absurdní dráhy “kouzelné střely“.

Bezradní agenti

Nejeden znalec se ještě po letech zamýšlí i nad tím, jak neprofesionálně tehdy jednali osobní strážci. Jsou o tom sepsány hory článků, scénářů i knih. Ale všimli si toho i další lidé,  kteří jeli přímo v koloně.
Například senátor Ralph  Yarborough, jenž jel o dva vozy za prezidentem v automobilu s  viceprezidentem Johnsonem a jeho chotí, dal najevo své znepokojení z chování těchto agentů, když řekl: “Měl jsem dojem, že všichni tito muži tajné služby reagovali velmi pomalu a  přitom ve výrazu jejich tváří nebylo nic jiného než rozpaky. Jelikož něco vím o výcviku těchto příslušníků pozemních sil a  námořní pěchoty, jsem udiven tím, jak postrádali schopnost okamžité reakce, typické pro příslušníky tajných služeb, když se ozve střelba.”

Co odhalila Tina Sinatrová?    

Mohla snad Tina Sinatrová (1948), nejmladší dcera zpěváka Franka Sinatry, vnést nové světlo do případu atentátu na Johna F. Kennedyho? Vyvolala totiž velký ohlas, když 7. října 2000 v pořadu americké televize CBS, prohlásila, že její otec využil svých styků se šéfy mafie, aby “umetl cestu Johnu  Kennedyovi do Bílého domu.” Zpěvák, dle jejího podání, měl uposlechnout naléhání Johnova otce, Josepha Kennedyho, a obrátil se jeho jménem přímo na jednoho ze špičkových bossů americké mafie, kterým na počátku šedesátých let byl Sam Giancana.
Šlo o to, že před primárními volbami v Západní Virginii se od Johna Kennedyho  při souboji o nominaci za Demokratickou stranu začal úspěch odvracet a získával jeho hlavní rival Hubert Humphrey. Stejně to platilo i o státu Illinois a dalších státech Unie. A tak si starý pán vzpomněl na dlouhé prsty mafie mezi odbory a   přes Sinatru měl vzkázat kmotru Giancanovi, aby pomohl a obstaral hlasy odborářů.

 “Pár  telefonátů to  spraví,” píše Tina Sinatrová, když líčí reakci svého otce, který tímto výrokem slíbil, že přání Josepha  Kennedyho vyřídí a ještě dodal:  “Z delikátních důvodů nebude v této transakci vystupovat John Kennedy osobně.”

Mafie v silném podezření

Tím, co se stalo po volbách, se Giancana cítil podveden, neboť John Kennedy, už jako prezident, nijak nebránil svému bratru Robertovi, kterého jmenoval ministrem  spravedlnosti, aby zahájil tažení proti pohlavárům organizovaného zločinu. Tina Sinatrová vzpomíná, že Sam Giancana pak otci řekl na adresu Johna Kennedyho: “To není správné, něco mi přece dluží. Ještě o mě uslyší.”
Čtenáři listu New York Post byli jistě šokováni, když se 14. ledna 1992 dočetli v  interview s Frankem Raganem, bývalým právníkem odborového bosse Hoffy, propojeného s mafií, že někdy na počátku roku 1963 měl předat vzkaz svého klienta šéfům mafie Carlosovi Marcellovi a Santosovi Trafficantemu, z něhož vyplývalo, že mají odstranit prezidenta Kennedyho. “Musí  se tak  stát,” citoval Ragano slova Jamese Hoffy. Mocný odborářský předák pak zmizel a nikdy se již o něm neobjevila žádná stopa.

Rozzlobený odborový boss

Nenávist vůdců mafie k bratřím Kennedyům se odvíjela už od 50. let, kdy se John  Kennedy stal členem senátního výboru, řízeného senátorem MacClellanem. Výbor,   jehož právníkem byl Robert Kennedy, vyšetřoval gangsterské metody v odborových svazech.
Robert Kennedy se stal hlavním vyšetřující osobností zejména v záležitosti Teamsters Union, což byla velice vlivná odborová organizace šoférů a závozníků. Mimořádný zájem projevoval o jejich mocného bosse, Jimmyho Hoffa. Robert Kennedy, a vůbec celý Kennedyovský „klan“, musel tehdy Hoffovi jistě přivodit bezesné noci. Byl si ale natolik jist svou prací, že Hoffu postavil před soud.

Hoffa byl však zproštěn  obžaloby. 
Robert se ale nevzdával a dále tlačil na všechny vyšetřující orgány, až se mu  konečně podařilo dostat některé zkorumpované odborové předáky za mříže. Na čas i samotného Hoffu.     

Své důvody měl i Kmotr

Z dalších podezřelých bossů mafie, kteří  měli důvod si “vyřídit účty” s Johnem a Robertem Kennedyovými, bývá uváděn vedle Carlose Marcella a Santose Trafficanteho ještě muž jménem Johnny Roselli. Pokud jde o prvního z této skupiny, brzy se vypracoval do funkce kmotra s působností po celém americkém Jihu. Měl zvlášť “spadeno” na Roberta Kennedyho, neboť právě na základě jeho rozhodnutí byl několikrát z USA vyhošěn s opakovanými zákazu vstupu. Všechna tato opatření ovšem vždy dokázal překonat, protože měl dostatek finančních   prostředků, aby přesvědčil zkorumpované státní  úředníky, že musí být podle jeho vůle. Před svědky se vyjadřoval v  tom smyslu, že Robert je ocasem psa (Johna) a jediným způsobem, jak zamezit jeho vrtění, je useknout  psovi hlavu.  Tyto  a  podobné výhrůžky  na adresu Bílého domu zazněly z jeho úst několikrát.
Smrtí hrozil Johnu Kennedymu také Santos Trafficante, šéf mafie na Floridě. Jeden z členů Trafficanteho gangu měl údajně říci Joseovi Alemanovi, přednímu činiteli  komunity kubánského exilu v  Miami, že se Kennedy nedožije  příštích voleb, protože to schytá ještě před jejich  konáním. Trafficante se pak  snažil hájit pátým dodatkem americké ústavy, odmítajícím sebeobvinění,  když se ho lidé ze   senátního vyšetřovacího výboru dotazovali, zda někdy plánoval zabití prezidenta a  zda se stýkal s Jackem Rubym.

Střílel i Roselli?  

Třetí z uvedených potenciálních spiklenců, Johnny Roselli, byl vůdčí osobností mafie v Las Vegas s kontakty na tajné služby. Udržoval velmi těsné styky se  všemi mafiánskými předáky, na které padl stín podezření z účasti na atentátu na  Johna Kennedyho. 
Podle známého amerického komentátora Jacka Andersona měl Roselli před ním říci, že vůdci mafie nařídili Jacku Rubymu, aby zabil údajného střelce Leea Oswalda. Obávali se totiž, že by mohl promluvit a odhalit jejich tajné aktivity, které vedly k atentátu na Kennedyho.

V červenci 1976, krátce předtím, než měl Roselli předstoupit před senátní výbor pro tajné služby, bylo nalezeno jeho tělo v prázdném sudu na  hladině zátoky  Dumfoundling u Miami. Kriminalisté zjistili, že byl uškrcen, pobodán a nohy měl uříznuté. Nabyli přesvědčení, že Roselli  byl zřejmě zavražděn a takto bestiálně  zohaven někým, kdo pracoval pro Trafficanteho, protože hodně mluvil o tom, jak  byl Kennedy zabit.
Roselli je považován za jednoho z dalších dvou střelců (vedle Oswalda), kteří onoho 22. listopadu 1963 skutečně stříleli a zabili 35. prezidenta Spojených států.

Proč FBI smazala záznam?

V roce 2003 byla odtajněna 13. příloha zprávy Vyšetřovací komise Sněmovny reprezentantů HSCA, vypracovaná experty v čele s Erwinem Lopezem a Danem Hardwarem. Dokazuje, že již 1. října 1963, tedy téměř 2 měsíce před dallaským atentátem, telefonoval na sovětskou ambasádu v Mexico City muž, jenž se vydával za Lee Oswalda. Agenti CIA ho vyfotografovali a tajně zaznamenali jeho telefonát. Z něj vyplynulo, že údajný Oswald měl mít schůzku s Valerijem Kostikovem, agentem 13. oddělní KGB (sabotáže, likvidace osob) a podle tvrzení jistého Gilberta Alvarada Ugarta měl dostat na kubánské ambasádě 6 500 dolarů jako zálohu na zabití Kennedyho.
Když se pak nový prezident Lyndon Johnson dotazoval Edgara Hoovera,  jak to vlastně bylo toho 1. října v Mexico City, šéf FBI mu odpověděl: „Foto ani magnetofonový záznam telefonátu neodpovídají vzezření ani hlasu Oswalda. Sovětskou ambasádu tedy kontaktoval někdo jiný.“

Podle zmíněné odtajněné zprávy se tento rozhovor prezidenta se šéfem tajné služby odehrál 23. listopadu 1963 v 10:01 hodin, tedy v době, kdy Oswald ještě žil a byl vyslýchán. Ale 25. listopadu se již v dokumentech FBI nevyskytovala žádná zmínka o magnetofonových záznamech. Byly prý rutinní procedurou smazány a zachoval se jen jejich písemný přepis. Vysvětlení důvodu, proč došlo tak rychle  k vymazání tak významného dokumentu, je zřejmý. Bylo třeba mít jen jednoho vraha a nikoli důkaz, že do věci bylo zapojeno více spiklenců.

Abraham Lincoln

(12. února 1809 – 15. dubna 1865), původně právník, byl 16. prezidentem USA v letech 1861 – 1865 a prvním prezidentem z řad Republikánské strany. Za americké občanské války vedl severní státy.
1834 – 1841 byl poslancem v parlamentu státu Illinois

1847 – 1848 člen Kongresu
1854 byl jedním ze zakladatelů Republikánské strany, od roku 1856 stál v jejím čele

1861 – 1865 prezident USA. Jeho zvolení vedlo k vypuknutí občanské války v USA. Krátce po kapitulaci Jihu v roce 1864 byl znovu zvolen prezidentem.
V dubnu 1865 jej smrtelně zranil jižanský fanatik 

James Abram Garfield

(19. listopadu 1831 – 19. září 1881) ze státu Ohio byl v listopadu 1880 zvolen 20. prezidentem Spojených států. Byl druhým prezidentem, který byl zavražděn v úřadu (ve Washingtonu dne 2. července. 1881). Ve funkci prezidenta tak strávil pouhých šest měsíců a 15 dnů.
Ačkoliv nebyl voják, byl profesorem klasických jazyků, dokázal po vypuknutí občanské války jako dobrovolník zorganizovat 42. ohiojský pěší pluk vojsk Unie. V těžkých bitvách v Tennessee a Georgii to pak dotáhl z propůjčené důstojnické hodnosti až na generála. 

William McKinley

(29. ledna 1843 –14. září 1901) byl 25. prezident Spojených států.
Funkční období: 4. března 1897 – 14. září 1901

Byl zavražděn anarchistou a v úřadu ho nahradil Theodore Roosevelt.
Podobně jako Garfield i McKinley pocházel ze státu Ohio, kde působil jako advokát a čtyři roky byl guvernérem. Jako dobrovolník se rovněž zúčastnil občanské války, vyznamenal se v celé řadě bitev a skončil v hodnosti majora.

V listopadu 1896 vyhrál prezidentské volby za Republikánskou stranu a v  roce 1900 tento úspěch zopakoval.

John Fitzgerald Kennedy

(29. května 1917 – 22. listopadu 1963) byl 35. prezidentem USA v letech 1961–1963. Je natolik znám, že není třeba žádného dlouhého představování. Syn z milionářské rodiny irského původu, absolvent dvou univerzit (Harvard a Londýn). Hrdina z bojů v Pacifiku za 2. světové války, jenž po dlouhé plavbě v moři sám zachránil těžce raněného námořníka. A konečně nejmladší prezident v dějinách USA.
Zavražděn byl za návštěvy v texaském Dallasu dne 22. listopadu 1963.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Odkud se bere antisemitismus aneb po stopách podvodných protokolů

Odkud se bere antisemitismus aneb...

Slovo má velkou sílu. A když si jej do služeb najme lež, jeho moc se mnohdy...
Tajuplný Teotihuacán – mezi Sluncem a Měsícem

Tajuplný Teotihuacán – mezi...

Teotihuacán byl ve své době nejvýznamnějším náboženským centrem Střední...
Navštívili jsme výstavu Fenomén Masaryk

Navštívili jsme výstavu Fenomén...

Včera tomu bylo přesně 80 let, co zemřel první československý prezident Tomáš...
Bitva o Passchendaele přinesla novou vyčkávací taktiku

Bitva o Passchendaele přinesla...

Na konci léta roku 1917 proběhl u belgických Yper jeden z největších masakrů I....
Příběh lidského jazyka aneb kde se vzal dar verbální komunikace

Příběh lidského jazyka aneb kde se...

Zpupní Babylóňané se rozhodli, že postaví obrovskou věž, jejíž vrchol...
V Egyptě byly objeveny 2000 let staré hrobky

V Egyptě byly objeveny 2000 let...

Archeologové objevili na jihu Egypta tři hroby, jejichž stáří...
Římané dokázali vyrobit extrémně odolný beton

Římané dokázali vyrobit extrémně...

Římské stavby, při jejichž konstrukci byl použit beton, odolávají i 1500 let po pádu...
Alchymie: hledání věčného života i receptu na výrobu zlata

Alchymie: hledání věčného života...

Elixír života. To byl největší sen středověkých i novověkých...
Jsme monogamní díky babičkám?

Jsme monogamní díky babičkám?

Co člověka mimo jiné činí jedinečným je délka života – a zejména ta po...
Proč se v české kotlině začalo pít pivo?

Proč se v české kotlině začalo...

Když král Karel s Buškem z Velhartic zasedli k dubovému stolu, aby nějakou tu...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Banská Štiavnica: Jedno z nejkouzelnějších měst v Evropě!

Banská Štiavnica: Jedno z...

V údolí mezi Štiavnickými vrchy leží jedno z nejkouzelnějších měst nejen na...
Černý pátek na vídeňské burze: Co přivedlo slavného generála na mizinu?

Černý pátek na vídeňské burze: Co...

Když v roce 1871 Francie prohraje prusko-rakouskou válku, musí právě...
Mýtus ruské revoluce: Jak to bylo ve skutečnosti?

Mýtus ruské revoluce: Jak to bylo...

Rok 1917 je pro Rusko kritický. Již třetí rok bojuje po boku Velké...
Piercing: Nejkontroverznější šperk na světě!

Piercing: Nejkontroverznější šperk...

Píše se 17. listopadu 1978. V západním Hollywoodu se právě otevírá salon,...
Zpívající herec: Russell Crowe a boží hněv

Zpívající herec: Russell Crowe a...

Russell Crowe (*1964) založil první kapelu Roman Antix už...
3 x slavné útěky: Z nacistického tábora, španělské pevnosti i cely smrti

3 x slavné útěky: Z nacistického...

V srpnu 1941 provede holandský kapitán Machiel van den Heuvel...
Geniální gólman, nebo šílenec? Podívejte se na jeho neuvěřitelné kousky!

Geniální gólman, nebo šílenec?...

Ve fotbalové historii nalezneme stovky talentovaných hráčů, kteří uchvátí fanoušky....
Skuteční vlkodlaci: Šlo o šílence, nebo vyznavače tajného kultu?

Skuteční vlkodlaci: Šlo o šílence,...

Francouzský venkov pročesávají vojáci. Všude nacházejí mrtvá těla, některá jsou...
Želví krunýř: Tank stvořený přírodou!

Želví krunýř: Tank stvořený...

Pomalost, dlouhověkost, ale hlavně krunýř. To jsou typické znaky želv. Proč je...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.