Bankovní karty, bankomaty, kódy PIN se staly už neodmyslitelnou součástí našeho života. Projdeme-li se po našich městech, snad na každém frekventovanějším místě dnes stojí bankomat a obvykle z něj někdo prostřednictvím karty vybírá hotovost. Kde se však všechny ty karty vlastně vzaly? A kam směřuje jejich vývoj?
Od papíru po čip
Jak se v 19. století dynamicky rozvíjel obchod, bylo potřeba vymyslet nové způsoby placení, pokud možno bezhotovostní. Vznikly tak cestovní šeky nebo kovové úvěrové známky. Cesta k dnešním platebním kartám však byla ještě dlouhá.
V polovině 19. století zažíval Nový Svět ohromný boom. USA měly tehdy sice jen 15 milionů obyvatel, tedy stejně jako Československo v době svého rozpadu, ale vlna migrantů neustávala. Noví osadníci pronikali ke středu a k západu kontinentu, což při rozloze USA kladlo značné nároky na dopravu.
Přeprava peněz v hotovosti byla tehdy značně riziková, bylo tedy nutné vymyslet způsob bezhotovostního placení. Ideální možností se staly cestovní šeky. Ty však nevymysleli Američané, nýbrž v roce 1868 Brit Thomas Cook. Teprve až v roce 1891 zavedla cestovní šeky společnost American Express. A úspěšně, jen za první rok prodala šeky v hodnotě více než devět milionů dolarů.
Bez hotovosti v kapse
V čem spočívala jejich výhoda? Klient si zakoupí cestovní šek v určité hodnotě a před bankovním úředníkem se pod něj podepíše. Současně s tím obdrží doklad o nákupu s telefonickým spojením, které lze využít při ztrátě nebo krádeži šeku. Při placení v obchodě, který takové šeky přijímá, předloží klient cestovní šek a znovu se podepíše, tentokrát pod dohledem prodavače, který zkontroluje, zda oba podpisy jsou shodné. Šek tak může vyplnit jen jeho skutečný majitel.
Od cestovních šeků k platebním kartám není zas tak daleko. První předchůdci platebních karet se v USA objevili koncem 19. století. A byla to znovu American Express, která s touto novinkou přišla. Tehdejší karty byly vyrobeny z tvrdého, oboustranně potištěného papíru a sloužily k prokázání nároku na bezplatné nebo zlevněné služby.
Zcela první platební kartu dostupnou širší veřejnosti vydala v roce 1914 americká telefonní a telegrafní společnost Western Union Telegraph Company. Ta ji zdarma nabídla svým vybraným zákazníkům, kterým tím umožňovala telefonovat a zasílat telegramy prostřednictvím svých poboček a uhradit je najednou ke konci měsíce fakturou. Velkou popularitu v té době získávaly věrnostní a postupně i kreditní karty.
Nakupuj teď, plať později!
Velmi oblíbeným systémem prodeje se začátkem 20. století stal systém „Charge it“ neboli „Připište to na účet!“. Průkopníky zde byly sítě čerpacích stanic – General Petroleum Corporation of California (později přejmenovaná na Mobil Oil) a Shell. Zákazníci, kteří byli věrni svým stanicím, získali kartu a systém „Buy now, pay later“ (nakupuj teď, plať později) se mohl dále rozvíjet.
Zlomovým se v historii platebních karet stal rok 1950, kdy vznikla první univerzální platební karta. Na svědomí ji má společnost Dinners Club International, konkrétně její zakladatel Frank X. McNamara. První rok její existence jí získalo 200 vybraných podnikatelů a finančníků, kteří měli kanceláře v newyorské Empire State Building. Kartu přijímalo k placení 27 luxusních restaurací a dva hotely na Manhattanu. O rok později už to bylo 285 restaurací v New Yorku, Los Angeles, Bostonu a Miami. A o další rok později se karta od Dinners Club stala mezinárodní. Začaly ji přijímat některé hotely a restaurace v Kanadě. V roce 1961 pak Dinners Club začal používat i plastové karty.
První plastová karta
V roce 1951 vydala newyorská Franklin National Bank kartu Franklin Charge Plan. Na ní byly zapsány dva údaje, jméno vlastníka a výše úvěrového limitu. Dostávali ji pouze důvěryhodní klienti a nákup museli uhradit nejpozději do 90 dnů. Během několika let podobnou kartu začaly vydávat i další americké banky. Klienti si záhy oblíbili pohodlné placení kartou a možnost čerpat krátkodobý bezúročný úvěr. Obchodníkům karty rovněž vyhovovali, protože nakupující byli ochotni s ní utratit více peněz.
Koncem 50. let se na scéně objevují tři značky platebních karet, které později určovaly tón jejich dalšího vývoje – Carte Blanche, BankAmericard a American Express. V roce 1958 měly ještě papírovou podobu, ale o rok později již byly z bezpečnostních důvodů zavedeny karty z plastu. Roku 1966 se v Kalifornii scházejí konkurenti Bank of America a zakládají California Bank Card Association. Tak se na scéně objevuje Master Charge. Ta se do konce 60. let stane jedničkou mezi bankovními kreditními kartami v USA.
VISA a MasterCard
V 70. letech se z platebních karet stal již fenomén. Objevily se první bankomaty a karty už nebyly jen výsadou USA. V Evropě je používali zejména Francouzi a Britové. Do světa platebních karet vstoupily dvě značky, které se staly světoznámými – VISA a MasterCard. V září 1974 byla v kanadském Vancouveru založena mezinárodní asociace International BankAmericard Incorporated. Manažeři si ale uvědomovali, že název BankAmericard příliš asociuje Spojené státy, takže bylo nutné hledat jiný, snadno zapamatovatelný název. 26. července 1976 tak byla provedena první transakce s názvem VISA.
Podobně i karty MasterCharge potřebovaly nový impuls. Rozšíření karet MasterCharge na všechny kontinenty způsobilo, že vedení asociace hledalo nový název i logo, které by lépe odpovídaly potřebám marketingu na světovém trhu. Master v názvu zůstal, ale místo Charge se v něm objevil pojem Card. A na světě byl MasterCard.
Karty pro vyvolené
Dravé konkurenční prostředí podněcovalo vydavatele platebních karet ke hledání nových marketingových cest. Začátkem 80. let zavedly MasterCard i VISA zlaté karty Gold Card. V roce 1985 byla uvedena na trh Business Silver Card od společnosti MasterCard. VISA zavedla stejný produkt o rok později.
Platební terminály usnadnily nejen placení kreditními kartami, ale společně s bankomaty stály u zrodu nového platebního nástroje – debetních karet (debet = minusový zůstatek na účtu).
První takovou kartu vydala Arizona Bank v roce 1974, ale zřejmě nejznámější debetní kartou je karta Maestro, která zahájila své vítězné tažení světem v roce 1991. Postupem času tyto karty dobyly nejen Evropu, ale i Latinskou Ameriku a Asii. Už v roce 1998 ji používalo 445 milionů klientů a k placení jí přijímaly téměř tři miliony obchodníků.
Vedle debetních karet získávají v určitých kruzích stále větší oblibu i prestižní karty. Sem patří karty zlaté, platinové a dokonce tzv. více než platinové. Například karta Signia zajišťuje svému držiteli nepřetržitou asistenční službu, zajištění cestovních služeb, volný vstup do VIP salónků na letištích a tak bychom mohli pokračovat. Karty se prostě dnes staly běžnou záležitostí a banky je marketingově rády využívají.
Obrat kartových systémů 1990 2000 2004
(v miliardách dolarů)
American Express 64 320 416
Dinners Club 16 35 33
VISA 348 1854 3423
MasterCard 200 865 2858
Jak budou vypadat karty budoucnosti?
V současnosti jsou na celém světě vydány tři miliardy bankovních karet. 25 milionů obchodníků je dokáže přijmout a po celém světě je rozmístěn celý milion bankomatů.
V listopadu 2002 představila Bank of America nový produkt, tzv. Minikarty VISA Check Card. Ty jsou oproti klasickým kartám poloviční a jsou určeny toliko pro platební terminály, bankomat ji nepřijme. MasterCard nezahálel a vydal SideCard. Lze s ní platit nejen v terminálech, ale i třeba v prodejních automatech nebo v restauracích rychlého stravování
Fenomén internetu pochopitelně zasáhl i do obchodování. Pro bezpečné platby bylo vyvinuto hned několik metod. Z hlediska karet je asi nejzajímavější tzv. virtuální karta. Klientovi je přiděleno speciální číslo. To může být vytištěno buď na papíru nebo na plastové kartě. Virtuální karta může existovat vedle opravdové a reálné platební karty a může mít třeba i vlastní bankovní výpis.
Vedle internetu dnes nabízí širokou škálu možností v obchodování i mobilní telefony. Například loni v únoru představila Nokia nový produkt pro bezpečné placení mobily pomocí bezkontaktních technologií, na jejichž vzniku se podílely i společnosti Sony a Philips. Bezkontaktní platby se používají v mnoha oblastech již dnes, zejména v dopravě (jízdné v MHD, mýtné na dálnicích, apod.)
Co s papírovými penězi?
V budoucnosti zřejmě platby kartou postupně papírové peníze zcela vytlačí. Množství bankovek v oběhu sice stoupá, ale je jen otázkou času, kdy si lidé zvyknou na jiné možnosti placení. Zvyk bývá sice železnou košilí, ale hotovostní platby jsou leckdy nejdražším možným způsobem úhrady.
Tiskárny cenin se pochopitelně brání. Podle nich je mnohem jednodušší chránit před paděláním bankovky než karty. Ale jistě jim jde spíše o to, aby nepřišly o svůj job.
Přechod od hotovostních peněz k jejich elekronickým formám snížil transakční náklady směny a v mnohém pomohl rozvoji ekonomiky. Vývoj směřuje k univerzalitě a za pár let tak budeme mít v ruce jedinou kartu, kterou bude možné nejen platit za zboží a služby nebo vybírat z bankomatů, ale umožní i spoustu dalších užitečných věcí. Jedna a ta samá karta bude fungovat jako jízdenka v dopravě, bude vstupenkou do knihoven a podobně.
Stopy na kartách
Magnetický proužek je definován normami, které však poskytují i dostatek prostoru pro to, aby jej bankovní systémy využívaly podle svých potřeb. Má tři záznamové stopy, z nichž každá má svůj účel.
Stopa č. 1 byla definována v roce 1969 Mezinárodní asociací leteckých společností. Banky ji přijaly už v roce 1970. Má 79 znaků, které obsahují číslo karty (až 18 číslic) a jméno klienta (až 26 znaků)
Stopa č. 2 obsahuje 40 numerických znaků (19 číslic) a používá se pro on-line finanční transakce.
Stopa č. 3 může být na rozdíl od první a druhé stopy i přepisována. K záznamu potřebných informací v ní bylo použito 107 numerických znaků.
Než může karta začít sloužit…
Platební karty nerostou na stromech, je potřeba je tedy někde vyrobit. Moderní, vysoce sofistikované technologie jim poskytují velmi slušnou ochranu a bezpečnost. Proces vzniku jemné mechaniky je docela složitý, pojďme se tedy na něj podívat.
Rozřezaný křemík
Všechno začíná ve vývojových laboratořích, kde pod dohledem technologů a inženýrů vzniká design čipu. Samotný čip pak vyrábějí přední světoví producenti, ať je to třeba Philips nebo Hitachi. Čipy nejen do karet, ale třeba i do tranzistorů, jsou vyráběny z nejčistšího možného křemíku. Křemíkové válce jsou poté rozřezány na plátky silné půl milimetru a pomocí fotolitografie je ve vzniklém plátku vytvořena struktura budoucího čipu.
Plátky křemíku obsahují tisíce čipů. Diamantový nůž plátek rozřeže na kusy, zvané dye. Následuje testování všech čipů a ty, které testy projdou mohou postoupit do další výrobní fáze. V ní jsou dye položeny na tištěný obvod a jsou pospojovány velmi tenkými zlatými drátky. Vzniklý čip je pak natřen ochranným lakem a nahraje se do něj základní software, tzv. firmware, což je sada softwarových instrukcí, trvale nebo s možností přepisu nahraných v paměti. Tak vznikne mikromodul.
Čip se prostě přilepí lepidlem
Mikromodul je poté vložen do předem vyfrézované prohlubně v plastové kartě a jednoduše přilepen lepidlem. Poté se do karty nahrají programy, které ji oživí, a může se s ní začít pracovat. Pak už se karta může vydat do banky, kde čeká na svého budoucího majitele.
Když si klient pro kartu do banky přijde, místní kartové centrum do paměti čipu a na magnetický proužek zaznamená potřebné a nutné údaje. Mezi takové patří zejména identifikace klienta (PIN) i samotné banky. Do pamětí lze ale nahrát i spoustu dalších věcí, například různé programové aplikace, které souvisejí s marketingovou strategií dané banky – věrnostní programy apod.
Pak se ještě na povrch karty vyrazí základní identifikační údaje, jakými jsou číslo a platnost karty, jméno klienta nebo různé bezpečnostní kódy. To už je karta skutečně připravena, aby sloužila konkrétnímu klientovi banky. Ještě předtím ovšem proběhne její poslední revize, a poté je již karta předána do rukou klienta.
PIN vznikl za pomoci tajných služeb
Již první bankomatové karty, které měly podobu plastových děrných štítků, používaly k ověření totožnosti klienta osobní identifikační kód PIN (Personal Identification Number). S bezpečností těchto karet to však nebyla žádná sláva. PIN byl dost primitivně zakódován buď v děrném štítku nebo v magnetickém proužku. Rozluštění jednoduchých algoritmů nebylo nijak složité. Proto finančníci požádali o pomoc odborníky z americké FBI a britské MI5.
Postupem času vznikla celá řada technologií, které pak používaly jednotlivé banky nebo výrobci bankomatů. Jenže společně s nastupující globalizací bylo nutné systémy standardizovat. Vhodné řešení nabídla v roce 1979 společnost IBM. Pojmenovala ho Data Encryption Standard (DES) a používá se dodnes. DES využívá klíč o délce 56 znaků, což poskytuje až 70 000 trilionů možných kombinací.
Bez šifer by nebylo karet!
Pro masový rozvoj bankovních karet byly důležité dva mezníky: zavedení magnetického proužku a boom bankomatů. Počítačová centra a moderní komunikace pak dokázaly propojit bankomaty s bankami po celém světě během okamžiku.
První platební karty byly z papíru. Údaje, které nesly, se ručně opisovaly na účtenky. Vzhledem k tomu, že člověk je tvor nedokonalý, vznikalo tak mnoho nepřesností a chyb. Ve 40. letech minulého století se proto v USA objevily první mechanické snímače platebních karet, takzvané imprintery. Ty přes kopírovací papír přetiskly na prodejní doklad údaje vyražené na platebních kartách.
V 60. letech se objevily imprintery, které již dokázaly nastavit cenu nákupu a datum prodeje a oba údaje vytisknout na účtenku. Dodnes někteří obchodníci mají někde schovaný imprinter, protože elektrická síť je poruchová a platební terminály také nejsou vůči výpadku imunní.
Nástup magnetického proužku
To, že existuje magnetický záznam, lidstvo vědělo již v 19. století. Později se začal běžně užívat i magnetický pásek, který měl sloužit k uchovávání telefonických hovorů. Ale až v roce 1968 vyvinula společnost IBM ve svých laboratořích technologii záznamu informací na magnetický proužek. Ten byl postupně prosazen jako standardní identifikační systém.
Leden 1970 byl zlomovým datem. IBM totiž zahájila zkušební projekt na letišti O´Hara v Chicagu, kde byl magnetický proužek poprvé použit na kartách. Kromě IBM na celém projektu spolupracovaly i společnosti American Express a American Airlines. Cesta ke slávě pro magnetický proužek byla tedy otevřena.
Stačila obyčejná žehlička
Ne vše šlo ale hladce. Například Citibank neustále poukazovala na bezpečnostní mezery proužku. Schválně uspořádala soutěž mezi vysokoškolskými studenty, kteří měli za úkol proužek padělat. A vida, ono se to povedlo. Dokonce jeden z účastníků zkopíroval data z proužku jen s pomocí obyčejné žehličky.
U Citibank se jednalo, jak jinak, o konkurenční boj, protože měla v záloze připravenou technologii Magic Middle. Zde se jednalo o pruh papíru, do kterého byla jemnými dírkami zaznamenávána důležitá data. Přečíst tento systém dokázalo jen relativně složité zařízení za pomoci světla a speciálního senzoru. Ostatní americké banky však nakonec daly přednost magnetickému proužku a Citibank nezbývalo nic jiného než se přizpůsobit. Už v roce 1973 bylo 85% amerických bankovních karet opatřeno magnetickým proužkem.
Prvenství bankomatu
Bankomatům patří hned několik prvenství. Byly prvním zařízením na bázi počítačů, které neobsluhovali jen odborníci. Kromě toho byly i unikátní v tom, že se díky nim do komerční sféry dostaly šifrovací systémy. Nelze se tedy divit, že v jedné z anket byly bankomaty zařazeny do stovky nejvýznamnějších vynálezů 20. století.
Není bez zajímavosti, že počátky vývoje bankomatů lze hledat již v období 2. světové války. V té době kryptologové začali používat počítače, které měly za úkol prolomit nepřátelské šifry. Po skončení války zažil západní svět bouřlivý hospodářský rozvoj, domácnosti bohatly a banky tak měly více práce s vedením účtů. Proto začal finanční sektor více investovat do automatizace bankovních operací. Vznikly tak centrální účetní systémy, linky na automatizované zpracování šeků a nakonec přišla i éra bankomatů.
Historických 72 sekund
Za otce bankomatů lze považovat Skota Johna Shepherd-Barrona. Ten v roce 1965 požádal o rozmluvu generálního ředitele Barclay´s Bank. „Požádal jsem ho, zda by mi nevěnoval 90 sekund před obědem. Trvalo to jen 72 sekund, kolega mi to měřil.“ Ředitele myšlenka bankomatu zaujala a do dvou let byly připraveny i potřebné kódy a bezpečnostní opatření. Test bezpečnosti prováděla dokonce britská tajná služba MI6. Té se sice podařilo prolomit bezpečnostní systém, ale zároveň potvrdila, že bez znalosti tajných informací je takové prolomení nemožné.
27. června 1967 zažila londýnská čtvrť Enfield velkou slávu. Za přítomnosti mnoha tehdejších celebrit zde Barclay´s Bank otevřela první bankomat na světě. National Westminster bank ale nezůstala pozadu a o měsíc později i ona zprovoznila svůj bankomat. Oba stroje mohly po vložení děrného štítku a zadání kódu PIN, který klienti obdrželi v bance, vyplatit jednu desetilibrovou bankovku. Pokyny k obsluze zobrazoval otočný válec, na kterém byly čtyři nápisy: „Vložte kartu“, „Zadejte váš PIN“, „Odeberte peníze“, „Vezměte si vaši kartu“. Je tedy zřejmé, že texty pokynů se po dobu existence bankomatů příliš nezměnily.
Nárok na vynález bankomatu si dělají i Američané. Britský bankomat z roku 1967 totiž ignorují. Jistý Don Wetzel z texaského Dallasu čekal v bance tak dlouho, až ho napadlo sestrojit automatického pokladníka. Bankomat, který po Wetzelově nápadu vznikl, byl otevřen v roce 1969 a narozdíl od svých britských bratranců se specializoval na magnetické proužky.
Bankomat lidumil
Kontinentální Evropa nezůstala v 60. letech za Británií pozadu. Union Bank of Switzerland umístila svůj bankomat do pobočky na jedné z hlavních tříd v Curychu. Jenže s ním bylo víc problémů než užitku. Bankomat se choval nevypočitatelně a když se mu zachtělo, tak peníze vydal i ve chvíli, kdy ho o to nikdo nežádal.
Technici byli zoufalí a neustále si lámali hlavu, čím je tento problém způsoben. Nakonec se zjistilo, že za vše může tramvaj. Ulicí totiž vedla tramvajová trať a když po ní elektrický vůz projel, vyvolal jiskření, ze kterého vznikaly elektromagnetické impulsy. Na ty pak bankomat reagoval tím, že kolemjdoucím nabízel peníze. Nicméně ani tyto problémy nezabránily šíření bankomatů po celé Evropě.
Nepodařená oslava
Když byl v 70. letech v texaském městečku Corpus Christi zprovozněn první bankomat, byla to velká sláva. Místní banka zorganizovala akci, na které nemohla nechybět místní honorace. Prezident banky za blesků fotoaparátů zasunul kartu do stroje. Ten vydal několik zvuků a kartu vrátil potrhanou a zmačkanou. Šéf banky s vytřeštěným zrakem pozoroval svou kartu a moderátor slavnosti jen podotkl: „Nuže, myslím, že je tam ještě pár chyb, které je potřeba odstranit.“
Za všechno se platí
Zpočátku mohli bankomaty využívat pouze ti klienti, kteří měli účet u banky provozující bankomat. Jenže rozvoj bankovnictví si vyžádal i propojení bankomatů. V letech 1972 až 1975 v americkém státě Washington vytvořilo 18 peněžních ústavů síť Exchange. Do poloviny 80. let už bylo v USA takových sítí celá stovka. Tak vysoký počet však byl nepraktický, což si uvědomili kupodivu i bankéři a jednotlivé sítě se postupně začaly slučovat. V 80. letech sáhly banky i ke kroku, který dodnes není příliš oblíbený, ale co se koneckonců dá od bank jiného čekat, byl zaveden poplatek za výběr z bankomatů.
Vývoj obchodních modelů pokračoval i nadále. V 90. letech se v USA objevil „surcharging“, příplatek za výběr z cizího bankomatu. Nezávislé sítě bankomatů Cirrus a Plus zavedly 1. dubna 1996 příplatky za každý výběr v hotovosti z cizích bankomatů. Překvapení klienti pak byli při výběru upozorněni, že kromě poplatku jim účtovaného jejich bankou, bude k transakci automaticky připočten další příplatek.
6 výhrad bankéřů,
kteří v 70. letech tvrdili, že se bankomaty nikdy neujmou:
1) Klienti si nemohou pamatovat svůj PIN.
2) Klienti nebudou v peněžence nosit plastovou kartu.
3) Klienti si nemyslí, že je vhodné, aby byl možný tak snadný přístup k hotovosti
4) Klienti nepožadují přístup ke svým penězům 24 hodin denně.
5) Banky nemůžou po svých klientech chtít, aby se naučili používat bankomaty.
6) Používáním bankomatů klienti ztratí přehled o svých výdajích.
První v Americe
Na myšlenku zařízení, které by nahradilo unaveného pracovníka za přepážkou, přišel Američan Don Wetzel v roce 1967. Podle jeho představ měl tento automat vyplácet i přijímat hotovost, zobrazit zůstatek na účtu nebo přijmout příkaz k převodům mezi účty.
Wetzel byl v 60. letech viceprezidentem pro plánování produktů společnosti Docutel. Ta mimo jiné vyvinula i systémy pro manipulaci se zavazadly na letištích. Docutel licenci na výrobu bankomatů koncem 70. let prodala, když předtím do jejich vývoje investovala 5 milionů dolarů.
Lákadlo pro podvodníky
Všechno se dá zneužít a platební karty nejsou výjimkou. Člověk je tvor vynalézavý a nelze se divit, že banky jsou nuceny proti podvodům s kartami neustále bojovat.
Široké používání platebních karet vzbudilo zájem podvodníků již v 60. letech minulého století, nicméně boom s podvody se nastartoval v letech osmdesátých. Už v roce 1982 USA zaznamenaly prudký nárůst podvodů s kartami. Platební systémy MasterCard nebo VISA proto vyvinuly ochranné systémy. Riziko ztrát bývá započteno v obchodním modelu platebních karet, ale pravidlem je, že by nemělo přesáhnout jedno promile z obratu.
Naše světové prvenství
Největším a nejčastějším problémem je odcizení nebo ztráta karty. Je v zájmu vlastníka karty, aby neustále kontroloval, zda ji má při sobě a pokud s hrůzou zjistí, že tomu tak není, měl by ji okamžitě zablokovat.
Ochrana proti krádežím spočívá v tom, že PIN kód by měl znát pouze majitel karty. Při placení zboží a služeb je nutné podepsat prodejní doklad a leckdy i zde se vyžaduje PIN.
V roce 2001 se objevila další novinka. Karta se dá zamknout pomocí SMS zprávy. Není bez zajímavosti, že tento dnes už ve světě rozšířený systém, jako první zavedla eBanka v České republice.
Zneužitý podpis
Dalším rizikem je zneužití nedoručené karty. Většina bank zasílá kartu svým klientům poštou v oddělené zásilce od PIN. Některé karty však mohou být během cesty ke svému budoucímu držiteli ukradeny. Platební karta má totiž čistý podpisový proužek, takže zloděj si podle jména adresáta může vytvořit vlastní podpisový vzor.
Ještě v roce 1997 se nedoručené karty podílely na ztrátách členských bank VISA a MasterCard asi sedmi procenty. Postupně se však od praxe zasílání karty poštou upouští a klient si svou kartu vyzvedává na pobočce banky, kde má svůj účet.
Když se karta nevrátí…
Třetí možností, kterou podvodníci s kartami využívají, je jejich padělání. To je vysoce specializovaným mezinárodně organizovaným trestným činem. Nejvíce se na něm podílejí zločinecké skupiny ze zemí jihovýchodní Asie, Nigérie, západní Evropy a v poslední době svou „šikovnost“ prokazují i kriminální bandy z postsovětských zemí.
Výrobu padělku ztěžují banky ochrannými prvky, jako je hologram, mikrotext, ceninový tisk nebo speciální podpisové proužky citlivé na chemikálie nebo pokusy o gumování. Výrazné zvýšení ochrany by měly přinést čipové karty s programovatelným mikroprocesorem. Včasné zajištění výskytu padělků odhalují i speciální detekční systémy bank a platebních systémů.
Oblafnout však lze i bankomat. Známým způsobem byla tzv. libanonská smyčka, kterou používali Libanonci žijící v New Yorku. Ti do snímače bankomatu nainstalovali speciální zábranu, která zamezila vydání karty zpět klientovi. Nic netušící zákazník naťukal svůj PIN a poté marně čekal na vrácení karty. Zloděj zatím čekal za rohem, odkoukal PIN a poté, co si nešťastný majitel karty odešel stěžovat do banky, odstranil zábranu a karta byla jeho.
Podvod po telefonu
Policisté v Británii přišli na nový typ podvodu, k němuž pachatelé používají levného telefonování po internetu. Princip je jednoduchý: automatizovaný systém zatelefonuje nic netušícímu člověku, že jeho kreditní karty byly zneužity a požádá ho, aby zavolal jiné číslo, kde je možno záležitost potvrdit a osobní údaje aktualizovat. Nahrávací zařízení na tomto druhém čísle pak pro zločince získá všechna potřebná data.
V anglicky hovořících zemích se pro tento typ podvodu ujal název „vishing“, což je varianta na „phishing“, jak se říká stejnému typu podvodu páchanému elektronickou poštou. Tento trik spočívá i v tom, že podvodníci využívají podobnosti mezi skutečnými bezpečnostními pravidly bank. Je například běžné, že klient musí zadat číslo své kreditní karty systému banky dříve, než může pokračovat v operaci.
Čipové karty jsou bezpečnější!
Británie začala pokusně zavádět čipové karty od roku 2003. Teprve od roku 2004 je ale začali dostávat všichni klienti a od letošního února už obchodníci od držitelů čipové karty nepřijmou podpis jako potvrzení transakce.
Zavedení čipových platebních karet v Británii snížilo v této zemi podvody při platbách za rok o 13 procent, tedy o 65 milionů liber (2,7 miliardy korun).
Historie platebních karet
1868 – Majitel britské cestovní kanceláře Thomas Cook zavedl pradědečka dnešních cestovních šeků – Circular Note
1870 – V USA se rozmáhá nový druh platby. Obchodníci poskytují svým zákazníkům úvěry skrze úvěrové známky.
1880 – Britská společnost Provident Clothing Group vydala úvěrové poukázky Credit Voucher. Jednalo se zřejmě o nejstarší formu spotřebního úvěru na evropském kontinentu.
1891 – Cestovní šeky v takové formě, jaké je známe dnes, spatřují světlo světa. Vydává je společnost American Express.
1914 – Americká telegrafní společnost Western Union vydala historicky první platební kartu.
1936 – Karty pronikají do letecké dopravy. Šest amerických leteckých společností uvedlo na trh kartu Universal Air Travel Card.
1948 – Platební karty se internacionalizují. Kartu Air Travel Card přijímají všichni členové Mezinárodní asociace leteckých společností IATA.
1951 – Franklin National Bank of New York vydala první bankovní kreditní kartu.
1952 – I Evropa se dočkala své první kreditní karty. V Británii ji vydala společnost Finders Services.
1964 – V Japonsku vzniká systém platebních karet Japan Credit Bureau.
1966 – V Kalifornii se scházejí konkurenti Bank of America a zakládají California Bank Card Association. Tak se na scéně objevuje Master Charge. Ta se do konce 60. let stala jedničkou mezi bankovními kreditními kartami v USA.
1967 – Za velké pozornosti veřejnosti je v Británii uveden do provozu první bankomat. Na svědomí ho měla Barclay´s Bank.
1970 – V USA vznikla National BankAmericard Inc., která později zaplavila svět po názvem VISA.
1971 – Air Travel Card ve velkém zavedl platební karty s magnetickým proužkem a první platební terminály.
1974 – Francouz Roland Moreno si nechává patentovat čipovou kartu.
1981 – MasterCard je akční a zavádí první bankovní Gold Card.
1983 – A aby toho u MasterCard nebylo málo, tak je zde na ochranu proti padělání karet zaveden hologram.
1984 – American Express vybraným klientům nabídla Platinum Card.
1984 – Eurocheque otevírá první mezinárodní síť bankomatů na světě.
1988 – Ve Francii zavádějí banky čipové karty.
1988 – Karty pronikají i do Číny. Konkrétně se jedná o karty společnosti MasterCard.
1991 – Eurocard a MasterCard společně zavádějí první globální debetní kartu na světě pod názvem Maestro.
1992 – V bývalém východním bloku se objevuje první síť bankomatů. V Československu ji zprovoznila Komerční banka.
1994 – EUROPAY představila první tzv. více než platinovou kartu, která nesla název Signia. Později získala pojmenování World Signia.
1996 – EUROPAY, MasterCard a VISA vydávají mezinárodní standard pro bankovní čipové karty EMV. V tomtéž roce při příležitosti olympijských her v Atlantě je představena čipová karta VISA Cash.
1997 – Čipové karty mezinárodního standardu EMV se rozšiřují v Británii. Jako první v kontinentální Evropě je vydává Slovenská spořitelna.
2002 – MasterCard otestoval bezkontaktní čipovou kartu PayPass.
2003 – MasterCard i Visa experimentují s novými tvary karet.
2005 – Dva nejdůležitější hráči na poli karet MasterCard a VISA se shodly na standardu pro bezkontaktní čipové karty.
