Dramatické zrození ponorek

Od středověkých fantazií k smrtícímu stroji Snaha postavit plavidlo, které by se mohlo nepozorovaně plížit pod hladinou, je snad stejně stará jako námořní válčení samo. Vynález ponorky ale mnohdy provázely dramatické události a nechyběly ani oběti na životech.

Od středověkých fantazií k smrtícímu stroji Snaha postavit plavidlo, které by se mohlo nepozorovaně plížit pod hladinou, je snad stejně stará jako námořní válčení samo. Vynález ponorky ale mnohdy provázely dramatické události a nechyběly ani oběti na životech.

Velmi kusé zprávy o podmořských lodích existují již z antické doby, obvykle však lze jen těžko rozlišit fantazie od reality. Skutečná historie ponorek začíná na počátku novověku a je neobyčejně spletitá. Více či méně úspěšné pokusy postavit ponorný člun se v období od 17. do počátku 20. století dají počítat na stovky – “neviditelná” zbraň schopná poměrně levně zlikvidovat nepřátelské loďstvo vzrušovala vynálezce, mecenáše, politiky i admirály. 

O ponorky se zajímali už nejvzdělanější lidé středověku. Například záhadný prorok vědeckotechnického pokroku, františkánský mnich Roger Bacon ve 13. století nepochyboval o tom, že lidé jednou budou v takových plavidlech odhalovat tajemství hlubin. Ponorky později kreslil i Leonardo da Vinci a stejné cíle měla tehdy řada dalších konstruktérů. Vždy však zůstalo pouze u nerealizovaných a nerealizovatelných plánů. Není divu: chyběly základní technologické znalosti, materiály, pohon, systémy pro udržení života posádky…

Ponorka pražského alchymisty

Na počátku 17. století žila na pražském dvoře císaře Rudolfa II. pestrá galerie vědců, alchymistů a umělců, z nichž někteří se nesmrtelným písmem zapsali do historie vědeckého poznání. Mezi ty méně známé patří Cornelius Drebbel, mechanik, alchymista a vynálezce pravděpodobně první úspěšné ponorky.
Drebbel se narodil v Holandsku roku 1572 a na Rudolfově dvoře v Praze působil v letech 1610-1612. U nás na sebe moc neupozornil a po císařově smrti přesídlil do Londýna. Jeho pokus s ponorkou se konal patrně roku 1624 při příležitosti narozenin krále Jakuba I., a je podivuhodné, že hned napoprvé byl úspěšný. Svérázný alchymista se nejen potopil, ale patrně jako první v historii se pak se svým plavidlem i vynořil.

Zdá se, že Drebbel ve své ponorce strávil pod vodou pozoruhodně dlouhou dobu. Podle několika důvěryhodných zpráv totiž jeho člun dorazil pod hladinou až do Greenwich. V dřevěném trupu mělo pobývat 15 členů posádky, z toho 14 tu sloužilo jako veslaři. Hloubka ponoření patrně nepřesáhla několik málo metrů.
Podrobnější údaje o Drebbelově ponorce se bohužel nedochovaly. Z výsledků plavby lze však soudit, že i v době, která neznala lodní šroub, se alchymistovi nějak podařilo vyřešit pohon pod vodou (běžná vesla zde samozřejmě nefungují). Nelehkým oříškem v té době musel být i systém ponořování a vynořování.

Tajemství kyslíku

Nejpodivnější ale je, že Drebbel patrně objevil kyslík dávno před Cavendishem a dokonce dovedl tento životadárný plyn dodnes neznámým způsobem vyrábět a skladovat. Jeden z jeho současníků o tom říká: “Drebbel soudil, že tělo vzduchu není jednotné, ale pro dýchání jej činí vhodným určitá jeho část. Když je spotřebována, zbytek není schopen starat se o plamen života v srdci. Kromě mechanického zařízení proto měl ve své lodi tekutinu, kterou považoval za hlavní tajemství plavby pod vodou. Vždy, když zpozoroval, že životní části vzduchu je v lodi nedostatek, otevřel tuto nádobu, a tak opět obnovil na nějakou dobu poměr vhodný k dýchání.”
Na rozdíl od jiných tehdejších spisů o plavbě pod vodou, to vypadá velmi moderně. Drebbel bud uvolňoval kyslík z nějaké sloučeniny, nebo chemicky vázal oxid uhličitý z vydýchaného vzduchu – nebo obojí, stejně, jako je tomu v dnešních ponorkách a kosmických lodích.

První oběť

Po Drebbelovi následovali další vynálezci, mezi nimi i jeho syn. Neuspěl ani Denis Papin, který pak místo ponorky světu raději zanechal tlakový kuchyňský hrnec. Do historie se v souvislosti s ponorkami zapsal také anglický tesař John Day, patrně jinak než si původně představoval. V 70. letech 18. století se pokusil přestavět na ponorku rybářskou šalupu jménem Maria tak, že vyztužil a utěsnil palubu. K závěrečnému testu došlo 20. srpna 1774, kdy se pokusil dosáhnout hloubky 50 metrů. Plavidlo rozdrtil tlak vody a John Day se stal první historicky doloženou obětí ponorkové havárie. Zdaleka však ne poslední.

Provokující vládkyně moří

Čas k válečnému využití podmořské lodi však začínal nezadržitelně zrát. Proti své vůli na tom měli hlavní zásluhu Britové, jejichž loďstvo ovládalo světová moře, což řadě nebritských nacionalistů nedávalo spát. Pokořit vládkyni moří na hladině zjevně nešlo – co takhle zkusit to pod hladinou?
Jako první se pokusily tuto zásadu uplatnit v praxi americké kolonie při boji o nezávislost. Roku 1775 nabídl vynálezce David Bushnell Georgi Washingtonovi ponorku, která pak skutečně zaútočila na britské lodě kotvící u pobřeží. Dřevěné plavidlo pro jednoho sedícího muže mělo tvar dvou želvích krunýřů přitisknutých na sebe (tedy nikoliv kulatého sudu, jak bývá často zobrazováno), dostalo proto jméno Turtle. Protože tehdy ještě nebyl k dispozici vhodný motor, poháněl ji lodní šroub, jímž se zevnitř otáčelo klikou. Také ponořování a vynořování měl řídit menší svisle umístěný šroub na kliku. Muž uvnitř měl výhled ven skrz okénka v malé prosklené věžičce. Po doplutí k nepřátelské lodi by navrtal její trup nebozezem umístěným vedle věžičky a k otvoru by připevnil minu s časovacím mechanismem.

Želva byla postavená v rekordně krátké době. Seržant Ezra Lee se dobrovolně přihlásil k riskantnímu úkolu: zaútočit v ní na britskou vlajkovou loď Eagle vyzbrojenou 64 děly. Dvě veslice pod ochranou tmy dovlekly diverzní miniponorku co nejblíže, i tak ale podal Lee hodnotný sportovní výkon, když pomocí kliky dopravil neohrabané plavidlo až pod trup válečné lodi. Tam jej však čekalo nepříjemné překvapení – dřevěná obšívka byla pobita měděnými pláty. Ezra Lee se s Turtle pohyboval kolem kýlu a hledal místo, kde by jeho nebozez prorazil, mezitím se však začalo rozednívat a Angličané si všimli, že jim někdo pod vodou ťuká na loď. Želva se dala na útěk, Britové ale spustili veslici a rychle ji doháněli. Lee proto odjistil a uvolnil minu. Neškodně vybuchla, pronásledovatelé si však raději nechali zajít chuť a Turtle se v pořádku vrátila. Neuspěla ani při druhém pokusu napadnout loď Cerberus, zapsala se však do historie jako první ponorka, která byla prokazatelně nasazena ve skutečné válce.

Nautilus První

Američan Robert Fulton se dostal do učebnic jako vynálezce parníku, málo se ale ví, že měl zprvu jiné cíle: chtěl postavit ponorku. Realisticky odhadl, že nejvíc pochopení najde u Napoleona, který na přelomu 18. a 19. století válčil prakticky s celou Evropou a jehož největším problémem bylo britské loďstvo. Fulton proto odjel do Francie a nabídl ambicióznímu Korsičanovi své služby.
Fultonova ponorka měla proudnicový trup z měděného plechu vyztuženého ocelovými žebry dlouhý něco přes 6 metrů a široký asi 2 metry. Pohon stále ještě musely zastat svaly tříčlenné posádky, otáčející osou lodního šroubu, na hladině však ponorka mohla rozvinout důmyslnou skládací plachtu. Výhled pod vodou i na hladině zajišťovala malá prosklená věžička v přední třetině trupu. Útok měl být opět proveden náloží, kterou posádka připevní pod trup lodi. Ponorka dostala jméno Nautilus – první v dlouhé řadě, kde nechybí jak románové plavidlo Vernova kapitána Nema, tak první atomová ponorka světa.

Zdařilá exploze

V létě roku 1801 prodělal Nautilus první zkoušky v západofrancouzských přístavech Le Havre a Brest. Ponorka měla před zraky zkušební komise zaútočit na vyřazený škuner. Nautilus se ponořil, pod vodou připlul k cíli a na trup připevnil kovové očko. Skrz něj bylo provlečené lano, na jehož druhém konci byla mina opatřená nárazovou roznětkou. Když Nautilus odplouval a vlekl lano za sebou, přitahoval minu k očku – a tím i k oběti odsouzené ke zkáze.
Nic z toho komise na hladině neviděla. Její členové spatřili jen ponorku mizející pod hladinou, pak dlouho nic a nakonec explozi, která cvičný cíl rozmetala na kusy. Předvádění bylo dokonale úspěšné.

Přesto nakonec Francie ponorky k dobytí světa nepoužila. Jednou z příčin patrně byla svérázná Futonova povaha. Vynálezce svou ponorku po první úspěšné zkoušce zničil a bez dalších prověrek žádal peníze na novou a větší loď. Napoleon však ztratil zájem a Fulton tedy začal konstruovat ponorku pro Brity. Těm však ve skutečnosti nešlo o ponorky (které by mohly ohrozit jejich suverénní postavení na světových mořích), ale o to, mít potenciálně nebezpečný vynález pod kontrolou. Záměrné průtahy nakonec Fultona znechutily natolik, že se vrátil do Spojených Států a věnoval se parníkům.

Šikovný soustružník

V polovině 19. století sice již myšlenka ponorky nebyla úplně nová, vlivné kruhy všech námořních mocností ji však stále odmítaly. Jedním z nemnoha, kdo se odvážili jít hlavou proti zdi a podmořskou loď nejen nakreslit, ale také postavit a vyzkoušet byl německý samouk Wilhelm Bauer.
Wilhelm Sebastian Valentin Bauer se narodil 23. prosince 1822 v Dollingenu. Vyučil se soustružníkem dřeva, později však vstoupil do bavorské armády. Tak se roku 1850 ocitl ve válce Šlesvicka-Holštýnska proti Dánsku, které si činilo nároky na území tohoto německého státečku. Dánové zablokovali přístav Kiel – a Bauer svým velitelům navrhl řešení svízelné situace. Měla jím být ponorka, která dánské lodě vyhodí do povětří.

Bauerův plán zpočátku příliš nadšení nevzbudil. Blokáda však byla stále tíživější, a tak vynálezce nakonec dostal 130 stříbrných tolarů a příkaz postavit plně funkční model dlouhý 75 centimetrů. Na základě úspěšného splnění tohoto úkolu pak došlo ke stavbě skutečné ponorky.
V literatuře je tato ponorka nejčastěji pojmenována jako Železný tuleň, nebo Brandtaucher (Zápalný potápěč). Bauerovy dochované plány však nesou pouze označení “submarinní člun” nebo “podmořská loď”. Ponorka měla vysoký ze stran zploštělý trup z železných plátů a trochu se podobala lokomotivě. Velitel stál na přídi v malé prosklené věži, síla dvou námořníků nahrazovala motor i pohon čerpadel pro ponoření a vynoření. Vlastním cílem útoku bylo připevnit elektricky odpalované nálože na trupy nepřátelských lodí. Proto měla věž po stranách dvě gumové rukavice, které veliteli umožňovaly manipulaci s minami.

Stavba Železného tuleně probíhala ve znamení zmatků a nedostatku peněz. Úspory vedly mimo jiné i k náhradě drahých nádrží pro zátěžovou vodu jejím prostým napouštěním do prostoru pod podlahu. Později se ukázalo, že jsou věci, na kterých se šetřit nemá – a toto byla jedna z nich.

Únik ze ztroskotané ponorky

Na svou první a zároveň poslední plavbu vyplul Brandtaucher 1. února 1851. Dánské lodě se pro jistotu rozprchly okamžitě po spatření podivného objektu. První ponor dopadl dobře: plavidlo dosáhlo hloubky 5 metrů a bez problémů se vrátilo na hladinu. Při druhém ponoru Bauer úspěšně manévroval pod hladinou. Při třetím ponoření člun náhle ztratil podélnou stabilitu a klesl na dno do patnáctimetrové hloubky. Ukázalo se, že voda volně se pohybující pod podlážkou posunula těžiště člunu víc, než stačilo vyrovnávat posuvné závaží. Kvůli  zvětšenému náklonu se pak posunula i železná zátěž volně naházená na dně.
Všechny pokusy o vynoření ztroskotaly. Trup se začal bortit a dovnitř pronikala voda. Oba námořníci zpočátku propadli panice, přesto se Bauerovi nakonec podařilo je přesvědčit, že musí počkat, až se tlak uvnitř a venku vyrovná a pak opustit loď. Právě ve chvíli, kdy zástupy zvědavců na břehu tiše naslouchaly smutečnímu proslovu na počest utopených hrdinů, se z vody v přístavu vyvalilo několik velkých bublin a v nich posádka Železného tuleně. Poprvé v historii se podařil únik ze ztroskotané ponorky.

Válka skončila porážkou Němců a o Bauera přestal být zájem. Neúspěšně nabízel svůj vynález v Rakousku a Francii, zatímco v Anglii jej okradli o jeho nápady. Zakotvil teprve v Rusku, kde se mu podařilo zdánlivě nemožné: v nepřehledné spleti protekcí, korupce a vzájemně bojujících klik, v zemi bez významnějšího průmyslu nejen prosadil stavbu, ale také úspěšně dokončil mnohem větší ponorku, než byl Brandtaucher.

Podmořské plavby Mořského ďábla

Nová loď se té kielské v mnohém podobala: měla charakteristickou věž na přídi a lidský pohon. Nové bylo kyslíkové zařízení pro regeneraci ovzduší a dva šrouby příčně umístěné v kýlu pro lepší manévrování. Dostup byl 50 metrů, doba ponoření 9 hodin.
Ponorka byla dokončena 31. října 1855. Mezi mnoha potížemi provázejícími spuštění byla i neochota popů vysvětit plavidlo, kterému se mezitím začalo říkat Mořský ďábel. Oficiální zkušební plavby začaly až 27. května následujícího roku, ve skutečnosti však provedl Bauer jeden tajný ponor již dříve.

Během testů Mořského ďábla uskutečnil Bauer 133 úspěšných podmořských plaveb. Prověřoval při nich vlastnosti lodě, měřil spotřebu kyslíku posádkou, pozoroval život pod vodou, pokoušel se fotografovat. Na počest korunovace cara Alexandra II vzal na jeden ponor i čtyři hudebníky. Koncert provedený na dně prý bylo dobře slyšet i na lodích plovoucích na hladině.
Mezitím se však nad ponorkou začaly stahovat mraky. Bauer musel čelit udání, že pod vodou nechal hrát Košutův revoluční pochod. Cítil, že za intrikami stojí skupina vlivných důstojníků, jejímž nástrojem je nejspíš jeho zástupce, poručík Fedorovič. Marně však naléhal na jeho odvolání.

Při sté třicáté čtvrté plavbě měla ponorka před zraky komise složené z vysokých důstojníků vyhodit do povětří vyřazenou plachetnici. Ve chvíli, kdy u kormidla stál Fedorovič, však narazila na dno a uvízla ve vodních řasách. Po vypuštění vodní zátěže se příď zvedla nad hladinu a Bauer tudy nechal vystoupit posádku. Otevřeným průlezem se však dovnitř nahrnula voda a Mořský ďábel klesl na dno.

Verne nebo Bauer?

Bauer ještě navrhl novou loď, tentokrát již s motorem, ale brzy na to Rusko opustil. Roku 1859 vydal v Německu první odbornou knihu o ponorkách, v roce 1861 vedl úspěšné práce při vyzvedávání potopeného parníku na Bodamském jezeře. Dělal pokusy se střelbou pod vodou, zabýval se dokonce konstrukcí letadla. Většinu času však bojoval o holou existenci a nakonec skončil upoutaný na lůžko s tuberkulózou kostí. Když mu přenesli právě vydaný Vernův román 20 000 mil pod mořem, řekl prý zklamaný vynálezce: “Lidé čtou knihy, zatímco u mne by mohli číst ve skutečnosti”. Zemřel 18. června 1872.
V roce 1887 narazili potápěči při čištění dna Kielského zálivu na vrak Brandtauchera. Loď byla vyzdvižena, restaurována a vystavena. Během druhé světové války se některému spojeneckému pilotovi povedl unikátní zásah: uprostřed velkoměsta trefil bombou ponorku – a ještě ke všemu již jednou potopenou. Brandtacher pak prodělal další rekonstrukci a je ke spatření v námořním museu v Kielu, kam byl roku 2002 převezen z někdejšího Armee Museum v Drážďanech.

Severu proti Jihu

Americkou občanskou válku Severu proti Jihu historici označují jako první konflikt vedený za pomoci strojů. Přestože USA tehdy zdaleka ještě nebyly průmyslovou velmocí, obě znesvářené strany nasadily do bojů parní obrněnce a ponorky v době, kdy Evropa stále spoléhala především na koně a plachetnice. Ještě kurióznější je, že jako první v tomto ohledu obvykle táhl zemědělský Jih – na moře vyslal první obrněnou loď a první podmořský člun, který se zároveň stal první ponorkou v historii mající na svědomí nepřátelské plavidlo.
Válka za uchování otrokářství ve státech Konfederace byla v roce 1864 prakticky rozhodnuta. Průmyslově slabý Jih byl závislý na dovozu, který však dusila seveřanská námořní blokáda. Už v říjnu 1843 proto zaútočila primitivní parní ponorka vyzbrojená tyčovým torpédem na obrněnou loď New Ironsides blokující přístav Charleston.  Komín podmořskému člunu nedovoloval hlubší ponor, seveřanští námořníci však byli z podivného kouřícího předmětu ve vodě zmateni. Přesto obrněnec Unie útok přečkal bez větších škod, zatímco útočník klesl s přídí rozervanou výbuchem vlastního torpéda ke dnu.

První „úspěch“ v boji

Na druhou takovou loď už Jih neměl prostředky. Kapitán Horace Lawson Hunley proto vymyslel ještě jednodušší plavidlo: v kovové osmimetrové rouře sedělo osm mužů a otáčelo klikovou hřídelí velkého lodního šroubu. Vpředu bylo stanoviště velitele, který řídil a odpaloval torpédo. To však nemělo vlastní pohon, spíš šlo o jakousi minu připevněnou na několikametrové žerdi, která zůstávala až do konce spojená s plavidlem.
První Hunleyova ponorka musela být zničena, aby nepadla do rukou postupujících seveřanů. Další plavidlo zmizelo i s celou posádkou v hlubinách, aniž by napáchalo nepříteli jakékoliv škody. Pak byla postavena čtvrtá ponorka. Při nácviku útoku zahynula celá posádka s výjimkou velitele, poručíka Paina. Při dalším pokusu se kromě něj zachránilo ještě pár mužů, při dalším rovněž. Nadřízení usoudili, že Pain nosí smůlu a vyměnili velitele. Tentokrát se utopili všichni a námořníci plavidlu začali přezdívat Toulavá rakev. Když měla ponorka konečně zaútočit na skutečného nepřítele, vykazovala úctyhodnou bilanci třiačtyřiceti mrtvých – pohříchu však výlučně z vlastních řad.

Nicméně 17. února 1864 vyplul Hunley pod velením poručíka Dixona do útoku proti válečné lodi USS Housatonic. Ve 20.45 spatřila hlídka na Housatonicu stín dlouhého předmětu mizícího pod trupem. Vzápětí ponorka narazila a Dixon zatáhl za lanko spouště. Nastal obrovský výbuch a lidé na válečné lodi uviděli mezi zpěněnými vlnami podivné plavidlo s rozervanou přídí. Pak se začal Housatonic zádí napřed potápět. Poprvé v historii ponorka potopila válečnou loď.
Na Housatonicu zahynulo pět mužů, z posádky Davida se nezachránil nikdo. Porážce Jihu se však Dixonovi stejně zabránit nepodařilo. Roku 1996 se podařilo ponorku nalézt, prozkoumat a řádně pohřbít tělesné ostatky Dixona a jeho druhů.

Tajemství Aligatora

Primitivní ponorky jižanské konfederace jsou považovány za první podmořská plavidla nasazená do skutečných bojů. Pravda je to jen částečně: Sever začal stavět svou ponorku Alligator ještě o dva roky dřív, jenže s ní mnoho štěstí neudělal. Vina je obvykle svalována na jejího konstruktéra, francouzského vynálezce Brutuse de Villeroi, který opravdu nezvolil příliš šťastné řešení. Ocelové monstrum poháněné šestnácti muži pomocí vesel bylo už tehdy anachronismem.
Když však de Villeroy roku 1861 nabídl velení námořnictva Unie, že postaví ponorku schopnou vyhodit do povětří nepřátelské lodě, setkal se s vřelým přijetím. Brzy na to vyinkasoval tehdy velmi slušnou částku 14 000 dolarů a pustil se do stavby. Z projektu však brzy vycouval – ještě před dokončením lodě o rok později.

Na svou první bojovou misi Alligator vyplul v létě 1862. Jeho úkolem bylo zničit strategicky významný most přes řeku Appomattox. Z akce však sešlo a Seveřané se před dalším nasazením rozhodli ponorku důkladně vyzkoušet. Výsledkem bylo nepříjemné překvapení, zjistili totiž, že Alligator je dokonalý zmetek.
Snů o strašlivé tajné zbrani se však Unie nechtěla vzdát. Alligator byl odtažen do suchého doku a důkladně přestavěn, přičemž konečně dostal místo vesel lodní šroub. Pohon lidskou silou však zůstal. Dalším vylepšením se stalo primitivní zařízení pro regeneraci vydýchaného vzduchu.

Na jaře 1863 Alligator opustil washingtonskou loděnici – bez posádky a ve vleku za parníkem USS Sumpter. V oblasti mysu Hatteras však přišla bouře a vlečné lano se přetrhlo. Zprávy válečného námořnictva unie uvádějí, že “Alligator byl ztracen na otevřeném moři”. Zvláštní shodou okolností se v téže době jižanský bohatý plantážník Horace Lawson Hunley nadchl pro stavbu ponorky nápadně podobné “vylepšenému” Alligatoru.
Většina milovníků námořní historie však věří, že Alligator skutečně odpočívá na dně u mysu Hatteras. Loni v létě po vraku začali pátrat badatelé z americké organizace National Marine Sanctuaris Program (Národního programu pro záchranu námořních památek) za pomoci nejmodernější techniky, zatím však bez úspěchu.

Ponorka, která předběhla svou dobu

Konstruktérům ponorek z poloviny 19. století nezbývalo než používat ruční pohon a  ojedinělé experimenty s parním strojem vedly k plavidlům, která se mohla ponořit jen částečně. Na přelomu 50. a 60 let však postavil geniální Španěl Narciso Monturiol (1819-1885) ponorku El Ictineo, která poprvé v historii měla jiný pohon než kliku a přesto šlo o plnohodnotný a funkční ponorný člun. Kromě toho měla i cirkulační regeneraci vzduchu pomocí chemikálií, dvojitý trup, pozorovací kopule na přídi a na bocích s kruhovými okny, vyprazdňování zátěžových nádrží stlačeným vzduchem a další konstrukční prvky, které se staly samozřejmostí až mnohem později.
Se stavbou Ictinea Monturiol začal v únoru 1862 a na vodu ji spustil v říjnu 1864. V první verzi ponorku pohánělo 16 mužů, přesto se však jejich síla ukázala být nedostatečná. Konstruktér proto nechal plavidlo vytáhnout na břeh a pustil se do rozsáhlé přestavby. Ictineo dostala jednoválcový parní stroj a zásobník páry, který umožňoval provoz motoru i pod hladinou. Stala se tak zdaleka nejmodernější ponorkou té doby – a dlouho jí zůstala.

Vylepšené plavidlo  sklouzlo do vody 22. října 1867 a Monturiol s ním pak podnikl  řadu úspěšných plaveb. Dobové prameny uvádějí například ponor do hloubky 30 metrů nebo sedmihodinový pobyt na dně. Přesto o něj mecenáši ani námořnictvo neprojevili žádný zájem. Vynálezce se propadal do finančních obtíží a neuspěl ani se snahou prodat svůj podmořský člun americké Konfederaci, která tehdy válčila proti Severu, ani s hledáním pokladů v potopených vracích. Věřitelé mu nakonec Ictineo nechali zabavit a na svou dobu velmi zdařilá ponorka skončila ve šrotu.
Geniální španělský konstruktér zemřel 6. září 1995, smůlu ale měl i po smrti. Zatímco námořní velmoci dnes na své ponorkové průkopníky s vděčností vzpomínají, Španělsko mělo už za Monturiolova života svou slávu vládce moří dávno za sebou. A tak konstruktéra i jeho obdivuhodné dílo znají jen nemnozí odborníci – což nic nemění na tom, že je skutečným otcem moderní ponorky.

Francie vede

Iniciativu při vývoji ponorek pak od poloviny 19. století převzala Francie. Roku 1863 tu vznikla ponorka Plongeur (Potápěč), dlouhá 43 metrů, která měla sice řadu pozoruhodných novinek, ve vodě se však ukázala být téměř neovladatelná. Krátce nato vyzkoušel civilní inženýr Claude Goubet u své ponorky elektrický pohon a výsledky udělaly dobrý dojem na vojáky. Výsledkem byl začátek systematického vývoje podmořské lodi v rámci námořnictva, jehož významnou osobností zpočátku byl námořní inženýr Dupuy de Lome známý také jako konstruktér vzducholodí. Po jeho smrti projekt převzal inženýr Gustav Zédé.
Roku 1888 Zédé dokončil elektrickou ponorku Le Gymnote (Rejnok) poháněnou elektromotorem, který byl napájen 564 akumulátory. Poprvé nechyběl ani periskop. Při zkouškách se však objevily problémy s podélnou stabilitou – ponorka se pod vodou pohybovala v jakýchsi vlnách a její ovládání představovalo pro posádku neustálý boj s kormidly a ventily nádrží.

Po zkušenostech s Le Gymnote začali Zédé a jeho asistent Ramazzotti pracovat na projektu ponorky Le Siréne, která se měla stát největší na světě. Jako zbraň byla použita torpéda poháněná stlačeným vzduchem. Po smrti hlavního konstruktéra bylo plavidlo přejmenováno na Gustav Zédé. Ponorka prošla úspěšnými zkouškami (při jedné například podniklo plavbu z Toulonu do Ajaccia na Korsice) a později k ní přibyla sesterská loď Morse.
Gustav Zédé a Morse byly svým způsobem na dlouho poslední skutečné ponorky – totiž plavidla, která se mají pohybovat po celou dobu pod hladinou. To také omezovalo jejich využití, protože k opětovnému nabití akumulátorů se musely vrátit na nejbližší základnu, nebo k doprovodné lodi. V tehdejší podobě se proto hodily nanejvýš pro obranu přístavů. Teprve po vynálezu atomového pohonu bylo možné v této cestě pokračovat. Tak dlouho ovšem válkychtivé mocnosti na konci 19. století čekat nechtěly.

Zrození moderní ponorky

Roku 1896 francouzské ministerstvo námořnictva vypsalo soutěž na plavidlo, které by při výtlaku maximálně 200 tun mělo na hladině rychlost alespoň 12 uzlů (22 km/h) a pod hladinou 8 uzlů (15 km/h). Především ale muselo mít akční radius nejméně 160 kilometrů.
Soutěže se účastnilo 29 návrhů, vítězem se stal ing. Maxime Labeuf, jehož ponorka Narval specifikace ministerstva ještě v mnohém překonala: na hladině mohla uplout 400 kilometrů při rychlosti 11 uzlů (nebo 800 km při rychlosti 7,5 uzlů), pod hladinou mohlo rychlostí 15 km/h urazit 40 kilometrů – nebo dokonce 115 kilometrů při rychlosti 9 km/h.

Labeuf těchto na svou dobu fantastických parametrů dosáhl toho, že místo ponorky vymyslel ponořující se loď – plavidlo určené k tomu, aby převážnou část operační doby trávilo na povrchu a potápělo se pouze v případě útoku (nebo útěku). K pohonu na hladině mu posloužil parní stroj, v němž se topilo olejem. Hřídel lodního šroubu současně otáčela i dynamem, které nabíjelo baterie. Před ponořením se uhasil oheň pod kotlem, utěsnily všechny otvory a z dynama se stal elektromotor. Narval navíc měl dvojitý trup, přičemž vnitřní odolával tlaku vody a měl pro to vhodný válcovitý tvar, zatímco lehký vnější byl navržen tak, aby plavidlo mělo dobré plavební vlastnosti. Mnoho zařízení bylo umístěno mezi vnitřním a vnějším trupem. Šlo vlastně o první moderní ponorku, která se po úspěšných zkouškách provedených v květnu 1901 začala vyrábět sériově. Od koncepce Narvala se odvíjely všechny ponorky 20. století až do nástupu jaderného pohonu.
Příprava Narvala na ponoření však trvala neúměrně dlouho, celých 21 minut. Série ponorek Sirene, která na něj navázala, už měla celou řadu vylepšení, které mimo jiné zkrátily dobu přípravy k ponoru na 6 až 9 minut a prodloužily operační dosah na 600 námořních mil. Dočkaly se ještě první světové války, během níž operovaly v oblasti průlivu La Manche. Francie stavěla parní ponorky ještě během první světové války, většině konstruktérů v jiných zemích však bylo jasné, že to není správná cesta.

Ponorky irského teroristy

Francie sice investovala do ponorek na svou dobu značné sumy, v praxi však s nimi mnoho štěstí neudělala. Opravdovou válečnou hrozbu z nich udělal až irský emigrant, učitel a jeden čas i terorista John Philip Holland.
Holland se narodil 24. února 1841 v irském Liscannoru, v rodině úředníka britské pobřežní stráže. Vyšší vzdělání získal ve školách řádu Křesťanských bratří, z nichž jeden z nich Bernard O°Brien v něm probudil zájem o přírodní vědy. Holland nakonec do řádu vstoupil pod řádovým jménem bratr Philip a začal působit jako učitel. Tehdy se také poprvé začal zajímat o ponorky – ale i o letadla, astronomické teleskopy, mechanické hračky a řadu dalších technických zařízení.

Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že se z nenápadného řádového bratra a učitele stane otec jedné z nejstrašnějších zbraní současnosti. Rozhodující se stal rok 1872, kdy měl sérii krátkodobých řádových slibů nahradit jeden slib trvalý – a Holland místo toho emigroval do Spojených států. Tam brzy získal místo učitele a také kontakty na irskou tajnou organizaci jménem Fenianské bratrstvo, které by dnes asi nemělo daleko k označení za teroristický spolek. Fanatičtí irští nacionalisté Hollanda pověřili konstrukcí ponorky, která by (po vzoru Nautila Julese Verna) potápěla nenáviděné irské lodě. A co víc: dali mu na to i nezanedbatelný obnos. Výsledkem byl malý ponorný člun Fenian Ram (Fenianský beran) a několik dalších konstrukčních studií.
Roku 1883 se Holland se svými podivnými mecenáši ve zlém rozešel a získal místo kresliče v jedné z newyorských železáren. O rok později se podílel na stavbě ponorky vyzbrojené pneumatickým dělem, kterou navrhl poručík Edmond Zalinski. V tomto období se oženil, vedle toho ale také stihl zvítězit v soutěži vypsané americkým námořnictvem na konstrukci podmořské lodi. Ke stavbě však nakonec nedošlo.

První ponorka ve službě

Roku 1893 Holland s několika společníky založil firmu Holland Torpedo Boat Company – a sotva tušil, že podnik bude jednou pod názvem Electric Boat Company stavět jaderné raketonosné ponorky, které se stanou nejmocnější zbraní 20. století.
Hollandova společnost se zpočátku podílela na stavbě ponorky Plunger, nad níž drželo ochrannou ruku námořnictvo. Neustálé zásahy vlivných diletantů však práce protahovaly a Holland začal tušit, že výsledek nebude šťastný. Souběžně s Plungerem proto začal se stavbou vlastní ponorky, kterou prostě označil jako Holland VI. Na vodu ji spustil v květnu 1897 – a výsledek přesvědčil natolik, že se pod jménem USS Holland stala první ponorkou oficiálně zařazenou do služby u amerického námořnictva.

Holland byl první konstruktér, který dokázal ponorce dát prakticky použitelnou podobu. Přísně hydrodynamické tvary, spalovací motor pro plavbu na hladině kombinovaný s elektromotorem činným při ponoření, společně s několika torpédomety z ní udělaly zbraň, s níž se muselo počítat. Ve své době však už měl řadu zdatných konstruktérů, v USA to byl například Simon Lake.
Po lodi Holland VI následovaly zakázky na další ponorky a brzy šlo o nejrozšířenější plavidlo svého druhu na světě. Zájem měli i zahraniční odběratelé. Jedním z největších se stala Velká Británie – paradoxně tatáž mocnost, jejíž obrněnce chtěli kdysi potápět členové Fenianského bratrstva…

Ponorky Hollandova typu se ovšem někdy stávaly postrachem i pro vlastní posádky, protože jednoplášťový trup byl v případě jakékoliv kolize velmi zranitelný. John Holland ovšem na své koncepci tvrdošíjně lpěl, dokud jej roku 1904 společníci z firmy (v té době již skutečné Electric Boat) nevymanévrovali. Zemřel v srpnu 1914 – pouhých pár týdnů před tím, než německá ponorka U-9 během jediného dne potopila tři velké britské křižníky.

Nebezpečí výbuchu!

Němci vývoj ponorek v zahraničí se zájmem sledovali, sami se však zpočátku do stavby nehrnuli. Parní pohon byl na ponorce těžkopádný, zatímco u plavidel s petrolejovým, či benzínovým motorem se zase uvolňovaly omamné a vznětlivé výpary, které často otrávily posádku nebo způsobily zničující explozi. A tak admiralita přenechávala iniciativu soukromým snílkům a později soukromým firmám (byť občas tajně sponzorovaným státem). Na přelomu století tak vzniklo několik malých pokusných plavidel, na kterých zbrojaři získávali zkušenosti pro předpokládané velké zakázky v blízké budoucnosti.
Německo totiž mělo v rukávu tajný trumf: neobyčejně bezpečný naftový pohon. Nafta není těkavá a přivést jí za normálních okolností ke vzplanutí (o výbuchu ani nemluvě) je velmi obtížné. Ponorka používající pro pohon na hladině dieselový motor okamžitě předstihne svou konkurenci ve výkonech i ve spolehlivosti. Roku 1892 dal strojní inženýr Rudolf Diesel patentovou přihlášku na motor spalující naftu. Byl jednodušší a účinnější než benzínový a spaloval levnější palivo. A tak si rychle začal úspěšně razit cestu do světa – několik pánů z německého císařského námořnictva, napadlo, že by mohl mít strategický význam. Dieselovy stroje se přímo nabízely pro zbraň, jejíž budoucnost zatím ležela ve hvězdách: pro ponorný člun.

Tajemná smrt vynálezce

Tou dobou i Německo už mělo několik ponorek s petrolejovým pohonem, ale teprve nafta posunula tuto zbraň do popředí zájmu císařské admirality. Ponorka U-18 byla poslední se zážehovým motorem, zatímco od roku 1910 se už stavěla jen plavidla s výkonnými a spolehlivými dieselelektrickými agregáty.
Námořnictvo se ovšem snažilo tajemství tohoto pohonu pečlivě chránit – a cizí tajné služby po něm neméně pečlivě pásly. Na počátku září roku 1913, v době, kdy do vypuknutí světové války už zbývaly jen měsíce, dostal Diesel dopis od svého anglického přítele Georga Cerelse. Po zdánlivě nevinném pozvání k návštěvě se vynálezce začal chovat podivně: začal číst špionážní romány, spálil své písemnosti, cestou do přístavu několikrát měnil trasu a na lodi Dresden se zapsal pod jiným jménem. Přesto (nebo právě proto) po něm druhý den na palubě našli jen boty a kabát. Nešťastná náhoda, vražda, sebevražda, nebo fingované úmrtí?

Jisté je jen to, že v první světové válce už válčily ponorky vybavené diesel-elektrickými agregáty v loďstvech prakticky všech zúčastněných námořních mocností.
Dieselova smrt byla zdánlivě nenápadným, avšak velmi důrazným znamením, že v historii ponorek nastal zásadní zlom. Ze záliby snílků se právě stal předmět strategických zájmu armád, tajných služeb i průmyslových gigantů. Ponorka začala měnit dějiny: Německý ponorkový útok na osobní parník Lusitania přivedl do první světové války USA, což jí nakonec rozhodlo, v dalším konfliktu hitlerovské ponorky málem pokořily Británii a studená válka se nezměnila v “horkou” jen díky jaderné hrozbě skryté pod hladinou oceánů. Vědecké ponorky zase mají na svědomí poznatky týkající se nejdůležitějších objevů moderní vědy: například teorie o pohybech kontinentů nebo objevu života nezávislého na Slunci, který by mohl být předobrazem ekosystémů jiných planet. Světové velmoci proto své ponorkové průkopníky nezapomínají oslavovat – pamatovat bychom neměli ale ani na ty vynálezce, kteří se ocitli neprávem v pozadí, přestože své nedokonalé stroje vedly do hlubin se stejnou neohrožeností.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE O NĚKTERÝCH HISTORICKÝCH PONORKÁCH

Turtle
konstruktér: David Bushnell

země stavby: USA
rok spuštění na vodu: 1776

délka: 6,5 m
výška: 2 m

šířka: 1 m
pohon: ruční – 1 muž

výzbroj: mina
– – –

Nautilus
konstruktér: Robert Fulton

země stavby: Francie
rok spuštění na vodu: 1801

délka: 6,5 m
max. průměr trupu: 1,7 m

pohon: ruční
výzbroj: mina

max. hloubka ponoru: cca 7 m
výdrž pod vodou: 3 h

– – –
Brandtaucher

konstruktér: Wilhelm Bauer
země stavby: Schleswick-Holstein (dnešní Německo)

rok spuštění na vodu: 1850
délka: 8,07 m

šířka: 2 m
výška: 3,5 m

výtlak: 30,5 t
pohon: ruční – 2 muži

výzbroj: mina
– – –

Seeteufel (Mořský ďábel)
konstruktér: Wilhelm Bauer

země stavby: Rusko
rok spuštění na vodu: 1855

délka: 16 m
pohon: ruční – 9 mužů

výzbroj: miny
max. hloubka ponoru: 47 m

– – –
El Ictineo

konstruktér: Narcis Monturiol
země stavby: Španělsko

spuštění na vodu: 1864 (přestavba 1867)
délka: 17 m

výtlak: 65 t
pohon: parní stroj 6HP (asi 4,4 kW)

výzbroj: 0
– – –

Hunley
konstruktér: Horace Hunley a spol.

země stavby: jižní Konfederace (USA)
spuštění na vodu: 1863

délka: 12,16 m
výška: 1,2 m

šířka: 1,06 m
pohon: ruční – 7 mužů

výzbroj: tyčové torpédo
doba pobytu pod vodou: 2 hodiny

– – –
Le Gymnote

konstruktér: Dupuy de Lome a Gustav Zédé
země stavby: Francie

rok spuštění na vodu: 1888
délka: 18,3 m

výtlak: 30 t
pohon: elektromotor 40 kW

výzbroj: 2 torpédomety
– – –

Gustav Zédé
konstruktér: Gustav Zede, Ramazzotti

země stavby: Francie
rok spuštění na vodu: 1893

délka: 48 m
výtlak: 260 t

pohon: 2 elektromotory po 265 kW
výzbroj: torpédomety

– – –
Narval

konstruktér: Maxime Labeuf
země stavby: Francie

rok spuštění na vodu: 1899
délka: 34 m

výtlak: 202 t
pohon: parní stroj 220 HP (162 kW)/elektromotor 80 HP

výzbroj:
– – –

Holland VI
konstruktér: John Holland

země stavby: USA
rok spuštění na vodu: 1900

délka: 15 m
průměr trupu: 3 m

výtlak: 74 t
pohon: spalovací motor na petrolej/elektromotor

výzbroj: torpédomet

Rubriky:  Technika
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

DeLorean vyvíjí létající automobil

DeLorean vyvíjí létající automobil

Každému se jistě vybaví trilogie Návrat do budoucnosti, kde hlavní...
Autonomní kamion od Tesly

Autonomní kamion od Tesly

Prozatím jediný obrázek elektrického nákladního vozu představila...
Budou elektromobily jezdit po dálnicích zdarma?

Budou elektromobily jezdit po...

Již letos v září by měla vláda schválit akční plán o budoucnosti...
Tesla chce s vylepšeným Autopilotem přejet USA

Tesla chce s vylepšeným...

Není žádným tajemstvím, že právě Tesla neustálé zdokonaluje asistenční...
Londýn má první ulici, která dokáže vyrábět elektřinu

Londýn má první ulici, která dokáže...

Pokud se chystáte do Londýna, měli byste navštívit uličku Bird Street,...
Daimler investuje přes půl miliardy korun do elektrické helikoptéry

Daimler investuje přes půl...

O německém projektu Volocopter jsme vás již informovali. Nyní se ale...
Rychlejší paměťové nosiče budou možné díky českým vědcům!

Rychlejší paměťové nosiče budou možné...

Až tisíckrát rychlejší paměťové nosiče se díky výzkumu českých vědců stanou...
Ve Francii se objevily solární stromy, které dobijí baterky

Ve Francii se objevily solární...

eTree, jsou umělé stromy, které dokážou dobít baterky, ale také ochránit...
Premiérový elektromagnetický start stíhačky z letadlové lodi

Premiérový elektromagnetický start...

F/A-18F Super Hornet premiérově odstartovala z letadlové lodě USS...
DragonFly, polská zbraň budoucnosti

DragonFly, polská zbraň budoucnosti

Technologie dronů se stále zdokonaluje a využití těchto strojů se...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Zkáza Pompejí: Ryby boha nejspíš neuspokojily

Zkáza Pompejí: Ryby boha nejspíš...

Kněží postupně přistupují k obětnímu ohni a vhazují do plamenů ryby. Pak následují...
3x letecké katastrofy: Může za ně armádní omyl i láhev alkoholu

3x letecké katastrofy: Může za ně...

Slyšeli jste o černém víkendu v Biggin Hill? Během jedné...
Pruský král Fridrich II. Veliký: Omdléval hrdina bitev při pohledu na umírající?

Pruský král Fridrich II. Veliký:...

Popravčí koná svoji práci. Hlavu mladého poručíka jednou ranou oddělí od...
Tajemství mysli: Existuje dědičná paměť?

Tajemství mysli: Existuje dědičná...

Uričté věci, jako bychom instinktivně tušili, aniž by nás je někdo učil. Už od...
Krimi z Kanady: Sestra smrt kosí lidi bez slitování

Krimi z Kanady: Sestra smrt kosí...

Žena pokorně sklání hlavu. „Pastore, chci ulehčit svému svědomí,“ říká...
Objev v Moskvě! Jak se odposlouchávali Tataři?

Objev v Moskvě! Jak se...

Co má nepřítel za lubem? To si přeje vědět každý vojevůdce a...
Kdy od jaderné války dělilo svět 7 minut?

Kdy od jaderné války dělilo svět...

Sila se otevírají. K nebi s děsivým rachotem stoupají rakety...
Bílá paní jindřichohradecká: Zjevila se i jezuitům?

Bílá paní jindřichohradecká:...

Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář udiveně vzhlédne. V poledním slunci spatří...
VIDEO: Dechberoucí vrak lodi Sweepstakes

VIDEO: Dechberoucí vrak lodi...

Jen pár metrů pod klidnou, třpytící se hladinou zátoky Big Tub (Velká vana)...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.