Když se zvířata spustí

Sem vložte příslušný text včetně HTML syntaxe nebo v případě nevyužití této části vše vymažte – tedy včetně tohoto textu!Sem vložte příslušný text včetně HTML syntaxe nebo v případě nevyužití této části vše vymažte - tedy včetně tohoto textu!

Může se člověk křížit se zvířaty?

Čas od času se objeví zprávy o pololidech, či poloopicích, vzniklých křížením člověka a lidoopa. Je vůbec něco takového možné? Nedávno fascinoval i renomované vědce šimpanz Oliver a někteří v jeho schopnostech a chování nacházeli i určité lidské rysy.

Oliver pochází odkudsi z Konga a je mu snad něco kolem čtyřicítky. Není to žádný obr. Váží kolem padesáti kilo a měří pouhých 120 centimetrů. Spát chodí jen v kulichu a rád si vypije svůj šálek kávy. Umí namíchat drink a použít splachovací záchod. Mezi šimpanzi, jimž se nápadně podobá, se cítí nesvůj. Mnohem raději se pohybuje ve společnosti lidí. Především ženy ho neodolatelně přitahují a Oliver se netají tím, že by jim svou přízeň rád projevil nejen  platonickým obdivem. Ostatně první vlastník se Olivera zbavil právě proto, že se mu pokusil „chodit za ženou“. Šimpanzí samice Olivera nevzrušují. Někteří zoologové vidí v Oliverovi křížence šimpanze učenlivého s šimpanzem bonobo. Kolovaly o něm ale i mnohem skandálnější historky. Podle nich je Oliver  „humanzee“ čili mezidruhový kříženec člověka a šimpanze.

Od lidoopů nás dělí silná bariéra

Světem koluji „zaručené zprávy“ o tom, že v Číně a v USA proběhly ilegální pokusy o vytvoření kříženců člověka s jeho nejbližším živočišným příbuzným. V obou případech měla být samice šimpanze oplodněna spermatem muže. Čínská samice údajně zabřezla, ale byla zabita ve třetím měsíci březosti při lidových nepokojích.
Ve Spojených státech se měl humanzee dokonce narodit, ale byl prý ihned zabit v obavách, že se jeho existenci nepodaří utajit a vypukne skandál. Je snad Oliver výsledkem takového spojení? Vyšetření jeho DNA všechny fantasty notně zklamalo. Oliver je mimo jakoukoli pochybnost čistokrevný lidoop.

Přesto se o možnostech křížení člověka se šimpanzem nepřestává spekulovat. Oba druhy mají velmi podobnou dědičnou informaci. Od svého nejbližšího zvířecího příbuzného se lišíme zhruba v 1,5% písmen genetického kódu. Detailnější rozbory ale odhalily, že lidé a šimpanzi mají ve svých dědičných informacích napsány velmi podobnou sadou písmen poměrně odlišné genetické „texty“.
Genetici odhadují, že v lidské a šimpanzí DNA je  pětina genů změněna tak zásadně, že zřejmě fungují úplně jinak. Dokonce ani úplně totožné geny, kterých sdílíme se šimpanzi také asi jednu pětinu, nemusejí u nás a lidoopů pracovat stejně. Především v mozku máme geny uvedeny do chodu v úplně jiné „sestavě“. Geny, které má šimpanz „zabržděné“, pracují v lidské DNA „na plný plyn“ a naopak. To všechno vytváří mezi šimpanzem a člověkem bariéru, která by zřejmě při případném mezidruhovém křížení stačila zabránit vzniku životaschopných jedinců.

Člověk rozumný a neandrtálec

A jak by tomu bylo v případě křížení člověka s jinými druhy lidí? Dnes žije na Zemi jediný zástupce rodu Homo. Tato situace je však v historii lidstva výjimečná. Dříve žilo vedle sebe hned několik druhů člověka. Například lidé moderního typu náležející k druhu Homo sapiens se objevili zhruba před 100 tisíci roky a sdíleli svět s neandrtálci (Homo neanderthalensis), kteří zmizeli zřejmě až před 23 000 roky, a  snad i člověkem vzpřímeným (Homo erectus), který podle některých badatelů přežíval na Jávě ještě před 35 000 roky. Zvláště soužití moderních lidí a neandrtálců na evropském kontinentu vyvolává diskuse o tom, zda se tito lidé nemohli navzájem křížit.
V roce 1998 objevili vědci pod jednou ze skal v portugalském Lapedu dětský hrob starý 25 tisíc roků. Dítě bylo pohřbeno s četnými dary včetně potravy na poslední cestu. Taková výbava spolu s  poprášením hrobu červenou hlinkou je typická pro lidi druhu Homo sapiens. Objevitelé hrobu ale považují některé rysy kostry za mírně řečeno podivné. Mohutný sudovitý hrudník, krátké končetiny a některé rysy lebky nápadně připomínají neandrtálce.  Před 25 tisíci roky už na území dnešního Portugalska neandrtálci nežili a s lidmi Homo sapiens se tedy křížit nemohli. Nelze však vyloučit, že dítě je potomkem takových kříženců z dřívějších dob. Známky vzájemného křížení posledních neandrtálců a prvních lidí druhu Homo sapiens  nesou podle některých badatelů i lidské kostry objevené v chorvatské jeskyni Vindija, v německém Volgelherdu a dokonce i v jeskyni u moravské Mladče. To by znamenalo, že neandrtálci byli přeci jen tak trochu našimi předky a v našich žilách kolují pomyslné kapky neandrtálské krve. 

Většina odborníků tento názor jednoznačně odmítá. Kromě jiného se přitom opírají i o výsledky analýz dědičné informace izolované z kostí neandrtálců. Ta se od DNA pravěkých lidí druhu Homo sapiens liší tak významně, že to křížení obou druhů lidí prakticky vylučuje. Na základě těchto poznatků dnes převládá mezi odborníky názor, podle kterého neandrtálci nepatří mezi naše přímé předky, ale představují na vývojovém stromu lidstva „suchou, odumřelou větev“, jež nepokračovala v dalším vývoji.

Tajemství  zvířecích mesaliancí 

Řada mezidruhových hybridů je jen výplodem lidské fantazie. Existenci křížence člověka šimpanze zatím spolehlivě nikdo neprokázal. Stejně tak zůstává mýtickou postavou i koolakamba – hybrid šimpanze a gorily údajně pozorovaný v tropické Africe.

Také kříženci psa a lišky nejsou ničím jiným než výplodem myslivecké latiny. Neznamená to, že by se mezidruhoví hybridi nevyskytovali. Naopak, vznikají možná až překvapivě často. Z hodin biologie máme v hlavách pevně vštípenu představu druhu jako skupiny organismů s jasně definovanými hranicemi. Tu v nás posilují i filmové a románové postavy roztržitých profesorů ohánějících se síťkou na motýly, kteří mají pro kopřivu jméno Urtica dioica a obyčejné slunečko sedmitečné ukrývají za bezmála nevyslovitelným termínem Coccinella septempunctata. Každý kvítek, brouka či opeřence dokážou strčit do příslušného systematického „šuplíku“.

Škatulky se občas nehodí

Jenže opravdoví  biologové nemají tak úplně jasno, co do kterého systematické „zásuvky“ hodí. Mnohé organismy se vyskytují na rozsáhlých územích a žijí ve velmi odlišných podmínkách. Příslušníci jednoho a téhož druhu se proto mohou od sebe výrazně lišit vzhledem, velikostí i zbarveném. Jindy se zase zdánlivě úplně stejní živočichové ukáží být směsicí hned několika druhů. Japonští vědci například nedávno zjistili, že velryby házené do jednoho pytle jako plejtváci Brydeovi jsou ve skutečnosti hned třemi samostatnými druhy plejtváka.
Pro zjednodušení proto považujeme za druh skupinu organismů, které se spolu mohou vzájemně rozmnožovat. Jako většina definic má i tahle do dokonalosti daleko a výčet výjimek, které toto pravidlo potvrzují, je impozantní. Mnohé druhy vytvářejí dokonce i v přírodě mezidruhové křížence a ti nejsou v rozporu s obecným povědomím vždycky jen neživotaschopnými a neplodnými chcípáky. Naopak, často se mají čile k světu. Například tropičtí motýli rodu Heliconius se navzájem úspěšně páří a plodí křížence, kteří se mohou pářit mezi sebou nebo i s příslušníky obou rodičovských druhů. Splynutí těchto motýlů do jednoho jediného druhu brání jen fakt, že výstražné zbarvení rodičovských druhů odrazuje jejich přirozené nepřátele, zatímco „průměrné“ zbarvení kříženců tuto ochranu neskýtá.Velmi podobný mechanismus zřejmě drží oddělené také dva druhy severoamerických jelenců – jelence virginského a ušatého. Jejich křížencům na první pohled nic nechybí. Zádrhel se projeví ve chvíli, kdy má tento hybrid prchat před šelmami. Jelenci virginští volí úprk, jejich ušatí příbuzní se zachraňují impozantními skoky. Hybrid dědí zcela neúčinnou směs obou obranných strategií a jsou pro šelmy snadnou kořistí.

Plodní a schopní

Hranice mezi druhy mají do ostře narýsované čáry hodně daleko. Dokazují to i příklady velmi úspěšných mezidruhových hybridů. V současné době je Evropa svědkem vítězného tažení kříženců původního jelena lesního s importovaným asijským jelenem sikou. Podobný jev je patrný i na Galapágách, kde velká bouře v roce 1983 přenesla na jeden ostrov dva původně oddělené druhy tzv. Darwinových pěnkav. Vznikající hybridní populace se má čile k světu a je dokonce plodnější než oba výchozí druhy. Severoamerickými vodami se zase šíří hybrid domácího a importovaného evropského raka, který doslova válcuje původní račí populaci. Mezidruhoví hybridi, kteří jsou v životě mnohem úspěšnější než výchozí druhy,  můžou dokonce položit základ nového druhu. Podle některých badatelů tak vznikl například americký vlk rudohnědý, který by mohl být potomkem mezidruhových hybridů kojota s šedými vlky.

Co brání různým druhům ve vzájemném křížení?

Některé organismy se za normálních okolností navzájem nerozmnožují jen proto, že k tomu nemají příležitost. Dvě drobné pralesní opičky obývající protilehlé břehy Amazonky se k sobě nikdy nedostanou, protože je dělí nepřekonatelná vodní bariéra veletoku. Účinnou bariéru staví do cesty mezidruhovému křížení i čas. Zástupci dvou druhů se mohou lišit nástupem pohlavní sezóny (např. jeden se páří na jaře a druhý na podzim) nebo se liší denní aktivitou (jeden se páří ve dne a druhý v noci). To stačí, aby se jejich vzájemné zkřížení stalo nemožným nebo alespoň krajně nepravděpodobným. Člověk dokáže zvířata přes tuhle bariéru přenést chovem v umělých světelných podmínkách, které „přemluví“ živočicha, aby považoval den za noc nebo jaro za podzim.
A pak tu jsou druhy, které se spolu nerozmnožují navzdory tomu, že se jejich příslušníci setkávají ve správnou dobu na stejném místě. Navzájem by se křížit klidně mohly, ale nechtějí. Například ryby cichlidy z afrického jezera Tanganika vytvářejí pestrou směs druhů, které se mezi sebou nerozmnožují. Poznají, kdo ke komu patří, podle odlišného zbarvení. Když se ale voda zakalí bahnem spláchnutým ze svahů, kde domorodci vykáceli rozsáhlé lesní porosty, ocitnou se cichlidy ve tmě a nevědí, kdo je kdo. Za těchto okolností se spolu příslušníci  původně izolovaných druhů bez potíží rozmnožují.

V cestě stojí biologické bariéry

V podobných případech brání rozmnožování narušená komunikace mezi pohlavími odlišných druhů. Živočich nedostává od cizího potenciálního pohlavního partnera jasný a srozumitelný signál, nebo dostává dokonce signály, které jej od páření odrazují. Někdy lze tuto překážku obejít odchovem mláďat matkou cizího druhu. Například šakal se kříží se psem jen v případě, že štěňata šakala odchová odmalička psí fena. V dospělosti pak vnímají tito šakali psa jako příslušníka vlastního druhu a jsou ochotni se s ním pářit. Vzniklí kříženci jsou plně plodní.
Někdy je křížení nemožné, protože se pohlavní orgány obou druhů výrazně liší velikostí a tvarem. V tomto případě lze dosáhnout vzniku mezidruhového hybrida například umělou inseminací, při které se sperma odebrané samci vpraví do těla samice speciálním katetrem. Potíže s mezidruhovým křížením narůstají i s odlišnostmi v tvaru a velikosti celého těla.  Lvice může být oplodněna samcem levharta jen v případě, že si lehne na bok a svolí s pářením v této pro ni neobvyklé pozici. U některých druhů se staví vzájemnému křížení do cesty už „vzájemné nepochopení“ pohlavních buněk – spermie nejsou s to oplodnit vajíčko a pokud k tomu dojde, vzniklé embryo se nevyvíjí. Například při křížení bizona s domácím skotem jsou schopny donosit  mládě kříženců jen bizoní samice. Imunitní systém domácího skotu je citlivý na přítomnost plodu křížence a kráva proto tohoto mezidruhového hybrida nedonosí.

Obecně lze říci, že vyhlídky na to, že se organismus „spustí“ s příslušníkem cizího druhu, roste úměrně příbuznosti obou druhů, protože s tím ubývá biologických bariér, jež se této mesalianci staví do cesty.

Mezidruhoví hybridi živočichů

Člověk si je životaschopnosti mnoha mezidruhových hybridů dobře vědom a po tisíciletí z ní těží.

Už staří Asyřané věděli, že kůň je sice silnější než o poznání drobnější osel, ale ten má nad koněm navrch v odolnosti. Těžko říci, kdo přišel jako první na nápad zkombinovat přednosti obou druhů mezidruhovým křížením. Snad tu sehrála svou roli i náhoda. V každém případě bylo už ve starověku známo, že křížením klisny a osla vzniká mohutná mula a že křížení hřebce s oslicí dává vzniknout menším mezkům. Oba typy mezidruhových kříženců jsou až na zcela vzácné výjimky neplodní a nelze je tedy získávat jinak než opětovným křížením koně a osla. V poslední době se rejstřík produkce mul rozšířil o klonování.

Kříženci v chlívku

O tom, že vlastnosti mul a mezků jsou k nezaplacení, svědčí fakt, že je začal vytlačovat teprve rozmach mechanizace po druhé světové válce. A nebyli to tvorové opovrhovaní a vysmívaní, nýbrž vážení a cenění. Ve středověku se těšili největší úctě muly vzniklé křížením klisen těžkých tažných koní plemene mullasier (jméno napovídá, že tito koně byli určeni přednostně právě k produkci mul)  s mohutnými osly z kraje Poitou. Muly z jihofrancouzského Poitou byly rollsroycem své doby a na jejich spřežení byli právem hrdí i nejvyšší světští či církevní potentáti. Ostatně v mnoha končinách světa neztratil mezek a mula na významu dodnes.
Mezci a muly nejsou zdaleka jedinými mezidruhovými hybridy, které se člověk pokusil využít.  V tropických krajích brání používání koní jejich vysoká vnímavost k mnoha nebezpečným chorobám. Proto probíhaly pokusy o získání mezidruhových kříženců, kteří by zdědili odolnost po zebrách a od koní získali sílu a ovladatelnost. Všechno ale dopadlo úplně obráceně. Kříženci označovaní jako zebroidi zdědili divokou povahu zeber a náchylnost k chorobám po koních. Chovatele nijak nenadchli ani zetlandi – kříženci zebry se shetlandským ponym- nebo zebrasové – hybridi zebry s oslem.

Někdy pomáhá umělé oplodnění

Také chovatelé skotu pošilhávali po mezidruhovém křížení jako po cestičce k novým odolným plemenům. Američané se pokusili vyšlechtit plemeno cattalo křížením domácího skotu s bizonem. V Nepálu má dlouhou tradici křížení domácího skotu s jakem. Jen pokusy zkřížit skot s buvolem jsou odsouzeny k nezdaru, protože vzniklá embrya záhy hynou.
Velmi vzácně se mohou navzájem křížit i ovce a kozy.

Ke křížení lamy a velblouda je zapotřebí pomoci člověka. Zvířata obou druhů se nemohou vzájemně pářit, protože dospělý velbloud je šestkrát těžší než lama. Tuto překážku však lze úspěšně obejít umělým oplodněním lamy velbloudím spermatem. Z křížením lam s jednohrbým velbloudem se rodí cama – živočich bez velbloudího hrbu, ale zato s krátkýma velbloudíma ušima a dlouhým velbloudím ocasem. Vzájemným křížením lze získat také hybridy lam druhů guanako, alpaka a vikuňa. Křížit lze i dvouhrbé a jednohrbé velbloudy. Hybridi označovaní jako bukchtové jsou větší než rodičovské druhy, mají jen jeden hrb a vynikají silou v tahu.
Úspěchem skončily i pokus vylepšit psí čich mezidruhovým křížením psa a šakala. Výsledný hybrid je plně životaschopný a vedle vynikajícího šakalího čichu zdědil i psí inteligenci a ovladatelnost.

Křížení exoti

Křížení exotických druhů zvířat má poměrně dlouhou tradici. Především hybridi velkých druhů kočkovitých šelem, například tygra a lva, se v minulosti těšili značné oblibě návštěvníků cirkusů a pojízdných zvěřincích.  Nejednou jsou ale mezidruhoví hybridi výsledkem omylu chovatelů, kteří nechtěně spárují jedince blízce příbuzných druhů. To platí o gibbonech, kteří jsou si navzájem dosti podobní a  lze je spolehlivě odlišit jen podle typického „zpěvu“. Mnozí chovatelé opic nedokážou rozlišit gibbona stříbrného, lara a huloka a radost nad narozeným mládětem jim pak zkalí odhalení, že jejich chovanci přivedli na svět mezidruhového křížence. Podobně se v zajetí vzájemně kříží i někteří makaci. Byl dokonce popsán i kříženec makaka rhesuse s paviánem pláštíkovým, tzv. rheboon.
Dlouhý je seznam mezidruhových kříženců různých antilop. O tom, že antilopy mají k sobě velmi blízko, svědčí výmluvně i skutečnost, že se podařilo přenést embrya antilopy bongo lesní do těla samice antilopy losí. Zárodek úspěšně dokončil vývoj v těle náhradní matky cizího druhu. Narodila se samička, která nebyla svým „adoptivním původem“ nijak poznamenána. Potíže s neobvyklou situací měla kupodivu spíše matka, které se novorozené mládě příliš nepozdávalo a zpočátku se je zdráhala přijmout za vlastní. Nakonec ale samičku bonga odchovala. Na tomto případu je zajímavé, že odchov cizí matkou samici bonga nepřipravil o správný pocit druhové sounáležitosti. V dospělosti se samička přidala ke stádu vlastního druhu a zplodila bez potíží mláďata. 

Plodní kříženci vznikají například mezi pakoni běloocasými a pakoni žíhanými a byl zaznamenán případ, kdy v jedné rezervaci muselo být vybito stádo čítající 180 „čistokrevných“ pakoňů běloocasých, protože se ukázalo, že všem koluje v žilách i krev pakoně žíhaného. 
K mezidruhovým mesaliancím dochází i mezi kytovci chovanými v delfináriích. Spářením samce kosatky černé se samicí delfína skákavého vznikl hybrid označovaný jako wholphin. Ten vykazoval znaky, jež jsou jakýmsi „průměrem“ obou rodičovských druhů. Například mu v čelistech narostlo 66 zubů, což je průměr z počtu zubů obou rodičů (delfín 88 a kosatka 44). Samice wholphina přivedla na svět mláďata po připáření samcem delfína skákavého.

Živé skládačky jménem chiméry
Jméno antické příšery Chiméry, jež byla dcerou stohlavého obra Tyfóna a hadí ženy Echidny a pyšnila se kromě jiných atributů i hlavou  lva, kozy a hada, používají biologové pro zvláštní tvory, kteří spojují ve své těle dva odlišné jedince. Vznik chiméry je umožněn skutečností, že velmi raný savčí zárodek starý jen několik málo dní ještě dost dobře neví, kde končí a kde začíná. Pokud spojíme dvě různá embrya, splynou do jediného zárodku, z kterého se pak narodí na první pohled zcela normální zvíře. Nemá dvě hlavy a také počtem končetin se nijak nevymyká normálu. V jeho těle ale najdeme na různých místech buňky odvozené od jednoho či druhého z původních zárodků. Chiméra tedy není kříženec ale jakási živá „skládačka“.

Kozoovce a jiné potvůrky

Názorně si poskládání těla chiméry uvědomíme, pokud použijeme pro její vytvoření embryo černé a bílé myšky. Narozená myš má některé části kůže kryté černými chlupy, jinde je naopak bílá. Místo, kam se které buňky dostanou, je určen zcela náhodně.
Pozoruhodné je, že lze vytvořit chiméru i z embryí blízce příbuzných druhů. První mezidruhová savčí chiméra vznikla v anglické Cambridge v laboratoři dánského biologa Steena Willadsena koncem 70. let z embryí kozy a ovce. Narozené zvíře dostalo jméno „geep“. To vzniklo složením anglických názvů pro kozu (goat) a ovci (sheep). Tato „kovce“, jak bychom snad mohli termín „geep“ přeložit do češtiny, mělo část těla kryto ovčí vlnou a zbývající část porostlou kozí srstí. Stejně ale měla „poskládány“ z ovčích a kozích buněk i další tkáně a orgány. 

Tvorbu savčích chimér zvládli biologové už v šedesátých letech 20. století. Bouřlivá diskuse se kolem nich rozpoutala teprve v 90. letech, když americký právník Jeremy Rifkin podal patentovou přihlášku na tvorbu chimér spojením lidských a zvířecích zárodků. Tento zapřísáhlý odpůrce všech biotechnologií tvrdil, že mu vlastnictví patentů umožní zablokovat tvorbu lidsko-zvířecích chimér v případě, že by se o ni chtěl pokusit nějaký nezodpovědný vědec.

Lidské chiméry jsou zatím v říši fantazie

Na rozdíl od mezidruhového křížence člověka a lidoopa je tvorba chiméry z embryí těchto dvou tvorů patrně proveditelná. Otevřenou otázkou zůstává, co bychom si měli od vytvoření chiméry složené z buněk člověka a šimpanze slibovat. Přínosy ze vzniku takové chiméry jsou nulové. Možné etické, morální a právní komplikace jsou naproti tomu nedozírné.
Nikdo nedokáže nasměrovat buňky jednoho druhu do určitého místa v těle chiméry. Není tedy reálné očekávat, že bychom získali šimpanze s lidskými játry, která bychom mohli po zabití zvířete odebrat a použít pro transplantaci nemocnému člověku.

Lidské a zvířecí buňky by si nenechaly mluvit do toho, kam se v těle chiméry usídlí a mohly by nám vyvádět nejrůznější hrůzné kousky. Představme si chiméru, která má čistě z rozmaru slepé náhody lidské buňky jen v mozku. Získali bychom tvora s opičím tělem a lidským mozkem. Byl by to snad člověk? Měl by volební právo a cestovní pas? Vždyť jeho pohlavní buňky by byly opičí a potomky by mohl zplodit zase jen s opicí! A co by se stalo, kdyby se narodil člověk, který by měl v těle opičí buňky jen v pohlavních žlázách? Ten by si snad zasloužil lidská práva. Jenže co jeho potomci? Byl by schopen přivést na svět jen opice. Měly by postavení plnoprávných dětí? Mohly by po něm třeba dědit? 
Patentový úřad Rifkinovu žádost zamítl z etických důvodů. Přestože od té doby uteklo několik let, nikdo se do produkce lidsko-zvířecích chimér nepustil a v dohledné době asi ani nepustí. Neexistuje pro to jediný rozumný důvod a všichni biologové si to plně uvědomují.

Haldanův zákon o mezidruhových křížencích

Britský genetik John Burdon Sanderson Haldane (1892 – 1964) se zabýval životaschopností mezidruhových kříženců a všiml si, že více bývají postiženi příslušníci jednoho pohlaví. U savců jsou to samci, u ptáků naopak samice.Tento fakt je základem tzv. Haldanova zákona. Příslušníci více postiženého pohlaví mohou mezi mezidruhovými kříženci buď úplně chybět, protože hynou ještě v těle matky nebo krátce po porodu nebo mohou mít sníženou životaschopnost, což znamená, že se většinou nedožijí dospělosti a hynou jako mláďata. Častá je i neplodnost postiženějšího pohlaví. Například muly jsou bez ohledu na pohlaví neplodné, ale když se mezi nimi zcela výjimečně vyskytne plodný kus, pak je to vždy samice.
V některých zemích má rčení „jen co bude mít mula mladé“ stejný význam jako naše „jen co kočka vejce snese“. O tom, že v případě muly to nemusí znamenat „nikdy“, se přesvědčili na sklonku roku 2002 obyvatelé marocké vísky ležící asi 80 km jižně od historického města Fez. Čtrnáctiletá mula tu porodila mládě, jehož otcem byl čistokrevný osel. Nezvyklý původ mláděte potvrdily genetické analýzy.

Mezidruhové klonování

Otázka mezidruhové hybridizace vystupuje do popředí i při pokusech o záchranu ohrožených živočišných druhů klonováním. V těchto případech jsou buňky z těla příslušníků ohrožených živočichů vnášena do vajíček blízce příbuzných druhů hospodářských zvířat. Pro klonování muflona byla použita vajíčka domácí ovce, klony divokých turů gaura a bantenga vznikly s přispěním vajíček domácích krav. Z vajíčka domácího zvířete získává zárodek klonu divokého druhu mitochondrie i s jejich dědičnou informací. Klon muflona má sice v jádru každé buňky mufloní geny, ale v cytoplasmě jeho buněk se nacházejí ovčí mitochondrie s ovčí DNA. Stejně tak „potřísnily“ mitochondrie skotu svou DNA i dědičnou informaci klonů gaura a bantenga.
To představuje problém především u samic, které ve vajíčku předávají mitochondrie dalšímu pokolení. Klon tak může vnést cizí mitochondrie do populace. U samců toto nebezpečí nehrozí, protože otcové ve spermii na potomky mitochondrie nepřenášejí. Geny obsažené v mitochondriální dědičné informaci představují ve srovnání s geny umístěnými v jádru buňky jen kapku v moři (zhruba tisícinu celkového počtu genů), ale jsou důležité například pro růst a výkonnost svalů nebo pro produkci mléka matkou.

Co jsou to mitochondrie?

Cytoplazma buněk obsahuje tisíce malých fazolkovitých útvarů – mitochondrií. Mitochondrie jsou zodpovědné za produkci energie v buňkách a dědí se vždy jen po matce. Mají také svůj genetický materiál, zvaný mitochondriální DNA. Její mutace pak postihuje orgány nejcitlivější na přesné dodávky energie – tedy centrální nervový systém, srdce, svaly, ledviny a žlázy s vnitřní sekrecí.

Želví skandál

Od roku 1987 objevoval americký amatérský zoolog William McCord nové druhy asijských vodních a suchozemských želv jako na běžícím pásu. Nepodnikl přitom jedinou expedici na asijský kontinent. V poklidu vedl svou veterinární nemocnice kousek od New Yorku a vědě neznámé želvy si nechal posílat od svých asijských „dvorních dodavatelů“. Ve spolupráci s věhlasnými universitními přírodovědci popsal McCord deset nových želv a zářil na americkém herpetologickém nebi jako hvězda první velikosti.
Jeho střemhlavý pád začal nenápadně ve chvíli, kdy se čerstvý absolvent paleontologie James Parham pustil na University of California v Berkeley do příprav disertace o želvích fosíliích. Přečetl přitom o dnešních i vyhynulých želvách vše, co se mu nepřeberné universitní knihovny nabízely. Nejvíce ho trápily asijské druhy želv nově popsané Williamem McCordem a jeho renomovanými spolupracovníky. Parham nebyl z jejich vědeckých článků moudrý.

Pád geniálního objevitele

Nakonec sáhl svědomitý student do úspor a vydal se do Číny. Štěstí mu přihrálo do cesty čínského zoologa Haitao Shi, v němž našel zapáleného spojence. S nezištnou Shiovou pomocí objížděl Parham farmy, kde chovají želvy na maso i pro cenné ingredience do léků tradiční čínské medicíny, a pomalu pronikal do tajů obchodu s těmito zvířaty. Mezi chovanci farem našel pozoruhodné mezidruhové křížence, které chovatelé cíleně produkují. Někteří jako kdyby z oka vypadli záhadným novým želvím druhům popsaným McCordem. Podezření se změnilo v jistotu poté, co James Parham podrobil želvy genetickým analýzám. Hned ve dvou McCordem popsaných druzích odhalil hybridy druhů, které věda dávno znala. Vzápětí přišla z Německa zpráva, že i třetí McCordova želva je mezidruhový hybrid. Hybridi byli nakonec odhaleni v šesti z deseti McCordem popsaných druhů želv. Další tři McCordovy „nové“ druhy už dříve popsali jiní badatelé. McCord tvrdí, že se stal obětí asijských obchodníků a že je v celé záležitosti namočen zcela nevinně. O renomé geniálního objevitele ale nenávratně přišel.

 

Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Drony budou hlídat žraloky

Drony budou hlídat žraloky

Cílem Austrálie je nasadit drony, které budou vybavené kamerami, které se...
Hroší stádo je opět kompletní

Hroší stádo je opět kompletní

Do ZOO Dvůr Králové přibyl hroší samec ze stuttgartské Zoo, jmenuje se...
I akvarijní rybičky mají osobnost

I akvarijní rybičky mají osobnost

Akvarijní rybičky mají pověst nechytrých živočichů, kteří pouze plavou v akváriu z...
Roztomilé surikaty se vzájemně vraždí

Roztomilé surikaty se vzájemně...

Výzkum ze španělské univerzity v Granadě zkoumal propojení násilného...
Jakým způsobem psi vnímají zemské magnetické pole?

Jakým způsobem psi vnímají zemské...

Netradiční předmět výzkumu zvolili badatelé z České zemědělské...
Raci hlídají kvalitu piva

Raci hlídají kvalitu piva

Je to až s podivem, ale tým vědců z Jihočeské univerzity začal v rámci...
Vědci zkoumali, jak přežívají plži v trávicím traktu ptáků

Vědci zkoumali, jak přežívají plži v...

Jeden ryze český výzkum ukázal, že se ptáky nechávají v trávicím traktu...
Dvorská zoo spálí zásoby rohoviny z nosorožců

Dvorská zoo spálí zásoby rohoviny...

ZOO Dvůr Králové po třech letech znovu spálí svoje zásoby rohoviny z nosorožců. Tímto...
Masakr dravých ptáků na Olomoucku

Masakr dravých ptáků na Olomoucku

Na Olomoucku u obce Kojetín došlo tento týden k brutálnímu zmasakrování zákonem...
Stane se Lipno znovu rájem dravých candátů?

Stane se Lipno znovu rájem dravých...

Českobudějovičtí hydrobiologové opakují rozsáhlý průzkum rybí obsádky...

Nenechte si ujít další zajímavé články

První moderní genocida: Víte, kdy k ní došlo?

První moderní genocida: Víte, kdy...

Osmanská říše bývala silným hráčem na evropském poli. V druhé polovině 19....
Johann Gregor Mendel: Málem zapomenutý génius!

Johann Gregor Mendel: Málem...

Genetika je v současnosti uznávanou vědou, bez které se biologové či lékaři...
Blíží se den, kdy dojde… ROPA?

Blíží se den, kdy dojde… ROPA?

Říká se jí výměšek ďáblův – el excremento del diablo. Taky se jí...
Konspirace: Potopil se Titanic kvůli pojistnému podvodu?

Konspirace: Potopil se Titanic...

Tragédie Titaniku je jedna z nejznámějších lodních katastrof. Dodnes je...
Beethovenova Eliška: Je slavné dílo plodem zakázané lásky?

Beethovenova Eliška: Je slavné dílo...

Německý hudební génius Ludwig van Beethoven sedí u klavíru. Opakovaně do jeho kláves...
Šílená výzva na Facebooku: 1000 lajků, nebo pustím dítě z okna!

Šílená výzva na Facebooku: 1000...

Drží rok a půl staré dítě v okně bytu v 15. patře věžáku. Pod ním se...
Co jste určitě nevěděli: Největší tajemství Karlštejna!

Co jste určitě nevěděli: Největší...

Karlštejn. Český skvost tyčící se nad Berounkou. Hrad, který byl pokladnicí...
Sodíkové baterie: Budoucnost energie?

Sodíkové baterie: Budoucnost...

Shromažďování energie je v současnosti jedno z největších vědeckých témat. Klíčové...
Proč Stalina pohřbili tajně u zdi? Odpověď vás překvapí!

Proč Stalina pohřbili tajně u zdi?...

I dnes se najde v Rusku spousta lidí, kteří vám budou tvrdit, že Stalin...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.