Lidstvo má největší šanci na přežití jen díky prudkému nástupu jaderných elektráren! Ty totiž neprodukují žádný oxid uhličitý, který je hlavním viníkem globálního oteplování planety. Takové je doporučení, které letos 24. května vydal světoznámý ekologický expert James Lovelock. Britský vědec, jenž mezi prvními varoval před tzv. skleníkovým efektem, nyní zdůrazňuje: "Jaderná energie je jediné zelené řešení!"
Varování dodává důraz fakt, že Lovelock byl autorem optimistické hypotézy Gaia, podle které je Země živoucím organismem schopným seberegulace. Podle jeho nejnovějšího bádání oteplování postupuje rychleji, než vědci dosud odhadovali. Proto už není dost času k tomu, aby roli ropy, uhlí a plynu převzaly elektrárny založené na obnovitelných zdrojích – vodě, větru aj. Jinak hrozí prudký vzestup hladin moří a oceánů. K tomu se přidružují dramatické klimatické změny spjaté s oteplováním. Apokalypsa nás může postihnout již za 50 let!
Záplavy varovaly
V naší zemi jsme po dlouhá léta živelné pohromy považovali za něco neskutečně vzdáleného. Nedávno se však přivalily i k nám – letos v červnu jako tornádo či v podobě burácející vody, která ničila nejen majetek, ale také lidské osudy. Připomeňme katastrofální řádění vodního živlu v letech 1997 a 2002. Na druhou stranu se zatím můžeme utěšovat, že nemusíme prožívat ještě větší hrůzy. Jen loni ve světě přírodní neštěstí napáchala hmotné škody za více než 60 miliard dolarů – o pět miliard USD víc než v roce předcházejícím.
Smrt přichází v mnoha podobách
Každoročně se naše planeta stane dějištěm desítek tisíc zemětřesení různé intenzity. Experti spočítali, že se při nich celkem uvolní energie s účinkem 100 000 atomových bomb. Otřesy půdy často vyvolávají ničivé velké vlny – zabijáky, zvané tsunami. Vodní živel se valí rychlostí až 800 km/hod., tedy jako dopravní letadlo. Na mělčině vytvoří mohutnou vodní stěnu. Rekordní množství vody zasáhlo 9. 7. 1958 pobřeží Aljašky. Tam se utrhlo 90 milionů tun skály a z kilometrové výšky se zřítilo do zálivu Litua. Vzniklá vlna, za řevu jako z tryskových motorů, byla vysoká 530 metrů. (Pro srovnání: televizní věž na pražském Žižkově měří 216 m.) Nejzhoubnější sesuv půdy ve 20. století zažilo Peru – okolí zdejší nejvyšší hory Huascarán (6768 m). Tam 31. 5. 1970 běsnilo 40 vteřin zemětřesení, které uvolnilo velký kus ledovce. Po úpatí hory se řítil rychlostí 400 km/hod. Srovnal se zemí dvě města, s následnými otřesy bylo neštěstí posledním dnem pro 66 000 nešťastníků. Kusy ledu a balvanů znamenaly předčasný hrob i pro 14 členů československé horolezecké expedice v Peru. Letos v květnu záplavy a sesuvy půdy na Filipínách zaživa pohřbily více než 300 lidí.
Laviny nesou bílou smrt
Vražedná bývá i lavina, která může unášet až milion tun sněhu. Ten sklouzává po starších vrstvách tvrdšího sněhového podkladu. Sněhová masa stále více nabírá rychlost – někdy až 350 km/hod. Může se dokonce s hukotem vznést i několik metrů do vzduchu. Před ní sviští vzdušná tlaková vlna, která neúprosně likviduje každou překážku. Nešťastníkům hrozí rozdrcení či udušení. Laviny však nejsou jen sněhové, ale v menší míře i ledové, kamenné či smíšené.
Žár je i na dně oceánů
Teprve nedávno vědci zjistili, že při erupci vulkánu se nevalí jen žhavá láva a mračna popela, ale do ovzduší se dostávají oblaka nesmírně žhavého plynu smíšeného s popelem. Nazvali je »nuées ardentes«. Mohou se pře- souvat až stokilometrovou rychlostí, přičemž vyzařují žár přes 700 °C. Tak zničí vše, na co narazí! Záhady tají vulkanické jícny na dně oceánů, kde ze zemské kůry tryská vroucí tmavá voda (plná minerálů) horká až 400 °C. Kupodivu ve vzdálenosti pouhého metru od těchto tzv. sopouchů má vodní hlubina už běžnou teplotu. Potápěči tam zatím objevili 300 druhů tvorů a vědci zkoumají ty nejjednodušší z těchto organismů, protože předpokládají, že právě tak mohl vznikat na Zemi první život. Bezesporu nejaktivnější současná evropská sopka duní v Tyrhénském moři, severně od Sicílie. Zdejší ostrov Stromboli tvoří pravidelný kužel stejnojmenného vulkánu. Ke žhavým erupcím dochází neustále – v intervalech necelé půlhodiny. Okolní Liparské ostrovy jsou osídleny velmi řídce. Horší to mají obyvatelé Neapole, která leží pod stále aktivním Vesuvem. Vůbec největší počet možných obětí by si však asi vyžádalo nečekané běsnění sopky Popocatépetl. Ta se tyčí přímo nad hlavním městem Mexika – domovem 15 milionů lidí.
Hurikán kontra tornádo
Hurikán v USA, v jiných koutech světa tajfun, cyklon, willy-willy, baguio, jsou místní názvy pro stejný typ atmosférického jevu – tropickou cyklonu. To je mohutný oblačný vír o průměru několika set kilometrů, vznikající nad tropickými moři. Trvá až dva týdny. Tornádo je sice také atmosférický vír, ovšem podstatně menší co do šířky (desítky až stovky metrů). Trvá jen desítky sekund až minut, ale páchá značné místní škody. Tornádo je zákeřnější, protože vzniká značně neočekávaně. Varovat lze před ním pouhých pár minut dopředu, zatímco tropické cyklony můžeme monitorovat a předvídat jejich další směr s několikadenním předstihem. El Niňo má sestřičku El Niňo je podivuhodný jev, o kterém se zmiňují zápisy již v 16. století. Ovšem jeho četnost a hlavně ničivá síla prudce narůstají v posledních letech. Příčinou jsou také uvedené klimatické změny. Nečekaný přesun teplé vody ze západního rovníkového Tichého oceánu (Pacifiku) až k pobřežím Jižní Ameriky přináší četné závažné problémy – počínaje silnými záplavami a erozemi půdy. Odborníci zatím přesně nevědí, proč se vinou El Niňa povrchová voda prudce oteplí (i o 7 °C nad normál) a její hladina se náhle zvedá až o 30 cm. Na opačné straně Pacifiku El Niňo způsobuje dlouhé období krutého sucha. Tak škodí nejen Austrálii, ale kvůli oslabení pravidelných větrů – monzunů – také jihovýchodní Asii a nyní i západní Africe. Má však i »sestřičku« – La Niňu. Toto pojmenování dostala opačná situace: Moře podél americké pevniny se ochlazují, čímž způsobují sucha. Naopak vody kolem jihovýchodní Asie se oteplují, což přináší přívalové lijáky a záplavy. Povodněmi jsou dnes ohroženy tři čtvrtiny rozlohy zemské pevniny!
Sucho láká plameny
Strach v různých koutech světa naopak vyvolávají požáry v extrémně suchých porostech. Především v USA, kde jsou velkým strašákem, většinou vznikají na nepřístupných místech a do zpozorování a ohlášení nabudou ohromných rozměrů. Bohužel, ztráta zeleně znamená i další přibývání oxidu uhličitého, který jinak stromy a keře likvidují. USA v »rekordním « roce 2000 registrovaly 96 000 případů řádění ohně na ploše 4300 km2. Škody se vyšplhaly na 1,9 miliardy dolarů. Ve zmíněném roce zahynulo 21 amerických hasičů. Plameny ve vyprahlé australské buši často souvisejí s vedrem (i 40 °C ve stínu), které často způsobuje již zmíněný jev El Niňo. Silný vítr, který často měnil směr, letos v květnu proměnil v tragédii rozsáhlý lesní požár na Sibiři – poblíž města Kurgan. Ohromné sálající plameny sežehly téměř deset tisíc hektarů lesních porostů, zničily stovky domů, vyžádaly si desítky obětí.
Skleníkový efekt hrozí
Jako by dosavadní příčiny katastrof nestačily, nejnovější hrozbou se stává globální oteplování Země. Přispívají k němu tzv. skleníkové (stopové) plyny (metan,oxid uhličitý a dusný, freony aj.) spojené hlavně s používáním uhlí; to dnes zajišťuje 30 % světové energetické potřeby. „Přeměna přírodních porostů na zemědělská pole i samotná rostlinná produkce jsou spojeny s výdejem dvou významných skleníkových plynů – oxidu uhličitého a metanu, takže se podílejí na zvyšování skleníkového efektu na Zemi,“ informoval 21. STOLETÍ o dalším důvodu ohrožení prof. Lubomír Nátr z katedry fyziologie rostlin Přírodovědecké fakulty UK. Podle odborníků v důsledku globálního oteplování od roku 1960 ubylo 10 % veškeré ledové pokrývky země, ustupují horské ledovce, průměrná tloušťka ledu v Arktidě je už jen 3 metry. Loni se v Antarktidě rozložila ledovcová plocha označovaná jako Larsen B a vážící 500 miliard tun. Nyní se od pevniny zmíněného kontinentu v Amundsenově moři uvolnil ledovec široký 64 km a dlouhý 83 km. Tento kus ledu o velikosti poloviny Kypru dostal označení B 22. Největší plovoucí ledová hora označovaná B 15 o rozloze 10 000 km2 se loni v listopadu začala částečně rozpadat.
Zaplaví nás oceány?
Od roku 1950 se úroveň mořské hladiny zvýšila o 10-20 cm, každoročně stoupá o milimetr. Někteří optimisté vidí naději právě v oceánech, které představují největší zásobárnu, pokud jde o koloběh kyslíku na Zemi. Jejich kapacita je šedesátkrát větší než všeho suchozemského rostlinstva. Čím je voda chladnější, tím více kysličníku uhličitého pohlcuje. Její stálé oteplování má tedy negativní důsledky. Přitom v posledních letech se nad mořem otepluje dvakrát více než nad pevninou. Při vzedmutí hladin oceánů, moří i řek by vodní živel postupně zatopil hojně osídlené oblasti – zejména v Asii. Naopak v Africe by další zvyšování teploty rozšířilo pouště, hrozila by neúroda, šíření tropických chorob. Ty by se šířily i do oblastí, které předtím měly chladnější podnebí. Nepřirozené změny klimatu negativně ovlivní i většinu druhů živočichů a rostlin.
Ještě máme naději!
Někteří prognostici jdou ještě do mnohem vzdálenější budoucnosti. Domnívají se, že pokud se globální oteplování nezastaví (především díky plnění Kjótského protokolu), může nastat kritická situace: Ledovce, zasněžené oblasti a zamrzlé části moře začnou roztávat jako máslo na slunci. To by postihlo i Kilimandžáro, které je – se sněhovou čepičkou v rozpálených tropech – výškou 5895 metrů nejvyšším vrcholem Afriky. Jeho vrcholek kdysi pokrýval ledovec silný sto metrů. Vinou globálního oteplování však led roztává, do roku 2050 prý zmizí úplně. Podle katastrofického scénáře ve stejné době na evropském kontinentu stoupne voda o 70 metrů! Zaplaví ohromnou část Francie, Polska, Německa. Belgii, Lucembursko, Holandsko a Dánsko prakticky pohřbí mořská hladina, z Velké Británie zůstanou malé ostrůvky. A co bude s naší republikou? Ta snad zůstane jediným nezmenšeným státem Evropy. Její obyvatele však budou sužovat dosud nepoznané problémy – s vhodnou výživou, neznámými nemocemi, přírodními katastrofami. Průměrná teplota vzroste o pár stupňů. Na jižní Moravě tak půjde pěstovat třeba fíkovníky. Teplejší počasí však bude působit spíše negativně: Nejvíc srážek spadne v zimě, naopak koncem jara a počátkem léta budou úrodu ničit velká sucha. Navíc se hrozivě přemnoží polní škůdci. Doufejme, e se tato vize nikdy nesplní!
KATASTROFY MAJÍ RŮZNÉ HRŮZNÉ TVÁŘE
Katastrofy (z řeckého katastrophe) znamenají zánik či zlom k horšímu. Od nepaměti jsou souputníkem lidské historie. Připomeňme alespoň potopu (zmiňovanou i v bibli), zánik bájné Atlantidy, zkázu starořímských měst Pompeje a Herculaneum, která v roce 79 n. l. zavalila třímetrová žhavá vrstva popela po výbuchu sopky Vesuv. Tři čtvrtiny honosného starého Říma zničil týdenní požár, který se rozhořel 17. července roku 64. Odborníci se dosud přesně neshodli ani na přesném vymezení pojmu katastrofa. Většina pojišťoven za ni označuje »hromadné neštěstí, které je příčinou smrti více než 20 lidí, negativně ovlivní více než 100 osob anebo škody přesáhnou deset milionů USD«.
– civilizační
– přírodní (přísně odborně: přírodně klimatické)
Přírodně-klimatické katastrofy mají čtyři podskupiny:
1. tektonické
Spojujeme je se seismickou aktivitou země – zemětřesením. Při něm však současně může docházet k sesuvům půdy, požárům, ale i mohutným vlnám tsunami. Výjimkou nejsou následné hladomory a epidemie – způsobené především nedostatečnou hygienou.
2. telurické
Souvisejí s aktivitou sopek. K ní náleží i šest sopečných procesů: lávové proudy, výbuchy se spádem tefry (tj. z jícnu sopky vyvrhované žhavé částice), sopečné bahnotoky a povodně, nejnebezpečnější jsou zákeřné výbuchy plynů a žhavá mračna.
3. topologické
Sem náležejí zátopy, povodně, sesuvy půdy i částí ledovců, sněhové laviny.
4. katastrofy meteorologické (atmosféře) Zahrnují často zdánlivě protikladné běsnění – přívalové deště i extrémní sucha, která bývají živnou půdou pro požáry (zejména lesní). Kruté ztráty mají na svém kontě také extrémní mrazy, ale i řádění vichru, obrovské bouře – letní i sněhové. Mnohé záhady dosud experti luští kolem atmosférického jevu El Niňo.
KJÓTSKÝ PROTOKOL
Kjótský protokol přijali účastníci mezinárodního jednání v japonském městě Kjótó (1.-11. 12. 1997). Určuje průmyslovým zemím, o kolik musí do období let 2008-2012 snížit emise oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného, fluorovaných uhlovodíků a hexafluoridu síry. Vzhledem k tomu, že tyto tzv. skleníkové plyny mají různou účinnost, budou se přepočítávat na ekvivalent oxidu uhličitého (CO2). Dost značný problém znamená skutečnost, že k tomu, aby Kjótský protokol vstoupil v platnost, ho musí ratifikovat alespoň 55 takových států, které se minimálně 55 % podílejí na světových emisích skleníkových plynů (resp. CO2). ČR Kjótský protokol podepsala 23. 11. 1998 a ratifikovala 25. 10. 2001. Během půlroku ho ratifikovalo 74 států – mj. Německo, Japonsko, Velká Británie, Slovensko, Španělsko, Itálie, Maďarsko. Celkově emise dosud ratifikujících států činí více než 40 %. Mnohé země mají k dokumentu výhrady a zatím ho nehodlají podpořit. Bohužel to platí i o velmocích, jako je Rusko a především USA, které samy produkují asi třetinu (!) světových skleníkových plynů. Korunu všemu nasadilo tvrzení prezidenta Bushe, že k žádnému globálnímu oteplování ani nedochází! Proto v březnu 2001 odmítl Kjótský protokol ratifikovat.
