TÉMA MĚSÍCE: Je sůl opravdu nad zlato?

Odborníci na výživu Evropské unie varují! Obyvatelé členských zemích EU konzumují příliš mnoho soli. Je to pro nás opravdu tak nebezpečné? Je sůl pro živé tvory a přírodu opravdu tak důležitá? Odborníci na výživu Evropské unie varují! Obyvatelé členských zemích EU  konzumují příliš mnoho soli. Je to pro nás opravdu tak nebezpečné? Je sůl pro živé tvory a přírodu opravdu tak důležitá?

Obyčejná a přesto nezbytná…

Pomalu se zas blíží Vánoce a Silvestr, tedy čas doprovázený pečením a smažením, které si nelze představit bez soli. Optimální denní dávka pro dospělého člověka je šest gramů, tedy dvě kávové lžičky. Jinak se z bezpodmínečně nutné životní potřeby stává zákeřný zabiják, který v lidském těle zvyšuje krevní tlak a může tak vážně poškozovat mozek a srdce. Přesolená jídla způsobují i rakovinu žaludku, řídnutí kostí a jiné zdravotní obtíže.

Jsou světové zásoby nevyčerpatelné?

Na druhé straně, kdybychom byli tak striktní jako král ze známé pohádky Sůl nad zlato a rozhodli se tu „obyčejnou“ sůl zavrhnout, znamenalo by to pro Zemi globální katastrofu. Vždyť za poslední století se spotřeba soli na světě zvýšila z deseti milionů tun ročně na více než dvacetinásobek.
Naštěstí se, narozdíl například od ropy, zásoby soli, především díky mořskému koloběhu, zdají nevyčerpatelné. Kdyby všechna sůl (mořská i kamenná) pokryla povrch zeměkoule, vznikla by souvislá vrstva až o padesátimetrové síle!

Rok 2005 by měl ze zásob ukrojit asi 210 milionů tun. Samozřejmě nejen pro přímou konzumaci v potravinách, ale i v kosmetice, textilním průmyslu, ve farmacii a v mnoha jiných oborech a formách, včetně posypů namrzlých vozovek a chodníků. Pro bezpečnost na silnicích je tedy tzv. posypová sůl důležitá, má však negativní vliv na životní prostředí, ale i na karosérie, brzdové systémy a pneumatiky vozidel. Převažují ovšem klady, protože nehodovost na zledovatělých silnicích bez posypu je šestkrát větší. 

Mraznička minulosti

Odborníci znají v současnosti neuvěřitelných 14 000 způsobů možného využití soli. Nejedná se jen o tzv. konzumní sůl, kterou člověk v četných formách pojídá. Už naši předkové pomocí nasolení prodlužovali trvanlivost masa, ryb či zeleniny, a proto dostala přídomek „mraznička minulosti“. Není jistě třeba vysvětlovat, co kdysi pro námořníky na dlouhých plavbách znamenaly solené a uzené ryby.
V dobách, kdy hospodáři neznali možnost střídání plodin na polích a pěstování řepy, neměli pro zvířata dostatek krmiva na přežití zimy. Proto všechny kusy po skončení podzimní pastvy poráželi a maso, jak jinak, nasolili – třeba na uzení.

Sůl pro potravinářské účely samozřejmě nelze šmahem zavrhnout ani dnes. Například v pečivu i chlebu zpevňuje lepek v těstu, při výrobě tavených sýrů zas v tavicích solích pomáhá z mléčné bílkoviny odstraňovat nežádoucí vápník. 
Velmi důležitá je mj.tzv. sůl živnostenská, která slouží např. při změkčování vody, čímž přispívá k tomu, že se v přístrojích a potrubích neusazuje tolik nežádoucího vápníku. Zapomenou pochopitelně nemůžeme na nezbytnost soli pro zvířata. Sůl je prostě zapotřebí téměř všude!

Soda prodloužila lidský život

Průmyslová sůl má zase širokou škálu uplatnění např. v chemii. Již před tisíciletím se k praní, barvení i bělení oblečení, ale také k výrobě skla užívala soda. Když už její původní zdroje nestačily, podařilo se před 200 lety francouzskému lékaři a přírodovědci Nicolasi Leblancovi získávat sodu z kuchyňské soli. Díky tomu se mohl vyrábět i natriumbicarbonat, základ pro výrobu léků, hasicího prášku a mnoha jiných sloučenin, včetně prášku do pečiva.
Ovšem velkovýroba sody se do značné míry zasloužila o prodloužení tehdejší délky života až na dvojnásobek. Jak je to možné? Umožnila totiž poměrně levnou výrobu mýdla, které tak bylo dosažitelné každému, čímž se výrazně zvýšila hygiena. Připomeňme různé čistící prostředky či zemědělská hnojiva.

Co říká chemie?

Z hlediska chemického složení je naše známá sůl chlorid sodný – NaCl. Tvoří ho alkalický, zásaditý minerál sodík (velmi reaktivní lesklý měkký kov) a kyselinotvorná část chlor (žlutozelený štiplavě páchnoucí jedovatý plyn). Váhový poměr Na a Cl je 40:60. V čistém stavu má NaCl jako minerál podobu krystalů, které jsou nejčastěji bílé nebo šedé. Není však výjimkou, že někdy mívají i zbarvení hnědé, červené, zelené, žluté či modré – podle obsahu příměsí. V přírodě se vyskytuje jako minerál zvaný halit.
K tomu, aby vznikla čistá kuchyňská sůl, se ještě musí odstranit příměsi síranu sodného, hořečnatého, vápenatého, hydroxidu železitého a různé organické nečistoty. To se děje přidáním chloridu vápenatého a hydroxidu vápenatého. Krystalky NaCl pohlcují vlhkost a jsou snadno rozpustné ve vodě. Při 20°C se dokáže ve 100 g vody rozpustit 36 g soli.

Elektrolýza čaruje

Při zásadité elektrolýze elektrický proud rozkládá NaCl na složky chlor (Cl2) a sodík (Na). To je předpokladem výroby umělých hmot.  
Ze sodíku získaného při elektrolýze se spojením s vodou (H2O) vytváří louh sodný (NaOH) a vodík(H2). NaOH je nepostradatelný mj. při výrobě keramiky, textilu aj.

Nástup konzerv

Monopol soli při konzervování narušil v roce 1803 pařížský šéfkuchař Nicolas Appert. Tomu se podařilo přesvědčit francouzské námořnictvo, aby pokrmy zavařovali do zvláštních sklenic. V téže době britský podnikatel Bryan Donkin postavil v Londýně první konzervárnu.  

Síla slunce a slaná voda

Největším zdrojem soli je mořská voda. Podle nejnovějších poznatků je nyní ve vodě rozpuštěno kolem 46 biliard tun, což je ohromné číslo s 15 nulami. Po jejím hypotetickém vypaření by vznikla asi 40 metrů silná solná vrstva pohlcující celou zeměkouli.

Hodně přesolená polévka

V některých částech naší planety obsahuje 1 km3 mořské vody až 26 milionů tun soli. Průměrný obsah solí (myšleno všech) je asi 3,5 %, což je 220x více než u běžné sladké vody na pevnině. S tím úzce souvisí pojem salinita (slanost, salinus = sůl), což je množství solí rozpuštěných ve vodě. Salinita se zvětšuje v oblastech  se suchým klimatem. Nemusí se však jednat pouze o teplá místa jako jsou pouště či stepi, ale někdy naopak o velmi studené krajiny (polární pouště). 
Ve středu severního chladného Baltského moře dosahuje průměrný obsah solí pouhého jednoho procenta, v teplém Středozemním moři až čtyřikrát více, Rudé moře je někde osoleno dokonce 42 procenty.

Už Aristoteles (asi 384 – 322 př.n. l.) psal o vodě ze slaných vřídel, řek a jezer. Vysoká salinita vody některých vnitrozemských jezer způsobila, že je předci nesprávně označovali za moře. Typickým případem je Mrtvé moře na hranicích Izraele a Jordánska. Při salinitě přes 30 % návštěvníci v pohodě leží na vodě a mohou si přitom třeba číst noviny. Velké solné jezero v USA má 27 % solí!

Jak vznikají solné vrstvy?

Vznik solného ložiska je možný teprve tehdy, když se voda, ve které je rozpuštěna sůl, vypaří a koncentrace soli se zvýší. Postupně se vylučují různé minerály, které se usazují na dně. Tento proces se může uskutečňovat výhradně v uzavřeném systému – například v pánvi oddělené od oceánu.
Švédský geolog Carl Ochsenius ve své „teorii bradel” (z roku 1877) vysvětlil vznik solných vrstev z mořské vody takto: „Část moře se oddělí bradlem, které vzniká zvednutím či poklesem mořského dna. V této nádrži, na kterou už nemůže působit další příliv z vnějšku, se voda odpařuje rychleji než se stačí doplňovat. Tímto způsobem se zvyšuje koncentrace rozpuštěných solí. Rozmanité soli krystalizují a podle stupně rozpustnosti se usazují na dně. Cyklus vylučování trvá několik milionů let. Jako první se na dně usazují uhličitany (vápenec), poté síranové horniny (sádrovec a anhydrit), pak kamenná sůl a snadno rozpustné draselné soli“.

Když pomůže slunce…

V Evropě se v prehistorii sůl s pomocí slunečního záření získávala nejprve u pobřeží Francie a Velké Británie. Postupně začal velký rozvoj i ve Středomoří, protože zde byly vhodnější klimatické podmínky s dostatkem slunečního svitu. V oblastech chladného Severního moře se začalo místo slunečních paprsků využívat i umělých zdrojů zahřívání, například pomocí ohniště. Výhodnější však byly oblasti s menším přílivem a dostatkem slunečních paprsků. Pomáhaly i kupy rašeliny a řas, na kterých se voda zachycovala a kde sůl krystalizovala.
O něco modernějším způsobem získání nádherných bílých krystalků kuchyňské soli odpařováním mořské vody je umělá nádrž na mořském pobřeží, salina (salar).  Mnohde se ještě dnes v takových zařízeních využívá čistě lidské síly, jinde již nastoupila moderní technika. Základem i tady jsou četné mělké nádrže zvané salt – pans (solné pánve) zaplněné mořskou vodou, která se postupně odpařuje.

Podobná metoda se dá využít i ve vnitrozemí, pokud je po ruce slané vřídlo (nejčastěji na úbočích pohoří) či jiný podobný zdroj. Typickým příkladem byl například slovenský Solivar, kde vyvěral solný pramen. Voda zvaná solanka se zde  už od 13. století odpařovala, zpočátku jen naléváním na horké kameny. Později se objevily dřevěné budovy zvané varny, v jejichž středu bylo ohniště, nad něž se zavěšovaly kotle či velké pánve naplněné solankou.

Už naši dávní předkové…

Nejnovější archeologické nálezy potvrzují, že sůl se cíleně využívala už v pravěku. Zvířata instinktivně putovala k přírodním solným zdrojům, aby uspokojila potřeby organismu. Pravěcí lidé se pak k soli dostávali především díky konzumaci masa ulovené zvěře. Když postupem času začal člověk hospodařit jako zemědělec, musel hledat nové zdroje soli. Tu potřeboval k prodloužení trvanlivosti potravin, vydělávání kůží nebo třeba k léčení ran.
Solné prameny uctívali už germánské kmeny. Zmínky o soli se objevují již ve starověkém hebrejském, řeckém a arabském písemnictví. Vůbec první dosud známá písemná zpráva o soli je stará asi 4 700 let a pochází z čínského spisu, který vypočítává přes 40 druhů soli. Už tenkrát popsal dva základní druhy získávání soli: Odpařováním z mořské vody slunečními paprsky a dolováním.

Mocný Řím využíval mořskou sůl dováženou z pobřeží. Římany po soli dokonce pojmenovávali silnice i městské brány, kterými se přivážela. Archeologové při vykopávkách u anglického Middlewiche objevili pánve, na kterých Římané sůl z vody odpařovali.
V dávném Egyptě se sůl používala i k balzamování těl zemřelých panovníků.

Řecký filozof a matematik Pythagoras 500 let př.n.l. velebil mořskou sůl, kterou „zplodili nejčistší rodiče – slunce a moře.“
Bible – mj. hovoří o bohatých zásobách bílých krystalků v Sýrii.

Sůl byla dlouho i cenným platidlem. Dodnes se jejími kusy dá platit např. na Borneu či v Tibetu.

Pro sůl do hlubin Země

Člověk už v dávných dobách hledal cesty jak proniknout k solným ložiskům,   ukrývajícím se pod povrchem Země. Některé z historických metod se využívají dodnes.

Asi před 250 miliony let se rozlévalo moře i ve střední Evropě. V té době zde panovalo suché a horké podnebí, takže se mořská voda zahustila. Vzniklé koncentrované solné roztoky klesly na dno. Činnost aktivních sopek po celém světě stále zmenšovala možnosti zpětného odtoku husté mořské vody. Tím se její koncentrace ještě zvyšovala až vykrystalovala kamenná sůl. V dlouhém průběhu existence Země klesla solná ložiska a překryly je vrstvy různých sedimentů.

Pod povrchem

Nejsnadnější metodou dobývání soli ve vnitrozemí je povrchová těžba ze dna vyschlých solných jezer. Nejznámější je solná oblast Kara-Bogaz-Gol na západním okraji pouště Karakum v Turkmenistánu. Podobným způsobem se těží i v Bolívii či v Mali.
Ještě významnější však je dolování. Těží se většinou v podpovrchových dolech, podobně jako uhlí nebo jiné nerosty. Ložiska se nacházejí v různých hloubkách pod zemským povrchem zejména v prvohorních (permských) a druhohorních (triasových) usazeninách. Způsob, kdy se používají šachty a štoly se odborně nazývá rock – salt.

Prosolená Evropa

Stopy po těžbě soli, pocházející už ze starší doby kamenné, objevili archeologové  v hornorakouském Hallstattu. Tady se však sůl dolovala i v moderní době a dovážela také do českých zemí, kde jí bylo nedostatek.  
Významná naleziště soli v Evropě jsou například v Německu (Bádensko – Würtembersko, Dolní Sasko), v Rakousku (Solná komora), Polsku (Wieliczka se zelenou solí) nebo na Ukrajině. Mimo evropský kontinent jsou efektivní solné doly v Novém Mexiku (USA) a v Kolumbii.

I slovenská sůl…

V někdejším Československu se sůl dolovala v Solivaru na Slovensku, severovýchodně od Prešova. Zdejší těžba se datuje od roku 1572. Prapůvodním základem byla jáma hluboká 250 metrů. Získaná sůl se zvedala v nádobách pomocí rumpálu (tažného zařízení). Postupně se však vykutaly důlní chodby, kde se vytěžená sůl nakládala do dřevěných vozíků (huntů).
Od roku 1946 se v Solivaru praktikuje modernější technologie loužení pomocí louhovacích vrtů, kdy se do ložiska se vhání „sladká“ voda, v které se podzemní sůl rozpustí. Tak vznikne umělá solanka s koncentrací 280 -290 g/l. Odvádí se solankovodem a na povrchu se z roztoku odpařením opět získává sůl. Nejkvalitnější má koncentraci 99, 5% NaCl. Krystaly kamenné soli se rozemílají  na jemná a okrouhlá zrnka typická pro kuchyňskou sůl.

U nás se vždy platilo

Nejstarší zprávy o dovozu soli na naše území můžeme datovat do 9. století, ale solný obchod k nám přišel mnohem dříve, pravděpodobně již v pravěku.
V Čechách se ložiska soli nevyskytují, a tak se kdysi za sůl platilo opravdu zlatem. Nikdo tehdy neměl monopol na její distribuci, a tak se do našich zemí dostávala ze Saska, Bavorska i Polska. Nejrozšířenější však byla sůl bavorská, která putovala po známé Zlaté stezce z Pasova do Prachatic. Z Prachatic pak sůl přicházela do vnitrozemí Čech, na Moravu a do Slezska.

Slané letiště

Originální využití soli našli v turisticky zajímavém bolivijském městě Uyuni. Z velkých solných bloků budují celý velký letištní terminál (včetně záchodků) o rozloze 80 km2.

Život za čtvrt kila soli

Člověk v sobě nosí připomínku moře, ve kterém se zrodil veškerý život, proto si dodnes i lidské tělní tekutiny zachovávají složení mořské vody. Každý v sobě máme čtvrt kila soli, bez které bychom nemohli žít!

Mezi 25 minerály, které zatím věda objevila v lidském těle, hraje sodík, podstatná  součást kuchyňské soli, hlavní roli. Prostřednictvím NaCl přijímáme řadu stopových prvků jako jód, fluor, draslík, hořčík, vápník. Sůl je doslova životně důležitá pro udržení rovnováhy veškerých procesů látkové výměny. Ovšem nic není konstantní, protože naše tělo sůl neustále vylučuje póry v pokožce a močí. Jelikož si naše tělo sůl nedokáže vyrobit samo, musíme ji organismu dodávat potravou.

Dočasná náhrada krve

Každá buňka našeho těla potřebuje k normálnímu fungování sodík. Ten pomáhá udržovat v organismu rovnováhu tekutin i rozumnou výšku krevního tlaku. Navíc je sodík nezbytný pro správnou činnost nervů a svalů (včetně srdce) i pro vstřebávání určitých živin v tenkém střevě a ledvinách. Ochranným systémem jsou nadledviny, které se starají o to, aby ztráty soli byly minimální. Víme, že hodně soli vypotíme při fyzické námaze či v horkém a vlhkém prostředí. Individuální potřeba se tedy stále mění.
NaCl je nejbohatší a nejdůležitější iontovou složkou krve. Proto medicína využívá solné roztoky jako dočasnou krevní náhražku. Značná ztráta krve nebo tělesné kapaliny (způsobená mj. nehodou, operací či nemocí) se musí okamžitě vyrovnat. Tady zdraví, ba i životy, pomáhá zachraňovat infuze s fyziologickým roztokem kuchyňské soli. Množstvím 9 g soli na litr kapaliny odpovídá svou koncentrací naší krvi. 

Důležitým úkolem NaCl v lidském těle je zadržovat vodu. Vnitřně podporuje sůl trávení, slouží k čištění žaludku od jedů, osvědčuje se jako projímadlo a používala se i jako prevence proti střevnímu kataru. Pomáhala při šoku nebo silné depresi. Jako kloktadlo působí preventivně proti bolestem v krku, zánětu mandlí či dásní. Nasáváním slané vody nosem velmi účinně předcházíme rýmě.

Číhající zabiják

Maličká životodárná zrnka se bohužel mohou při dlouhodobé nadměrné konzumaci proměnit v zákeřného zabijáka. Světová zdravotnická organizace doporučuje pro dospělé a děti ve věku nad 11 let maximální denní dávku šesti gramů soli, pro menší děti pět gramů, pro kojence jediný gram. Nedávný průzkum však ukázal, že průměrný dospělý obyvatel ČR sní za den až 16,7 g. Vzhledem k tomu, že malé děti nedokážou vylučovat sodík jako dospělí, nadměrný příjem soli je může ohrozit nebezpečnou dehydratací. Proto se jim nemá jídlo přisolovat!
Nadměrný dlouhotrvající příjem soli zvyšuje krevní tlak (hypertenze). Ten je viníkem srdečně-cévních tragédií: přetížení srdce, uzávěry srdečních a mozkových cév, krvácení do mozku.

Vyvarujte se extrémů!

Pozor však, nebezpečný je i opačný extrém! Přísná a náhlá redukce příjmu soli může vést ke snížení hladiny inzulínu a zvýšení hladiny cholesterolu v krvi. Proto odborníci doporučují konzumovat sůl tak, jak si tělo žádá, ale zachovávat střídmost. Osvědčuje se používat na dochucení bylinky, cibuli, česnek, olivový olej…
Vítaným doprovodem malého příjmu soli do trávicího traktu je i okamžitý úbytek na váze. Sůl totiž zadržuje tekutiny v těle. Jakmile jí v organismu ubude, člověk zhubne o až o dva kilogramy.

Odkud do nás vchází

Pětinu denního přídělu soli představuje sůl, kterou přidáváme při přípravě jídla anebo dosolujeme na stole. Další pětinu tvoří sodík, který se přirozeně vyskytuje v nezpracovaných potravinách. Trochu je ho i v ovoci, zelenině, masu, rybách, luštěninách a obilninách. Při vaření zeleniny se nedoporučuje do vody přidávat sůl, ta zelenině odebírá přirozenou sladkost.
Až 60 % sodíku se však do našeho těla dostává z uměle upravených potravin, což platí i o mnoha polotovarech. Velmi záludné jsou konzervy! To vše totiž obsahuje sůl či sloučeniny sodíku – mj. konzervační dusičnan sodný, glutamát sodný (hojně v sáčkových polévkách). Například rajská polévka v konzervě ukrývá až 1125 mg sodíku.

Už jen v pečivu přijímáme dvě třetiny potřebné dávky soli. (Ve větším krajíci chleba je 200 mg Na.). Uzeniny, obsahují 2 – 3 g (šunka), ale mnohdy až 10 g soli (paštiky aj.) ve 100 g výrobku. Sýry „nabízejí“ 2 – 4 g / 100g. Hojně NaCl skrývají i zeleninové konzervy a zeleniny v kyselých nálevech. Značný obsah sodíku je v ochucovadlech jako je polévkové koření, polévkové kostky, dále prášek do pečiva, kakao v prášku (tudíž i čokoláda) a dokonce některé minerální vody Nepodceňujme různé nenápadné „křupky“ – balení obsahuje 270 mg sodíku, balíček pražených solených arašídů 100 mg… 
Bohužel, často je nesnadné zjistit, kolik soli výrobky vůbec obsahují. Většina výrobců totiž udává hlavně hodnoty obsaženého sodíku, který je však pouze jedním z elementů soli. Druhým prvkem je chlorid, který tvoří až 60 % NaCl. O něm se však z obalů výrobků obvykle nedozvíme. Pokud je tedy na sáčku uvedeno 1 g sodíku, znamená to 2,5 g soli, tedy 1 g sodíku a 1,5 g chloridu (hodnota se většinou uvádí pro 100 g výrobku).

S „nohama“ ve slané vodě

Pestrá paleta 430 500 zatím známých druhů rostlin má k soli opravdu různorodý vztah od naprostého odmítání až po nezbytnou potřebu. Čím je to dáno?

Rostliny jako citlivé živé organismy se musí se solí v přírodě také nějak vypořádat.  Takzvaným halofobním rostlinám stačí velmi nízká koncentrace (jediné procento) NaCl v půdě a už u nich vidíme změny na listech a některé dokonce umírají. Halofytní rostliny, vyskytující se přímo v moři či jeho blízkém okolí, naopak zvýšené množství v soli pro svůj život přímo vyžadují. Názorným příkladem takových „labužníků“ jsou mořské řasy.  

Už před 60 miliony let

Mezi halofyty botanikové zařazují mangrove, rostoucí v tropech mezi obratníky Raka a Kozoroha. Ty potřebují jak sladkou, tak slanou vodu a daří se jim jen ve velmi teplém, vlhkém podnebí. Podle nejnovějších údajů pokrývají nyní mangrove asi 160 000 km2 (rozloha Tuniska) naší planety, včetně 83 000 km2  různých vodních cest, které s mangrovovými ekosystémy úzce souvisejí. Mangrovové porosty nepřetržitě zaplavuje a obnažuje stoupající a klesající moře. Stromy rostoucí až do výše 40 metrů musí svými buněčnými tkáněmi přečerpat vodu až do špičky nejvyššího listu.
Mnoho problémů rostlin souvisí se značnou koncentrací soli ve vodě i půdě. V tropickém počasí, kde dochází ke zvýšenému odpařování, je stále ohrožuje dehydratace. Počet druhů, kterým poloslaná (brakická) voda v mangrovových pralesech nevadí, se omezuje asi na šedesát stromů a keřů. Nejznámější je palma nipa, první palmovitý strom zalesněných břehů jižní Asie, která na Zemi rostla již před 60 miliony let!

 
Sladká i slaná

Brakické vody samozřejmě šumí i tam, kde se řeky setkávají s mořem. Na počátku ústí, kde proudí převážně sladká říční voda, je mnohem nižší obsah soli než v ústí, do kterého příliv přináší slanou mořskou vodu. S nadbytkem soli má problémy i rostlinstvo, které původně pocházelo ze souše. Hojně se v těchto oblastech vyskytují travnaté plochy slaných bažin. I tady si však příroda důmyslně poradila: Například slanorožec bylinný má masité stonky, ve kterých hromadí značné množství sladké vody. Tou pak ředí slanou vodu, která proniká dovnitř.
Slané podmínky přežití

Drtivá většina zvířat se bez konzumace soli neobejde. Stejně jako člověk ji k životu potřebují i vnitrozemská zvířata. Jak se však s množstvím soli vypořádá mořská fauna?

Vědci odhadují, že nyní na Zemi žije asi 1062 300 druhů živočichů. Výhradně slanovodní prostředí je však domovem jen necelých 15 % z nich. Nejblíže mají k soli obyvatelé moří a oceánů – od bakterií maličkých tisícinu milimetru až po velrybí kolosy, plejtváky o délce 30 metrů a hmotnosti i 150 tun. Druhy obývající otevřená moře se přizpůsobily určité stálé hodnotě slanosti (salinity), liší se však citlivostí na její změny ve svém okolí. Mnozí bezobratlí živočichové v moři mají tělní tekutiny izotonické, tedy se salinitou shodnou s okolní mořskou vodou.

Jak ryby filtrují vodu?

Salinita tělních tekutin mořských ryb je asi jen třetinová v porovnání s okolní mořskou vodou. Využívají tzv.osmózy (osmos = stlačený), která se definuje jako proces, při kterém dochází k průniku molekul přes polopropustnou membránu z prostředí o vyšší koncentraci do prostředí o nižší koncentraci. Ryby pijí značné množství mořské vody, přičemž přebytečnou sůl vylučují zvláštními chloridovými buňkami na svých dýchacích orgánech, žábrách.
Většina mořských ryb by nepřežila delší pobyt ve sladké vodě, najdou se však výjimky. Některé druhy dokážou pobývat třeba týden v potocích či řekách, kam se vydávají vytřít. Reprezentantem je hlavně losos a mořský pstruh. 

Když se mění životní prostředí…

Velmi živo je i v brakických vodách, kde se mísí sladká a slaná voda. To klade na zdejší živočichy značné nároky, protože několikrát denně se v důsledku přílivu a odlivu mění koncentrace soli v jejich životním prostředí. Z bezobratlých živočichů u evropského pobřeží dominují mořští kroužkovci, na 1m2 jich v průměru připadá sedmdesát. Na okraji těchto vod zas můžeme vidět mj. červy, mořské sasanky, měkkýše, sumýše (připomínající jelito), kraby, klanonožce, krevety, ale i hady a některé ryby, například kambaly a platýze připlouvající s přílivem.
Za bohatou potravou sem rádi zalétají i různé druhy ptáků. Jmenujme alespoň bahňáky, orlovce říční či volavky pochutnávají si na rybách, které se sem připlouvají třít. Pravidelně tady hodují i kachny a husy, zalétají sem mnozí tažní ptáci. Nechybějí ani ptačí mrchožrouti jakým je třeba buřňák obrovský v Antarktidě. 

Zvlášť odolné zvířecí druhy přežívají i ve vskutku extrémních podmínkách v oblasti vyschlých solných jezer. Tam, kde vtíravý slaný písek dusí všechno živé, můžeme pozorovat hady a škorpióny.

Pro domácí i divoká zvířata

Sůl samozřejmě potřebují i suchozemská zvířata, domácí i divoká. Přirozeným zdrojem sodíku pro jejich organismus je běžná potrava. V těle zvířete je veškerý rozpustný draslík a sodík z krmiva vstřebáván v trávicím traktu. Draslík je v tkáních živočišného organismu uložen především v buňkách, zatímco sodík obsahují hlavně mezibuněčné tekutiny. Nadbytek draslíku při současném nedostatečném přísunu sodíku zvířatům škodí. Proto je vhodné, přidávat zvěři i domácím zvířatům sůl.  
 

Více se dozvíte:
Oceánografie, Computer Press Praha, 2005

Modrá planeta, Knižní klub, 2002
Jídlo jako jed, jídlo jako lék, Reader’s Digest Výběr, 1998

SALT, De Tempel, Bruggy, 2001
Struktura i funkcii kletok rastenij pri zasolenii, Nauka, Moskva, 2000

História ťažby soli v Solivare, Okresná knižnic Prešov, 1992
www.coop. cz/magazin/2-2002/

www.quido.cz/objevy/sul.htm
www.solsan.cz/o _soli

www.doktorka.cz/run/redsys/vyziva
www.montanya.org/DOLY/SOLNE/

Rubriky:  Příroda
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Suchem v lesích nejvíce trpí smrky

Suchem v lesích nejvíce trpí smrky

Sucho je problematikou, která se v poslední době objevuje čím dál víc. Lesnická...
Posypové soli ovlivňují lesy také během léta

Posypové soli ovlivňují lesy také...

Automobilová doprava zaznamenává každoročně nárůst. Navíc je významným zdrojem hluku,...
K návratu divokých včel přispívají i hmyzí hotely

K návratu divokých včel...

Do rezervace velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice se vrací další...
Průzkum lipenské nádrže

Průzkum lipenské nádrže

Odborníci z Biologického centra AV ČR provedou v posledních týdnech v srpnu...
Do dvorské zoo se vracejí fosy

Do dvorské zoo se vracejí fosy

Návštěvníci ZOO Dvůr Králové mohou po sedmi letech znovu pozorovat...
Nedostatek úrodné půdy v Africe

Nedostatek úrodné půdy v Africe

Je zcela bez pochyb, že růst populace, degradace půdy, eroze, klimatické...
Nebezpečné moře u Kanárských ostrovů?

Nebezpečné moře u Kanárských...

Pokud se chystáte na dovolenou na Kanárské ostrovy, mohla by vás nepříjemně...
Zástupci nepůvodní flóry se šíří po celém světě

Zástupci nepůvodní flóry se šíří po...

Skočec obecný, šťavel růžkatý, šrucha zelná nebo kalužnice indická. Pod těmito...
Čeští vědci řeší, jak ušetřit vodu

Čeští vědci řeší, jak ušetřit vodu

Byť Česká republika není subsaharskou zemí, i jí začíná trápit nedostatek...
Smečka na Dokesku se i letos rozrostla o čtyři vlčata

Smečka na Dokesku se i letos...

První novodobá česká vlčí smečka se stejně jako v předchozích třech letech dočkala...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Zkáza Pompejí: Ryby boha nejspíš neuspokojily

Zkáza Pompejí: Ryby boha nejspíš...

Kněží postupně přistupují k obětnímu ohni a vhazují do plamenů ryby. Pak následují...
3x letecké katastrofy: Může za ně armádní omyl i láhev alkoholu

3x letecké katastrofy: Může za ně...

Slyšeli jste o černém víkendu v Biggin Hill? Během jedné...
Pruský král Fridrich II. Veliký: Omdléval hrdina bitev při pohledu na umírající?

Pruský král Fridrich II. Veliký:...

Popravčí koná svoji práci. Hlavu mladého poručíka jednou ranou oddělí od...
Tajemství mysli: Existuje dědičná paměť?

Tajemství mysli: Existuje dědičná...

Uričté věci, jako bychom instinktivně tušili, aniž by nás je někdo učil. Už od...
Krimi z Kanady: Sestra smrt kosí lidi bez slitování

Krimi z Kanady: Sestra smrt kosí...

Žena pokorně sklání hlavu. „Pastore, chci ulehčit svému svědomí,“ říká...
Objev v Moskvě! Jak se odposlouchávali Tataři?

Objev v Moskvě! Jak se...

Co má nepřítel za lubem? To si přeje vědět každý vojevůdce a...
Kdy od jaderné války dělilo svět 7 minut?

Kdy od jaderné války dělilo svět...

Sila se otevírají. K nebi s děsivým rachotem stoupají rakety...
Bílá paní jindřichohradecká: Zjevila se i jezuitům?

Bílá paní jindřichohradecká:...

Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář udiveně vzhlédne. V poledním slunci spatří...
VIDEO: Dechberoucí vrak lodi Sweepstakes

VIDEO: Dechberoucí vrak lodi...

Jen pár metrů pod klidnou, třpytící se hladinou zátoky Big Tub (Velká vana)...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.