Jak se zrodily vědy ve starém Řecku?

U dějin téměř každého vědního oboru, respektive u téměř každého oboru lidské činnosti, své líčení s oblibou začínáme slovy „už staří Řekové…". Názvy téměř všech věd a nauk jsou řeckého původu. Platí to dokonce i pro obory tak moderní, jako je kybernetika – slovo kybernetes znamenalo v řečtině kormidelníka.

U dějin téměř každého vědního oboru, respektive u téměř každého oboru lidské činnosti, své líčení s oblibou začínáme slovy „už staří Řekové...". Názvy téměř všech věd a nauk jsou řeckého původu. Platí to dokonce i pro obory tak moderní, jako je kybernetika - slovo kybernetes znamenalo v řečtině kormidelníka.

Následující materiál se pokusí popsat fascinující svět antické vědy a techniky. Půjde samozřejmě spíše o hrst střípků, podrobnější výčet by zabral několik knih. Naše vyprávění se soustředí na vědu a technologii. Dnes nám možná oba tyto obory lidské činnosti mají tendenci splývat, ve skutečnosti je ale mezi nimi obrovský rozdíl.

Technologie kontra věda

Technologie je zcela univerzálním rysem jakékoliv lidské kultury. Právě výskyt prvních kamenných nástrojů (industrie) se pokládá za předěl, který rod Homo odděluje od jeho živočišných předků. I když se dnes popisuje moře papíru ve snaze dokázat, že tzv. přírodní národy byly od nás nějak diametrálně odlišné, ve skutečnosti neexistovaly žádné netechnologické civilizace. Např. Robert Wright ve své i česky vyšlé knize »Víc než nic« ukazuje, že záliba v technologiích je u člověka vlastností v podstatě biologickou. U všech zkoumaných kultur byla zaznamenána fascinace mechanickými hračkami, různými mechanismy a »hejblátky« – a to zdaleka nejen u dětí. Vzpomeňte na nadšení a pocity radosti, které v nás dokáže vzbudit třeba klapající vodní mlýnek. Tento zájem lze nanejvýš omezovat různými zákazy náboženského charakteru, jinak je však všudypřítomný. Naproti tomu věda je spíše určitý způsob přístupu ke světu, určitá metoda přemýšlení a zkoumání. Technologické aplikace získaných poznatků se pak dostavují až ve druhém plánu. Starověké Řecko má přitom to výsadní postavení, že právě v něm došlo ke vzniku vědy. Zatímco třeba zemědělství, písmo, výroba kovů či státní uspořádání se na světě objevily několikrát nezávisle na sobě, ke vzniku vědy (a filozofie) pravděpodobně došlo pouze jedinkrát, a to právě ve starém Řecku v 7.-6. stol. př. n. l. – šlo tedy o unikátní historickou událost. Novověká věda pak po středověké přestávce už pouze navazuje na tu antickou, rozvíjí její některé formy a jiné naopak nechá uvadnout.

Proč právě v Řecku?

Historikové vědy (či filozofové dějin) mohou samozřejmě uvažovat o tom, zda věda vznikla nějak nutně, nebo zda se celý svět mohl ubírat ve svém vývoji úplně jiným  směrem. My si otázku trochu zjednodušíme a budeme se ptát, jaké podmínky byly ve starém Řecku odlišné od zbytku světa. Co vlastně způsobilo, že antika byla tak neobyčejně plodným obdobím, a to nejenom ve vědě?

Obvykle jsou uváděny následující možnosti:

politické zřízení: řecké městské státy dávaly svým osobně svobodným občanům mnohem lepší možnosti ke zkoumání světa než velké orientální despotické říše. Řada lidí dosáhla v antické době relativního blahobytu a mohla se věnovat teoretickým otázkám.

klima: středomořská příroda na jednu stranu nedává nic úplně bez práce (což může vést k intelektuální lenosti), na druhé straně není vůči svým obyvatelům zdaleka tak nepřátelská jako třeba polární oblasti. Snad proto mohli staří Řekové dojít k názoru, že příroda, respektive celý svět, stojí za zkoumání. Zatímco třeba Indové se ve stejné době s hrůzou snažili vymanit z neustálého řetězce převtělování kamsi do nirvány, Platon v závěru dialogu Timaios (spolu s homérskými básněmi jeden z nejvlivnějších antických spisů) přímo překypuje kosmickým optimismem: „…stal se tento jediný a jednorozený vesmír největším, nejlepším i nejkrásnějším a nejdokonalejším.” Takový svět určitě stojí za to, abychom se mu věnovali a neutíkali od něj. A mimochodem -právě ztráta tohoto kosmického optimismu v těžkých podmínkách na konci římské říše pak mohla být jednou z příčin, proč antická věda dočasně zanikla.

náboženství: Roberto Callaso ve své knize Svatba Kadma s Harmonií popisuje, že řecká kultura vznikla v souvislosti se zaujetím distance (odstupu) ke světu. Předobrazem zde byl bůh Apollón, zabíjející na dálku svými šípy, nebo Oidipus, který Sfingu (zosobnění chaosu) zničil distanční mocí slova tak, že uhádl její hádanku. Oidipa bychom tak nemuseli chápat pouze jako nešťastníka, po němž Sigmund Freud pojmenoval svůj oblíbený komplex, ale klidně i jako jednoho z patronů vědy. Rovněž tak Athéna byla bohyní, k níž lze v jiných náboženských systémech najít jen málo paralel – zosobněnou Diovou myšlenkou.

Za vším je číslo

Distance je při vzniku řecké vědy doprovázena dalšími procesy, kterými je především logizace a matematizace světa. Svět představoval pro starověké Řeky logicky uspořádaný celek (uspořádanou částí světa byl kosmos, jeho protikladem chaos; slovo »kosmos« dalo přitom základ i kosmetice). Antičtí Řekové podobně jako moderní fyzikové přitom za viditelnou hmotnou skutečností navíc tušili abstraktní matematickou strukturu. Záliba v geometrii se opět někdy klade do souvislosti se středomořským klimatem, v němž je vše jasně vidět, samotný vzduch je téměř dokonale průzračný a prozářený jasem. Podobně jasné, zřejmé a názorné budou pak logické postupy prvních vědců a filozofů. Už na tomto místě čtenáře zřejmě napadá, že řecká záliba v distanci a matematice není typická jen pro vědu, ale i pro antické umění. Matematika se přímo rozvíjela v souvislosti s hudbou (u Pythagora hledání vztahu mezi délkou struny a zvukem, úvahy o kosmické harmonii, hudbě sfér apod.). Matematické proporce jsou pak tím, co dodnes obdivujeme na řecké architektuře a sochařství. Řekové tak jako první vytvořili jakousi klidnou estetiku, jejíž účinek nespočívá v extázi či vášních, ale v neosobní harmonii. Opět ocitujme z Timaia: „»Bůh« vykroužil svět v podobě koule, která má všude od středu ke krajům stejné vzdálenosti; tak mu dal tvar ze všech nejdokonalejší a nejjednotnější, uznávaje, že pravidelné je tisíckrát krásnější než nepravidelné.” Platon zde dále dovozuje, že svět vznikl skládáním rovnoramenných trojúhelníků (v jaké jiné báji o stvoření světa lze najít něco podobného?). V jiném Platonově dialogu, Ústavě, je pak na základě analýzy poměrů mezi délkami různých úseček dokonce navrženo ideální politické uspořádání.

Věda a technologie

Často se můžeme setkat s tvrzením, že řecká věda na rozdíl od své novověké kolegyně projevovala nezájem o praktické aplikace. Chtěla svět spíše popisovat něž ho měnit, nešlo jí o »moc nad přírodou«. Řekové pokládali svět přece jenom za božský a nechtěli do něj příliš zasahovat. Nepřipadli na samotnou myšlenku pokroku. Ideálem řady filosofů bylo klidné nahlížení teoretiků (bios theoretikos), což měl být i způsob, jímž se ke světu vztahovali olympští bohové. Jindy se zase předpokládá, že v antice nebyl zájem o praktické uplatnění dosažených poznatků ve formě strojů, neboť se to prostě nevyplatilo – existovala přece levná práce otroků. Podobné úvahy sice mají určitě něco do sebe, na druhé straně bychom je však neměli přeceňovat. I v antice existovala – bez ohledu na netechnologicky orientované intelektuály se zálibou v abstraktních teoriích – řada lidí, kteří měli zájem na praktické aplikaci dosažených poznatků. Třeba obchodníci a cestovatelé potřebovali předvídat počasí, znát mapy světa či určovat polohu lodi podle hvězd. A pak zde byla armáda, která byla novým technologiím nakloněna příznivě prakticky vždycky. I novověká věda dosáhla jednoho z prvních svých úspěchů ve chvíli, kdy se Descartova matematická metoda ukázala jako použitelná pro účinnější dělostřelbu. Lze odhadovat, že kolem přelomu letopočtu stál antický svět na samém počátku průmyslové revoluce (byl znám např. parní stroj – viz dále). Tento proces však tehdy ještě neproběhl a v době římského císařství naopak docházelo k pozvolnému úpadku. Tehdejší vynálezci pokládali různá »hejblátka« skutečně především za zábavné hračky.

Thalés z Mílétu

Za datum vzniku řecké vědy by šel prohlásit 28. květen roku 585 př. n. l.. Na tento den Thalés z maloasijského Mílétu předpověděl (po prozkoumání znalostí babylónských a egyptských astronomů) zatmění Slunce – a to jako přirozený úkaz vyznačující se určitou periodou, jehož existence nijak nezávisí na hněvu bohů. Ve stejný den se v Malé Asii naopak srazila vojska médská a lýdská. Zatmění vyvolalo v obou armádách paniku a pokládalo se za znamení, které je má odvrátit od války. I tak by se dal stručně popsat rozdíl mezi antikou a dřívějšími kulturami. Thalés žil přibližně v letech 640-560 př. n. l. Řecká tradice ho pokládá za posledního a největšího mezi sedmi mudrci archaické doby a prvního »regulérního« filozofa. Thalétovy zájmy byly skutečně mnohostranné. Z učebnic si ho můžeme pamatovat jako autora jedné matematické věty o tom, že pokud nad úsečkou sestrojíme půlkružnici se stejným středem, jako má úsečka, všechny trojúhelníky nad úsečkou budou pravoúhlé.

Thalés a kosmologie

Thalés také změřil na základě podobnosti trojúhelníků výšku egyptských pyramid. Postup byl velmi jednoduchý: změřil stín pyramidy, stín své hole a délku své hole. Potom usoudil, že poměr stínu ke skutečné délce bude v obou případech stejný. Na základě podobnosti trojúhelníků sestrojil Thalés také dálkoměr, kterým se dala stanovit vzdálenost lodi od břehu. K dalším Thalétovým zájmům patřila kosmologie. Odhalil například, že Měsíc nemá vlastní světlo, ale pouze odráží záření Slunce. Počínaje Thalétem se několik generací řeckých vědců a filozofů zabývalo hledáním pralátky, jakési základní substance, ze které měl být vytvořen svět. Thalés se domníval, že základem světa je voda  (protože se v podobě ledu či páry dokáže proměňovat i v další formy). Jeho nástupci pak hlasovali pro vzduch, oheň či éther (tato teorie v určité podobě přetrvala až do fyziky 20. století, kdy ji potřela až speciální teorie relativity). Nakonec převládlo »živlové« přesvědčení, podle kterého látka vzniká smíšením základních substancí v různých poměrech. Jinými slovy, ale vlastně dosti podobně, to formulovala také atomová teorie, se kterou jako první přišli Leukippos a Démokritos. Svět je podle nich kombinací určitých základních, dále nedělitelných částeček a prázdného prostoru. I tento přístup přitom vydržel až do příchodu Einsteina. Thalétovi pokračovatelé (tzv. iónská nebo také mílétská škola) jsou dobře známi z učebnic filozofie a my se jim proto budeme věnovat pouze stručně. Anaximandros a Anaximénés vynalezli sluneční hodiny a pokusili se zakreslit první mapu Země. Oba dva přišli s představou připomínající darwinovskou evoluci – tvrdili, že život vznikl ve vodě nebo ve vlhku a člověk se vyvinul z jiných živočichů.

Mapy a střed kosmu

Řecká věda začala astronomickou předpovědí. Brzy následovaly první nenáboženské kosmologie, které se snažily popsat nejenom původ vesmíru, ale i jeho současné (opět především geometrické) uspořádání. S úvahami 0 tvaru Země pak šel ruku v ruce i pokrok kartografie. Realističnost map se postupně zvyšovala, jak Řekové poznávali a začleňovali do civilizované oblasti (oikumeny) stále rozsáhlejší část světa. Expanze antické civilizace probíhala v několika vlnách. Už kolem roku 1000 př. n. l. obývali Řekové kromě vlastního pevninského Řecka také maloasijské pobřeží. Velká řecká kolonizace v 8.-6. století př. n. l. zanesla Řeky především do Černomoří a do západního Středomoří. Tažení Alexandra Makedonského otevřelo Řekům země Blízkého východu až po Indii. A nakonec výboje římského impéria obsáhly i velkou část evropského vnitrozemí. Pravděpodobně Anaximandros se jako první pokusil určit velikost a vzdálenost oběžnic. Zatímco Thalés se domníval, že Země je deskou plovoucí na vodě, brzy se dospělo k přesvědčení, že Země je koule. Za Platona a Aristotela již tento názor jasně převládal. Důkaz zakulacenosti Země byl přitom – jak jinak – poměrně jednoduchý a názorný. Zakládal se na tom, co vidíme, když se ke břehu blíží loď. Eratosthénés dokonce dokázal téměř přesně vypočítat také průměr naší planety. Vycházel přitom opět z názorné geometrické představy a stínů. Počkal, až v Asuánu nebude kolmo vztyčená hůl vrhat žádný stín, a ve stejné době nechal změřit délku stínu stejně vysoké hole v Alexandrii. Ze známé vzdálenosti obou míst pak jednoduchou úvahou dopočítal rozměry zeměkoule.

Vědci to nikdy neměli jednoduché

Demokritos přišel s první verzí teorie mnoha světů, podle které existuje obrovský, možná i nekonečně velký počet planet podobných naší Zemi. Na některých je život, na jiných ne. 0 2000 let později přivede opakování této myšlenky na hranici Giordana Bruna. Ani ve svobodomyslném Řecku neměly ale nové myšlenky vždy na růžích ustláno. Nejznámější špičkou ledovce je případ Sokratův, nicméně obvinění z bezbožnosti bylo i v demokratických Athénách mnohem častější. Problémy měli iónští myslitelé i Aristoteles. Do vyhnanství musel odejít také sofista Protágoras, a to pouze na základě velmi opatrného výroku „O bozích nemohu vědět, že jsou, ani že nejsou, neboť mnohé brání, abychom to věděli, a to jak nejasnost věci, tak krátkost života lidského.”

Epicykly a geocentrismus

Ačkoliv starověk správně poznal kulatost Země, jeho učenci se vesměs zmýlili v tom, zda se Slunce otáčí kolem Země nebo naopak. Geocentrismus má dnes příchuť církevního tmářství a pověry, v tomto případě ovšem křesťané navazovali na přesvědčení  Starověké vědy. V antickém období mělo přesvědčení o pohybu Slunce kolem Země své důvody. Především heliocentrismus nedával dobré experimentální výsledky. Řekové byli natolik posedlí matematickou symetrií a dokonalostí kruhového pohybu, že je nenapadlo to, co později objevil Kepler – že by totiž pohyby planet kolem svého středu nemusely probíhat po kružnicích, ale po elipsách. Heliocentrismus v antickém období hlásal vlastně pouze pythagorejec Aristarchos ze Samu, přičemž celou ideu pojal spíše v mystickém než racionálním hávu. Vyneslo mu to opět obvinění z bezbožnosti, jeho teorie však nebyla brána vážně především z důvodu nesouhlasu s experimentálními daty.

Jak si tedy v antice představovali uspořádání vesmíru?

Brzy se samozřejmě zjistilo, že pohyb nebeských těles kolem Země není dokonale kruhový. Antičtí astronomové, zejména Hipparchos, proto přišli s představou tzv. epicyklů, která zhruba říkala, že kolem Země se po kruhových drahách pohybují nehmotné body a teprve kolem těchto bodů krouží další planety. Systém epicyklů rozvinul hlavně slavný alexandrijský astronom Ptolemaios; svoji teorii shrnul ve spisu »Velká skladba« (Megalé syntaxis), přičemž toto dílo se stalo autoritou pro arabský svět i křesťanskou Evropu. Ptolemaios si ovšem nemyslel, že popisuje fyzikální realitu světa, že to tak »skutečně je«. Geocentrismus byl pro něj – na rozdíl od středověkých církevních představitelů – prostě matematickým modelem, jehož  předpovědi se uspokojivě shodovaly se 2 skutečným pohybem nebeských těles.    Pro Aristotela pak nebyla Země i centrem světa nějak »ze své podstaty«. Podle něj na toto místo prostě spadla, protože se zde nachází něco, co by moderní fyzika označila za potenciálovou jámu. Aristoteles vymyslel i následující zajímavý myšlenkový experiment: Co by se stalo, kdyby se Země ze středu vesmíru vychýlila? Posunul by se i tento střed? Aristoteles odpovídá záporně, Země by podle něj zase spadla »zpátky do jámy«. Nejde tedy o nějakou výjimečnost Země v božích očích, ale o nutný důsledek geometrického uspořádání.

Země – nejhorší místo pro život?

Teprve v pozdní antice se pak geocentrická koncepce oblékla do náboženského hávu a podala si ruku s nastupujícím pesimismem. E. R. Doods popisuje ve své knize »Pohané a křesťané ve věku úzkosti«, že podle pozdně antických představ k Zemi, která leží uprostřed kosmu, padá jen těžká a hrubá hmota. Země je tedy vlastně nejhorším místem vesmíru, naopak za planetární sférou začíná svět dokonalý, éterický, duchovní a existující věčně (viz i v češtině název sféra »stálic«). Cílem lidské duše je pak očistit se od hmoty a nějak se propracovat k dokonalejší existenci mezi hvězdami.

Geometrie a aritmetika

Řekli jsme si už, že Řekové jako první začali popisovat svět matematicky. Jedním z nejslavnějších antických matematiků vůbec byl Euklides, jehož »Základy (Stoicheia) geometrie« se údajně staly po bibli druhou nejvydávanější knihou. Jedná se každopádně o moderní dílo v tom smyslu, že jednotlivá tvrzení jsou čistě deduktivně skládána metodou věta – důkaz. Z celého Euklidova díla je zřejmě nejznámější jeho tvrzení (postulát, axiom), podle kterého lze jedním bodem vést s danou přímkou pouze jedinou rovnoběžku. Už v antice odstartovalo úsilí dokázat tento axiom z dalších »základních« tvrzení, ale matematici nebyli úspěšní. V novověku vedly tyto snahy až k objevu tzv. neeuklidovských geometrií, které popisují zakřivené prostory. Naopak v aritmetice Řekové ani Římané nedosáhli úspěchů srovnatelných s geometrií. Pravděpodobně zde byl na vině už způsob zápisu číslic. Řekové používali k psaní čísel písmenek své abecedy, římské číslice sporadicky používáme dodnes. V antickém období nebyla známa nula a celá číselná soustava nebyla navíc tzv. poziční (v pozičním systému nemají jednotlivé znaky konstantní hodnotu, ale záleží na tom, na jakém místě jsou »v čísle« napsány). Možná lepší než celý výklad je prostý příklad: zkuste si pod sebou násobit římská čísla a rychle zjistíte, že to jde prostě špatně. Nicméně i v aritmetice se řecká věda dokázala díky své ucelené metodě prodrat o značný kus dopředu. Eratosthenes dokázal, že počet prvočísel je nekonečný, Eudoxos přišel s teorií limit, Archimédes zase se základy integrálního počtu. V novověku byly však tyto početní metody vesměs objeveny nezávisle.

Pythagoras a ti druzí

Už za Pythagora byl také proveden jeden z prvních »čistých« matematických důkazů. Pomiňme teď známou Pythagorovu větu – zde to s objevem není tak jasné a celý problém navíc spadá opět do geometrie. Zajímat nás bude důkaz, že odmocnina ze dvou není racionální číslo (tedy takové, které lze vyjádřit zlomkem). Na tomto důkazu je zajímavé to, že je proveden sporem. Předpokládáme tedy opak, dokážeme, že jde o nemožnost, a proto musí platit původní výrok. V Řecku má původ i věda zkoumající pravdivost výroků – logika. S důkazem, že odmocnina ze dvou není racionální číslo, se pojí celá řada událostí až legendárních. Pythagorejci si údajně takový výsledek nepřáli, protože narušoval jejich představu, že celý svět je vyjádřitelný jako poměr celých čísel. Objevitel důkazu byl jimi proto utopen (zřejmě ani ne tak za vlastní objev, ale že jej prozradil veřejnosti; pythagorejci přitom skládali různé sliby mlčenlivosti, které z nich udělaly jakýsi předobraz všech pozdějších tajných spolků). Podle jiné verze je důkaz iracionality odmocniny ze dvou naopak přímo dílem Pythagora.

Tři proslulé matematické úlohy starověku

Zřejmě nejproslulejšími matematickými úlohami starověku jsou kvadratura kruhu, zdvojení krychle a trisekce úhlu.  Kvadratura kruhu nařizuje sestrojit pouze za pomoci pravítka a kružítka čtverec, který má stejný obsah jako zadaný kruh. Ačkoliv úloha je principiálně neřešitelná, existují způsoby, jak neřešitelnost obejít. Již ve 4. století př. n. l. objevil Dinostratos, žák Eudoxa z Knidu, řešení pomocí křivky jménem kvadratix.  Zdvojení krychle znamená najít takovou krychli, která má oproti té stávající dvojnásobný objem. De facto hledáme třetí odmocninu ze 2. Pravítkem a kružítkem není řešení možné, první »fígl« vedoucí k řešení je však už dílem Platona.  A konečně, trisekce úhlu  znamená jeho rozdělení na třetiny . Příslušná  kubická rovnice  nemá obecně racionální kořeny, úlohu tedy nelze řešit pravítkem a kružítkem. Existuje však jiná mechanická pomůcka, tzv. trisektor, s níž je řešení možné (v učebnicích se taktéž uvádí, že úlohu by šlo řešit za pomoci pravítka se dvěma ryskami).

Lingvistika

Staří Řekové se jako první začali také systematicky zabývat jazykem. Za nejstarší lingvistické dílo je pokládán Platonův dialog »Kratylos«. Platon se zde snaží určit, zda mezi jménem a předmětem, který označuje, existuje nějaký »niterný« vztah, a nebo zda se jedná o výsledek dohody mezi lidmi. Jedná se o mistrný doklad Platonovy ironie. V první části dialogu Platon Sokratovými ústy dokáže svým oponentům, že jednotlivým slovům či dokonce hláskám odpovídají jakési pevně dané skutečnosti. Soudí například, že hláska »r« je výrazem pohybu, hláska »i« tenkosti a »l« hladkosti. Neznamená to, že by některá věc nemohla mít více jmen, synonyma samozřejmě existují, ovšem pouze jedno ze slov bude v takovém případě to »správné«, blízké podstatě věci. Můžeme to zjistit např. rozborem Homéra -jméno, jež užívají bozi, je správnější než to lidské. Sokrates zde chrlí obrovské množství fiktivních odvozenin, které jakoby dokládají jeho závěry. Když jsou diskutující těmito argumenty přesvědčeni či spíše udoláni, Sokrates náhle otočí a ve druhé části dialogu naopak dokáže, že jména/slova jsou čímsi náhodným, pouhou lidskou konvencí (tzv. arbitrární), a v případě dohody by přiřazení mohla být učiněna klidně úplně jinak. Pokud se na tom dohodneme, kulatému můžeme klidně říkat rovné a věci samy se tím nijak nezmění. Veškeré etymologie z minulé části mohly sice být svým způsobem i oprávněné, týkaly se však až slov odvozených. Původní výrazy byly naopak zcela náhodné. Nic jako »pravé jméno« neexistuje.

Šifry

Z antického období máme doklady o nejstarších šifrovacích systémech. Jak referuje Plutarchos, první nám dnes známá metoda využívala dřevěného kolíku, na který byl navinut pásek a na něj napsána zpráva. Tyčka přitom vodorovně »ležela«. Po odmotání pásku se řádky rozpadly, k dešifrování bylo potřeba pásek na kolík opět navinout – tajná byla především informace o průměru používaného kolíku. Plutarchos nám dokonce zachoval i jméno nejstarší této šifrovací techniky: Scytala. Známá (tzv. substituční) šifra pochází pak z Říma a její použití je připisováno Caesarovi. Jeho metoda byla velmi prostá, každé písmeno bylo prostě nahrazeno písmenem ležícím v abecedě tři místa vedle.

Medicína

Řekové udělali první krok směrem k moderní medicíně, když se spíše než na vyhánění zlých duchů soustředili na skutečné příčiny choroby. Řečtí lékaři si zřejmě jako první odpustili kouzla a zaříkání a zastávali názor, že léčení má být co nejméně zaměřeno na efekt. Pravděpodobně nejznámějším lékařem antického období byl Hippokrates z Kou (460-377). Kromě stejnojmenné přísahy od něho pochází především učení o čtyřech šťávách (krev, sliz, černá a bílá žluč), jimž odpovídají i čtyři základní psychologické typy: sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik. Hippokrata bychom tak mohli označit rovněž za otce psychologie. Ve spisu »O svaté nemoci« vystoupil proti představě, že epilepsie je důsledkem posedlosti démony. Pokládal ji naopak za stejně přirozenou jako ostatní choroby. Později došlo v medicíně k dalším pokrokům. Herofilos z Chalkedonu dokázal odlišit tepny od žil a nervy od šlach. Pro arabský svět i evropský středověk byl zřejmě největší autoritou Galénos, který se díky pitvám zvířat i lidí přiblížil objevu krevního oběhu. Vyšší vrstvy se v antické době v důsledku pokročilé hygieny a vyspělé lékařské péče již běžně dožívaly kolem 70 let.

Mechanika

Řekové objevili velké množství mechanických pomůcek. Znali např. čerpací kolo, kladku, soustruh či jednoduchý jeřáb. Na počátku našeho letopočtu se pak objevil i lodní jeřáb s kladkostrojem. Objev páky byl připisován Kynirasovi Kyperskému a v jejím nasazení např. k čerpání vody ze studny bylo dosaženo velké důmyslnosti. Používány byly rotační mlýny i zařízení na lisování oliv či mletí rudy založené na principu šroubu. Vitrivius popsal také vodní kolo fungující ve svislé poloze, přičemž energie je v tomto případě na mlýnským kámen transformována převodem. Kromě mletí zrní možná vodní kola sloužila i k řezání mramoru – šlo tedy o jakousi vodní pilu. K nejrychlejšímu tempu technologických inovací došlo zřejmě v helénistické době ve 3.-1. stol. př. n. l. Objev parního stroje přiblížil tehdejší svět na samý práh průmyslové revoluce. V římském období následovala už spíše stagnace; z vynálezů učiněných Římany stojí za zmínku např. beton. V helénistickém období dokázali stavitelé budovat obrovské lodě, přístavy a průplavy. Spojeno bylo Středozemní a Rudé moře (předchůdce dnešního Suezského průplavu), naproti tomu v případě prokopání Korintské šíje zůstalo pouze u plánů. Zajímavým druhem staveb byly majáky. Nejznámější stál na ostrově Faru proti alexandrijskému přístavu a byl pokládán za jeden ze sedmi divů světa. Největší proslulosti mezi starověkými mechaniky dosáhli zřejmě Archimédes, Herón z Alexandrie a Ktésibios. Archimédes kromě objevu známého zákona o vztlaku těles v kapalině (a následné nudistické exhibici na syrakuských ulicích) dokázal přijít i s řadou praktických aplikací. Jeho hydraulické stroje (kromě použití ve vojenství – viz dále) uměly čerpat vodu či lisovat olivový olej. Archimédův současník Ktésibios pak zkonstruoval přesné vodní hodiny (klepsydry – v antice byly na veřejných místech mimochodem běžné i hodiny sluneční), varhany na vodní pohon a hasičskou stříkačku fungující na stejném principu jako ta moderní.

Přicházejí první roboti

Heróna z Alexandrie bychom mohli pokládat za objevitele robotiky. Zvlášť si oblíbil různá uměle poháněná loutková divadla. Využil spojení více kladek o nestejném průměru, díky čemuž jeho postavy dokázaly měnit rychlost pohybu. Herón sestrojil několik zařízení, která využívala vodní pohon; jeho umělí ptáci nejenom mávali křídly a otvírali zobáky, ale díky současnému pohybu vzduchu píšťalou také zpívali. K velmi elegantním hračkám patří také varhany poháněné větrným mlýnem či mechanismy, které získávaly energii z pohybu padajícího závaží. Působivá byla konstrukce zařízení, které při zapálení ohně automaticky otevíralo chrámová vrata. Za zmínku stojí rovněž Herónův zájem o ozubená kola; výsledkem byl systém pro měření ujeté vzdálenosti – něco podobného dodnes využívají cyklisté. A nakonec, Herón zkonstruoval i první parní stroj, pokládal však zařízení za hračku určenou k pobavení a nijak se nezajímal o možnosti praktického využití.

Vojenství

Armády odedávna upřednostňovaly fungující technologie před dokonalými teoriemi. Vojenství tak bylo jedním z faktorů, které vědu odedávna táhlo k praktickým aplikacím. Staří Řekové znali velké množství různých válečných strojů, se kterými se dnes můžeme setkat např. pod označením balista, palintonon, katapulta či areotonon. Poslední typ stroje vystřeloval projektily pomocí vzduchové energie uvolněné z jakýchsi pneumatických válců. Dostřel byl (pro lehčí předměty typu šípů) až 1 km. Jiné stroje se napínaly pomocí kladkostrojů, rumpálů, kladek či ozubených soukolí a dokázaly metat těžké kamenné koule. Tzv. polybolon byl starověký metací stroj, u kterého známe přímo i vynálezce – ve 3. století př. n. l. ho zkonstruoval Dionýsos Alexandrijský na žádost obyvatel ostrova Rhodu. Šípy se do stroje automaticky podávaly ze zásobníku a stroj střílel jeden za druhým. Šlo tedy o antickou obdobu dnešního kulometu. O konstrukci metacích strojů byla dokonce sepsána celá kniha, Belopoiika od Filóna Byzantského ze 3. stol. př. n. l.

Hydraulické pasti a první lasery?

Existovaly samozřejmě také berany, želvy a různé stroje obléhací. Berany bývaly vozené na kolech na podvozcích a proti obráncům kryty stříškou. Někdy celá konstrukce dosáhla takové výše, že už je na místě mluvit spíše o obléhací věži. Zřejmě jedním z největších případů nasazení obléhacích strojů bylo dobytí fénického města Tyru Alexandrem Makedonským. Často je zmiňuje i Caesar ve svých Zápiscích o válce galské. Dostáváme se opět ke jménům zmíněným v předcházející kapitole. Zatímco Ktésibios sestrojil pneumatický samostříl, Archimédes vylepšil válečné stroje tím, že se mu podařilo zvětšit jejich rozměry a jejich sílu díky přidání páky. Když Římané obléhali Syrakusy, Archimédovy stroje dokázaly lapit a vyzdvihnout celou loď, pokud se neopatrně přiblížila k hradbám města. Nejznámějším Archimédovým činem je samozřejmě zapálení římských lodí prostřednictvím soustředěných s slunečních paprsků. Podle některých s verzí toho mělo být dosaženo odrazem – od zrcadel, jiné prameny zmiňují lesklé kovové štíty. A podle ještě jiných zdrojů se v tomto případě jedná o legendu a nic z toho se ve skutečnosti nestalo.

Tajemství řeckého ohně

Možná nejznámější antickou zbraní je tzv. řecký oheň. Označení zbraně za »antickou« je zde ovšem lehce zavádějící, protože vynález byl zřejmě poprvé použit až Byzantinci proti Arabům, tedy až po skončení vlastního starověku. Řecký oheň se údajně nedal hasit vodou, ale pouze octem. Jednalo se o zápalnou kapalinu, která dokázala hořet i na vodní hladině, a proto se používala především v námořních bitvách. Přesné složení zápalné směsi není známo, ve starověku se ovšem vyrábělo hned několik podobných třaskavin, v nichž se míchal ledek, síra, pryskyřice, nafta či nehašené vápno (právě směs nafty a nehašeného vápna může vzplát na vodní hladině, když teplo uvolňované hašením vápna způsobí vznícení nafty). Vlastnosti řady směsí se již blížily střelnému prachu, který však v antice znám nebyl. Známé naproti tomu byly jakési obdoby současných plamenometů.

Aristoteles

Aristotela (384-322 př. n. l.) můžeme pokládat za zřejmě posledního člověka, který se seriózně pokusil obsáhnout veškeré tehdejší  lidské poznání. Po něm již suma znalostí dosáhla takového objemu, že se nutnou stala specializace se všemi průvodními výhodami i zápory. Nejprve došlo k oddělení filozofie od přírodních věd a obě tyto disciplíny se dále štěpily. Aristoteles napsal asi 400 knih, z nichž se ovšem zdaleka ne vše dochovalo – pátrání po jednom ze ztracených Aristotelových spisů je věnován i známý román Umberta Eca  »Jméno růže«. V rámci svého encyklopedického úsilí podal Aristoteles mj. také zřejmě první klasifikaci živočichů (systematiku rostlin sestavili už předtím Platonovi žáci). Zajímavé je, že už se dopracoval k základnímu dělení na obratlovce a bezobratlé. Taktéž zjistil, že velryba není rybou, nýbrž má mnohem blíže k savcům. Z dnešního hlediska se Aristoteles ovšem dopustil i celé řady omylů. Domníval se třeba, že sídlo inteligence není v mozku, ale v lidském srdci. Některé Aristotelovy mýlky se dostaly do kánonu středověké křesťanské církve a rozvoj poznání pak spíše brzdily. 

NA OKRAJ

Spousta zajímavých událostí se do našeho článku prostě nevešla, proto několik perliček alespoň stručně.

• Již od antiky lze datovat počátky úsilí o konstrukci věčně se pohybujících strojů (perpetuum mobile). Už Aristoteles ovšem podal první z důkazů, proč takové zařízení není možné. Archimédes sice zhotovil model otáčející se nebeské klenby, který byl později pokládán za věčně se pohybující stroj, jednalo se však zřejmě o mechanismus, jehož hnací silou byl vodní pohon.

• Řekové i Římané věděli o existenci magnetismu a elektřiny. Pojmenování magnetu je odvozeno od jména naleziště příslušné horniny (Magnésie nad Maiandrem), elektřina je zase pojmenována podle jantaru (řecky elektron). Řekové si povšimli, že tření jantaru suchým hadrem vyvolává sílu, která je schopná přitahovat drobné předměty.

• Ze 4. století př. n. l. se dochovala salamínská tabulka, nejstarší známé počítadlo. Matematické operace se zde prováděly přesouváním kamínků v řadách pro jednotlivé »řády«, což vyžadovalo pouze počítání do deseti.

• Ve 3. stol. př. n. l. vznikly první státní organizace, jejichž

cílem byla podpora věd a umění – něco podobného jako dnešní akademie. Nejznámější vědecká škola byla soustředěna kolem knihovny v Alexandrii.

• Eratosthenes, matematik, který dokázal určit velikost Země (viz hlavní text), napsal také báseň, ve které zřejmě poprvé ztotožnil egyptského boha Thovta a řeckého Herma. Stal se tak zakladatelem hermetismu. Eratosthenes byl ovšem spíše skeptik a racionalista a lze předpokládat, že by ho pozdější směr, kterým se hermetismus ubíral, příliš nenadchl.

• Aristotelův žák Theof rastos z Efesu dospěl k přesvědčení, že při změně vnějších podmínek se mohou jednotlivé druhy rostlin přeměňovat jeden v druhý (např. pšenice v ječmen). Jak upozorňuje Stanislav Komárek v knize »Dějiny biologického myšlení«, tento názor, podle současné genetiky zcestný, přitom přetrvával až do 20. století, kdy ho v Sovětském svazu oficiálně hlásala Lysenkova pavěda.

• Římské akvadukty jsou dobře známé. Méně tak už se ví, že v řeckém sicilském městě Sybaridě byl vybudován dokonce vínovod, který spojoval přístav s jednotlivými domy. Řekové, kteří vesměs vyznávali uměřenost, však sybaridský životní styl a místní zálibu v pohodlí a luxusu pokládali za příliš změkčilé a dekadentní.

NEMOHL BÝT PRVNÍ ACHNATON?

Starořecká věda samozřejmě vycházela z řady poznatků, které byly nashromážděny ve starém Egyptě či Mezopotámii. Velký vliv měli na Řeky i Féničané, podobně jako Řekové zruční řemeslníci, námořníci a obchodníci. Řecké písmo, alfabeta, které dalo základ i všem současným abecedám, vzniklo úpravou písma fénického. Féničané poté, co rozložili jazyk do jednotlivých písmenek, došli na základě analogie pravděpodobně jako první k představě, že také hmotný svět lze rozložit na několik základních »živlů«.Věda ovšem není souborem poznatků, ale spíše metodou zkoumání světa – a v tomto smyslu neměli Řekové předchůdce. Existuje ovšem teorie, podle které mohli ke vzniku vědy dojít už starověcí Egypťané za krále Achnatona kolem roku 1350 př. n. l. Amarnská náboženská revoluce se tehdy pokusila zavést jako jediné božstvo »distančního« slunečního boha Atona. Jan Assmann se v knize »Egypt – theologie a zbožnost rané civilizace« domnívá, že pokud by Achnatonůvzáměr vyšel, výsledkem by byla spíše mílétská přírodní filozofie než monoteismus židovského typu. Ve faraonském Egyptě se však tento myšlenkový převrat nepodařilo uskutečnit a Řekové na Amarnu nikterak nenavazovali.

CHRONOLOGIE STAROVĚKÝCH ŘECKÝCH DĚJIN

11.-9. století př. n. l.: Temné neboli homérské období
asi 9. století př. n. l.: Řekové si pro svou potřebu upravují fénické písmo

8.-6. století př. n. l.: Archaické období. V této době se odehrála např. velká řecká kolonizace a došlo také ke vzniku filozofie a vědy
5. století př. n. l.: Klasické období, vrchol rozkvětu řeckých městských států

490-449 př. n. l.: Řecko-perské války
4. století př. n. l.: Vznikají spisy Platona a Aristotela

334 př. n. l.: Tažení Alexandra Make-donského na východ. Počátek helénistic-kého období.
146 př. n. l.: Řecko v rukou Římanů

ROZDÍLY ANTICKÉ A NOVOVĚKÉ VĚDY

Antická věda byla při vší své podobnosti se svou novověkou sestrou přece jen v několika aspektech odlišná.

• Řecká věda se zdaleka tak ostře nevymezovala proti »pavědám«, trvala pouze na tom, aby tyto byly uvedeny do konzistentních logických systémů. Jeden z posledním antických filosofů, novoplatonik Proklos, se mohl

v 5. století vedle sebe zabývat důkazem Euklidova axiomu o rovnoběžkách a vyvoláváním bohyně Hekaty. Rovněž tak astronomii nedělila od astrologie zdaleka tak ostrá hranice jako v novověku (což mělo konec konců i jazykové příčiny, Řekové obě koncovky nerozlišovali, takže by jim mimochodem zřejmě splývala i ekonomie a ekologie). Řekové také vědu v žádném případě nechápali jako protiklad umění; zvlášť ostře se nestavěla ani proti náboženství, i když v antice brzy vznikla propast mezi lidovou vírou volympské bohy a náboženským přesvědčením intelektuálních elit. I přesto byla ovšem řada vědců a filozofů z bezbožnosti obviněna.

• Řekové při vším svém zájmu o okolní svět kladli oproti novověké vědě větší důraz na logické usuzování než na pozorování či experiment. Existovalo mnoho spisů, které se snažily ukazovat, že smysly nás klamou. Podle Platona může smyslové poznání vést pouze k »názorům« a »míně-ním«, zatímco pravého poznání lze dosáhnout pouze rozumovým rozvažováním.

• Řečtí vědci a filozofové se podstatně méně zajímali o praktické aplikace svých objevů.

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Masové nasazení tanků – bitva u Cambrai

Masové nasazení tanků –...

Dnes je tomu rovných 100 let, co došlo k prvnímu masivnímu nasazení...
Berlín, Vídeň, Lvov i chuť na kolonie. I Češi měli svou expanzivní politiku.

Berlín, Vídeň, Lvov i chuť na...

České země nikdy pravidelně nepatřily mezi velmoci, které by rozprostíraly moc...
Velká pyramida v Gíze skrývá velký prázdný prostor

Velká pyramida v Gíze skrývá velký...

Pyramidy v Gíze patří k nejnavštěvovanějším místům na světě. I když se je...
Churchillův vojenský kultivátor

Churchillův vojenský kultivátor

Jednalo se o další ze zajímavých nápadů britského premiéra Winstona...
U Ústí nad Labem bylo nalezeno pravěké pohřebiště

U Ústí nad Labem bylo nalezeno...

Stavba skladovací haly u obce Hrbovice poblíž Ústí nad Labem přinesla zajímavý nález...
Zavinila zánik starověkého Egypta přírodní katastrofa?

Zavinila zánik starověkého Egypta...

   Vědci mají novou hypotézu o zániku starověkých egyptských dynastií....
Starověký vrak u řeckého ostrova je zlatým dolem archeologů

Starověký vrak u řeckého ostrova...

Bronzová paže z neznámé sochy je dalším nálezem ze starověkého vraku lodi...
Do zbroje!

Do zbroje!

Zatímco státní hrady a zámky uzavřely na zimu brány, největší skvosty českých...
Bitva v Teutoburském lese: V Německu bylo nalezeno poslední hnízdo římského odporu

Bitva v Teutoburském lese: V Německu...

Bitva v Teutoburském lese proběhla mezi Římany a Germány v roce 9 našeho...
V Německu objeveny ostatky staršího hominida

V Německu objeveny ostatky...

Ve starém korytě řeky Rýn u města Eppelsheim byly nalezeny zuby...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Unikátní žebříček: 15 nejinteligentnějších celebrit!

Unikátní žebříček: 15...

Některé hollywoodské hvězdy plní titulky novin svými skandály, jiné...
Může Česko zasáhnout ničivé zemětřesení?

Může Česko zasáhnout ničivé...

Na přelomu let 1985 a 1986 zasáhl zemětřesný roj Chebsko. Nejsilnější otřes dosáhl...
Vrah Anders Breivik: Jak se mu žije v luxusním vězení?

Vrah Anders Breivik: Jak se mu žije...

Ulicí Grubbegata ve čtvrti Regjeringskvartalet v Oslu otřese exploze. Je 15.25...
Měl být prezident Edvard Beneš unesen?

Měl být prezident Edvard Beneš...

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal pro Československo 40 let politického,...
Podzimní a zimní „epidemie“ nemocí je tu! Jak se s ní vypořádat?

Podzimní a zimní „epidemie“ nemocí...

Sychravé podzimní počasí je v plném proudu a nese s sebou nejen stesk po...
Tajemná Zdislava z Lemberka: Léčila pomocí zázračné vody?

Tajemná Zdislava z Lemberka: Léčila...

Kolem dcery šlechtice Přibyslava z Křižanova se shromáždí zástup chudiny. „Paní,...
Pornografie: Motor technologických inovací!

Pornografie: Motor...

Ať se to někomu líbí, či nikoliv, pornografie byla a je jedním z fenoménů,...
Spojené státy americké: Proč se nechtěly plést do válek v Evropě?

Spojené státy americké: Proč se...

USA vůbec nemají chuť se zapojovat do 1. světové války. Prezident Wodrow Wilson...
Robert Downey Jr není jen Iron Man: Slavný herec umí také fantasticky zpívat!

Robert Downey Jr není jen Iron Man:...

Robert Downey Jr (*1965) patří k nejznámějším hercům...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.