V poslední době se doslova roztrhl pytel s pravěkými nálezy, které zásadně mění náš pohled na historii uměleckého projevu u našich předků. Jásot objevitelů však až příliš často provázejí námitky odpůrců.
Dobře známé jsou nádherné malby z francouzských a španělských jeskyní. Pocházejí z mladšího paleolitu a jejich tvůrci jsou moderní lidé, nositelé kultury magdalénienu – od vzniku těchto maleb nás dnes dělí 12-17 000 let. Z pohledu současného člověka jsou tyto malby vrcholným uměleckým počinem pravěkých tvůrců. Podobné umění však nemohlo spadnout z nebe, musel mu předcházet nějaký vývoj, velí logika. Vývoj od jednoduchého ke složitému. Kde však tento vývoj začíná a jak to „jednoduché“ vypadá? Tyto otázky vyvolávají někdy u odborníků na nejstarší historii lidstva rozpaky; zvlášť, když jim nové objevy nabourávají zažitá schémata.
V 90. letech 20. století byly v jihofrancouzských jeskyních Cosquer a Chauvet objeveny dosud neznámé pravěké malby. Analýzy prokázaly, že jsou o hodně starší, než výtvarná díla magdalenských tvůrců z Altamiry, Trois Fréres, Niaux, Montespanu, Lascaux, Font de Gaume a nebo Rouffignacu. Nejstarší malby zvířat z jeskyní Cosquer a Chauvet jsou staré 30 000 let; vznikly tedy nedlouho po příchodu prvních moderních lidí do Evropy. Přesto se nám zdají být dokonalé. Pokud je naše představa o historii umění správná znamená to, že za tím nejstarším a nejjednodušším budeme muset jít podstatně hlouběji do minulosti lidstva.
Exploze umění
Vodní pták, možná kormorán, hlava koně a nebo snad medvěda a člověk se lví tváří. Tři nevelké sošky (od 2 do 5 cm) vyřezané z mamutoviny se našly roku 2002 v jeskyni Höhler Fels v údolí Aach poblíž města Schelklingenu ve Württembersku. Nejsou to první nálezy tohoto typu z alpského podhůří Německa. Vždyť jen na čtyřech nalezištích v údolích Aach a Lone se podobných figurek našlo více než 20 a s nimi i spousta výrobního odpadu. To vedlo některé archeology k myšlence, že tu v pravěku fungovalo jakési výrobní centrum, umělecká dílna. Sošky pocházejí ze stejného období jako malby v jeskyních Cosquer a Chauvet. Spojují se s činností nejstarších lidí moderního typu Homo sapiens sapiens, konkrétně s kulturou aurignacienu (38-28 000 let). Byly i ony výsledkem dlouhého uměleckého vývoje? Podle archeologa Anthony Sinclaira z liverpoolské univerzity se žádný vývoj od jednoduchého ke složitému nekonal. „Vždy jsme si mysleli, že nejjednodušší kresby uhlem byly nejstarší a že malby jsou tudíž mladšího data. A nyní se ukazuje, že ty nejkrásnější a nejpropracovanější malby patří mezi nejstarší nálezy,“ uvedl Sinclair pro BBC News Online. Umělecké schopnosti byly podle něj ve svém původu explozivní a umění vzniklo naráz, bez dlouhého vývoje. Máme tedy zapomenout na starší umění, spojené s předchůdci moderního člověka; třeba neandertálské?
Maska z Roche-Cotard
Neandertálci byli slepou větví ve vývoji lidstva; potvrdily to výsledky molekulárně-genetické analýzy. Než před 30 000 lety definitivně vymřeli, žili po nějakou dobu v Evropě spolu s nejstaršími moderními lidmi. Sdíleli s nimi i schopnost tvořit umění? Francouzští archeologové Jean-Claude Marquet a Michel Lorblanchet tvrdí, že ano. Může za to pazourek, vykopaný v Roche-Cotard a publikovaný loni v magazínu Antiquity. Našel se při průzkumu říčních usazenin před jeskyní na břehu Loiry; na místě, které před 35 000 lety používali jako tábořiště neandertálští lovci. Je to asi 10 cm vysoký trojhranný předmět s otvorem, kterým byl prostrčen úlomek kosti. Marquet a Lorblanchet se domnívají, že předmět byl dodatečně upraven osekáním, aby se podobal obličeji. Prostrčená kost prý symbolizuje přítomnost očí. Neandertálci rozhodně nedokázali uvažovat v symbolech, které by představovaly něco abstraktního,“ pochybuje antropolog Zbyněk Šmahel z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. „Až v závěrečných etapách svého vývoje byli schopni přejímat vyspělejší kulturu moderních lidí a snad i vytvářet první umělecká díla.“ Vyobrazení tváře jsou podle něj i z pozdějších období lidského vývoje neobyčejně vzácná; u neandertálců nepřicházejí v úvahu. Co si tedy myslet o „masce“ z Roche-Cotard? Neandertálská je, lidská být nemusí. Vypadá trochu jako kočičí.
Šrafovaný pravěk
Jeskyně Blombos leží na pobřeží Indického oceánu, 290 km východně od jihoafrického Kapského Města. Je proslavená nejen jako bohaté naleziště kamenných nástrojů ze středního paleolitu; od konce 20. století je známá i jako naleziště nejstarších všeobecně uznávaných projevů abstraktního myšlení předchůdců člověka – a chcete-li je tak nazývat i uměleckých artefaktů. Byly objeveny v letech 1999 a 2000 týmem Christophera Henshilwooda z newyorské Státní univerzity a jihoafrickými archeology. O co šlo? Velmi častým nálezem z míst, obývaných či jinak užívaných paleolitickými lidmi, je okrová hlinka, z níž naši dávní předkové připravovali barvy – žlutou, červenou a hnědou. Předpokládá se, že těmito barvami vytvářeli dekorativní malby na tělo; okrová hlinka mohla sloužit i k vydělávání zvířecích kůží. Asi před 77 000 lety kdosi z dočasných obyvatel jeskyně Blombos dva kusy této okrové hlinky pečlivě vyhladil a na získanou plochu vyškrábal pravidelný geometrický motiv. Šrafované kameny, jejichž smysl a účel nám nejspíš navždy zůstane neznámý, nechal jejich tvůrce nakonec ležet u ohniště, kde je zasypal popel a písek. To umožnilo jejich nezpochybnitelné datování a stanovení hranice, kde (podle většiny odborníků) začíná skutečná historie umění. Tomuto obecnému přesvědčení se však poněkud vymyká jeden nález z Čech.
Hlava z Písečného vrchu
Tento významný nález byl učiněn už v 70. letech minulého století, na Písečném vrchu u Mostu. Na lokalitě, označené badateli jako Bečov I., vykopal archeolog Jan Fridrich zbytky lidského příbytku – chaty z počátku středního paleolitu, staré přibližně 200-250 000 let, přistavěné ke skalnímu převisu. Dochovala se z ní jáma se stopami po kůlové konstrukci a zbytky centrálního ohniště, kolem něhož leželo množství kamenných nástrojů z místního vysoce kvalitního křemence a jejich úštěpků. Mezi nimi se našel i drobný, jen asi třícentimetrový předmět neobvyklého tvaru, který byl nakonec archeology interpretován jako plastické zobrazení lidské hlavy s krkem a rameny. Poblíž se našlo i velké množství zbytků barviv a palety na jejich roztírání. Nemůže být pochyb o tom, že naši anteneandertálští předci (tedy předchůdci neandertálců), které řadíme k archaickému typu Homo heidelbergiensis, využívali těchto barviv podobně, jako pozdější, modernější lidé z jihoafrické jeskyně Blombos. I přítomnost barviv může svědčit o uměleckých aktivitách, po nichž se bohužel do dnešních dnů nedochovaly žádné stopy. Zbyla jen ta jediná nevelká hlavička. Kdo ví, co by si o ní myslela světová odborná veřejnost, kdyby se našla až dnes a ne před 30 lety. Její datování je totiž nezpochybnitelné.
Dvojhlavec z Borzonasca
Zdaleka to neplatí pro všechny, ale někteří archeologové jsou už dnes ochotní jít doslova s kůži na trh a zveřejnit ještě starší artefakty, které by podle jejich názoru mohly být produktem umělecké činnosti našich dávných předků. Italský archeolog Pietro Gaietto například v roce 2001 při vědecké expedici v oblasti Borzonasca poblíž Janova zahlédl v hromadě stavební suti a štěrku podivně tvarovaný kámen, 29 cm dlouhý a 21 cm vysoký. Prozkoumal ho a došel k závěru, že byl záměrně opracován do podoby dvou protilehlých obličejů. V jednom z nich vidí Gaietto podobu vousatého muže; druhá, zřetelnější tvář prý patří ženě – na kameni se dají rozeznat dvě oči, ústa a široký nos. Podle Pietra Gaietta byl tvůrcem plastiky člověk druhu Homo erectus; stáří – 200 000 let. Na základě čeho Gaietto stáří artefaktu určil, to se ve zprávě o nálezu nepíše. Vzhledem k nálezovým okolnostem to musel být minimálně stejný problém, jako rozeznat lidské zásahy od rýh či výstupků, způsobených přírodními procesy. Za dvě stovky tisíciletí totiž muselo u kamene dojít k tak zásadním povrchovým změnám, že případný lidský zásah je už dnes pro nás prakticky nerozeznatelný. Gaiettův objev obličejů z Borzonasca je proto přinejmenším diskutabilní. Ale pořád ještě není nejstarší.
Venuše z Tan-Tanu
Kámen, jemuž se dostalo této přezdívky, našli roku 1999 v Maroku; při vykopávkách, vedených německým archeologem Lutzem Fiedlerem v usazeninách říční terasy na břehu řeky Dra, jen několik kilometrů od města Tan-Tan. Plochý, necelých 6 cm vysoký artefakt vypadá, jako by byl kýmsi záměrně upraven do podoby lidské postavy. Rýhy po obou stranách kamene znázorňují krk a boky figury a oddělují od sebe dolní končetiny. Ruce jsou o něco méně zřetelné. Předmět ležel asi 15 metrů pod povrchem ve vrstvě štěrkopískových sedimentů. Poblíž se našly kamenné nástroje, typické pro období středního acheuléanu – vyráběli je archaičtí lidé typu Homo heidelbergiensis. Z nálezových okolností vyplývá, že by tzv. Venuše z Tan-Tanu měla být stará přibližně 400 000 let. Nález velmi zaujal Roberta G. Bednarika, australského odborníka na mikrostopy, které po sobě při opracovávání materiálu zanechávají nástroje. Kámen prozkoumal a v roce 2003 došel k závěru, že základní tvar předmětu vymodelovala příroda. Kromě ní však přiložil ruku k dílu i dávný tvůrce, člověk. Na povrchu sošky i ve vyhloubených rýhách jsou, podle Bednarika, stejné stopy po jeho nástrojích; mikroskop navíc odhalil rezavé skvrny, které by mohly být (opět) zbytkem okrového barviva.
Tufová dáma z Golanských výšin
K podobnému nálezu jako v Maroku došlo o osmnáct let dříve také v severní části Golanských výšin, v izraelském Berekhat Ram. V roce 1981 tu archeologové vykopali kámen z čedičového tufu, obsahujícího struskové shluky, s jejichž pomocí příroda vymodelovala tvary, připomínající hlavu, trup a ruce ženské figury. I na tomto kameni jsou vodorovné rýhy, které podobnost s lidskou postavou ještě více zdůrazňují. Izraelská soška je té marocké hodně podobná, i když obě naleziště dělí od sebe více než čtyři a půl tisíce kilometrů; i nástroj, použitý pro výrobu rýh byl podle všeho podobný – pokud to opravdu je dílo lidských rukou. Co se stáří „tufové dámy“ z Berekhat Ram týče, není jeho určení jednoznačné. Podle nálezců může být stará 233 000, ale třeba také neuvěřitelných 800 000 let. Zřejmě i proto nakonec vědecký spor o sošku z Berekhat Ram skončil jejím odmítnutím. Dvojitá hlava z Borzonasca, Venuše z Tan-Tanu ani kamenná dáma z Golanských výšin si přízeň větší části archeologů nezískaly. Všechny tři tyto objekty podle nich docela dobře mohou být jen hříčkou přírody a nikoliv dílem člověka. Nadšení jde ruku v ruce se skepsí. Takový je život i bádání.
Co patří do škatulky?
Příkladů skutečného i domnělého pravěkého umění by se jistě dalo najít ještě víc. Je to ale opravdu umění v tom smyslu, jak ho chápeme dnes? Špatně přístupné jeskyně rozhodně nebyly žádnými veřejnými galeriemi, kde by běžně korzovala procesí uměnímilovných magdalenců. Ti měli pro svou malířskou činnost v temných hlubinách země jistě nějaký důvod. Na druhou stranu se zase zdá být jisté, že ani v pravěku nejednal člověk pouze čistě účelově a předměty, které vytvářel, nemusely mít pokaždé nějaké konkrétní určení. Co všechno se tedy vejde do škatulky „pravěké umění“? Jsou to jen takové artefakty, u nichž si nedovedeme představit, že by se s nimi něco řezalo, drásalo, vrtalo či tlouklo? Objekty, které něco znázorňují a my jsme schopni poznat, co by to (snad) mohlo být? A nebo budeme za umění, v tomto případě „užité“, považovat i všechny ty krásné kamenné nástroje – třeba pěstní klíny? Pak by se hranice počátků umělecké tvorby člověka posunula ještě o hodně dál do minulosti. Nechme ten problém odborníkům. Jsou ale připraveni jej řešit? „Věci, které jsou nezvyklé a nové, je vždycky nutné prověřovat a z jejich zorného úhlu se dívat i na další nálezy – starší i ty novější,“ říká k tomu archeolog a specialista na paleolit Jan Fridrich. „Pokud nebude formulována otázka, tak na ní samozřejmě nebudeme hledat odpověď.“ Podle vzrůstajícího počtu pozoruhodných nálezů to však vypadá, že čas k položení otázky už dozrál… Přišlo to, co dnes považujeme za umění, skutečně až s moderním člověkem, tedy před nějakými 30 000 lety?
Jak se určuje stáří kamenných paleolitických artefaktů
Paleolit jako nejstarší období lidských dějin sahá od samotných počátků lidské přítomnosti na Zemi (asi 3,5 milionu let) až do nástupu neolitické zemědělské civilizace před 10 000 lety. Zatímco v neolitu se datuje podle keramiky, v paleolitu podle kamenných nástrojů. Existují naleziště, která jsou dobře datovatelná – buď stratigraficky (podle následnosti půdních vrstev) a nebo různými chronologickými absolutními přírodovědnými metodami. Z těchto nalezišť pocházejí datované kolekce kamenných nástrojů různých skupin a typů. S těmi je pak možné srovnávat a analogicky k nim přičleňovat kamenné nástroje z jiných lokalit, které se nenajdou v datovatelných souvislostech – tím je u těchto kamenných artefaktů přibližně určeno jejich stáří. Kamenné nástroje se mohou najít i zcela na povrchu, kam je vynesla půdní eroze. V takovém případě archeology zajímá i geomorfologický vývoj lokality. Analogie se často nacházejí ve velké geografické vzdálenosti. V případě některých českých nálezů je to v jižní Evropě, na Středním Východě, dokonce až v Africe. V mladším paleolitu se datuje s přesností na tisíce let. V nejstarším paleolitu činí rozptyl řádově desítky až stovky tisíc let.
Protoplastiky – české specifikum?
Vše začíná od kamenů. Vítr, voda, horko a mráz je někdy obrousí do udivujících tvarů, které nám připomínají zvířata, lidské postavy, dokonce i tváře. „Člověk takové kameny odedávna sbíral a uchovával, později nezřetelné rysy sám dotvářel svými kamennými nástroji,“ říká malíř, spisovatel a amatérský badatel Jiří Mikula. Tyto kameny označuje jako protoplastiky a jejich stáří počítá na desítky, dokonce i stovky tisíc let. Sbírá je dlouhá léta a našel jich už nepočítaně – většinou při povrchových sběrech na polích Lounska a Litoměřicka. Výběr z těch nejlepších je spolu s Mikulovými malířskými rekonstrukcemi pravěké krajiny Českého středohoří dlouhodobě vystaven na zámku v Libochovicích. Ne všichni odborníci s jeho názory souhlasí. Není divu – Jiří Mikula na své protoplastiky hledí spíše okem výtvarníka, než archeologa a jako takový možná tu a tam vidí víc, než by vidět měl. To, co považuje za dílo lidských rukou, může být skutečně jen hříčkou přírody. Je vůbec možné, aby se na polích severozápadních Čech nacházely umělecké výtvory pravěkých lidí v takovém množství? A jsou skutečně tak staré, jak Jiří Mikula tvrdí, když jde o povrchové nálezy? „Největším problémem je prokázat bezpečnou souvislost mezi skutečně pravěkými artefakty, které Jiří Mikula našel a těmi, které vykládá jako umělecké předměty – protoplastiky,“ říká k tomu archeolog Jan Fridrich. Vlastní názor si můžete udělat při návštěvě expozice v libochovickém zámku a také při četbě knihy Jiřího Mikuly Dvacetkrát starší než Altamira (Albatros, 1983).
