Jsou vzpomínky něco jako pevné betonové chodníky a mosty, jež nás spojují s minulostí? Jak moc se na ně můžeme spolehnout? Ano, tu a tam nějaký ten „most“ spadne a člověk zapomeneme. Ale můžeme se spolehnout i na to, co jsme nezapomněli? Ne.
Naše vzpomínky jsou plné vzdušných zámků. Člověk si „vzpomene“ i na věci, které se nikdy nestaly. Tyto „falešné vzpomínky“ stojí v pozadí nejedné osobní tragédie.
Znásilněná panna
Dvaadvacetiletá Američanka Beth Ruthefordová si při sezeních u psychoterapeuta „vzpomněla“, že byla jako děcko opakovaně znásilněna vlastním otcem, a to dokonce za asistence vlastní matky. Otec ji měl dvakrát přivést do jiného stavu a následně donutit, aby si sama přivodila potrat pomocí drátěného ramínka na šaty.
Bethiny děsivé vzpomínky pronikly na veřejnost a proměnily dosud poklidný život Ruthefordovy rodiny v peklo. Otec se vzdal funkce anglikánského duchovního a začala ho vyšetřovat policie. Teprve lékařské vyšetření prokázalo, že Beth Rutherfordová nikdy neměla pohlavní styk. Nemohla tedy otěhotnět a tím méně potratit.
Proč byla Beth ochotna přísahat na věci, které se nikdy nestaly? Lhala s úmyslem co nejvíce ublížit rodičům? Takové případy se stávají. U Beth tomu ale bylo jinak. Líčila nepravdivé události v pevné víře, že se vše odehrálo tak, jak to popisuje. Ze svého ryze subjektivního pohledu vůbec nelhala. V mozku se jí uhnízdila „falešná vzpomínka“, jež pro ni byla stejně reálná jako vzpomínky na skutečné události. Do paměti Beth Ruthefordové ji zasel terapeut, kterého následně soud odsoudil k odškodnému ve výši milionu dolarů. Tyhle peníze už ale klid do Ruthefordovy rodiny vrátit nemohly.
Kde je pravda?
Podobné případy před nás staví velice znepokojivé otázky. Zneužívání dětí představuje velice závažný problémem. Jak ale ukázal případ Beth Ruthefordové, mohou si lidé vytvořit velice přesvědčivé vzpomínky na vlastní zneužívání dodatečně, například během léčení. Někteří zjistí, že tyto vzpomínky jsou falešné. Jiní pravdu neodhalí. Jak rozlišit, kdy jsou vzpomínky pravdivé a kdy nikoli?
Bez podpůrných svědectví je rozhodování velice těžké. Případů, kdy podá hodnověrná svědectví lékařské vyšetření (jako v případě Beth Ruthefordové), není mnoho. Mnohdy se nelze dopátrat pravdy. Proto se psychologové stále více zajímají o to, za jakých podmínek falešné vzpomínky vznikají. A výsledky výzkumu dokládají, že v příhodné konstelaci se vytvářejí neuvěřitelně snadno.
Nemožné na vlastní oči
Relativitu odpřísáhnutých očitých svědectví prokázaly pokusy, které provedla americká psycholožka Elisabeth Loftusová už v sedmdesátých letech 20. století. Označila tento jev jako „desinformační efekt“ a dokázala, že pokud jsou očití svědci určité události následně vystaveni desinformaci, může tato nepravdivá informace ovlivnit jak jejich vzpomínky, tak i jejich svědectví.
Elisabeth Loftusová vystavovala pokusné osoby simulované situaci, při níž se staly svědky dopravní nehody na křižovatce. Všichni modeloví svědci viděli, že na semaforu svítí v okamžiku nehody červená. Následně bylo polovině účastníků pokusu řečeno, že na semaforu svítila zelená a později byli všichni požádání o „svědectví“. „Dezinformovaní“ svědci často vypovídali, že viděli na semaforu svítit zelenou. Neovlivnění svědci byli ve svých výpovědích výrazně přesnější. Jaký význam však může mít dezinformační efekt na svědectví při skutečné dopravní nehodě je nasnadě.
Je to tak snadné
Při pokusu napodobujícím svědectví automobilové nehody došlo jen k „úpravě“ vzpomínky na reálnou událost. Dobrovolníci viděli nehodu a změněn byl jen „detail“ – tedy barvu světla na semaforu. Jenže v případě Beth Ruthefordové nedošlo k pouhému překroucení reálných vzpomínek. Psychoterapeut jí v mysli vytvořil vzpomínky na neexistující události. Je to vůbec možné? Je. A není to nijak těžké.
Elizabeth Loftusová to dokázala v dalším experimentu s dobrovolníky, kteří už někdy navštívili Disneyland. Těmto lidem ukázala předem připravený reklamní leták s obrázky králíka Bugse Bunnyho z animovaných seriálů a s textem popisujícím setkání návštěvníků Disneylandu s touto postavou. O týden později nechala Loftusová vzpomínat dobrovolníky na návštěvu Disneylandu. Plných 36 % si vzpomnělo, že tam Bugse Bunnyho viděli a popisovali, jak si s ním potřásali rukou nebo se s ním objímali. To, co tak přesvědčivě líčili, však byly čisté „falešné vzpomínky“. Bugs Bunny je postavičkou z filmů společnosti Warner Brothers a v konkurenčním Disneylandu jej nikdy nepředváděli.
Kde jsou potlačené vzpomínky?
Falešná vzpomínka na člověka oblečeného do kostýmu králíka a vzpomínka na pohlavní zneužívání vlastním rodičem, to je přeci jen „jiný kalibr“. Řada psychologů a psychiatrů je přesvědčena, že s drastickými vzpomínkami, k jakým opakované pohlavní zneužití rodičem bezesporu patří, pracuje mozek úplně jinak. Člověk je ve své mysli téměř úplně potlačí. Zapře sám před sebou, co prožil! Takové „založené vzpomínky“ však lze opět „nalézt“ vhodně kladenými otázkami například v hypnóze.
Loftusová na takové „znovunalezení“ vzpomínek nevěří a varuje, že vyvolávání „zasunutých“ vzpomínek může skončit vytvořením vzpomínek nových, ryze falešných, jež nemají nic společného s realitou.
„Lidé, kteří prožili strašné věci – například vězni mučení v koncentračních táborech nebo oběti opakovaného znásilnění při etnických čistkách v bývalé Jugoslávii – nedokážou zapomenout,“ argumentuje Loftusová proti teorii o potlačení vzpomínek na hrůzné události. „Trpí naopak tím, že si pamatují naprosto všechno.“
„Matka mi pálila paty!“
Táboru zastánců „potlačených vzpomínek“poskytl velmi pádný argument americký psychiatr David Corwin, když popsal případ dívky, jejíž totožnost skryl za smyšleným jménem Jane Doeová. Poprvé se Corwin setkal s Jane, když jí bylo šest let. Její rodiče se rozváděli. Otec vznesl při rozvodovém řízení proti matce obvinění, že dívku týrá. Malá Jane to potvrdila. Corwin měl za úkol prověřit hodnověrnost výpovědi a došel závěru, že se vše odehrálo tak, jak to Jane vylíčila. Soud proto rozhodl, že se o dítě bude starat otec a jeho nová partnerka.
Podruhé se Corwin setkal s Jane s odstupem jedenácti let. Byla to pro něj jedinečná příležitost zjistit, co si dívka z traumatizujících zážitků z dětství pamatuje.
„Vím, že jsem u soudu vyprávěla, jak mi matka pálila paty nad plotýnkou. To je nejvážnější obvinění, na které si vzpomínám,“ řekla Jane při prvním pohovoru s Corwinem.
Psychiatr se však vyptával dál. Jane si nakonec vzpomněla i na to, že ji matka pohlavně zneužívala. Pro Corwina to byl jasný důkaz o reálnosti „potlačených vzpomínek“. Ty nejhorší věci Jane tajila před světem i před sebou samou plných 11 let!
Corwin pořídil ze všech setkání s Jane videozáznamy a s jejich pomocí přesvědčil širokou odbornou obec. K hrstce skeptiků patřila právě Elizabeth Loftusová. Zneklidňoval ji fakt, že se Corwinem vyvolané vzpomínky až příliš liší od toho, co dívka vypověděla v šesti letech. Sedmnáctiletá Jane Doeová si například vzpomněla, jak ji matka nutila pózovat s bratrem pro pornografické snímky. O tom ale při prvním vyšetření nepadla ani zmínka.
Detektivní pátrání
Loftusová podnikla na vlastní pěst pátrání bezmála detektivní. Z nepatrných indicií z videozáznamů, jež Corwin s velkým úspěchem promítal na vědeckých konferencích, zjistila totožnost Jane Doeové a našla i její matku a otce. Celý případ byl zevrubně zdokumentován a záznamy z něj se nacházely ve veřejně dostupných zdrojích.
Loftusová si prošla celou kauzu a získala poněkud jiný náhled, než jaký nabízel Corwin. Našla posudky odborníků, které dokazovaly, že obvinění matky vykonstruoval otec, aby získal Jane do péče. Podle těchto posudků dcera jen opakovala, co ji otec naučil. Loftusová získala svědectví lékaře, který odmítl přičíst puchýře a loupající se kůži na chodidlech Jane Doeové popálení a diagnostikoval je jako projev plísňového kožního onemocnění.
Jasný příklad vyvolání potlačených myšlenek se měnil na případ, v kterém byly Jane Doeové hned dvakrát do paměti vtisknuty „falešné vzpomínky“ – poprvé otcem a podruhé Corwinem. Opět se ukázalo, že někdy stačí k vytvoření falešné vzpomínky i velmi slabý podnět, na jehož základě si vykonstruujeme příběh a bereme jej za svůj, i když se nám nikdy nestal. Zvláště nebezpečné jsou z tohoto hlediska sugestivní otázky a výzvy typu „dejte volný průchod své představivosti“ či dokonce „zkuste si představit, co se vám stalo a nebojte se, že ve svých představách nebudete úplně přesní“.
Vzpomínky na scestí
Vzniku falešných vzpomínek napomáhá potřeba lidí vzpomínat a vzpomenout si. Když se lidé při vzpomínání dostanou do úzkých, mohou si buď z vlastního popudu nebo s cizím přispěním vypomáhat představami možného průběhu událostí. Zabudování těchto představ do vzpomínek může výrazně napomoci skutečnost, že není kladen patřičný důraz na to, zda představy odpovídají pravdě. Zabudování falešných vzpomínek do paměti se ještě zefektivní, když výše zmíněné vlivy působí každodenně, například při častých návštěvách psychoterapeuta nebo v sérii výslechů.
Falešné vzpomínky vznikají kombinací skutečných vzpomínek s představami, buď vlastními nebo vnucenými od cizích osob. Neznamená to nutně, že všechny vzpomínky, které se podaří lidem vybavit díky otázkám psychoterapeuta nebo vyšetřovatele, jsou falešné. Často mohou pomoci odkrýt skutečné, hluboko zasuté vzpomínky. Bez nezávislého svědectví jiných osob je proto velice těžké posoudit, kdy se jedná o vzpomínky skutečné a kdy o falešné.
Dá se s falešnými vzpomínkami zhubnout?
Falešné vzpomínky mohou být překvapivě živé. Zpočátku jsou přeci jen „šedivější“ než vzpomínky na skutečné události. Při pokusech Elizabeth Loftusové využívali dobrovolníci při popisu falešných vzpomínek jednodušší výrazové prostředky a byli stručnější. Falešné vzpomínky jim připadaly méně jasné. Nestranný pozorovatel ale při poslechu líčení falešných a skutečných vzpomínek jen ztěží rozezná, co testované osoby skutečně prožily. S postupem doby se mohou falešné vzpomínky „dobarvovat“ a stávají se ještě věrohodnějšími.
Loftusová ve svých posledních výzkumech dokazuje, že lidé podřizují falešným vzpomínkám i své chování. „Navodili jsme dobrovolníkům falešné vzpomínky na to, že jako děti onemocněli po požití určitého jídla, třeba vajec, a pak jsme zjišťovali, jestli se začnou těmto potravinám vyhýbat,“ popsala Loftusová své dosud nepublikované pokusy redaktorům populárně vědeckého časopisu.
„Obvykle se nám to podaří jen u necelých 40% dobrovolníků, ale i to je významné. Zajímalo by mě, jestli takhle můžeme některé lidi přimět, aby se vzdali svých oblíbených potravin. Zatím ale nepřemýšlíme o tom, že bychom tuto techniku využívali například pro odtučňovací kůry.“
Viděli jsme mimozemšťany
Ve světle překvapivých zjištění o povaze falešných vzpomínek se dostávají do zcela nového světla některé neuvěřitelné výpovědi očitých svědků. Není málo lidí, kteří tvrdí, že se střetli se zástupci mimozemských civilizací. Někdo v jejich výpovědích vidí skutečné a hodnověrné svědectví, jiný považuje tyto „očité svědky“ za blázny, další za lidi, kteří na sebe chtějí upozornit. Může jít ale o lidi, kteří podlehli vlastním falešným vzpomínkám. A ty pro ně nemusí být nijak příjemné.
Názorně to ukázal americký psycholog Richard McNally z Harvard University, když vyšetřoval desítku lidí přesvědčených o tom, že je dočasně unesli mimozemšťané. McNally nechal pacienty vyprávět o útrapách, které jim „ufoni“ údajně způsobili, a přitom u nich sledoval srdeční tep, pocení a napětí svalů v obličeji. Všechny parametry signalizovaly podobný stres, jaký provází vyprávění válečných veteránů o hrůzách bojů ve Vietnamu.
Stejné závěry lze vyvodit i z jednoho z nejslavnějších skandálů s mimozemšťany, který se odehrál večer 30. října 1938. Jedna americká rozhlasová stanice tehdy jakoby přerušila vysílání a následně odvysílala adaptaci románu Válka světů od H.G. Wellse formou reportáže z invaze Marťanů na území Spojených států. Ve vlně hrůzy a hysterie, která zachvátila rozsáhlá území došlo k nehodám i tragédiím. Některé slabší povahy dohnal strach a představivost k sebevraždě. Nejzajímavější se však v souvislosti s falešnými vzpomínkami zdá fakt, že s odstupem času tisíce lidí odpřísáhly, že Marťany a jejich vesmírné koráby skutečně viděly.
