Záhadná úmrtí v dějinách

V historii dávné i poměrně nedávné nalezneme řadu příkladů úmrtí významných osobností, která jsou z nejrůznějších důvodů obestřena závojem tajemství. Některé zemřely násilnou smrtí způsobenou nikdy neodhaleným pachatelem, u dalších si nejsme jisti, zda byly otráveny nebo zemřely na následky blíže neurčené choroby, jiné zcela beze stopy zmizely. Nám po nich zůstala bílá místa na mapě dějin, která už asi nebudou nikdy zcela objasněna.V historii dávné i poměrně nedávné nalezneme řadu příkladů úmrtí významných osobností, která jsou z nejrůznějších důvodů obestřena závojem tajemství. Některé zemřely násilnou smrtí způsobenou nikdy neodhaleným pachatelem, u dalších si nejsme jisti, zda byly otráveny nebo zemřely na následky blíže neurčené choroby, jiné zcela beze stopy zmizely. Nám po nich zůstala bílá místa na mapě dějin, která už asi nebudou nikdy zcela objasněna.

Mezi takové postavy patří například německý mág, astrolog a alchymista  Johannes Faust. Legendy o něm tvrdí, že ho odnesl ďábel, a vskutku jeho smrt byla víc než podivná. Údajně zemřel v roce 1536 za podivných okolností v hostinci Rimlichu u Wittenbergu. V osudnou noc se prý strhla hrozná bouře a ráno našli ve Faustově pokoji zdi postříkané krví, jeho mrtvé tělo pak leželo na hnojišti. Co se tehdy vlastně odehrálo, nikdo nikdy nezjistil a nám nezbývá než se smířit s nejrůznějšími dohady. Zemřel doktor Faust tak, jak to vylíčily staré záznamy, nebo jde jen o další z pověstí obklopující tuto tajemnou postavu? Pojďme se však raději poohlédnout po historických osobách mnohem reálnějších.

Nikdy neodhalení traviči

Také v českých dějinách nalezneme případy velmi podivných úmrtí. Jen vzpomeňme na posledního krále z rodu Přemyslovců, teprve sedmnáctiletého Václava III., který byl 4. srpna 1306 v Olomouci ubodán k smrti nikdy neodhaleným vrahem. Velmi nejasné okolnosti provázely také smrt první manželky krále Václava IV. Johany Bavorské, která 31. prosince 1386 zemřela na Karlštejně údajně na následky pokousání velkým loveckým psem. Václava IV. vůbec provázely v životě zvláštní případy nečekaných úmrtí v jeho vlastní rodině. Ve věku pouhých pětadvaceti let nečekaně 1. března 1396 zemřel v klášteře Neuzell jeho mladší bratr, braniborský markrabě Jan Zhořelecký. O patnáct let později za podobných okolností skonal v Brně králův bratranec, moravský markrabě a tehdy právě nově zvolený římský král Jošt Lucemburský. Historici se domnívají, že oba byli pravděpodobně otráveni. Kým? Na tuto otázku si ovšem nikdo z nich netroufá odpovědět.

Jan Žižka z Trocnova

Překvapivé podivnosti jsou spojeny také se smrtí husitského hejtmana a nikdy neporaženého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. Na podzim vytáhl v čele spojených polních vojsk východočeských orebitů, táboritů a pražanů na Moravu. Cestou tato patrně největší armáda, jakou do té doby husité postavili, oblehla na Českomoravské vysočině hrad Přibyslav, který patřil nepřátelům kalicha, pánům z Ronova. A právě zde, jak praví dobový letopisec, „bratr Jan Žižka roznemohl se nemocí smrtedlnú od hlíz a poručenstvie učinil svým milým věrným bratřím a Čechuom, panu Viktorinovi, panu Janu Bzdinkovi a Kunšovi, aby se milého Boha bojiece, stále a věrně bránili pravdu Boží pro věčnú odplatu. A tu již bratr Žižka poručiv se milému Bohu, život svuoj dokonal v tu středu před sv. Havlem (11. října)…” Je zajímavé, že žádný z historických pramenů se o náhlém Žižkově onemocnění příliš nešíří. Co to vlastně bylo za chorobu? Podle letopisce se jednalo o smrtelnou nemoc »od hlíz«, v jiných pramenech se dokonce hovoří o »hlíze morové«. Že by tedy příčinou Žižkovy smrti byl mor? A jak to, že žádný jiný případ moru, ve středověku velmi obávané infekční choroby, nebyl v celém husitském ležení, ani jinde v Čechách v té době zaznamenán? V roce 1911 se problémem Žižkovy smrti zabýval profesor MUDr. Josef Thomayer, přítel Jiráska a Vrchlického a zakladatel známé nemocnice v Praze-Krči. Protože zmiňované »hlízy« jsou vlastně zvětšené uzliny, vznikající při kterémkoliv hnisavém procesu, vyvodil z toho závěr, že příčinou vojevůdcova skonu mohly být nežity neobyčejných rozměrů, latinsky zvané carbunculus. Podle Thomayera je „karbunkul onemocnění těžké s velkou bolestí a vysokou horečkou spojené… Při kočovném způsobu života, jaký po čas válek husitských u Žižky vidíme, sotva mohl dbáti skrupulózní čistoty tělesné a tělo jeho bylo vydáno plnou měrou infekci karbunkulové.” Ale hlízy mohly být také příznakem smrtelné otravy. Nebyl tedy Žižka nakonec otráven? Tuto otázku si položil spisovatel Miroslav Ivanov, který podnítil zkoumání tzv. Žižkovy kalvy, části lebky objevené ve výklenku čáslavského kostela sv. Petra a Pavla. Jestliže by byl slepý hejtman skutečně otráven, měla by tato kalva obsahovat stopy arzeniku. Právě arzenik, jinak řečeno otrušík, středověcí traviči nejčastěji přidávali svým obětem do jídla. Kosti objevené v čáslavském kostelním výklenku zároveň s kalvou skutečně arzén obsahovaly, samotná kalva však nikoliv. Zda se ale u Přibyslavi nakonec stal husitský hejtman obětí traviče, na to spolehlivě odpovědět nedokážeme.

Edward Kelley

Tajemstvím je obestřena také smrt známého anglického dobrodruha, podvodníka a alchymisty na pražském dvoře císaře Rudolfa II., Edwarda Kelleyho. Výmluvný Angličan, v Čechách podle toho přezdívaný Engllender, se dokázal vetřít do panovníkovy přízně a byl jím dokonce povýšen do šlechtického stavu. Císař ho pasoval na rytíře u Imany. Navíc mu alchymie, respektive naděje, které do jeho pokusů vkládali Rudolf II. a jihočeský velmož Vilém z Rožmberka, pěkně vynášela. V Jílovém u Prahy si zakoupil několik domů, k nimž mu ještě důvěřivý Rožmberk daroval devět vesnic. Další dva domy získal v samotné Praze, z nichž jeden stál shodou okolností v místech nynějšího barokního Faustova domu. 0 štěstí ho však připravil tragický souboj, v němž koncem dubna 1591 zabil vysokého dvorního úředníka Jiřího Hunklera. Kelley se chtěl před císařovým hněvem spasit útěkem na panství svého příznivce Viléma z Rožmberka, ale v Soběslavi byl dopaden a odvezen do vězení na hradě Křivoklátě. Vězení však nebylo nijak přísné, Kelley tady mohl pokračovat ve svých pokusech. Přesto se po třech letech pokusil o útěk, v noci se pustil po provaze z věže do hradního příkopu. Provaz se však přetrhl, Angličan se zřítil a zlomil si nohu. Štěstí se však na něj znovu usmálo, císař ho omilostnil a umožnil mu pokračovat v pokusech. Koncem roku 1596 se ale znovu ocitl ve vězení, tentokrát pro dluhy. Tentokrát se ocitl v žaláři hradu Most a byl mu zabaven jeho majetek. Podle legendy se opět pokusil o útěk, těžce se zranil a na následky zranění v roce 1598 zemřel. Traduje se také, že spáchal sebevraždu požitím jedu, který mu do vězení propašovala jeho manželka Johanna. Jenže přední britský znalec rudolfinské doby Robert J. W. Evans tvrdí, že šarlatán Kelley prokazatelně žil ještě po roce 1600. V každém případě neexistují žádné zprávy očitých svědků o jeho smrti a nikdo neví, kam se podělo jeho tělo.

Korunní princ Rudolf

Záhadami je rovněž opředena tragická smrt rakouského korunního prince Rudolfa, jediného syna císaře Františka Josefa I., a jeho mladičké sedmnáctileté milenky, baronesy Mary Vetserové. Co se vlastně 30. ledna 1889 v loveckém zámku Mayerling u Vídně vlastně stalo? Časně ráno toho dne se princ objevil v pokoji svého komorníka Johanna Loscheka a přikázal mu, aby ho vzbudil v 7.30, protože má pro něj přijet jeho drožkář Bratfisch. Potom se vrátil do ložnice a údajně si pohvizdoval. Pak prý komorník, podle své svědecké výpovědi, uslyšel dva výstřely. Vyděšený Loschek se rychle pustil za Rudolfem do jeho komnat, nejdříve zaklepal, a když se nikdo neozýval, pokusil se otevřít dveře. Proti všem zvyklostem byly zamčené. S pomocí hraběte Hoyose a Phlippa von Coburga, který to ráno přijel na Mayerling, pak vyrazili dveře a na posteli spatřili mrtvá těla prince a mladičké baronesy. Mary byla nahá, což komorník ve své svědecké výpovědi popřel a její mrtvolu ještě před příchodem policie sloužící oblékli. Co se tu vlastně odehrálo, mělo zůstat tajemstvím. Císař František Josef udělal všechno pro to, aby celá smutná událost byla, pokud možno, ututlána. Podle prvních zpráv, které přinesly vídeňské noviny, následník trůnu zemřel náhle na srdeční mrtvici. Tato průhledná lež však dlouho nevydržela, a tak bylo pro uklidnění veřejnosti vydáno oficiální sdělení, že Rudolf spáchal sebevraždu v dočasném pominutí smyslů. 0 Vetserové nepadlo ani slovo. Princ byl pohřben s veškerou tomu odpovídající pompou v rodové hrobce Habsburků v kapucínské kryptě ve Vídni, kdežto tělo Mary tajně odvezli ve fiakru do kláštera v Heligenkreuzu, kde ji bez jakýchkoliv obřadů pochovali v obyčejné dřevěné rakvi u hřbitovní zdi. Ve skutečnosti si oba přáli být pochováni společně. Romanticky založená Mary napsala před smrtí své sestře Haně: „Odcházíme oba blaženě na neznámý druhý břeh. Vzpomeň občas na mne, buď šťastná a provdej se jenom z lásky. Já to udělat nemohu, a protože se také nemohu ubránit lásce, jdu s ním…” Životem zklamaný a na alkoholu závislý Rudolf a mladičká naivní Mary se domluvili na společné sebevraždě. Princ měl nejdříve zastřelit ji a potom sebe. Jenže, jak zjistil policejní lékař, mezi jejich skonem byl několikahodinový rozdíl. Komorník Loschek zřejmě lhal i v tomto případě, když tvrdil, že slyšel dva po sobě jdoucí výstřely. A tak je vlastně dodnes celý případ v Mayerlingu dodnes obestřen mlhou nejasností.

Milan Rastislav Štefánik

Mnoho nejasností je spojeno s tragickou smrtí jednoho ze zakladatelů Československé republiky Milana Rastislava Štefánika. Paradoxně k ní došlo při jeho návratu do vlasti. V neděli 4. května 1919 byl v Bratislavě ohlášen přílet italského letadla s francouzským generálem a československým ministrem války na palubě. Krátce před polednem se skutečně nad dunajským přístavem objevilo letadlo, zakroužilo nad řekou ve výšce asi 400 metrů, pak opět vystoupalo výše a vykroužilo nový oblouk. „Překvapila nás šířka tohoto oblouku,” vypověděl později major Fournier z francouzské vojenské mise. „V okamžiku, když letadlo začínalo druhý oblouk, aby se do stalo do směru k nám, najednou se z výšky asi 100 metrů zřítilo přímo na zem…” Kolem tohoto leteckého neštěstí se rázem vyrojila spousta dohadů a dodnes nevíme, jak k němu vlastně došlo. Skutečností je, že Štefánik se po dlouhých letech emigrace vracel jako člověk s velmi chatrným zdravím. Svému lékaři si dokonce posteskl: „Smrti se nebojím, bojím se jen pomalého umírání.” K bolestem žaludku (dokázal pozřít už jen čaj nebo černou kávu) se přidaly i bolesti hlavy a nervová podrážděnost. V Praze ho zatím postavili na vedlejší kolej, když úřad ministra národní obrany dostal místo něj předák národních socialistů Václav Klofáč a Štefánikova nová funkce ministra války byla jaksi nadbytečná. Není tedy divu, že se už krátce po leteckém neštěstí vynořila hypotéza, že jeho tragická smrt byla vlastně sebevraždou. Sám Štefánik jako zdatný pilot prý usedl za řídicí páku letadla a záměrně způsobil jeho havárii. Proti této teorii však hovoří především dopis jeho snoubence, italské markýze Giulianě Benzoni, který měl u sebe: „Vrátím se, abych zůstal – doufám v to – nadále u Tebe, moje vřele milovaná… Nashledanou, Giuliano! Nashledanou, moje zbožňovaná…” Takový dopis přece nepíše sebevrah. Mezi slovenskými nacionalisty se později rozšířila fáma, že Štefánikovo letadlo nechal sestřelit Edvard Beneš. I tato verze neštěstí je v rozporu se známými skutečnostmi. Je totiž krajně nepravděpodobné, že by nějaké francouzské dělo, protože československé v okolí Bratislavy žádné nebylo, střílelo po letounu se znaky spojenecké Itálie na křídlech, navíc na příkaz československého ministra zahraničí. Proč tedy došlo 4. května 1919 k leteckému neštěstí? Podle svědků byla obloha jasná, a tudíž byly meteorologické podmínky ideální. Mělo snad letadlo před přistáním poruchu? Udělal pilot při přistávacím manévru nějakou chybu? A pilotoval snad letadlo sám Štefánik? Jisté je, že když letoun ráno toho dne startoval v Udine, seděl za řídicí pákou italský pilot. Aby se Štefánik mohl ujmout řízení, museli by si spolu za letu přesednout. O ničem takovém nevíme. V každém případě smrt jednoho z nejvýznamnějších zakladatelů Československa nebyla dosud opravdu spolehlivě vysvětlena.

Profesor Vladimir Bechtěrev

Smrt významného ruského neurologa a psychiatra, profesora Vladimira Michailoviče Bechtěreva, je osudově spojena se jménem sovětského diktátora Stalina. V prosinci 1927 se v Moskvě konal I. všesvazový sjezd neuropatologů a psychiatrů. Už sedmdesátiletý, ale přesto stále duševně i fyzicky velmi svěží profesor Bechtěrev byl zvolen jeho čestným předsedou a 23. prosince na něm vystoupil s přednáškou o svých vědeckých plánech. Odpoledne ho jeho kolega profesor Kramer požádal o odbornou konzultaci při vyšetření jednoho svého pacienta. Předem nechtěl prozradit, o koho se jedná. Teprve když projeli branou Kremlu, bylo zřejmé, že oním pacientem je sám Josif Vissarionovič Stalin, první muž sovětské hierarchie, který právě dosáhl vyloučení svého oponenta Trockého z bolševické strany. Kramer vyšetřoval Stalina v souvislosti s atrofií svalstva jeho levé ruky a věděl, že nesmí nic zanedbat. Proto přizval i Běchtěreva. Věhlasný neurolog a psychiatr vyšetřoval komunistického vůdce celé tři hodiny. Poté se svému kolegovi svěřil se svou diagnózou: Stalina trápí paranoia! Profesor Bechtěrev netušil, co si tím způsobil. Večer navštívil představení moskevského Malého uměleckého divadla. Když hra skončila, divadelní ředitel, údajně polichocený návštěvou významného vědce, ho pozval na malé občerstvení skládající se z čaje a zákusků. Už cestou drožkou domů se profesorovi udělalo špatně. Přes noc se mu sice ulevilo, ale ráno musela jeho manželka zatelefonovat na kliniku pro prominenty sovětského režimu známou pod zkratkou CEKUBU. Brzy přijel profesor Burmin, který konstatoval, že Bechtěrev zřejmě snědl něco zkaženého. Slíbil, že pošle dva lékaře, kteří se budou o nemocného vědce starat. Vskutku, krátce na to dva muži, které však, jak se ukázalo, v CEKUBU nikdo neznal, vskutku přišli. Půl hodiny na to se Bechtěrevovi znovu přitížilo. Půlhodinu před půlnocí 24. prosince zemřel. Profesor Burmin uvedl pro tisk jako příčinu smrti selhání srdce. Ráno se sice sešlo lékařské konzilium, ale jen proto, aby zabránilo Bechtěrovovým přátelům zjistit skutečnou příčinu smrti. Zároveň vydalo překvapující rozhodnutí: vyjmout profesorův mozek k dalšímu zkoumání, tělo pak nepitvat a rychle spálit. Dozvěděl se snad Stalin o jeho diagnóze a dal příkaz k jeho likvidaci? Byl snad profesor Bechtěrev otráven ředitelem Malého uměleckého divadla, nebo měli na jeho smrti podíl oni dva záhadní »lékaři«, které nikdo neznal a jejichž jména ani nefigurovala pod protokolem o vědcově smrti? Ani po tolika letech nevydaly kremelské archivy svědectví o tom, co se na sklonku roku 1927 vlastně odehrálo.

Naděžda Allilujevová

Také další případ záhadného úmrtí je spojen s diktátorem Stalinem. Tentokrát se týká jeho druhé manželky Naděždy Allilujevové, dcery petrohradského bolševika a Leninova přítele Sergeje Allilujeva. V roce 1929 si Naděžda prosadila, aby jí Stalin dovolil studovat na průmyslovém institutu. Odmítla přitom jakékoliv výhody a jezdila do školy tramvají. Agenti NKVD ji však na každém kroku sledovali a tajně zaznamenávali její rozhovory s profesory a studenty. Předkládali je pak Stalinovi a doma byly Naděždiny názory důvodem k četným hádkám. Při oslavách 15. výročí Říjnové revoluce, 7. listopadu 1932, došlo k nečekané tragédii. Po slavnostním koncertu šli manželé Stalinovi na banket k Vorošilovovým. Diktátor se jako vždycky opil a začal koketovat s velmi přístupnou chotí generála Jegorova. Své ženě pak házel do tváře špačky od cigaret a slupky z pomeranče. Zavolal na ni: „Hej, ty!!” Jí se to dotklo a odsekla mu: „Já pro tebe nejsem žádná »hej ty«!” a odešla. Stalin se pustil za Naděždou a v jejich kremelském bytě došlo k hádce. Škrtil ji a křičel na ni, že není ta správná družka pro vůdce světové revoluce. Pak padl výstřel. Služebná vběhla dovnitř, podle jiné verze to byli strážní, a spatřili Naděždu ležet v koupelně na zemi, z hlavy jí tekla krev a vedle ní byl pohozený malý dámský revolver značky Walter. Stalin stál celý bledý ve vedlejším pokoji. Nikdy se nepodařilo přesvědčivě objasnit, zda šlo o vraždu nebo o sebevraždu. Služebná dokonce později změnila svoji výpověď a tvrdila, že Stalin celou noc nebyl doma. Faktem je, že diktátor hrob své manželky na moskevském Novoděvičím hřbitově často navštěvoval. Naposled zde byl krátce před svou smrtí v březnu 1953.

Geli Raubalová, Hitlerova neteř

Snad žádná v žen v blízkosti Adolfa Hitlera nevyvolávala tolik spekulací a dohadů jako Angela »Geli« Raubalová, půvabná a temperamentní dcera nevlastní sestry nacistického vůdce. Už jako studentku gymnázia ji upoutal její strýček, kterého byla s maminkou navštívit ve vězení v pevnosti Landsbergu, kde si budoucí diktátor odpykával trest po nezdařeném mnichovském puči v roce 1923. O čtyři roky později se tehdy devatenáctiletá Geli přestěhovala do Mnichova, kde začala nejdříve studovat medicínu a především mohla být nablízku mladému muži svého srdce Emilu Mauricovi, který byl šoférem a osobním strážcem Adolfa Hitlera. Koncem roku 1927 dal však Hitler svému řidiči nečekaně výpověď a zbavil ho všech funkcí v nacistické straně. O to víc se objevoval po boku své koketně vyzývavé neteře. Někteří pamětníci se shodují v tom, že za vyhazovem nebylo nic jiného než Hitlerova žárlivost. V roce 1929 stála nahá Geli Hitlerovi modelem ke studiím, což potvrzuje, že jejich vztah byl něčím víc než jen vztahem milujícího strýčka a mladičké neteře. Nacistický vůdce děvče rozmazloval, ale zároveň je přísně střežil a nedovoloval, aby se setkávalo se svými vrstevníky. V pátek 18. září 1931 vyjel Hitler z Mnichova na propagační turné do severního Německa. Ještě z Norimberka se však hned druhý den musel vrátit. Geli se prý zatím v jeho bytě zastřelila jeho pistolí. Policie však v jejím pokoji nenašla žádný dopis na rozloučenou, jen nedopsaný list přítelkyni, který nenasvědčoval tomu, že by snad trpěla omrzelostí životem. Sousedky potvrdily, že ještě před odjezdem jejího strýce ji viděly, jak si vesele prozpěvuje. Nicméně policie uzavřela celé vyšetřování s tím, že se jednalo o sebevraždu. Údajně se zabila proto, že jí strýc zakázal odjezd do Vídně, kde chtěla studovat zpěv. Mnichovský tisk však spekuloval o tom, že se v rakouské metropoli chtěla zasnoubit s jedním mladým zpěvákem, což žárlivý Hitler nechtěl připustit. Vyskytly se dokonce i dohady, že mrtvola měla přeražený nos a další zranění. Spekulovalo se, že Geliným vrahem byl sám Hitler, jenž svou neteř zabil po zuřivé hádce. Podle jiné verze měl prý v její smrti prsty Himmler, který tak chtěl zahladit pro NSDAP nepříjemnou situaci. Geli prý byla těhotná buď s Hitlerem, nebo s jistým židovským učitelem hudby. Jenže žádnou z těchto pověstí už nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Protokol o pitvě Angely Roubalové se kamsi ztratil a tehdejší bavorský ministr spravedlnosti Franz Gürtner, který podporoval Hitlerovu kariéru, se postaral, aby byla celá záležitost rychle sprovozena ze světa.

Martin Bormann

Oslnivá kariéra Martina Bormanna v nacistické hierarchii začala až poté, kdy jeho předchozí šéf, muž číslo 2 v NSDAP Rudolf Hess, v roce 1941 nečekaně odletěl do Skotska. Bormann byl místo něj jmenován šéfem sekretariátu nacistické strany a z titulu této funkce měl prakticky kdykoliv přístup k Hitlerovi. Brzy se stal jeho pravou rukou a měl v Německu větší vliv než Göring, Goebbels nebo Himmler. Do posledních chvil setrval po vůdcově boku v bunkru na zahradě říšského kancléřství a spolu s Goebbelsem byli za svědky na jeho svatbě s Evou Braunovou. Byl také posledním, kdo se s Hitlerem objal před jeho sebevraždou. Poté, co sebevraždu spáchal i ministr propagandy Goebbels se svou rodinou, poslal Bormann telegram velkoadmirálu Dönitzovi, kterého Hitler určil svým nástupcem: „Závěť vstoupila v platnost. Přijedu za Vámi co nejdříve…” Pod jeho vedením se pak v bunkru shromáždila skupina nacistických funkcionářů a důstojníků a dohodli se, že se pokusí o útěk. V bunkru měli zůstat jen generálové Krebs a Burgdorf a zraněný velitel osobní stráže SS Schedle a vyčkat příchodu Rusů. V noci z 1. na 2. května opouštěli bunkr skupiny uprchlíků a na cestu jim zářil oheň stravující těla manželů Goebelsových. Bormann měl v kapse poslední exemplář Hitlerovy závěti. Ve skupince ostatních nacistických funkcionářů se pokusil přejít pod ochranou několika německých tanků most přes Sprévu. Naposled byl spatřen těsně před tím, než na obrněnce dopadla sovětská protitanková střela. Hitlerův osobní pilot Baur později při výslechu v sovětském zajetí vypověděl, že Bormann zahynul při výbuchu tanku. Jeho mrtvolu prý však neviděl. Právě ta okolnost zavdala příčinu k nejrůznějším pověstem. Podle jedné z nich odletělo té noci z prostoru berlínské zoo malé letadlo směrem na Hamburk. Také se zjistilo, že před příchodem britských vojsk vyplula z hamburského přístavu velká ponorka. Byl na její palubě Martin Bormann? Panovaly dohady, že se skrývá v některé latinskoamerické zemi, nejspíše v Argentině, jejíž tehdejší prezident Juan Domingo Perón patřil k velkým obdivovatelům Adolfa Hitlera a poskytl azyl mnoha nacistickým prominentům. Právě v Argentině byl Bormann údajně několikrát spatřen. V roce 1973 však byla na jednom staveništi v Západním Berlíně nalezena kostra muže pocházející z konce 2. světové války. Údajně byla identifikována jako Bormannova. Jak tedy zemřel druhý muž Třetí říše? Spolehlivou odpověď neznáme.

Dag Hammarskjöld

Nikdy nezodpovězené otázky jsou spojeny také se smrtí generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda. Tento švédský diplomat se v roce 1960 osobně zapojil do řešení konžské krize, která vypukla krátce po vyhlášení samostatnosti této bývalé belgické kolonie v Africe. 18. září 1961 cestoval v letadle typu DC-6B se šestnáctičlenným doprovodem do odtržené konžské provincie Katangy na jednání s tamním premiérem Moisem Tshombem. Cestou se letadlo zřítilo do džungle u Ndoly v dnešní Zambii. Třebaže se posádka nehlásila kontrolní věži a jeden africký policista upozornil letiště na podivný záblesk, pátrání po zmizelém stroji bylo zahájeno až druhý den. Havarované letadlo nalezli vojáci OSN a domorodí policisté ve tři hodiny odpoledne. Pád přežil jen Hamarskjöld a jeho osobní asistent Harold Julicen. Generální tajemník však ještě během noci podlehl vnitřním zraněním. Jeho asistent ho přežil o pět dní a z horečky blouznil o »výbuchu« a »jiskrách na nebi«. Při vyšetřování havárie se ukázalo, že dvě z obětí měly v sobě řadu kulek. Oficiální závěry však konstatovaly, že k neštěstí došlo »chybou pilota« a zmíněné zásahy dvou osob způsobil výbuch krabice se střelivem po nárazu letadla na zem. Zároveň se ovšem vynořily spekulace, že se jednalo o atentát. Bývalý americký prezident Harry Truman v této souvislosti prohlásil: „Dag Hammarskjöld se blížil k bodu, v němž mohl něčeho dosáhnout, když ho zabili. Povšimněte si, že říkám, když ho zabili.” Kdo však mohl mít prsty v sestřelení letadla nad africkou džunglí? V Kongu tehdy zuřila občanská válka a je pravděpodobné, že diplomatické úsilí generálního tajemníka minimálně jedné z několika znesvářených stran vadilo. V podezření je dokonce i Sovětský svaz, který tehdy požadoval zrušení funkce generálního tajemníka OSN a jejího nahrazení tříčlenným orgánem a měl v Africe své zájmy. V každém případě se zdá velmi pravděpodobné, že letecká katastrofa nebyla náhodná a nezpůsobila ji »chyba pilota«.

Harold Holt

V listopadu 1966 zvítězila v australských parlamentních volbách Liberální strana vedená tehdy populárním a charismatickým Haroldem Holtem, který byl také jmenován premiérem. Nešlo o žádného vládního nováčka. Už z předcházejícího kabinetu měl Holt zkušenosti jako ministr práce a později také ministr financí. Veřejnost mu sice vyčítala zodpovědnost za australskou účast ve válce ve Vietnamu po boku Američanů. Na druhé straně získával popularitu, když se na stránkách obrázkových časopisů objevoval v neoprenovém obleku sportovního potápěče. A právě tato jeho vášeň pro potápění se nakonec šestapadesátiletému premiérovi stala osudnou. Víkend z 15. na 17. prosince se Holt rozhodl strávit ve svém letní m domě v Portsea na pobřeží státu Victoria. Právě tady je známá pláž Cheviot Beach. Premiér si tu chtěl po několika hektických týdnech odpočinout v předvánočním čase a věnovat se právě potápění. Jeho manželka zůstala v Sydney a doprovázel ho jen jeho o něco mladší přítel Alan Stewart. Holt kupodivu unikl i péči osobních strážců, kteří se od něho jindy nehnuli ani na krok. Ráno 17. prosince se oba muži chtěli potápět v moři. Ten den byly sice silné příbojové vlny, ale pro dva zdatné plavce nemohly být nepřekonatelnou překážkou. Holt se ponořil do vody a zmizel pod hladinou. A to bylo naposled, kdy ho někdo spatřil. Jeho přítel Stewart rychle zorganizoval pátrání. Ale ani čluny záchranářů, přivolaní potápěči a vrtulníky neobjevili ani stopu po australském premiérovi. Vypadalo to, jako by ho pohltilo moře. Zpočátku všichni soudili, že jde o nešťastnou náhodu. Ale když tři dny po Holtově zmizení jeho přítel Alan Stewart se svým autem havaroval a později se na procházce se psem ztratil policejní důstojník Brown, který pochyboval o tom, že premiér utonul náhodou, dostala podezření reálný obsah. Nebyl vlastně Holt obětí atentátu? Nechtěl se kdosi ujistit, že Stewart nebude mluvit? Neměl být Brown umlčen? Ale kdo by pak stál za smrtí australského premiéra? Jiné hypotézy naopak tvrdí, že Holt spáchal sebevraždu nebo také že z nějakých důvodů utekl a žije někde pod cizím jménem. V roce 1983 vyvolal rozruch britský novinář Anthony Grey, když vydal knížku dokazující, že Harold Holt byl špionem komunistické Číny. V obavě, že se schyluje k jeho odhalení, zinscenoval své zmizení s pomocí čínských potápěčů, kteří ho vzali na palubu čínské ponorky. Ale to už je spíše fantazie hodná filmových bondovek.

Lin Piao

Příliš mnoho nejasností je spojeno se smrtí čínského maršála Lin Piaa. Tento veterán partyzánské války a dogmatický levičák udělal v 60. letech 20. století v době kulturní revoluce rychlou kariéru a v roce 1969 byl dokonce jmenován nástupcem vůdce Mao Ce-tunga. Rozpory mezi prvním a druhým mužem rudé Číny však propukly v okamžiku, kdy chtěl být maršál jmenován do uvolněné funkce předsedy Čínské lidové republiky, aby se tak jeho nástupnictví potvrdilo. Mao to však odmítl a vzápětí onemocněl. Rentgenový snímek ukázal, že má zápal plic, a lékaři mu předepsali antibiotika. Diktátor však neměl ani ty minimální zdravotní vědomosti, zápal plic považoval za smrtelnou nemoc a ve své chorobné podezíravosti se domníval, že v pozadí jeho choroby je spiknutí maršála Lin Piaa. Co se vlastně stalo po Maově vyléčení, nebylo nikdy spolehlivě vysvětleno. K diktátorovi se údajně donesly zvěsti, že maršálův syn, vysoký důstojník letectva Lin Li-kuo, organizuje v armádě ilegální skupiny. Jejich cílem prý nebylo nic menšího než svržení Mao Ce-tunga. Diktátor zatím vyrazil svým zvláštním vlakem po Číně a na každé zastávce měl důvěrný projev ke stranickým funkcionářům a vojenským velitelům o tom, že jistá osoba chce rozbít stranu a uchvátit moc. Nikoho sice nejmenoval, ale bylo zřejmé, že jde o maršála Lin Piaa. Když se 12. září 1971 vrátil do Pekingu, zatelefonovala do Maovy vládní vily maršálova dcera Lin Li-cheng, že jejího otce unesl jeho syn Lin Li-kuo. Diktátor měl o sebe chorobný strach, a proto se na radu předsedy vlády Čou En-laje uchýlil do dobře opevněného a hlídaného Paláce lidu. Ve své podezíravosti se domníval, že opravdu došlo k převratu. Ve skutečnosti byl zřejmě maršál na útěku před zatčením. Teprve v jednu hodinu ráno 13. září se v Paláci lidu dozvěděli, že maršál se synem odjeli limuzínou na letiště, odkud odstartovalo letadlo na severozápad a patrně mířilo do Sovětského svazu. Čou En-laj ho navrhl sestřelit, což však Mao odmítl. Ukázalo se, že maršálův stroj typu Trident 256 zřejmě neměl dost paliva. Při letu nad Mongolskem mu začaly vynechávat motory, a když se patrně Linův syn, jediný pilot mezi uprchlíky, pokusil nouzově přistát ve stepi, došlo ke katastrofě. Letadlo se zřítilo a všech devět osob na palubě, tedy maršál, jeho žena, syn a nejbližší spolupracovníci, zahynulo. Informace o neštěstí se dostala na čínské velvyslanectví v mongolském Ulánbátaru 14. září. Na žádost Číňanů Mongolsko celou záležitost utajilo a první zpráva o maršálově smrti pronikla do světového tisku až po sedmnácti dnech.

Robert Maxwell

Tajemství dodnes obklopuje smrt jednoho z největších tiskových magnátů, majitele londýnského deníku Daily Mirror a největších newyorských novin Daily News Roberta Maxwella. Muž, jehož majetek byl odhadován na zhruba sedm miliard dolarů, zemřel za velmi podivných okolností 5. listopadu 1991. Rodák z Podkarpatské Rusi, původním jménem Ludvík Hoch, se právě plavil na své luxusní jachtě Lady Ghislane v oblasti Kanárských ostrovů. Ještě o půl páté ráno ho posádka viděla na zadní palubě. 0 deset minut později volal Maxwell palubním telefonem a chtěl zapnout klimatizaci v kajutě. Od té doby s ním už nikdo nikdy nemluvil. V 11 hodin dopoledne mu telefonovali z New Yorku. Kapitán Gus Rankin přepnul hovor do Maxwellovy kajuty, ale nikdo se neozýval. Vydal se tedy ještě s jedním členem posádky magnáta hledat a ke své hrůze zjistil, že není na palubě. Okamžitě o tom uvědomil španělské úřady. V krátké době už plavidla a vrtulníky záchranné služby prohledávaly mořskou hladinu kolem Kanárských ostrovů. Krátce po 18 hodině spatřil jeden z pilotů několik kilometrů od ostrova Gran Canaria Maxwellovo tělo. O dva dny později ho španělští lékaři pitvali a prohlásili, že magnát dostal srdeční infarkt a spadl z paluby. Vzhledem k tomu, že ležel na hladině s otevřenýma očima a prakticky bez vody v plicích, bylo zřejmé, že smrt nastala před pádem do moře. Robert Maxwell byl podle vlastního přání pochován v Jeruzalémě na Olivetské hoře. Ještě před pohřbem ho izraelští patologové znovu pitvali a zjistili přitom něco zcela jiného než jejich španělští kolegové. Mrtvola měla ránu na hlavě, řadu oděrek a podlitin. Bylo zřejmé, že k takovým zraněním nemohlo dojít pouze při pádu do moře. Vypadalo to, jako by někdo Maxwella zmlátil a shodil z paluby. V této souvislosti se vyrojily pověsti, podle nichž měl být mediální magnát agentem izraelského Mossadu, případně dokonce sovětské KGB, a některá z těchto tajných služeb se ho touto cestou chtěla zbavit. Hodně se mluvilo o tajemném »Jugoslávci«, s nímž prý se Maxwell scházel v jednom nočním podniku v Las Palmas na ostrově Gran Canaria. Podle jiné verze ho dal zlikvidovat jeho konkurent, tiskový magnát Rupert Murdoch. Kým? Kapitánem jachty Rankinem nebo někým jiným? Přes tehdejší vyčerpávající policejní šetření zůstaly tyto otázky bez odpovědi.

John Fitzgerald Kennedy junior

Syn jednoho z nejpopulárnějších amerických prezidentů John Fitzgerald Kennedy junior zahynul za zvláštních okolností 17. července 1999. Jako by tím naplnil novinové pověsti o podivném prokletí rodiny Kennedyů. Devětatřicetiletý John Kennedy mladší letěl se svou ženou Carolyn a její sestrou Lauren na svatbu svého bratrance. Odstartoval se svým malým sportovním letadlem z Fairřeldu ve státě New Jersey a mířil na Tresčí mys – Cape Cod. Tady, v letním sídle Kennedyů v místě zvaném Hyannis Port, se svatba odehrávala. Podle některých novin měla Lauren vystoupit už na ostrůvku Marthas Vineyard, vyhlášeném rekreačním středisku pět mil před Cape Codem. Počasí bylo pro let příznivé, stroj se však už od samého startu neohlásil, nikdo dokonce nezachytil ani případné nouzové volání. Okamžitě se rozeběhlo pátrání, které prý podle místních usedlíků nemělo co do nasazení lidí a technických prostředků obdoby. Skončilo však neúspěšně. Teprve po několika dnech našli záchranáři v moři u ostrůvku Marthas Vineyard věci patřící pohřešovaným. Později vylovili v těchto místech potápěči z hloubky 35 metrů těla Johna Kennedyho mladšího i jeho ženy a její sestry. Jak k neštěstí vlastně došlo, nedokázal nikdo spolehlivě vysvětlit. Podle některých dohadů neměl John s pilotováním letadla větší zkušenosti. Ale přesto by při dobrém počasí nemuselo k neštěstí dojít. Jiní odborníci tvrdí, že příčinou havárie byla mlha nad mořem, v níž Kennedy ztratil orientaci. A konečně americký bulvární tisk spekuloval o tom, že vztahy Johna a jeho manželky nebyly právě nejlepší. Nejmladší Kennedy měl prý za sebou bouřlivou noc, kdy se oba manželé zuřivě hádali. V rozrušení se pak nedokázal soustředit na řízení letadla a způsobil smrt sobě i své ženě a její sestře.

ZÁHADNÁ TROJNÁSOBNÁ SEBEVRAŽDA

Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan Carl Raspe
Po dvouletém procesu byli 28. dubna 1977 ve Stuttgartu -Stammheimu tři představitelé německé teroristické skupiny Frakce rudé armády Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Jan Carl Raspe odsouzeni na doživotí. Další obviněná teroristka, Ulrika Meinhofová, se vynesení rozsudku nedočkala, protože se o rok dříve ve vazební věznici oběsila na ručníku. K překvapivému zvratu v osudech tří odsouzených došlo 13. října 1977. Skupina čtyř palestinských radikálů unesla dopravní letoun Boeing 737 vezoucí 86 cestujících z Baleárských ostrovů do Spolkové republiky Německo. Únosci nejdříve donutili kapitána k přistání v Římě, protože stroj potřeboval doplnit palivo. Pak boeing musel zastavit na Kypru. Zde teroristé pohrozili, že letadlo vyhodí do povětří, a proto po dalším doplnění paliva pokračovala cesta na Blízký východ. Když několik arabských států odmítlo přijmout stroj na svých letištích, přistál až v Adenu. Zde se kapitán pod záminkou, že potřebuje zkontrolovat povozek, spojil s policistou, ale vůdce komanda Mahmúd ho zastřelil. Řízení se musel ujmout druhý pilot. Nakonec boeing přistál v somálském hlavním městě Mogadišo a únosci oznámili, že propustí cestující jen v tom případě, pokud budou osvobozeni dva palestinští radikálové věznění v Německu a také příslušníci Frakce rudé armády. Po dlouhém vyjednávání přišla z řídicí věže letiště zpráva, že požadavky únosců budou splněny. Dokonce jim oznámila, že jejich věznění druhové jsou už na mogadišském letišti. Zatím tady však po dohodě se somálskou vládou přistálo zvláštní letadlo s třiceti příslušníky německé protiteroristické jednotky GSG 9. října 1977 pak toto policejní komando odpálilo nouzové dveře do Boeingu a zaútočilo na teroristy. Tři z nich byli okamžitě mrtví, čtvrtá – Suhaila Andrawesová – zraněná. Útok byl naprosto perfektní, jen čtyři z cestujících utrpěli lehká zranění. Prakticky ve stejný den ráno byli tři předáci Frakce rudé armády Baader, Ensslinová a Raspe nalezeni ve svých celách ve věznici Stuttgartu-Stammheimu mrtví. Údakně spáchali sebevraždu. Podezřelé na celé záležitosti je, že všichni byli v noci údajně na letišti Mogadišu a únosci je tam viděli. Proč by se jinak nechali tak snadno oklamat a souhlasili s propuštěním rukojmí? Tuto domněnku měla potvrzovat okolnost, že na botách mrtvého Baadera se údajně našel pouštní písek. Mohli být tři teroristé použití jako návnady a pak nemilosrdně zlikvidováni? Oficiální německá místa podobné spekulace rázně popřela, nicméně podivná časová spojitost úspěšné policejní akce v Mogadišu a tří sebevražd ve vzdáleném německém vězení je krajně podezřelá.

Glenn Miller

Glenn Miller je dodnes počítán mezi nejlepší americké skladatele populární hudby. Jeho skladby jako Měsíční serenáda či Perlový náhrdelník z něj učinily významnou uměleckou osobnost. Za druhé světové války založil tento vynikající hudebník American Air Force Band – Orchestr amerických leteckých sil, s nímž jako dirigent jezdil koncertovat k bojovým jednotkám. Po vylodění v Normandii v červnu 1944 měl jeho orchestr základnu v britském Bedfordu, odkud byly na vlnách BBC vysílány pro vojáky pravidelné hudební pořady. O Vánocích 1944 však chtěl Glenn Miller uspořádat velký koncert přímo v Paříži. Proto dopředu na záznam natočil pro BBC své pořady na šest týdnů dopředu a 15. prosince ráno se v doprovodu svého přítele, podplukovníka Normana Baessella, vydal lehkým vojenským letadlem typu Norseman z vojenského letiště u Bedfordu do Paříže. O tři dny později ho následoval celý jeho orchestr. Jaké však bylo překvapení muzikantů, když je ve francouzské metropoli jejich kapelník na letišti nevítal, jak bylo domluveno. Co horšího, nikdo o něm nic nevěděl. Millerův manažer Don Haynes sice na skladatelovo zmizení upozornil vojenské úřady, ale nikdo se nenamáhal zjistit, co se stalo s jeho letadlem. Teprve 23. prosince začalo velitelství amerického vojenského letectva po Glennu Millerovi a podplukovníkovi Millerův manažer na skladatelovo zmizení upozornil, ale nikdo se nenamáhal zjistit, co se stalo s jeho letadlem Baesellovi pátrat. Bez úspěchu. V průběhu pátrání se však objevila řada nejrůznějších dohadů a podezření. Podle nich se prý Miller a Baesell zapletli do obchodů na černém trhu a kdosi je zlikvidoval, podle dalších se Miller jako nenapravitelný svůdník »ztratil« v kterémsi z pařížských nevěstinců. Podle dalších nepodložených zpráv se jeho letoun zřítil kdesi v řídce osídlení části Francie, případně do průlivu La Manche. Ještě v roce 1985 tvrdil americký obchodník Clive Ward, že objevil Millerův Norseman na mořském dně. Ve skutečnosti však neexistuje jediná věrohodná zpráva o katastrofě či případném sestřelení tohoto letadla.

Jan Masaryk

Počátkem ledna se uzavřela kauza smrti syna zakladatele československého státu a poválečného ministra zahraničí Jana Masaryka. Policejní spis skončil mezi desítkami dalších neobjasněných případů. Jen si připomeňme, že Jan Masaryk byl nalezen mrtev 10. března 1948 pod okny svého bytu v pražském Černínském paláci. O jeho smrti existuje několik teorií, z nich ta o sebevraždě byla  teorií oficiální, vydanou na základě vyšetřování tehdejší státní bezpečnosti. O sebevraždě však je dodnes přesvědčen i jeden z jeho bývalých tajemníků, dosud žijící Antonín Sum. Podle svědků byl onoho osudného dne Masaryk ve velmi špatném psychickém stavu. Přátelé mu vytýkali, že přijal místo v komunistické vládě Klementa Gottwalda, ve hře byly i teorie o duševní poruše provázené depresemi či sebeobětování Masaryka na protest proti komunistickému režimu. V roce 2002 nastal nový zvrat ve vyšetřování, kterým se zabýval v posledních letech Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu (ÚDV). Byl to posudek biomechanika Jiřího Strause, který sebevražedný skok vyloučil. Expert tvrdí, že šlo jednoznačně o vraždu. Největší zranění na těle oběti byla totiž na patách, pánvi a obratlích. Straus přímo uvádí „Jan Masaryk musel být při plném vědomí, reflexivně vyrovnával dopad těla na nohy, kdyby byl vystrčen řekněme v bezvědomí, dopadl by v jiném poloze a došlo by k jiným zraněním. Sebevrah by mohl skočit po nohou, ale když to řeknu elementárně, nedopadl by tak daleko”. Podle Strause by při takovémto pádu dopadlo tělo asi 70 cm ode zdi. Masarykovo tělo však od ní leželo více než dva metry. Vyšetřovatel ÚDV Ilja Pravda uvedl, že přímé důkazy o vraždě Jana Masaryka sice neexistují, ale nepřímých důkazů je velké množství. Proto je také přesvědčen o tom, že Jana Masaryk byl zavražděn. Oponenti jsou však názoru, že teorie vraždy je postavena pouze na vodě. ÚDV má však například svědectví ženy, která tvrdila, že šlo o vraždu a pachateli byla pětice agentů sovětské tajné služby. Měl mezi nimi být i bývalý partyzán Augustin Schramm, který sám zanedlouho skončil rukou atentátníka. ÚDV při pátrání po podrobnostech žádal i  dnešní ruské úřady o dokumentaci, ovšem odpovědi byly více než vyhýbavé. Dotyčná žena, agentka NKVD Jelizaveta Paršina, už je prý po smrti a další skutečnosti jsou ještě předmětem utajení. Řada skutečností opravdu hovoří ve prospěch teorie, že Masarykovou smrt mají na svědomí agenti NKVD, kteří jako smrtící komando vtrhli do Masarykova soukromého bytu a vyhodili jej z okna. Ve hře byla i teorie, že Masaryk vypadl při zoufalé snaze svým pronásledovatelům uniknout. Skutečnou pravdu se však už nejspíše nikdy nedozvíme. Byla to skutečně Stalinova prodloužená ruka, která vyhodila ministra zahraničí z okna? Byl to protest zoufalého člověka, který nemohl dál nést svůj osud, nebo nešťastná náhoda? Pokud šlo o vraždu, zůstane nejspíše nepotrestána, protože vrazi i svědkové jsou s největší pravděpodobností po smrti. Vyšetřování bylo zastaveno, zapomeňte…

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

V Německu objeveny ostatky staršího hominida

V Německu objeveny ostatky...

Ve starém korytě řeky Rýn u města Eppelsheim byly nalezeny zuby...
Vikingové? Středověcí manekýni!

Vikingové? Středověcí manekýni!

Představa, že byli Vikingové zapáchající, špinaví a zarostlí zabijáci bez...
Zemřel slavný Malarkey z “Bratrstva neohrožených”

Zemřel slavný Malarkey z...

Ve věku 96 let zemřel příslušník americké jednotky Easy Company z 2....
Výzkumníci nalezli ponorku z první světové války

Výzkumníci nalezli ponorku z první...

Severní moře u belgického pobřeží skrývalo přes 100 let ve svých hlubinách...
Hřbitov lodí nalezen v Černém moři

Hřbitov lodí nalezen v Černém moři

V Černém moři se uskutečnil projekt Black Sea MAP, jehož autorem byla...
Odkud se bere antisemitismus aneb po stopách podvodných protokolů

Odkud se bere antisemitismus aneb...

Slovo má velkou sílu. A když si jej do služeb najme lež, jeho moc se mnohdy...
Tajuplný Teotihuacán – mezi Sluncem a Měsícem

Tajuplný Teotihuacán – mezi...

Teotihuacán byl ve své době nejvýznamnějším náboženským centrem Střední...
Navštívili jsme výstavu Fenomén Masaryk

Navštívili jsme výstavu Fenomén...

Včera tomu bylo přesně 80 let, co zemřel první československý prezident Tomáš...
Bitva o Passchendaele přinesla novou vyčkávací taktiku

Bitva o Passchendaele přinesla...

Na konci léta roku 1917 proběhl u belgických Yper jeden z největších masakrů I....
Příběh lidského jazyka aneb kde se vzal dar verbální komunikace

Příběh lidského jazyka aneb kde se...

Zpupní Babylóňané se rozhodli, že postaví obrovskou věž, jejíž vrchol...

Nenechte si ujít další zajímavé články

To byste do nich neřekli! Celebrity, které věří v existenci UFO

To byste do nich neřekli! Celebrity,...

Setkání s mimozemskými civilizacemi byla ztvárněna už v mnoha sci-fi...
Přehledně: Takhle vypadají nejkurióznější muzea světa!

Přehledně: Takhle vypadají...

Konec okukování vycpaných zvířat a uměleckých děl! Co takhle navštívit...
Ptáci jsou jedinou přeživší skupinou dinosaurů: Kde vzali křídla?

Ptáci jsou jedinou přeživší...

O tom, že ptáci jsou vlastně jedinou přeživší skupinou dinosaurů, dnes...
Kdy a proč začali Češi pít pivo?

Kdy a proč začali Češi pít pivo?

Když král Karel s Buškem z Velhartic zasedli k dubovému stolu, aby nějakou tu...
Létající spiritista Daniel Dunglas Home: Jak prováděl své kousky?

Létající spiritista Daniel Dunglas...

Devatenácté století je doslova posedlé spiritismem. Na nejrůznějších seancích se...
VIDEO: Jak vypadá Severní Korea z výšky?

VIDEO: Jak vypadá Severní Korea z...

Nejuzavřejnější a zároveň jedna z nejchudších zemí světa. Země, o...
Kam za zvířaty? 5x tip na výlety po Česku!

Kam za zvířaty? 5x tip na výlety...

Pokud chcete svým dětem nebo sobě dopřát nějaký ten pěkný výlet za...
Ambiciozní Ilse Stöbeová: Stalin jí nevěří, nacisté ji pověsí!

Ambiciozní Ilse Stöbeová: Stalin jí...

Třímá v ní nadání pro žurnalistiku a navíc je zběhlá v šifrování. Dcera tesaře...
Proč francouzský král Ludvík XIV. tak moc miloval podpatky?

Proč francouzský král Ludvík...

Král usazený v pohodlném křesle natáhne dopředu své štíhlé nohy v jemných...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.